// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 24.05.2019

ÚS: Důkaz výpovědí spoluobviněného v přípravném řízení

Výpověď spoluobviněného učiněnou v přípravném řízení lze přečíst a použít jako podklad pro rozhodnutí o vině jen tehdy, měl-li spoluobviněný, který je touto výpovědí usvědčován, případně jeho obhájce možnost se tohoto procesního úkonu zúčastnit.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 3585/18, ze dne 29. 4. 2019

vytisknout článek

UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.

Z odůvodnění:

I. Předchozí průběh řízení a argumentace stran

1. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že napadenými rozhodnutími soudů bylo porušeno její právo na právní pomoc garantované čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na obhajobu zaručené čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. b) a c) Úmluvy o ochraně základních práv a svobod.

2. Stěžovatelka byla odsouzena napadeným rozsudkem okresního soudu za spolupachatelství zločinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 4 písm. a), c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), za zvlášť závažný zločin účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea druhá trestního zákoníku a přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, čehož se dopustila opakovanými krádežemi traktorů společně s ostatními spoluobviněnými, k tříletému trestu odnětí svobody; současně okresní soud uložil stěžovatelce povinnost nahradit škodu. Krajský soud napadeným rozsudkem zrušil rozsudek okresního soudu a stěžovatelku odsoudil za zločin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b) odst. 4 písm. a), c) trestního zákoníku a přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce dvou let a uložil jí nahradit způsobenou škodu. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky.

3. V přípravném řízení v tomto trestním řízení byla stěžovatelka 31. 7. 2014 obviněna pro přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a 24. 10. 2014 byla obviněna pro zločin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b) odst. 4 trestního zákoníku a pro zvlášť závažný zločin účasti na organizované skupině podle § 361 odst. 1 trestního zákoníku. Dne 11. 6. 2014 byla stěžovatelka vyslechnuta jako podezřelá, 12. 6. 2014 pak jako svědkyně. Spoluobviněný R. N. byl v přípravném řízení vyslýchán 24. 6. 2014, 25. 7. 2014 a 30. 12. 2014, spoluobviněný J. Š. pak 12. 6. 2014 a 2. 7. 2014. Obecné soudy v napadených rozsudcích založily svá rozhodnutí o vině stěžovatelky na výpovědích spoluobviněných z přípravného řízení, které byly učiněné před obviněním stěžovatelky (srov. napadený rozsudek okresního soudu, str. 31 nebo napadený rozsudek krajského soudu, kde na str. 27 krajský soud přímo cituje výpověď J. Š. z 2. 7. 2014 a uvádí ji jako hlavní důvod, proč argumenty vznášené stěžovatelkou nemohou obstát).

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svého práva na obhajobu a na právní pomoc, neboť byly u soudu čteny výpovědi spoluobviněných pořízené v přípravném řízení, u kterých stěžovatelka ani její právní zástupce nemohli být přítomni, jelikož stěžovatelka v době jejich konání nebyla obviněna. Výpovědi byly podle stěžovatelky mylně čteny podle § 207 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), přičemž podle stěžovatelky mělo být postupováno podle § 212 odst. 1 trestního řádu, tedy tyto výpovědi mohly být pouze předestřeny. Stěžovatelka namítá, že přestože byly tyto svědecké výpovědi provedeny nezákonně, tak z nich soud vycházel při posuzování viny stěžovatelky; stěžovatelka se přitom domnívá, že se jednalo o jediné důkazy vůči její osobě.

5. K ústavní stížnosti se vyjádřily obecné soudy jako účastníci řízení. Okresní soud ve svém vyjádření plně odkázal na svůj rozsudek. Krajský soud zdůraznil, že v důsledku změny výpovědí některých spoluobviněných bylo u hlavního líčení nutné přečíst některé dřívější výpovědi z přípravného řízení podle § 207 odst. 2 trestního řádu a zdůraznil, že výpovědi spoluobžalovaných z přípravného řízení nebyly jedinými důkazy, na nichž by byl založen výrok o vině stěžovatelky. Nejvyšší soud ve svém vyjádření odkázal na své rozhodnutí, zejména na body, ve kterých vyložil, proč je třeba části argumentace stěžovatelky k použití výpovědí spoluobviněných z doby před jejím obviněním přiznat oprávněnost. Nejvyšší soud však zároveň není názoru, že je na místě stěžovatelce vyhovět; naopak se domnívá, že místo zadržení stěžovatelky, zjištění existence fingované smlouvy, výpověď spoluobviněného z 30. 12. 2014, které byl obhájce stěžovatelky přítomný, a další důkazy svědčí bezpochybně o vině stěžovatelky. Nejvyšší soud také poukazuje na skutečnost, že není jasné, k jakým skutečnostem by měly být případné dotazy obhájce stěžovatelky zaměřené, pokud by mu bylo umožněno se výslechů zúčastnit. Tato vyjádření nebyla zasílána stěžovatelce, neboť její případná replika by k věci nic nového nepřinesla.

II. Hodnocení Ústavního soudu

6. Ústavní soud na základě ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a vyjádření účastníků dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

7. Stěžovatelka vznáší jedinou námitku: Je názoru, že protokoly o výpovědích spoluobviněných, které byly učiněny před sdělení obvinění stěžovatelce, nemohou být základem pro rozhodnutí o její vině.

8. Stěžovatelka se tak v mnohém domáhá zacházení, kterého by se jí dostalo, pokud by řízení bylo vedeno pouze proti ní; v takovém případě by nebylo možné číst protokoly o výpovědích svědků, kterých se obviněný nebo obhájce neměli možnost zúčastnit vyjma zákonných výjimek. Stěžovatelce však tato práva nebyla poskytnuta. Obecné soudy svá rozhodnutí o vině stěžovatelky založily na výpovědích spoluobviněných, které byly učiněny před sdělením obviněním stěžovatelce. Stěžovatelka se tak nemohla zúčastnit těchto výslechů a nemohla jim klást otázky v průběhu těchto výslechů. Na tom nemůže nic změnit skutečnost, že měla možnost jim klást otázky později.

9. Tento postup soudů byl v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, který se k této otázce opakovaně vyjádřil [nález sp. zn. II. ÚS 297/04 ze dne 18. 4. 2006 (N 84/41 SbNU 97) a nález sp. zn. II. ÚS 175/06 ze dne 19. 6. 2007 (N 98/45 SbNU 389); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

10. Protokol o dřívější výpovědi obžalovaného je podle citované judikatury možné přečíst jen tehdy, když se jedná v nepřítomnosti obžalovaného, když obžalovaný odepře vypovídat anebo když se objeví podstatné rozpory mezi jeho dřívější výpovědí a jeho údaji při hlavním líčení a byl-li výslech proveden po sdělení obvinění způsobem odpovídajícím ustanovením trestního řádu (§ 207 odst. 2 trestního řádu).

11. Trestní řád však obsahuje v ustanovení § 212 zvláštní úpravu pro situace, kdy se dřívější výpověď svědka nebo spoluobviněného učiněná v přípravném řízení, tedy před zahájením trestního stíhání vůči jedné z dotčených osob, odlišuje od jeho výpovědi učiněné v rámci hlavního líčení. Toto ustanovení stanoví, že "odchyluje-li se svědek nebo spoluobviněný v podstatných bodech od své dřívější výpovědi a nejde-li o případy uvedené v ustanovení § 211 odst. 3 nebo o výpověď provedenou jako neodkladný nebo neopakovatelný úkon podle § 158a, může mu být protokol o jeho výslechu z přípravného řízení, u nějž nebyla obhájci poskytnuta možnost, aby mu byl přítomen, anebo jeho příslušné části některou ze stran nebo předsedou senátu pouze předestřeny k vysvětlení rozporů v jeho výpovědích, aby soud mohl v rámci volného hodnocení důkazů posoudit věrohodnost a pravdivost jeho výpovědi učiněné v hlavním líčení.". Ústavností ustanovení § 212 trestního řádu a jeho interpretací se Ústavní soud v minulosti detailně zabýval [nález sp. zn. Pl. ÚS 44/03 ze dne 5. 4. 2005 (N 73/37 SbNU 33; 249/2005 Sb.].

12. Trestní řád stanoví následně v § 212 odst. 2 trestního řádu, jaký vliv může mít předestřený protokol na rozhodnutí o vině: "Protokol o výpovědi, který byl předestřen, nemůže být podkladem výroku o vině obviněného, a to ani ve spojení s jinými ve věci provedenými důkazy."

13. S ohledem na shora uvedené je nutno rozlišovat situace, kdy budou existovat odchylky ve výpovědi svědka, a situace, kdy odchylky budou ve výpovědi spoluobviněného. K tomuto závěru vede Ústavní soud skutečnost, že § 211 odst. 3 trestního řádu i § 158a trestního řádu obsahují bližší úpravu jen ve vztahu ke svědkům, avšak nikoli ve vztahu k spoluobviněným.

14. Pokud se tedy výpověď svědka u hlavního líčení v podstatných bodech odchyluje od výpovědi tohoto svědka učiněné v přípravném řízení a byla-li učiněna jako neodkladný a neopakovatelný úkon za splnění podmínek § 158a trestního řádu - na návrh státního zástupce a za účasti soudce, který v takovém případě odpovídá za zákonnost provedení tohoto výslechu - je možné takovou výpověď při hlavním líčení přečíst a použít jako podklad pro rozhodnutí o vině. Stejný závěr platí, i pokud výpověď z přípravného řízení odpovídá požadavkům § 211 odst. 3 trestního řádu - tedy proběhl-li výslech v souladu s trestním řádem a (a) obhájce nebo obviněný měl možnost se tohoto dřívějšího výslechu zúčastnit a klást vyslýchanému otázky, nebo (b) bylo-li zjištěno, že taková osoba byla předmětem násilí, zastrašování, podplácení či příslibů jiných výhod a tak vedena k tomu, aby nevypovídala nebo vypovídala křivě, anebo (c) byl-li obsah výpovědi ovlivněn průběhem výslechu v hlavním líčení, zejména v důsledku chování obžalovaného nebo přítomné veřejnosti.

15. Jde-li o výpověď spoluobviněného, nelze se na výše popsané výjimky odvolat, neboť odchyluje-li se spoluobviněný v podstatných bodech od své dřívější výpovědi, může mu být protokol o jeho výslechu z přípravného řízení, u nějž nebyla obhájci poskytnuta možnost, aby mu byl přítomen, anebo jeho příslušné části některou ze stran nebo předsedou senátu pouze předestřeny k vysvětlení rozporů v jeho výpovědích (shodně i ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, § 212, bod 3, poslední odstavec). Výpověď spoluobviněného učiněnou v přípravném řízení je tedy možné přečíst a použít jako podklad pro rozhodnutí o vině jen tehdy, měl-li spoluobviněný, který je touto výpovědí usvědčován, nebo jeho obhájce možnost se tohoto procesního úkonu zúčastnit [srov. nález sp. zn. II. ÚS 297/04 ze dne 18. 4. 2006 (N 84/41 SbNU 97) a nález sp. zn. II. ÚS 175/06 ze dne 19. 6. 2007 (N 98/45 SbNU 389)].

16. Pokud však soudy použijí výpověď spoluobviněného učiněnou v přípravném řízení pro rozhodnutí o vině, aniž by spoluobviněný, který je touto výpovědí usvědčován (nebo jeho obhájce), měl možnost se výpovědi zúčastnit, tak se takové rozhodnutí stává méně důvěryhodným; obviněný je totiž usvědčován na základě důkazů, ke kterým se nemohl vyjádřit, resp. které nemohl přímo konfrontovat. Podstata použití takové výpovědi, zejména pokud jsou spoluobvinění vyslýcháni i v průběhu hlavního líčení, spočívá ve skutečnosti, že soud nevěří výpovědi učiněné v průběhu hlavního líčení před soudem; naopak věří té, která byla učiněna v přípravném řízení. O to důvěryhodnější však musí být právě ta původní výpověď, jelikož jí soud přikládá výrazně větší váhu než té, která byla provedena v hlavním líčení a která naplňuje principy bezprostřednosti a ústnosti. I proto zákonodárce stanovil, že takovou výpověď lze spoluobviněnému pouze předestřít a taková výpověď nemůže být podkladem pro výrok o vině, a to ani ve spojení s jinými ve věci provedenými důkazy.

17. Ústavní soud neshledal důvod, proč by se měl od své výše zmíněné judikatury odchýlit. Vina stěžovatelky byla shledána na základě výslovných odkazů na výpovědi spoluobviněných učiněných v přípravném řízení, kterých se stěžovatelka neměla možnost zúčastnit a vyjádřit se k nim, a které tedy nebylo možné číst s účinností vůči stěžovatelce a založit na nich vinu stěžovatelky.

18. Nejvyšší soud v napadeném usnesení (bod 17 a 18) rekapituluje, že soudy nepostupovaly podle trestního řádu, když přečetly výpovědi spoluobviněných (s výjimkou výpovědi spoluobviněného N. ze dne 30. 12. 2014, které byla přítomna obhájkyně stěžovatelky). Nejvyšší soud v napadeném usnesení dále vypočítává důkazy, které dokazují vinu stěžovatelky (bod 18). Podobně činí i ve svém vyjádření. Sám však přiznává, že si je "vědom, že i na tuto argumentaci logických závěrů, která v rámci hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nezazněla, je obhajoba připravena uvést řadu skutečností" (bod 18 napadeného usnesení). Nejvyšší soud se tedy domnívá, že při komplexním posuzování použitelných důkazů, jsou závěry soudů nižších stupňů o vině stěžovatelky jasně a logicky odůvodněny v rozhodnutích nižších soudů, a to i pokud se zohlední skutečnost, že předmětné výpovědi mohly být pouze předestřeny.

19. S tímto závěrem Nejvyššího soudu Ústavní soud nemůže souhlasit, byť je skutková argumentace Nejvyššího soudu v mnohém přesvědčivá. Krajský soud založil svoji argumentaci ohledně viny stěžovatelky primárně na výpovědích spoluobviněných z přípravného řízení před obviněním stěžovatelky; dále potvrdil argumentaci okresního soudu, přičemž "pokud vycházel z podrobného vylíčení trestné činnosti ve výpovědích z přípravného řízení, nelze podle názoru odvolacího soudu mít za to, že by takto provedené hodnocení důkazů bylo nezákonné" (napadený rozsudek krajského soudu, str. 27). Pokud tedy nalézací i odvolací soud zakládaly svá rozhodnutí o vině stěžovatelky primárně na skutečnostech, které nemohly být podkladem výroku o vině stěžovatelky, a to ani ve spojení s jinými provedenými důkazy, nemůže tuto vadu zhojit Nejvyšší soud předložením alternativního odůvodnění o tom, proč bylo na místě shledat vinu stěžovatelky, zvláště pokud sám uvádí, že obhajoba by byla připravena oponovat tomuto odůvodnění, které u nižších soudů nezaznělo. Naopak takový postup Nejvyššího soudu by porušoval zákaz překvapivosti. Založily-li okresní i krajský soud svá rozhodnutí na určitém uceleném řetězu důkazů a Nejvyšší soud důkazy jimi považované za zásadní nepřipustil, uspořádal nový řetěz důkazů a bez provedení jakýchkoli důkazů, aniž umožnil účastníkům vznášet námitky proti novému řetězu důkazů (zejména, pokud připustil, že i jeho konstrukci lze oponovat) či podat opravný prostředek proti takovému rozhodnutí, pak soudy porušily právo stěžovatelky na obhajobu zaručené čl. 40 odst. 3 Listiny a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

III. Závěr

20. Výše naznačeným postupem, kdy obecné soudy vycházely při rozhodnutí o vině stěžovatelky z výpovědí, na kterých tento výrok nemohly založit, soudy porušily právo stěžovatelky na obhajobu v trestním řízení dle čl. 40 odst. 3 Listiny a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud z těchto důvodů podle § 82 odst. 1 a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil usnesení Nejvyššího soudu a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, a to pouze v částech vztahujících se ke stěžovatelce.

21. Okresní soud se tak bude muset nově zabývat vinou stěžovatelky, přičemž případný výrok o vině stěžovatelky nebude moci založit, a to ani ve spojení s jinými ve věci provedenými důkazy, na výpovědích spoluobviněných, které proběhly před sdělením obvinění stěžovatelce.

Autor: US