// Profipravo.cz / Dovolání 18.07.2025
ÚS: Rozlišování skutkových a právních otázek v dovolání
Pokud Nejvyšší soud právní otázku předestřenou v dovolání označí za polemiku se skutkovým stavem, a proto neposoudí, zda tato právní otázka zakládá přípustnost dovolání, porušuje právo dovolatele na soudní ochranu.
Pokud se odvolací soud s právní otázkou, na které závisí jeho rozhodnutí, fakticky vypořádá tak, že zaujme právní názor, z něhož lze odpověď na uvedenou právní otázku nepřímo dovodit, musí ji vzít Nejvyšší soud v potaz při rozhodování o přípustnosti dovolání. V opačném případě porušuje právo dovolatele na soudní ochranu.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 1399/24, ze dne 29. 5. 2025
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se stěžovatelka domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byly porušeny čl. 4 odst. 1, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Proti stěžovatelce jako povinné byla k návrhu vedlejšího účastníka jako oprávněného vedena exekuce. Předmětem exekuce byla povinnost stěžovatelky odstranit vady díla "regenerace panelového domu X". Exekučního titulem byl rozsudek pro uznání vydaný Městským soudem v Brně dne 9. 10. 2013, č. j. 39 C 1/2013-190.
3. Stěžovatelka navrhla zastavení exekuce s tím, že svou povinnost odstranit vady díla splnila, popř. že jednání vedlejšího účastníka bylo zneužitím práva. Městský soud návrhu na zastavení exekuce nevyhověl, neboť stěžovatelka neprokázala, že vady díla odstranila a o zneužití práva vedlejší účastnicí se nejedná. Krajský soud usnesení městského soudu potvrdil.
4. Stěžovatelka podala proti usnesení krajského soudu dovolání, v němž formulovala čtyři otázky:
a) Jaký je obsah povinnosti uložené výrokem exekučního titulu, ukládá-li výrok exekučního titulu povinnost odstranit vady díla, které specifikuje výlučně skrze jejich projevy ("kteréžto vady se projevují prasklinami v zateplovacím systému"), aniž by identifikoval příčinu vad či stanovil způsob jejich odstranění? Je v takovém případě exekučním titulem uložená povinnost splněna, odstraní-li povinná specifikované projevy vad?
b) Ukládá-li výrok exekučního titulu povinnost odstranit vady díla, které specifikuje výlučně skrze jejich projevy ("kteréžto vady se projevují prasklinami v zateplovacím systému"), aniž by identifikoval příčinu vad či stanovil způsob jejich odstranění, je v řízení o návrhu povinné na zastavení exekuce přípustné dokazování (např. znaleckým posudkem) o tom, ke splnění jaké povinnosti je výkon rozhodnutí veden (tj. co je příčinou vady projevující se prasklinami)?
c) V řízení o návrhu povinné na zastavení exekuce tíží povinnou břemeno tvrzení a důkazní ohledně toho, že provedla práce objektivně způsobilé k odstranění vad vymezených exekučním titulem, nebo i ohledně toho, že po provedení těchto oprav dílo objektivně příslušné vady (jejichž odstranění bylo uloženo exekučním titulem) nevykazovalo?
Otázka d) se týkala možného zneužití práva ze strany vedlejší účastnice. Její vypořádání Nejvyšším soudem stěžovatelka nerozporuje, proto není nutné ji podrobněji reprodukovat.
5. Stěžovatelka vymezila přípustnost dovolání tím, že otázky a), c) a d) dosud nebyly v rozhodovací praxi řešeny. V otázce b) se měl odvolací soud odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle níž je nepřípustné dokazování o tom, ke splnění jaké povinnosti má být výkon rozhodnutí nařízen. Pokud by identifikovaná rozhodovací praxe dovolacího soudu na tento případ nedopadala, jde rovněž o otázku, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena.
6. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky pro nepřípustnost. Uvedl, že dovolací otázky a) a b) směřují k přezkumu materiální vykonatelnosti exekučního titulu, dovolatelka se snaží vzbudit dojem, že v projednávané věci není zřejmé, jaká povinnost jí byla exekučním titulem uložena, řešením této otázky se však odvolací soud nezabýval a neučinil ohledně ní žádný závěr, který by mohl být přezkoumán v dovolacím řízení.
7. K otázce b) uvedl, že z napadeného usnesení nevyplývá, že by soud znaleckým posudkem prováděl dokazování o tom, ke splnění jaké povinnosti má být výkon rozhodnutí nařízen, nýbrž zda byly opravy provedené stěžovatelkou provedeny řádně či nikoli.
8. K otázkám a) b) a c) uvedl, že dovolatelka ve své podstatě zpochybňuje skutkové závěry napadeného rozhodnutí, protože polemizuje se závěry odvolacího soudu o neodstranění vad v souladu s exekučním titulem.
9. V otázce d) se dovolací soud ztotožnil se závěry městského i krajského soudu, že o zneužití práva nejde.
II.
Argumentace stěžovatelky
10. Stěžovatelka argumentačně brojí pouze proti usnesení Nejvyššího soudu a rozporuje, jak se Nejvyšší soud vypořádal s jejími dovolacími otázkami a), b) a c).
11. Podle stěžovatelky neplatí teze Nejvyššího soudu, že se odvolací soud otázkou a) nezabýval. Obsah povinnosti uložené exekučním titulem je pro řízení o návrhu stěžovatelky na zastavení exekuce, který je založen na tom, že svou povinnost splnila, otázkou klíčovou. O návrhu na zastavení exekuce by nebylo možno rozhodnout, pokud by tato otázka nebyla vyřešena minimálně implicitně. Bez zjištění obsahu exekučním titulem uložené povinnosti nelze učinit závěr o jejím splnění či nesplnění. Již v odvolání stěžovatelka uváděla, že závěr exekučního soudu o tom, že neunesla důkazní břemeno ohledně svého tvrzení, že povinnost splnila, se zakládá na nesprávném právním posouzení obsahu (rozsahu) exekučním titulem uložené povinnosti odstranit vady. Odvolací soud sice tuto námitku výslovně nevypořádává, ale řeší ji minimálně implicitně. Jde o právní otázku, na níž vyřešení sporu závisí. Relevanci uvedených námitek stěžovatelka dokládá citací z nálezů Ústavního soudu.
12. Taktéž u otázky b) nemůže jít o otázku, kterou by odvolací soud neřešil. Dokazování, zda exekučním titulem uložená povinnost byla splněna, lze provádět až poté, co je zjištěn obsah této povinnosti. Znalec ing. H. činí v posudku závěr o nesplnění povinností, tudíž si musel obsah těchto povinností nejprve nějak vyhodnotit. Pokud soudy na základě znaleckého posudku přijímají závěr o tom, že povinnost nebyla splněna, aniž by samy vyložily, co je obsahem této povinnosti, pak nutně implicitně přebírají i znalcův závěr o obsahu této povinnosti. Z judikatury dovolacího soudu však plyne, že dokazování o tom, ke splnění jaké povinnosti má být výkon rozhodnutí nařízen, je nepřípustné. I otázka b) tak byla relevantní a výsledek řízení na ní závisí.
13. Závěr Nejvyššího soudu, že dovolací otázky a), b) a c) zpochybňují skutkové závěry, neodpovídá obsahu dovolacích otázek a dezinterpretuje je. Všechny otázky jsou otázky právní: otázka a) se týká obsahu povinnosti uložené exekučním titulem, otázka b) se týká toho, k jakým skutečnostem je možno provádět dokazování, a otázka c) se týká rozsahu procesního břemene tvrzení a důkazního, které tíží povinnou v řízení o návrhu na zastavení exekuce.
14. Nejvyšší soud tak porušil právo stěžovatelky na soudní ochranu zaručenou čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, vlastnické právo stěžovatelky chráněné čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 4 odst. 1 Listiny, neboť je vůči stěžovatelce vymáhána povinnost nikoliv na základě zákona.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
15. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Průběh řízení před Ústavním soudem
16. Ústavní soud si vyžádal soudní spis a vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka řízení.
17. Nejvyšší soud navrhuje odmítnutí stížnosti, uvádí, že ústavně zaručená práva stěžovatelky neporušil, plně odkazuje na odůvodnění svého usnesení. Stěžovatelka v ústavní stížnosti opětovně zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, na základě čehož se domáhá jiných právních závěrů, než byly přijaty soudem prvního stupně a soudem odvolacím. Ke skutkovým závěrům však Nejvyšší soud v dovolacím řízení nemůže přihlížet.
18. Krajský soud odkázal na odůvodnění napadeného usnesení.
19. Městský soud má za to, že ústavně zaručená práva stěžovatelky neporušil. Připomíná, že exekučním titulem je rozsudek pro uznání, který byl vydán poté, co se stěžovatelka nevyjádřila na kvalifikovanou výzvu dle § 114b o.s.ř. Městský soud považoval tento exekuční titul za materiálně vykonatelný. Identifikace příčin vad díla není podmínkou materiální vykonatelnosti rozhodnutí, stejně jako uvedení konkrétního postupu při jejich odstranění. Materiální vykonatelnost exekučního titulu nebyla žádným z účastníků po celou dobu řízení o návrhu na zastavení exekuce zpochybněna. Nebylo povinností oprávněného, aby prokazoval, že na díle jsou vady a jak tyto vznikly, ale bylo povinností povinné (stěžovatelky), aby prokázala, že vady, kterých se týká exekuční titul, řádně odstranila, když toto tvrdila ve svém návrhu na zastavení. K prokázání tohoto tvrzení bylo také vedeno dokazování, v rámci kterého byl znalecký posudek ing. H. proveden jako jeden z mnoha listinných důkazů. Na základě provedeného dokazování dospěl exekuční soud k závěru, že povinná (stěžovatelka) neprokázala své tvrzení o odstranění vad, a to ani po poučení dle § 118a odst. 3 o. s. ř.
20. Vedlejší účastník navrhuje odmítnutí stížnosti. Připomíná, že stěžovatelka ústavní stížností napadá pochybení v řízení exekučním, nikoli nalézacím. Ústavní soud nepatří do soudní soustavy zabývající se tzv. "jednoduchým právem". Stěžovatelka měla dost prostoru k prokázání tvrzení, že svou povinnost odstranit reklamované vady řádně splnila. S vědomím, že povinnost opravy reklamovaného díla vzešla z rozsudku pro uznání, proběhlo exekuční řízení nebývale podrobně. Nečinnost stěžovatelky v řízení nalézacím, resp. zúžení jejího prostoru se v nalézacím řízení bránit, byl zhojen v rozsáhlém řízení exekučním. Stěžovatelka neodstranila vady ani na základě dohody o podmínkách splnění vykonatelného závazku ze dne 25. 2. 2015, v rámci níž jí byl dán dostatečný prostor pro to, aby se exekuci vyhnula. Vedlejší účastník s návrhem na zahájení exekuce nijak bezdůvodně neotálel, zákonná lhůta pro realizaci exekuce je desetiletá.
21. Stěžovatelka v replice uvádí, že vyjádření Nejvyššího soudu vůbec nereflektuje její námitky, tedy že její dovolací otázky jsou otázkami právními. Závěr Nejvyššího soudu o jejich nepřípustnosti, založený na dezinterpretaci otázek, tak nemůže obstát a porušuje právo stěžovatelky na soudní ochranu.
22. K vyjádření městského soudu stěžovatelka uvádí, že souhlasí s tím, že ji tížilo důkazní břemeno, zda "vady, kterých se týká exekuční titul," odstranila. V průběhu řízení se však stalo zjevným, že posouzení otázky, zda splnila svou povinnost (odstranila vady), se nevyhnutelně odvíjí od otázky, jaký je obsah exekučním titulem uložené povinnosti. Jinými slovy, co jsou "vady, kterých se týká exekuční titul". Otázka obsahu povinnosti uložené exekučním titulem je otázka právní, která nepodléhá žádné koncentraci řízení. Totéž platí o námitce materiální nevykonatelnosti exekučního titulu. Ani absence námitky stran by tak nemohla soud prvního stupně zprostit povinnosti zjistit a právně posoudit obsah exekučního titulu, neboť tato otázka nutně předchází skutkové otázce, zda byla uložená povinnost splněna. Je předčasný závěr, že stěžovatelka neunesla důkazní břemeno ohledně toho, že vady odstranila. Pokud není vyřešena právní otázka obsahu vykonatelného rozhodnutí, nelze ani učinit závěr, zda uložená povinnost byla splněna. Teprve po zjištění obsahu povinnosti by bylo na místě se ptát, zda stěžovatelka unesla procesní břemeno tvrzení a důkazní, s čímž však souvisí otázka rozsahu tohoto břemene. Ta byla dovolací otázkou c), jejíž řešení však dovolací soud nesprávně odmítl.
23. K argumentům vedlejšího účastníka stěžovatelka uvádí, že se míjí s podstatou ústavní stížnosti, kterou je přístup k dovolacímu soudu.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
V.1. Obecné principy
24. Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není povolán k přezkumu aplikace podústavního práva, a nezasahuje proto do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem. Jeho zásah je namístě až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody.
25. Jakkoli stěžovatelka formálně napadá všechna v záhlaví označená rozhodnutí, argumentačně se v ústavní stížnosti vymezuje pouze proti usnesení Nejvyššího soudu, konkrétně vůči odůvodnění odmítnutí dovolání ve vztahu k otázkám a), b) a c). Ústavní soud se tak zabýval ústavnosti napadeného usnesení Nejvyššího soudu, a to v rozsahu vypořádání otázek a), b) a c). Ústavně relevantní otázkou v nyní posuzované věci tak bylo, zda Nejvyšší soud neodepřel stěžovatelce právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny.
26. Právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny garantuje každému možnost domáhat se stanoveným postupem ochrany svých práv před nezávislým a nestranným soudem, případně před jiným orgánem. Tento postup k ochraně práv jednotlivce není upraven ústavními předpisy, nýbrž je regulován v zákonných procesních předpisech (čl. 36 odst. 4 Listiny), které stanoví, jakými konkrétními způsoby a procesními instituty lze právo na soudní a jinou právní ochranu realizovat. Dodrží-li jednotlivec stanovený postup, a soud přesto odmítne o jeho právu rozhodnout, dochází k porušení práva na soudní ochranu, k ústavně nepřípustnému odepření spravedlnosti (denegationis iustitiae). To platí i pro řízení o dovolání před Nejvyšším soudem, neboť i když dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, jehož existence sama nepožívá ústavněprávní ochrany, rozhodování o něm - je-li už takový opravný prostředek v právním řádu zaveden - není vyjmuto z rámce ústavněprávních principů a ústavně zaručených práv a svobod [srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 2804/15 či III. ÚS 3045/17].
27. Ústavní soud k přípustnosti dovolání podle § 237 občanského soudního řádu v minulosti judikoval, že se jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda dovolací soud neodepřel účastníku řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění ve vztahu k jeho přípustnosti náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2312/15, bod 20]. V nyní posuzované věci jde o první ze shora označených situací, tedy posouzení, zda se Nejvyšší soud vypořádal s řádně předestřenými právními otázkami.
28. Z rozhodovací praxe Ústavního soudu vyplývá, že při rozlišování právních a skutkových námitek je třeba v případě pochybností postupovat ve prospěch dovolatele. Odmítnutí dovolání z důvodu, že uplatněné námitky postrádají charakter právní otázky, je možné pouze v případech, kdy je tato skutečnost zcela jednoznačná; závěr soudu o skutkové povaze uplatněné námitky musí být nadto řádně odůvodněn (nález sp. zn. II. ÚS 664/19, bod 20). Porušením čl. 36 odst. 1 Listiny pak je, pokud Nejvyšší soud právní otázku předestřenou v dovolání označí za polemiku se skutkovým stavem či námitku jiné vady řízení, a proto neposoudí, zda tato právní otázka zakládá přípustnost dovolání (nález sp. zn. III. ÚS 2722/22).
29. Ústavní soud taktéž konstantně dochází k závěru, že pokud se odvolací soud s právní otázkou, na které závisí jeho rozhodnutí, vypořádá fakticky (mlčky) tak, že zaujme právní názor, z něhož lze odpověď na uvedenou právní otázku nepřímo dovodit, musí ji vzít Nejvyšší soud v potaz při rozhodování o přípustnosti dovolání (srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 2957/20, sp. zn. II. ÚS 1625/21 či III. ÚS 1670/23).
V.2. Aplikace na posuzovaný případ
30. Ústavní soud sice nemůže činit závěry týkající se právních otázek podústavního práva, zvláště pokud jejich sjednocování přísluší Nejvyššímu soudu, může však posoudit, zda určitá právní otázka (pro rozhodnutí relevantní) byla nalézacím či odvolacím soudem alespoň implicitně posuzována. Může zároveň posoudit, zda Nejvyšší soud nepochybil, pokud odmítnul dovolání s argumentem, že se určitou právní otázkou odvolací soud nezabýval ve smyslu § 237 o. s. ř. (srov. nálezy sp. zn. II. ÚS 1625/21 či III. ÚS 1670/23). Toto posouzení má tak ústavní relevanci z pohledu práva na soudní ochranu, bez ohledu na to, jak budou sporné právní otázky v rovině podústavního práva vyřešeny.
31. Stěžovatelka v exekučním řízení tvrdila, že svou povinnost opravit vady díla splnila, exekuční soud však dospěl k závěru, že tomu tak není. Z povahy věci si tedy před vyslovením tohoto závěru učinil úsudek o tom, jaký je obsah exekučně vymáhané povinnosti. Stěžovatelka v odvolání vytýkala městskému soudu, že své závěry "zakládá na nesprávném právním posouzení obsahu (rozsahu) exekučním titulem uložené povinnosti odstranit vady" (bod 2 usnesení krajského soudu). Předmětem odvolacího řízení tak byla mj. i právní otázka, jaký je konkrétní obsah exekučním titulem uložené povinnosti. Krajský soud tedy posuzoval, zda městský soud obsah (rozsah) exekučního titulu posoudil správně. Krajský soud se k této otázce sice podrobně nevyjadřuje, uzavírá však, že "návrh povinné na zastavení exekuce, resp. její tvrzení o tom, že jednotlivé vady tak, jak jsou uvedeny v pověření soudního exekutora, byly řádně odstraněny, nespočívá na reálném podkladu" (bod 9 usnesení krajského soudu).
32. Z daného závěru krajského soudu (resp. již ze samotného výroku potvrzujícího napadené usnesení městského soudu) je tudíž zřejmé, že si právní otázku týkající se rozsahu exekučním titulem uložené povinnosti musel sám posoudit, a to shodně se závěry soudu prvého stupně. Pokud by si otázku obsahu či rozsahu exekučního titulu neposoudil, nemohl by přistoupit k rozhodnutí, zda stěžovatelka onu exekučním titulem uloženou povinnost splnila, resp. dostatečně prokázala její splnění.
33. Závěr Nejvyššího soudu, že řešením této otázky se odvolací soud nezabýval, je v rozporu s obsahem napadených rozhodnutí. Skutečnost, že krajský soud danou otázku posoudil v zásadě jen implicitně, na věci nic nemění, neboť je zjevné, že bez jejího posouzení by vůbec rozhodnout nemohl (srov. shora zmíněné nálezy sp. zn. IV. ÚS 2957/20, sp. zn. II. ÚS 1625/21 či III. ÚS 1670/23). Z toho též vyplývá, že na posouzení této otázky rozhodnutí krajského soudu závisí ve smyslu § 237 o. s. ř. Řečeno jinak, pokud by např. krajský soud přisvědčil stěžovatelce a posoudil obsah exekučního titulu jinak než městský soud, mělo by to nutně vliv na jeho závěr o splnění povinnosti stěžovatelkou, byť i jen co do některé části nároku, tedy též na závěr o tvrzené oprávněnosti návrhu na zastavení exekuce.
34. Nelze tedy akceptovat závěr Nejvyššího soudu týkající se otázek a) a b), že se odvolací soud otázkou, "jaká povinnost byla [stěžovatelce] exekučním titulem uložena", nezabýval.
35. Stejně tak nelze akceptovat zdůvodnění nepřípustnosti u dovolacích otázek a), b) i c) tím, že stěžovatelka "ve své podstatě zpochybňuje skutkové závěry napadeného rozhodnutí, protože polemizuje se závěry odvolacího soudu o neodstranění vad v souladu s exekučním titulem". Jistě platí, že stěžovatelka polemizuje s tím, že neodstranila vady v souladu s exekučním titulem. Ovšem nikoli proto, že by zpochybňovala skutkové závěry týkající se toho, jaké konkrétní práce při odstranění vad díla provedla, nýbrž proto, že zpochybňuje právní interpretaci exekučního titulu samotného.
36. Ústavní soud nemůže nijak předjímat, zda jsou námitky stěžovatelky důvodné, ani jak mají být v rovině podústavního práva posouzeny. Ústavní soud pouze hodnotí, zda šlo o námitky skutkové či právní, neboť to má vliv na uplatňování ústavního práva stěžovatelky na soudní ochranu. Otázky, které stěžovatelka předložila Nejvyššímu soudu, jsou otázkami právními, nikoli zpochybňováním zjištěného skutkového stavu.
37. Ústavní soud respektuje kompetenci Nejvyššího soudu sjednocovat výklad podústavního práva v podobě rozhodování o přípustnosti dovolání. Zároveň je však Nejvyšší soud povinen při tomto postupu zohledňovat ústavně zaručená práva účastníků řízení. Optikou shora uvedených kritérií přezkumu (sp. zn. II. ÚS 2312/15) došlo v nyní posuzované věci k tomu, že Nejvyšší soud odmítl dovolání, aniž by se náležitě vypořádal se stěžovatelkou předestřenými dovolacími otázkami a), b) a c).
38. Argumentace Nejvyššího soudu, že stěžovatelka pouze zpochybňovala skutkové závěry rozhodnutí krajského soudu, resp. že se krajský soud nezabýval otázkou, jaká povinnost byla stěžovatelce exekučním titulem uložena, nemohla optikou shora rekapitulované judikatury Ústavního soudu obstát.
39. Z uvedených důvodů shledal Ústavní soud porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
40. Ústavní soud tedy podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu částečně ústavní stížnosti vyhověl napadené usnesení Nejvyššího soudu podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona zrušil.
41. Ve zbytku pak ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Stěžovatelka jednak vůči rozhodnutím městského a krajského soudu nevznáší žádnou argumentaci, jednak je jejich případný ústavněprávní přezkum možný až poté, co se jimi v rovině podústavního práva bude zabývat Nejvyšší soud tím, že se řádně vypořádá s přípustností dovolání. Ústavní soud tak zrušujícím nálezem nijak nepředjímá výsledek opětovného posouzení dovolání Nejvyšším soudem či případného dalšího řízení (srov. k tomu např. nález sp. zn. II. ÚS 2194/23, bod 37 či nález sp. zn. I. ÚS 1393/24, bod 51).
42. Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, neboť dospěl k závěru, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
Autor: US