// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 18.01.2019

ÚS: Porušení práva právnické osoby zvolit si obhájce v tr. řízení

Analytická právní věta

S ohledem na základní právo právnické osoby na obhajobu, jehož součástí je i právo zvolit si obhájce, je třeba ustanovení § 34 odst. 4 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů, vykládat tak, že osoba oprávněná činit úkony za obviněnou právnickou osobu dle § 34 odst. 1 tohoto zákona může této obviněné právnické osobě zvolit obhájce i v případě, že sama vystupuje v řízení jako svědek; opačný výklad zakládá porušení práva na obhajobu dle čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

PRÁVNÍ VĚTY

Jestliže někteří členové statutárního orgánu trestně stíhané právnické osoby nejsou v témže řízení stíháni jako obvinění, ale mají v tomto řízení vystupovat pouze v postavení svědka, jsou tito členové zásadně oprávněni činit za právnickou osobu úkony, a to včetně zvolení obhájce právnické osobě. Ustanovení opatrovníka právnické osobě podle § 34 odst. 5 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob by v takovém případě představovalo porušení práva právnické osoby na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 2436/18, ze dne 20. 11. 2018

vytisknout článek


UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.

Z odůvodnění:

I

1. Stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud zrušil usnesení Okresního soudu v Lounech ze dne 15. 5. 2018 č. j. 0 Nt 1028/2018-13, kterým jí byla na základě návrhu Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem pro účely trestního řízení vedeného proti ní u Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality Ústí nad Labem podle § 34 odst. 5 zák. č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob (dále jen "zákon o trestní odpovědnosti právnických osob") ustanovena opatrovníkem Mgr. D. H. Stěžovatelka dále navrhuje zrušení usnesení Okresního soudu v Lounech ze dne 20. 6. 2018 č. j. 0 Nt 1028/2018-30, kterým byl zamítnut návrh na zrušení ustanovení Mgr. D. H. opatrovníkem stěžovatelky.

2. Podle stěžovatelky došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jejích práv podle čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II

3. Stěžovatelka namítá, že pro ustanovení opatrovníka nebyly splněny zákonem předpokládané důvody, resp. podmínka spočívající v absenci osoby způsobilé činit za ni úkony. Intepretace ustanovení § 34 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob zastávaná Okresním soudem v Lounech podle ní není správná, neboť odporuje smyslu a účelu daného ustanovení. Tato interpretace podle ní zasahuje do jejího práva na materiální i formální obhajobu.

4. Stěžovatelka brojí především proti názoru trestního soudu, že pověření zaměstnance k zastupování právnické osoby v trestním řízení ze strany statutárního orgánu je úkonem v trestním řízení, na nějž je také třeba aplikovat § 34 odst. 4 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob. Má za to, že při interpretaci zastávané trestním soudem by bylo patrně nezbytné ustanovit právnické osobě opatrovníka pro každé trestní řízení. Stěžovatelka rovněž poukazuje na skutečnost, že ustanovená opatrovnice fakticky nehájí adekvátním způsobem její zájmy.

5. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 5. 9. 2018 stěžovatelka poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2018 sp. zn. II. ÚS 131/18, v němž vyslovil, že postupem policejního orgánu, kterým právnické osobě nebylo umožněno zvolit si obhájce prostřednictvím osoby oprávněné za ni činit úkony v trestním řízení, jež je ve věci svědkem, s odkazem na § 34 odst. 4 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, bylo porušeno právo na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny. Stěžovatelka vyjadřuje přesvědčení, že závěry obsažené v citovaném nálezu lze vztáhnout i na její případ.

III

6. Okresní soud v Lounech ve svém vyjádření k ústavní stížnosti pouze odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí a konstatoval, že vycházel z usnesení Ústavního soudu, kterými byly ústavní stížnosti v obdobných věcech odmítnuty. Podle jeho názoru nelze vyloučit zájem osoby oprávněné činit úkony za právnickou osobu, pokud má postavení svědka, na výsledku řízení, tj. i na volbě nevhodného obhájce.

7. Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržené vyjádření stěžovatelce k replice, neboť neobsahovalo žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, které by měly vliv na posouzení věci. Nadto z materiálního hlediska nelze přehlížet skutečnost, že Ústavní soud ústavní stížnosti zčásti vyhověl.

IV

8. Ústavní soud v souladu s ustanovením § 44 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") uvážil, že ve věci není třeba konat ústní jednání, neboť by nepřispělo k dalšímu, resp. hlubšímu objasnění věci, než jak se s ní seznámil z vyžádaného spisu a z písemných úkonů stěžovatele a účastníků řízení. Nekonání ústního jednání odůvodňuje také skutečnost, že Ústavní soud nepovažoval za potřebné provádět dokazování.

V

9. Poté, co Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost je přípustná, je podána včas a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], seznámil se s obsahem vyžádaného trestního spisu a přezkoumal, zda tvrzení obsažená v ústavní stížnosti mají oporu v listinných podkladech, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti důvodná.

10. Ústavní soud předesílá, že posuzoval ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům ani jiným orgánům veřejné moci a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.

11. Ústavní soud dále připomíná, že výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, který je v soudní praxi respektován, resp. odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).

12. Ústavní soud si je vědom skutečnosti, že v minulosti odmítal jako zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti právnických osob, kterým byl podle § 34 odst. 4 a 5 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob ustanoven opatrovník na základě skutečnosti, že osoby oprávněné činit úkony jménem obviněné právnické osoby se ve stejném řízení nacházejí v postavení obviněného, anebo že budou v trestním řízení vyslechnuty jako svědci (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2329/16, II. ÚS 2805/17 či IV. ÚS 2894/17). Ústavní soud v těchto skutkově obdobných případech neshledal zásah do ústavně zaručených práv a potvrdil, že v situaci, kdy právnická osoba v daný okamžik skutečně neměla osobu způsobilou činit za ni úkony v trestním řízení, připadal v úvahu pouze postup podle § 34 odst. 5 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, tedy ustanovení opatrovníka, a to i bez předchozí výzvy podle § 34 odst. 4 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob.

13. V nálezu sp. zn. II. ÚS 131/18, na nějž stěžovatelka v doplnění své ústavní stížnosti poukázala, však Ústavní soud dospěl k přesvědčení, že v důsledku vývoje odborné a komentářové literatury, zkušeností a problémů spojených se setrvalou praxí, a zejména s přihlédnutím k zásadnímu postavení práva na obhajobu v trestním procesu je třeba názor vyjádřený v citovaných usneseních považovat za překonaný. Postup, kterým právnické osobě nebylo s odkazem na § 34 odst. 4 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob umožněno zvolit si obhájce prostřednictvím osoby oprávněné za ni činit úkony v trestním řízení, jež je ve věci svědkem, byl tímto nálezem vyhodnocen jako porušení práva na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny.

14. Skutkový stav v nyní posuzované věci byl v podstatných rysech obdobný jako ve věci řešené v citovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 131/18. Okresní soud v Lounech totiž v napadeném usnesení ze dne 15. 5. 2018 č. j. 0 Nt 1028/2018-13 ustanovení opatrovníka stěžovatelce odůvodnil tím, že předseda představenstva stěžovatelky je trestně stíhán jako obviněný ve stejné trestní věci a další členové představenstva měli být vyslechnuti jako svědci, tudíž že neexistuje osoba způsobilá činit za stěžovatelku úkony v trestním řízení. Z uvedeného vyplývá, že někteří členové představenstva stěžovatelky se nenacházeli v postavení obviněných, ale měli být pouze vyslechnuti jako svědci.

15. Ústavnímu soudu nezbývá, než stěžovatelce přisvědčit, že závěry a argumentace obsažené v nálezu sp. zn. II. ÚS 131/18 plně dopadají i na nyní posuzovanou věc. Ústavní soud pro úplnost připomíná, že v souladu s ust. § 23 zákona o Ústavním soudu existovala možnost, aby senát, dospěje-li k právnímu názoru odchylnému od právního názoru Ústavního soudu vysloveného v nálezu, předložil otázku k posouzení plénu Ústavního soudu. Pro takový postup však senát Ústavního soudu neshledal relevantní důvody.

16. Ústavní soud tak konstatuje, že Okresní soud v Lounech napadeným usnesením ze dne 15. 5. 2018 č. j. 0 Nt 1028/2018-13 ustanovil stěžovatelce opatrovníka v situaci, kdy existovaly osoby oprávněné činit za stěžovatelku úkony v trestním řízení, tj. členové představenstva, kteří ve stejné trestní věci nebyli stíháni jako obvinění, ale měli být pouze vyslechnuti jako svědkové. Nebyly tedy splněny předpoklady pro ustanovení opatrovníka vyplývající z § 34 odst. 2 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob. Vydáním uvedeného usnesení Okresního soudu v Lounech tak došlo k porušení práva stěžovatelky na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny. V podrobnostech odkazuje Ústavní soud na argumentaci obsaženou v citovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 131/18.

17. Ve vztahu k napadenému usnesení Okresního soudu v Lounech ze dne 20. 6. 2018 č. j. 0 Nt 1028/2018-30, kterým byl zamítnut návrh na zrušení ustanovení Mgr. D. H. opatrovníkem stěžovatelky, Ústavní soud konstatuje, že neshledal důvody pro jeho zrušení. Jestliže totiž přistoupil ke zrušení napadeného usnesení Okresního soudu v Lounech ze dne 15. 5. 2018 č. j. 0 Nt 1028/2018-13, jímž byl opatrovník ustanoven, stalo se usnesení, kterým byl zamítnut návrh na zrušení jeho ustanovení, fakticky bezpředmětným. Ústavní soud proto stížnost proti napadenému usnesení Okresního soudu v Lounech ze dne 20. 6. 2018 č. j. 0 Nt 1028/2018-30 posoudil jako zjevně neopodstatněnou.

18. Na základě výše uvedeného Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) a § 82 odst. 3 písm. a) a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodl, jak je ve výroku nálezu uvedeno.

Autor: US

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů