// Profipravo.cz / Rozsudek pro uznání 31.08.2016
Rozsudek pro uznání v řízení o vypořádání společného jmění manželů
Ačkoliv i přes chybějící navržený způsob vypořádání může být žaloba na vypořádání společného jmění manželů projednatelná, je-li z ní patrno, jaké položky tvořící společné jmění manželů mají být vypořádány, tvoří chybějící návrh na vypořádání některé z položek překážku k tomu, aby mohla být tato položka vypořádána prostřednictvím rozsudku pro uznání. Důvodem je totiž to, že z rozsudku pro uznání musí být zřejmá práva a povinnosti týkající se jednotlivých účastníků. Podobu těchto práv a povinností pro účely rozsudku pro uznání navrhuje některý z účastníků (zpravidla žalobce), přičemž druhý z účastníků (zpravidla žalovaný) navržený způsob vypořádání uzná či se jeho uznání podle § 114b odst. 4 o. s. ř. dovozuje pro absenci řádného a včasného vyjádření. Není-li ovšem z žaloby, k níž se má žalovaný vyjádřit, zřejmé, jaká práva a povinnosti mají ze soudního rozhodnutí vyplývat, pak absence reakce na tzv. kvalifikovanou výzvu podle § 114b o. s. ř. nemůže vést k vydání rozsudku pro uznání, a to ani v částečném rozsahu.
Ačkoliv musí být z návrhu zřejmé, jaká práva a povinnosti mají ze soudního rozhodnutí nadále vyplývat, neznamená to, že by bylo nutné jednotlivé položky oceňovat, aby mohlo dojít k vydání rozsudku pro uznání.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 2103/2016, ze dne 15. 6. 2016
Dotčené předpisy:
153a o. s. ř.
§ 114b o. s. ř.
Kategorie: rozsudek pro uznání; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Uherském Hradišti (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem pro uznání ze dne 26. 5. 2015, č. j. 12 C 149/2014-84, z nemovitých věcí náležejících do společného jmění účastníků ničeho nepřikázal do výlučného vlastnictví žalované (výrok I.), žalované přikázal do výlučného vlastnictví nesplacený zůstatek závazku z půjčky od D. D. ve výši 300 000 Kč (výrok II.), žalobci přikázal ze zaniklého společného jmění manželů do jeho výlučného vlastnictví obchodní podíl o velikosti 50 % ve společnosti Fastek spol. s r. o. (výrok III.), dále pozemek parc. č. st. 507 o výměře 204 m2, pozemek parc. č. 598/1 o výměře 2 676 m2, pozemek parc. č. 598/2 o výměře 1 952 m2 a stavbu rodinného domu K., nacházejícím se na pozemku parc. č. st. 507, vše zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Zlínský kraj, Katastrálním pracovištěm v Uherském Hradišti, na LV č. 2041 pro obec a k. ú. K. (výrok IV.), žalobci přikázal do výlučného vlastnictví závazky vzniklé za trvání manželství, a to závazky vůči ČSOB, a. s. ve výši 2 506 613 Kč a ve výši 296 059 Kč, závazek vůči Českomoravské stavební spořitelně a. s. ve výši 112 000 Kč a závazek z půjčky od J. N. ve výši 1 000 000 Kč (výrok V.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok VI.).
K odvolání žalované Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. 12. 2015, č. j. 59 Co 433/2015-112, rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že se rozsudek pro uznání nevydává.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se odchýlil od judikatury dovolacího soudu, konkrétně od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4272/2007, podle něhož lze rozsudek pro uznání vydat i v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví; tyto závěry se přitom použijí i ve vztahu k vypořádání společného jmění manželů. Odvolací soud nesprávně posoudil předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání, jeho rozhodnutí je nesprávné a překvapivé. Žalobce upozorňuje na liknavé jednání žalované, která si sama sobě odepřela svou nečinností právo na soudní ochranu. Žalobci není zřejmé, proč přikládá odvolací soud váhu návrhu žalobce uvedenému pod bodem IV. žalobního petitu, podle něhož se „žalovaný zavazuje vyplatit vypořádací podíl, bude-li zjištěn, a to dle znaleckých posudků, k rukám žalobkyně do 8 měsíců od právní moci rozsudku,“ když soud není vázán návrhy účastníků, nadto žalobce navrhl výplatu vypořádacího podílu „bude-li zjištěn“. Tento návrh nelze považovat za neurčenou tvrzenou hodnotu, odvolací soud se touto argumentací nepřípustně dotýká skutkového stavu. Bez povšimnutí ponechává odvolací soud, že žalovaná ani v odvolání neuvádí nic k vysvětlení, co jí bránilo v podání vyjádření v soudem stanovených lhůtách. Neshledává-li odvolací soud možnost vydání rozsudku pro uznání a přitom uvádí, že žaloba je projednatelná, pak si sám odporuje. Právní otázkou je tedy „posouzení zvoleného procesního postupu odvolacího soudu, který shledal nesprávným rozsudek pro uznání v právní věci vypořádání společného jmění manželů, aniž by proto byly splněny zákonné podmínky.“ S ohledem na uvedené navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že potvrdí rozsudek soudu prvního stupně a uloží žalované povinnost k náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů, eventuelně aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy a tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
V posuzovaném případě žalobce namítá rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s judikaturou dovolacího soudu týkající se podmínek pro vydání rozsudku pro uznání.
Tato námitka přípustnost dovolání založit nemůže, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Podle § 153a o. s. ř. uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok nebo základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání. Uzná-li žalovaný nárok proti němu žalobou uplatněný jen zčásti, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání, jen navrhne-li to žalobce (odstavec 1). Rozsudek pro uznání nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2) – (odstavec 2). Rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal (§ 114b odst. 5 a § 114c odst. 6) – (odstavec 3).
Podle § 114b o. s. ř. vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, jakož i tehdy, bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, může předseda senátu místo výzvy podle § 114a odst. 2 písm. a) nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení; to neplatí ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2) – (odstavec 1). K podání vyjádření podle odstavce 1 předseda senátu určí lhůtu, která nesmí být kratší než 30 dnů od doručení usnesení. Bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, určí tuto lhůtu až ode dne uplynutí lhůty k podání odporu proti platebnímu rozkazu, elektronickému platebnímu rozkazu nebo evropskému platebnímu rozkazu (odstavec 2). Usnesení podle odstavce 1 musí být žalovanému doručeno do vlastních rukou. Náhradní doručení je vyloučeno; to neplatí, doručuje-li se prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky. Usnesení nesmí být žalovanému doručeno dříve než žaloba (odstavec 4). Jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle odstavce 1 včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§ 153a odst. 3) musí být poučen. To neplatí, jsou-li splněny předpoklady pro zastavení řízení nebo odmítnutí žaloby (odstavec 5).
Z judikatury dovolacího soudu se podává, že rozsudek pro uznání lze vydat i v řízení o vypořádání společného jmění manželů [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3446/2012 (uveřejněné pod č. C 14 256 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2156/2014 (uveřejněné pod č. C 14 435 v Souboru)]. Vzhledem k tomu je třeba se zabývat otázkou, zdali byly v daném řízení naplněny podmínky pro to, aby mohl soud o rozsudku pro uznání rozhodnout.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 10. 2004. sp. zn. 32 Odo 180/2004 (dostupném na www.nsoud.cz), uvedl, že „soud může rozhodnout ve věci samé (tedy i rozsudkem pro uznání a rozsudkem pro zmeškání), pokud mu v tom nebrání nedostatek podmínky řízení, pro který musí být řízení zastaveno, nebo takové vady žaloby, pro které nelze pokračovat v řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003. sp. zn. 21 Cdo 968/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, sešit 9/2003, pod č. 153). Proto i usnesení podle § 114b odst. 1 o. s. ř. soud může vydat za předpokladu, jestliže žaloba netrpí vadami, které by bránily pokračování v řízení. Je-li žaloba bez vad, resp. její vady nebrání pokračovat v řízení (a není-li tu takový nedostatek podmínky řízení, pro který by muselo být řízení zastaveno), nic nebrání soudu v postupu podle § 114b odst. 1 a § 153a odst. 3 o. s. ř. Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení (§ 43 odst. 2 o. s. ř.), jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit 11/2002, pod číslem 209). Protože z hlediska předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání zákon žádné další požadavky na žalobní tvrzení ani v ustanovení § 153a o. s. ř. neklade, je z pohledu žalobních tvrzení dostatečným podkladem pro vydání rozsudku pro uznání takové vylíčení rozhodujících skutečností ve smyslu § 79 odst. 1 o. s. ř., které činí žalobu projednatelnou“ [rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4272/2007 (uveřejněný pod č. 25/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
Uvedené závěry je nicméně třeba pro účely vypořádání společného jmění manželů poměřovat povahou řízení o vypořádání společného jmění manželů jakožto řízení, v němž ve smyslu § 153 odst. 2 o. s. ř. vyplývá z právního předpisu určitý způsob vypořádání právního vztahu mezi účastníky. V řízení o vypořádání společného jmění manželů se vypořádávají položky, které účastníci učinili předmětem řízení ve lhůtě tří let od zániku manželství [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2881/2008 (uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2011, č. 23, str. 868)]. Účastníci přitom mohou, ale nutně nemusí navrhnout způsob, jakým budou jednotlivé položky náležející do společného jmění manželů vypořádány, přičemž soud rozhodující o vypořádání není návrhem účastníků vázán, neboť vypořádání společného jmění manželů spadá do kategorie nároků, u nichž z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky ve smyslu § 153 odst. 2 o. s. ř. [srovnej stanovisko občanskoprávního kolegia bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 3. 2. 1972, sp. zn. Cpj 86/71 (uveřejněné pod č. 42/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Ačkoliv i přes chybějící navržený způsob vypořádání může být žaloba na vypořádání společného jmění manželů projednatelná, je-li z ní patrno, jaké položky tvořící společné jmění manželů mají být vypořádány, tvoří chybějící návrh na vypořádání některé z položek překážku k tomu, aby mohla být tato položka vypořádána prostřednictvím rozsudku pro uznání. Důvodem je totiž to, že z rozsudku pro uznání musí být zřejmá práva a povinnosti týkající se jednotlivých účastníků. Podobu těchto práv a povinností pro účely rozsudku pro uznání navrhuje některý z účastníků (zpravidla žalobce), přičemž druhý z účastníků (zpravidla žalovaný) navržený způsob vypořádání uzná či se jeho uznání podle § 114b odst. 4 o. s. ř. dovozuje pro absenci řádného a včasného vyjádření. Není-li ovšem z žaloby, k níž se má žalovaný vyjádřit, zřejmé, jaká práva a povinnosti mají ze soudního rozhodnutí vyplývat, pak absence reakce na tzv. kvalifikovanou výzvu podle § 114b o. s. ř. nemůže vést k vydání rozsudku pro uznání, a to ani v částečném rozsahu. V této souvislosti je totiž nutno podotknout, že v řízení o vypořádání společného jmění manželů má být rozhodnuto o všech vypořádávaných položkách společně jediným rozhodnutím, přičemž toto rozhodnutí musí nabýt právní moci pro veškeré vypořádávané položky současně [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3307/2006 (uveřejněný pod č. C 5768 a 5769 v Souboru)].
K uvedenému je třeba dodat, že ačkoliv musí být z návrhu zřejmé, jaká práva a povinnosti mají ze soudního rozhodnutí nadále vyplývat, neznamená to, že by bylo nutné jednotlivé položky oceňovat, aby mohlo dojít k vydání rozsudku pro uznání [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3446/2012 (uveřejněné pod č. C 14 256 v Souboru)].
V posuzovaném případě odvolací soud považoval žalobu na vypořádání společného jmění manželů projednatelnou, což shledal i přes to, že výše obchodního podílu a cen nemovitostí mají být určeny soudem ustanoveným znalcem, aniž by žalobce výši jednotlivých položek sám konkretizoval. Podle odvolacího soudu konkrétně neurčené tvrzené hodnoty pro vypořádání společného jmění manželů nemohly být způsobilé k tomu, aby bez provedeného dokazování mohly být konkretizovány, natož aby mohly být bez dalšího vypořádány na základě fikce uznání nároku. Podle odvolacího soudu tak nemůže být na základě fikce uznán nárok, který nebyl v daném případě pro vypořádání SJM co do výše konkrétně uplatněn. Nárok, který nebyl pro vypořádání SJM co do výše uplatněn, nemohl být určen soudem, jak zřejmě bylo provedeno či opomenuto v napadeném rozhodnutí, což se vztahuje i k určení vlastního vypořádacího podílu, který rovněž žalobcem nebyl v konkrétní výši uplatněn. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že ačkoliv by mohl být rozsudek pro uznání v řízení o vypořádání společného jmění manželů vydán, v daném případě by jeho vydání bylo v rozporu s kogentními právními předpisy.
Závěr odvolacího soudu o nemožnosti vydání rozsudku pro uznání v dané věci je správný, byť se dovolací soud zcela neztotožňuje s odůvodněním rozhodnutí odvolacího soudu. V posuzovaném případě rozsudek pro uznání nebyl vyloučen z povahy řízení, překážkou pro vydání rozsudku pro uznání – jak se chybně domníval odvolací soud – nebyla v dané věci ani ta skutečnost, že žalobce přesně nespecifikoval hodnotu nemovitostí a hodnotu obchodního podílu. Překážku pro vydání rozsudku pro uznání ovšem v dané věci – v rozporu s tím, co se domnívá žalobce – činil jeho návrh, že „žalovaný se zavazuje vyplatit vypořádací podíl, bude-li zjištěn, a to dle znaleckých posudků, k rukám žalobkyně do osmi měsíců od právní moci rozsudku.“ Žalobce tímto návrhem předpokládal, že bude rozhodnuto o vypořádacím podílu a že tak jednotliví účastníci obdrží na vypořádání společného jmění manželů to, co jim podle zákona náleží. Pokud žalobce ovšem neuvedl výši vypořádacího podílu, pak je sice i tento žalobní návrh projednatelný, když soud v průběhu řízení se musí vypořádacím podílem zabývat a stanovit jej případně i z úřední povinnosti, ovšem není takovýto návrh dostatečně určitý v tom ohledu, aby o něm mohlo být rozhodnuto rozsudkem pro uznání. Předpokladem pro rozhodnutí rozsudkem pro uznání je v této souvislosti žalobní návrh obsahující uvedení konkrétní výše vypořádacího podílu nebo návrh vycházející z toho, že žádný z účastníků nebude vypořádací podílu druhému účastníku vyplácet. Pokud soud prvního stupně o vypořádacím podílu nerozhodl, pak jeho rozhodnutí se nevypořádalo s celým předmětem řízení. Soud prvního stupně v daném případě nemohl výši vypořádacího podílu stanovit ani vlastní úvahou, neboť mu s ohledem na absentující tvrzení o výši hodnot některých položek k tomu spis nedával podklad, a i kdyby tomu bylo naopak, pak se na stanovení výše vypořádacího podílu nemohla vztahovat fikce uznání podle § 114b odst. 5 o. s. ř., neboť žalovaná, která se k žalobě nevyjádřila, nemohla být s případnou výší vypořádacího podílu seznámena. Dovolací soud proto uzavírá, že závěr odvolacího soudu o tom, že v dané věci nebylo možné vydat rozsudek pro uznání, je věcně správný.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustné, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť řízení není doposud skončeno [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001 (uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Autor: -mha-