// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 13.01.2011

ÚS: Vydání (extradice) žadatele o azyl do Gruzie

Analytická právní věta

K porušení zákazu mučení (čl. 7 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání) může dojít také při extradičním řízení, pokud se obecné soudy v jeho rámci nevypořádají s opakovaně předkládanými zprávami mezinárodních organizací (např. SOZE, OBSE, Amnesty International apod.), které poukazují na nedostatečné záruky spravedlivého procesu v Gruzii, na tamní politickou perzekuci a na kritickou situaci v oblasti vězeňství, tj. ve výsledku upřednostní obecně proklamované a vyžadující stranou slibované záruky spravedlivého procesu před konkrétními argumenty stěžovatele a jiných mezinárodních (nevládních) organizací.

PRÁVNÍ VĚTY

Přesto, že extradiční řízení trvalo v obou jeho fázích téměř 15 let, nevypořádaly se v jeho rámci obecné soudy s opakovaně předkládanými zprávami organizací SOZE, OBSE, Amnesty International, Organizace pro pomoc uprchlíkům, Českého helsinského výboru, OPU a dalších, poukazujícími na nedostatečné záruky spravedlivého procesu v Gruzii, na politickou perzekuci a na kritickou situaci v oblasti vězeňství. Všechny tyto organizace vydání stěžovatele výslovně nedoporučují. Pokud obecné soudy z těchto zpráv vycházely, jednalo se pouze o konstatování, že situace v Gruzii, zejména stav gruzínského vězeňství, se zlepšuje, to však bez konkrétní argumentace vztahující se ke konkrétnímu případu stěžovatele.

Ve výsledku tak upřednostnily obecně proklamované a vyžadující stranou slibované záruky spravedlivého procesu a vyjádření o zlepšujících se podmínkách ve věznicích v Gruzii před konkrétními, k osobě stěžovatele se vztahujícími argumenty. V rámci záruk, poskytovaných gruzínskými orgány, se spokojily s tím, že je mu zaručena obnova řízení, „pokud o to požádá“, aniž by zkoumaly, zda to v jeho případě bude uskutečnitelné.

Obecné soudy rovněž nepodrobily adekvátnímu přezkumu rozsudek gruzínského soudu, na jehož podkladě měl být stěžovatel vydán. Odsuzující rozsudek, předložený dožadujícím státem k žádosti o vydání odsouzeného k výkonu trestu do ciziny, musí vyhovovat standardním požadavkům kladeným na meritorní rozhodnutí v trestní věci, a to zejména po stránce jasnosti výroku a jeho odůvodnění.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 2462/10, ze dne 10.11.2010

vytisknout článek


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. N., zastoupeného JUDr. Marií Hohenbergerovou, advokátkou se sídlem Děčín 1, Čs. armády 36, proti rozhodnutí ministra spravedlnosti ČR ze dne 9. 8. 2010, čj. 1400/2008-MOT-T/78, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 3. 2010, čj. 2 To 16/2010 - 1313, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 12. 2009, čj. 1 Nt 110/99 - 1081, takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. prosince 2009, čj. 1 Nt 110/99 - 1081, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. března 2010, čj. 2 To 16/2010 - 1313, a rozhodnutí ministra spravedlnosti ČR ze dne 9. srpna 2010, čj. 1400/2008-MOT-T/78, se ruší pro jejich rozpor s čl. 7 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení či trestání.

Odůvodnění:


I.

Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení shora uvedených rozhodnutí s odůvodněním, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená čl. 7 odst. 2, čl. 36 odst. 2, čl. 38 odst. 2 a čl. 43 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"), čl. 3 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále "Úmluva") a čl. 3 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení či trestání (dále "Úmluva proti mučení").

Stěžovatel je státním příslušníkem Gruzínské republiky, která požádala o jeho vydání k výkonu trestu odnětí svobody v délce patnácti let, uloženého v jeho nepřítomnosti za spáchání trestného činu vraždy s motivem chuligánství podle tamního trestního zákona. Stěžovatel žije v České republice od roku 1994 a požádal zde dvakrát o udělení mezinárodní ochrany. Řízení o jeho první žádosti skončilo neúspěšně, řízení o druhé žádosti nebylo dosud ukončeno a probíhá před Krajským soudem v Brně na základě jeho žaloby proti rozhodnutí Ministerstva vnitra. Ačkoliv má žaloba podle zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o azylu"), odkladný účinek, bylo shora uvedenými rozhodnutími v rámci souběžně probíhajícího extradičního řízení nepřípustně rozhodnuto o jeho vydání do Gruzie.

Stěžovatel uvedl, že zmíněný trestný čin vraždy nespáchal, obvinění bylo vykonstruováno po jeho odjezdu ze země gruzínskými státními orgány proto, že je pro ně osobou politicky nepohodlnou, jednak vzhledem k informacím, které získal v době svého působení na ministerstvu obrany a vnitra, jednak pro domnělou podporu bývalého prezidenta Zviada Gamsachurdii, jehož stoupenci jsou v Gruzii pronásledováni. Poukázal na neexistenci záruk spravedlivého procesu v Gruzii. Sliby záruk vyjádřené generální prokuraturou jsou v jeho věci pouhé proklamace. Stav gruzínských věznic je kritický, s absencí řádné lékařské péče, což pro něj, z důvodu onemocnění hepatitidou typu C, představuje vážné ohrožení života. Má rovněž obavy z krevní msty ze strany rodiny poškozeného, jejíž členové se zúčastňovali soudních jednání o extradičním řízení v České republice.

V rámci řízení předložil celou řadu zpráv popisujících podmínky v gruzínských věznicích a úroveň dodržování lidských práv v Gruzii. Poukázal na rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věcech Ghavtadze proti Gruzii, Soering proti Spojenému království a Gebremedhin proti Francii, a na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 752/02 ze dne 15. dubna 2003. Obecné soudy jim však nepřikládaly význam, pouze obecně odkázaly na to, že situace v Gruzii se zlepšuje. Rovněž nezohlednily, že stěžovatel od samého počátku řízení poukazoval na jasně patrný nátlak gruzínských státních orgánů na jeho vydání a předkládal argumenty prokazující, že tu jsou podstatné důvody předpokládat, že mu po jeho návratu hrozí nebezpečí mučení, nelidského a ponižujícího zacházení.

Stěžovatel rovněž upozornil na skutečnost, že přezkum ve věci mezinárodní ochrany se tak stává formálním, neboť pokud by bylo rozhodnutí Ministerstva vnitra shledáno nesprávným, nemohlo by, po rozhodnutí o jeho vydání (v rámci extradičního řízení), dojít již k jeho nápravě. Vydání by mu navíc znemožnilo zúčastnit se dalšího řízení před krajským, respektive Nejvyšším správním soudem. Možnost jeho vydání do Gruzie se, podle jeho názoru, váže rovněž na vyčerpání všech opravných prostředků v rámci azylového řízení.

Napadenými rozhodnutími tak došlo k porušení jeho práva na řízení ve věci azylu podle čl. 43 Listiny ve spojení s čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť mu hrozí deportace ještě před ukončením řízení o jeho žalobě proti rozhodnutí Ministerstva vnitra o neudělení mezinárodní ochrany. Proto s ústavní stížností spojil návrh na odklad vykonatelnosti shora označeného rozhodnutí ministra spravedlnosti ČR o přípustnosti jeho vydání do Gruzie.


II.

Z ústavní stížnosti, z připojených listin a z vyžádaného spisu sp. zn. l Nt 110/99 Krajského soudu v Brně (včetně jeho příloh) Ústavní soud zjistil, že k návrhu Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 26. 8. 1999 bylo zahájeno řízení o vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Gruzie. K návrhu byla m.j. připojena i žádost Generálního prokurátora a Ministra spravedlnosti republiky Gruzie ze dne 26. 4. 1999, adresovaná ministru spravedlnosti ČR, o vydání stěžovatele (tehdy obviněného). V mezidobí byl stěžovatel rozsudkem Městského soudu v Tbilisi ze dne 25. března 2008, čj. 1-5366-07, odsouzen k trestu odnětí svobody v délce osmnácti let, sníženého později v důsledku amnestie na patnáct let. Jednalo se o odsouzení za událost ze dne 19. ledna 1994, kdy na oslavě narozenin slečny K. N. došlo po 21.30 hod. ke sporu několika účastníků této oslavy, která vyvrcholila střelbou na ulici. Podle závěru soudu se Z. N., jako účastník tohoto konfliktu, dopustil nezákonného nákupu, přechovávání a držení střelné zbraně a s motivem chuligánství spáchal trestný čin vraždy. Ve zmíněném rozsudku je skutek v podstatě popsán tak, že dne 19. 1. 1994 kolem 22.hod. v Tbilisi na Gribojedově ul., u domu č. 22, při hádce stěžovatel použil střelnou zbraň a zranil 4 muže, z nichž jeden na následky zranění, po převozu do nemocnice, zemřel.

Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 25. října 2002, čj. 1 Nt 110/99 - 237, zmíněný soud rozhodl, že vydání stěžovatele není přípustné. Ke stížnosti krajského státního zástupce Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 27. února 2003, čj. 3 To 7/2003 - 265, usnesení Krajského soudu v Brně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Novým usnesením Krajský soud v Brně dne 14. září 2005, čj. 1 Nt 110/99 - 569, opět vyslovil, že vydání stěžovatele není přípustné. Na základě další stížnosti krajského státního zástupce Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 20. února 2006, čj. 2 To 19/2006 - 616, rozhodnutí Krajského soudu v Brně znovu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Poté Krajský soud v Brně usnesením ze dne 9. prosince 2009, čj. 1 Nt 110/99 - 1081, vyslovil, že vydání stěžovatele do Gruzie je přípustné. Stížnost stěžovatele zamítl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 22. března 2010, čj. 2 To 16/2010 - 1313.

Pokud jde o azylové řízení, stěžovatelova žádost o přiznání postavení uprchlíka byla rozhodnutím ředitele služby cizinecké a pohraniční policie Policejního prezídia ze dne 9. srpna 1996, čj. PPR/RCP-C-247-96, zamítnuta. K jeho odvolání bylo zamítnutí žádosti potvrzeno a rozklad zamítnut. Jeho žaloba proti rozhodnutí o rozkladu byla Vrchním soudem v Olomouci postoupena Vrchnímu soudu v Praze, který ji svým rozsudkem ze dne 25. října 1999, čj. 6 A 509/98 - 50, zamítl, takže v této fázi řízení stěžovatel neuspěl.

Dne 16. října 2001 podal stěžovatel žádost o azyl, který Ministerstvo vnitra ČR rozhodnutím ze dne 23. března 2005, čj. OAM-10227/VL-07-P06-2001, stěžovateli neudělilo. Na základě jeho žaloby Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 31. října 2006, čj. 55 Az 58/2005 - 27, rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Na základě kasační stížnosti Ministerstva vnitra ČR, Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 22. března 2007, čj. 7 Azs 6/2007 - 51, rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil. Krajský soud v Brně poté svým rozsudkem sp. zn. 56 Az 91/2007 zrušil rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR ze dne 30. března 2005. Ani novým rozhodnutím ze dne 9. prosince 2009, čj. OAM-10227/VL-07-P07-R2-2001, Ministerstvo vnitra ČR stěžovateli mezinárodní ochranu neudělilo. Ten proto dne 30. prosince 2009 podal žalobu ke Krajskému soudu v Brně, řízení o ní nebylo dosud skončeno.


III.

Usnesením ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2462/10, Ústavní soud odložil vykonatelnost rozhodnutí ministra spravedlnosti ČR ze dne 9. 8. 2010, čj. 1400/2008-MOT-T/78, do doby rozhodnutí o ústavní stížnosti stěžovatele.

Ústavní soud si ve věci vyžádal vyjádření účastníků řízení. Krajský soud v Brně plně odkázal na obsah svého rozhodnutí ze dne 9. prosince 2009, čj. 1 Nt 110/99 - 1081. Doplnil, že žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR ve věci mezinárodní ochrany je u téhož soudu vedena pod sp. zn. 56 AZ 1/2010 a dosud o ní nebylo rozhodnuto.

Vrchní soud v Olomouci uvedl, že se již s námitkami stěžovatele, obsaženými v ústavní stížnosti, spolehlivě vypořádal a odkázal na odůvodnění rozhodnutí. Důsledně se zabýval stavem vězeňství i dodržováním lidských práv v Gruzii, komplexně hodnotil veškeré zprávy vládních i nevládních organizaci, monitorujících tuto oblast. Dospěl k závěru, že vydání stěžovatele do Gruzie je přípustné a není v rozporu s žádnou úmluvou ani mezinárodním závazkem. Podotkl, že rozhodnutí o přípustnosti vydání není vázáno na právní moc opravných prostředků v rámci azylového řízení. Jedná se o dvě různá řízení, probíhající paralelně. Navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta.

Ministr spravedlnosti ve svém vyjádření zmínil, že úroveň dodržování lidských práv v podmínkách gruzínských věznic byla, v souladu s relevantní judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu, předmětem obsáhlého dokazování v řízení před Krajským soudem v Brně a Vrchním soudem v Olomouci, s jejichž závěry se ztotožnil. Při jejich rozhodování byly využity zprávy Ministerstva zahraničních věcí ČR a Ministerstva zahraničních věcí USA. Poukázal na odlišnost případu stěžovatele od případu "Ghavtadze proti Gruzii", neboť zde stěžovatel netrpěl jen hepatitidou typu C, ale též tuberkulózou. Dostatečně konkrétní záruky v případě stěžovatele nebyly poskytnuty "pouze" gruzínským ombudsmanem, ale rovněž Generální prokuraturou. Tvrzení stěžovatele o ohrožení krevní mstou neodpovídá skutečnosti, její existence zde není antropologicky doložena. Navíc v Gruzii žije i jeho rodina.

Ministr spravedlnosti dále poukázal na to, že stěžovatel v průběhu extradičního řízení svou "legendu" opakovaně měnil, uváděl vzájemně nesouladné důvody pronásledování, jeho vyjádření se rozcházejí v míře účasti na spáchání trestného činu, ve vztahu k bývalému prezidentovi Zviadu Gamsachurdiovi a v okolnostech jeho pracovního poměru na ministerstvu obrany, což podstatně zpochybňuje věrohodnost jeho tvrzení. K argumentu stěžovatele, že neskončené azylové řízení nebrání povolení vydání, uvedl, že opačný výklad by vedl k absurdnímu závěru, že rozhodnutí v extradičním řízení je do doby skončení řízení azylového bezcenné. Léčba hepatitidy typu C je u stěžovatele již ukončena. Navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta jako nedůvodná.

Všichni účastníci vyjádřili souhlas s upuštěním od ústního jednání.

IV.

Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Není proto samo o sobě významné, je-li namítána věcná nesprávnost napadeného rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Po přezkoumání napadených rozhodnutí, včetně obsáhlého spisového materiálu, ze shora zmíněných hledisek a po zhodnocení jejich souladu s čl. 7 odst. 2, čl. 36 odst. 2, čl. 38 odst. 2 a čl. 43 Listiny, čl. 3 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3 Úmluvy proti mučení, Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Nelze nepřihlédnout ke genezi celého případu, kdy ze spisu sp. zn. 3 Nt 400/96 Krajského soudu v Brně vyplývá, že tomuto řízení předcházelo stejné řízení, zahájené v lednu 1996, ve kterém zmíněný soud pravomocným usnesením ze dne 19. 2. 1997, čj. 3 Nt 400/96 - 125, rozhodl, že vydání Z. N. pro trestný čin vraždy, podle § 104 gruzínského trestního zákona, kterého se měl dopustit tím, že dne 19. 1. 1994 kolem 22. hod. v Tbilisi na Gribojedově ul., u domu č. 22, při hádce použil střelnou zbraň a zranil 4 muže, z nichž jeden na následky zranění po převozu do nemocnice zemřel, není přípustné. Současně jmenovaného propustil z vydávací vazby na svobodu. Poté následovalo rozhodnutí tehdejší Ministryně spravedlnosti JUDr. Vlasty Parkanové ze dne 16. 1. 1998, čj. 34/96-M, kterým nepovolila vydání Z. N. nar. v Tbilisi, do Gruzínské republiky k trestnímu stíhání pro shora popsaný skutek.

Další řízení, které je již předmětem přezkumu před Ústavním soudem, započalo před Krajským soudem v Brně dne 26. 8. 1999, kdy tomuto soudu došel návrh Krajského státního zastupitelství v Brně na vzetí pana Z. N. do vydávací vazby na základě žádosti Generálního prokurátora a Ministra spravedlnosti Gruzínské republiky. Tato nová žádost byla odůvodněna m.j. i tím, že v mezidobí byl v Gruzii (v listopadu 1997) zrušen trest smrti, který jinak stěžovateli hrozil. V této souvislosti si nelze nepovšimnout pasáží uvedených v žádosti shora zmíněných orgánů Gruzínské republiky, ze dne 26. dubna 1999 (č. l. 10 spisu), doručené Ministru spravedlnosti ČR (kterým byl tehdy JUDr. O. Motejl), kde je m.j. obsaženo poděkování za: "zatčení nebezpečného zločince" a konstatování, že "N. Z. spáchal zákeřnou vraždu za přitěžujících okolností, tj. trestný čin, specifikovaný v článku 104 odst. 6 Trestního zákoníku Gruzie". Jedná se o vskutku zajímavé pojetí presumpce neviny za situace, kdy k odsouzení stěžovatele došlo až rozsudkem Městského soudu v Tbilisi ze dne 25. března 2008, čj. 1-5366-07, v procesu vedeném bez jeho přítomnosti. Už jen tato skutečnost měla být signálem pro obezřetný postup obecných soudů v této věci. Nutno podotknout, že Krajský soud v Brně dvakrát po sobě rozhodl o tom, že vydání stěžovatele pro zmíněný skutek je nepřípustné a o přípustnosti vydání rozhodl teprve poté, co obě jeho předcházející rozhodnutí byla zrušena Vrchním soudem v Olomouci, to vše v řízení, které takto trvalo 10 let.

Podstatu stěžovatelovy argumentace tvoří dvě vzájemně propojené roviny. Jednou je argument o nepřípustnosti jeho vydání do Gruzie v době, kdy probíhá řízení o udělení mezinárodní ochrany. Druhou je pak skutečnost, že obecné soudy se nedostatečně vypořádaly s jeho argumenty o nedostatečných zárukách zásad spravedlivého procesu v Gruzii, o jeho ohrožení mstou ze strany státních orgánů, rodiny poškozeného a nelidským zacházením v podmínkách gruzínských věznic.

Ve stěžovatelově věci se jedná o souběh azylového a extradičního řízení. Ústavní soud předesílá, že podle čl. 43 Listiny poskytuje Česká republika azyl cizincům pronásledovaným za uplatňování politických práv a svobod, který může být odepřen tomu, kdo jednal v rozporu se základními lidskými právy a svobodami. Na druhé straně je Gruzie od 13. září 2001 smluvní stranou Evropské úmluvy o vydávání, kterou Česká republika podepsala dne 13. února 1992 ve Štrasburku (sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 549/1992 Sb). Podle jejího čl. 1 se smluvní strany zavazují vzájemně si vydávat, v souladu s danými podmínkami, všechny osoby, proti kterým vedou příslušné orgány dožadující strany trestní stíhání pro trestný čin, nebo které jsou vyžadovány těmito orgány k výkonu trestu nebo ochranného opatření.

Ústavní soud se k problematice rozporu dvou mezinárodních závazků České republiky, tj. závazku vydávat osoby, proti kterým vedou příslušné orgány dožadující strany trestní stíhání pro trestný čin a závazku respektovat mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, vyslovil již v nálezu sp. zn. I. ÚS 752/02, ze dne 15. dubna 2003. Zde konstatoval, že je namístě dát přednost závazkům ze smluv o ochraně lidských práv. Mimo jiné zde vyslovil, že "přednost závazků ze smluv o ochraně lidských práv v případě kolize závazků z mezinárodních smluv vyplývá především z obsahu těchto smluv, v návaznosti na ustanovení čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR, podle nějž je Česká republika právním státem. Respekt a ochrana základních práv jsou definičními znaky materiálně chápaného právního státu. Proto v případě, že vedle sebe existuje smluvní závazek chránící základní právo a smluvní závazek, který směřuje k ohrožení téhož práva, musí závazek první převážit".

Ústavní soud neshledal důvod odchýlit se od těchto dříve vyslovených závěrů ani v této posuzované věci. V této souvislosti nemohl abstrahovat ani od závažnosti druhé skupiny stěžovatelových argumentů. Podle čl. 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků, upravujícího zákaz vyhoštění a navracení (refoulement), žádný smluvní stát jakýmkoli způsobem nevyhostí nebo nevrátí uprchlíka na hranice zemí, ve kterých by jeho život či osobní svoboda byly ohroženy na základě jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité společenské vrstvě či politického přesvědčení.

Článek 3 odst. 1 Úmluvy proti mučení pak stanoví, že žádný smluvní stát nevypoví, nevrátí či nevydá osobu jinému státu, jsou-li vážné důvody se domnívat, že by jí v něm hrozilo nebezpečí mučení. Podle odstavce druhého je, pro účely stanovení toho, zda takovéto důvody existují, třeba brát v úvahu veškeré související okolnosti, včetně (v odůvodněných případech) existence trvalého hrubého, zřejmého nebo masového porušování lidských práv v daném státě. Podobně podle čl. 7 odst. 2 Listiny nikdo nesmí být mučen ani podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu. Článek 3 Úmluvy stanoví, že nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu. Podle čl. 13, každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností.

Ústavní soud se proto zaměřil na hodnocení souladu napadených rozhodnutí s čl. 7 odst. 2 Listiny, čl. 3 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 3 Úmluvy proti mučení. K podobné problematice (vyhoštění cizince - žadatele o azyl), Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 553/06, ze dne 30. ledna 2007, uvedl, že "Rozhodnutí vyhostit cizince - žadatele o azyl - může vyvolat problém z hlediska čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (jemuž koresponduje čl. 7 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), jestliže existují závažné a ověřené důvody se domnívat, že dotyčný je vystaven reálnému riziku, že by byl podroben mučení nebo nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu (tzv. test "reálného rizika"). Přesto, že se citovaný nález vztahuje k rozhodnutí o vyhoštění, není důvod nevztáhnout zde uvedený závěr i na případ stěžovatele, tedy na řízení o vydání.

Otázkou extradice v případě hrozby mučení, nelidského či ponižujícího zacházení se v minulosti opakovaně zabýval i Evropský soud pro lidská práva (dále "ESLP"), který například ve věci Bader a další proti Švédsku, 2005 (česky v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva č. 6/2005) uzavřel, že deportace cizince smluvním státem může vyvolat otázku podle čl. 3 Úmluvy a odpovědnost členského státu v případech, kdy by deportace znamenala reálné riziko, že dotyčná osoba bude v přijímacím státu vystavena zacházení v rozporu s citovaným článkem. Za těchto okolností čl. 3 Úmluvy zahrnuje povinnost nedeportovat dotyčnou osobu do takové země.

Ústavní soud proto zkoumal, zda ve věci stěžovatele existují podstatné důvody pro závěr, že mu v případě jeho vydání hrozí nebezpečí mučení, krutého nebo nelidského zacházení (tzv. ,,substantial grounds test"), případně jiná forma perzekuce vylučující v případě jeho vydání záruku spravedlivého procesu či jeho obnovy a dospěl k závěru, že tomu tak je.

Přesto, že extradiční řízení trvalo v této druhé fázi 10 let (v obou fázích téměř 15 let), nevypořádaly se v jeho rámci obecné soudy s opakovaně předkládanými zprávami organizací SOZE, OBSE, Amnesty International, Organizace pro pomoc uprchlíkům, Českého helsinského výboru, OPU a dalších, poukazujících na nedostatečné záruky spravedlivého procesu v Gruzii, na politickou perzekuci a na kritickou situaci v oblasti vězeňství. Všechny tyto organizace vydání stěžovatele výslovně nedoporučují. Pokud obecné soudy z těchto zpráv vycházely, jednalo se pouze o konstatování, že situace v Gruzii, zejména stav gruzínského vězeňství, se zlepšuje, to však bez konkrétní argumentace vztahující se ke konkrétnímu případu stěžovatele. Obecné soudy např. ignorovaly informace obsažené ve sdělení velvyslance České republiky v Gruzii ze dne 22. července 2003 (číslo listu 293 spisu). Ve výsledku tak upřednostnily obecně proklamované a vyžadující stranou slibované záruky spravedlivého procesu a vyjádření o zlepšujících se podmínkách ve věznicích v Gruzii před konkrétními, k osobě stěžovatele se vztahujícími argumenty. V rámci záruk, poskytovaných gruzínskými orgány, se spokojily s tím, že je mu zaručena obnova řízení, "pokud o to požádá", aniž by zkoumaly, zda to v jeho případě bude uskutečnitelné. V jeho věci však není podstatné, zda se, jak uvádí Vrchní soud v Olomouci, staví nové věznice, případně zda byla otevřena nová ústřední vězeňská nemocnice, klíčovým je pouze skutečný, aktuální stav gruzínské justice a vězeňství, který stěžovatelem opakovaně předkládané zprávy nezávislých subjektů, monitorujících situaci v Gruzii, hodnotily negativně.

Obecné soudy rovněž nepodrobily adekvátnímu přezkumu rozsudek gruzínského soudu, na jehož podkladě měl být stěžovatel vydán. Ústavní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 534/06, ze dne 3. 1. 2007, mimo jiné uvedl, že "obecné soudy musí důkladně vyhodnotit extradiční materiály a posoudit, zda splňují požadavky podle čl. 12 Evropské úmluvy o vydávání (sdělení FMZV č. 549/1992 Sb.) a podle § 391 odst. 2 tr. řádu. Odsuzující rozsudek, předložený dožadujícím státem k žádosti o vydání odsouzeného k výkonu trestu do ciziny, musí vyhovovat standardním požadavkům kladeným na meritorní rozhodnutí v trestní věci, a to zejména po stránce jasnosti výroku a odůvodněnosti".

Právě tento rozsudek je jedním z prostředků k získání poznatků o "spravedlivosti" řízení v Gruzii, respektive "věrohodnosti" poskytnutých záruk gruzínského ombudsmana a prokuratury. Obecné soudy však uzavřely, že považují dané záruky za dostačující, aniž by v posuzované věci hodnotily zmíněný trestní rozsudek, který poskytuje zajímavé detaily o "způsobu dokazování" a "hodnocení" provedených důkazů (výpovědi svědků se jeví být upravené, pocházejí většinou od osob, které nebyly svědky střelby a shodují se pouze na tom, že střílel jeden z dvojice neznámých mužů s šedivými vlasy, přičemž jako důkaz slouží i výpověď otce zavražděného Ioseba Koiavy, který zjevně na místě činu nebyl). Mimořádně "zajímavá" je např. i ta pasáž v odůvodnění zmíněného rozsudku gruzínského soudu (č. l. 776 spisu), kde soud konstatuje, že: "Podle zprávy o prohledání místa činu dne 15. ledna 1994 byly nalezeny dvě žluté nábojnice....". Zmíněnému soudu, při "hodnocení" tohoto důkazu, zřejmě nevadilo, že skutek se stal až 4 dny poté, tj. 19. ledna 1994. Totéž je uvedeno i v anglické verzi zmíněného rozsudku, jehož překlad provedla gruzínská strana (viz č. l. 765 spisu), takže chyba českého překladu je vyloučena. "Zajímavé" jsou rovněž okolnosti, za kterých byla "nalezena" zbraň, ze které mělo být stříleno.

Při hodnocení "záruk" spravedlivého procesu obecné soudy nereflektovaly skutečnost, že stěžovatel přípisem vloženým na č. l. 399 spisu doložil, že jeho advokát v Gruzii se před skončením vyšetřování nemohl seznámil s obsahem spisu a došlo tak k zásahu do jeho práva na obhajobu. V rámci řízení rovněž ignorovaly také skutečnost, že stěžovatel opakovaně poukazoval na to, že zprávy o stavu gruzínské justice, ze kterých vycházely, byly opatřeny výhradně státními orgány. Vrchní soud sice uvedl, že doplnil dokazování o stěžovatelem navržené listiny (vyjádření sjednocené opozice Konzervativní strany Gruzie, Demokratického hnutí Jednotná Gruzie, Národního fóra Gruzie), které hodnotily situaci v Gruzii jako nepříznivou, ale v rámci odůvodnění svého rozhodnutí se omezil pouze na obšírnou citaci rozhodnutí Ministerstva vnitra a zprávy gruzínského ombudsmana. K nově předloženým zprávám uvedl, že popisují situaci v Gruzii v podstatě shodně jako v těch dřívějších (Amnesty International) a vycházejí z informací získaných od stíhaných a vězněných osob, bez možnosti vyjádření státních orgánů.

Dále, za absence konkrétní argumentace, včetně uvedení pramene takovéhoto zjištění, Vrchní soud uvedl, že "provedenými důkazy byl spolehlivě vyvrácen jakýkoliv politický podtext stěžovatelova trestního stíhání v Gruzii" a "bylo vyloučeno, že by mu v případě jeho vydání hrozilo mučení, nelidské nebo ponižující zacházení nebo dokonce smrt". Toto paušální vyloučení politického podtextu stěžovatelova odsouzení není namístě. Ve světle stěžovatelových argumentů pak snaha gruzínských orgánů o jeho vydání, trvající již 15 let, nabývá poněkud jasnějších obrysů a nelze ji hodnotit jen jako úsilí o "spravedlivé potrestání pachatele závažného trestného činu".

Ústavní soud shledal, že stěžovatel předložil dostatečné množství důkazů a zpráv od na sobě vzájemně nezávislých zdrojů, které ve svém souhrnu prokazují, že existují podstatné důvody obávat se, že mu po jeho návratu hrozí nebezpečí mučení, krutého a nelidského zacházení či trestání. Uvedené se týká nejen nebezpečí "vyřizování účtů" ze strany státních orgánů, případně jiné politické perzekuce, ale dopadá i na podmínky panující v gruzínských věznicích. Ve věci by nebylo nezajímavé doplnit dokazování i o zjištění, kolik osob a za jaké skutky již bylo demokratickými státy, tedy nejen státy Evropské unie, vydáno do Gruzie v posledních letech a kolika žádostem gruzínské strany nebylo vyhověno a proč.

Obecné soudy se s argumenty stěžovatele odpovídajícím způsobem nevypořádaly a tím zasáhly do základních práv stěžovatele chráněných zejména čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 3 Úmluvy proti mučení a čl. 7 odst. 2 Listiny. Ústavní soud tak uzavírá, že došlo ke zřejmému zásahu do základních práv stěžovatele chráněných čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 3 Úmluvy proti mučení a čl. 7 odst. 2 Listiny. Proto ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil podle § 82 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.

Autor: ÚS

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů