// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 22.03.2019
ÚS: Přezkum rozporu s dobrými mravy v dovolacím řízení
Zastává-li odvolací soud názor, že některé typově určené skutečnosti vůbec nemohou být významné pro úvahu o rozporu s dobrými mravy, a dovolatel zastává názor opačný, jde o otázku směřující k učinění obecného právně interpretačního úsudku o tom, jaké skutečnosti vůbec mohou být relevantní pro právní závěry soudu (a mají tedy být v řízení prokazovány). Tato otázka není vyřešena obecným sdělením dovolacího soudu, že závěr o rozporu právního jednání s dobrými mravy lze přezkoumat pouze v případech zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení, neboť toto sdělení neodpovídá na to, co může být relevantní úvahou, jejíž přiměřenost by následně mohla být hodnocena ve vztahu ke konkrétním okolnostem případu.
Konstatuje-li dovolací soud, že se nebude dovoláním meritorně zabývat, neboť předestřená právní otázka již byla v jeho judikatuře vyřešena, avšak odkáže pouze na rozhodnutí, ze kterých řešení dovolací otázky nevyplývá, odpírá dovolateli soudní ochranu práva stanoveným postupem podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 2657/18, ze dne 19. 2. 2019
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Stěžovatelka se v řízení před Okresním soudem v České Lípě domáhala určení, že je vlastnicí blíže určené nemovité věci - pozemku, jehož součástí je stavba. Okresní soud její žalobu zamítl s tím, že stěžovatelka nenabyla vlastnického práva darováním od manžela, tj. vedlejšího účastníka 2), neboť darovací smlouva je neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Manžel stěžovatelky převáděl pozemek s domem v době, kdy mu byl pravomocně přisouzen rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad Labem. Šlo o rozsudek vydaný ve věci vypořádání spoluvlastnictví mezi vedlejšími účastníky, proti němuž vedlejší účastnice 1) podala dovolání. K uzavření darovací smlouvy v průběhu dovolacího řízení došlo právě proto, aby případné vyhovění dovolání nevedlo k dalšímu vedení sporu a případnému vydání pozemku s domem vedlejším účastnicím 1) a 3). Stěžovatelka a vedlejší účastník 2) tak věcně nesledovali účel darovací smlouvy, ale jednali šikanózně za účelem poškození vedlejších účastnic 1) a 3).
2. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozhodnutí okresního soudu potvrdil. V řízení bylo nepochybně zjištěno, že jedním z důvodů, pro které došlo k uzavření darovací smlouvy, byla právě snaha o definitivní řešení sporu o pozemek a dům ze strany stěžovatelky a vedlejšího účastníka 2) tak, aby zamezili případným nepříznivým dopadům případného kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu. Stěžovatelka byla s celým průběhem sporů seznámena a důvod darování tedy musela přinejmenším předpokládat. Bez právního významu pak je skutečnost, že stěžovatelka a vedlejší účastník měli pro darování i jiné důležitější, věcné důvody, které v rozporu s dobrými mravy nejsou.
3. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle § 237 občanského soudního řádu. Podle soudu stěžovatelka především zpochybňovala skutková zjištění a na základě vlastní verze skutkového stavu oponovala právním závěrům krajského soudu. V otázce rozporu s dobrými mravy se judikatura Nejvyššího soudu ustálila na tom závěru, že nemravný cíl či důsledek právního jednání, které je formálně po právu, není hoden právní ochrany. Závěr o rozporu s dobrými mravy činí soud v rámci široké možnosti uvážení s přihlédnutím ke všem okolnostem případu. Dovolací soud může závěr o rozporu právního jednání s dobrými mravy přezkoumat pouze v případech zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení. Úvahy odvolacího soudu mají podklad ve skutkovém stavu věci a soud je řádně vyložil, jejich zjevná nepřiměřenost dána není.
II.
Ústavní stížnost
4. Proti rozhodnutím Nejvyššího, krajského i okresního soudu stěžovatelka brojila ústavní stížností, neboť se domnívala, že jím došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu, rovnost účastníků řízení a ochranu vlastnického práva. Porušení spatřovala v tom, že Nejvyšší soud zcela pominul právní otázku předestřenou v dovolání: jak posuzovat neplatnost právních jednání vedených několika důvody, pokud jen některý z těchto důvodů je možné hodnotit jako rozporný s dobrými mravy. V tomto ohledu stěžovatelka vůbec nerozporovala zjištěný skutkový stav a jeho hodnocení (tj. že existuje jeden důvod, který by rozpor s dobrými mravy mohl zakládat), ale předložila právní otázku, na niž Nejvyšší soud odpověděl toliko tím, že závěry nalézacího řízení může přezkoumávat jen při jejich zjevné nepřiměřenosti.
5. Dále stěžovatelka rozporovala i samotný závěr o rozporu s dobrými mravy, který podle jejího mínění vyplynul z neúplného hodnocení kusých zjištění. Soudy zcela pominuly kontext vzájemných sporů, zejména pak jednání vedlejší účastnice 1) vůči vedlejšímu účastníku 2). Hlavním důvodem darování byla vděčnost vůči stěžovatelce, nedobrý zdravotní stav vedlejšího účastníka a také požadavky banky, která tím podmínila poskytnutí úvěru. Závěrem stěžovatelka namítla, že § 39 občanského zákoníku z roku 1964 prohlašuje za neplatné úkony příčící se dobrým mravům obsahem či účelem. V souzené věci byl obsah i účel v souladu s právem i dobrými mravy a neplatnost soudy dovodily z pohnutky, kterou ovšem zákon nenormuje.
III.
Průběh řízení před Ústavním soudem
6. Nejvyšší soud k ústavní stížnosti uvedl, že se otázkou stěžovatelky dostatečně zabýval. Otázka posouzení rozporu s dobrými mravy může být předmětem přezkumu jen v případě zjištění zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení.
7. Vedlejší účastnice 1) k ústavní stížnosti uvedla, že řadu důvodů, pro které nepovažuje tvrzení stěžovatelky o příčině vzájemných rozporů s vedlejším účastníkem 2) za přiléhavé. Zpochybnila skutková tvrzení o tom, kdo byl lépe schopen starat se o společnou nemovitost, a o existenci účelů převodu nemovitých věcí, které by byly souladné s dobrými mravy. K rozhodnutí Nejvyššího soudu vedlejší účastnice uvedla, že se s předloženou otázkou vypořádalo dostatečně, jeho závěry lze dovodit i implicitně z toho, že se Nejvyšší soud ztotožnil s hodnocením krajského soudu. I kdyby však rozhodnutí Nejvyššího soudu nedostačovalo, z důvodu ochrany stávajícího právního stavu není třeba je rušit. Případné zrušení pak svými důvody nemůže dopadat na rozhodnutí nižších soudů.
8. Vedlejší účastník 2) k ústavní stížnosti uvedl, že ji plně podporuje. Po celou dobu řízení byly zřejmé věcné důvody, pro které nemovité věci daroval stěžovatelce. Ty také výslovně v řízení uvedl. Důvody darování plynou také ze souvislostí - stěžovatelka získala pro vedlejšího účastníka prostředky na vyplacení náhrady z vypořádání spoluvlastnictví a darování proběhlo až po sdělení nepříznivé zdravotní diagnózy. Nedávalo by smysl, aby vedlejší účastník vyčkával této diagnózy, pokud chtěl jednat v neprospěch vedlejších účastnic 1) a 3). Jedna nemravná pohnutka pak nemůže způsobovat neplatnost právního jednání s vícero akceptovatelnými účely.
IV.
Formální předpoklady projednání návrhu
9. Podmínky řízení byly splněny. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, advokátem zastoupenou a oprávněnou stěžovatelkou (byla účastnicí řízení před obecnými soudy), která vyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně práv poskytuje. Ústavní stížnost je proto přípustná.
V.
Vlastní posouzení
10. Listina základních práv a svobod v čl. 36 odst. 1 zaručuje každému možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu (případně u jiného orgánu). Podmínkou ovšem je, že se tak musí stát "stanoveným postupem". Součástí tohoto postupu jsou veškeré zákonem stanovené požadavky kladené na účastníka řízení, jež musí být z jeho strany splněny, aby soud mohl rozhodnout v jeho věci a aby při tom mohl zohlednit jím předestřená tvrzení a důkazy. Jednotlivě ani ve svém celku nesmí představovat takové omezení přístupu k soudu, které by se práva na soudní ochranu dotýkalo v samotné jeho podstatě a fakticky by tak znemožňovalo jeho uplatnění [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 281/04 ze dne 25. srpna 2005 (N 165/38 SbNU 319)].
11. Stanoveným postupem jsou i pravidla vymezující přípustnost dovolání. Posouzení, zda jsou naplněny předpoklady přípustnosti dovolání, je především věcí dovolacího soudu. Je to právě on, komu v rovině podústavního práva náleží poslední slovo v otázkách výkladu právních předpisů práva civilního, ať už hmotného, nebo procesního, a tedy kdo je povolán k posouzení, zda je určitý právní závěr správný nebo nikoliv. Namítá-li dovolatel nesprávnost právního závěru odvolacího soudu a uvádí-li v této souvislosti některé z hledisek uvedených v § 237 občanského soudního řádu (předpoklad přípustnosti dovolání), tedy - stručně řečeno - že se k němu dovolací soud zatím nevyjádřil, nebo že se k němu dovolací soud vyjádřil jinak nebo rozdílně, nebo že se k němu vyjádřil stejně, avšak podle dovolatele nesprávně, pak je zcela přirozeně na dovolacím soudu, aby posoudil, zda nastala některá z těchto situací.
12. Ústavní soud může přehodnocovat posouzení přípustnosti dovolání podle § 237 občanského soudního řádu pouze z hlediska jeho ústavnosti. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda dovolací soud neodepřel účastníkovi řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami.
13. Součástí práva na soudní ochranu je povinnost obecného soudu odůvodnit své rozhodnutí tak, aby z něho byly patrné konkrétní důvody, které jej vedly k vyřčeným právním závěrům. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že i rozhodnutí o odmítnutí dovolání musí být odůvodněna takovým způsobem, aby z nich byl zřejmý rozhodovací důvod. Dovolací soud musí v rozhodnutí o dovolání reagovat na otázky, které dovolatel vymezil a které podle jeho názoru ještě nebyly v praxi dovolacího soudu samostatně řešeny. Odůvodnění odmítavého rozhodnutí, jakkoliv stručné, se přitom nesmí omezit na pouhou citaci zákona, případně doplněnou odkazem na některé judikáty, obsahující toliko obecný výklad přípustnosti dovolání bez jakéhokoliv náznaku individualizace na projednávaný případ [nález sp. zn. II. ÚS 2312/15 ze dne 9. 2. 2016 (N 30/80 SbNU 391) a tam citovaná judikatura]. Porušením práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny přitom je i postup Nejvyššího soudu, který konstatuje, že se nebude dovoláním meritorně zabývat, neboť předestřená právní otázka již byla v jeho judikatuře vyřešena, avšak odkáže pouze na dokumenty, ze kterých řešení dovolací otázky nevyplývá, přičemž neuvede žádnou další argumentaci podporující jeho závěr o nepřípustnosti dovolání [nálezy sp. zn. III. ÚS 1538/14 ze dne 17. 5. 2016 (N 85/81 SbNU 423), sp. zn. I. ÚS 962/14 ze dne 19. 8. 2014 (N 155/74 SbNU 323)].
14. V souzené věci stěžovatelka vznesla otázku výkladu § 39 občanského zákoníku z roku 1964 v tom smyslu, zda účel právního jednání rozporný s dobrými mravy činí neplatným toto jednání i za situace, kdy právní jednání sledovalo několik různých účelů. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí i ve vyjádření k ústavní stížnosti setrval na stanovisku, že tato otázka byla již v jeho judikatuře vyřešena, a to tak, že dovolací soud může závěr o rozporu právního jednání s dobrými mravy přezkoumat pouze v případech zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení.
15. Tomu přisvědčit nelze. V procesu nalézání práva je povinností soudu učinit si s ohledem na skutková tvrzení (právní) úsudek o tom, jaké skutečnosti, resp. souvislosti by měly být prokazovány, současně reagovat na vývoj v oblasti dokazování a tento (právní) úsudek eventuálně korigovat a ze zjištěných faktických souvislostí "vytřídit" ty, jež jsou právně relevantní a z nich případně vyvodit právně aplikační závěr [nález sp. zn. III. ÚS 3067/13 ze dne 20. 12. 2016 (N 247/83 SbNU 855)]. Není pochyb o tom, že je vždy nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních [např. nálezy sp. zn. I. ÚS 2216/09 ze dne 31. 5. 2011 (N 103/61 SbNU 551) a sp. zn. IV. ÚS 3653/11 ze dne 5. 6. 2012 (N 118/65 SbNU 553)].
16. S Nejvyšším soudem lze souhlasit v tom, že podmínky pro uplatnění § 39 občanského zákoníku z roku 1964 jsou vymezeny neurčitě. Je tedy zejména na soudci nalézacího soudu, aby uvážil (za použití obecně akceptovaných metod interpretace práva), jaké okolnosti konkrétního případu jsou pro závěr o neplatnosti pro rozpor s dobrými mravy relevantní a ty následně hodnotil. Z těchto důvodů lze akceptovat zdrženlivost při přezkumu nadřízeným soudem, neboť ten nebývá v bezprostředním styku s účastníky a zpravidla přímo nehodnotí ani důkazy, vypovídající o skutkovém stavu věci. Zdrženlivost je však namístě tehdy, jde-li o hodnocení konkrétních, jedinečných okolností případu.
17. Tomu pak odpovídá vymezení role Nejvyššího soudu v dovolacím řízení, který má rozhodovat o právních otázkách (§ 237 a § 241a odst. 1 občanského soudního řádu). Má-li dovolatel zdůvodnit, proč právní posouzení odvolacího soudu považuje za nesprávné, musí být z dovolání - a to v kontextu předpokladů přípustnosti dovolání - alespoň zjistitelné, jaká výkladová pravidla, ať již výslovně právem upravená, popř. obecně uznávaná (jako tzv. communis opinio doctorum), měla být porušena. Jinak řečeno, nezbytné se jeví určité "zevšeobecnění" sporné právní otázky pro účely dovolacího řízení, neboť primárním úkolem Nejvyššího soudu je sjednocování judikatury soudů nižších stupňů (nález sp. zn. III. ÚS 3127/17 ze dne 19. 12. 2017).
18. Pokud by tedy stěžovatelkou vznesená otázka byla otázkou jedinečnou pro její případ, bez možnosti zobecnění, bylo by možné uvažovat o tom, že Nejvyšší soud k ní bude při přezkumu přistupovat zdrženlivě. Tak tomu ovšem není: stěžovatelka vznesla otázku interpretace § 39 občanského zákoníku z roku 1964, která v obecné rovině není vázána na jedinečné okolnosti konkrétního případu (logicky z nich však vychází, neboť to vyžaduje § 237 občanského soudního řádu a nemá jít o rozhodování akademické povahy). Na tuto obecnou otázku výkladu se prima facie nabízí dvě odpovědi: při pluralitě účelů právního jednání se zkoumá (a) pouze existence účelu rozporného s dobrými mravy, zbylé nemohou mít vliv na závěr o platnosti právního jednání; (b) existence všech účelů, přičemž účely nerozporné s dobrými mravy mohou (či musí) mít vliv na závěr o platnosti právního jednání.
19. Ve vztahu k této obecné otázce výkladu nemá význam uvažovat v kategoriích přiměřenosti, neboť se v soudní praxi zjevně nemohou uplatňovat obě výkladové varianty paralelně. Jinak by to znamenalo, že nalézací soud může dospět k závěru, že určité typově vymezené okolnosti (zde účely právního jednání nerozporné s dobrým mravy) vůbec nejsou právně významné, zatímco jiný nalézací soud dospěje k závěru o jejich (potenciálním) právním významu. Oba tyto závěry by pak mohly být přiměřené, a to bez ohledu na konkrétní okolnosti případu, ač se v obecné rovině vylučují.
20. Jinými slovy, jde-li o rozhodování o tom, co je v rozporu s dobrými mravy, lze zdrženlivý přístup uplatnit tam, kde by šlo o přezkum samotného právně aplikačního závěru na konkrétní skutkový stav. Zde lze o zjevné nepřiměřenosti uvažovat, neboť svou povahou jde o hodnocení vycházející ze soudcovského uvážení v širokých mezích mimoprávního systému dobrých mravů. Oproti tomu obecný právně interpretační úsudek o tom, jaké skutečnosti typově vůbec mohou být relevantní (a mají tedy být prokazovány), se přezkumu svou povahou nijak nevzpírá. V pojmech užívaných judikaturou Nejvyššího soudu totiž nejde o přezkum přiměřenosti relevantních úvah nalézacího soudu, ale přezkum tomu předcházející fáze: zda nalézací soud správně určil, co vůbec relevantní úvahou je a může být (srov. i nález sp. zn. IV. ÚS 299/18 ze dne 29. 1. 2019, podle něhož jsou samostatnými právními otázkami vlastní posouzení rozporu s dobrými mravy a rozsah jeho dopadu na relevantní právní vztahy).
21. V tomto ohledu judikatura citovaná Nejvyšším soudem v napadeném usnesení nedává ani přibližnou odpověď na stěžovatelčinu obecnou otázku výkladu § 39 občanského zákoníku z roku 1964 (odpovědí není konstatování, že interpretace a aplikace práva nemá být nepřiměřená okolnostem konkrétního případu). Odkazoval-li Nejvyšší soud na rozhodnutí krajského soudu v tom smyslu, že "zákonu odpovídajícím způsobem též zprostředkoval, jakými úvahami se při právním posouzení věci řídil a proč nakonec přistoupil k aplikaci § 39 obč. zák.", lze pouze stručně uvést, že tomu tak zjevně není. Krajský soud totiž žádné své úvahy stran plurality účelů právního jednání a jejich významu pro posouzení platnosti nezprostředkoval - uvedl toliko jejich výsledek, aniž by však vyjevil, proč tak soudí: "Bez významu pro takový závěr [o rozporu s dobrými mravy] je, zda strany smlouvy, měly pro její uzavření i jiný důvod či důvody, třeba i z jejich pohledu významnější a s dobrými mravy či zákonem nerozporné. Nerozhodné v projednávané věci proto je, pokud bezúplatný převod předmětných nemovitostí na žalobkyni za dovolacího řízení je vysvětlován věkem a zdravotním stavem druhého žalovaného, dispozicí s majetkem za života či vděkem žalobkyni." (č. l. 409 spisu okresního soudu).
22. Z toho důvodu nemůže uspět argumentace vedlejší účastnice 1). Pro posouzení ústavní stížnosti není podstatné, zda bylo dovolání stěžovatelky nedůvodné (a je tedy po právu závěr krajského soudu, že relevantní může být pouze účel rozporný s dobrými mravy), ale zda bylo v řízení přesvědčivě vysvětleno, že jde o závěr v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešený. To z rozhodnutí krajského či Nejvyššího soudu neplyne.
23. Vzhledem k tomu, že právě uvedený závěr nevylučuje posouzení dalších námitek stěžovatelky vůči závěrům obecných soudů ve vztahu k jedinému účelu, který byl ve věci hodnocen, zabýval se Ústavní soud i jím. Shledal, že tyto námitky jsou zjevně neopodstatněné. Měl-li by být hodnocen pouze jediný účel převodu nemovité věci na stěžovatele z hlediska jeho rozporu s dobrými mravy, není závěr obecných soudů z hlediska ústavně zaručených práv stěžovatelky zásadně vadný.
24. Ze skutkových zjištění okresního a krajského soudu totiž plyne, že stěžovatelka a vedlejší účastník 2) převáděli nemovitou věc právě i za účelem toho, aby byl definitivně vyřešen spor mezi vedlejšími účastníky, a to při vědomí jejich vzájemně napjatých vztahů a probíhajícího dovolacího řízení. Úkolem Ústavního soudu není hodnotit (a přehodnocovat) důkazy provedené obecnými soudy, pokud byly dodrženy zásady dané příslušnými procesními řády [nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Pro zásah Ústavního soudu důvody dány nejsou: skutkový závěr obecných soudů zjevně má oporu v provedeném dokazování a vady dokazování stěžovatelka netvrdila (nad rámec tvrzení o selektivním hodnocení, k těm srov. níže).
25. Tato skutková zjištění lze - v právu rozumně - hodnotit jako rozporná s dobrými mravy, neboť jednání vedlejšího účastníka směřovalo s vědomím stěžovatelky k omezení možnosti vedlejších účastnic 1) a 3) domoci se v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jejich tvrzeného práva na vypořádání spoluvlastnictví konkrétní formou. Pro posouzení není přitom podstatné přímé povědomí stěžovatelky a vedlejšího účastníka 2) o ochraně třetích osob poskytované § 243g odst. 2 občanského soudního řádu, ale případná existence jejich laické představy o tom, že převod vlastnictví v průběhu dovolacího řízení "zajistí" nemovité věci pro stěžovatelku. Jsou-li skutková zjištění obecných soudů taková, že účelem převodu bylo mimo jiné i definitivní řešení sporů, není nijak nelogický (natožpak extrémně vadný) závěr, že stěžovatelka a vedlejší účastník 2) toto povědomí měli. Ve vztahu k ochraně ústavně zaručeného práva stěžovatelky na ochranu vlastnického práva pak je třeba uvést, že podle čl. 11 odst. 3 Listiny vlastnictví zavazuje a nesmí být zneužito na újmu práv druhých. Pokud vedlejší účastník 2) s vědomím stěžovatelky využil svého (toho času) výlučného vlastnického práva tak, aby pro případ vydání kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu vyloučil vedlejší účastnice 1) a 3) z případného vypořádání způsobem podle zákona, jednal právě k újmě vedlejších účastnic 1) a 3) (nejde o újmu finanční, neboť náhradu řádně zaplatil, ale újmu spočívající v nemožnosti jiného vypořádání spoluvlastnictví). Z tohoto pohledu není ústavně vadný závěr o rozporu s dobrými mravy a související absenci oprávněné důvěry stěžovatelky v nedotknutelnost jejích právních poměrů.
26. K namítanému selektivnímu hodnocení, resp. opomenutí řady souvislostí vzájemných sporů, lze jen stručně dodat, že ústavně významnou vadu nepředstavují. Obecné soudy dospěly k závěru, že pro posouzení rozporu s dobrými mravy je podstatný pouze jeden z vícero účelů převodu. Okolnosti vypovídající o celkových vzájemných vztazích by bylo namístě hodnotit tehdy, pokud by byly relevantní i další účely darovací smlouvy (krajský soud je ostatně z části hodnotil již teď: vedlejšímu účasníku kladl k dobru, že řádně a včas zaplatil náhradu vedlejším účastnicím 1) a 3) a že nemovitost na stěžovatelku nepřevedl okamžitě, jak mohl). To však bude předmětem dalšího řízení, neboť kvůli absenci posouzení této otázky Ústavní soud shledal neústavnost napadeného usnesení Nejvyššího soudu. Pokud by byly relevantní i další účely, bude prostor pro zohlednění námitek vedlejší účastnice 1), podle níž stěžovatelka žádný účel souladný s dobrými mravy nemůže přesvědčivě prokázat.
27. Snaha stěžovatelky odlišit účel smlouvy, který podle § 39 občanského zákoníku z roku 1964 nesmí být v rozporu s dobrými mravy, a pohnutku, která by dle jejího mínění v rozporu být mohla, naráží na ustálený výklad těchto podústavních pojmů v judikatuře Nejvyššího soudu [k jeho relevanci srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]: právně významným účelem smlouvy je takový účel, který sleduje alespoň některá ze smluvních stran, ostatní však o tomto cíli vědí nebo jej z okolností, za kterých ke smluvnímu jednání dochází, musejí předpokládat. O pohnutku jde tehdy, není-li účel vyjádřen v obsahu právního jednání a ostatní o něm neví a vědět nemohou (již rozsudek NS sp. zn. 2 Cdon 736/97 ze dne 26. 8. 1998). S tímto výkladem nemá Ústavní soud důvodu v obecné rovině polemizovat (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 391/2000 ze dne 23. 4. 2003). Námitka stěžovatelky je tedy zjevně neopodstatněná, neboť v souzené věci šlo zjevně o účel smlouvy, ne o pohnutku.
VI.
Závěr
28. Ústavní soud z uvedených důvodů dospěl k závěru, že usnesením Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3419/2017-452 ze dne 23. 5. 2018 bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu: Nejvyšší soud se odmítl meritorně zabývat jejím dovoláním, aniž by řešení předestřené právní otázky výkladu § 39 občanského zákoníku z roku 1964 vyplývalo z citované judikatury či jinak podporovalo závěr o nepřípustnosti dovolání.
29. Zrušením rozhodnutí Nejvyššího soudu se stěžovatelce otevírá možnost opětovného věcného projednání jejích námitek v dovolacím řízení. Je tedy vytvořen procesní prostor pro ochranu práv stěžovatelky i ve vztahu k napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v České Lípě. Pokud by za takového stavu Ústavní soud přikročil k hodnocení rozhodnutí krajského a okresního soudu, nepřípustně by nahradil činnost soudu dovolacího [zásada subsidiarity hmotněprávního přezkumu k přezkumu procesněprávnímu, srov. nález sp. zn. III. ÚS 205/97 ze dne 11. 12. 1997 (N 159/9 SbNU 375)]. V tomto rozsahu je tedy ústavní stížnost nepřípustná a z toho důvodu Ústavní soud ani nežádal vyjádření krajského a okresního soudu (obdobně nález sp. zn. I. ÚS 2721/17 ze dne 30. 1. 2018).
30. Ústavní soud proto ústavní stížnosti zčásti vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3419/2017-452 ze dne 23. 5. 2018; ve zbylé části návrh odmítl jako nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 téhož zákona.
Autor: US