// Profipravo.cz / Rozsudek pro zmeškání 29.07.2011
ÚS: K požadavkům na rozhodnutí věci rozsudkem pro zmeškání
Účelem civilního řízení soudního je poskytování ochrany porušeným nebo ohroženým subjektivním soukromým právům. O ochraně lze v pravém slova smyslu hovořit pouze tehdy, pokud civilní proces umožňuje prosadit skutečně existující, a nikoliv fiktivní subjektivní soukromá práva a povinnosti. Jednotlivé instituty občanského soudního řádu a jiných procesních předpisů je proto nutno upravit, a úpravu interpretovat a aplikovat tak, aby – při zachování ostatních základních principů a východisek civilního procesu – odpovídaly takto vymezené ochranné funkci civilního práva procesního. To platí i pro všechny instituty sloužící k urychlování civilního řízení soudního, včetně rozsudků, jež reagují na zmeškání účastníka.
I. Funkcí kontumačního rozsudku není jakkoliv urychlit řízení, ale urychlit řízení za pomoci uplatnění skutkové domněnky, podle níž lze s vysokou pravděpodobností hraničící s jistotou považovat za pravdivá rozhodná skutková tvrzení procesní strany, jimž protistrana neodporovala, ač k tomu měla příležitost. Předchozí procesní aktivita žalovaného, jenž se nedostavil k prvnímu jednání, proto může v konkrétním případě uplatnění této skutkové domněnky vyloučit.
II. Součástí zkráceného odůvodnění rozsudku pro zmeškání podle § 157 odst. 3 o. s. ř. musí být rovněž právní posouzení otázky, zda z žalobních tvrzení vyplývá uplatněný nárok.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 329/08, ze dne 20.06.2011
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera, o ústavní stížnosti prof. Dr. P. P., zastoupeného JUDr. Jiřím Rubkem, advokátem se sídlem Říčany, Sukova 1307, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2007 č. j. 15 Co 148/2007-126, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 16. 10. 2006 č. j. 11 C 278/2003-99 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 20. 12. 2006 č. j. 11 C 278/2003-108, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a vedlejšího účastníka prof. JUDr. A. G., CSc., advokáta, zastoupeného JUDr. Milanem Hulmákem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 2, Botičská 4, takto:
I. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2007 č. j. 15 Co 148/2007-126 a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 16. 10. 2006 č. j. 11 C 278/2003-99 bylo porušeno právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2007 č. j. 15 Co 148/2007-126 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 16. 10. 2006 č. j. 11 C 278/2003-99 se ruší.
III. Ústavní stížnost se v části, v níž směřuje proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 20. 12. 2006 č. j. 11 C 278/2003-108 odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel včas podanou ústavní stížností brojí proti shora označeným rozhodnutím obecných soudů, jimž vytýká porušení svého práva na rovné zacházení, na spravedlivý proces, jakož i práva, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno. Porušení práva na spravedlivý proces stěžovatel spatřuje v tom, že vedlejšího účastníka označovaly soudy plnými tituly, zatímco stěžovatele jenom jménem a příjmením; argumenty vedlejšího účastníka soudy bez dalšího plně akceptovaly, zatímco argumenty stěžovatele bez logického vysvětlení odmítly, nebo se jimi nezabývaly či je zamlčely; vedlejší účastník byl opakovaně vyzýván k doplnění tvrzení; vůči stěžovateli naopak volily soudy striktní přístup.
2. V ústavní stížnosti se dále tvrdí, že "stěžovateli je známo, že v České republice je uplatňování práv podmíněno zejména osobními vazbami, společenským a majetkovým postavením, a rovnost práv je pouze teoretickou proklamací, zcela vzdálenou od reality", resp. že "se jedná o selhání justice, založené na vzájemných osobních konexích a na společenském postavení žalobce". Vzhledem k tomu, že tato tvrzení nebyla dostatečně substancována, vyzval Ústavní soud stěžovatele, aby uvedl, ve kterých konkrétních skutečnostech shledává, že bylo v jeho věci uplatnění jeho práv podmíněno osobními vazbami, společenským a majetkovým postavením, a poučil jej, že tato tvrzení nemohou být pouze povšechná, ale naopak je nezbytné, aby byla konkrétní, přesná a určitá. Dále jej zdejší soud vyzval, aby stěžovatel označil důkazy k prokázání těchto skutečností, případně jde-li o listinné důkazy, aby je přiložil. Stěžovatel ve vyjádření pouze uvedl, že tyto závěry zakládá "zejména na stěžovaném případě a dále na jeho osobních zkušenostech" v jiném sporu; k tomu stěžovatel přiložil označené rozhodnutí. Dále stěžovatel poukázal na "jiné obecně známé případy", kupř. na "podivné okolnosti trestního stíhání místopředsedy vlády pana Č.", či na "povolení narovnání u případu opilého činitele justice, který způsobil nehodu se dvěma smrtelnými zraněními". Vzhledem k tomu, že ani po tomto doplnění nelze považovat tvrzení stěžovatele ohledně osobních vazeb, společenského a majetkového postavení za dostatečně substancovaná, Ústavní soud k nim v souladu s předchozím poučením nepřihlížel.
3. Porušení práva na spravedlivý proces stěžovatel dále spatřoval v údajných manipulacích se skutečnostmi obsaženými ve spise; v rámci toho poukázal mj. na okolnost, že v protokole o jednání ze dne 9. 1. 2006 je uvedeno, že se toto jednání zrušuje a místo toho se nařizuje příprava jednání; stěžovatel se přitom na toto jednání dostavil a vznesl své námitky proti žalobě. Dále stěžovatel namítá existenci průtahů v řízení, vysokou benevolenci vůči vedlejšímu účastníku a naopak nelogické posouzení námitek stěžovatele jako nepravdivých. Stěžovatel rovněž dovozuje, že tvrzení vedlejšího účastníka nebylo možno považovat za nesporná.
4. Porušení práva na to, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno, spatřuje stěžovatel v závěru odvolacího soudu, dle nějž stěžovatel "nepravdivě uvádí", že zásilka byla zasílána na adresu P. Tato slova totiž znamenají, že stěžovatel lže, což se dotýká stěžovatelovy cti.
II.
5. Obvodní soud pro Prahu 8 ve svém vyjádření označil ústavní stížnost za nedůvodnou a zjevně účelovou. Na jednání konané dne 16. 10. 2008 byl stěžovatel řádně předvolán. Jednání dne 9. 1. 2006 bylo zrušeno a namísto něj byla nařízena příprava jednání, neboť soud přehodnotil svůj záměr ve věci jednat, když se ukázalo nezbytné nejprve doplnit žalobu o podrobnější skutková vylíčení; proto soud ústní jednání zrušil a nařídil přípravu jednání podle § 114c o. s. ř.
6. Městský soud ve svém vyjádření navrhl zamítnutí ústavní stížnosti a odkázal na svůj rozsudek. Rovněž konstatoval, že odvolací soud se velice pečlivě zabýval tím, zda byly splněny předpoklady rozsudku pro zmeškání, zabýval se všemi odvolacími námitkami a rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil až poté, kdy dospěl k závěru, že se jednalo o rozhodnutí věcně správné. Ohledně námitky nerovnosti účastníků, způsobené v absenci akademického titulu u označení stěžovatele, městský soud uvedl, že vycházel z údajů obsažených ve spise.
7. Vedlejší účastník navrhl odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné. Ve svém vyjádření popřel tvrzení obsažená v ústavní stížnosti; dle vedlejšího účastníka z průběhu řízení ani z tvrzení stěžovatele nevyplývá, že by byl vedlejší účastník oproti stěžovateli jakkoli zvýhodněn. Vedlejší účastník ani nesdílí přesvědčení stěžovatele, že se soud nevypořádal s argumenty stěžovatele a bez dalšího akceptoval argumentaci vedlejšího účastníka. Tvrzením, že uplatňování práv je v České republice podmíněno osobními vazbami, společenským a majetkovým postavením a rovnost práv je teoretickou proklamací, se vedlejší účastník cítí dotčen a stěžovatel by je měl ve vztahu k předmětnému řízení doložit. Vedlejší účastník ve svém vyjádření rovněž rozvedl, že nesdílí argumentaci stěžovatele ohledně manipulace skutečnostmi obsaženými ve spise, a konečně vyjádřil stanovisko, že byly splněny všechny předpoklady kontumačního rozsudku.
8. Repliku stěžovatel nepodal.
9. K výzvě Ústavního soudu vyslovil stěžovatel i Městský soud v Praze a Obvodní soud pro Prahu 8 souhlas s upuštěním od ústního jednání. Protože Ústavní soud dospěl k závěru, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, rozhodl bez ústního jednání (§ 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu").
III.
10. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem pro zmeškání ze dne 16. 10. 2006 č. j. 11 C 278/2003-99 uložil stěžovateli coby žalovanému povinnost zaplatit žalobci (vedlejšímu účastníku v řízení o ústavní stížnosti) částku 22 000 Kč s příslušenstvím, jakož i náklady řízení. V odůvodnění soud konstatoval, že vzal za prokázané tyto skutečnosti obsažené v žalobě: vedlejší účastník jako advokát na základě ústně uzavřené smlouvy o právní pomoci ze dne 2. 8. 2006 poskytl žalovanému právní služby, za které byla smluvně sjednána odměna advokáta ve výši 25 000 Kč. Tuto částku se stěžovatel zavázal splácet podle splátkového kalendáře, avšak zaplatil pouze první splátku ve výši 3 000 Kč a dluží tak ještě na odměně advokáta 22 000 Kč. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel bez důvodné a včasné omluvy nedostavil na první jednání, konané dne 16. 10. 2006, ač byl řádně a včas předvolán, a žalobce navrhl, aby soud rozhodl rozsudkem pro zmeškání, byly splněny předpoklady rozhodnutí rozsudkem pro zmeškání podle § 153b o. s. ř. a soud vzal tvrzení vedlejšího účastníka obsažená v žalobě za nesporná.
11. Proti tomuto rozsudku se stěžovatel bránil jednak návrhem na jeho zrušení, jednak odvoláním. Návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání zamítl Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením ze dne 20. 12. 2006 č. j. 11 C 278/2003-108. Tvrzení stěžovatele, že se k jednání nedostavil proto, že nebyl řádně předvolán, soud nepovažoval za důvod pro zrušení kontumačního rozsudku, nýbrž za případný odvolací důvod.
12. O odvolání rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 6. 2007 č. j. 15 Co 148/2007-126 tak, že potvrdil rozsudek soudu I. stupně s tím, že povinnost žalovaného (stěžovatele) zaplatit 3,5% roční úrok z prodlení z částky 3 000 Kč od 1. listopadu 2002 se stanoví do zaplacení; ve výroku II. uložil žalovanému (stěžovateli) povinnost zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení. V odůvodnění odvolací soud dospěl k závěru, že žaloba a doplnění návrhu spolu s předvoláním k jednání byly stěžovateli řádně doručeny. Zásilka (s doplněním návrhu a předvoláním k jednání dne 16. 10. 2006) byla doručována na adresu P. 8, a žalovaný ji převzal dne 5. 10. 2006. Za situace, kdy zásilka byla řádně doručena, je zcela bez významu, že na předvolání byla v úvodní části nesprávně uvedena adresa stěžovatele P. 3. Stěžovatel nenavrhl žádné důkazy pro své tvrzení, že v obálce ve skutečnosti předvolání nebylo vloženo; toto tvrzení ani není věrohodné za situace, kdy nepravdivě uvádí, že zásilka byla zasílána na adresu P. 3. S ohledem na to uzavřel odvolací soud, že byly splněny podmínky pro rozhodnutí rozsudkem pro zmeškání.
IV.
13. Ústavní stížnost je důvodná.
14. Soudy jsou článkem 90 Ústavy ČR povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. To platí obecně pro kterýkoliv druh soudního řízení, tedy i pro soudnictví civilní. V souladu s vymezením civilní soudní pravomoci lze z citovaného článku Ústavy ČR dovodit, že účelem civilního řízení soudního je poskytování ochrany porušeným nebo ohroženým subjektivním soukromým právům. Účel civilního procesu přitom nelze podceňovat nejen proto, že se opírá o uvedený ústavní základ, ale zejména z toho důvodu, že se v něm zrcadlí vůbec smysl existence civilního práva procesního a jeho vzájemný vztah s hmotným právem. Soukromé právo svým adresátům umožňuje, aby se především na základě vlastních právních úkonů, popř. jiných právních skutečností, stali účastníky soukromoprávních vztahů, v rámci nichž budou nositeli subjektivních soukromých práv a povinností. Stanovením subjektivních hmotných práv a povinností však úloha právního řádu nekončí. Nezbytným předpokladem řádného fungování společnosti je bezpochyby rovněž zajištění možnosti právní ochrany pro případ, že subjektivní soukromá práva budou porušena nebo ohrožena, nebo že nositelé subjektivních povinností je nebudou dobrovolně plnit. Po zásadním omezení svépomoci pouze na nevyhnutelně nutnou míru tuto ochranu poskytuje právě civilní právo procesní. Nastíněný vztah hmotného a procesního práva lze tedy slovy prof. Macura (Macur, J. Problémy vzájemného vztahu práva procesního a práva hmotného. Brno: Masarykova univerzita, 1993, s. 27.) shrnout tak, že "existence procesního práva je odůvodněna poskytováním ochrany materiálním subjektivním právům a oprávněným zájmům a existence hmotného práva v jeho celku není zase možná bez mocenského donucujícího působení práva procesního".
15. O ochraně lze v pravém slova smyslu hovořit pouze tehdy, pokud civilní proces umožňuje prosadit skutečně existující, a nikoliv fiktivní subjektivní soukromá práva a povinnosti. V rozsahu, v jakém se civilní právo procesní od tohoto cíle vzdaluje, je popírána nejen ochranná funkce civilního práva procesního, ale též smysl soukromoprávní regulace; v konečném důsledku je potom významně narušena právní jistota. Jinak řečeno, civilní právo procesní je účinné jenom v té míře, v níž je způsobilé poskytnout ochranu skutečným subjektivním hmotným právům. Tím přirozeně nemá být řečeno, že v konkrétních případech nemohou existovat rozsudky, které se rozcházejí se skutečnými hmotněprávními poměry, jako tomu může být u rozsudků založených na pravidlech o důkazním břemenu. Koncepčně by však právní úprava měla směřovat k tomu, aby ochrannou funkci civilního procesu - coby poskytování ochrany skutečným subjektivním hmotným právům - respektovala. To je úkolem nejen zákonodárce, ale také aplikační praxe, která se v současné době musí vypořádat s mnohdy značně neuspokojivým zněním občanského soudního řádu, popř. dalších procesních předpisů. Jednotlivé instituty občanského soudního řádu a jiných procesních předpisů je proto nutno upravit, a úpravu interpretovat a aplikovat tak, aby - při zachování ostatních základních principů a východisek civilního procesu - odpovídaly ochranné funkci civilního práva procesního.
16. Uvedený požadavek je obecný, a lze jej proto vztáhnout i na všechny instituty sloužící k urychlování civilního řízení soudního, a to včetně rozsudků, jež reagují na zmeškání účastníka. Funkcí kontumačního rozsudku není jakkoliv urychlit řízení, ale urychlit řízení za pomoci uplatnění skutkové domněnky nepříznivé tomu, vůči němuž je rozsudek pro zmeškání vynesen. Kontumační rozsudky se zakládají na tom, že procesní strana v řízení nehájí svá práva, přestože k tomu měla možnost (např. Rosenberg, L. - Schwab, K. H. - Gottwald, P. Zivilprozessrecht. 16. Vydání. München: C. H. Beck, 2004, s. 704) a navzdory tomu, že jde o kontradiktorní spor ovládaný projednací zásadou, v němž má strana sama ve svém vlastním zájmu přispět k objasnění skutkového stavu, jsou-li tvrzení protistrany nepravdivá, neúplná či se jinak odchylují od skutečnosti. Rozsudek pro zmeškání z tohoto pohledu, jak konstatuje prof. Macur (Macur, J. Rozsudek na základě fikce uznání nároku podle ustanovení § 114b o. s. ř. Bulletin advokacie, 2002, č. 2, s. 32), "není založen na nějakých ‚fikcích? či na pouhém úsilí o ukončení jednání za každou cenu, ale opírá se o dlouhodobě osvědčenou skutkovou domněnku, podle níž je vysoce pravděpodobné, že strana, která žádným způsobem tvrzení druhé procesní stany nezpochybňuje, ač má k tomu všechny možnosti, neučiní žádná skutková tvrzení ani důkazní návrhy a k nařízenému prvnímu ústnímu soudnímu jednání se nedostaví, nemá ve skutečnosti žádné argumenty ani důkazy proti správnosti skutkových tvrzení druhé procesní strany. ... Ve všech moderních civilních soudních řádech jsou s velkou pečlivostí vyloučeny všechny nefunkční vlivy, které by mohly nežádoucím způsobem, tedy v rozporu s objektivní skutečností, ovlivnit uplatnění skutkové domněnky, resp. zkušenostní věty. ... Výsledkem uplatnění domněnky je vysoce pravděpodobný závěr, hraničící s jistotou, že rozhodná skutková tvrzení procesní strany, jimž druhá strana neodporovala, jsou pravdivá. Nejde o uplatnění fikce, ale o použití skutkové domněnky, o níž lze předpokládat, že odpovídá skutkovému stavu, který před procesem a nezávisle na něm objektivně nastal. První závěr rozsudku musí být na něm založen. Nejedná se o rozsudek pro uznání, ale o rozsudek, vydaný na základě skutkového stavu, který je v souladu s vnitřním přesvědčením soudce, neboť jej vyvozuje z obecně se uplatňující skutkové domněnky (zkušenostní věty)."
17. Tomu plně korespondují závěry, které Ústavní soud vyslovil již v nálezech sp. zn. III. ÚS 428/04 a IV. ÚS 63/05, a jež posléze akceptoval i Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 30 Cdo 3825/2007: "Při rozhodování o případném vydání rozsudku pro zmeškání, resp. při rozhodování o návrhu žalovaného na zrušení rozsudku pro zmeškání, soudy musí brát v úvahu rovněž např. předchozí procesní aktivitu žalovaného, tedy zda se eventuálně vyjádřil k podané žalobě, zda navrhl důkazy ke své obraně atd. Soud by měl v každém jednotlivém případě přihlédnout rovněž k povaze předmětu sporu. K vydání rozsudku pro zmeškání by soud měl přistupovat uvážlivě a volit tento institut zejména v případech, v nichž nezájem na straně žalovaného je zřejmý, kdy je žalovaný skutečně nečinný (což vyplývá např. z obsahu a frekvence již dříve učiněných procesních úkonů) a odmítá se aktivně podílet na soudním procesu, či úmyslně soudní řízení protahuje." Procesní aktivita žalovaného totiž bezpochyby může nastoupení uvedené skutkové domněnky vyloučit; vynesení kontumačního rozsudku by za takového stavu bylo v rozporu nejen s účelem tohoto institutu, ale i s účelem civilního procesu.
V.
18. Klíčovým předpokladem rozsudku pro zmeškání podle současné české úpravy je okolnost, že žalovaný zmeškal první jednání, které se ve věci konalo. V usnesení ze dne 24. 9. 2003 sp. zn. 29 Odo 166/2002, publikovaném pod R 42/2004, Nejvyšší soud k tomuto předpokladu konstatoval, že "prvním jednáním je třeba rozumět jen jednání, které skutečně proběhlo; nejde tedy o první jednání, jestliže bylo účastníkům ještě přede dnem, kdy se mělo uskutečnit, doručeno vyrozumění, že se jednání nekoná (že bylo ‚zrušeno?, ‚odvoláno?). Dostaví-li se žalovaný k prvnímu jednání, rozsudek pro zmeškání nelze vydat, i když se k dalším jednáním bez omluvy nedostavuje a i když další předvolání určené do vlastních rukou žalovaného opět obsahuje - se zřetelem k ustanovení § 153b odst. 1 o. s. ř. nesprávné - poučení o možnosti vydání rozsudku pro zmeškání. O zrušení (odvolání) jednání ve výše uvedeném smyslu jde i tehdy, jestliže soud tzv. ‚odročí? termín nařízeného jednání na pozdější dobu předem (přede dnem, kdy se nařízené jednání mělo konat)." Obdobně srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 15. 12. 1999 sp. zn. 20 Cdo 1046/99 a z 25. 9. 2002 sp. zn. 29 Odo 247/2001 (R 39/2003).
19. V souzené věci soud rozhodl kontumačním rozsudkem v neprospěch stěžovatele pro jeho neúčast na jednání konaném dne 16. 10. 2006. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že soud považoval toto jednání za první jednání ve věci. Obsah procesního spisu však takovému závěru nenasvědčuje. Součástí spisu je též protokol, označený jako "protokol o jednání před soudem prvního stupně". Podle obsahu protokolu se jednání konalo dne 9. 1. 2006 a byl mu přítomen zástupce žalobce a osobně stěžovatel (jakožto žalovaný). V protokolu se dále uvádí, že "jednání bylo zahájeno v"; časový údaj, který evidentně byl původní součástí protokolu, byl posléze přelepen bílou páskou. V protokolu se dále konstatuje přítomnost otce stěžovatele jako veřejnosti, a poté se uvádí: "Na to vyhlášeno usnesení: Ústní jednání nařízené na dnešní den se zrušuje s tím, že se namísto tohoto nařizuje jednání za účelem přípravy jednání." Ve vyjádření k ústavní stížnosti soud I. stupně tento krok vysvětlil následujícím způsobem: "Důvodem zrušení původně nařízeného ústního jednání a namísto toho uskutečněné přípravy jednání dne 9. 1. 2006 byla ta skutečnost, že soud přehodnotil svůj původní záměr ve věci jednat, když se ukázalo nezbytné ještě nejprve doplnit žalobu o podrobnější skutková vylíčení."
20. Je tedy nepochybné, že první jednání ve věci bylo nařízeno na 9. 1. 2006. Dále však obsah protokolu nabízí přinejmenším dvě možné varianty: první variantou je, že jednání ve věci bylo zahájeno, a tedy se také konalo, a teprve v jeho průběhu soud rozhodl o jeho "zrušení"; druhá varianta spočívá v tom, že jednání ani nebylo zahájeno a že soud rozhodl o jeho "zrušení" ještě dříve, než je zahájil. Ústavní soud nepovažuje za důležité posuzovat, která z těchto variant odpovídá pravdě, neboť ani v jedné z nich nelze mít předpoklady pro vydání kontumačního rozsudku za splněné. Pokud dne 9. 1. 2006 bylo první jednání ve věci již zahájeno, je zcela evidentní, že vydání rozsudku pro zmeškání pro neúčast žalovaného na jednání konaném dne 16. 10. 2006 vůbec neodpovídá § 153b odst. 1 o. s. ř., a to již jen z toho důvodu, že by šlo o druhé jednání ve věci. Odpovídá-li realitě druhá varianta, tj. bylo-li jednání ve věci zrušeno ještě dříve, než začalo, nelze přehlédnout okolnost, že se tak stalo až bezprostředně před jeho zahájením, a nikoliv nejpozději přede dnem, kdy se mělo toto jednání konat, jak požadují shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu. Požadavek, aby jednání bylo zrušeno nejpozději den před termínem konání prvního jednání ve věci, je přitom zcela oprávněný, což je zřejmé i v souzené věci: Soud prvního stupně nařídil jednání na 9. 1. 2006, na něj také účastníky jakožto na první jednání předvolal a k tomuto jednání se coby k prvnímu jednání ve věci účastníci dostavili (resp. za žalobce zástupce, žalovaný stěžovatel osobně). Žalovaný stěžovatel tedy na předvolání soudu k prvnímu jednání ve věci řádně reagoval, dostavil se k němu a byl připraven hájit svá práva. Z jeho procesní aktivity tedy lze jednoznačně dovodit, že skutková domněnka, na níž je založen kontumační rozsudek, se nemůže v této věci uplatnit. Ostatně procesní aktivita stěžovatele se neomezovala jenom na účast u tohoto jednání a na tvrzení tam přednesená, ale zahrnovala též podání soudu, jež jsou obsahem spisu.
21. Z ústavního pohledu je rovněž nepřijatelné, aby nesprávný procesní postup soudu šel k tíži účastníka. Jinak, než jako nesprávný (nepřipravený), nelze totiž posoudit postup, kdy soud I. stupně nařídí jednání, a teprve v den jeho konání si uvědomí nutnost doplňovat žalobu o další skutková tvrzení. Nařizuje-li soud jednání ve věci, mělo by to znamenat, že věc je připravena k řádnému projednání. Tím spíše by to bylo možno očekávat od řízení ve věci zahájené v polovině roku 2003, v níž již předtím dvakrát žalobce vyzýval k odstranění vad žaloby (21. 12. 2004 a 7. 6. 2005).
VI.
22. Ústavní soud v řadě svých nálezů konstatoval, že součástí práva na spravedlivý proces je povinnost obecných soudů náležitě odůvodnit své rozsudky (např. I. ÚS 244/08). To platí nejen pro rozsudky s úplným odůvodněním, ale i pro rozsudky, u nichž zákon připouští zkrácenou verzi odůvodnění (§ 157 odst. 3 a 4 o. s. ř.).
23. Ustanovení § 157 odst. 3 o. s. ř. ukládá soudu, aby v odůvodnění rozsudku pro uznání nebo rozsudku pro zmeškání uvedl předmět řízení a stručně vyložil důvody, pro které rozhodl jedním z těchto rozsudků.
24. Předmětem řízení je nárok (v procesním smyslu), jenž je tvořen dvěma prvky. Předmětem nároku a základem nároku. Ve sporném řízení, ovládaném projednací zásadou, je předmět nároku představován požadovanými účinky soudního rozhodnutí, vyjádřenými v žalobním petitu; základem nároku jsou skutková tvrzení, kterými žalobce odůvodňuje to, čeho se domáhá. Co bylo předmětem řízení, lze z odůvodnění rozsudku soudu I. stupně poznat, a v tomto směru je možno požadavek § 157 odst. 3 o. s. ř. považovat za splněný.
25. Citované ustanovení občanského soudního řádu dále vyžaduje, aby v odůvodnění rozsudku pro zmeškání byly stručně uvedeny důvody, pro které soud tímto rozsudkem rozhodl. Ústavnímu soudu je známo, že se v praxi vyskytují rozdílné názory na otázku, zda požadavek stručného vyložení důvodů odklizení sporu kontumačním rozsudkem zahrnuje i právní posouzení věci či nikoliv (k tomu srov. Vrcha, P. Odůvodnění civilního rozsudku. Praha: Leges, 2010, s. 50 až 54). S ohledem na funkci, kterou plní odůvodnění soudního rozsudku v demokratickém právním státě (jak z pohledu samotných účastníků, možnosti přezkumu rozhodnutí, tak i z hlediska kontroly veřejnosti), jakož i na vymezení předpokladů rozsudku pro zmeškání v § 153b o. s. ř., se Ústavní soud přiklání k názoru, který vyslovil Krajský soud v Ústí nad Labem kupř. v usnesení ze dne 30. 8. 2005 sp. zn. 10 Co 632/2005 (dostupný v právním informačním systému ASPI), dle nějž pojem "důvody", pro které soud rozhodl rozsudkem pro zmeškání, zahrnují též hmotněprávní předpoklady, které umožnily, aby soud žalobě vyhověl.
26. Urychlení řízení, kterého se pomocí kontumačního rozsudku dosahuje, se dotýká pouze oblasti ovládané projednací zásadou, tedy skutkového stavu, na němž bude rozsudek založen. Se zmeškáním účastníka není spojena žádná fikce uznání nároku, ale pouze skutková domněnka, že tvrzení druhé procesní strany odpovídají skutkovému stavu, jak před procesem a nezávisle na něm objektivně nastal. Platný občanský soudní řád to v § 153b odst. 1 vyjadřuje těmito slovy: "...pokládají se tvrzení žalobce obsažená v žalobě o skutkových okolnostech, týkající se sporu, za nesporná...". Právní úprava nijak nevylučuje právní posouzení takto zjištěného skutkového stavu, ale naopak jej předpokládá. Soud může žalobci kontumačním rozsudkem vyhovět pouze tehdy, pokud z žalobcem tvrzených skutečností vyplývá uplatněný nárok; jestliže tomu tak není, soud žalobu zamítne (k tomu srov. Winterová, A. Rozsudek pro zmeškání, rozsudek pro uznání. Právní praxe, 1993, s. 594). Z tohoto hlediska právní posouzení otázky, zda z žalobních tvrzení vyplývá uplatněný nárok, bezpochyby patří mezi "důvody, pro které soud rozhodl ... rozsudkem pro zmeškání" ve smyslu § 157 odst. 3 o. s. ř.; právní kvalifikace v tomto smyslu proto musí být součástí zkráceného odůvodnění rozsudku pro zmeškání.
27. V souzené věci takováto právní kvalifikace zcela chybí. Odůvodnění se omezuje na výčet formálních předpokladů rozsudku pro zmeškání, dále na citaci § 153b o. s. ř. a na konstatování, že podmínky citovaného ustanovení jsou splněny. Takové - v podstatě nepřezkoumatelné - odůvodnění nejen neodpovídá požadavkům § 157 odst. 3 o. s. ř., ale ani nárokům na odůvodňování soudních rozhodnutí plynoucích z práva na spravedlivý proces.
VII.
28. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že bylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; ústavní stížnosti proto - aniž se zabýval dalšími námitkami - dle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a kontumační rozsudek a rozsudek odvolacího soudu podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.
29. Zrušovací důvody však nedopadají na usnesení, jímž soud I. stupně zamítl návrh stěžovatele na zrušení kontumačního rozsudku podle § 153b odst. 4 o. s. ř. Stěžovatel svůj návrh odůvodnil tvrzeními, která odpovídají odvolacím důvodům proti kontumačnímu rozsudku, a nikoliv důvodem, který stanoví citované ustanovení (existence omluvitelných důvodů zmeškání prvního jednání). Ústavní soud proto ústavní stížnost v části, v níž směřovala proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 20. 12. 2006 č. j. 11 C 278/2003-108 odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat (§ 54 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Autor: US