// Profipravo.cz / Rozsudek pro zmeškání 01.02.2008
K vyjádření podle § 114b OSŘ; k obsahu zásilky adresované soudu
I. Procesní úprava § 114b ve spojení s § 153a odst. 3 o. s. ř. (fikce uznání a následné vydání rozsudku pro uznání bez slyšení žalovaného, nevyjádří-li řádně se k žalobě minimálně ve 30-ti denní lhůtě) je na samé hranici ústavních záruk ochrany práv stran v civilním procesu. Ústavní soud již judikoval, že právo na slyšení účastníka před soudem, tedy i na projednání věci v jeho přítomnosti (právo na „hearing“), je základním právem, na jehož respektování je třeba bezvýhradně trvat (nález sp. zn. I. ÚS 793/04, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 39, č. 188). Tím spíše je nezbytné postupovat při posuzování podmínek pro vydání rozsudku pro uznání „uvážlivě a zdrženlivě“ (slovy Ústavního soudu, jenž se takto vyjádřil v souvislosti s hraničními situacemi při vydání rozsudku pro zmeškání – viz nález sp. zn. IV. ÚS 63/05, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 38, č. 163).
II. K důkaznímu břemenu o obsahu zásilky adresované soudu – bez právního shrnutí
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3047/2006, ze dne 30. 11. 2007
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce C. M., s. r. o., zastoupeného advokátem, proti žalovanému G. E., s. r. o., zastoupenému advokátem, o vyklizení nebytových prostor, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C 524/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2006, č. j. 25 Co 136/2006-34, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2006, č. j. 25 Co 136/2006-34, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Městský soud v Praze svým rozsudkem shora označeným potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 31. 1. 2006, č. j. 7 C 524/2005-12, kterým bylo žalovanému uloženo vyklidit nebytové prostory obchodních jednotek v objektu T., č. p. 121, k. ú T., obec P., jak blíže vymezeny ve výroku rozsudku; vyklizené prostory měl žalovaný za povinnost předat žalobci do patnácti dnů od právní moci rozsudku. Odvolací soud též rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 1.975,- Kč.
Předmětem řízení byla žaloba o vyklizení nebytových prostor (obchodních jednotek a kanceláře), jejichž vlastníkem je žalobce a které žalovaný užíval na základě nájemní smlouvy se žalobcem ze dne 21. 1. 2003 (s dodatkem ze dne 7. 5. 2004); smlouva byla sjednána v režimu zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor. Žalovaný podle tvrzení žalobce neplatil opakovaně nájemné a žalobce reagoval ukončením nájemního vztahu ze dne 27. 9. 2005; nájem skončil dne 31. 10. 2005. Žalobce tedy žádal o vyklizení předmětných prostor proto, že žalovaný je již užíval bez právního důvodu.
Žalovaný byl současně s doručením žaloby vyzván soudem prvního stupně ve smyslu § 114b odst. 1, 5 o. s. ř. (s náležitým poučením), aby se k žalobě do 30-ti dnů vyjádřil; v případě, že se tak bez sdělení vážného důvodu ve lhůtě nestane, bude mít soud zato, že nárok uznává a bude vydán rozsudek pro uznání. Žalovanému byla výzva doručena dne 16. 12. 2005 a do 15. 1. 2006 (ani bezprostředně poté) jeho vyjádření s požadovaným obsahem soudu podle obsahu spisu nedošlo. Soud prvního stupně proto vydal dne 31. 1. 2006 rozsudek pro uznání v intencích § 153a odst. 3 o. s. ř.; v něm vyšel ze zákonné fikce uznání žalobního nároku žalovaným.
