// Profipravo.cz / Platební rozkaz 22.02.2013
ÚS: Uplatnění námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu
Ústavní soud ve své judikatuře vymezil tři základní hlediska, na jejichž bázi posuzuje konformitu té které právním předpisem stanovené lhůty – tedy zda jí normotvůrce nestanovil svévolně, zda není nepřiměřená a zda neznevýhodňuje některou skupinu subjektů ve srovnání s jinou v možnosti uplatnění práva v důsledku dodatečné změny podmínek.
Třídenní námitková lhůta ve smyslu § 175 o. s. ř. byla nepřiměřená, neboť směnka je uplatňována i mezi subjekty (spotřebiteli), jež zásadně nejsou v rovném postavení a které nemohou – a ani to nelze od nich spravedlivě očekávat – vnímat směnečný vztah v celé jeho šíři a reflektovat tak případná rizika z něj plynoucí.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 376/11, ze dne 14. 1. 2013
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Kamily Šafářové, zastoupené JUDr. Jiřím Bílkem, advokátem se sídlem Karlovo náměstí 5, Praha 2, dříve se sídlem Jeremenkova 102a, Praha 4, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 11. 2010 č. j. 5 Cmo 270/2010-112 s návrhem na jeho zrušení, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení a společnosti GORASAN COMPANY LIMITED, Theklas Lysioti 35, EAGLE STAR HOUSE, 6th floor, P.C. 3030, Limassol, Cyprus, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
I. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 11. 2010 č. j. 5 Cmo 270/2010-112 bylo porušeno základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a zásada rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 11. 2010 č. j. 5 Cmo 270/2010-112 se ruší.
Odůvodnění:
I. Rekapitulace návrhu stěžovatelky
Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud zrušil nálezem rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2010 č. j. 5 Cmo 270/2010-112. S návrhem na zrušení uvedeného rozsudku se domáhala rovněž zrušení § 175 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád" nebo jen "o. s. ř."), a to zejména z následujících důvodů:
Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, rozsudkem ze dne 17. června 2010 č. j. 37 Cm 419/2009-84 zrušil směnečný platební rozkaz Krajského soudu v Ostravě č. j. 32 Cm 76/2009-14 ze dne 25. 2. 2009. Proti tomuto rozsudku podal žalobce, společnost GORASAN COMPANY LIMITED, Theklas Lysioti 35, EAGLE STAR HOUSE, 6th floor, P.C. 3030, Limassol, Cyprus (v řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky vedlejší účastník - dále také "vedlejší účastník" nebo "žalobce"), odvolání. V odvolacím řízení Vrchní soud v Praze změnil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky Liberec, tak, že směnečný platební rozkaz Krajského soudu v Ostravě č. j. 32 Cm 76/2009-14 ze dne 25. 2. 2009 ponechal v platnosti. Podle názoru stěžovatelky Vrchní soud v Praze v uvedeném rozsudku rozhodl především v rozporu s ustanovením § 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "OZ" nebo jen "občanský zákoník"), v rozporu s ustanovením § 1, § 2, § 120, § 134 o. s. ř., v rozporu s čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a tím porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces. Vrchní soud v Praze v tomto případu (ale nejen v tomto případu) totiž směnečné spory podle stěžovatelky nerozhoduje nestranně a vykládá zákon (především § 120 o. s. ř. a § 134 o. s. ř.) úmyslně zcela chybně, v rozporu se zněním a smyslem zákona, v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a v rozporu s obecně pojímanými zásadami morálky, spravedlnosti a v rozporu s dobrými mravy.
Směnečné spory podle stěžovatelky soudí v České republice jen určité senáty, které se na tuto problematiku specializují a řídí se výhradně zákonem č. 191/1950 Sb., směnečný a šekový, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon směnečný a šekový") a § 175 o. s. ř. a žádné jiné části občanského zákoníku, občanského soudního řádu ani jiné předpisy včetně Ústavy, Listiny a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod pro ně neexistují.
K dokreslení okolností právě projednávaného případu pak stěžovatelka zejm. uvádí, že přibližně v roce 2002 poskytovala společnost FAST FINANCE, s. r. o., drobné půjčky velkému počtu klientů. Půjčky byly podle smlouvy spláceny tak, že pracovník poskytovatele půjčky si každý týden chodil pro splátky. V průběhu splácení však poskytovatel půjček přestal pro splátky docházet a poslal klientům dopis se sdělením, že se rozhodl změnit způsob splácení tak, že klienti budou posílat peníze měsíčně složenkou. Přestože klient se změnou smlouvy nesouhlasil, poskytovatel přestal pro splátky docházet a tak přivedl dlužníka do prodlení. Po určité době věřitel podal návrh na vydání platebního rozkazu na zaplacení dlužné částky včetně úroků. Protože dlužníci (klienti) většinou nemají žádné právnické ani ekonomické vzdělání, neuměli se bránit a nakonec vše zaplatili, většinou včetně nákladů exekuce. Po skončení exekuce, kdy jim exekutor potvrdil, že celý dluh byl uhrazen, pokládali tuto záležitost za skončenou a většinu písemností v této věci si již neschovali. Společnost FAST FINANCE, s. r. o., počkala několik let (v průběhu nichž indosovala směnky na žalobce) a poté bylo podáno několik tisíc směnečných žalob. Naprostá většina žalovaných vůbec neví, o co jde a není schopna adekvátně reagovat a do směnečných námitek napíše jen to, že půjčku i s příslušenstvím splatila a že nic nedluží. Částku okolo 10.000,- Kč si totiž podle stěžovatelky většinou nepůjčují bohatí a vzdělaní lidé. Pokud si někdo půjčí částku 10.000,- Kč, nemívá svého advokáta ani dostatečné znalosti práva. Po doručení směnečného platebního rozkazu má přitom 3 dny na to, aby si advokáta obstaral a současně, aby mu zaplatil několik tisíc korun jako zálohu. I když se to některým žalovaným podaří, nastane další problém. Půjčky byly poskytovány v roce 2002, žaloby byly podávány v letech 2008 - 2009. Po tolika letech žalovaní většinou už nemají potřebné doklady ani si přesně nepamatují, jak celá věc probíhala; advokát tedy nemá potřebné podklady pro vypracování relevantních námitek - navíc mu na to většinou zbývají jeden až dva dny. Soudy pak podle stěžovatelky vydávají rozsudky, v nichž ponechávají směnečný platební rozkaz v platnosti s tím, že konstatují přísnost směnečného řízení a rigiditu zákona. Pokud už se soud I. instance věcí zabýval a směnečný platební rozkaz zrušil, žalobce se odvolal a vrchní soud vždy rozsudek krajského soudu změnil tak, že se směnečný platební rozkaz ponechává v platnosti.
V této souvislosti je podle stěžovatelky příznačné stanovisko JUDr. Zdeňka Kovaříka (soudce Vrchního soudu v Praze a předního odborníka na směnečné právo v ČR) např. v článku "K dokazování o pravosti podpisu směnky. Právní rozhledy, 2010, č. 8, s. 267 - 272", kde tento autor podle stěžovatelky zásadně preferuje majitele cenného papíru, tedy směnky.
Nadto je třeba si podle stěžovatelky uvědomit, že směnečné právo, jak ho prezentuje zákon směnečný a šekový, bylo formulováno ve druhé polovině 19. století a od té doby nedoznalo významnějších změn. Odráží tak realitu 19. století, kdy byly směnky používány jen v poměrně úzkém okruhu osob, které se většinou znaly přímo nebo prostřednictvím společných známých. Dnes se užívání směnek mimo užití v obchodních vztazích rozšířilo i na používání především blankosměnek různými nebankovními osobami, mnohdy pochybnými až podvodnými, kdy jsou blankosměnky užívány k získání různých neoprávněných či podvodných zisků a soudy svým přepjatým formalismem jim k tomu pomáhají.
V souladu s těmito obecnými souvislostmi je pak podle stěžovatelky zřejmé, že remitent a žalobce postupují ve shodě a k indosaci směnek - to znamená i směnky, kde je jako dlužník uvedena stěžovatelka - došlo jen proto, aby se žalobce vyhnul kauzálním námitkám, případně i proto, aby se vyhnul placení daní (proto zřejmě převedl směnky na kyperskou společnost).
Stěžovatelka se domnívá, že soudy by měly rozhodovat nestranně a ne hájit zájmy vlastníků cenných papírů, zvláště v případě, že se jedná zcela zjevně o nemorální, možná i úmyslně podvodné jednání žalobce a jeho právního předchůdce. To ostatně dokládá postup žalobce i v případě stěžovatelky. Remitent nikdy nevznesl žádný nárok na zaplacení smluvní pokuty ani žádný jiný nárok. Neměl dokonce vůči stěžovatelce žádnou splatnou pohledávku a nebyl proto oprávněn zajišťovací blankosměnku doplnit. Přesto blankosměnku doplnil a indosoval na žalobce. O této skutečnosti nikdo stěžovatelku neinformoval, směnka jí nebyla předložena ani při splatnosti, takže o její existenci neměla ponětí. V této situaci pak žalobce podal žalobu a soud vydal směnečný platební rozkaz. Zatímco žalobce měl na přípravu žaloby, jakož i celého postupu, několik let, stěžovatelka má tři dny na to, aby podala proti směnečnému platebnímu rozkazu námitky; k později podaným námitkám soud nepřihlíží. Protože stěžovatelka předmětnou blankosměnku nepodepsala, nevěděla vůbec, o co jde, a během tří dnů musela uvést vše, co proti směnečnému platebnímu rozkazu namítá. Tím je nepochybně porušena rovnost účastníků v řízení. Proto je podle jejího názoru potřeba zrušit § 175 o. s. ř. a směnečné řízení podřídit obecnému řízení, aby žalovaný měl možnost se řádně bránit uplatnění směnečného nároku.
