// Profipravo.cz / Řízení o soudním prodeji zástavy 19.07.2011
K prokázání zástavního práva při soudním prodeji zástavy do 31.12.2001
Na rozdíl od právní úpravy účinné od 1.1.2002, podle níž je třeba k nařízení soudního prodeje zástavy, aby bylo zástavní právo doloženo, tedy, jinak řečeno, osvědčeno (jeví se jako pravděpodobné), ustanovení § 200z odst. 2 o.s.ř. ve znění do 31.12.2001 k povolení soudního prodeje zástavy vyžadovalo, aby vznik zástavního práva byl prokázán, tedy, jinak řečeno, postaven na jisto.
Mělo-li být zástavní právo k zástavě ve smyslu ustanovení § 200z odst. 2 o.s.ř. prokázáno, nepostačuje k tomu toliko důkaz výpisem z katastru nemovitostí. Vzhledem k tomu, že důkazy musí být vznik zástavního práva postaven na jisto, musí ho prokazovat zástavní smlouva, na jejímž základě se zástavní právo zřizuje, jakož i důkaz, z něhož bez pochybností vyplývá, že vznikla pohledávka, k jejímuž zajištění má zástavní právo sloužit.
podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1579/2010, ze dne 17. 5. 2011
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci zástavní věřitelky Komerční banky, a.s. se sídlem v Praze 1, Na Příkopě č. 969/33, IČO 45317054, proti 1) dlužníkovi E. Z., a 2) zástavnímu dlužníku M. Š., jako právnímu nástupci po J. Š., zemřelém dne 27. srpna 2008, zastoupenému JUDr. Pavlem Kvíčalou, advokátem se sídlem v Prostějově, nám. T. G. Masaryka č. 195/18, o soudní prodej zástavy, vedené u Okresního soudu v Prostějově sp. zn. 8 Nc 752/2003, o dovolání zástavního dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. září 2009 č.j. 17 Co 343/2009-74, takto:
Usnesení krajského soudu a usnesení Okresního soudu v Prostějově ze dne 25. srpna 2008 č.j. 8 Nc 752/2003-53 (s výjimkou výroku o zamítnutí žaloby na soudní prodej zástavy pro uspokojení pohledávky na nákladech řízení ve výši 9.000,- Kč) se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Prostějově k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Zástavní věřitelka se návrhem podaným dne 29.11.2001 u Okresního soudu v Prostějově domáhala, aby soud nařídil ve prospěch pohledávky ve výši 1.051.142,65 Kč a nákladů řízení ve výši 9.000,- Kč prodej zástavy, a to "nemovitostí zapsaných u Katastrálního úřadu v Prostějově na listu vlastnictví č. 3294 pro obec Prostějov, katastrální území Krasice - objekt bydlení č.p. 240 na pozemku parc. č. st. 405, pozemek parc. č. st. 405 zastavěná plocha a pozemek parc. č. 10/3 zahrada". Návrh zdůvodnila zejména tím, že poskytla dlužníku na základě smlouvy o úvěru ze dne 24.5.1993 reg. č. 68/0-5/1-93 413/Latýn střednědobý úvěr ve výši 650.000,- Kč, jehož konečná splatnost byla dohodnuta ke dni 28.2.1997, a že k zajištění pohledávky z úvěru vzniklo na základě smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 24.5.1993 k předmětným nemovitostem zástavní právo. Přestože dlužníku bylo pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29.8.2001 č.j. 13/14 Cm 180/99-54 uloženo úvěr vrátit, dosud se tak nestalo. Zástavní věřitelka se proto domáhá uspokojení úvěru, který ke dni podání návrhu činí 1.051.142,65 Kč, ze zástavy.
Okresní soud v Prostějově usnesením ze dne 25.8.2008 č.j. 8 Nc 752/2003-53 povolil prodej zástavy označené jako "budova, objekt k bydlení, čp. 240 v Krasicích, pozemek parc. č. st. 405, zastavěná plocha a nádvoří, a pozemek parc. č. 10/3, zahrada, zapsané pro k.ú. Krasice na LV 3294 u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště Prostějov" k uspokojení pohledávky zástavní věřitelky ve výši 1.051.142,65 Kč, zamítl "žalobu o soudní prodej zástavy pro uspokojení pohledávky spočívající v nákladech řízení ve výši 9.000,- Kč" a rozhodl, že dlužník a zástavní dlužník jsou povinni zaplatit zástavní věřitelce společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení 3.000,- Kč. Poté, co dovodil, že věc je třeba projednat a rozhodnout "podle právní úpravy obsažené v občanském soudním řádu ke dni podání žaloby, tj. k 29.11.2001", dospěl soud prvního stupně k závěru, že z výpisu z katastru nemovitostí "byla prokázána existence zástavního práva k nemovitostem" a že zástavní věřitelka "osvědčila svá tvrzení o vzniklé pohledávce vůči dlužníkovi na základě smlouvy o úvěru a neschopnost dlužníka hradit své závazky, neboť byl dlouhodobě v konkursu". O návrhu bylo rozhodnuto bez nařízení jednání, neboť s tím účastníci vyslovili souhlas (§ 115a občanského soudního řádu).
Po usnesení soudu prvního stupně zástavní dlužník J. Š. dne 27.8.2008 zemřel. Usnesením Okresního soudu v Prostějově ze dne 1.4.2009 č.j. 8 Nc 752/2003-60 bylo rozhodnuto, že na jeho místě bude v řízení pokračováno s M. Š., který se podle výsledku dědického řízení stal vlastníkem zástavy.
K odvolání zástavního dlužníka Krajský soud v Brně usnesením ze dne 30.9.2009 č.j. 17 Co 343/2009-74 potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku o povolení soudního prodeje zástavy a změnil ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odvolací soud nejprve dovodil, že občanský soudní řád ve znění účinném do 31.12.2001, podle něhož je třeba návrh zástavní věřitelky o soudní prodej zástavy projednat a rozhodnout, upravuje soudní prodej zástavy "ve dvou fázích, v první fázi jde o řízení o soudním prodeji zástavy, které je zahájeno podáním žaloby, jíž se zástavní věřitel domáhá nařízení soudního prodeje zástavy, a které končí usnesením soudu, jímž bylo o této žalobě rozhodnuto", a přechází do druhé fáze, "nařídí-li soud vykonatelným usnesením prodej zástavy" a podá-li zástavní věřitel návrh na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem zástavy. Protože soud "v řízení o soudním prodeji zástavy jako v první fázi zkoumá pouze to, zda je prokázána existence zástavního práva k zástavě a zda jsou osvědčeny další skutečnosti nutné k uspokojení ze zástavy", nemá zástavní dlužník při aplikaci ustanovení § 200z občanského soudního řádu "žádnou možnost námitek proti tvrzení zástavního věřitele ve vztahu k pohledávce" a soud nařídí prodej zástavy "bez dalšího, aniž by se zabýval námitkami zástavního dlužníka"; zástavní dlužník tím není zkrácen "ve svém právu vznášet námitky proti pohledávce, tyto námitky může uplatnit následně při výkonu rozhodnutí a případný zánik pohledávky je důvodem pro zastavení výkonu rozhodnutí". Vzhledem k tomu, že zástavní věřitelka "prokázala existenci zástavního práva k nemovitostem" a že "osvědčila i další skutečnosti nutné k uspokojení ze zástavy", nařídil soud prvního stupně prodej zástavy v souladu se zákonem.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal zástavní dlužník dovolání. Namítá, že soudy v odůvodnění rozhodnutí, vydaných v řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 49 Cm 71/2002, "vyjádřily shodně názor, že zástavní smlouva ze dne 24.5.1993 je absolutně neplatná, a že i v tomto řízení mělo být k této neplatnosti přihlédnuto. "Existence" zástavního práva totiž musí být "náležitě prokázána" již ve "fázi, kdy se rozhoduje o soudním prodeji zástavy"; soudy proto neměly vycházet jen z výpisu z katastru nemovitostí, měly posoudit platnost zástavní smlouvy jako otázku předběžnou a absolutní neplatnost zástavní smlouvy vzít v úvahu z úřední povinnosti. Přípustnost dovolání dovozuje zástavní dlužník z ustanovení § 237 odst.1 písm.c) občanského soudního řádu a navrhuje, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Zástavní věřitelka navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl s tím, že námitky zástavního dlužníka "ohledně neexistence zástavního práva mohou být uplatněny až následně při výkonu rozhodnutí".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 občanského soudního řádu), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 občanského soudního řádu).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) občanského soudního řádu] nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst.1 písm.b) občanského soudního řádu], anebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) občanského soudního řádu].
Zástavní dlužník dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) občanského soudního řádu dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání zástavního dlužníka proti usnesení odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1 písm.c) občanského soudního řádu.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst.1 písm.c) občanského soudního řádu zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 občanského soudního řádu se nepřihlíží.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 občanského soudního řádu); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst.3 občanského soudního řádu ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) občanského soudního řádu není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst.3 občanského soudního řádu, dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Zástavní věřitelka se v projednávané věci domáhala povolení soudního prodeje zástavy návrhem, který byl podán u soudu dne 29.11.2001. Návrh na soudní prodej zástavy je třeba i v současné době - jak soudy správně dovodily - projednat a rozhodnout o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2001 - dále jen o.s.ř. (srov. Čl.IV bod 2. zákona č. 317/2001 Sb.).
Podle ustanovení § 200z odst.2 o.s.ř. soud povolí prodej zástavy, je-li prokázáno zástavní právo k zástavě a jsou-li osvědčeny další skutečnosti nutné k uspokojení ze zástavy. Soudy v posuzovaném případě řešily právní otázku, jak je třeba postupovat, má-li být ve smyslu tohoto ustanovení pokládáno za prokázané zástavní právo k zástavě. Uvedená právní otázka dosud nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu vyřešena. Nejvyšší soud ČR proto dospěl k závěru, že dovolání zástavního dlužníka proti usnesení odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Otázku vzniku zástavního práva je třeba posuzovat - vzhledem k tomu, že bylo (mělo být podle tvrzení zástavní věřitelky) zřízeno na základě zástavní smlouvy ze dne 24.5.1993 a že ke vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí došlo ke dni 25.5.1993 - především podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb. a č. 264/1992 Sb., tedy podle občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.1994 (dále jen "obč. zák.).
Podle ustanovení § 151a odst.1 obč. zák. zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené; zástavní právo se vztahuje na zástavu, její příslušenství a přírůstky, avšak z plodů jen na ty, které nejsou odděleny.
Podle ustanovení § 151b odst.1 obč. zák. zástavní právo vzniká na základě písemné smlouvy, schválené dědické dohody nebo ze zákona.
Podle ustanovení § 151b odst.4 věty první obč. zák. ve smlouvě o zřízení zástavního práva se musí určit předmět zástavního práva (zástava) a pohledávka, kterou zabezpečuje.
Podle ustanovení § 151b odst.2 obč. zák. zástavní právo vzniká, jde-li o nemovitost, vkladem do katastru nemovitostí.
Při zřízení zástavního práva k nemovitosti na základě smlouvy je třeba rozlišovat právní důvod nabytí zástavního práva (titulus adquirendi) a právní způsob jeho nabytí (modus adquirendi). Smlouva o zřízení zástavního práva (zástavní smlouva) představuje tzv. titulus adquirendi. I když z takové smlouvy vznikají jejím účastníkům práva a povinnosti, ke vzniku zástavního práva podle ní ještě nedochází; ten nastává až vkladem zástavního práva do katastru nemovitostí provedeným na základě pravomocného rozhodnutí katastrálního úřadu o jeho povolení (modus adquirendi), který má právní účinky ke dni, kdy návrh na vklad byl doručen katastrálnímu úřadu.
I když byla uzavřena platná smlouva o zřízení zástavního práva k nemovitosti a i když podle ní bylo zástavní právo vloženo do katastru nemovitostí, zástavní právo nemusí vždy vzniknout. Zástavní právo je právem akcesorickým. Znamená to, že zástavní právo platně vznikne na základě platné zástavní smlouvy, jen jestliže platně vznikla také pohledávka, k jejímuž zajištění má sloužit. Jestliže pohledávka, pro kterou bylo zástavní právo zřízeno, ve skutečnosti platně nevznikla (například proto, že nedošlo k uzavření smlouvy, podle které měla pohledávka vzniknout, že je taková smlouva neplatná apod.), není tu ani zástavní právo, i kdyby samotná zástavní smlouva byla bezvadná a i kdyby podle ní došlo ke vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí (srov. například právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4.4.2002 sp. zn. 21 Cdo 957/2001, uveřejněném pod č. 76 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002).
K uzavření zástavní smlouvy je zapotřebí, aby její účastníci (zástavní věřitel a zástavce) v ní označili (jako její tzv. podstatné náležitosti) předmět zástavního práva (zástavu) a pohledávku, kterou zástavní právo zabezpečuje (zajišťuje). Podstatné náležitosti musí být v zástavní smlouvě označeny určitě a srozumitelně; jestliže ani za pomoci výkladu projevu vůle, provedeného podle ustanovení § 35 odst.2 obč. zák., není možné stanovit, co má být předmětem zástavního práva (zástavou) a jaká pohledávka má být zástavním právem zajištěna, je zástavní smlouva absolutně neplatná (§ 37 odst.1 obč. zák.).
Na rozdíl od nynější (účinné od 1.1.2002) právní úpravy, podle níž je třeba k nařízení soudního prodeje zástavy, aby bylo zástavní právo doloženo, tedy, jinak řečeno, osvědčeno (jeví se jako pravděpodobné) [srov. například právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.10.2007 sp. zn. 21 Cdo 3161/2006, které bylo uveřejněno pod č. 58 ve Sbírce soudních rozhodnutí s stanovisek, roč. 2008], ustanovení § 200z odst. 2 o.s.ř. k povolení soudního prodeje zástavy vyžaduje, aby vznik zástavního práva byl prokázán, tedy, jinak řečeno, postaven na jisto.
Má-li být zástavní právo k zástavě ve smyslu ustanovení § 200z odst.2 o.s.ř. prokázáno, z výše uvedeného vyplývá, že k tomu nepostačuje toliko důkaz výpisem z katastru nemovitostí. Vzhledem k tomu, že důkazy musí být vznik zástavního práva postaven na jisto, musí ho prokazovat zástavní smlouva, na jejímž základě se zástavní právo zřizuje, která musí být - s výjimkou případu uvedeného v ustanovení § 151d odst.1 obč. zák. - platným právním úkonem, jakož i důkaz, z něhož bez pochybností vyplývá, že vznikla pohledávka, k jejímuž zajištění má zástavní právo sloužit. Soudy proto postupovaly v posuzovaném případě nesprávně, jestliže dovodily, že vznik zástavního práva byl prokázán pouze z výpisu z katastru nemovitostí.
Bylo-li zástavní právo k zajištění pohledávky zřízeno - jak tomu bylo v projednávané věci - v době od 1.1.1992 do 31.8.1998, může se podle ustálené judikatury zástavní věřitel domáhat nařízení (povolení) soudního prodeje zástavy podle právních úprav účinných po 1.9.1998, jen jestliže mu vzniklo právo (nárok) na uspokojení ze zástavy v době počínaje dnem 1.9.1998 (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.11.1999 sp. zn. 31 Cdo 1181/99, který byl uveřejněn pod č. 70 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.5.2002 sp. zn. 21 Cdo 1162/2001, které bylo uveřejněno pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003); k tomu, kdy vzniká právo (nárok) na uspokojení ze zástavy, srov. například právní názor uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2.2.2006 sp. zn. 21 Cdo 616/2005, které bylo uveřejněno pod č. 5 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2007. Vzhledem k tomu, že "konečná splatnost" zajištěné pohledávky (střednědobého úvěru ve výši 650.000,- Kč) byla - podle tvrzení obsaženého v návrhu na povolení soudního prodeje zástavy - dohodnuta ke dni 28.2.1997, je třeba soudům vytknout, že se nezabývaly rovněž tím, kdy zástavní věřitelce vzniklo právo (nárok) na uspokojení ze zástavy. Kdyby totiž vzniklo již v době do 31.8.1998, mohla by se zástavní věřitelka domáhat uspokojení ze zástavy jen postupem podle ustanovení § 151f obč. zák. (k tomu srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.12.1997 sp. zn. 2 Cdon 967/97, které bylo uveřejněno pod č. 46 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998).
Podle ustanovení § 200z odst.1 o.s.ř. soud nařídí jednání, jestliže zástavou nebo její součástí je nemovitost; jinak může rozhodnout bez jednání. Podle ustanovení § 115a části věty před středníkem o.s.ř. k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí.
V projednávané věci, v níž jsou předmětem zástavního práva nemovitosti, soud prvního stupně rozhodl bez nařízení jednání s odůvodněním, že s tím účastníci vyslovili souhlas. V odvolání proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 25.8.2008 č.j. 8 Nc 752/2003-53 však zástavní dlužník (právní nástupce původního zástavního dlužníka J. Š.) uvedl, že původní zástavní dlužník byl "od měsíce března 2008 v takovém zdravotním stavu, kdy byl nezpůsobilý činit jakékoliv právní úkony vzhledem k těžké nemoci, která končila smrtí"; v případě, kdyby tyto údaje byly pravdivé, by tím bylo zpochybněno řádné doručení výzvy soudu prvního stupně k udělení souhlasu k rozhodnutí věci bez nařízení jednání původnímu zástavnímu dlužníku J. Š., k němuž došlo (mělo dojít) náhradním způsobem začátkem května 2008 (dne 25.4.2008 byla zásilka uložena na provozovně provozovatele poštovních služeb a nevyzvednutá se vrátila soudu prvního stupně).
K projednání odvolání nařídí předseda senátu odvolacího soudu jednání (§ 214 odst.1 občanského soudního řádu). Jednání není třeba nařizovat, jestliže se odmítá odvolání [§ 214 odst.2 písm.a) občanského soudního řádu], jestliže se zastavuje nebo přerušuje odvolací řízení [§ 214 odst.2 písm.b) občanského soudního řádu], jestliže odvolání směřuje proti usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o předběžném opatření, nebo jinému usnesení, kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé [§ 214 odst.2 písm.c) občanského soudního řádu], jestliže se zrušuje rozhodnutí podle § 219a odst.1 o.s.ř. [§ 214 odst.2 písm.d) občanského soudního řádu], jestliže se odvolání týká toliko nákladů řízení, lhůty k plnění nebo předběžné vykonatelnosti [§ 214 odst.2 písm.e) občanského soudního řádu] nebo bylo-li odvolání podáno jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí, ledaže odvolací soud opakuje nebo doplňuje dokazování (§ 214 odst.3 občanského soudního řádu).
V projednávané věci odvolací soud rozhodl napadeným usnesením o odvolání zástavního dlužníka proti usnesení soudu prvního stupně - jak vyplývá z obsahu spisu - bez nařízení jednání, ačkoliv předmětem odvolacího řízení bylo rozhodnutí ve věci samé, o odvolání nebylo rozhodnuto některým ze způsobů uvedených v ustanovení § 214 odst.2 písm.a), b) nebo d) o.s.ř. a účastníci se podle obsahu spisu práva účasti na projednání věci nevzdali a ani s rozhodnutím věci bez nařízení jednání před odvolacím soudem nevyslovili souhlas. Odvolací soud tedy nejen, že se nezabýval otázkou, zda soud prvního stupně věc projednal a rozhodl o ní bez nařízení jednání v souladu se zákonem, ale sám uvedeným nesprávným postupem odňal účastníkům možnost jednat před soudem (srov. též například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.4.1997 sp. zn. 2 Cdon 1420/96, uveřejněné pod č. 1 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997). Dovolací soud ke zjištěné zmatečnosti podle ustanovení § 229 odst.3 o.s.ř. ve smyslu ustanovení § 242 odst.3 věty druhé o.s.ř. přihlédl, i když nebyla uplatněna v dovolání.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné. Nejvyšší soud České republiky proto usnesení odvolacího soudu ve věci samé a v akcesorickém výroku o náhradě nákladů řízení podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí (s výjimkou výroku o zamítnutí žaloby na soudní prodej zástavy pro uspokojení pohledávky na nákladech řízení ve výši 9.000,- Kč, který nebyl napaden odvoláním a samostatně nabyl právní moci) a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1, § 243d odst. 1 část věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Autor: -mha-