Žalovaný se proti rozsudku odvolal, odvolací soud však při přezkumu všech náležitostí vydaného rozsudku pro uznání dospěl k závěru, že rozhodnuto bylo v souladu s procesním předpisem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které opíral o nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Předestřel dovolacímu soudu dvě právní otázky. Je to 1) otázka právního posouzení doručení zásilky z 22. 12. 2005, obsahující podle žalovaného – kromě samostatné žaloby o vydání věci – též vyjádření k věci o vyklizení nebytových prostor, v němž vznáší námitku projednání věci v rozhodčím řízení podle § 106 odst. 1 o. s. ř. (č.l. 18). A dále 2) dovolatel tvrdí, že mezi stranami byla sjednána platná rozhodčí doložka a jejich spory jsou projednávány před Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR. K námitce žalovaného o příslušnosti rozhodčího soudu měl přihlédnout i odvolací soud a řízení minimálně přerušit (námitka byla vznesena i v odvolání žalovaného proti rozsudku pro uznání). Dovolatel žádal, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších instancí a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání namítl jeho nepřípustnost; dovolání by tedy mělo být odmítnuto. Žalovaný, na němž bylo prokázat doručení zásilky údajně obsahující též vyjádření k žalobě ve smyslu § 114b o. s. ř., argumentoval nevěrohodně. Námitka písemně uzavřené rozhodčí doložky pak byla vznesena opožděně, k čemuž existuje i judikatura NS. Dovolání je navíc věcně nedůvodné i proto, že rozhodčí soud (viz předchozí odstavec) již projednával spor mezi stranami – žalobu žalovaného o určení trvání nájemního vztahu. Tu ovšem rozhodčím nálezem z 29. 6. 2006 pod č. j. Rsp 770/05 zamítl.
Nejvyšší soud zjistil, že žalovaný, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalovaný dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. a uplatněné dovolací důvody spočívaly v právních otázkách, jež bylo možné podřadit pod § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci).
Dovolání je přípustné a za dosavadního procesního stavu i důvodné.
Procesní úprava § 114b ve spojení s § 153a odst. 3 o. s. ř. (fikce uznání a následné vydání rozsudku pro uznání bez slyšení žalovaného, nevyjádří-li řádně se k žalobě minimálně ve 30-ti denní lhůtě) je na samé hranici ústavních záruk ochrany práv stran v civilním procesu. Ústavní soud již judikoval, že právo na slyšení účastníka před soudem, tedy i na projednání věci v jeho přítomnosti (právo na „hearing“), je základním právem, na jehož respektování je třeba bezvýhradně trvat (nález sp. zn. I. ÚS 793/04, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 39, č. 188). Tím spíše bylo nezbytné postupovat při posuzování podmínek pro vydání rozsudku pro uznání „uvážlivě a zdrženlivě“ (slovy Ústavního soudu, jenž se takto vyjádřil v souvislosti s hraničními situacemi při vydání rozsudku pro zmeškání – viz nález sp. zn. IV. ÚS 63/05, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 38, č. 163).
Nelze však říci, že by – odpovídá-li dovolací soud na právní otázku dovolatele ad 1) – posledně vyslovenému požadavku dostál odvolací soud.
Tvrzení žalovaného, obsahující námitku sjednaného rozhodčího řešení sporů mezi účastníky, byla každopádně odvolacímu soudu známa z odvolání, doručeného 13. 2. 2006. K odvolání byla připojena fotokopie vyjádření žalovaného k věci, datovaného 22. 12. 2005, a fotokopie knihy odesílané pošty, vedené žalovaným, v níž je u dne 22. 12. 2005 vyplněna rubrika „obsah spisu“ slovy „žaloba o vydání věci + vyjádření žalovaného ve věci o vyklizení nebytových prostor“ (v tamním textu zkráceno, viz č.l. 19 spisu). Žalovaný v rámci odvolání uvedl, že své vyjádření k věci o vyklizení nebytových prostor podal „spolu s žalobou o vydání věci“.
Odvolací soud reagoval výzvou žalovanému, datovanou dne 12. 4. 2006, aby žalovaný předložil do 15-ti dnů vyřízení reklamace své zásilky u příslušné pošty; podle ní měl žalovaný prokázat, že jeho tvrzení o obsahu zásilky ze dne 22. 12. 2005 – a tedy o včasném podání vyjádření k věci o vyklizení nebytových prostor – mohou být pravdivá. Žalovaný v odvolacím řízení požadovanou listinu nepředložil.
Jestliže by však odvolací soud využil v žádoucím rozsahu daných procesních možností, či přesněji řečeno splnil svou dotazovací povinnost, nenabízelo se nic snazšího, než uložit žalovanému (či si nechat zjistit soudem prvního stupně přímo), aby sdělil spisovou značku, kterou obdržela žaloba o vydání věci, jež měla být – podle tvrzení žalovaného – podávána současně se sporným vyjádřením (žalovaný až v dovolání uvádí, že jde o věc vedenou u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 34 C 573/2005). Jednalo se tedy o zjištění skutečnosti, zda Obvodnímu soudu pro Prahu 5 byla dne 22. 12. 2005 (či ve dnech bezprostředně následujících) doručena žaloba o vydání věci, vyhotovená žalovaným. V kladném případě pak bylo možné podle spisové značky zanesené do elektronické databáze soudu vyhledat spis a zjistit, zda do něj nedopatřením – to je pravděpodobně jediná praktická možnost prokázání, že se žalovaný skutečně k nynější věci včas vyjádřil – nebylo založeno též podání žalovaného k věci sp. zn. 7 C 524/2005 tamního soudu. Zajisté, že i žalovaný, jehož prezentaci fotokopie vlastní poštovní knihy nepovažuje ani dovolací soud za dostatečný průkaz odeslání sporného podání, měl vyvinout větší aktivitu a spisovou značku sporu o vydání věci již sdělit v odvolání sám. Je však otázkou, zda měl, s ohledem na pozdější případné hodnocení věrohodnosti svých tvrzení, vyvíjet jakékoli další aktivity.
Jednostranné přenesení důkazního břemene na žalovaného tedy v dané procesní situaci nepředstavovalo adekvátní postup odvolací instance.
K právní otázce 2) dovolatele je třeba především zdůraznit, že z obsahu svérázné smlouvy o nájmu nebytových prostor, jak byla sjednána mezi účastníky, lze skutečně dovodit, že předmětný spor o vyklizení nebytových prostor by spadal pod sjednanou rozhodčí doložku. Ta je obsažena v článku 20.4 smlouvy a vylučuje z rozhodčího řízení pouze spory z nájemného, poplatků za služby či jiných finančních závazků (čl. 20.2).
Ovšem v případě, že by se nyní v dalším průběhu řízení po vrácení věci neprokázalo doručení sporného vyjádření soudu (při neúspěchu dohledání žádoucích dat nebo samotného podání zůstává důkazní břemeno již jen na žalovaném), pak nelze posoudit účinky námitky rozhodčí smlouvy mezi účastníky (§ 106 odst. 1 o. s. ř.) v tom rozsahu, jaký by mohl vyplývat ze široce argumentačně založeného dovolání. Nejvyšší soud již judikoval, že námitka podle § 106 odst. 1, jež je speciálním procesním instrumentem, musí být uplatněna při prvním úkonu žalovaného ve věci, že tento první úkon je „konzumován“ nereagováním na výzvu soudu podle § 114b o. s. ř. a že v takovém případě již nelze tuto námitku zohlednit, byla-li uplatněna až v odvolání proti rozsudku pro uznání vydanému podle § 153a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 2312/2000, 33 Odo 1455/2006, první z nich publikováno v Soudní judikatuře č.1/2001, str. 35 a násl.). Z řečeného tedy pro nyní projednávanou věc vyplývá, že by – při nezměněném důkazním stavu – byly zákonné podmínky vydání rozsudku pro uznání splněny.
Nejvyšší soud uzavírá, že v souvislosti s první otázkou dovolatele dovodil neúplný postup druhé instance a ohledně druhé otázky přisvědčil právnímu názoru dovolatele o platném sjednání rozhodčí doložky, vztahující se potenciálně na nyní projednávanou věc. Věc mohla být vrácena – z obou nižších instancí – jen odvolacímu soudu, neboť teprve odvolání žalovaného vneslo do řízení sporná tvrzení a jde o podmínky řízení (§ 205 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Naplněna je přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 in fine o. s. ř., jakož i dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., poněvadž výslednicí právního názoru dovolacího soudu může být nesplnění podmínek pro vydání rozsudku pro uznání a navíc i nedostatek oprávnění soudu věc projednávat a rozhodnout o ní – jde tedy v možných důsledcích o nesprávné posouzení věci po hmotněprávní stránce.
Dovolací soud proto podle § 243b odst. 2 věty za středníkem a odst. 3 věty první o. s. ř. zrušil pouze rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V tomto dalším řízení, v němž je odvolací soud ve smyslu § 243d odst. 1 o. s. ř. vázán právním názorem Nejvyššího soudu, bude rozhodnuto též o nákladech řízení o dovolání.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
Autor: -pkr-