Porušení zákona spatřuje stěžovatelka konečně ve snaze soudu přenést důkazní břemeno ohledně pravosti podpisu na ni. Už soud I. stupně po ní požadoval označení důkazů pro prokázání pravosti podpisu na směnce a následně složení zálohy na náklady znaleckého posudku, byť nakonec směnečný platební rozkaz zrušil, neboť dospěl k názoru, že žalobce neprokázal pravost podpisu stěžovatelky na směnce. S takovýmto závěrem však nesouhlasil odvolací (vrchní) soud a změnil rozhodnutí nalézacího soudu v tom směru, že ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti. Neztotožnil se totiž - zjednodušeně řečeno - s právním názorem nalézacího soudu v tom, že pokud soudem ustanovený znalec z oboru písmoznalectví ve znaleckém posudku uzavřel, že stěžovatelka s vysokou mírou pravděpodobnosti předmětnou směnku podepsala, pak takovýto závěr znalce je pouze pravděpodobnostní (ve srovnání se závěrem kategorickým), a proto nebylo podle krajského soudu postaveno najisto, že by podpis na směnce byl právě podpisem stěžovatelky.
Proto stěžovatelka v ústavní stížnosti v neposlední řadě napadá i zmíněný závěr znaleckého posudku, vychází-li posudek z toho, že stěžovatelka směnku s velkou mírou pravděpodobnosti podepsala. Posudek je podle stěžovatelky nekvalitní a pochybný. Stěžovatelka však proti němu podle svého tvrzení v řízení před obecnými soudy nebrojila, neboť posudek byl pro ni přes řadu vad vyhovující a stěžovatelka nechtěla proces komplikovat požadavkem revizního znaleckého posudku. Stěžovatelka k tomu dodává, že žádný ze znalcem zkoumaných znaků v rámci jejího podpisu není pro její popis typický, což v ústavní stížnosti podrobně rozebírá. Nadto, pokud vrchní soud chtěl ze znaleckého posudku vyvodit zcela opačný závěr než soud prvostupňový, měl na to stěžovatelku podle jejího názoru upozornit a dát jí možnost se k této změně vyjádřit. Protože tak vrchní soud neučinil, dopustil se vůči stěžovatelce překvapivého rozhodnutí.
Ze všech výše uvedených důvodů tedy stěžovatelka Ústavnímu soudu navrhuje, aby vydal nález, kterým rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2010 č. j. 5 Cmo 270/2010-112 zrušuje a rovněž navrhuje, aby ve smyslu § 64, resp. § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přijal nález, kterým zruší ustanovení § 175 o. s. ř.
II. Průběh řízení před Ústavním soudem a jím učiněná zjištění z vyžádaného spisového materiálu
Ústavní soud si vyžádal spisovou dokumentaci a vyzval (vedlejšího) účastníka řízení i prvostupňový soud, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti spojené s návrhem na zrušení napadeného ustanovení.
Z vyžádaného spisového materiálu Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky Liberec, evidovaného pod sp. zn. 37 Cm 419/2009 zjistil, že směnečným platebním rozkazem č. j. 32 Cm 76/2009-14 ze dne 25. 2. 2009 uložil Okresní soud v Ostravě stěžovatelce povinnost uhradit žalobci směnečný peníz ve výši 30.751,- Kč spolu s šestiprocentním ročním úrokem od 9. 4. 2008 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 103,- Kč a na náhradě nákladů řízení částku ve výši 16.880,50 Kč.
Proti předmětnému směnečnému platebnímu rozkazu podala stěžovatelka včasné námitky (tyto námitky vznesla sama, bez pomoci právního zástupce). Uváděla, že nikdy nevyplnila ani nepodepsala blankosměnku na směnečnou sumu 30.751,- Kč. Uvedená směnka je podle stěžovatelky podvodem už jen z důvodu falešného podpisu. Stěžovatelka nepopírala uzavření smlouvy o půjčce se společností FAST FINANCE, s. r. o., ovšem bez jakéhokoliv podpisu předložené blankosměnky. Půjčku nadto stále splácí. V rámci námitek stěžovatelka současně žádala, aby řízení ve věci bylo z důvodu jejího trvalého bydliště ve Varnsdorfu postoupeno místně příslušnému soudu v Liberci.
Usnesením Nejvyššího soudu č. j. 4 Nd 305/2009-34 ze dne 18. 9. 2009 byla projednávaná věc přikázána k projednání a rozhodnutí Krajskému soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec.
Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, rozhodl svým rozsudkem ze dne 17. 6. 2010 č. j. 37 Cm 419/2009-84 tak, že zrušil směnečný platební rozkaz Krajského soudu v Ostravě č. j. 32 Cm 76/2009-14 ze dne 25. 2. 2009 (výrok I.). Dále zavázal žalobce zaplatit stěžovatelce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na náhradě nákladů námitkového řízení částku ve výši 23.445,80 Kč k rukám JUDr. Jiřího Bílka, advokáta se sídlem Jeremenkova 102a, Praha 4 (výrok II.). Konečně stanovil, že žalobce je povinen zaplatit do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku České republice - Krajskému soudu v Ústí nad Labem na náhradě nákladů řízení částku ve výši 2.870,- Kč (výrok III.).
V řízení, z něhož vzešel právě citovaný rozsudek krajského soudu, byly přitom námitky stěžovatelky (žalované) projednávány v rámci ústních jednání dne 10. 12. 2009 a posléze při odročeném ústním jednání dne 17. 6. 2010, k němuž byl opakovaně předvoláván žalobce; ten se však ani jednoho z těchto jednání nezúčastnil a odročení jednání nežádal (srov. číslo listu 42, 79). Za této situace pak krajský soud s přihlédnutím k dikci ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. vycházel ve vztahu k žalobním tvrzením pouze z obsahu spisu a nemohl žalobce poučit při ústním jednání ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. o povinnosti označit důkazy k prokázání jeho tvrzení.
