// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 11.10.2019

ÚS: Dostatečný prostor pro podání odporu proti trestnímu příkazu

Je v rozporu s požadavky na zajištění dostatečného času na přípravu obhajoby a na právní pomoc, jestliže je cizinci dána na výběr volba mezi vazebním stíháním a vzdáním se práva odporu proti trestnímu příkazu.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 1688/19, ze dne 3. 9. 2019

vytisknout článek


UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.

Z odůvodnění:

I

1. Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud vyslovil, že postupem Obvodního soudu pro Prahu 5 spočívajícím v nakládání s trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. 3. 2019 č. j. 19 T 47/2019-37 jako s pravomocným a vykonatelným, ačkoli stěžovateli nebyl doručen řádně jeho úřední překlad, byla porušena jeho ústavně zaručená práva, a aby Ústavní soud zakázal Obvodnímu soudu pro Prahu 5 v tomto zásahu pokračovat. V odůvodnění ústavní stížnosti (nikoli v samotném petitu) navrhuje rovněž zrušení uvedeného trestního příkazu. Stěžovatel současně žádá o odklad vykonatelnosti tohoto trestního příkazu.

2. Podle stěžovatele došlo postupem Obvodního soudu pro Prahu 5 k zásahu do jeho práv podle čl. 36, čl. 37 odst. 4 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

II

3. Stěžovatel uvádí, že proti němu bylo vedeno zkrácené přípravné řízení pro podezření ze spáchání přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 trestního zákoníku. V rámci vazebního zasedání mu byl předán návrh na potrestání a na konci i napadený trestní příkaz, jímž byl uznán vinným z uvedeného přečinu a byl odsouzen k trestu vyhoštění z území České republiky na dobu 18 měsíců. Následně se stěžovatel vzdal práva odporu, a to i za osoby oprávněné podat odpor v jeho prospěch. Při vazebním zasedání nebyl stěžovatel zastoupen obhájcem, přítomen byl tlumočník, přičemž stěžovatel souhlasil s tlumočením do svého mateřského jazyka, tj. do rumunštiny.

4. Stěžovatel dále uvádí, že se od svého zadržení cítil pod tlakem, zoufale a provinile, nemohl kontaktovat svého právního zástupce, kterého v České republice osobně zná, přičemž ani následně po konzultaci s ním si nebyl vědom, že by se svých práv na opravný prostředek vzdal. Podotýká, že tlumočení nemělo odpovídající úroveň, aby mu řádně porozuměl.

5. S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3464/17 připomíná, že je typickým případem cizince z postsovětského prostoru, tj. s plnou oddaností a servilitou k orgánům veřejné moci, přičemž navíc pochází z nižší vrstvy a z vesnického prostředí. Trestnímu stíhání neporozuměl a potřeboval si rozhodnutí v klidu přečíst a mít lhůtu k podání opravného prostředku a ke konzultaci s obhájcem. Porušení svých ústavně zaručených práv dovozuje mj. s odkazem na nález sp. zn. III. ÚS 3816/16 a na již zmiňovaný nález sp. zn. II. ÚS 3464/17.

III

6. Obvodní soud pro Prahu 5 ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na přípis obhájci stěžovatele na č. l. 49 trestního spisu. Z tohoto přípisu vyplývá, že tlumočník stěžovateli řádně přeložil trestní příkaz a ten se práva podat odpor vzdal poté, co byl o opravném prostředku a jeho důsledcích řádně poučen. Podle tohoto soudu tak na případ stěžovatele nedopadají závěry obsažené v nálezu sp. zn. III. ÚS 3816/16.

7. Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržené vyjádření stěžovateli k replice, neboť neobsahovalo žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, které by měly vliv na posouzení věci. Nadto z materiálního hlediska nelze přehlížet skutečnost, že Ústavní soud ústavní stížnosti zčásti vyhověl.


IV

8. Ústavní soud v souladu s ustanovením § 44 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") uvážil, že ve věci není třeba konat ústní jednání, neboť by to nepřispělo k dalšímu, resp. hlubšímu objasnění věci, než jak se s ní seznámil z vyžádaného spisu a z písemných úkonů stěžovatelů a účastníků řízení. Nekonání ústního jednání odůvodňuje také skutečnost, že Ústavní soud nepovažoval za potřebné provádět dokazování.

V

9. Ústavní soud se podanou ústavní stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona o Ústavním soudu, na takový návrh kladeným. Ústavní stížnost byla podána v zákonné lhůtě, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem na základě speciální plné moci pro zastupování v řízení před Ústavním soudem. Jelikož stěžovatel tvrdí tzv. jiný zásah spočívající v nakládání s trestním příkazem jakožto s pravomocným a vykonatelným rozhodnutím, ačkoliv mu nebyl řádně doručen jeho úřední překlad, nebyly k ní přiloženy kopie rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práv přiznává, neboť takovéto prostředky ani neexistují. Postup podle § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, zde nepřipadá v úvahu, neboť nalézací soud vycházel z toho, že odpor podaný stěžovatelem byl neúčinný, tedy z pohledu trestních soudů žádný další procesní úkon učiněn být neměl. Ústavní soud tedy konstatuje, že jsou splněny všechny předpoklady stanovené zákonem o Ústavním soudu k tomu, aby se ústavní stížností mohl zabývat po věcné stránce (srov. též nález sp. zn. III. ÚS 3464/17).

VI

10. Poté, co Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost je přípustná, je podána včas a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], seznámil se s obsahem vyžádaného trestního spisu a přezkoumal, zda tvrzení obsažená v ústavní stížnosti mají oporu v listinných podkladech, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti důvodná.

11. Ústavní soud předesílá, že posuzoval ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům ani jiným orgánům veřejné moci a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.

12. Obdobnými situacemi, k níž došlo v projednávané věci, kdy byl trestní příkaz doručen obviněnému cizinci, který se následně vzdal práva podat proti takovému trestnímu příkazu odpor, se již Ústavní soud v minulosti zabýval. Ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 49/18 dospěl k závěru, že orgány činné v trestním řízení jednají (formou tzv. jiného zásahu) v rozporu s čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 a čl. 8 odst. 2 Listiny, spojují-li právní účinky s trestním příkazem, který bylo třeba za podmínek stanovených trestním řádem přeložit do cizího jazyka, aniž byl úřední překlad tohoto trestního příkazu obviněnému doručen. Stejně tak je neústavním zásahem orgánů činných v trestním řízení, spojují-li právní účinky doručení takového trestního příkazu se vzdáním se práva podat odpor osobou, proti které byl vydán, když ta předtím v průběhu trestního řízení prohlásila, že neovládá český jazyk a nebyla, vzhledem ke své specificky zranitelné pozici, dostatečně poučena o významu vzdání se tohoto práva, popř. jí toto poučení nebo obsah trestního příkazu nebyly náležitě přetlumočeny.

13. Ústavní soud dále v minulosti v návaznosti na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (citovanou např. v nálezu sp. zn. III. ÚS 3464/17) konstatoval, že institut trestního příkazu představuje zákonnou výjimku z práva na přístup k soudu, a tím spíše pak musí trestní soudy dbát na dodržování podmínek, které umožňují obviněnému domoci se práva na veřejné projednání věci (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2822/13). Je-li trestní příkaz předán osobě omezené na svobodě, Ústavní soud zásadně vyžaduje, aby taková situace byla považována za případ nutné obhajoby (srov. nález sp. zn. III. ÚS 200/2000).

14. Specificky se Ústavní soud vyjádřil již i k situacím, kdy je od cizince, jemuž byl trestní příkaz právě předán, požadováno vyjádření, zda se vzdává práva odporu. V nálezu sp. zn. I. ÚS 469/16 vyložil, že výzvě k takovému procesnímu vyjádření, které má pro zatčenou osobu, jíž je adresováno, zásadní význam, musí předcházet poučení o významu a důsledcích takového vyjádření a o právu poradit se předtím s obhájcem, přičemž v těchto případech jí musí být obhájce ustanoven, nevyžádá-li si jej sama. K obdobnému závěru dospěl Ústavní soud i v nálezu sp. zn. IV. ÚS 2443/14. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 1320/07 konstatoval, že je v rozporu s požadavky na zajištění dostatečného času na přípravu obhajoby a na právní pomoc, jestliže je cizinci dána na výběr volba mezi vazebním stíháním a vzdáním se práva odporu proti trestnímu příkazu. Ze shodného právního názoru pak vycházely i nálezy, na něž stěžovatel odkazuje, tj. nálezy sp. zn. III. ÚS 3816/16 a III. ÚS 3464/17.

