// Profipravo.cz / Ostatní 30.05.2018
Uložení povinnosti cizinci složit jistotu na náklady řízení
I. Domáhá-li se žalobce – cizinec, který není ani občanem členského státu Evropské unie nebo dalšího státu tvořícího Evropský hospodářský prostor, rozhodnutí o majetkovém právu, soud návrhu žalovaného na uložení povinnosti složit jistotu na náklady řízení vyhoví, aniž by zkoumal, zda v konkrétním případě je vymahatelnost případné náhrady nákladů řízení skutečně ohrožena.
Není proto podstatné, má-li žalobce v místě svého obvyklého pobytu (sídla) majetek dostačující k úhradě nákladů řízení, rozhodující dokonce není ani to, má-li takový majetek na území České republiky. Výjimku zákon v tomto ohledu stanoví pouze pro případ, že žalobce má v České republice nemovitou věc v ceně dostačující k úhradě nákladů, které žalovanému v řízení vzniknou [§ 11 odst. 2 písm. c) z. m. p. s.]. Skutková podstata § 11 odst. 2 písm. c) z. m. p. s. přitom není naplněna tím, že nemovitosti na území České republiky vlastní nikoliv žalobce, nýbrž obchodní společnosti, v nichž má žalobce podíly.
II. Nahlížení do spisu nelze považovat za procesní úkon ve smyslu výjimky podle § 11 odst. 2 písm. a) z. m. p. s.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 5912/2016, ze dne 28. 2. 2018
Dotčené předpisy: § 11 zák. č. 91/2012 Sb.
Kategorie: ostatní; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou ze dne 22. dubna 2015 domáhá určení vlastnického práva společnosti LARUS Vlašská 5, s. r. o., se sídlem v Praze 2, Odborů 10/289, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 62409182, k nemovitým věcem ležícím na území České republiky blíže specifikovaným v žalobě.
V podání ze dne 15. června 2016, jehož obsahem bylo vyjádření k žalobě, žalovaná soudu navrhla, aby uložil žalobkyni složit jistotu na náklady řízení podle § 11 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále jen „z. m. p. s.“).
Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 12. července 2016, č. j. 12 C 81/2015-91, žalobkyni uložil, aby ve lhůtě 30 dnů od právní moci usnesení složila na účet České republiky – Obvodního soudu pro Prahu 1 jistotu na náklady řízení žalované ve výši 181.500 Kč.
Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Soudy obou stupňů vyšly z toho, že:
1) Žalobkyně je právnickou osobou registrovanou na ostrově Guernsey, její sídlo se tudíž nenachází v některém ze členských států Evropské unie nebo dalších států tvořících Evropský hospodářský prostor.
2) Guernsey Royal Court má „naprostou a neomezenou diskreci“ v otázkách složení jistoty na náklady řízení.
3) Žalobkyně nemá v České republice nemovitou věc v ceně dostačující k úhradě nákladů, které žalované v řízení vzniknou.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, podle kterého jsou splněny všechny podmínky uvedené v § 11 odst. 1 z. m. p. s. pro uložení povinnosti složit zálohu na náklady řízení s tím, že není dána žádná z výjimek uvedených v § 11 odst. 2 z. m. p. s. Žalovaná podle odvolacího soudu podala návrh včas spolu s prvním procesním úkonem ve věci, když předchozí nahlížení do spisu nelze považovat za procesní úkon ve smyslu § 41a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), není možné vyloučit, že by jistota na náklady řízení nebyla v Guernsey žádána od státního občana České republiky nebo od české právnické osoby, a vlastnictví obchodních podílů ve společnostech s ručením omezeným se sídly na území České republiky nelze považovat za vlastnictví nemovitých věcí ležících na území České republiky, přestože tyto společnosti takové nemovité věci vlastní.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř., majíc za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Jde o otázky:
1) zda je uložení povinnosti žalobci složit jistotu na náklady řízení podle § 11 odst. 1 z. m. p. s. v případě, kdy nejsou dány výjimky dle § 11 odst. 2, případně odst. 3 z. m. p. s., fakultativní či obligatorní,
2) jakými kritérii se má soud při rozhodování o tom, zda žalobci uložit povinnosti dle § 11 odst. 1 z. m. p. s., řídit,
3) zda je třeba zkoumat, zda v konkrétním případě je vymahatelnost případné náhrady nákladů řízení skutečně (materiálně) ohrožena, a
4) zda tíží žalovaného břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně ohrožení vykonatelnosti případné náhrady nákladů řízení.
Dovolatelka se domnívá, že uložení povinnosti složit jistotu dle § 11 z. m. p. s. je v případě, kdy nejsou naplněny výjimky uvedené v § 11 odst. 2 nebo odst. 3 z. m. p. s., na rozdíl od předchozí právní úpravy, fakultativní, nikoli obligatorní, jak implicitně dovodil odvolací soud.
Dovolatelka má za to, že při rozhodování o tom, zda má soud žalobci uložit povinnost složit jistotu na náhradu nákladů řízení dle § 11 z. m. p. s., je nutné vycházet z účelu tohoto zákonného ustanovení. Základním materiálním předpokladem pro postup dle § 11 z. m. p. s. je dle dovolatelky ohrožení vymahatelnosti potenciálního nároku žalovaného na náhradu nákladů řízení. Naplnění tohoto předpokladu musí být podepřeno konkrétními skutkovými okolnostmi, jejichž naplnění by měl tvrdit a prokazovat žalovaný (například absenci známého majetku žalobce na území České republiky, obtížnou vymahatelnost případného nároku na náhradu nákladů řízení v místě sídla žalobce apod.). V projednávané věci podle dovolatelky žalovaná břemeno tvrzení a břemeno důkazní neunesla.
Dovolatelka odvolacímu soudu dále vytýká, že založil své rozhodnutí toliko na závěru, podle kterého „nebyla dána výjimka podle § 11 odst. 2 z. m. p. s.“, aniž by se zabýval její námitkou, že v České republice disponuje dostatečným majetkem zaručujícím vymahatelnost případné náhrady nákladů řízení (podíly v českých obchodních společnostech vlastnících nemovitosti v hodnotě desítek milionů korun českých).
Ještě před tím, než podala návrh na uložení povinnosti složit jistotu, žalovaná dvakrát nahlížela do spisu (dne 4. dubna 2016 a dne 23. května 2016). Návrh byl proto podle dovolatelky podán poté, kdy žalovaná vykonala procesní úkon, a nelze mu tak podle § 11 odst. 2 písm. a) z. m. p. s. vyhovět.
Žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné, dovolání za nepřípustné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl.
Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. k otázce výkladu § 11 z. m. p. s., v rozhodování dovolacího soudu v dovolatelem popsaných souvislostech dosud neřešené.
Podle § 11 z. m. p. s. cizinci, který má obvyklý pobyt v cizině, a zahraniční právnické osobě, kteří se domáhají rozhodnutí o majetkovém právu, může soud uložit na návrh žalovaného, aby složili jistotu určenou soudem na náklady řízení. Nesloží-li jistotu do stanovené lhůty, nebude soud proti vůli žalovaného v řízení pokračovat a řízení zastaví. O tom je třeba žalobce poučit (odstavec 1).
Složení jistoty nelze uložit, jestliže
a) návrh na její složení byl podán teprve, když žalovaný ve věci již jednal nebo vykonal procesní úkon, ačkoliv již věděl, že žalobce není státním občanem České republiky nebo českou právnickou osobou nebo že pozbyl státního občanství České republiky nebo přestal být českou právnickou osobou nebo nemá obvyklý pobyt v České republice,
b) ve státě, jehož je žalobce občanem, se v podobných případech od státního občana České republiky nebo české právnické osoby jistota nežádá,
c) žalobce má v České republice nemovitou věc v ceně dostačující k úhradě nákladů, které žalovanému v řízení vzniknou,
d) návrh na zahájení řízení je vyřizován platebním rozkazem, nebo
e) žalobce je osvobozen od soudních poplatků a záloh (odstavec 2).
Povinnost složit jistotu nelze uložit občanům členských států Evropské unie nebo dalších států tvořících Evropský hospodářský prostor (odstavec 3).
Nejvyšší soud již v dovolatelkou citovaném usnesení ze dne 26. ledna 2016, sp. zn. 29 Cdo 3681/2014, uveřejněném pod číslem 14/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého účelem právní úpravy jistoty na náklady řízení (cautio judicatum solvi) je zabezpečení vymahatelnosti náhrady nákladů řízení žalovaného v případě jeho úspěchu ve sporu, a to v situaci, kdy žalobce je cizincem a vymožení náhrady nákladů řízení může být pro žalovaného spojeno s nemalými obtížemi.
Pravděpodobné obtíže s vymožením náhrady nákladů řízení žalovaným zákonodárce dovozuje již ze samotné skutečnosti, že žalobce – fyzická osoba není státním občanem České republiky a má obvyklý pobyt mimo území České republiky, popř. že žalobce je právnická osoba se sídlem mimo území České republiky. Jde-li o takový případ a domáhá-li se žalobce (který není ani občanem členského státu Evropské unie nebo dalšího státu tvořícího Evropský hospodářský prostor) rozhodnutí o majetkovém právu, soud návrhu žalovaného na uložení povinnosti složit jistotu vyhoví, aniž by zkoumal, zda v konkrétním případě je vymahatelnost případné náhrady nákladů řízení skutečně ohrožena. Není proto podstatné, má-li žalobce v místě svého obvyklého pobytu (sídla) majetek dostačující k úhradě nákladů řízení, rozhodující dokonce není ani to, má-li takový majetek na území České republiky. Výjimku zákon stanoví pouze pro případ, že žalobce má v České republice nemovitou věc v ceně dostačující k úhradě nákladů, které žalovanému v řízení vzniknou [§ 11 odst. 2 písm. c) z. m. p. s.]. Pouze nemovitá věc ve vlastnictví žalobce nacházející se na území České republiky je tudíž postavena na roveň jistoty, jejíž složení v takovém případě není k zajištění náhrady nákladů řízení žalovanému zapotřebí.
V projednávané věci jsou podmínky uvedené v § 11 z. m. p. s. pro uložení povinnosti složit jistotu na náklady řízení splněny. Dovolatelka netvrdila ani neprokazovala, že na území České republiky vlastní nemovitou věc v ceně dostačující k úhradě nákladů, které žalované v řízení vzniknou. Je totiž nepochybné, že skutková podstata § 11 odst. 2 písm. c) z. m. p. s. není naplněna tím, že nemovitosti na území České republiky vlastní nikoliv dovolatelka, nýbrž obchodní společnosti, v nichž má dovolatelka podíly. Naplněna není ani skutková podstata § 11 odst. 2 písm. a) z. m. p. s., neboť žalovaná podala návrh na složení jistoty spolu s prvním procesním úkonem, když nahlížení do spisu za procesní úkon ve smyslu citovaného ustanovení považovat nelze (k vymezení pojmu procesní úkon srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2012, sp. zn. 33 Cdo 3273/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2015, sp. zn. 21 Cdo 503/2015).
Zbývá dodat, že napadené rozhodnutí nespočívá na řešení otázky výkladu slovního spojení „může soud uložit“ (a řešení této otázky tudíž nečiní dovolání přípustným). V poměrech projednávané věci, v níž soud při splnění zákonných předpokladů dovolatelce uložil složit jistotu na náklady řízení, totiž není významné, zda tak učinit toliko mohl (jak dovozuje dovolatelka), či (s ohledem na splnění zákonných podmínek) musel.
Právní posouzení věci odvolacím soudem je tak správné.
Nejvyšší soud, jenž neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), proto dovolání zamítl podle § 243d písm. a) o. s. ř.
K absenci výroku o náhradě nákladů dovolacího řízení srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-