K věci samé pak krajský soud v obsáhlém odůvodnění zejména uvedl, že stěžovatelka ve svých námitkách vymezila v podstatě jediný projednatelný námitkový okruh, v němž popírala pravost svého podpisu na předložené směnce. Vzhledem k důkaznímu návrhu stěžovatelky na vypracování znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, který uplatnila v rámci ústního jednání dne 10. 12. 2009, soud ustanovil znalcem z oboru písmoznalectví soudního znalce PhDr. Milana Nouzovského (srov. číslo listu 48), a to za účelem určení, zda podpis výstavkyně na směnce je pravým podpisem stěžovatelky. Ze závěrů znaleckého posudku (srov. číslo listu 59 - 66) přitom soud zjistil, že sporný podpis na originále předmětné směnky je s velkou pravděpodobností podpisem stěžovatelky. Přesto však shledal námitku stěžovatelky sporující pravost podpisu směnky důvodnou.
Soud zdůraznil, že řízení o zaplacení směnečné pohledávky je řízením sporným, v rámci něhož jsou účastníci povinni tvrdit pro rozhodnutí ve věci všechny významné skutečnosti (povinnost tvrzení) a současně plnit důkazní povinnost, tedy označovat důkazy k prokázání svých tvrzení. Součástí návrhu žalobce je v této souvislosti i tvrzení o vystavení směnky stěžovatelkou. Žalobce tedy podle krajského soudu nese důkazní břemeno o tom, že směnku předkládanou v řízení podepsala právě stěžovatelka. Pokud k tomuto svému tvrzení předkládal žalobce pouze směnku, na níž pravost podpisu byla stěžovatelkou zpochybněna, nese důkazní břemeno ohledně pravosti podpisu na směnce. V případě tzv. soukromých listin (což jsou podle krajského soudu i směnky), tedy všech ostatních listin vyjma listin označených v ustanovení § 134 o. s. ř. jako veřejné, nese důkaz o pravosti právě osoba, která uvedenou listinu v řízení předkládá (pro soukromé listiny tedy na rozdíl od veřejných neplatí vyvratitelná domněnka pravdivosti a správnosti, není-li prokázán opak).
Z právě uvedeného pak krajský soud v rámci okolností konkrétního případu dovodil, že žalobní tvrzení žalobce o vystavení směnky v sobě logicky zahrnuje i tvrzení o pravosti podpisu stěžovatelky, coby výstavkyně směnky. Za situace, kdy žalobce jako první v řízení toto břemeno tvrzení uplatňuje již v žalobě, nese v plném rozsahu ohledně tohoto tvrzení břemeno důkazní, které se pouhým sporováním pravosti podpisu na stěžovatelku nepřesouvá. Ohledně tohoto závěru krajský soud rovněž odkázal na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu z 21. 12. 2009 sp. zn. 29 Cdo 3478/2007 (dostupného na stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz, dále také rozsudek "sp. zn. 29 Cdo 3478/2007" nebo "citované rozhodnutí"). V souladu s výše uvedeným pak krajský soud konstatoval, že v řízení nebylo jednoznačně prokázáno a postaveno najisto, že by podpis na směnce byl právě podpisem stěžovatelky, když takový závěr podle krajského soudu neumožňuje učinit ani závěr znaleckého posudku, který byl vysloven toliko ve stupni pravděpodobnosti, nikoliv jako kategorický. Písmoznaleckým zkoumáním lze totiž podle soudu vyslovit i kategorický závěr, stavící mimo jakoukoliv pochybnost to, zda zkoumaný podpis je či není pravým, spontánním podpisem určité osoby. Kategorický závěr přitom v právě projednávané věci znalec nevyslovil podle krajského soudu i přesto, že ve svém posudku konstatoval dostatek kvalitního srovnávacího materiálu.
Proto krajský soud uzavřel, že v řízení nebylo prokázáno, že by podpis na směnce, při vznesené námitce nepravosti podpisu směnky zpochybňující pravost a pravdivost směnky coby soukromé listiny, byl s jistotou pravým podpisem stěžovatelky. Za této situace pak soud shledal námitku stěžovatelky jako zcela důvodnou a napadený směnečný platební rozkaz vzhledem k této skutečnosti za použití ustanovení § 175 odst. 4 o. s. ř. v plném rozsahu zrušil.
Pokud stěžovatelka podle krajského soudu dále ve svých námitkách poukazovala na skutečnost, že uzavřela se společností FAST FINANCE, s. r. o., blíže nespecifikovanou smlouvu o půjčce bez jakéhokoliv podepsání předložené blankosměnky, pak soud takové námitkové tvrzení hodnotil jako neurčité a neprojednatelné, když z uvedené námitky nebyla podle krajského soudu vůbec zřejmá polemika s předloženou směnkou. Za této situace, kdy žalovaná v námitkách popírala pravost podpisu na předložené směnce, je ze zbytku námitek zřejmé, že fakticky netvrdila konkrétní funkci směnky (ať platební či zajišťovací), k případné blíže nespecifikované smlouvě o půjčce uzavřené se společností FAST FINANCE, s. r. o., tedy subjektem navíc odlišným od žalobce, taktéž ani netvrdila a nekonkretizovala obsah kauzálního vztahu. Takto koncipovanou námitku tedy krajský soud hodnotil jako zcela neurčitou a neprojednatelnou, když z uvedené námitky podle soudu není zřejmé, co by vůbec mělo být předmětem řízení o takové námitce. Pro úplnost krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí ještě uvedl, že pokud ze strany za právního zástupce stěžovatelky byly v rámci ústního jednání ve věci dne 10. 12. 2009 vzneseny další námitky, pak krajský soud k uvedeným námitkám nepřihlížel s ohledem na ustanovení § 175 odst. 4 o. s. ř., když uvedené námitky byly vzneseny po uplynutí zákonné třídenní lhůty pro podání námitek.
K odvolání žalobce rozhodl Vrchní soud v Praze svým rozsudkem ze dne 11. 11. 2010 č. j. 5 Cmo 270/2010-112 tak, že změnil prvostupňový rozsudek, když směnečný platební rozkaz Krajského soudu v Ostravě č. j. 32 Cm 76/2009-14 ze dne 25. 2. 2009 ponechal v platnosti (výrok I.). Výrokem II. určil stěžovatelce povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů 17.380,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám právního zástupce žalobce. Výrokem III. konečně stěžovatelku zavázal zaplatit České republice - Krajskému soudu v Ústí nad Labem, pobočce v Liberci, na náhradu nákladů řízení 2.870,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
V odůvodnění svého měnícího rozhodnutí vrchní soud nejprve konstatoval, že krajský soud v počáteční fázi řízení postupoval v souladu s dosavadní judikaturou, která stála na tezi, že důkazní břemeno k veškerým podaným námitkám, včetně námitky nepravosti podpisu, tíží žalovaného (zde tedy stěžovatelku). V duchu této judikatury krajský soud při jednání dne 10. prosince 2009 postupem podle § 118a odst. 3 o. s. ř. vyzval stěžovatelku (žalovanou) k označení důkazů k prokázání tvrzení, že směnku nepodepsala. Z obsahu spisu je podle vrchního soudu zřejmé, že žalobce ve svém procesním postupu, resp. právním názoru, vycházel z dosavadní ustálené judikatury. Nelze mu tedy podle vrchního soudu vytýkat, že s ohledem na vývoj, který mohl na základě předchozích zkušeností očekávat, se nedostavil k jednání. Podle vrchního soudu je jistě možné kategoricky konstatovat, zda podpis na směnce je nebo není pravý. Ovšem kategorické závěry ve smyslu vyslovení pravosti podpisu se u renomovaných znalců podle vrchního soudu prakticky nevyskytují. Krajský soud přitom evidentně nevyšel z jím zmiňovaného posudku jako celku. Hodnocení soudu prvního stupně lze především vytknout, že samotný znalecký posudek považuje na jednu stranu konzistentní a znalec podle krajského soudu logicky a přesvědčivě odůvodnil svůj závěr, ovšem na druhou stranu krajský soud znalecký posudek nepovažoval za důkaz průkazný, byť zde šlo o jen nepatrný stupeň nepravděpodobnosti pravosti podpisu stěžovatelky. Odvolací soud tedy nesdílí názor soudu prvního stupně, že se žalovaná (stěžovatelka) vznesenou námitkou nepravosti podpisu ubránila povinnosti, uložené jí směnečným platebním rozkazem, neboť podpis na směnce je s vysokou mírou pravděpodobnosti jejím podpisem. Co se ovšem týká ostatních námitek stěžovatelky, ty byly podle vrchního soudu krajským soudem správně posouzeny jako neurčité, respektive opožděné, tedy ve svém důsledku neprojednatelné a pojmově nezpůsobilé zvrátit povinnost plnit ze směnečného platebního rozkazu.
Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, se k výzvě Ústavního soudu vyjádřil k ústavní stížnosti dne 12. 4. 2011 tak, že zcela odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, neboť je podle něho zřejmé, že ústavní stížnost stěžovatelky brojí jak formálně tak argumentačně toliko proti rozhodnutí vrchního soudu.
Vrchní soud v Praze (jako účastník řízení) se k výzvě Ústavního soudu vyjádřil dne 24. 10. 2011 tak, že rovněž zcela odkázal na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí. Podle něj základní lidská práva a svobody stěžovatelky porušeny nebyly, když nadto vrchní soud podle svého názoru v právě posuzovaném případě akceptoval judikaturu Nejvyššího soudu týkající se důkazního břemene ve směnečných sporech, byť se s ní odborně neztotožňuje. S případným upuštěním od ústního jednání podle zákona o Ústavním soudu vyjádřil souhlas.
Vedlejší účastník se i přes výzvu Ústavního soudu z 29. 12. 2011 k ústavní stížnosti a případnému upuštění od ústního jednání podle zákona o Ústavním soudu nevyjádřil.
Stěžovatelka se i přes výzvu Ústavního soudu z 2. 11. 2011 rovněž k možnému upuštění od ústního jednání nevyjádřila, když práva repliky nevyužila.
III. Vlastní posouzení ústavní stížnosti
Jak již bylo zmíněno výše, s ústavní stížností byl spojen rovněž návrh na zrušení § 175 o. s. ř. Usnesením ze dne 2. 5. 2012 č. j. IV ÚS 376/11-23 byl návrh stěžovatelky na zrušení napadeného ustanovení občanského soudního řádu postoupen k rozhodnutí plénu Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy.
Plénum Ústavního soudu nálezem sp. zn. Pl. ÚS 16/12 ze dne 16. 10. 2012 (publikováno též pod číslem 369/2012 Sb.) rozhodlo tak, že: "I. Ustanovení § 175 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, se ve slovech ‚do tří dnů? a ve slovech ‚v téže lhůtě? ruší uplynutím dne 30. dubna 2013. [...] II. Ve zbylých částech se návrh na zrušení § 175 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, odmítá."
V odůvodnění nálezu pléna Ústavního soudu se pak mimo jiné uvádí, že Ústavní soud ve své judikatuře vymezil tři základní hlediska, na jejichž bázi posuzuje konformitu té které právním předpisem stanovené lhůty; tedy 1) zda taková lhůta neznevýhodňuje některou skupinu subjektů ve srovnání s jinou v možnosti uplatnění práva v důsledku dodatečné změny podmínek, 2) zda normotvůrce lhůtu nestanovil svévolně a 3) zda není nepřiměřená.
Co se tedy týká prvního hlediska, tedy posouzení toho, zda námitková lhůta ve smyslu § 175 o. s. ř. - v níž má žalovaný (směnečný dlužník) zaplatit požadovanou částku a náklady řízení nebo podat námitky uvádějící vše, co proti platebnímu rozkazu namítá - neznemožňuje určité skupině subjektů uplatnit své právo v důsledku dodatečné změny podmínek, pak tato otázka podle pléna Ústavního soudu vzhledem k charakteru předmětné lhůty nepřipadá v úvahu, neboť tato lhůta žádnou změnu podmínek formálně ani fakticky neznamenala.
Předmětná námitková lhůta rovněž nebyla podle pléna Ústavního soudu stanovena svévolně; vycházela z historické kontinuity souladné s předchozí právní úpravou mající svůj původ ještě v 19. století. Nadto v době vzniku občanského soudního řádu byla směnka používána ve srovnání s dneškem zcela okrajově, a to zásadně jen významnými mocenskými a ekonomickými entitami - u nich proto nebylo důvodu uvažovat v relaci tří dnů o nepřiměřenosti. To ovšem neplatí pro dnešní realitu tržního hospodářství, kdy je směnka uplatňována i mezi subjekty, jež zásadně nejsou v rovném postavení a které nemohou - aniž by bylo spravedlivé to od nich očekávat - vnímat směnečný vztah v celé jeho šíři a reflektovat tak případná rizika pro ně z něj plynoucí. Je-li smyslem lhůty omezení entropie a snížení nejistoty v právních vztazích, například při uplatňování práv, pak na druhou stranu ale zmíněné omezení uplatnění práv například prostřednictvím zákonodárcem stanovené lhůty nesmí vést k jejich popření, respektive k jejich vyprázdnění, zvláště jde-li o základní práva a svobody (srovnej čl. 4 odst. 4 Listiny). Lhůta ve smyslu § 175 o. s. ř. přitom podle pléna Ústavního soudu vlivem vývoje společenských poměrů nepřípustně (v rozporu právě s čl. 4 odst. 4 Listiny) omezuje možnost směnečných dlužníků bránit svá práva před soudem, a tím ve směnečných vztazích vytváří ničím neodůvodněnou nerovnost mezi směnečnými dlužníky a směnečnými věřiteli ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny. Jak směnečný věřitel, tak směnečný dlužník přitom musí mít zajištěnu reálnou možnost uplatnit svá práva před soudem. Proto Ústavní soud rozhodl podle § 70 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, že se ustanovení § 175 odst. 1 o. s. ř. ve slovech "do tří dnů" a ve slovech "v téže lhůtě" ruší uplynutím dne 30. dubna 2013. V ostatních částech návrh na zrušení § 175 občanského soudního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) ve spojení s ustanovením § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. Zdůraznil ale zároveň, že stanovení delší námitkové lhůty zákonodárcem - k čemuž mu dal odkladem vykonatelnosti výroku I. nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/12 prostor - je toliko prostředkem, který je s to vnést do směnečných vztahů jen dílčí rovnováhu, a rozhodně by změna v podobě prodloužení námitkové lhůty neměla být vnímána jako řešení dostatečné a definitivní.
Za této situace pak IV. senát Ústavního soudu rozhodl usnesením ze dne 28. 11. 2012 č. j. IV ÚS 376/11-27 o pokračování v řízení o ústavní stížnosti. Ústavní soud rovněž rozhodl, že ve věci není nutno nařizovat jednání ve smyslu § 44 zákona o Ústavním soudu ve znění účinném od 1. 1. 2013, neboť od tohoto jednání nelze podle Ústavního soudu očekávat další objasnění věci a Ústavní soud v řízení o právě projednávané stížnosti žádné dokazování neprováděl. Dále uzavřel, že ústavní stížnost stěžovatelky proti v záhlaví citovanému rozhodnutí Ústavního soudu je důvodná.
Jakkoliv Ústavní soud v řízení o akcesorickém návrhu na zrušení právního předpisu podle § 74 a § 64 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu nerozhoduje o vlastní ústavní stížnosti, s níž byl akcesorický návrh na zrušení právního předpisu spojen, je zřejmé, že v tomto řízení o takzvané incidenční konkrétní kontrole norem mají skutkové okolnosti, o které se ústavní stížnost opírá, zásadní roli, neboť vymezují situaci tvrzené protiústavnosti aplikace napadených ustanovení zákona, přičemž tvrzenou protiústavností je stižena již sama zákonná úprava. Dospěl-li Ústavní soud v řízení o kontrole norem k závěru o rozporu napadeného ustanovení zákona (respektive jeho části) s ústavně zaručenými základními právy a svobodami (jakož i s ústavněprávními principy), pravidelně se toto zjištění projeví v závěru, že důsledkem aplikace takového ustanovení zákona (jeho části) je porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody konkrétní osoby. Taková situace nastala i v právě projednávané věci.
Při posuzování důvodnosti ústavní stížnosti přitom vycházel IV. senát Ústavního soudu právě z výše stručně rekapitulovaných závěrů plenárního nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/12. Přihlédl tedy přirozeně k tomu, že to byla právě stěžovatelka, kdo inicioval řízení o kontrole norem (to ve spojitosti s ústavně stížnostním žádáním domáhajícím se zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí vrchního soudu) a že byla v tomto řízení úspěšná, neboť - jak vidno - plénum Ústavního soudu právě v souvislosti se skutkovými okolnostmi stěžovatelčina případu dospělo mimo jiné k závěru, že třídenní lhůta určená zákonodárcem k podání směnečných námitek je zvláště ve vztahu ke spotřebitelům jako směnečným dlužníkům - což je přesně případ stěžovatelky - nepřiměřená, a proto tuto lhůtu zrušil, byť s odkladem vykonatelnosti.
V judikatuře Ústavního soudu se lze přitom setkat s případy - srovnej k tomu například nález Ústavního soudu z 27. 11. 2001 sp. zn. I ÚS 102/2000 [N 179/24 SbNU 335] - kdy příslušný senát Ústavního soudu v kontextu plenárního řízení o kontrole norem vyvolaného postupem podle § 74 zákona o Ústavním soudu, nastíní řešení pro následné řízení před orgánem veřejné moci tak (je-li to tedy z povahy věci možné), aby v dané konkrétní věci byla naplněna subjektivní funkce řízení před Ústavním soudem, tedy aby byla naplněna funkce ochrany ústavně zaručených základních práv (svobod) stěžovatelů, a to i přes případný odklad vykonatelnosti derogačního výroku nálezu pléna Ústavního soudu. Proto se tedy Ústavní soud pravidelně ve své nálezové judikatuře mj. vyjadřuje k aplikaci právních předpisů (resp. jejich částí), jež byly v řízení o kontrole norem zrušeny, ale v souladu s obecně platnými pravidly teorie práva se na určité společenské vztahy stále použijí; srov. k tomu teze uvedené v nálezu ze dne 29. 6. 2004 sp. zn. III ÚS 569/03, N 87/33 SbNU 339. Právě citovaný nález přitom myšlenkově inklinuje k řešení zakotvenému v čl. 140 odst. 4 a odst. 7 Ústavy Republiky Rakousko [Bundes-Verfassungsgesetz (B-VG), publikováno pod BGBl. Nr. 1/1930, ve znění pozdějších předpisů], v souladu s nímž "[Ústavním soudním dvorem] zrušený zákon i nadále dopadá na právní vztahy, jež nastaly [před vyhlášením zrušujícího rozhodnutí Ústavního soudního dvora]; výjimkou (...) [je však situace], kdy Ústavní soudní dvůr v souladu s čl. 140 odst. 7 B-VG vysloví, že jím zrušený zákon nebude dopadat jak na věc jsoucí podnětem k řízení o kontrole norem [tzv. Anlassfall], tak dokonce na právní vztahy [nastalé před vyhlášením zrušujícího rozhodnutí; v originále ‚dass ein von ihm aufgehobenes G - über den Anlassfall hinaus - auch für frühere Sachverhalte nicht mehr anzuwenden ist?]. Takovýto výrok se pak vztahuje i na věci doposud nerozhodnuté [po úpravě citováno a parafrázováno podle Mayer, H. Das österreichische Bundes-Verfassungsrecht: B-VG, F-VG, Grundrechte, Verfassungsgerichtsbarkeit, Verwaltungsgerichtsbarkeit: Kurzkommentar. 4. Aufl. Wien : Manzsche Verlags- und Universitätsbuchhandlung, 2007, zejm. s. 487]". Lze tedy učinit dílčí závěr, že východiska shora citované nálezové judikatury nejsou ani z komparativního hlediska ojedinělá (byť samozřejmě argument komparace má zásadně toliko interpretační význam), což ostatně podporují i doktrinální závěry vztahující se k situaci, kdy Ústavní soud dovodí porušení základních práv (svobod) jednotlivce nesprávnou aplikací procesního předpisu [srov. přiměřeně Wagnerová, E. a kol. Zákon o Ústavním soudu s komentářem. Praha: ASPI 2007, s. 291 a násl.].
Ústavní soud konečně také pravidelně ve své nálezové judikatuře vychází z toho, že hodnocení ústavnosti činnosti orgánu veřejné moci se skládá z několika komponent [srov. například nález Ústavního soudu z 20. 6. 1995 sp. zn. III ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257], přičemž první je právě posouzení ústavnosti aplikovaného právního předpisu (což vyplývá z ust. § 68 zákona o Ústavním soudu). V případě - jako je tomu i v právě projednávané věci - v němž je nosným důvodem zásahu orgánu veřejné moci norma jednoduchého práva, kterou pro její rozpor s ústavním pořádkem Ústavní soud již zrušil, nezbývá než konstatovat, že ústavní stížností napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze trpí mimo jiné vadou spočívající v protiústavnosti relevantního jednoduchého práva vytýkanou nálezem sp. zn. Pl. ÚS 16/12. Byť to sice nebyl Vrchní soud v Praze, který vydával směnečný platební rozkaz zavazující stěžovatelku do tří dnů zaplatit požadovanou částku a náklady řízení (nepodá-li v téže lhůtě námitky), nezbavovalo ho to povinnosti naplnit ústavněprávní imperativ ochrany základních práv a svobod ve smyslu čl. 4 Ústavy. Základní práva a svobody jsou přitom právě díky citovanému článku pod ochranou soudní moci jako celku, když nadto je třeba rozumět, že se nejedná toliko o subjektivní práva a svobody, ale že jde rovněž i o ústavní právo v objektivním slova smyslu v celé jeho šíři [srov. k tomu Jan Filip In Bahýľová, L. a kol. Ústava České republiky: komentář. Praha: Linde, 2010, s. 74 a násl.].
V souladu s výše naznačeným tedy shledal IV. senát Ústavního soudu jako ústavněkonformním řešením v právě projednávané věci algoritmus - poměřuje přitom vedle sebe zejména nutnost ochrany základních práv a svobod stěžovatelky v intencích specifikovaných v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/12 a povinnost zachovat i ve vztahu ke společnosti GORASAN COMPANY LIMITED (tedy v tomto případě ke směnečnému věřiteli) princip právní jistoty a princip ochrany nabytých práv, při respektování principu dělby moci - kdy po tomto zrušujícím nálezu Ústavního soudu budou v řízení před obecnými soudy (popř. před obecným soudem) posuzovány jako včasné všechny námitky ve smyslu § 175 o. s. ř., které stěžovatelka uplatnila v řízení před soudem prvního stupně do skončení prvního jednání ve věci ve smyslu § 118b odst. 1 o. s. ř. Aplikaci právě této lhůty přitom Ústavní soud shledává přiměřenou, neboť právní úprava obsažená v ust. § 118b odst. 1 o. s. ř. je tím zákonným regulativem, jenž se ve směnečných (šekových) sporech aplikuje, nepřistoupí-li soud, ať již z jakéhokoliv důvodu, k vydání směnečného (šekového) platebního rozkazu ve smyslu § 175 o. s. ř. Záleží pak zcela na posouzení vrchním soudem, zda ve věci rozhodne v intencích tohoto nálezu sám, ať už podle § 219 o. s. ř. (respektive podle § 220 o. s. ř.) anebo zda bude postupovat podle § 219a o. s. ř.
Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud shledal ústavní stížnost důvodnou a ústavní stížností napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, v záhlaví citované, zrušil podle ust. § 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť jím bylo porušeno zejména základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces.
Vzhledem k těmto skutečnostem pak již Ústavní soud nepovažoval za nutné vyjadřovat se k námitkám stěžovatelky vztahujícím se ke znaleckému posudku z oboru písmoznalectví, resp. k tomu, zda znalcem učiněný závěr o vysoké míře pravděpodobnosti pravosti podpisu stěžovatelky na směnce je z ústavněprávního hlediska, ve vztahu k provedenému dokazování, akceptovatelný.
Ústavní soud se rovněž v odůvodnění svého rozhodnutí šířeji nezabýval námitkou stěžovatelky, že v její věci rozhodující krajský soud nesprávně aplikoval závěry shora citovaného rozsudku Nejvyššího soudu z 21. 12. 2009 sp. zn. 29 Cdo 3478/2007, když v rozporu s tímto rozhodnutím - s nímž se Ústavní soud zcela ztotožňuje - na ni přenesl důkazní břemeno ve vztahu k prokázání pravosti podpisu na předmětné směnce. Byť totiž lze připustit, že se krajský soud stěžovatelkou zmíněného pochybení skutečně dopustil a ve věci rozhodující vrchní soud toto jeho pochybení v podstatě nereflektoval ani v rámci odůvodnění svého rozhodnutí, z odůvodnění nálezu pléna Ústavního soudu je patrná nutnost vyvážit postavení směnečného dlužníka a směnečného věřitele, tedy primárně umožnit stěžovatelce bránit se proti nárokům plynoucím ze směnečného platebního rozkazu co možná nejširším spektrem námitek. To, jak bude naloženo se zmíněným písmoznaleckým posudkem, je v prvé řadě věcí posouzení ze strany vrchního soudu a vzhledem k nosným důvodům citovaného plenárního rozhodnutí sp. zn. Pl. ÚS 16/12 se tato otázka nejeví být pro tuto chvíli, zejména z ústavněprávního pohledu, určující.
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Autor: US