// Profipravo.cz / Výkon rozhodnutí / exekuce 11.06.2021
ÚS: K ústavně konformní interpretaci § 146 odst. 2 o.s.ř.
Jsou-li naplněny podmínky § 146 odst. 2 občanského soudního řádu, a obecný soud žalovanému nepřizná náhradu nákladů řízení proti žalobci, který vzal žalobu zpět z důvodu pro něj nepříznivé důkazní situace (neunesení důkazního břemene), nikoli pro pozdější chování žalovaného, poruší tím právo žalovaného na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 665/21, ze dne 18. 5. 2021
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výroku II v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva zaručená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu se podává, že vedlejší účastník žalobou podanou proti stěžovatelce navrhl vydání rozsudku, kterým by bylo určeno, že zůstavitelka H. Č. (matka stěžovatelky a vedlejšího účastníka) byla ke dni svého úmrtí členkou obchodní korporace Bytové družstvo X, s družstevním podílem, se kterým bylo mj. spojeno i právo užívání a nájmu družstevního bytu č. X. Podle tvrzení vedlejšího účastníka zůstavitelka převedla výše zmíněný družstevní podíl na stěžovatelku, která však přitom využila duševní poruchy zůstavitelky.
3. Za účelem zjištění, zda zůstavitelka mohla ke dni podpisu dohody o převodu družstevního podílu na stěžovatelku dne 14. 10. 2015 pro svůj zdravotní a duševní stav chápat právní důsledky svého jednání, Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 18. 3. 2020 č. j. 77 Cm 102/2019-191 ustanovil znalcem MUDr. Aleše Kuču, znalce z oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie, gerontologie, geriatrie a urgentní medicína.
4. K námitkám stěžovatelky ke specializaci ustanoveného znalce městský soud usnesením ze dne 12. 5. 2020 č. j. 77 Cm 102/2019-208 povolil ustanovenému znalci přibrat konzultanta MUDr. B. T., znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka odvolání k Vrchnímu soudu v Praze (dále jen "vrchní soud").
5. Podáním doručeným vrchnímu soudu v průběhu odvolacího řízení vedlejší účastník s odkazem na závěry zpracovaných znaleckých posudků vzal žalobu zpět a navrhl, aby vrchní soud uložil účastníkům řízení nést náklady na vypracování znaleckých posudků rovným dílem a žádnému z účastníků řízení nepřiznal nárok na náhradu nákladů řízení.
6. Vrchní soud napadeným usnesením zrušil usnesení městského soudu (viz sub 4) a řízení zastavil (výrok I), a rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II). Napadený výrok II odůvodnil toliko odkazem na § 146 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 224 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
II.
Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka spatřuje porušení svých základních práv ve skutečnosti, že jí nebylo (dosud) vrchním soudem doručeno podání vedlejšího účastníka, jímž vzal zpět svoji žalobu. Tento nedostatek je o to výraznější, že vrchní soud na základě návrhu vedlejšího účastníka o (ne)přiznání nákladů řízení, který je obsažen ve zpětvzetí žaloby, rozhodl v napadeném usnesení v její neprospěch.
8. Samotný nákladový výrok napadeného usnesení nepovažuje stěžovatelka za dostatečně odůvodněný. Vrchní soud nezdůvodnil, proč nepřiznal stěžovatelce náhradu nákladů řízení, přestože takový postup odporuje výslovnému znění § 146 odst. 2 o. s. ř. Toto ustanovení, které se typicky uplatní právě v případě, kdy žalobce vezme žalobu zpět, tak vrchní soud pominul. Stěžovatelka uvádí, že její náklady v projednávané věci nejsou zanedbatelné (vyčísluje je na 199 650 Kč). Tvrdí, že došlo k zásahu do jejích ústavně zaručených práv, kdy po mnohaletém řízení, jež s sebou neslo pro stěžovatelku výrazné procesní náklady, vrchní soud vynesl rozhodnutí, jímž se věc končí, které pro stěžovatelku znamenalo úplný úspěch ve věci, a to z důvodů (procesního zavinění) na straně vedlejšího účastníka, zároveň jí však nepřiznal nárok na náhradu nákladů řízení, čím se odchýlil od zákonem upraveného postupu, a ani jí neumožnil se k tomuto předem vyjádřit.
III.
Vyjádření účastníka řízení, vedlejšího účastníka řízení a replika stěžovatelky
9. Soudce zpravodaj postupem podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníku a vedlejšímu účastníku řízení.
10. Vrchní soud ve svém vyjádření toliko odkázal na obsah napadeného usnesení.
11. Vedlejší účastník ve svém vyjádření po shrnutí skutkových okolností posuzované věci uvedl, že vrchní soud nikterak nevybočil z ustálené rozhodovací praxe a žádným způsobem nedošlo k výjimečnému zásahu do základních práv stěžovatelky, aby se Ústavní soud měl touto ústavní stížností vůbec zabývat, respektive zde není dán žádný ústavněprávní rozměr v oblasti náhrady nákladů řízení. Vrchní soud podle vedlejšího účastníka postupoval při nezaslání jeho zpětvzetí žaloby v souladu s § 96 odst. 3 o. s. ř. Vedlejší účastník nesouhlasí s aplikací § 146 odst. 2 o. s. ř., jak se domáhá stěžovatelka, neboť vrchní soud správně postupoval podle § 146 odst. 1 o. s. ř. Odstavec 2 předmětného ustanovení totiž dopadá pouze na případy, kdy některý účastník zavinil zastavení řízení, což není nynější případ. Při zpětvzetí žaloby je nutné zkoumat podmínky a postupy, které ke zpětvzetí žaloby žalobce (tj. vedlejšího účastníka) vedly. V tomto případě bylo zpětvzetí učiněno s ohledem na výsledky znaleckého zkoumání, které vedlejší účastník jednak nemohl odhadnout při podávání žaloby, a jednak tyto znalecké posudky vycházely z neúplné zdravotnické dokumentace. Právě z důvodu, kdy znalecké posudky vycházely pouze z dokumentů, které neobsahovaly úplnou zdravotnickou dokumentaci (a znalci si této skutečnosti byli vědomi a ve znaleckých posudcích ji i uváděli) by bylo nespravedlivé požadovat po vedlejším účastníkovi náhradu nákladů řízení, neboť ten svým chováním nikterak nezapříčinil zastavení řízení. Proto vrchní soud správně postupoval, když nepřiznal náhradu nákladů řízení ani jednomu z účastníků řízení.
12. Vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka byla stěžovatelce zaslána na vědomí a k případné replice. Ta v ní jednak setrvala na své argumentaci a jednak doplnila, že byla podle jejího názoru zdravotní dokumentace zůstavitelky úplná. Dále tvrdí, že důvodnost podání žaloby nelze vykládat jako subjektivní přesvědčení žalobce o oprávněnosti svého nároku a svých tvrzení. V takovém případě by patrně náhrady nákladů řízení v případě zpětvzetí žaloby nenesl žalobce nikdy. Naopak důvodnost žaloby je prokazována při procesní konfrontaci skutkových tvrzení žalobce s provedenými důkazy, což vedlejší účastník sám vyloučil, když vzal žalobu zpět. Vysvětlil-li by tento nedostatek pro účely rozhodnutí o nákladech řízení nějakým smysluplným důvodem vrchnímu soudu ve zpětvzetí žaloby (o čemž stěžovatelka pochybuje), pak se s takovým vysvětlením ale stěžovatelka neměla možnost seznámit, když ji nebylo nikdy vrchním soudem zpětvzetí doručeno.
IV.
Procesní předpoklady projednání návrhu
13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí obsahující výrok napadený ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
14. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelky, vyjádřeními vrchního soudu a vedlejšího účastníka a obsahem příslušného spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
15. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
16. Ústavní soud k problematice nákladů řízení postupuje zdrženlivě a podrobuje ji toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Ačkoliv i rozhodnutí o nákladech řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníků řízení chráněné čl. 11 odst. 1 Listiny, samotný spor o nákladech řízení zpravidla nedosahuje intenzity způsobilé porušit jejich základní práva a svobody. Nicméně rozhodování o nákladech řízení je součástí řízení jako celku, a také na něj proto dopadají požadavky řádně vedeného soudního řízení, k nimž náleží i požadavek na vytvoření prostoru pro to, aby účastníci řízení mohli účinně uplatňovat námitky a argumenty způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat. Dodržení tohoto požadavku je o to naléhavější v odvolacím řízení, nemá-li již po přijetí rozhodnutí účastník řízení procesní prostředek, jak své námitky uplatnit, na rozdíl od rozhodnutí nalézacího soudu, kdy lze námitky vznést ještě v odvolání. Takový postup vrchního soudu vede k situaci, kdy účastník řízení může (je nucen) vznášet takové námitky poprvé vlastně až v řízení před Ústavním soudem, které je však ze své povahy zaměřeno na posuzování jiných skutečností a z jiných hledisek, než jsou hlediska obecného práva [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010 sp. zn. IV. ÚS 2738/10 (N 235/59 SbNU 391) a ze dne 16. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 2456/13 (N 168/74 SbNU 451); tato a všechna další rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
17. Evropský soud pro lidská práva v rozsudku ze dne 5. 9. 2013 ve věci Čepek proti České republice, stížnost č. 9815/10 (dostupný na http://hudoc.echr.coe.int, v českém překladu na http://portal.justice.cz/), uvedl, že i část civilního řízení, týkající se nákladů řízení, musí být zohledněna při určení, zda toto řízení ve svém celku vyhovělo požadavku spravedlnosti; na rozhodování o nákladech řízení je proto čl. 6 odst. 1 Úmluvy aplikovatelný.
18. Jádrem ústavní stížnosti a též i napadeného usnesení je výklad § 146 odst. 2 o. s. ř. Podle tohoto ustanovení platí, že zavinil-li některý z účastníků, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení).
19. V citovaném ustanovení a § 142 odst. 1 o. s. ř. se promítají východiska (zásady) zákonné úpravy nákladů řízení, podle nichž náhrada nákladů zatěžuje tu procesní stranu, jež ve sporu nebyla úspěšná, resp. účastníka, který zavinil, že řízení muselo být zastaveno. Jak Ústavní soud v souvislosti s vynaloženými náklady na řízení dovodil již v bodu 12 nálezu ze dne 17. 12. 2008 sp. zn. I. ÚS 315/07 (N 224/51 SbNU 799), tento zásah do majetkové sféry účastníka řízení může představovat i zásah do vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Z § 142 a násl. o. s. ř. plyne, že tento zásah je účastník bez náhrady povinen strpět zásadně jen tehdy, způsobil-li jej sám, jinak zásah do jeho majetku v podobě nákladů řízení nese ten, komu to ukládá podle výsledku řízení občanský soudní řád.
20. Takto je třeba rozumět zásadě úspěchu ve věci, která ovládá náhradu nákladů sporného řízení. Stejným způsobem je nutno hledět i na kritérium obsažené v § 146 odst. 2 o. s. ř. V případě zastavení řízení nemůže řízení dojít do stadia meritorního rozhodování. Proto nelze k určení toho, kdo kterému účastníku vznik nákladů řízení způsobil, užít kritéria úspěchu ve věci. Podle § 146 odst. 2 věty první o. s. ř. se tímto kritériem pro rozhodování stává právě zavinění toho, že řízení nemohlo dojít do stadia meritorního rozhodování, tj. zavinění, že řízení muselo být zastaveno.
21. Ústavní soud zdůrazňuje, že § 146 odst. 2 větu první o. s. ř. je třeba vykládat ústavně konformně. Zaviní-li procesní strana, že řízení je zastaveno, a proto o věci nemůže být meritorně rozhodnuto, a tím zjištěno, zda návrh byl podán důvodně, vzniká jí povinnost nahradit druhé procesní straně náklady řízení. Z procesního hlediska tak žalobce (vedlejší účastník v nynějším řízení) nese povinnost hradit protistraně náklady řízení, když vzal žalobu zpět a zjevně tak neučinil pro pozdější chování stěžovatelky, ale z důvodu pro něj nepříznivého vývoje důkazní situace hrozící ještě vyššími náklady řízení. Ústavní soud již vícekrát ve své judikatuře uvedl [viz např. nálezy ze dne18. 4. 2006 sp. zn. II. ÚS 314/05 (86/41 SbNU 115) nebo sp. zn. I. ÚS 315/07 (viz výše sub 19)], že potvrzuje ústavní konformitu interpretace, podle níž pojem "zavinění", použitý v uvedeném ustanovení, je třeba posuzovat výlučně z procesního hlediska. Nad rámec nutného zdůvodnění je třeba připomenout, že výklad vrchního soudu by dával vedlejšímu účastníkovi (obecně žalobci) možnost, aby v případě, kdy zjistí, že se řízení (např. opatřování důkazů) nevyvíjí v jeho prospěch, vzal žalobu zpět, a tím se vyhnul povinnosti nahradit žalovanému (zde stěžovatelce) újmu vzniklou mu v souvislosti s řízením (náklady řízení).
22. Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že právní závěr vrchního soudu odporuje podústavnímu právu a současně tím upírá stěžovatelce právo na náhradu majetkové újmy, která jí v souvislosti s její účastí v řízení vznikla. Takový výklad je v rozporu s ústavně zaručenou ochranou vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Dostatečnou ochranu stěžovatelce v dané věci pak nemohl poskytnout ani § 96 odst. 3 o. s. ř., podle kterého soud rozhodne, že zpětvzetí nebylo účinné, nesouhlasí-li s ním z vážných důvodů ostatní účastníci. Jednak se ony vážné důvody musí vztahovat k rozhodnutí o meritu věci, a nikoli k procesnímu rozhodnutí o nákladech řízení, a jednak v posuzované věci však stěžovatelce toto zpětvzetí žaloby vedlejšího účastníka ani nebylo doručeno.
23. Ústavní soud uzavírá, že v tomto řízení o ústavní stížnosti posuzoval jen to, zda a v jaké míře byla zachována ústavní konformita rozhodování vrchního soudu. Konkrétní vyčíslení náhrady nákladů řízení bude již úkolem vrchního soudu v následném řízení. Úkolem Ústavního soudu totiž není vstupovat do oblasti kognice obecných soudů, a proto může posoudit pouze otázku dodržení ústavních kautel řádně vedeného soudního řízení, nikoli však předjímat jeho budoucí výsledek založený na ústavně konformním výkladu právních předpisů obecnými soudy.
VI.
Závěr
24. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud podle § 82 odst. 1 a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti stěžovatelce vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené usnesení vrchního soudu ve výroku II zrušil.
Autor: US