// Profipravo.cz / Výkon rozhodnutí / exekuce 23.07.2021
ÚS: Náklady exekuce při dobrovolnosti plnění
Složení jistoty stěžovatelem podle ustanovení § 54 odst. 5 exekučního řádu ve lhůtě stanovené § 46 odst. 6 exekučního řádu zakládá nárok stěžovatele na snížené náklady exekuce, opačný postup představuje zásah do vlastnického práva stěžovatele zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 52/18, ze dne 7. 6. 2021
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. Stěžovatel napadá shora uvedená rozhodnutí orgánů veřejné moci a navrhuje Ústavnímu soudu jejich zrušení, neboť dle jeho názoru jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Soudní exekutor JUDr. L. J. vydal dne 5. 9. 2017 napadený příkaz k úhradě nákladů exekuce, přičemž se jednalo o druhý příkaz k úhradě nákladů vydaný v exekučním řízení. Nyní napadeným příkazem soudní exekutor konstatoval, že dlužná pohledávka stěžovatele (jakožto povinného), sestává z jistiny v částce 2 131 126 Kč, nákladů nalézacího řízení ve výši 254 258 Kč nákladů odvolacího řízení ve výši 106 560 Kč a příslušenství z jistiny od 19. 10. 2012 do zaplacení. Přikázal pak stěžovateli uhradit náklady oprávněné ve výši 21 127 Kč. Předmětem řízení před obecnými soudy se pak staly především exekutorem požadované zbylé náklady exekuce, které exekutor v tomto příkazu určil částkou ve výši 296 741 Kč. Z hlediska exekučního řízení jako celku tedy byly po stěžovateli požadovány náklady soudního exekutora v plné výši.
3. Stěžovatel s nyní napadeným příkazem nesouhlasil, a proto proti němu podal námitky. V těchto námitkách rozporoval výši odměny nárokované soudním exekutorem, resp. nesouhlasil se způsobem určení odměny soudního exekutora v celkové výši 455 560 Kč. Povinný stěžovatel se domníval, že soudní exekutor nemá nárok na odměnu v plné výši a nevznikl mu nárok na druhou polovinu odměny ve výši 227 780 Kč. Své námitky konkretizoval s odkazem na průběh exekučního řízení, odměna exekutora podle něj nezohledňuje skutečnost, že splnil pohledávku vymáhanou v předmětném exekučním řízení v celkové výši 3 357 776 Kč dobrovolně dne 26. 4. 2016 na základě výzvy k plnění doručené mu společně s vyrozuměním o zahájení exekuce. Na základě této úhrady pak soudní exekutor vydal svůj první příkaz k úhradě nákladů exekuce č. j. 203 Ex 03254/16-58 ze dne 28. 4. 2016, jež není napaden touto ústavní stížností. V něm byly požadovány poloviční náklady ve smyslu § 11 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb. vyhlášky Ministerstva spravedlnosti o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem (exekuční tarif). Podle stěžovatele byla již ke dni 28. 4. 2016 pohledávka vymáhaná v předmětné exekuci (včetně příslušenství, nákladů oprávněného a nákladů exekuce) složena na účtu soudního exekutora, a to jako jistota do pravomocného rozhodnutí soudu o návrzích povinného na odklad a na částečné zastavení exekuce. Po pravomocném skončení řízení o návrhu na částečné zastavení exekuce však přesto vydal soudní exekutor svůj druhý, nyní napadený příkaz k úhradě nákladů exekuce, v němž požadoval doplacení druhé poloviny nákladů.
4. Exekutor námitkám stěžovatele nevyhověl. Konstatoval, že povinný stěžovatel podal dne 4. 5. 2016 návrh na odklad exekuce a návrh na zastavení exekuce. Učinil tak po vydání prvního, nyní nenapadeného příkazu k úhradě nákladů exekuce a současně před uplynutím lhůty k dobrovolnému splnění vymáhané povinnosti dle § 46 odst. 6 exekučního řádu. Podle exekutora tak právě z toho důvodu nemohla být exekuce zcela provedena, tudíž exekuci nelze považovat za provedenou. Povinný tedy svým návrhem zabránil provedení exekuce a uspokojení oprávněného ve lhůtě, čímž nesplnil požadavky stanovené § 46 odst. 6 exekučního řádu pro nárok na snížené náklady exekuce.
5. Obvodní soud pro Prahu 10 posléze přezkoumal napadený příkaz a plně se ztotožnil s posouzením věci ze strany soudního exekutora. Konstatoval, že mezi účastníky bylo nesporné, že ze strany stěžovatele byla dne 26. 4. 2016 dobrovolně uhrazena částka ve výši 3 357 776 Kč. Tuto částku však uhradil jako toliko jistotu do pravomocného rozhodnutí soudu o návrzích povinného na odklad a na částečné zastavení exekuce, nikoliv tedy jako dobrovolné plnění. Uzavřel proto, že pokud povinný stěžovatel po vydání příkazu k úhradě nákladů exekuce a před uplynutím lhůty podle § 46 odst. 6 exekučního řádu podal návrh na odklad a zastavení exekuce, nárok na poloviční náklady mu nevznikl.
II. Ústavní stížnost a vyjádření k ní
6. Stěžovatel vytýká orgánům veřejné moci nedostatečné vypořádání námitek a nezohlednění dobrovolnosti plnění. Podstatu jednotlivých námitek lze shrnout tak, že napadený příkaz k úhradě nákladů exekuce vydaný soudním exekutorem je nesprávný v části ukládající povinnost k náhradě nákladů exekuce. Soudní exekutor nezohlednil jeho dobrovolné plnění ve lhůtě určené ve výzvě soudního exekutora. Argumentace soudního exekutora, že z důvodu jeho návrhu na částečné zastavení exekuce a návrhu na odklad musel činit další úkony, je lichá. Exekuční soud proti tomuto nezákonnému postupu nijak nezakročil a s těmito námitkami se nedostatečně vypořádal. Na plnění stěžovatele, který uhradil ve výzvě poloviční odměnu, má být hleděno jako na včasné a dobrovolné. Napadený příkaz, který po stěžovateli požaduje doplatit i druhou polovinu nákladů, je nezákonný.
7. Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti Obvodní soud pro Prahu 10 jako exekuční soud uvedl, že rozhodnutí o návrhu stěžovatele ponechává zcela na Ústavním soudu. Soudní exekutor ve svém vyjádření konstatoval, že v době vydání příkazu nebylo možné platbu povinného stěžovatele považovat za úhradu směřující ke skončení exekuce, a to plně v souladu s tehdejšími právními názory obsaženými v judikatuře i doktríně [odkázal přitom na komentář k § 46 odst. 6 exekučního řádu (Kasíková, M. a kol. Exekuční řád. Komentář. 3. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2013. 292 s.)]. Oprávněný se k návrhu stěžovatele ke dni vydání rozhodnutí Ústavního soudu nevyjádřil.
III. Posouzení Ústavním soudem
8. Ústavní stížnost byla doručena Ústavnímu soudu včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem, předcházelo jí vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje, a tedy splňuje všechny procesní předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
9. Ústavní soud se v obecné rovině k otázce náhrady nákladů řízení ve své judikatuře vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity znamenající porušení základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů řízení však může nabýt ústavněprávní dimenze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení nebo zjevného a neodůvodněného vybočení z výkladového nebo aplikačního standardu, jenž je v soudní praxi obecně respektován (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 1817/07, III. ÚS 1203/11, I. ÚS 1531/07).
10. K otázce dobrovolnosti plnění povinného v rámci exekučního řízení se pak Ústavní soud principiálně staví tak, že tato je dána, uhradí-li povinný pohledávku, pro niž se exekuční řízení vede, do doby, než se o nařízení exekuce dozví [srov. bod 22. nedávného nálezu sp. zn. I. ÚS 3302/19 ze dne 10. 3. 2020, který rekapituluje dosavadní judikaturu Ústavního soudu k této otázce]. V obecné rovině lze rovněž konstatovat, že za dobrovolné plnění lze za dalších okolností akceptovat i plnění ve lhůtě k dobrovolnému splnění povinnosti podle výzvy soudního exekutora podle § 46 odst. 6 o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekučního řádu) a o změně dalších zákonů [srov. nález sp. zn. I. ÚS 944/07 ze dne 16. 4. 2009 (N 86/53 SbNU 95)]. Povinný totiž může i v tomto stadiu vedení exekuce zabránit obzvláště nepříznivým majetkovým dopadům vedení exekuce proti němu, pokud na základě výzvy exekutora splní ve lhůtě 30 dnů od doručení výzvy vymáhaný nárok a uhradí zálohu na snížené náklady exekuce.
11. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal dovolání proti exekučnímu titulu (tedy rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 6. 2015, č. j. 25 Co 196/2015-270) a současně podal dne 4. 5. 2016 u soudního exekutora návrh na odklad exekuce do rozhodnutí o jeho dovolání. Soudní exekutor tomuto návrhu nevyhověl a postoupil věc exekučnímu soudu k rozhodnutí. Povinný současně s návrhem na odklad exekuce podal i návrh na částečné zastavení exekuce, co do částky 559 000 Kč a u soudního exekutora na základě vyrozumění o zahájení exekuce složil dne 26. 4. 2016 částku ve výši 3 357 776 Kč, jako jistotu.
12. Dne 28. 4. 2016 vyhotovil soudní exekutor první příkaz k úhradě nákladů exekuce, jež není předmětem přezkumu v tomto řízení, přičemž v něm stanovil, že dlužná pohledávka se skládá z jistiny ve výši 2 131 126 Kč, nákladů nalézacího řízení ve výši 254 258 Kč, nákladů odvolacího řízení ve výši 106 560 Kč a 7,5 % ročního úroku z částky 2 131 126 Kč od 19. 10. 2012 do zaplacení. Náklady oprávněného vzniklé v souvislosti s vedením exekuce byly vyčísleny na částku 21 127 Kč a náklady exekuce částkou ve výši 281 119 Kč. Částka neměla být placena zvlášť, jelikož již byla uhrazena. Obvodní soud pro Prahu 10 mezitím usnesením ze dne 24. 5. 2016 č. j. 54 EXE 591/2016-57 návrh na odklad exekuce zamítl, usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2017 č. j. 20 Co 483/2016-116 bylo usnesení Obvodního soudu potvrzeno. Konečně usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 54 EXE 591/2016-143 ze dne 26. 6. 2017 pak došlo k zamítnutí návrhu na částečné zastavení exekuce.
13. V době probíhajícího řízení o návrhu na částečné zastavení exekuce se tedy soudní exekutor domáhal doplacení druhé poloviny své odměny a nákladů oprávněného, přičemž z jeho oznámení ze dne 5. 4. 2017 vyplývá, že důvodem tohoto postupu je skutečnost, že plnění stěžovatele (jakožto povinného) ze dne 26. 4. 2016 není dle právního názoru exekutora jistotou a úhrada nebyla provedena dne 26. 4. 2016, ale bude provedena teprve dnem, kdy pominou účinky podaného návrhu na částečné zastavení exekuce, tedy po marném uplynutí lhůty k dobrovolnému plnění.
14. Z výše uvedeného shrnutí průběhu exekučního řízení je patrné, že stěžovatel ve lhůtě k dobrovolnému plnění ve smyslu § 46 odst. 6 exekučního řádu vznesl návrh na částečné zastavení exekuce a návrh na odklad exekuce, v jehož souvislosti složil k exekučnímu soudu jistotu dle § 54 odst. 5 exekučního řádu. Soudní exekutor posléze vydal napadený příkaz k úhradě nákladů exekuce požadující po povinném stěžovateli náklady v plné výši (s ohledem na exekuční řízení jako celek) sice plně v souladu s dosavadní judikaturou a doktrínou; podle recentních závěrů Ústavního soudu však napadený příkaz, ani následné rozhodnutí obecného soudu již neobstojí.
15. V nálezu sp. zn. I. ÚS 2757/18 ze dne 11. 8. 2020 se Ústavní soud rozsáhle zabýval otázkou, jež se stala klíčovou taktéž v nyní projednávané věci, přičemž uzavřel, že splní-li ve lhůtě povinný v exekučním řízení k výzvě exekutora vymáhanou povinnost dobrovolně, jsou tím splněny podmínky stanovené v § 46 odst. 6 exekučního řádu k určení odměny exekutora ve snížené (tj. toliko poloviční) výši, přestože povinný podal rovněž návrh na odklad a zastavení exekučního řízení. Opačný postup státních orgánů podle citovaného nálezu zakládá porušení základních práv a ve svém důsledku představuje "penalizaci" povinného za podání opravného prostředku [srov. nález sp. zn. I. ÚS 3520/18 ze dne 14. 5. 2019 (N 79/94 SbNU 92) nebo nález sp. zn. Pl. ÚS 8/06 ze dne 1. 3. 2007 (N 39/44 SbNU 479; 94/2007 Sb.)].
16. Uvedený judikatorní závěr přitom rovněž odráží skutečnost, že z hlediska úhrady nákladů exekuce spojené s účinky zakládající nárok na snížené náklady je v závěru lhostejné, zda ke složení exekuované částky došlo podle § 46 odst. 6 exekučního řádu (tj. dobrovolným plněním ve výzvě k tomu určené), nebo zda stěžovatel konal podle § 54 odst. 5 exekučního řádu (týkajícího se složení jistoty v souvislosti s návrhem na odklad exekuce), nýbrž právě to, že tímto postupem povinného dochází k podstatnému zjednodušení práce exekutora, který již dále nemusí zjišťovat ani zajišťovat majetek povinného, a současně platí, že v důsledku jednání povinného, resp. složení jistoty na účet soudního exekutora, již exekutor má zajištěnou přiměřenou míru odměny.
IV. Závěr
17. Složení jistoty stěžovatelem podle ustanovení § 54 odst. 5 exekučního řádu ve lhůtě stanovené § 46 odst. 6 exekučního řádu zakládá nárok stěžovatele na snížené náklady exekuce, opačný postup představuje zásah do vlastnického práva stěžovatele zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny. Výklad dobrovolnosti plnění předpokládaný ústavní stížností napadenými rozhodnutími je ve svém důsledku vykládán natolik přísně, že zasahuje do základních práv a svobod stěžovatele.
18. Z výše vyložených důvodů má Ústavní soud za to, že Příkazem k úhradě nákladů exekuce ze dne 5. září 2017 č. j. 203 Ex 3254/16-210, vydaným Exekutorským úřadem Přerov, soudním exekutorem JUDr. L. J., a usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 54 EXE 591/2016 ze dne 26. října 2017, došlo k zásahu do vlastnického práva stěžovatele zaručeného čl. 11 odst. 1 a práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
19. Proto Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) a § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodl, jak je ve výroku nálezu uvedeno.
Autor: US