15. V návaznosti na uvedenou judikaturu se Ústavní soud zaměřil nejprve na otázku, zda bylo v průběhu vazebního zasedání konaného dne 22. 3. 2019 zajištěno náležité tlumočení do mateřského jazyka stěžovatele, tj. do rumunštiny, a zda byl náležitě tlumočen i obsah trestního příkazu doručovaného v průběhu tohoto vazebního zasedání, včetně poučení o právu stěžovatele podat proti tomuto trestnímu příkazu odpor. Z protokolu o průběhu vazebního zasedání vyplývá, že k přetlumočení obsahu celého výslechu a písemností ve věci byl přibrán tlumočník do jazyka rumunského Mgr. Rudolf Kovařík. Stěžovatel souhlasil s tlumočením do rumunského jazyka. V protokolu se dále uvádí, že stěžovateli byl předán trestní příkaz a že "Tlumočník překládá obviněnému obsah trestního příkazu". Následně se stěžovatel vzdal práva odporu, a to i za osoby oprávněné. Protokol o vazebním zasedání konečně obsahuje i vyjádření stěžovatele, že mu postačí ústní překlad návrhu na potrestání a trestního příkazu a že nežádá jejich písemný překlad. V protokolu o vazebním zasedání nejsou obsaženy žádné námitky stěžovatele proti způsobu či kvalitě tlumočení do rumunského jazyka, stěžovatel nevznesl námitky ani proti samotnému obsahu protokolu.

16. Sám stěžovatel v ústavní stížnosti k obsahu a kvalitě tlumočení do rumunského jazyka pouze obecně uvedl, že "tlumočení nemělo vypovídající schopnost, aby ji řádně porozuměl". Ústavní soud proto v tomto směru shledává zásadní rozdíly v nyní projednávané věci oproti případům, jichž se týkaly nálezy sp. zn. III. ÚS 3816/16 a III. ÚS 3464/17, na něž stěžovatel odkazuje. V prvním z nich stěžovatelka tvrdila, že jí nebyl trestní příkaz přetlumočen vůbec. Ve druhém případě pak stěžovatelka uváděla, že jí nebyl řádně přetlumočen celý obsah trestního příkazu, zejména jí nebylo řádně přetlumočeno poučení o opravném prostředku a toto poučení nebylo dostatečné.

17. Jelikož v nyní projednávané věci stěžovatel žádné takové zásadní námitky nečiní a ani v průběhu samotného vazebního zasedání nevznášel vůči obsahu a kvalitě tlumočení do rumunského jazyka žádné námitky, Ústavní soud neshledal relevantní důvody, na jejichž základě by bylo možno zpochybňovat kvalitu a úplnost tlumočení. Lze mít tedy za to, že byl náležitě tlumočen i obsah trestního příkazu doručovaného v průběhu vazebního zasedání, včetně poučení o právu podat odpor. Jelikož se navíc stěžovatel vzdal práva na doručení písemného překladu trestního příkazu, Ústavní soud konstatuje, že v tomto ohledu v postupu Obvodního soudu pro Prahu 5 nedošlo k žádnému pochybení.

18. Jako opodstatněnou však Ústavní soud vyhodnotil námitku stěžovatele, že neměl dostatečný časový prostor zvážit podání odporu proti napadenému trestnímu příkazu a konzultovat to se svým obhájcem. Jak vyplývá z výše citované judikatury, je-li trestní příkaz předán osobě omezené na svobodě, jde zásadně o případ nutné obhajoby. Je-li od cizince, jemuž byl trestní příkaz právě předán, požadováno vyjádření, zda se vzdává práva odporu, musí tomu předcházet poučení o významu a důsledcích takového vyjádření a o právu poradit se předtím s obhájcem, přičemž v těchto případech musí být obviněnému obhájce ustanoven, nevyžádá-li si jej sám. Je v rozporu s požadavky na zajištění dostatečného času na přípravu obhajoby a na právní pomoc, jestliže je cizinci dána na výběr volba mezi vazebním stíháním a vzdáním se práva odporu proti trestnímu příkazu.

19. Z protokolu o vazebním zasedání konaném dne 22. 3. 2019 vyplývá, že trvalo půl hodiny, stěžovatel byl k němu předveden jako zadržený a ze zadržení byl propuštěn až poté, co mu byl předán napadený trestní příkaz. Z protokolu je dále zřejmé, že stěžovatel v době konání vazebního zasedání nebyl zastoupen obhájcem. V protokolu není žádná zmínka, že by byl stěžovatel explicitně poučen o významu a důsledcích prohlášení, že se vzdává práva podat proti trestnímu příkazu odpor a má právo poradit se předtím s obhájcem.

20. Ústavní soud tedy konstatuje, že stěžovateli byl poskytnut minimální časový prostor, aby zvážil důsledky prohlášení, že se vzdává práva na podání odporu proti trestnímu příkazu doručenému v rámci vazebního zasedání. Stěžovatel je přitom cizincem, u něhož lze důvodně předpokládat, že se nevyzná ve všech procesních souvislostech českého trestního řízení alespoň tak, jak je možno požadovat po státních občanech České republiky, přičemž nebyl zastoupen obhájcem. Za takových okolností nelze hovořit o dodržení požadavku na poskytnutí přiměřeného času k přípravě obhajoby ve smyslu čl. 40 odst. 3 Listiny, zvláště když prohlášení o vzdání se práva podat odpor představovalo kvalifikované rozhodnutí, které má vzhledem k uloženému trestu vyhoštění zásadní důsledky pro život stěžovatele. Jelikož byl stěžovatel v rozhodné době zadržen, tedy omezen na svobodě, šlo o případ nutné obhajoby, jak vyplývá z výše citované judikatury. Lze dodat, že pokud by nalézací soud nařídil podle § 314d odst. 1 trestního řádu hlavní líčení v režimu tzv. zjednodušeného řízení, svědčil by stěžovateli důvod nutné obhajoby podle § 36 odst. 4 písm. a) trestního řádu (srov. nález sp. zn. III. ÚS 3464/17).

21. Z výše uvedeného musel Ústavní soud vyvodit závěr, že bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na obhajobu zakotvené v čl. 40 odst. 3 Listiny. K prohlášení stěžovatele, že se za sebe i za další oprávněné osoby vzdává práva podat proti napadenému trestnímu příkazu odpor, proto nelze přihlížet. V návaznosti na to Ústavní soud přikročil k zákazu v pokračování v jiném zásahu nalézacího soudu spočívajícím v nakládání s napadeným trestním příkazem jako s pravomocným a vykonatelným.

22. Jak bylo uvedeno, stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti navrhuje zrušení napadeného trestního příkazu. Tomuto návrhu však Ústavní soud nemohl vyhovět. Z trestního spisu vedeného v předmětné věci je totiž patrné, že stěžovatel prostřednictvím svého obhájce podal dne 27. 3. 2019 proti napadenému trestnímu příkazu odpor. Jelikož k prohlášení stěžovatele, že se za sebe i za další oprávněné osoby vzdává práva podat proti napadenému trestnímu příkazu odpor, nelze přihlížet (viz výše) a jelikož odpor proti trestnímu příkazu byl podán v zákonné osmidenní lhůtě (§ 314g odst. 1 trestního řádu), došlo podáním tohoto odporu ke zrušení trestního příkazu (srov. § 314g odst. 2 trestního řádu). Ústavní soud tedy nemohl přikročit ke zrušení již zrušeného rozhodnutí.

23. V souladu s principem minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci i s přihlédnutím ke skutečnosti, že o ústavní stížnosti rozhodl bez zbytečného odkladu, Ústavní soud návrh na odložení vykonatelnosti odmítl.

24. Na základě výše uvedeného Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) a § 82 odst. 3 písm. b) a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodl, jak je ve výroku nálezu uvedeno.

Autor: US

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů