// Profipravo.cz / Řízení o dědictví 21.05.2020
Dohoda pozůstalé manželky s dědici o vypořádání majetku patřícího do SJM
Dohoda pozůstalé manželky s dědici zůstavitele o vypořádání majetku patřícího do společného jmění zůstavitele a jeho manželky, podle níž má veškerý majetek (jeho aktiva), který ke dni úmrtí zůstavitele patřil do společného jmění manželů, připadnout po smrti zůstavitele pouze pozůstalé manželce, není v rozporu se zákonem ve smyslu § 162 odst. 1 z. ř. s.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 1763/2019, ze dne 5. 2. 2020
Dotčené předpisy:
§ 162 zák. č. 292/2013 Sb.
§ 764 odst. 1 o. z.
§ 737 o. z.
§ 1701 o. z.
§ 1704 odst. věta druhá o. z.
§ 1706 o. z.
Kategorie: společné jmění manželů; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Řízení o pozůstalosti po M. W., zemřelém dne 1.2.2017 (dále jen „zůstavitel“), bylo zahájeno usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 10.2.2017, č. j. 99 D 555/2017-3. Provedením úkonů v tomto řízení byla pověřena JUDr. Radmila Buroňová, notářka v Ostravě (§ 101 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních).
Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 17.10.2017, č. j. 99 D 555/2017-47, určil obvyklou cenu majetku, který měl zůstavitel se svou manželkou D. W. ve společném jmění manželů, částkou 5,418.155,79 Kč (výrok I.); dále rozhodl, že se neschvaluje dohoda pozůstalé manželky D. W. s dědici o vypořádání majetku patřícího do společného jmění manželů (výrok II.), a stanovil, jaký konkrétní majetek ze zaniklého společného jmění zůstavitele a pozůstalé manželky patří do výlučného vlastnictví D. W. a jaký majetek připadá do pozůstalosti po zůstaviteli (včetně náhradové pohledávky vůči pozůstalé manželce D. W. z titulu vypořádání společného jmění manželů ve výši 89.078,- Kč) [výrok III.]. Soud prvního stupně vypořádal majetek patřící do společného jmění manželů s tím, že „o vypořádání majetku SJM uzavřeli pozůstalá manželka a dědicové dohodu uvedenou ve výroku II. tohoto usnesení“ a že „na základě této dohody nabývá manželka zůstavitele veškerý majetek SJM s povinností úhrady dluhu SJM a do pozůstalosti po zůstaviteli nepřipadá z majetku SJM ničeho“. Měl za to, že „uzavřená dohoda pozůstalé manželky s dědici o vypořádání majetku patřícího do společného jmění zůstavitele a pozůstalé manželky je neplatná, neboť odporuje zákonu“, že „takováto dohoda nesmí narušovat postavení a práva třetích osob, v tomto případě věřitelů“, že „schválením dohody o vypořádání SJM, kdy manželka zůstavitele přebírá veškerý majetek ze společného jmění manželů a do pozůstalosti po zůstaviteli z tohoto majetku nepřipadá ničeho, by došlo ke zkrácení práv věřitelů“, že „skutečnost, že nejsou známa jiná pasiva než pohledávka České spořitelny, a.s., IČ: 45244782, Praha 4, Krč, Olbrachtova 1929/62, PSČ 140 00, z titulu nesplacené části hypotečního úvěru č. 132121189/0800 na jméno D. W., ve výši ke dni smrti zůstavitele 212.786,13 Kč, nemůže na uvedeném závěru nic změnit“, a že „nejsou-li soudu známi jiní věřitelé zůstavitele, neznamená to ještě, že nemohou existovat a že soud nemusí vůbec dbát na ochranu jejich potencionálních práv“. Zdůraznil, že „nelze přistoupit na takový výklad zákona, podle něhož by dědic, který si nevyhradil soupis pozůstalosti, mohl uzavřením účastníky navrhované dohody o vypořádání společného jmění manželů zvrátit své postavení tak, že by se zcela vyvázal z odpovědnosti za dluhy“, a že „věřitelé by zastavením řízení byli na svých právech zkráceni, neboť by od dědiců nemohli ničeho požadovat, což zcela jistě není v souladu se zákonem ani smyslem zákonné úpravy“.
K odvolání všech účastníků Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 3.10.2018, č. j. 10 Co 43/2018-91, potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku II. (výrok I.) a rozhodl, že usnesení soudu prvního stupně se ve výroku III. zrušuje a v uvedeném rozsahu se věc vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II.). Dospěl k závěru, že „soudní komisařka posoudila rozpor uzavřené dohody o vypořádání společného jmění se zájmy věřitelů správně“, že „je zřejmé, že v důsledku uzavřené dohody by do pozůstalosti nebyla zařazena žádná aktiva, ale pasiva v plné výši (bez ohledu na znění dohody, podle níž se zavázala dluh ze smlouvy o hypotečním úvěru uhradit pozůstalá manželka v plné výši)“, a že „v pozůstalosti se přitom podle obsahu spisu nenachází ani žádný výlučný majetek zůstavitele, který by mohl být zařazen do aktiv pozůstalosti“. Rovněž uvedl, že „byť věřitelé mají i jiné procesní prostředky k ochraně svých práv, nelze dle mínění soudu zájmy věřitelů přehlížet ani v řízení o pozůstalosti, obzvláště za situace, kdy je zřejmé, že do pozůstalosti připadnou pouze dluhy, přestože majetek ve společném jmění zůstavitele a pozůstalé manželky dosahuje obvyklé ceny více než 5 mil. Kč“. Shrnul, že „dohoda, která vede ke krácení práv věřitelů a je v rozporu s jejich zájmy, je nepochybně v rozporu se zákonem, a proto je neplatná“. Současně zrušil usnesení soudu prvního stupně ve výroku III., a to „vzhledem k tomu, že účastníci řízení prostřednictvím svého zástupce u odvolacího jednání projevili vůli uzavřít případnou dohodu o vypořádání společného jmění v jiném znění“, proto, aby „se otevřel prostor pro další jednání o dohodě, když řízení se i bez ohledu na zrušení tohoto výroku vrací před okresní soud, resp. soudní komisařku“.
Proti usnesení odvolacího soudu (potvrzujícímu výroku) podal D. W. dovolání, jehož přípustnost dovozuje ze skutečnosti, že napadené rozhodnutí závisí na „vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“, konkrétně otázky, zda je v rozporu se zákonem dohoda pozůstalé manželky s dědici zůstavitele o vypořádání majetku patřícího do společného jmění zůstavitele a jeho manželky, na základě níž má veškerý majetek, který ke dni úmrtí zůstavitele patřil do společného jmění manželů, připadnout po smrti zůstavitele do výlučného vlastnictví pozůstalé manželky, a to z důvodu, že taková dohoda zkracuje práva potenciálních věřitelů zůstavitele na uspokojení jejich pohledávek. Odvolacímu soudu (i soudu prvního stupně) především vytýká, že „věc posoudili nesprávně“, neboť „uzavřená dohoda neodporuje zákonu“, když „dohodou nemůže dojít ke zkrácení práv věřitelů“. Je přesvědčen, že „dohoda o vypořádání majetku v SJM byla uzavřena v souladu s § 162 ZZŘ, který uzavření takové dohody výslovně umožňuje“, že „účastníci projevili v této dohodě svobodnou vůli naložit s majetkem určitým způsobem, který zákon nezakazuje“, že „neexistují ani žádné další okolnosti, které by některému z účastníků v uzavření takové dohody bránily nebo zakládaly její relativní nebo absolutní neplatnost“, že „žádný z účastníků není a nikdy nebyl v úpadku, proti nikomu z účastníků není a nikdy nebylo vedeno exekuční řízení“, že „rovněž zůstavitel nebyl v okamžiku úmrtí (ani nikdy před tím) v exekuci či v úpadku, úpadek mu ani nehrozil“. Má za to, že „krajský soud pouze kopíruje vyjádření okresního soudu“, že „okresní soud uvádí, že dohoda je zakázaným ujednáním ve smyslu § 1 odst. 2 NOZ, tedy že se jedná o ujednání porušující právo týkající se postavení osob“, že „oba soudy za takovéto právo evidentně považují právo věřitele na uspokojení jeho pohledávky“, že však „právo věřitele na uspokojení jeho pohledávky rozhodně není právem týkajícím se postavení osob(y) ve smyslu § 1 odst. 2 NOZ“. Domnívá se, že „dohoda není v rozporu se zájmy věřitelů, ani nijak nezkracuje jejich možnost domáhat se uspokojení jejich pohledávek“, že „věřitelé se mohou i po uzavření předmětné dohody domáhat uspokojení svých pohledávek vůči všem dědicům“, že „na základě § 1701 NOZ přecházejí dluhy zůstavitele na dědice a vzhledem k tomu, že žádný z dědiců neuplatnil výhradu soupisu, hradí dědicové dluhy zůstavitele společně a nerozdílně“. Navrhuje, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu změnil tak, že „se dohoda pozůstalé manželky s dědici o vypořádání majetku patřícího do společného jmění manželů schvaluje“, alternativně, „pokud by dovolací soud došel k závěru, že v dohodě nemůže být poslední věta, která zřejmě s ohledem na judikaturu neodpovídá skutečnosti, aby schválil dohodu v uvedeném znění bez této poslední věty“. Dodává zároveň, že „existence této věty v dohodě nemá žádný vliv na to, jestli do pozůstalosti závazky připadnou nebo nikoliv“, že „i když je tedy zřejmé, že pozůstalostní řízení nebude možné zastavit dle § 153 ZZŘ, není jasné, jaký má tato skutečnost vliv na dohodu, respektive na zájmy věřitelů“, neboť „okresní soud mohl dohodu schválit a pokračovat v pozůstalostním řízení s tím, že by do pozůstalosti zařadil pouze dluhy zůstavitele“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal věc podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
V posuzovaném případě bylo z hlediska skutkového stavu (správnost skutkových zjištění přezkumu dovolacího soudu nepodléhá) mimo jiné zjištěno, že zůstavitel zemřel bez zanechání pořízení pro případ smrti. V řízení o pozůstalosti byli zjištěni jako dědicové ze zákona manželka zůstavitele D. W. a jeho děti D. W. a A. W. Žádný z nich dědictví po zůstaviteli neodmítl, ani neuplatnil výhradu soupisu majetku. Dědicové zůstavitele uzavřeli s pozůstalou manželkou dne 17.7.2017 dohodu o vypořádání majetku patřícího do společného jmění zůstavitele a jeho manželky, podle níž „veškerý majetek, který ke dni úmrtí zůstavitele patřil do společného jmění manželů zůstavitele a vdovy po zůstaviteli, připadne do výlučného vlastnictví vdovy po zůstaviteli“. Z dohody vyplývá, že se jedná mimo jiné i o „závazky a práva z hypoteční smlouvy č. 132121189, uzavřené mezi vdovou po zůstaviteli, zůstavitelem a bankou Česká spořitelna, a.s., dne 7.11.2003“ a že „ke dni 1.2.2017 činil zůstatek nesplacené jistiny 212.767,28 Kč“.
Za tohoto skutkového stavu bylo v projednávané věci pro rozhodnutí soudů významné (z hlediska uplatněných dovolacích důvodů) vyřešení právní otázky, zda je v rozporu se zákonem taková dohoda pozůstalé manželky s dědici zůstavitele o vypořádání majetku patřícího do společného jmění zůstavitele a jeho manželky, podle níž má veškerý majetek (jeho aktiva), který ke dni úmrtí zůstavitele patřil do společného jmění manželů, připadnout po smrti zůstavitele pouze pozůstalé manželce, resp. zda soud v řízení o pozůstalosti v takovém případě postupuje správně, neschválí-li tuto dohodu pro rozpor se zákonem a přistoupí-li k autoritativnímu vypořádání majetku ve společném jmění manželů ve smyslu ustanovení § 162 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních. Protože tato právní otázka dosud nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu vyřešena, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání D. W. proti usnesení odvolacího soudu je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky shledal dovolání jako opodstatněné.
Vzhledem k tomu, že zůstavitel zemřel dne 1.2.2017, je třeba v řízení o pozůstalosti postupovat podle zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s .“). Při dědění se použije právo platné v den smrti zůstavitele (zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále též jen „o. z.“; srov. § 3069 o. z.).
Zanikne-li manželství smrtí manžela, posoudí se majetkové povinnosti a práva bývalých manželů v rámci řízení o dědictví podle toho majetkového režimu, který existoval mezi manžely, popřípadě i podle pokynů, které zemřelý manžel ještě za svého života ohledně svého majetku pro případ smrti učinil; jinak se použijí pravidla uvedená v § 742, s výjimkou § 742 odst. 1 odst. 1 písm. c), ledaže se pozůstalý manžel dohodne s dědici o vypořádání jinak (§ 764 odst. 1 o. z.).
Zaniklo-li manželství zůstavitele jeho smrtí, soud usnesením stanoví obvyklou cenu majetku patřícího do společného jmění zůstavitele a pozůstalého manžela ke dni smrti zůstavitele a schválí dohodu pozůstalého manžela s dědici o vypořádání majetku patřícího do společného jmění manželů, není-li v rozporu s pokyny, které zůstavitel ještě za svého života udělil ohledně svého majetku pro případ smrti, popřípadě se zákonem (§ 162 odst. 1 z. ř. s.). Nedojde-li k dohodě podle odstavce 1, soud usnesením podle zásad uvedených v občanském zákoníku určí, jaký majetek ze společného jmění patří do pozůstalostního jmění a jaký majetek patří pozůstalému manželovi, popřípadě též stanoví pohledávku, potřebnou k vypořádání majetku ze společného jmění (§ 162 odst. 2 věta první z. ř. s.).
Jak vyplývá z výše uvedeného, dohoda dědiců a pozůstalého manžela je preferovaným způsobem vypořádání jak podle § 162 z. ř. s., tak podle § 764 odst. 1 o. z. Nová právní úprava tedy způsob vypořádání společného jmění manželů dohodou pozůstalého manžela s dědici nejen připouští, ale dává mu přednost před vypořádáním společného jmění manželů rozhodnutím soudu. Je zde sice povinná ingerence soudu, ten však za splnění všech zákonných podmínek dohodu o vypořádání společného jmění manželů pouze schvaluje. Jedná se o změnu oproti dřívější úpravě (srov. § 175l o. s. ř., ve znění účinném do 31.12.2013), která připouštěla možnost uzavřít dohodu pouze tehdy, pokud společné jmění zaniklo ještě za trvání manželství (obvykle rozvodem) a k okamžiku smrti jednoho z manželů nedošlo k jeho vypořádání. I nyní je smluvní volnost dědiců a pozůstalého manžela omezena. Dohodu totiž soud může schválit jen tehdy, není-li v rozporu s pokyny, které zůstavitel ještě za svého života ohledně svého majetku pro případ smrti udělil, popřípadě není-li v rozporu se zákonem. Nedojde-li k uzavření dohody, soud usnesením (autoritativně) podle zásad uvedených v o. z. určí, jaký majetek patří do pozůstalostního jmění a jaký majetek patří výlučně pozůstalému manželovi, popřípadě též stanoví pohledávku, potřebnou k vypořádání majetku ze společného jmění (§ 163 odst. 2 z. ř. s.).
Důvody limitace smluvní volnosti je bezpochyby třeba hledat rovněž v podobě ochrany třetích osob, které nejsou smluvními stranami dohody (ochrana třetích osob je zakotvena v § 737 o. z.). Ustanovení je použitelné pro všechny situace, kde je vypořádáním dotčeno právo jakékoliv třetí osoby, byť je zřejmé, že se bude jednat převážně o věřitele. Zejména půjde o případy, kdy se dědic dobrovolně vzdá svého dědického podílu, aby zhoršil potenciální možnost uspokojení pohledávky svého věřitele (s úmyslem dosáhnout toho, aby dědický podíl nebyl postižen výkonem rozhodnutí, k tomu srov. např. právní názor vyjádřený k otázce uzavření dohody o vypořádání dědictví mezi dědici v rozsudku býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23.9.1981, sp. zn. Cz 65/80, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 24, ročník 1983, na němž není důvod nadále cokoliv měnit).
Pokud se týká uspokojení (potenciálních) věřitelů zůstavitele, podle platné právní úpravy přecházejí na dědice všechny dluhy zůstavitele (a ostatní pasiva pozůstalosti) a dědici zůstavitele jsou povinni uhradit je v plném rozsahu (§ 1701 o. z.). „Jinak“ zákon stanoví tehdy, pokud dědici zůstavitele, popř. někteří z nich, hradí dluhy zůstavitele (a další pasiva dědictví) jen do výše ceny nabytého dědictví. V takto omezeném rozsahu přecházejí dluhy na dědice, kteří v řízení o pozůstalosti řádně a včas uplatili výhradu soupisu, ledaže by došlo ke zrušení účinků výhrady soupisu od počátku, nebo na dědice, jsou-li jimi osoby pod zvláštní ochranou a soud v jejich zájmu nařídil soupis pozůstalosti (§ 1706 o. z.). Dluhy zůstavitele (a ostatní pasiva pozůstalosti) přecházejí na zůstavitelovy dědice bez ohledu na to, zda je byl zavázán splnit sám nebo zda byl dlužníkem společně s jinými osobami, a to samozřejmě včetně dluhů patřících do společného jmění zůstavitele a jeho manžela, které zaniklo smrtí zůstavitele, popř. patřících do společného jmění zůstavitele a jeho bývalého manžela, které zaniklo ještě za života zůstavitele. Okolnost, zda a jak se o společných dluzích zůstavitel případně vypořádal s bývalým manželem, tu sama o sobě nemá žádný význam, neboť takové vypořádání má účinky jen mezi manželi (srov. § 737 odst. 2 o. z.). Obdobně je třeba pohlížet i na účinky vypořádání společných dluhů zůstavitele a pozůstalého manžela jen mezi pozůstalým manželem a dědici zůstavitele (dohodou).
Jak již uvedl i odvolací soud, dluhy (závazky) zůstavitele tvoří pasiva pozůstalosti bez ohledu na to, zda patří do společného jmění zůstavitele a jeho manželky a zda, popřípadě jak byly tyto dluhy (závazky) mezi manželkou zůstavitele a jeho dědici vypořádány (k tomu srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.4.2013, sp. zn. 21 Cdo 2436/2011).
Je tak zřejmé, a to s ohledem na koncepci odpovědnosti dědiců za dluhy zůstavitele podle platné právní úpravy, kdy dědicové hradí dluhy společně a nerozdílně (§ 1704 věta druhá o. z.) v plném rozsahu, jednak vzhledem k nedostatku předpokladů pro zastavení řízení o pozůstalosti po zůstaviteli, že v posuzované věci není možné dovozovat dotčení práv třetích osob (i potenciálních věřitelů zůstavitele), jak to činí soud prvního stupně i soud odvolací, a proto jejich závěr o rozporu dohody ze dne 17.7.2017 se zákonem „pro poškození věřitelů zůstavitele“ nelze akceptovat.
Došlo-li tedy mezi dědici zůstavitele a pozůstalou manželkou k uzavření dohody o vypořádání majetku patřícího do společného jmění zůstavitele a jeho manželky, podle níž má veškerý majetek (jeho aktiva), který ke dni úmrtí zůstavitele patřil do společného jmění manželů, připadnout po smrti zůstavitele pozůstalé manželce, nelze v projednávané věci souhlasit ani se soudem prvního stupně, který z důvodu ochrany práv věřitelů zůstavitele neschválil tuto dohodu pro rozpor se zákonem a přistoupil k autoritativnímu vypořádání majetku ve společném jmění manželů ve smyslu ustanovení § 162 odst. 2 z. ř. s., ani s odvolacím soudem, jenž rozhodnutí o neschválení dohody potvrdil.
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že nepřihlédl k alternativnímu dovolacímu návrhu D. W., neboť „je vyloučeno, aby soud schválil dohodu o vypořádání v neúplném znění a část této dohody z výroku svého usnesení vypustil, a to i kdyby šlo o ujednání nadbytečné“ (srov. právní názor vyjádřený v usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28.2.1994, sp. zn. 24 Co 43/94, na němž rovněž není důvod nadále cokoliv měnit).
Jelikož tedy usnesení odvolacího soudu (bylo-li potvrzeno, že se neschvaluje dohoda pozůstalé manželky a dědiců ze dne 17.7.2017) není správné a nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu (v dovoĺáním nenapadeném výroku II. usnesení odvolacího soudu bylo již rozhodnuto, že se věc vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení), Nejvyšší soud České republiky usnesení odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Ostravě) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.). Jelikož tímto rozhodnutím řízení ve věci pozůstalosti po M. W. nekončí, bude i o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě odvolacího soudu.
Autor: -mha-