// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 17.05.2019

ÚS: Nesprávné a nepřezkoumatelné rozhodnutí o věcné příslušnosti

Rozhodnutí o věcné příslušnosti učiněné podle § 104a občanského soudního řádu je konečné a zavazuje účastníky řízení i soudy. Ústavní soud pak nevstupuje do rozhodování podle tohoto ustanovení z pozice další instance obecných soudů, přísluší mu však kontrolovat, zda byly respektovány požadavky vyplývající z práv zaručených hlavou pátou Listiny, a to včetně dodržení zákonných pravidel pro určení příslušnosti soudu a soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny). Rozhodnutí podle § 104a občanského soudního řádu učiněné v rozporu se zákonným ustanovením je vždy porušením ústavně zaručeného práva na zákonného soudce.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 1490/18, ze dne 2. 4. 2019

vytisknout článek


UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.

Z odůvodnění:

I.
Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 30. 4. 2018, stěžovatelka navrhla zrušení ve výroku uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy

2. Stěžovatelka, která je obchodní společností založenou podle práva státu Colorado, Spojené státy americké, se žalobou ze dne 7. 2. 2017 domáhala na vedlejší účastnici zaplacení částky ve výši 509 965 USD s příslušenstvím. Z této žaloby plyne, že vedlejší účastnice uzavřela dne 15. 12. 2008 jako objednatel smlouvu o dílo s obchodní společností STABE - Berounská stavební a.s. (dále jen "společnost STABE"), přičemž v následujícím soudním řízení bylo rozhodnuto o povinnosti vedlejší účastnice uhradit společnosti STABE částku ve výši 541 573,33 EUR s příslušenstvím a nahradit náklady řízení ve výši 1 067 032 Kč. Jelikož vedlejší účastnice neměla prostředky na úhradu svých závazků vůči společnosti STABE, její společníci se dohodli, že tyto závazky za ni uhradí. Společníky vedlejší účastnice jsou stěžovatelka (s obchodním podílem 49 %) a obchodní společnost HOTELOS TURISTICOS UNIDOS S.A. (s obchodním podílem 51 %). Na základě výše uvedené dohody uzavřela stěžovatelka se společností STABE dohodu o přistoupení k dluhu, kterou přistoupila k závazkům vedlejší účastnice v rozsahu 49 %, přičemž dne 11. 2. 2014 stěžovatelka společnosti STABE dluh v celkové výši 509 965 USD zaplatila.

3. Vedlejší účastnice se k žalobě vyjádřila podáním ze dne 24. 4. 2017 tak, že v plném rozsahu nárok stěžovatelky uznává. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") následně rozhodl rozsudkem pro uznání ze dne 9. 8. 2017 č. j. 22 C 22/2017-33 o povinnosti vedlejší účastnice zaplatit stěžovatelce žalovanou částku se zákonným úrokem z prodlení a nahradit náklady řízení. Stěžovatelka i vedlejší účastnice se vzdaly práva na odvolání proti tomuto rozsudku podáními ze dne 10. 8. 2017. Vedlejší účastnice toto podání zaslala z datové schránky a je na něm podepsán jednatel Barry Lev Eisenberg.

4. Podáním ze dne 1. 9. 2017 však vedlejší účastnice prostřednictvím advokáta zmocněného jejím druhým jednatelem Amancio Lopez Seijasem požádala o prominutí zmeškání lhůty pro odvolání proti rozsudku obvodního soudu a podala odvolání. Vedlejší účastnice uvedla, že její zaměstnankyně a bývalá jednatelka, která spravuje její datovou schránku i administrativní agendu, před jednatelem Seijasem zatajila zahájení občanskoprávního řízení i doručování všech dokumentů. Jednatel Seijas je přitom jediný oprávněn v dané věci vedlejší účastnici zastupovat, neboť druhý jednatel Barry Lev Eisenberg je současně jednatelem stěžovatelky (žalobkyně) a je tudíž od počátku v konfliktu zájmů. Za právnickou osobu podle § 21 odst. 4 občanského soudního řádu nemůže jednat ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy právnické osoby. Vedlejší účastnice mimo jiné upozornila na to, že obvodní soud pod sp. zn. 42 C 95/2016 vede řízení o určovací žalobě vedlejší účastnice, která se týká také předmětné pohledávky stěžovatelky, do jehož skončení mělo být řízení vedené v nyní posuzované věci přerušeno.

5. Stěžovatelka podáním ze dne 21. 9. 2017 vyjádřila své nesouhlasné stanovisko k žádosti vedlejší účastnice o prominutí zmeškání lhůty pro odvolání proti rozsudku obvodního soudu.
6. Obvodní soud usnesením ze dne 2. 10. 2017 č. j. 22 C 22/2017-73 návrh vedlejší účastnice na prominutí zmeškání lhůty k odvolání proti rozsudku zamítl, avšak toto usnesení bylo zrušeno usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 20. 11. 2017 č. j. 18 Co 361/2017-92. Obvodní soud poté usnesením ze dne 12. 12. 2017 č. j. 22 C 22/2017-97 přiznal návrhu vedlejší účastnice na prominutí zmeškání lhůty odkladný účinek s tím, že k rozhodnutí o tomto návrhu bude potřeba provádět dokazování a tento návrh nelze považovat za zřejmě nedůvodný.

7. Vedlejší účastnice mezitím podáním ze dne 30. 11. 2017 namítla věcnou nepříslušnost obvodního soudu. S poukazem na usnesení vrchního soudu ze dne 4. 12. 2017 č. j. Ncp 1052/2017-84 uvedla, že v projednávané věci jde o spor mezi obchodní korporací a jejím společníkem vyplývající z účasti na ní dle § 9 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu, tudíž jsou k jeho projednání v prvním stupni příslušné krajské soudy. Stěžovatelka podáním ze dne 8. 1. 2018 k této námitce uplatnila své nesouhlasné stanovisko a poukázala na to, že projednávaný spor se nijak neváže na účast stěžovatelky ve vedlejší účastnici jako obchodní korporaci ani na práva stěžovatelky z této účasti vyplývající. Jde o prostý spor o vydání bezdůvodného obohacení.

8. Spis byl k rozhodnutí o této námitce předložen vrchnímu soudu, který napadeným usnesením rozhodl, že k projednání a rozhodnutí ve věci jsou v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy (výrok I.) a po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena k dalšímu řízení městskému soudu (výrok II.). Usnesení vrchní soud odůvodnil takto: "V projednávané věci se žalobkyně podanou žalobou domáhá uhrazení dlužné částky, když dle dohody společníků žalované žalobkyně uhradila na základě Dohody ze dne 7. 2. 2014 o přistoupení k dluhu dlužníka vůči společnosti STABE - Berounská stavební a.s., IČO 46357157, tento závazek odpovídající 49 % těchto závazků. Vrchní soud v Praze shledal námitku žalované důvodnou, neboť v dané věci se jedná o spor mezi obchodní korporací a jejím společníkem vyplývající z účasti na ní dle § 9 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu, k jehož projednání a rozhodnutí jsou v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy, neboť předmětné ustanovení dopadá i na spory mezi společníky obchodní korporace."

III.
Argumentace stěžovatelky

9. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že vrchní soud v napadeném usnesení nesprávně dovodil, že spor mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí je sporem mezi obchodní korporací a jejím společníkem vyplývajícím z účasti na obchodní korporaci podle § 9 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu, k jehož projednání a rozhodnutí v prvním stupni jsou věcně příslušné krajské soudy. Toto ustanovení se nevztahuje na veškeré a jakékoli spory mezi obchodní společností a jejím společníkem, ale pouze na ty, které vyplývají z účasti na obchodní korporaci. Krajské soudy jsou proto v prvním stupni příslušné k rozhodování např. o sporech vyplývajících z vkladu do obchodní společnosti, o žalobě minoritního akcionáře nebo o žalobě na vypořádací podíl. V důvodové zprávě k zákonu č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se mj. uvádí, že dosavadní věcná příslušnost krajských soudů v prvním stupni je zachována ve věcech, které vyžadují vysoký stupeň specializace. Jde tak o složitější spory mezi obchodní korporací a jejím společníkem, které vyplývají z konkrétní hmotněprávní úpravy obchodních korporací a úzce souvisejí s účastí společníka v obchodní korporaci a s jeho účastnickými právy. O takový případ ale v nyní posuzované věci nejde. Spor mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí se neváže na účast stěžovatelky ve vedlejší účastnici ani na práva stěžovatelky vyplývající z této její účasti. Jde o prostý spor o zaplacení částky, kterou stěžovatelka dobrovolně zaplatila na úhradu části závazku vedlejší účastnice vyplývajícího z obchodního vztahu vedlejší účastnice s třetí obchodní společností. Vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovatelce žalovanou částku pouze na základě obecné právní úpravy relativních majetkových práv obsažené v občanském zákoníku, nikoli na základě speciální úpravy zákona o obchodních korporacích, který nadto pro nyní řešenou situaci žádnou speciální úpravu neobsahuje. Nyní posuzovaný spor není skutkově a právně složitý, a proto nevyžaduje vyšší odbornou úroveň ani zvláštní specializaci na straně rozhodujících soudů. Vzhledem k výše uvedenému došlo napadeným usnesením k zásahu do práva na zákonného soudce zaručeného čl. 38 odst. 1 Listiny, při jehož interpretaci je nutno posuzovat také dodržení zákonných podmínek určení příslušnosti soudu.

10. Napadeným usnesením dále došlo k zásahu do práva na spravedlivý proces, a to kvůli nedostatečnému a nepřezkoumatelnému odůvodnění tohoto usnesení. Vrchní soud v odůvodnění neuvedl byť jediný argument pro změnu věcné příslušnosti obecných soudů, tento svůj závěr pouze konstatoval a nijak se nevypořádal s argumentací stěžovatelky obsaženou v jejím vyjádření. V závěru odůvodnění nelogicky vrchní soud konstatoval, že § 9 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu dopadá i na spory mezi společníky obchodní korporace. V posuzované věci však jde o spor mezi korporací a společníkem.

IV.
Řízení před Ústavním soudem

11. Ústavní soud si vyžádal spis vedený u obvodního soudu pod sp. zn. 22 C 22/2017 a později u městského soudu pod sp. zn. 75 Cm 34/2018 a vyzval vrchní soud a vedlejší účastnici, aby se vyjádřily k ústavní stížnosti.

12. Vrchní soud ve svém vyjádření ze dne 21. 5. 2018 uvedl, že k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky nedošlo a odkázal na odůvodnění napadeného usnesení. Vedlejší účastnice se k věci do rozhodnutí Ústavního soudu nevyjádřila.

13. Uvedené vyjádření vrchního soudu neobsahovalo žádné nové skutečnosti. Nebylo tak třeba je zasílat stěžovatelce a bylo možné přistoupit k rozhodnutí ve věci.

14. Dle § 44 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozhodl Ústavní soud ve věci bez konání ústního jednání, neboť od něj nebylo lze očekávat další objasnění věci.

V.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

15. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas osobou k tomu oprávněnou, splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.

16. Ústavní soud také v souladu se svou dřívější judikaturou dospěl k závěru, že stěžovatelka splnila požadavek vyčerpání všech zákonných procesních prostředků k ochraně svého práva před podáním ústavní stížnosti podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Tato podmínka je zákonným promítnutím principu subsidiarity ústavní stížnosti, kdy Ústavní soud má vystupovat jako poslední garant základních práv a svobod, který zásadně nevstupuje do řízení v době, kdy se lze efektivní ochrany domoci před obecnými soudy [srov. stanovisko pléna ze dne 15. 11. 2016 sp. zn. Pl. ÚS-st. 43/16 (394/2016 Sb.); všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

17. Z výše naznačeného pravidla, že ústavní stížností by měla být napadána zásadně konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, připustil Ústavní soud ve své rozhodovací praxi výjimky, jež se týkají takových dílčích a pravomocných rozhodnutí, která uzavírají určitou část řízení, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo. V takovém případě musí být kumulativně splněny dvě podmínky: rozhodnutí musí být způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv a svobod a je třeba, aby se námitka porušení těchto práv a svobod omezovala jen na příslušné stadium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, tedy aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritornímu rozhodnuti) efektivně uplatněna [srov. např. nález ze dne 12. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53)].

18. Jak již Ústavní soud mnohokrát dovodil, výše popsanou výjimku představuje i usnesení vrchního soudu (nebo Nejvyššího soudu) o věcné příslušnosti podle § 104a občanského soudního řádu. První podmínka je splněna s ohledem na úzkou vazbu takového rozhodnutí na ústavně zaručené právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. Bude-li totiž rozhodnutí vrchního soudu o věcné příslušnosti věcně nesprávné, vždy tím zároveň bude porušeno ústavně garantované právo na zákonného soudce [srov. např. nález ze dne 1. 6. 2010 sp. zn. I. ÚS 904/08 (N 118/57 SbNU 455)]. Splnění druhé podmínky pak lze spatřovat v tom, že takové rozhodnutí je pro účastníky řízení i pro soudy v souladu s § 104a odst. 7 občanského soudního řádu závazné a podle § 11 odst. 1 věty třetí občanského soudního řádu i v případě jeho věcné nesprávnosti zakládá věcnou příslušnost v něm určeného soudu. Ústavní soud již opakovaně konstatoval, že takový postup není žádoucí z hlediska hospodárnosti soudního řízení [např. nález ze dne 2. 9. 2010 sp. zn. II. ÚS 2193/10 (N 183/58 SbNU 605) nebo nález ze dne 23. 3. 2016 sp. zn. IV. ÚS 162/16 (N 50/80 SbNU 613)].

VI.
Vlastní posouzení

19. Po seznámení se s napadeným rozhodnutím a vyžádaným spisovým materiálem, Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je důvodná.

20. Ústřední otázkou nyní posuzované věci je, zda nesprávný výklad § 9 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu a na jeho základě nesprávně určená věcná příslušnost obecných soudů může představovat zásah do ústavně zaručeného práva stěžovatelky na zákonného soudce, a pokud ano, zda k takovému nesprávnému výkladu a určení věcné příslušnosti došlo.

21. Jak Ústavní soud ve své rozhodovací praxi již mnohokrát uvedl, právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, podle něhož "nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci", představuje systémovou pojistku zajišťující nezávislost soudů. Její podstata spočívá především v tom, že podávání návrhů soudům a přidělování případů jednotlivým soudcům se odehrává podle předem stanovených pravidel, čímž má být minimalizována možnost jejich ovlivňování. Základními předpoklady naplnění tohoto práva jsou zákonné určení věcné, funkční a místní příslušnosti soudu, stanovení hledisek rozdělení soudní agendy mezi senáty a samosoudce a stanovení pravidel pro ustavení senátů či určení samosoudce, který bude ve věci účastníka rozhodovat [srov. např. nález ze dne 22. 2. 1996 sp. zn. III. ÚS 232/95 (N 15/5 SbNU 101), nález ze dne 21. 1. 1999 sp. zn. III. ÚS 293/98 (N 11/13 SbNU 71) nebo nález sp. zn. IV. ÚS 162/16].

22. Ustanovení § 104a občanského soudního řádu je zákonným podkladem pro postup v případě pochybností o správnosti věcné příslušnosti obecných soudů, přičemž nápravy se může domáhat účastník řízení i obecný soud (respektive obecný soud musí z úřední povinnosti). Rozhodnutí o věcné příslušnosti učiněné podle § 104a občanského soudního řádu je konečné a zavazuje účastníky řízení i soudy. Ústavní soud pak nevstupuje do rozhodování podle tohoto ustanovení z pozice další instance obecných soudů, přísluší mu však kontrolovat, zda byly respektovány požadavky vyplývající z práv zaručených hlavou pátou Listiny, a to včetně dodržení zákonných pravidel pro určení příslušnosti soudu a soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny). Rozhodnutí podle § 104a občanského soudního řádu učiněné v rozporu se zákonným ustanovením je vždy porušením ústavně zaručeného práva na zákonného soudce (srov. nález sp. zn. I. ÚS 904/08).

23. Zákonná pravidla pro určení věcné příslušnosti v občanskoprávním řízení jsou obsažena v § 9 občanského soudního řádu, přičemž pro nyní posuzovaný případ je relevantní § 9 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu, dle kterého rozhoduje krajský soud jako soud prvního stupně mj. ve sporech mezi obchodními korporacemi, jejich společníky nebo členy, jakož i mezi společníky nebo členy navzájem, vyplývají-li z účasti na obchodní korporaci. Věcná příslušnost krajského soudu v prvním stupni podle tohoto ustanovení je tudíž dána tehdy, když se spor svojí podstatou váže na účast společníka ve společnosti a práva společníka vyplývající z této účasti. Typicky je tak věcná příslušnost krajského soudu dána v případě žaloby o podíl na společnosti, sporu vyplývajícího z vkladu do společnosti, žaloby minoritního akcionáře, žaloby na přístup k informacím či žaloby na vypořádací podíl [srov. Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád (§ 1 až 250l). Řízení sporné. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2016, s. 1116]. Výkladem předmětného ustanovení se ostatně zabýval Nejvyšší soud ve stěžovatelkou citovaném usnesení ze dne 15. 6. 2017 sp. zn. 29 Cdo 4825/2018, který uvedl, že: "ani v období od 1. 1. 1992 do 31. 12. 1995 nespadaly do věcné příslušnosti krajských soudů spory z jakýchkoliv vztahů mezi společníky navzájem, ale pouze ty spory, které se týkaly jejich účasti ve společnosti a které následně zákonodárce přesněji vymezil novelou provedenou zákonem č. 238/1995 Sb." Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí vyjasnil, že pod § 9 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu nadále nutno subsumovat také spory mezi společníky (členy), jde-li o vztahy ze smluv, jimiž se převádí podíl v obchodní korporaci, neboť "není pochyb o tom, že převod podílu v obchodní korporaci souvisí s účastí v této korporaci".

24. Takové pochyby jsou však naopak patrné v nyní posuzované věci. Občanskoprávní spor původně vedený obvodním soudem pod sp. zn. 22 C 22/2017 se týká žaloby na zaplacení částky ve výši 509 965 USD a byť na straně žalované vystupuje obchodní korporace (vedlejší účastnice) a na straně žalobkyně její společník (stěžovatelka), nelze ze skutečností zjištěných v tomto řízení dovodit, že spor vyplývá z účasti společníka na obchodní korporaci. Jak vyplývá ze stěžovatelkou podané žaloby, důvodem k uzavření dohody o přistoupení k dluhu mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí byla neschopnost vedlejší účastnice hradit své závazky vůči společnosti STABE. Pro řešení takové situace nabízí právní řád celou řadou způsobů a některé z nich (např. zvýšení základního kapitálu převzetím vkladové povinnosti, peněžitý příplatek aj.) by jistě ve svém důsledku mohly dát vzniknout sporu vyplývajícímu z účasti společníka na obchodní korporaci. Podstatné však je, že stěžovatelka zvolila občanskoprávní cestu přistoupení k dluhu, přičemž takto právně jednat mohla jakákoli třetí osoba bez ohledu na to, zda je společníkem dané obchodní korporace (vedlejší účastnice) či nikoli. Z výše uvedeného je tudíž patrné, že nemohlo jít o spor mezi obchodní korporací a jejím společníkem a věcná příslušnost krajského soudu v prvním stupni nebyla dána.

25. Ústavní soud dále ve své dosavadní rozhodovací praxi dovodil, že byť podle § 169 odst. 2 občanského soudního řádu patří usnesení podle § 104a občanského soudního řádu mezi výjimky ze striktní povinnosti odůvodňování soudních rozhodnutí jako jednoho ze základních atributů spravedlivého procesu (fair trial), je nutno tuto výjimku uplatňovat restriktivně. Fakt, že toto usnesení nemusí být v obecné rovině vždy odůvodněno, ještě neznamená, že konkrétní okolnosti případu si nebudou žádat, aby soud své rozhodnutí odůvodnil, přičemž takovou okolností může být situace, kdy účastník řízení ve svém vyjádření zaujme stanovisko k otázce věcné příslušnosti, s nímž není vrchní soud ztotožněn. V takovém případě lze legitimně požadovat, aby se v odůvodnění svého usnesení s argumentací účastníků - byť stručně - vypořádal a vyložil důvody svého závěru o věcné příslušnosti [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 904/08, nález ze dne 2. 9. 2010 sp. zn. II. ÚS 2193/10 (N 183/58 SbNU 605), nález ze dne 19. 12. 2011 sp. zn. I. ÚS 59/11 (N 216/63 SbNU 479), nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 3161/13 (N 207/71 SbNU 455), nález ze dne 25. 3. 2014 sp. zn. II. ÚS 885/13 (N 41/72 SbNU 479), nález ze dne 25. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 41/15 (N 76/81 SbNU 305) a nález ze dne 13. 3. 2018 sp. zn. III. ÚS 427/18].

26. V nyní posuzované věci předložila stěžovatelka k výzvě obvodního soudu své písemné nesouhlasné stanovisko k námitce věcné nepříslušnosti obvodního soudu dne 8. 1. 2018, přičemž spis byl předložen vrchnímu soudu k rozhodnutí o věcné příslušnosti dne 11. 1. 2018. Vrchní soud však v odůvodnění napadeného usnesení na argumentaci stěžovatelky (která se do značné míry překrývá s argumentací obsaženou v nyní posuzované ústavní stížnosti) nijak nereflektoval a pouze konstatoval bez jakéhokoli bližšího vysvětlení, že jde o spor mezi obchodní korporací a jejím společníkem vyplývajícím z účasti na ní podle § 9 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu, když v předmětném řízení se stěžovatelka domáhá uhrazení dlužné částky, kterou uhradila na základě dohody o přistoupení k dluhu vedlejší účastnice vůči společnosti STABE. Z poslední věty odůvodnění napadeného usnesení se nadto zdá, že vrchní soud měl za to, že posuzované řízení se týká sporu mezi společníky obchodní korporace navzájem a nikoli sporu mezi obchodní korporací a jejím společníkem. Za takové situace je nutno konstatovat zásadní nedostatky odůvodnění napadeného usnesení, které z pohledu ústavně zaručeného práva na řádné odůvodnění nemohou obstát.

VII.
Závěr

27. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud shledal ústavní stížnost stěžovatelky důvodnou, neboť napadeným usnesením vrchního soudu bylo porušeno právo stěžovatelky na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny a v důsledku toho ve spojení s další skutečností, a to že toto rozhodnutí nebylo řádně odůvodněno, došlo k zásahu do práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny.

28. Ústavní soud s ohledem na vyhovění ústavní stížnosti zrušil rozhodnutí vrchního soudu jako nadřízeného soudu rozhodujícího o věcné příslušnosti, přičemž nyní je povinností tohoto soudu znovu rozhodnout respektujíce závěrů obsažených v tomto nálezu a své rozhodnutí řádně odůvodnit.

Autor: US

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů