// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 18.01.2019

ÚS: Nejednotnost rozhodovací praxe k neplatnosti rozhodčí doložky

Analytická právní věta

Rozhodný okamžik z hlediska sjednocení rozhodovací praxe ohledně absolutní neplatnosti rozhodčí smlouvy nebo doložky neobsahující konkrétní určení rozhodce ad hoc nebo konkrétní způsob jeho určení pro rozpor se zákonem představuje 11. květen 2011, kdy bylo vydáno usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010; v případě pozdějšího nařízení exekuce, jejího následného zastavení z důvodu nepřípustnosti založené na nezpůsobilosti exekučního titulu je potřebné náležitě zkoumat a odůvodnit zachování potřebné míry pečlivosti ze strany oprávněné při posuzování otázky zavinění nákladů exekuce; opačný postup může znamenat porušení práva na spravedlivý proces a práva vlastnit majetek.

PRÁVNÍ VĚTY

I. Jestliže soudní exekutor či exekuční soud dospěje k závěru, že náklady exekuce a exekučního řízení má nést povinný (v situaci, kdy exekuční řízení bylo zastaveno z důvodu, že exekuční titul byl vydán na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky a návrh na nařízení exekuce byl podán po sjednocení rozhodovací praxe obecných soudů stran této otázky), pak je třeba, aby tento svůj závěr – odklánějící se od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu i Nejvyššího soudu –, dostatečně fundovaně podložil. Neučiní-li tak, resp. založí-li svoji argumentaci na poukazech na nepřiléhavou rozhodovací praxi Ústavního soudu či Nejvyššího soudu, poruší právo účastníka řízení na soudní ochranu a na spravedlivý proces, jehož integrální součástí jsou i principy předvídatelnosti soudního rozhodování a ochrany oprávněné důvěry v právo.

II. Chce-li soudní exekutor či exekuční soud užít moderačního práva, které mu poskytuje § 150 o. s. ř., nelze se spokojit s pouhým odkazem na pasivitu jednoho z účastníků řízení, musejí tak učinit při zohlednění všech relevantních skutkových okolností dané věci. K těm patří i fakt, že oprávněný si měl být (s ohledem na své postavení profesionála v oblasti poskytování úvěrů) vědom toho, že od počátku v exekučním řízení uplatňuje nezpůsobilý exekuční titul a tento protiprávní stav nadále vědomě udržoval.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 2728/17, ze dne 12. 11. 2018

vytisknout článek


UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.

Z odůvodnění:

I. Stěžovatelkou namítané zásahy do základních práv

1. Ústavní soud obdržel návrh podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se Blanka Sokolovičová (dále jen "stěžovatelka" nebo "povinná") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo zasaženo do jejích základních práv garantovaných článkem 1, článkem 11 odst. 1, článkem 36 odst. 1 a článkem 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a článkem 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

2. Stěžovatelka (povinná) namítá, že na základě jejího návrhu došlo k zastavení exekuce prováděné Mgr. Martinem Tunklem, Exekutorský úřad Plzeň - město (dále jen "soudní exekutor"), vedené pro částku 162 355 Kč s příslušenstvím. Důvodem zastavení exekuce bylo, že rozhodčí nález, na jehož základě byla daná exekuce zahájena, představoval nezpůsobilý exekuční titul ve smyslu § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Stěžovatelka je přesvědčena, že obchodní společnost PROFI CREDIT Czech, a. s. (dále jen "vedlejší účastnice" nebo "oprávněná") si při podání exekučního návrhu měla být vědoma změny v judikatuře obecných soudů stran posuzování platnosti rozhodčích doložek vydaných rozhodcem určeným ad hoc. Jestliže i přesto podala dne 17. července 2011 exekuční návrh opírající se o rozhodčí nález, který ve světle dané judikatury nemohl sloužit jako exekuční titul, zavinila následné zastavení exekuce a měla být zavázána k náhradě nákladů exekuce, jakož i k náhradě nákladů řízení stěžovatelky. Protože však - přes odkazy stěžovatelky na příslušnou judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu - soudní exekutor a následně i Krajský soud v Hradci Králově (dále jen "krajský soud") uložili stěžovatelce uhradit soudnímu exekutorovi náhradu nákladů exekuce ve výši 14 757,50 Kč a nepřiznali jí ani náhradu nákladů řízení, zasáhli do jejích ústavně zaručených základních práv, především pak do práva vlastnit majetek a práva na spravedlivý proces. Z tohoto důvodu se stěžovatelka domáhá zrušení označených rozhodnutí.

II. Řízení předcházející podání ústavní stížnosti

3. Z obsahu ústavní stížnosti, z napadených rozhodnutí a ze spisu vedeného u soudního exekutora pod sp. zn. 094 EX 02842/11, Ústavní soud zjistil následující:

4. Rozhodčím nálezem vydaným JUDr. Jiřím Kolaříkem, rozhodcem Rozhodčí společnosti Pardubice, s. r. o., IČ: 27531465, dne 13. ledna 2011 č. j. 102 Rozh 3930/2010-9, byla stěžovatelka (povinná) zavázána zaplatit vedlejší účastnici (oprávněné) směnečnou sumu ve výši 162 355 Kč s příslušenstvím, včetně poplatku za rozhodčí řízení ve výši 1 100 Kč. Uvedenou částku měla povinná uhradit společně a nerozdílně s panem Dušanem Růžičkou, který s oprávněnou uzavřel dne 26. srpna 2009 smlouvu o revolvingovém úvěru (dále jen "smlouva o úvěru"), na jejímž základě mu mělo být vyplaceno 41 000 Kč (povinná byla v dané smlouvě uvedena jakožto spoludlužník). K zajištění závazku z uvedené smlouvy byla užita blankosměnka.

5. Oprávněná dne 15. července 2011 podala návrh na nařízení exekuce. Usnesením ze dne 18. srpna 2011 č. j. 26 EXE 2664/2011-7 Okresní soud v Trutnově (dále jen "exekuční soud") nařídil exekuci na majetek povinné k uspokojení shora označené pohledávky oprávněné a jejím provedením pověřil soudního exekutora.

6. Dne 4. dubna 2017 podala povinná, prostřednictvím svého současného právního zástupce, návrh na zastavení a odklad exekuce, v němž uvedla, že rozhodčí nález byl v dané věci vydán na základě částečně neplatné rozhodčí doložky, a nemůže proto představovat platný exekuční titul, pročež je třeba exekuci zastavit. Ohledně nákladů exekuce povinná uvedla, že tyto zavinila oprávněná, která o neplatnosti sjednané rozhodčí doložky měla v době podání návrhu na nařízení exekuce vědět (k tomu povinná poukázala na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. května 2009 sp. zn. 12 Cmo 496/2008, uveřejněné pod č. 45/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, jakož i na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu). Oprávněná s návrhem na zastavení exekuce souhlasila. Neztotožnila se ale s argumentací povinné co do zavinění nákladů exekuce. Uvedla, že v době podání návrhu na nařízení exekuce byla v dobré víře o tom, že rozhodčí nález představuje vykonatelný exekuční titul, čemuž prý nasvědčovala i rozhodovací praxe soudů nižších stupňů. Teprve postupem času došlo ke změně náhledu obecných soudů na platnost rozhodčích doložek, v nichž byl rozhodce určen ad hoc jednou ze smluvních stran.

7. Usnesením ze dne 21. dubna 2017 č. j. 094 EX 02842/11-059 soudní exekutor zastavil exekuci (výrok I) a rozhodl, že povinná má uhradit soudnímu exekutorovi náhradu nákladů exekuce ve výši 14 757,50 Kč (výrok II) a dále, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení (výrok III). Své rozhodnutí soudní exekutor odůvodnil odkazem na judikaturu Ústavního soudu, dle níž nelze, v případě zastavení exekuce z důvodu neplatné rozhodčí doložky, uložit povinnost nést náklady řízení soudnímu exekutorovi, neboť ten nijak nepochybil. Dále soudní exekutor poukázal na závěry Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, z nichž se podává, že pokud oprávněný podal návrh na nařízení exekuce na podkladě vykonatelného exekučního titulu, který byl zrušen (pročež byla následně exekuce zastavena), nelze vyvodit zavinění za zastavení exekuce ani na straně oprávněného. Soudní exekutor proto následně zvažoval, kterému z účastníků řízení uložit povinnosti nahradit náklady exekuce, přičemž připomněl, že dle judikatury Ústavního soudu lze takovou povinnost uložit oprávněnému zcela výjimečně. V projednávané věci byl přitom dle soudního exekutora oprávněný v dobré víře o exekučním titulu, a proto je třeba náhradu nákladů exekuce uložit povinné. Závěrem soudní exekutor, s odkazem na judikaturu Ústavního soudu a na ustanovení § 150 o. s. ř. doplnil, že povinná měla k dispozici vícero institutů, jimiž mohla řízení zvrátit již před nařízením exekuce, což však neučinila a po celou jeho dobu byla zcela pasivní. Proto povinné nepřiznal ani náhradu nákladů řízení před soudním exekutorem.

8. Proti výrokům II a III usnesení soudního exekutora podala povinná odvolání, o němž Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") rozhodl usnesením ze dne 22. června 2017 č. j. 20 Co 139/2017-71, tak, že napadené usnesení potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud poukázal na důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 19. července 2016 sp. zn. IV. ÚS 2860/15 (které je veřejnosti dostupné, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na webové stránce http://nalus.usoud.cz/), z něhož prý plyne, že tím, kdo by měl být v tomto případě zavázán nahradit náklady exekuce (soudního exekutora), je povinná. Stran výroku o náhradě nákladů účastníků řízení krajský soud uvedl, že si je vědom rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, dle které by v těchto případech měl nést náklady řízení oprávněný, nicméně poukázal na několik rozhodnutí Ústavního soudu, v nichž byl dle něj vysloven názor opačný. Nadto zde byl dle krajského soudu dán ještě další důvod, pro který bylo třeba povinné náhradu nákladů exekuce nepřiznat - tím je skutečnost, že povinná si od oprávněné půjčila peněžní prostředky, které se jí zavázala splácet, což však neučinila a není zřejmé, jak daný dluh hodlá nyní uhradit. Krajský soud proto vyslovil přesvědčení, že v dané věci je třeba aplikovat § 150 o. s. ř. a náhradu nákladů řízení nepřiznat žádnému z jeho účastníků.

III. Argumentace stěžovatelky

9. Stěžovatelka na úvod své ústavní stížnosti konstatuje, že v projednávané věci jde o částku 29 676,80 Kč, sestávající z náhrady nákladů exekuce ve výši 14 757,50 Kč, které byla povinna uhradit soudnímu exekutorovi a náhrady nákladů řízení, které jí nebyly přiznány a které za řízení před soudním exekutorem a krajským soudem činily celkem 14 919,30 Kč. V kontextu všech okolností projednávané věci přitom stěžovatelka uvedené částky nepovažuje za bagatelní ve smyslu judikatury Ústavního soudu a je přesvědčena, že Ústavní soud by se měl její věcí meritorně zabývat.

10. Stěžovatelka předně brojí proti závěru, že vedlejší účastnice (oprávněná) nemohla v době podání exekučního návrhu předvídat změnu rozhodovací praxe obecných soudů týkající se posuzování platnosti rozhodčích doložek neobsahujících přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, ale odkazujících na rozhodčí řád vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem. Ke sjednocení rozhodovací praxe v tomto směru totiž dle stěžovatelky došlo již na základě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011 sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, uveřejněné pod č. 121/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, což ostatně konstatoval ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 1274/16 ze dne 27. 6. 2017 i Ústavní soud. Jestliže tedy dne 18. srpna 2011 exekuční soud nařídil exekuci na její majetek, stalo se tak v době, kdy vedlejší účastnici již muselo být zřejmé, že exekuci na základě vydaného rozhodčího nálezu v této věci vést nelze. Přesto však dle stěžovatelky vedlejší účastnice po dobu téměř šesti let vědomě zachovávala protiprávní stav.

11. Co se týče odkazů krajského soudu na judikaturu Ústavního soudu, má stěžovatelka za to, že tato na poměry projednávané věci nedopadá, mimo jiné proto, že v její věci byla exekuce nařízena po 11. květnu 2011, kteréžto datum je z hlediska posouzení této věci rozhodné (k tomu stěžovatelka odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1274/16 ze dne 27. 6. 2017). Jde-li o nepřiznání náhrady nákladů řízení (o návrhu stěžovatelky na zastavení exekuce a o odvolání proti usnesení soudního exekutora) s odkazem na § 150 o. s. ř. a s odůvodněním, že přiznání náhrady nákladů stěžovatelce by bylo vůči vedlejší účastnici nepřiměřeně tvrdé a nespravedlivé, pak má stěžovatelka za to, že daný závěr krajského soudu nelze považovat za dostatečně odůvodněný a mající oporu v (ne)provedeném dokazování. K tomu stěžovatelka předkládá Ústavnímu soudu obsáhlé hodnocení platnosti smlouvy o úvěru a srovnání celkově vymožené částky s výší poskytnutého úvěru; nadto v případě vedlejší účastnice, která za rok 2016 dosáhla čistého účetního zisku ve výši 173 933 000 Kč, nelze dle stěžovatelky hovořit ani o přílišné tvrdosti.

12. Stěžovatelka dále uvádí, že si je vědoma rozhodovací praxe Ústavního soudu, která aprobovala jak závěr, že v obdobných věcech náleží náhrada nákladů řízení povinnému, jakož i že mu nenáleží. Stěžovatelka však zdůrazňuje, že takový závěr má být náležitě odůvodněn, což v projednávané věci nebyl. V tomto duchu dále poukázala na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1274/16, jehož závěry jsou pro posouzení této věci stěžejní a od nichž se soudní exekutor i krajský soud nedůvodně odchýlili. Obdobnou námitku, tj. opomenutí pro věc rozhodné judikatury, pak stěžovatelka vznáší i ve vztahu k jí zmiňovaném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. května 2014 sp. zn. 21 Cdo 402/2014, jež prý krajský soud zcela opomenul. Uvedený postup krajského soudu přitom dle stěžovatelky představuje zásah do článku 1, článku 3 odst. 1, článku 11 odst. 1 a článku 36 odst. 1, článku 37 odst. 3 Listiny a článku 6 odst. 1 Úmluvy, jakož i do principu právní jistoty, principu předvídatelnosti práva, principu legitimního očekávání a principu rovnosti.

IV. Průběh řízení před Ústavním soudem

13. Podle ustanovení § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníky a vedlejší účastnici řízení, aby se vyjádřili k podané ústavní stížnosti.

14. Krajský soud ve svém vyjádření uvedl, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou a akcentoval důvody, pro které potvrdil rozhodnutí soudního exekutora ohledně nepřiznání náhrady nákladů exekuce stěžovatelce. Zdůraznil, že to byla stěžovatelka, kdo se zavázal vrátit poskytnuté finanční prostředky, přičemž tuto svoji povinnost nesplnila a dle krajského soudu by bylo nespravedlivé vedlejší účastnici "sankcionovat" povinností nahradit náklady řízení tomu, kdo si vůči němu nesplnil svoji povinnost z uzavřené smlouvy. Dle krajského soudu je rovněž nedůvodné přenášet veškerou odpovědnost na vedlejší účastnici, jestliže stěžovatelka měla dostatek prostředků, jak se bránit jak v rozhodčím, tak následně i v exekučním řízení a vzniku nákladů tak mohla předejít.

15. Soudní exekutor ve svém vyjádření předně poukázal na bagatelní charakter částek, o které v projednávané věci jde, jakož i na skutečnost, že jde o částky představující náklady exekučního řízení. Co se týče ústavní stížností napadeného usnesení, soudní exekutor především vyzdvihl, že dané rozhodnutí je dostatečně a přesvědčivě odůvodněno, včetně důvodů aplikace § 150 o. s. ř. Stran argumentace stěžovatelky uvedené v ústavní stížnosti rovněž konstatoval, že tato byla po dobu více než šesti let, co probíhalo rozhodčí a posléze exekuční řízení, zcela pasivní (k čemuž opětovně poukázal na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 82/16 ze dne 24. 5. 2016). Závěrem soudní exekutor Ústavnímu soudu navrhl, aby ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

16. Vedlejší účastnice řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti poukázala na závěry usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 82/16, jakož i na vývoj v rozhodování obecných soudů a Ústavního ve věcech (ne)platnosti rozhodčích doložek, které neobsahují přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, ale odkazují na rozhodčí řád vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem. Dále vedlejší účastnice poukázala i na současnou rozhodovací praxi před soudy nižších stupňů, týkající se rozhodování o náhradě nákladů účastníků exekučního řízení, z níž se prý podává silný akcent na prosazení zásady vigilantibus iura scripta sunt. Dle vedlejší účastnice tak soudní exekutor i krajský soud dostatečně reflektovali konkrétní skutkové okolnosti dané věci, pročež jejich rozhodnutí o nákladech exekuce považuje za správná a navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl či zamítl.

17. Ústavní soud následně zaslal vyjádření účastníků řízení stěžovatelce k replice. U vyjádření vedlejší účastnice řízení takový postup nepovažoval z důvodu procesní ekonomie za přínosný, neboť z obsahu vyjádření se nepodávaly žádné nové argumenty, které by stěžovatelce z průběhu dosavadního řízení již nebyly známy.

18. Stěžovatelka ve své replice předně poukázala na závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1707/17 ze dne 20. 12. 2017, jakož i usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 402/2014, s nimiž prý jsou závěry usnesení krajského soudu v rozporu, což následně velice podrobně rozvedla a dodala, že dlužník není povinen se na své vlastní náklady bránit protiprávnímu jednání věřitele, kterému naopak žádná sankce v podobě náhrady nákladů řízení dlužníka nehrozí. Jde-li o poukaz na pasivitu stěžovatelky v průběhu rozhodčího a exekučního řízení, považuje stěžovatelka za nezbytné dodat, že oproti vedlejší účastnici není profesionálem v oblasti vymáhání pohledávek a nemá vlastní právní oddělení; především ale zdůraznila, že vedlejší účastnice si protiprávnosti vedení exekuce byla vědoma dlouhodobě a ničeho v této věci také neučinila (k tomu stěžovatelka poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2014 sp. zn. 33 Cdo 2504/2014, vydaný ve věci vedlejší účastnice). Stěžovatelka dodává, že rovněž krajskému soudu podřízený exekuční soud neměl exekuci nikdy nařídit, ev. ji měl následně ex officio zastavit.

19. K námitce krajského soudu ohledně neznalosti konkrétních okolností projednávané věci jejím právním zástupcem stěžovatelka namítá, že tyto okolnosti nejsou (protože v dané věci nešlo o nic jiného než o otázku platnosti rozhodčí doložky) z hlediska podaného návrhu na zastavení exekuce relevantní. Dne 29. října 2018 stěžovatelka doplnila svoji ústavní stížnost o obecné výhrady k postupu obecných soudů a oprávněných při vedení exekucí na základě neplatných rozhodčích doložek s tím, že tento problém je systémový.

V. Posouzení podmínek řízení

20. Dříve než Ústavní soud mohl přistoupit k vlastnímu přezkumu napadených rozhodnutí obecných soudů, musel se zabývat otázkou, zda podaná ústavní stížnost splňuje veškeré náležitosti dle zákona o Ústavním soudu.

21. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné požadavky.

VI. Upuštění od ústního jednání

22. Ústavní soud neočekával od ústního jednání další objasnění věci, pročež od něj upustil dle ustanovení § 44 věty první zákona o Ústavním soudu.

VII. Vlastní přezkum

23. Ústavní soud shledal argumentaci stěžovatelky obsaženou v ústavní stížnosti jako důvodnou, a proto ústavní stížnosti vyhověl.

VIIa. Obecná východiska

24. Ústavní soud opakovaně připomíná, že není další "superrevizní" instancí v systému obecné justice. V souladu s článkem 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je jeho posláním ochrana ústavnosti, především pak ochrana základních lidských práv a svobod, garantovaných ústavním pořádkem a zvláště Listinou. Ústavní soud při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o ústavních stížnostech dle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, neposuzuje otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva podústavního, neboť k tomu jsou povolány soudy obecné (článek 90 Ústavy).

25. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je proto Ústavní soud oprávněn zasahovat zcela výjimečně, v situacích, kdy rozhodnutí obecných soudů zasahují do ústavně garantovaných základních práv či svobod, k jejichž ochraně jsou soudy primárně povolány (článek 4 Ústavy). Přezkumná činnost Ústavního soudu je v takových případech omezena na zjištění, zda v řízení, které předcházelo napadenému rozhodnutí, obecné soudy, resp. orgán veřejné moci, postupovaly uvnitř ústavních limitů jejich činnosti, anebo zda z těchto mezí vybočily, např. v důsledku ústavně nepřípustné svévole [k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 606/04 ze dne 15. 9. 2005 (N 177/38 SbNU 421), sp. zn. III. ÚS 151/06 ze dne 12. 7. 2006 (N 132/42 SbNU 57), sp. zn. IV. ÚS 369/06 ze dne 7. 11. 2006 (N 206/43 SbNU 303), či sp. zn. III. ÚS 677/07 ze dne 1. 11. 2007 (N 179/47 SbNU 371)], anebo pokud by napadené soudní rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné, resp. postrádalo řádné, srozumitelné a logické odůvodnění [srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257), sp. zn. II. ÚS 1842/12 ze dne 27. 8. 2013 (N 154/70 SbNU 425), či sp. zn. III. ÚS 1836/13 ze dne 27. 2. 2014 (N 24/72 SbNU 275)].

26. Ústavní soud konstatuje, že v projednávané věci jde především o posouzení naplnění dílčích aspektů práva na spravedlivý proces ve smyslu hlavy páté Listiny a článku 6 odst. 1 Úmluvy - zákazu svévolného rozhodování a principu ochrany oprávněné důvěry v právo (principu právní jistoty).

27. Jak Ústavní soud konstatoval již mnohokrát, součástí ústavních záruk spravedlivého procesu, vyplývajících zejména z článku 36 odst. 1 Listiny, je požadavek náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí [srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257) nebo sp. zn. Pl. ÚS 1/03 ze dne 11. 2. 2004 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)]. Smyslem odůvodnění je především seznámení účastníků řízení s úvahami, na nichž soud založil své rozhodnutí. V obsahu odůvodnění se proto soudy musí adekvátně vypořádat i s návrhy a argumenty uplatněnými účastníky řízení [srov. např. nález Ústavního soudu zn. III. ÚS 961/09 (N 207/54 SbNU 565) ze dne 22. 9. 2009, anebo usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 360/99 ze dne 25. 10. 1999 (U 68/16 SbNU 363)]. Zároveň platí, že předvídatelnost soudního rozhodování, zákaz svévolného rozhodování a ochrana legitimního očekávání účastníků jsou dle judikatury Ústavního soudu součástí spravedlivého procesu [srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2738/10 ze dne 23. 11. 2010 (N 235/59 SbNU 391), sp. zn. II. ÚS 2570/10 ze dne 28. 5. 2013 (N 95/69 SbNU 457), či sp. zn. III. ÚS 1561/13 ze dne 3. 4. 2014 (N 52/73 SbNU 59)]. Ústavní soud v tomto kontextu také připomíná, že ke znakům právního státu patří princip právní jistoty a z něj plynoucí princip ochrany oprávněné důvěry v právo, který zahrnuje především efektivní ochranu práv všech právních subjektů ve stejných případech shodným způsobem, a předvídatelnost postupu státu a jeho orgánů včetně soudů. Předvídatelnost soudního rozhodnutí je významným principem soudního rozhodování v demokratickém právním státě a ústavně chráněnou zárukou spravedlivého procesu (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1663/16 ze dne 30. 11. 2016).

28. Z těchto principů nicméně nevyplývá kategorická neměnnost výkladu či aplikace práva obecnými soudy, nýbrž požadavek, aby změna interpretace či aplikace práva byla s ohledem na konkrétní okolnosti předvídatelná, resp. aby tato změna byla alespoň transparentně odůvodněna a opírala se o akceptovatelné racionální a objektivní důvody. Pouze takto transparentně vyložené úvahy, odůvodňující rozdílný postup nezávislého soudu, vylučují libovůli při aplikaci práva [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 470/97 ze dne 25. 11. 1999 (N 163/16 SbNU 203), či sp. zn. III. ÚS 252/04 ze dne 25. 1. 2005 (N 16/36 SbNU 173)]. Rovnost a předvídatelnost tedy Ústavní soud nevnímá absolutně, neboť i dvě rozdílná řešení (v rovině podústavního práva) v téže věci mohou být ústavně konformní, a to za podmínky, že obě tato řešení jsou řádně, racionálně a ústavně konformně odůvodněna (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1189/15 ze dne 13. 12. 2016, anebo sp. zn. III. ÚS 1441/17 ze dne 19. 12. 2017). Jinak řečeno, pojmovým znakem rozhodovací činnosti soudů je i přípustnost určitého judikatorního vývoje, který se projevuje jednak skutkovými či právními distinkcemi od rozhodnutí předchozích, a také v existenci tzv. judikatorních odklonů, kdy se soud vědomě odliší od právního názoru či postupu, který zastával v minulosti. Tento odklon je tedy z ústavněprávního hlediska zásadně možný, nicméně tato jeho přípustnost je podmíněna přesvědčivým a racionálním odůvodněním.

29. Z hlediska projednávané věci Ústavní soud považuje za nezbytné připomenout, že při posuzování problematiky nákladů řízení, která představuje ve vztahu k meritu řízení problematiku jednoznačně podružnou, postupuje nanejvýš zdrženlivě. Ke kasaci rozhodnutí, resp. výroku o nákladech řízení, proto Ústavní soud přistupuje pouze ve výjimečných případech, jestliže např. zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces nebo k porušení jiného ústavně garantovaného základního práva. Uvedené jednoznačně plyne ze skutečnosti, že i rozhodování o nákladech řízení totiž tvoří integrální součást soudního řízení jako celku, a proto i na tuto jeho část dopadají postuláty spravedlivého procesu [srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3776/16 ze dne 27. 3. 2017 (N 51/84 SbNU 595), sp. zn. IV. ÚS 3929/16 ze dne 17. 10. 2017, či sp. zn. I. ÚS 1707/17 ze dne 20. 12. 2017]. Jinak řečeno, ač jde o rozhodování o nákladech řízení, považuje Ústavní soud za nutné vyslovit, že i taková rozhodnutí mají výjimečně ústavní potenciál, jde-li o vadnost kvalifikovanou, svým významem zasahující do sféry základního práva účastníka řízení na efektivní soudní ochranu ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny, popř. i do základního práva vlastnit majetek dle článku 11 odst. 1 Listiny.

30. Vedle toho Ústavní soud při posuzování rozhodnutí orgánů veřejné moci konstantně přihlíží i k tomu, jak intenzivně jejich eventuální pochybení zasahují do sféry jednotlivce. Proto obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou bagatelní. Je při tom veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tím zároveň zajišťuje, že se bude moci plně soustředit na plnění své úlohy v rámci ústavního pořádku. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy jde o bagatelní částky, by totiž bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod [srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 405/04 ze dne 25. 8. 2004 (U 43/34 SbNU 421), či sp. zn. IV. ÚS 1294/11 ze dne 27. 5. 2011].

31. Přesto však ve své judikatuře Ústavní soud, s přihlédnutím k intenzitě zásahu veřejné moci do sféry jednotlivce, připustil, že v ojedinělých případech (v oněch "extrémních situacích") mohou řízení ve věcech týkajících se tzv. bagatelních částek nabýt ústavněprávní dimenzi, a to např. v situaci, kdy judikatura obecných soudů v totožných či obdobných bagatelních věcech není jednotná, a kdy tedy soudy vyšších stupňů nemohou zajistit sjednocování jejich rozhodovací činnosti, přičemž takto vzniklý stav narušuje princip právní jistoty jako neoddělitelnou součást pojmu právního státu [viz např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 (N 55/73 SbNU 89), sp. zn. I. ÚS 1707/17 ze dne 20. 12. 2017, či sp. zn. II. ÚS 502/17 ze dne 10. 1. 2018], nebo v situacích, kdy by se jejich závěry a odůvodnění příčily pravidlům logiky, byly výrazem přepjatého formalismu nebo by byly jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000 (N 33/17 SbNU 235), sp. zn. I. ÚS 1052/10 ze dne 29. 9. 2010 (N 206/58 SbNU 857), či sp. zn. IV. ÚS 3042/11 ze dne 14. 11. 2012 (N 188/67 SbNU 265)], anebo v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2119/11 ze dne 3. 4. 2012 (N 70/65 SbNU 3)].

32. Jde-li o problematiku rozhodování o nákladech exekuce a o nákladech řízení o návrhu na zastavení exekuce v případech, kdy je takový návrh podáván povinným za situace, že rozhodčí doložka, na jejímž základě byl následně vydán rozhodčí nález (v dané věci exekuční titul), je - byť jen zčásti - absolutně neplatná, je třeba připomenout dosavadní závěry vyslovené v tomto směru Ústavním soudem.

33. Obecně platí, že východiskem při rozhodování o náhradě nákladů exekučního řízení, včetně rozhodování o náhradě nákladů exekuce, je určení a hodnocení důvodů, pro něž byla exekuce (§ 89 e. ř.) zastavena [srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 ze dne 12. 9. 2006 (ST 23/42 SbNU 545)]. Je tedy na obecných soudech, aby se touto otázkou zevrubně zabývaly, a to jednak v souvislostech celého případu a rovněž s ohledem na ustálenou judikaturu v dané oblasti. Nabízejí se přitom v zásadě tři subjekty, jimž mohou být náklady exekuce uloženy k tíži: exekutor, oprávněný a povinný, přičemž na oprávněného by povinnost k náhradě nákladů měla být přenášena pouze ve výjimečných případech (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3929/16). Jedním z těchto výjimečných případů je situace, kdy jde o vztah mezi spotřebitelem (povinným) a podnikatelem (oprávněným) a kdy byla exekuce zahájena na základě nezpůsobilého titulu, v kontextu absolutně neplatné rozhodčí doložky ke spotřebitelské smlouvě.

34. Ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 1707/17 ze dne 20. 12. 2017, pak Ústavní soud připomenul závěry rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, z níž se podává, že rozhodčí smlouva (resp. rozhodčí doložka) je absolutně neplatná pro rozpor se zákonem, pokud neobsahuje přímé určení rozhodce, resp. konkrétní způsob jeho určení. Rozhodčí smlouva je absolutně neplatná jako celek i tehdy, když netransparentností trpí určení jen některých rozhodců (srov. bod 20 nálezu a judikaturu zde citovanou). V návaznosti na uvedené pak Ústavní soud dovodil, že neobsahuje-li rozhodčí doložka transparentní a jednoznačná pravidla pro určení osoby rozhodce, jde o porušení práva na spravedlivý proces [viz nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2164/10 ze dne 1. 11. 2011 (N 187/63 SbNU 171), body 23 a 24]; zároveň pak platí, že rozhodoval-li ve sporu rozhodce, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel, nemůže být akceptovatelný ani výsledek tohoto rozhodování [srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2735/11 ze dne 3. 4. 2012 (N 71/65 SbNU 9), či sp. zn. III. ÚS 1624/12 ze dne 27. 9. 2012 (N 164/66 SbNU 433)]. K tomu posléze Nejvyšší soud doplnil, že rozhodčí nález, vydaný rozhodcem bez pravomoci, není způsobilým exekučním titulem a byla-li již exekuce v takové situaci nařízena, musí být v každém jejím stadiu pro nepřípustnost zastavena podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., a to i bez návrhu (srov. usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013 sp. zn. 31 Cdo 958/2012, uveřejněné pod č. 92/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní; srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2014 sp. zn. 21 Cdo 174/2014, uveřejněné pod č. 53/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní či sp. zn. 30 Cdo 3396/2014 ze dne 4. 3. 2015). Ústavní soud pak ve svém usnesení sp. zn. IV. ÚS 1380/15 ze dne 25. 2. 2016, potvrdil závěr, který Nejvyšší soud formuloval ve svém usnesení sp. zn. 30 Cdo 3396/2014, totiž že rozhodčí nález vydaný subjektem, jenž není nadán pravomocí k jeho vydání, nelze vykonat; v případě vadného exekučního titulu tak může exekuční soud zastavit exekuci i bez návrhu účastníka řízení.

35. Pokud jde o otázku, na čí straně leží zavinění ze zastavení exekuce a komu přísluší hradit náklady exekuce a náklady účastníků (§ 89 e. ř.), pak je třeba říci, že k této otázce se rozhodovací praxe Nejvyššího soudu i Ústavního soudu staví takto: Podle Nejvyššího soudu nese oprávněná procesní zavinění na zastavení exekuce, když "nezachovala potřebnou míru pečlivosti jednak před podáním návrhu na nařízení exekuce a již při volbě netransparentních pravidel pro výběr rozhodců a dále, když přistoupila k vymáhání pohledávky přiznané exekučními tituly vydanými orgány (rozhodci) na základě těchto pravidel určenými; a jednak při provádění exekuce, když návrh na zastavení exekuce podal až povinný, ačkoliv ze souhlasu oprávněné s tímto návrhem povinného na zastavení exekuce lze vyvozovat (předpokládat) její obeznámenost s ustálenou judikaturou dovolacího soudu k otázce posuzování transparentnosti pravidel pro výběr rozhodců" (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 402/2014, které bylo následně aprobováno usnesením Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2448/14 ze dne 16. 12. 2014, či ze dne 21. května 2015 sp. zn. 26 Cdo 2475/2013).

36. Přitom z rozhodovací praxe Ústavního soudu plyne, že pokud dojde ke změně judikatury, působí "nový" právní názor i zpětně v řízeních zahájených před touto změnou. Jde o zásadu tzv. incidentní retrospektivity nových právních názorů vytvořených judikatorními změnami, která je v souladu se soudobými evropskými kontinentálními trendy [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3168/09 ze dne 5. 8. 2010 (N 158/58 SbNU 345)].

37. Ve svých nálezech sp. zn. I. ÚS 1274/16 ze dne 27. 6. 2017, či sp. zn. I. ÚS 1707/17, Ústavní soud formuloval závěr, že rozhodným okamžikem pro dovození sjednoceného přístupu rozhodovací praxe k neplatnosti rozhodčích doložek je okamžik vydání usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010. Od tohoto okamžiku, tj. od 11. května 2011, bylo tedy z judikatury Nejvyššího soudu zřejmé, že neurčité rozhodčí doložky ve spotřebitelských smlouvách jsou neplatné, a proto nikdy nemohou založit pravomoc rozhodce k vydání exekučního titulu. Judikaturu Nejvyššího soudu v této oblasti lze proto považovat za ustálenou; Ústavní soud rovněž odmítl stížnosti zpochybňující aplikaci těchto závěrů jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2863/14 ze dne 13. 1. 2015, sp. zn. I. ÚS 807/15 ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1431/16 ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. III. ÚS 3152/16 ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1056/16 ze dne 17. 1. 2017, či např. sp. zn. IV. ÚS 4136/16 ze dne 17. 1. 2017).

38. Ve světle těchto obecných závěrů Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí krajského soudu a soudního exekutora.

VIIb. Aplikace obecných zásad na projednávaný případ

39. Ústavní soud se předně musel vypořádat s otázkou přijatelnosti Ústavní stížnosti i přes relativně bagatelní výši částky, o kterou v řízení běží (29 676,80 Kč), přičemž jde navíc o problematiku nákladů řízení.

40. Tak jako ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 1707/17 (ale i např. I. ÚS 1274/16), i zde Ústavní soud dospěl k závěru, že projednávaná věc, s ohledem na intenzitu zásahu do sféry stěžovatelky, a protože jde očividně o případ, kdy judikatura obecných soudů není v obdobných bagatelních věcech jednotná, soudy vyšších stupňů nemohou zajistit sjednocování jejich rozhodovací činnosti a takto vzniklý stav narušuje princip ochrany oprávněné důvěry v právo jako neoddělitelné součásti pojmu právního státu, dosahuje z pohledu kvantitativního hranic ústavnosti (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1707/17, bod 16 a judikaturu zde citovanou). Značnou intenzitu zásahu Ústavní soud dovodil z přiloženého exekučního spisu, neboť je zjevné, že stěžovatelka je matka tří dětí, která v době vedení exekuce opakovaně byla vedena v evidenci Úřadu práce České republiky jako zájemce o zaměstnání, popřípadě byla v mezidobí pouze krátkodobě zaměstnána a za celou dobu vedení exekuce (téměř šest let) bylo vymoženo toliko 77 425,10 Kč. Nestálost rozhodovací praxe soudů nižších stupňů je pak zřejmá jak z citovaných nálezů Ústavního soudu, tak i z dalších rozhodnutí soudů nižších stupňů doložených účastníky řízení v rámci jejich podání.

41. Soudní exekutor ve svém ústavní stížností napadeném usnesení poukázal na řadu nálezů Ústavního soudu, z nichž plyne, že soudnímu exekutorovi nelze uložit povinnost nést náklady exekuce, která byla zastavena proto, že exekuční titul nebylo možné vykonat. Ústavní soud pouze pro pořádek dodává, že v řadě svých aktuálních usnesení (sp. zn. II. ÚS 1312/17 ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 1721/17 ze dne 29. 6. 2017, sp. zn. II. ÚS 1722/17 ze dne 14. 7. 2017 či sp. zn. I. ÚS 1374/18 ze dne 19. 6. 2018) konstatoval, že v případech kdy došlo k zastavení exekuce z důvodu, že exekvovaný rozhodčí nález nebylo možné vykonat pro neplatnost v něm obsažené rozhodčí doložky, připadají v úvahu - co do rozložení břemena nesení nákladů exekuce - dvě řešení. Buď tyto ponese oprávněný, nebo soudní exekutor. Ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 1707/17 pak Ústavní soud dovodil, že samotný fakt, že nejsou uspokojeny nároky soudního exekutora, není protiústavní, neboť ten z povahy svého povolání nese takové riziko sám, přičemž toto riziko je do značné míry kompenzováno jeho - v podstatě monopolním - postavením při provádění exekucí (srov. judikaturu v označeném rozhodnutí citovanou).

42. V projednávané věci soudní exekutor, a posléze i krajský soud, dospěli shodně k závěru, že náklady exekuce, jakož i náklady řízení, má nésti povinná - stěžovatelka. Ústavní soud, vycházeje ze závěrů plynoucích z jeho shora rozvedené rozhodovací praxe k této problematice konstatuje, že takové řešení nelze v poměrech projednávané věci akceptovat.

43. Důvodem je především skutečnost, že stěžovatelka po celou dobu řízení o návrhu na zastavení exekuce upozorňovala na závěry usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 402/2014, s nimiž se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně ztotožnil, a jimž soudní exekutor ani krajský soud nevěnovali dostatečnou pozornost, resp. v případě odklonu od těchto závěrů předkládali nepřiléhavou argumentaci.

44. Soudní exekutor, stejně jako posléze i krajský soud, svá rozhodnutí vybudovali - mimo jiné - na závěrech nálezů Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 594/10 ze dne 19. 8. 2010 (N 167/58 SbNU 449), sp. zn. I. ÚS 2511/16 ze dne 4. 1. 2017 (N 5/84 SbNU 87), jakož i usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1219/15 ze dne 22. 12. 2015, a dále na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. srpna 2015 sp. zn. 26 Cdo 4287/2014.

45. Vzhledem k poměrům projednávané věci je však zjevné, že závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 594/10, nelze na tyto aplikovat, neboť v označené věci byla exekučním titulem pravomocná a vykonatelná soudní rozhodnutí, tedy byl zde dán materiálně i formálně vykonatelný exekuční titul, který až následně tyto vlastnosti pozbyl v důsledku pozdějšího zrušení daných rozhodnutí (stejně tomu bylo i v případě usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2511/16 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 4287/2014). Situace stěžovatelky však byla odlišná v tom směru, že vydaný rozhodčí nález představoval nezpůsobilý exekuční titul ex tunc.

46. S tím souvisí i určení okamžiku rozhodného pro dovození sjednoceného přístupu rozhodovací praxe k neplatnosti rozhodčích doložek. Soudní exekutor, jakož i krajský soud, vycházeli ze závěru, že vedlejší účastnici (oprávněné) nelze v dané věci uložit náhradu nákladů exekuce, jakož i náhradu nákladů řízení, neboť tato zastavení exekuce nezavinila (§ 89 e. ř.). Uvedený závěr dovozovali z usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1219/15 a sp. zn. IV. ÚS 2860/15 ze dne 19. 7. 2016, dle nichž ke sjednocení přístupu rozhodovací praxe ohledně neplatnosti rozhodčích doložek došlo vydáním usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. července 2013 sp. zn. 31 Cdo 958/2010. Jestliže tedy vedlejší účastnice podala návrh na nařízení exekuce dne 15. července 2011, tedy téměř dva roky před tímto rozhodnutím, nemohla prý tušit, že v exekučním řízení uplatňuje nezpůsobilý exekuční titul.

47. Uvedený závěr však dle Ústavního soudu nelze přijmout, neboť dle pozdější nálezové judikatury Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 1274/16 a sp. zn. I. ÚS 1707/17) je třeba za rozhodný okamžik z hlediska sjednocení rozhodovací praxe považovat již 11. květen 2011. Pokud tedy oprávněná podala návrh na nařízení exekuce až dne 17. července 2011 a exekuční soud exekuci na majetek stěžovatelky nařídil až 18. srpna 2011, nelze než konstatovat, že oprávněná nezachovala potřebnou míru pečlivosti před podáním návrhu na nařízení exekuce (stejně jako při volbě netransparentních pravidel pro výběr rozhodců), jakož ani při provádění exekuce, jestliže návrh na její zastavení podala stěžovatelka (povinná) a oprávněná s tímto vyslovila souhlas, z čehož lze vyvozovat (předpokládat) její obeznámenost s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu k otázce posuzování transparentnosti pravidel pro výběr rozhodců (tu lze ostatně in concreto dovodit i z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2504/2014). Blíže postačuje poukázat na závěry stěžovatelkou od počátku citovaného usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 402/2014, ale také na důvody nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 594/1, v němž Ústavní soud konstatoval, že v případech, kdy oprávněný nedbal požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti a návrh na nařízení exekuce podal, ačkoli mu byly k dispozici poznatky, z nichž se dal takový výsledek (pozn. zastavení exekuce) předvídat, mu lze přičítat takovou účast na zastavení exekuce (§ 89 e. ř., § 271 o. s. ř.). Za takové situace uložení povinnosti oprávněnému nejen k náhradě nákladů povinného, nýbrž i nákladů exekuce ve prospěch soudního exekutora nic nebrání.

48. Lze proto shrnout, že Ústavní soud nemohl přijmout závěry soudního exekutora, ani krajského soudu, opřené o úvahu, že prý na jednu stranu z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu plyne, že náklady exekuce v obdobných případech nese oprávněný, avšak zároveň Ústavní soud údajně chválil soudy nižších stupňů za rozhodnutí, jimiž uložili náhradu nákladů exekuce povinnému. Konkrétní okolnosti ve věcech, na které poukazuje krajský soud, totiž byly zcela odlišné (zavinění oprávněného zde, dle tehdejší rozhodovací praxe Ústavního soudu, nebylo namístě dovodit). Důvody krajského soudu, na kterých vybudoval svoji argumentaci, odklánějící se od závěrů ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, na kterou stěžovatelka od počátku řízení o jejím návrhu na zastavení exekuce poukazovala, proto v rámci přezkumu před Ústavním soudem nemohly obstát.

49. Konečně zbývá vypořádat i otázku nepřiznání náhrady nákladů řízení o návrhu na zastavení exekuce a nákladů odvolacího řízení stěžovatelky, kterou jak soudní exekutor, tak krajský soud, opřeli o aplikaci § 150 o. s. ř. Hlavním argumentem, objevujícím se v obou rozhodnutích, přitom byla pasivita stěžovatelky po celou dobu rozhodčího a následného exekučního řízení (s odkazem na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 82/16). Ústavní soud konstatuje, že to nebyla pouze stěžovatelka, kdo měla možnost průběh řízení zvrátit. Jednak je třeba připomenout, že již exekuční soud měl v tomto případě ex officio přistoupit k zastavení exekuce (srov. usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 958/2012 a usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1380/15). Především však to byla vedlejší účastnice, která si byla, resp. přinejmenším měla být, vědoma toho, že v exekučním řízení uplatňuje nezpůsobilý exekuční titul (panovaly-li snad o tomto na straně vedlejší účastnice pochybnosti, pak tyto s jistotou rozptýlil rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2504/2014) a exekuce je tak od počátku vedena neoprávněně. I vedlejší účastnici (oprávněné) tedy lze důvodně vytýkat, že vědomě udržovala protiprávní stav, v důsledku něhož následně musela stěžovatelka (povinná) vynaložit prostředky na zastavení exekuce a na odvolací řízení. Nadto lze dodat, že na straně jedné zde stála stěžovatelka (spotřebitel) a na straně druhé oprávněná (podnikatel - profesionál), u níž poskytování úvěrů tvořilo součást její podnikatelské činnosti.

50. Ústavní soud má proto za to, že závěry jeho usnesení sp. zn. II. ÚS 82/16 nelze aplikovat bez dalšího, chce-li soudní exekutor či obecný soud užít moderačního práva které mu poskytuje § 150 o. s. ř., a to s pouhým odkazem na pasivitu jednoho z účastníků řízení, musí tak učinit při zohlednění všech relevantních skutkových okolností dané věci. K těm patří i fakt, že oprávněná si měla být (s ohledem na své postavení profesionála v oblasti poskytování úvěrů) vědoma toho, že od počátku v exekučním řízení uplatňuje nezpůsobilý exekuční titul.

51. Za této situace proto Ústavní soud považuje závěr soudního exekutora a krajského soudu o existenci důvodů hodných zvláštního zřetele ve smyslu § 150 o. s. ř. přinejmenším za předčasný, resp. nedostatečně podložený.

52. Pouze na okraj Ústavní soud konstatuje, že ve světle skutečností, které se zřetelně podávají ze spisu soudního exekutora, nepovažuje za přiléhavou aplikaci § 150 o. s. ř. ani z dalšího důvodu uváděného krajským soudem. Ten tvrdil, že stěžovatelka si prý půjčila peněžní prostředky a svůj dluh následně nesplácela. Již ze smlouvy o úvěru je však zřejmé, že tím, komu byla částka 41 000 Kč vyplacena, byl pan Dušan Růžička (označený ve smlouvě o úvěru jako klient), nikoliv stěžovatelka, která ve smlouvě figuruje jako spoludlužník a následně se také octila v pozici avala z blankosměnky vystavené panem Dušanem Růžičkou ve prospěch vedlejší účastnice. Byl to rovněž pan Dušan Růžička, který poskytnutý úvěr splácel (srov. kartu klienta doloženou k rozhodčímu nálezu). Tím se daná věc zároveň odlišuje od případu, kterým se Ústavní soud zabýval ve svém usnesení sp. zn. IV. ÚS 2606/17 ze dne 31. srpna 2018. I tento závěr krajského soudu o amorálnosti jednání stěžovatelky (půjčila si a nesplácela), který by odůvodňoval aplikaci § 150 o. s. ř. je tak dle Ústavního soudu třeba označit přinejmenším za předčasný, resp. nedostatečně podložený.

VIII. Závěr

53. Ústavní soud proto shrnuje, že krajský soud a soudní exekutor svým postupem zasáhli do práv stěžovatelky na soudní ochranu a na spravedlivý proces, jehož integrální součástí jsou i principy předvídatelnosti soudního rozhodování a ochrany oprávněné důvěry v právo, neboť svůj odklon od stěžovatelkou výslovně uváděné judikatury Nejvyššího soudu řádně a přesvědčivě nevysvětlili (k tomu srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 387/18 ze dne 17. 8. 2018, ale také důvody nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1707/17). Související pochybení, zasahující do týchž práv stěžovatelky, spatřuje Ústavní soud i při aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř., neboť soudní exekutor i krajský soud posuzovali toliko důvody na straně povinné, byť neméně závažné skutečnosti bylo možno shledat i na straně oprávněné. Stěžovatelka byla zároveň v důsledku tohoto pochybení dotčena i na svém dalším ústavně garantovaném základním právu, totiž právu vlastnit a pokojně užívat majetek ve smyslu článku 11 odst. 1 a článku 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

54. V projednávané věci Ústavní soud shledal, že pro nápravu zjištěného porušení základních práv stěžovatelky je namístě zrušení obou napadených rozhodnutí.

55. Ústavní soud z tohoto důvodu podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. června 2017 č. j. 20 Co 139/2017-71, jakož i usnesení soudního exekutora Mgr. Martina Tunkla, Exekutorský úřad Plzeň - město, ze dne 21. dubna 2017 č. j. 094 EX 02842/11-059, ve výroku II a III, zrušil.

56. Věc stěžovatelky se tak vrací do stadia řízení, které bezprostředně přecházelo vydání zrušených rozhodnutí, jímž je řízení před soudním exekutorem. Při svém rozhodování bude soudní exekutor, popřípadě i krajský soud, v souladu s článkem 89 odst. 2 Ústavy vázán důvody tohoto nálezu.

Autor: US

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů