// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 23.01.2015

ÚS: Vázanost Ústavního soudu stanoviskem pléna

Senát Ústavního soudu je vázán stanoviskem pléna nejen z hlediska jeho obsahu, nýbrž i z hlediska intertemporálních účinků, a to i kdyby s nimi nesouhlasil a svůj návrh předložený k posouzení plénu podle § 23 zákona o Ústavním soudu s takovými účinky nespojil. Dřívější právní názor Ústavního soudu, byť překonaný a popřený senátem navrženým bodem I. výroku stanoviska Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14, se proto uplatní i nadále za podmínek vymezených bodem II. výroku tohoto stanoviska.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 1856/13, ze dne 18. 12. 2014

vytisknout článek


UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.

Z odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností ze dne 12. 6. 2013, doručenou Ústavnímu soudu téhož dne, stěžovatel napadl shora označená soudní rozhodnutí, a to pro porušení čl. 5 odst. 5, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále též jen "obvodní soud") byla zamítnuta stěžovatelova žaloba proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále též jen "ministerstvo") na zaplacení částky 300 000 Kč, představující náhradu za nemajetkovou újmu, která měla být stěžovateli způsobena tím, že byl rozsudkem Nižšího vojenského soudu Brno ze dne 20. 11. 1950 sp. zn. Vt 205/50-III. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců nepodmíněně, ve výkonu trestu byl od 17. 10. 1950 do 26. 4. 1952, přičemž usnesením Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 28. 11. 1991 sp. zn. 2 Rtv 151/91 bylo zmíněné rozhodnutí zrušeno v celém rozsahu a usnesením téhož soudu ze dne 13. 2. 1992 bylo rozhodnuto, že se stěžovatel uznává vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) trestního zákona, ale že se trest podle § 227 trestního řádu neukládá (pozn.: toto unesení bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2007 sp. zn. 4 Tz 5/2007 zrušeno), následně však usnesením Městského soudu v Brně ze dne 8. 1. 2008 sp. zn. 1 Rt 9/2007 bylo trestní stíhání stěžovatele podle § 188 odst. 1 písm. c) za použití § 172 odst. 1 písm. b) trestního řádu zastaveno s tím, že skutek není trestným činem. Obvodní soud dospěl k závěru, že stěžovatele nelze odškodnit ani podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ani podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), a není možná ani (přímá) aplikace čl. 5 odst. 5 Úmluvy, neboť stěžovatel byl vězněn v době, kdy Česká republika ještě nebyla její smluvní stranou.

3. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále též jen "městský soud") byl k odvolání stěžovatele rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrzen. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání s tím, že není přípustné ani ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 občanského soudního řádu.

II.
Argumentace stěžovatele

4. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že sporná otázka spočívá v tom, zda osoba nevinně vězněná před 18. 3. 1992 má nárok na zadostiučinění, resp. náhradu nemateriální újmy. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2012 sp. zn. I. ÚS 3438/11 (dostupný na http://nalus.usoud.cz), dle kterého není rozhodující, kdy byl poškozený vězněn, ale kdy dosáhl zproštění obžaloby, resp. vydání rozhodnutí o úplné rehabilitaci, neboť před takovým zprošťujícím rozhodnutím nemůže nikdo zadostiučinění žádat. Ke stejným závěrům měl Ústavní soud dospět v nálezech ze dne 4. 3. 2013 sp. zn. IV. ÚS 3439/11, ze dne 30. 4. 2013 sp. zn. IV. ÚS 662/12, ze dne 30. 5. 2013 sp. zn. II. ÚS 4877/12 (dostupných na http://nalus.usoud.cz), navíc i sám městský soud právo na zadostiučinění v takových případech v řadě soudních sporů, které stěžovatel konkretizuje, uznal. Vzhledem k tomu stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud, ač tvrdil, že se závěrům Ústavního soudu "nehodlá ... zpěčovat", právě toho činí, čímž porušuje čl. 89 odst. 2 Ústavy. Dále pak namítá, že došlo k nedůvodnému rozdílnému zacházení s osobami ve shodném právním postavení, což má být v rozporu s čl. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a konečně, že mu náleží zadostiučinění, které mu však přiznáno nebylo, a tak mělo dojít k porušení čl. 5 odst. 5 Úmluvy.

III.
Vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení

5. Obvodní soud pro Prahu 2 se k ústavní stížnosti nevyjádřil. Městský soud v Praze sdělil, že v době, kdy stěžovateli nemajetková újma vznikla, neexistoval pro její odškodnění právní předpoklad, a tak nebylo možné uplatněný nárok přiznat, přičemž odkázal na odůvodnění svého rozsudku (včetně judikatury Nejvyššího soudu tam uvedené), jakož i na napadené usnesení Nejvyššího soudu s tím, že si není vědom toho, že by došlo k porušení základních práv. Z tohoto důvodu navrhl, aby byla ústavní stížnost jako nedůvodná odmítnuta.

6. Nejvyšší soud uvedl, že si je vědom skutečnosti, že Ústavní soud již v několika případech obdobná rozhodnutí založená na právním názoru uvedeném v předchozím odstavci zrušil, přičemž zaujal právní názor, že na takové případy aplikovat čl. 5 odst. 5 Úmluvy lze; rozhodující není skutečnost, kdy byla dotčená osoba zbavena osobní svobody (tj. kdy došlo ke vzniku nemajetkové újmy), ale skutečnost, kdy došlo k vydání rozhodnutí, kterým byl odsuzující rozsudek zrušen a odsouzený zproštěn obžaloby. Vůči tomuto závěru se však podrobně vymezil v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 1770/2012, který navazoval na první kasační nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 3438/11, s tím, že je přesvědčen, že podmínky závaznosti ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy nejsou splněny, a to z důvodu, že se Ústavní soud nezabýval všemi relevantními argumenty, které k odůvodnění svého stanoviska Nejvyšší soud snesl, navíc poukázal na některá dřívější rozhodnutí, v nichž Ústavní soud shledal právní závěr zastávaný Nejvyšším soudem ústavně konformním. V odkazovaném rozsudku také vysvětlil, proč nelze vázat odškodnění na okamžik, kdy došlo ke zproštění obžaloby nebo k zastavení trestního stíhání - ctil zde závěr rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 20. 6. 2012 sp. zn. 31 Cdo 619/2011 (uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 115, ročník 2012), jinak by - ve svém důsledku - musel navázat oprávněnost daného nároku na nahodilou okolnost a vytvořit tak nerovnost mezi těmi, kterým újma vznikla ve stejné době, ale možnost odškodnění bude u nich závislá na skončení jejich trestního stíhání, což by vedlo k porušení zásady rovnosti chráněné čl. 1 Listiny. Nelze přitom ani odhlédnout od smyslu a účelu zákona č. 119/1990 Sb., který je nutno vnímat jako právní předpis spadající do širšího okruhu restitučních norem, jejichž cílem je zmírnit některé křivdy, které se udály v dobách komunistického režimu; byl-li přijat jako zákon speciální, zaměřený na zrušení odsuzujících soudních rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti, respektující občanská politická práva a svobody, zákon označoval za trestné, a na poskytnutí přiměřeného hmotného zabezpečení, není možné se nápravy stejných újem domáhat podle jiného (obecného) právního předpisu, zde podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy. Samotná skutečnost, že zákonem č. 160/2006 Sb. byla založena odpovědnost státu i za nemajetkovou újmu, nemůže vést ke změně výkladu čl. 5 odst. 5 Úmluvy, neboť ten je autonomní, na obsahu národního práva zásadně nezávislý. Nejvyšší soud v této souvislosti poukázal na časové omezení aplikovatelnosti zákona č. 160/2006 Sb., který podle čl. II zakládá odpovědnost státu za nemajetkovou újmu vzniklou přede dnem jeho účinnosti jen ve vztahu k újmám způsobeným nepřiměřenou délkou řízení. K tomu dodal, že si není vědom existence rozhodnutí Ústavního soudu, v němž argumentace, na níž stojí jeho usnesení, byla přesvědčivě a ustáleně překonána či vyvrácena. Z tohoto důvodu setrvává na svých závěrech a na jejich zdůvodnění. Prostá argumentace, že zprošťující trestní rozhodnutí bylo vydáno až za účinnosti právní úpravy, která zná náhradu nemajetkové újmy za trestní řízení, nadto vedené předtím, než se Úmluva stala závaznou, se zásadně kříží s dřívější judikaturou Ústavního soudu [viz např. právní konstrukt nálezu ze dne 11. 10. 2006 sp. zn. IV. ÚS 428/05 (N 185/43 SbNU 115)] a odklon od zásadní judikatury v obdobných věcech neumožňuje. Nejvyšší soud proto považuje ústavní stížnost za nedůvodnou a navrhuje její zamítnutí, nebude-li tato odmítnuta.

7. Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti odmítlo, že by došlo k porušení stěžovatelem namítaných práv. Dále uvedlo, že pokud stěžovatel poukazuje na nález sp. zn. I. ÚS 3438/11, jde o překvapivé rozhodnutí, protože je diametrálně odlišné od dosavadní judikatury obecných soudů i Ústavního soudu, jak má být patrno z usnesení ze dne 19. 8. 2004 sp. zn. IV. ÚS 533/03. Navíc odůvodnění tohoto nálezu nebylo natolik zevrubné, aby mu umožnilo tam vyslovené závěry zobecnit a promítnout je do aplikační praxe, neboť je vázán též jednoduchým právem, které je povinen vykládat v souladu s axiomy právní vědy. V případě nálezu sp. zn. IV. ÚS 3439/11 Ústavní soud ne zcela respektoval jeho procesní práva, v důsledku čehož fakticky nemohl svoji procesní obranu přednést, v případě nálezu sp. zn. IV. ÚS 662/12 se pak Ústavní soud jen dovolává nálezu prvně uvedeného. Vedlejší účastník se cítí být podpořen nálezem ze dne 13. 11. 2007 sp. zn. IV. ÚS 301/05 (N 190/47 SbNU 465), kde se Ústavní soud vyslovuje k precedenční závaznosti svých nálezů, důvodem tohoto jeho postoje je také skutečnost, že věcí s obdobným skutkovým a právním základem je již před Ústavním soudem více a další věci patrně napadnou, neboť rozhodování obecných soudů není jednotné. Ministerstvo dále upozorňuje, že výklad Ústavního soudu v uvedených nálezech je ojedinělý a neodpovídá zásadě, že pro zákonný režim je vždy rozhodný stav platný v době škodní události, přičemž teze o odvození aplikovatelnosti Úmluvy z doby rozhodnutí o rehabilitaci odporuje zákazu retroaktivity i obecným zásadám. Každý subjekt práva včetně státu musí být informován o následcích svého chování, které nelze dovozovat ex post. Retroaktivita (zpětná účinnost, popř. zpětné působení) právního předpisu, tj. kdy právní předpis působí i zpětně (do doby před svou platností), se pokládá za nepřípustnou. Byť v některých případech zákonodárce shledal retroaktivní působení přípustným (viz zákon č. 160/2006 Sb., ohledně případu satisfakce za porušení práva na přiměřenou délku řízení), nelze toto vyvozovat pouze výkladem zákona či normy vyšší právní síly. Poukazuje i na názor Nejvyššího soudu vyslovený v napadeném rozhodnutí, který se týkal jednak (ne)aplikovatelnosti Úmluvy, pokud k porušení práv stěžovatele došlo jednorázově výkonem trestu mnoho let před změnou společenských poměrů, jednak možného porušení zákazu retroaktivity obsaženého ve Vídeňské úmluvě o smluvním právu, a k tomu uvádí, že se s názorem Nejvyššího soudu, že rozhodnutí o rehabilitaci osoby stíhané za minulého režimu nevyvolává rehabilitovanému nemajetkovou újmu, a tak nezakládá nárok odškodnění či satisfakci, ztotožňuje, přičemž upozorňuje, že se s těmito argumenty Ústavní soud nevypořádal. Dále vyslovuje názor, že se Ústavní soud odchýlil od svého názoru vysloveného ve stanovisku pléna ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (ST 21/39 SbNU 493; 477/2005 Sb.) a specifičnost situace nápravy křivd způsobených orgány státu, jehož je Česká republika pouze právním nástupcem, nezohlednil. Pokud Ústavní soud ve výše označených nálezech rozšiřuje meze pro odškodňování dané zákonem, fakticky se stává pozitivním zákonodárcem a zatěžuje daňové poplatníky. Za této situace je třeba projednávanou problematiku podrobit testu proporcionality, což Ústavní soud neučinil. Jeho závěry by vedly v podstatě k tomu, že o aplikovatelnosti Úmluvy na konkrétní postup orgánů veřejné moci by nerozhodoval předem známý objektivní princip, že jednání subjektů práva se posuzuje podle právních norem účinných ke dni, kdy k jednání došlo, ale "fakticky zákonodárce tím, že toto jednání následně podrobí dalšímu přezkumu". Upozorňuje rovněž, že si lze představit situaci, kdy je rehabilitována osoba odsouzená v době mezi 25. 2. 1948 a 3. 11. 1950 (Úmluva byla sjednána dne 4. 11. 1950), a že s ohledem na výše zmíněné nálezy by pak bylo nutné aplikovat Úmluvu na jednání státu v době, kdy tato ještě neexistovala, což pokládá za absurdní. Názor Ústavního soudu má také diskriminační dopad na ostatní poškozené, u nichž takové preferenční zacházení nevyvodil (viz usnesení ve věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 533/03). Závěrem vedlejší účastník vyjádřil přesvědčení, že pokud by mělo být přikročeno k nápravě daných křivd, je třeba tak učinit na základě řádného a legitimního legislativního procesu, nikoliv extenzivním výkladem, vybočujícím z obecných zásad práva, na jehož základě mu byla uložena povinnost, jejíž plnění po něm nelze za současného stavu spravedlivě požadovat. Z těchto důvodů ministerstvo navrhlo, aby byla ústavní stížnost zamítnuta.

IV.
Replika stěžovatele

8. Ústavní soud zaslal vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka řízení stěžovateli k replice. V ní stěžovatel v souvislosti s vyjádřením městského soudu uvedl, že tento soud přehlíží judikaturu Ústavního soudu i to, že sám v téže věci rozhodl zcela opačně a že i jiným osobám ve shodném právním postavení nárok přiznal, a to i po podání souzené ústavní stížnosti.

9. V případě vyjádření Nejvyššího soudu stěžovatel tvrdí, že obecné soudy mají nálezy Ústavního soudu smysluplně naplňovat, a ne se proti nim "vymezovat" tím, že formálně sice nález splní, ale dosavadní odlišný způsob rozhodování nezmění, a navíc Ústavní soud poučí, že se hrubě pomýlil. Pokud Nejvyšší soud poukazuje na rozhodnutí, kde Ústavní soud údajně rozhodoval jinak, tyto jsou z doby, než zákonodárce výslovně vtělil právo na náhradu nemateriální újmy do vnitrostátního práva a než Ústavní soud vysvětlil, že poškození nárok na náhradu nemateriální újmy mají [zde stěžovatel odkazuje na nálezy ze dne 13. 7. 2006 sp. zn. I. ÚS 85/04 (N 136/42 SbNU 91) a ze dne 11. 10. 2006 sp. zn. IV. ÚS 428/05 (N 185/43 SbNU 115)]. Nelze souhlasit s tím, že by argumentace Nejvyššího soudu neměla být vyvrácena nebo překonána, neboť jde o soubor celkem šesti nálezů, v nichž se argumentace plynule rozvíjí, navíc jestli má Nejvyšší soud z hlediska právní teorie nějaké výhrady, ve skutečnosti to není nijak významné, neboť - slovy předsedkyně Nejvyššího soudu - dobrovolné respektování nálezů Ústavního soudu je esencí ústavního státu.

10. Stran vyjádření ministerstva stěžovatel uvádí, že nález sp. zn. I. ÚS 3438/11 nemůže být překvapivý, neboť se v něm odkazuje na dřívější nález sp. zn. I. ÚS 85/04, v němž Ústavní soud reagoval na novou právní úpravu a důsledně aplikoval judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (ESLP), čímž překonal svou dřívější judikaturu, včetně usnesení sp. zn. IV. ÚS 533/03, navíc městský soud vydal nejméně sedm rozhodnutí, jimiž právo na náhradu nemateriální újmy přiznal. Jde-li o ministerstvem zmiňovaný případ sp. zn. IV. ÚS 3439/11, pro souzenou věc podle stěžovatele nejsou důležité procesní postupy, nýbrž obecné závěry, které plynou z nálezu, jenž byl v daném případě vydán. Kritizuje-li vedlejší účastník, že nález sp. zn. IV. ÚS 662/12 se toliko odvolává na nález sp. zn. I. ÚS 3438/11, tato kritika je shodná a lze odkázat na výše uvedené. Upozorňuje-li vedlejší účastník na to, že mu nebyl doručen nález sp. zn. II. ÚS 4877/12, ani příslušná ústavní stížnost, tento nález je jednak veřejně dostupný, takže jeho vyjádření nic nebrání, jednak jde o kritiku procesního postupu, ohledně které platí to, co již bylo uvedeno výše. Pokud se jedná o údajný diskriminační dopad, u řady poškozených újma přiznána byla, a v případě těch, kterým nebyla, vedlejšímu účastníkovi nic nebrání, aby jejich nároky znovu spravedlivě posoudil. K další argumentaci ministerstva, týkající se extenzivního výkladu, stěžovatel uvádí, že není vinou jeho ani Ústavního soudu, že zákonodárce vytvořil předpisy nedostatečně jasné a srozumitelné a že obecné soudy jsou povinny jejich výklad provést, jak plyne z nálezů Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2001 sp. zn. II. ÚS 187/2000 (N 40/21 SbNU 353), ze dne 2. 6. 2005 sp. zn. I. ÚS 605/03 (N 114/37 SbNU 475), ze dne 1. 12. 2005 sp. zn. II. ÚS 290/05 (N 221/39 SbNU 337), ze dne 6. 12. 2005 sp. zn. I. ÚS 565/03 (N 222/39 SbNU 345), ze dne 28. 6. 2007 sp. zn. I. ÚS 712/05 (N 107/45 SbNU 451) a ze dne 26. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 2366/07 (N 171/47 SbNU 237). Uvádí-li ministerstvo, že po něm, resp. po daňových poplatnících nelze spravedlivě požadovat zaplacení žalované částky, upozorňuje stěžovatel na své nezákonné věznění, které trvalo půldruhého roku, a navrhuje na odškodnění neprávem vězněných použít peníze z trestné činnosti zajištěné orgány činnými v trestním řízení.

V.
Formální předpoklady projednání návrhu

11. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve které bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

VI.
Posouzení ústavní stížnosti

12. Ústavní soud konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy); není součástí soustavy obecných soudů (srov. čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů; k takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. Proto Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí přezkoumal (toliko) z pohledu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, jak je stěžovatelem namítáno v ústavní stížnosti, načež dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

13. Jak plyne z výše uvedených skutečností, stěžovatel byl začátkem 50. let uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, ve výkonu trestu byl od 17. 10. 1950 do 26. 4. 1952. V následném rehabilitačním řízení, jež skončilo až v roce 2008, bylo dané trestní stíhání zastaveno s tím, že žalovaný skutek není trestným činem. V souzené věci je pak klíčovou otázkou, zda lze/je třeba aplikovat čl. 5 odst. 5 Úmluvy na případy, kdy nemajetková újma, jež byla dotčené osobě způsobena v důsledku zmíněného nezákonného odsouzení, resp. zbavení osobní svobody, vznikla ještě předtím, než se Úmluva stala pro Českou republiku závaznou, tj. před datem 18. 3. 1992, jestliže odsuzující rozhodnutí bylo zrušeno až po tomto datu. Tato otázka přitom byla Ústavním soudem posouzena v nálezu sp. zn. I. ÚS 85/04, na který navazovaly nálezy další.

14. Protože III. senát Ústavního soudu dospěl k v nyní posuzované věci k právnímu názoru odchylnému od právního názoru Ústavního soudu vysloveného v posledně zmiňovaném nálezu, předložil spornou otázku postupem podle § 23 zákona o Ústavním soudu plénu Ústavního soudu k posouzení. Plénum přijalo dne 25. 11. 2014 pod sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14 (č. 297/2014 Sb.) následující stanovisko:

I. Nárok na náhradu nemateriální újmy podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy vzniká za předpokladu, že k zásahu státu do osobní svobody dotčené osoby došlo, resp. tento zásah byl ukončen až poté, co se tato mezinárodní úmluva stala pro Českou republiku závaznou (tj. od 18. 3. 1992); okamžik účasti této osoby na rehabilitaci není z tohoto hlediska relevantní.

II. Tento právní názor se neuplatní u případů, kdy žaloba na zaplacení zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu byla podána ještě před přijetím tohoto stanoviska.

15. Tímto stanoviskem je III. senát Ústavního soudu vázán (§ 23 zákona o Ústavním soudu) nejen z hlediska jeho obsahu, nýbrž i z hlediska intertemporálních účinků, a to i kdyby s nimi nesouhlasil a svůj návrh předložený k posouzení plénu podle § 23 zákona o Ústavním soudu s takovými účinky nespojil. Dřívější právní názor Ústavního soudu, byť překonaný a popřený senátem navrženým bodem I. výroku stanoviska Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14, se proto uplatní i nadále za podmínek vymezených bodem II. výroku tohoto stanoviska. Jde-li o důvody, o které se dané stanovisko opírá, tyto jsou obsaženy v jeho podrobném odůvodnění, které bylo vyhlášeno ve Sbírce zákonů formou sdělení Ústavního soudu č. 297/2014 Sb., takže nebylo nutno je zde opakovat; Ústavní soud na ně pro stručnost plně odkazuje, s ohledem na skutečnost, že mohou mít význam jak pro posouzení projednávané věci co do základu, tak i do výše případného odškodnění.

16. Ve shodě s těmito závěry pak III. senátu nezbývá než konstatovat, že na stěžovatelovu věc nelze použít právní názor vyslovený v bodě I citovaného stanoviska, a proto se uplatní "původní" právní názor Ústavního soudu. Podle něj, i když byl stěžovatel protiprávně zbaven osobní svobody ještě předtím, než se Úmluva stala pro Českou republiku závaznou, a vzhledem k tomu, že se odškodnění nemajetkové újmy nemohl domáhat dříve než okamžikem právní moci usnesení Městského soudu v Brně ze dne 8. 1. 2008 sp. zn. 1 Rt 9/2007 (a tedy již za účinnosti Úmluvy), kterým bylo v rámci rehabilitačního řízení zastaveno stěžovatelovo trestní stíhání, a dále vzhledem k tomu, že stěžovatel se nemohl domáhat odškodnění nemateriální újmy na základě vnitrostátních předpisů, náleží mu, podle výše citované a I. bodem výroku stanoviska Pl. ÚS-st. 39/14 sice překonané, avšak II. bodem výroku stanoviska pro tento případ zachované judikatury Ústavního soudu, nárok na náhradu nemajetkové újmy na základě čl. 5 odst. 5 Úmluvy. Při rozhodování o výši této náhrady obecné soudy vezmou v úvahu specifika dané věci, jež plynou z důvodů obsažených v citovaném stanovisku, tj. že sice nesmí dojít k poškození žadatelů o odškodnění, o jejichž věci nebylo do doby přijetí stanoviska pléna "shodou okolností" rozhodnuto, na straně druhé že jimi uplatňovaný nárok má oporu toliko v dosavadní (nesprávné) praxi orgánů veřejné moci, a nikoliv tedy v pozitivované právní normě.

17. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy v napadených rozhodnutích nepostupovaly v souladu s právním názorem Ústavního soudu plynoucím z dosavadní judikatury a že se dopustily porušení základních práv stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy, na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a na přiměřené odškodnění podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy.

18. Z tohoto důvodu Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Takto rozhodl bez ústního jednání, neboť měl za to, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

Autor: US

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů