// Profipravo.cz / Věcná příslušnost 06.05.2019
Věcná příslušnost v řízení o zrušení rozhodčího nálezu
Změny procesního práva působí výlučně ode dne nabytí účinnosti novely a právní účinky procesních úkonů, které v řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti nové právní úpravy, zůstávají zachovány.
Jestliže tedy žalobkyně podala dne 26. dubna 2017 žalobu na zrušení rozhodčího nálezu, učinila tak úkon, s nímž procesní předpisy účinné v době podání žaloby spojovaly účinek v podobě zahájení řízení u věcně příslušného soudu (dle § 41 zákona o rozhodčím řízení ve znění do 29. září 2017). Procesní účinky tohoto úkonu pak zůstaly zachovány i po nabytí účinnosti zákona č. 296/2017 Sb. (ke dni 30. září 2017), kterým byl mimo jiné změněn § 41 zákona o rozhodčím řízení upravující věcnou příslušnost soudů k řízení o zrušení rozhodčího nálezu. Uvedená novela procesního předpisu tak nemohla způsobit změnu soudu věcně příslušného k projednání žaloby, jestliže konkrétní řízení již bylo zahájeno žalobou u věcně příslušného soudu podle znění § 41 zákona o rozhodčím řízení účinného v době podání žaloby.
Opačný závěr by představoval prolomení obecného pravidla nepravé zpětné účinnosti procesních předpisů; jednalo by se totiž o pravou retroaktivitu procesního předpisu, která je v rozporu s principy demokratického právního státu, zejména s požadavkem na právní jistotu účastníků řízení.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 4101/2018, ze dne 11. 2. 2019
Dotčené předpisy: § 41 zák. č. 216/1994 Sb. ve znění do 29. 9. 2017
Kategorie: věcná příslušnost; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 8. prosince 2017, č. j. 31 C 95/2017-85, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zrušení rozhodčího nálezu ze dne 26. ledna 2017, sp. zn. 01/16, vydaného rozhodcem JUDr. J. B., a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 30. května 2018, č. j. 54 Co 127/2018-103, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc postoupil Městskému soudu v Praze jako soudu věcně příslušnému. Odvolací soud vycházel z námitky žalobkyně, že napadené rozhodnutí soudu prvního stupně bylo vydáno věcně nepříslušným soudem, neboť dne 30. září 2017 nabyl účinnosti zákon č. 296/2017 Sb., kterým byl mimo jiné změněn § 41 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, dále jen „zákon o rozhodčím řízení“, který určuje věcnou příslušnost soudů k projednání žalob na zrušení rozhodčího nálezu. Podle § 41 zákona o rozhodčím řízení ve znění do 30. září 2017 platilo, že k řízení o neplatnosti rozhodčí smlouvy a k řízení podle tohoto zákona je v prvním stupni příslušný soud, který by byl příslušný k řízení ve věci podle zvláštního předpisu, kdyby nebylo rozhodčí smlouvy. Za řízení podle uvedeného ustanovení je třeba považovat mimo jiné i řízení o zrušení rozhodčího nálezu (§ 31 zákona o rozhodčím řízení). Odvolací soud shrnul, že v posuzovaném případě bylo řízení sice zahájeno podáním žaloby dne 26. dubna 2017, avšak soud prvního stupně rozhodl napadeným rozsudkem až 8. prosince 2017, tedy poté, co 30. září 2017 nabyla účinnosti novela zákona o rozhodčím řízení provedená zákonem č. 296/2017 Sb., podle níž nově § 41 zákona o rozhodčím řízení zní: „K řízení o neplatnosti rozhodčí smlouvy a k řízení o zrušení rozhodčího nálezu podle části čtvrté tohoto zákona je v prvním stupni příslušný krajský soud. K ostatním řízením podle tohoto zákona je v prvním stupni příslušný soud, který by byl příslušný k řízení ve věci podle zvláštního předpisu, kdyby nebylo rozhodčí smlouvy.“ Odvolací soud dospěl k závěru, že vzhledem k tomu, že zmíněná novela neobsahuje přechodná ustanovení, je třeba vycházet ze zavedených doktrinálních názorů, podle kterých se novelizované znění procesního předpisu použije i na řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti novelizace. Soud prvního stupně proto zatížil řízení vadou, neboť v řízení pokračoval i poté, co uvedená novela nabyla účinnosti, a ve věci rozhodl, ačkoliv již nebyl věcně příslušný.
Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost dovozovala z § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí dle jejího názoru závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Tato otázka se vztahuje k věcné příslušnosti soudu v případě, že po zahájení řízení o zrušení rozhodčího nálezu nabyla účinnosti novela provedená zákonem č. 296/2017 Sb., která mimo jiné změnila ustanovení § 41 zákona o rozhodčím řízení upravující věcnou příslušnost soudů pro řízení o zrušení rozhodčího nálezu, a zároveň novela neobsahovala ve vztahu ke změně zákona o rozhodčím řízení přechodná ustanovení. Dovolatelka shrnula, že podle právní úpravy účinné v době zahájení řízení (do 29. září 2017) byly věcně příslušnými soudy k řízení o zrušení rozhodčího nálezu podle § 9 odst. 1 o. s. ř. okresní soudy, nestanovil-li občanský soudní řád jinak (§ 9 odst. 2 a 3 o. s. ř.). Po nabytí účinnosti novely (od 30. září 2017) jsou k řízení o zrušení rozhodčího nálezu příslušné podle § 41 zákona o rozhodčím řízení krajské soudy. Dovolatelka poukázala na to, že uvedená novela obsahuje intertemporální ustanovení pouze ve vztahu k občanskému soudnímu řádu; ve vztahu k zákonu o rozhodčím řízení žádná intertemporální ustanovení neobsahuje. Dovolatelka také poukázala na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. prosince 2017, č. j. Ncp 1082/2017-142, který při řešení této otázky dospěl k opačnému závěru, než odvolací soud v napadeném rozhodnutí. Dovolatelka citovala z odůvodnění uvedeného usnesení Vrchního soudu, který z přechodného ustanovení uvedené novely dovodil, že právní účinky žaloby na zrušení rozhodčího nálezu podané před účinností novely lze poměřovat výlučně úpravou účinnou do 29. září 2017, a proto je pro určení věcné příslušnosti soudu v prvním stupni rozhodný § 9 o. s. ř. a § 41 zákona o rozhodčím řízení ve znění účinném do 29. září 2017. Dovolatelka poukázala také na to, že opačný závěr, tj. že se má věcná příslušnost soudu řídit již podle ustanovení účinného po 30. září 2017, by byl podle citovaného usnesení Vrchního soudu v rozporu s požadavkem legitimního očekávání a právní jistoty a jednalo by se o nepřípustnou pravou retroaktivitu. Dovolatelka také odkázala na judikaturu Ústavního soudu vztahující se k nepřípustnosti pravé retroaktivity a k principu právní jistoty. Dovolatelka závěrem navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 (čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání podala osoba oprávněná zastoupená advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, neboť v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena otázka, jaké znění procesního předpisu je rozhodné pro určení věcné příslušnosti soudu k řízení o zrušení rozhodčího nálezu v případě, že po podání žaloby na zrušení rozhodčího nálezu nabyla účinnosti novela zákona o rozhodčím řízení, která změnila pravidla pro určení věcné příslušnosti soudu (§ 41 zákona o rozhodčím řízení) a ve vztahu k zákonu o rozhodčím řízení tato novela neobsahuje přechodná ustanovení. Dovolání je rovněž důvodné, neboť odvolací soud uvedenou otázku procesního práva posoudil nesprávně.
Vzhledem k tomu, že ve vztahu ke změně zákona o rozhodčím řízení nebylo v zákoně č. 296/2017 Sb., kterým byla novela provedena, zakotveno žádné přechodné ustanovení, platí obecná zásada nepravé retroaktivity procesních norem (pro občanské soudní řízení výslovně vyjádřená v § 355 o. s. ř.), podle níž změny, které přináší procesní právo nové, mohou působit výlučně ode dne nabytí účinnosti nového zákona, a to i pro řízení, jež byla zahájena před jeho účinností. Účinky procesních úkonů účastníků i soudu, které s nimi spojovala či nespojovala dřívější procesní úprava, však zůstávají zachovány. Z uvedeného pravidla nepravé zpětné účinnosti procesních norem vychází řada rozhodnutí Nejvyššího soudu (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, sp. zn. Cpjn 19/98, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2016, sp. zn. 33 Cdo 2001/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2016, sp. zn. 33 Cdo 838/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. února 2017, sp. zn. 20 Cdo 1874/2016), Nejvyššího správního soudu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. července 2007, č. j. 1 Azs 55/2006-60, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 1. 2011, č. j. 3 Ads 111/2010-44) a Ústavního soudu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. února 2006, sp. zn. II. ÚS 512/05).
V rozhodovací praxi dovolacího soudu ovšem nebyla dosud vyřešena otázka vlivu tohoto obecného pravidla na věcnou příslušnost soudu v situaci, kdy po podání žaloby na zrušení rozhodčího nálezu nabyla účinnosti novela měnící pravidla určení věcné příslušnosti soudu pro řízení o zrušení rozhodčího nálezu (§ 41 zákona o rozhodčím řízení). Při aplikaci výše uvedeného na řešený případ je třeba zdůraznit nepřípustnost pravé retroaktivity právních předpisů v demokratickém právním státě (srov. například nálezi pléna Ústavního soudu ze dne 4. února 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 12. července 1994, sp. zn. Pl. ÚS 3/94), tj. platí, že změny procesního práva působí výlučně ode dne nabytí účinnosti novely a právní účinky procesních úkonů, které v řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti nové právní úpravy, zůstávají zachovány. Jestliže tedy žalobkyně podala dne 26. dubna 2017 žalobu na zrušení rozhodčího nálezu, učinila tak úkon, s nímž procesní předpisy účinné v době podání žaloby spojovaly účinek v podobě zahájení řízení u věcně příslušného soudu (dle § 41 zákona o rozhodčím řízení ve znění do 29. září 2017). Procesní účinky tohoto úkonu pak zůstaly zachovány i po nabytí účinnosti zákona č. 296/2017 Sb. (ke dni 30. září 2017), kterým byl mimo jiné změněn § 41 zákona o rozhodčím řízení upravující věcnou příslušnost soudů k řízení o zrušení rozhodčího nálezu. Uvedená novela procesního předpisu tak nemohla způsobit změnu soudu věcně příslušného k projednání žaloby, jestliže konkrétní řízení již bylo zahájeno žalobou u věcně příslušného soudu podle znění § 41 zákona o rozhodčím řízení účinného v době podání žaloby.
Opačný závěr by představoval prolomení obecného pravidla nepravé zpětné účinnosti procesních předpisů; jednalo by se totiž o pravou retroaktivitu procesního předpisu, která je v rozporu s principy demokratického právního státu, zejména s požadavkem na právní jistotu účastníků řízení (k intertemporálním konfliktům starého a nového práva viz nález Ústavního soudu ze dne 13. ledna 2005, sp. zn. I. ÚS 574/03).
Z výše uvedeného vyplývá, že odvolací soud předestřenou otázku procesního práva nesprávně posoudil, když dospěl k závěru, že v řešeném případě se měla věcná příslušnost soudu posuzovat podle § 41 zákona o rozhodčím řízení ve znění účinném od 30. září 2017. Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s § 243e odst. 2 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je v souladu s § 243g odst. 1 o. s. ř. závazný.
Autor: -mha-