// Profipravo.cz / Dovolání 20.06.2025
ÚS: Extrémní nesoulad mezi důkazy a skutkovými závěry
Ústavní soud ve své judikatuře ustáleně opakuje, že obecné soudy poruší právo účastníka na soudní ochranu, pokud učiní skutkové a právní závěry, které jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Takovému porušení práva nemůže poskytnout ochranu ani Nejvyšší soud, byť jeho rolí zásadně není přezkoumávat skutkový stav zjištěný nalézacím a odvolacím soudem.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 2645/24, ze dne 7. 5. 2025
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se před obecnými soudy domáhal po vedlejším účastníkovi zaplacení částky 550 829 Kč s příslušenstvím z titulu dlužného nájemného. Tvrdil, že je na základě dohody o vydání pozemků ze dne 15. 4. 1998 podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění účinném ke dni 15. 4. 1998 (dále jen "zákon č. 403/1990 Sb."), spoluvlastníkem pozemků a budov umístěných v továrním objektu, jehož část na základě smlouvy ze dne 15. 4. 1998 pronajímal vedlejšímu účastníkovi. Tuto smlouvu strany změnily nájemní smlouvou ze dne 28. 12. 1998, ve které se vedlejší účastník zavázal hradit stěžovateli nájemné ve výši 38 000 Kč měsíčně, a následně dodatkem ze dne 29. 4. 2002, ve kterém strany sjednaly nájemné ve výši 10 000 Kč měsíčně. Nájemní smlouva skončila dne 30. 6. 2002. Vedlejší účastník sjednané nájemné od 12. 2. 2001 do 30. 6. 2002 řádně nehradil.
2. Okresní soud žalobu zamítl. Vyšel ze zjištění, že v období sepisu dohody o vydání pozemků byl pozemek parc. č. X1, ze kterého byly vydané pozemky odděleny, zastavěn stavbami ve vlastnictví třetí osoby. Ze znění § 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. plyne, že pozemek, na němž je umístěna stavba, která byla zřízena až po jeho převzetí státem, se nevydává. Dané ustanovení nezakazuje takový pozemek oprávněné osobě přesto vydat, nesmí tím však dojít bez právního důvodu k zásahu do práv a oprávněných zájmů jiných. K tomu v dané věci došlo a v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3423/21, který posuzoval platnost dohody o vydání pozemku týchž účastníků ze dne 8. 2. 1999, je dohoda o vydání pozemků absolutně neplatná. V důsledku toho nebyl stěžovatel nikdy oprávněn s pozemky disponovat, tedy je ani pronajmout. Uzavřená nájemní smlouva ve znění pozdějších změn je pro rozpor se zákonem podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, absolutně neplatná a stěžovateli nárok na dlužné nájemné nenáleží.
3. K odvolání stěžovatele krajský soud rozsudek okresního soudu potvrdil. Uzavřel, že okresní soud učinil správná skutková zjištění, na něž aplikoval správné právní závěry.
4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost. Stejně jako okresní a krajský soud odkázal na závěry nálezu Ústavního soudu. Neshledal, že by skutková zjištění byla v extrémním rozporu s provedenými důkazy.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel podává proti v záhlaví označeným rozhodnutím ústavní stížnost. Tato rozhodnutí podle něj porušují jeho základní práva podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě.
6. Popisuje dosavadní průběh řízení a namítá, že obecné soudy nezohlednily rozdíly mezi dohodou o vydání pozemku ze dne 8. 2. 1999, kterou Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 3423/21 vyhodnotil jako neplatnou, a dohodou o vydání pozemků ze dne 15. 4. 1998, jež byla předmětem posuzované věci. Zatímco pozemek vydaný na základě dohody ze dne 8. 2. 1999 byl po jeho vyvlastnění zastavěný stavbou ve vlastnictví třetí osoby, pozemky vydané na základě dohody ze dne 15. 4. 1998 zastavěny stavbami vybudovanými až po jejich vyvlastnění nebyly. Stejně tak nález sp. zn. IV. ÚS 2856/19, na který odkázal okresní soud, se týkal zásahu do práv třetí osoby, navíc vydávané pozemky nebylo možné užívat za původním účelem. Ve věci stěžovatele žádná třetí osoba dotčena být nemohla a pozemky bylo možné užívat za původním účelem. Judikatura použitá okresním soudem proto není přiléhavá. Tím, že se obecné soudy věcí stěžovatele dostatečně nezabývaly, porušily principy restitučního zákonodárství.
7. Obecné soudy se odchýlily od výkladu § 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb., který stanoví, že citované ustanovení je dispozitivní. Nesprávně posuzují obě dohody o vydání pozemků jako jednu dohodu o vydání pozemku parc. č. X1. V rámci posouzení této jedné dohody nesprávně dovodily neplatnost celé dohody o vydání pozemků. Dohoda mohla být neplatná pouze ve vztahu k pozemkům parc. č. X2 a X3 (tj. pozemky vydané dne 8. 2. 1998), které jediné byly zastavěny stavbou ve vlastnictví třetí osoby. V části vydání ostatních oddělených pozemků (tj. pozemků vydaných dne 15. 4. 1998) byla dohoda platná. Z veškerých pozemků, které stěžovatel na základě dohod získal, činí zastavěné pozemky méně než 1/7. I pokud by byl správný závěr obecných soudů, že se stěžovatel vlastníkem pozemků nestal, neznamená to bez dalšího neplatnost i jím uzavřené nájemní smlouvy. Stěžovatel měl coby oprávněný držitel v dobré víře stejná práva jako vlastník, tedy mohl uzavřít i nájemní smlouvu. Měl právo na užitky z věci, kterými jsou i platby nájemného.
8. Stěžovatel dále poukazuje na skutečnost, že od podání žaloby do rozhodnutí okresního soudu ve věci samé uplynulo téměř 19 let. To mimo jiné i díky nedůvodnému přerušení řízení. Chováním státu mu vzniklo legitimní očekávání, že pozemky vlastní a může s nimi disponovat. Namísto vydání pozemků by stěžovatel měl sice nárok na finanční náhradu, ale tento nemohl stihnout uplatnit ve lhůtě, neboť se o neplatnosti dohody o vydání dozvěděl až po 20 letech.
III.
Procesní předpoklady řízení a průběh řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona o Ústavním soudu. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
10. Ústavní soud nenařídil ústní jednání, neboť od jednání nebylo možné očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Vyjádření ostatních účastníků řízení a replika stěžovatele
11. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Nejvyšší soud, který navrhl ústavní stížnost odmítnout či zamítnout. Odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a zdůraznil, že se při svém rozhodování řídil nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3423/21, který posuzoval skutkově obdobnou věc. Pokud jde o námitky stěžovatele brojící proti skutkovým zjištěním ohledně doby zastavění pozemků a vlastnictví budov třetí osobou, nebyly tyto opodstatněné, neboť soudy provedly dostatečné dokazování a skutkové závěry zdůvodnily. Ani případná pochybení při zjišťování skutkového stavu nezakládají způsobilý dovolací důvod (Nejvyšší soud je skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem vázán). Stejně tak namítaná nepřezkoumatelnost není sama o sobě způsobilá založit přípustnost dovolání. Nadto rozhodnutí krajského soudu bylo přezkoumatelné. Průtahům v řízení se Nejvyšší soud snažil zabránit tím, že usnesením sp. zn. 26 Cdo 1336/2021 nařídil soudům pokračovat v přerušeném řízení.
12. Krajský soud a okresní soud se k ústavní stížnosti vyjádřit nechtěly.
13. Vedlejší účastník ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že obecné soudy logicky odůvodnily své úvahy a jejich právní hodnocení je v souladu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3423/21 a sp. zn. IV. ÚS 2856/19. V řízení o ústavní stížnosti se není možné dovolávat přezkumu skutkového stavu. Pokud obecné soudy vyhodnotily jako neplatnou dohodu o vydání pozemku ze dne 8. 2. 1999, musely takto posoudit i jí předcházející dohodu o vydání pozemků ze dne 15. 4. 1998. Stěžovatel se na neplatnosti dohod sám podílel, nemůže mu proto svědčit žádné právo, tedy ani právo oprávněného držitele.
14. Obdržená vyjádření Ústavní soud zaslal stěžovateli na vědomí a k případné replice. V replice stěžovatel zopakoval, že dohoda o vydání pozemků ze dne 15. 4. 1998 a okolnosti s ní spojené se od dohody o vydání pozemku ze dne 8. 2. 1999 značně liší, což obecné soudy nezohlednily a nevzaly v úvahu při odůvodňování svých rozhodnutí. Nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3423/21 nesprávně interpretovaly.
V.
Věcné posouzení ústavní stížnosti
15. Ústavní soud posoudil všechny výše uvedené okolnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v podstatné části důvodná.
V. a)
Obecná východiska přezkumu rozhodnutí
16. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale připomíná, že ze zásady přímosti a ústnosti soudního jednání vyplývá zásada volného hodnocení důkazů (§ 132 občanského soudního řádu). Do hodnocení důkazů obecným soudem proto Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud však do hodnocení důkazů zasáhne tehdy, pokud v dané věci nastal extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry. Tehdy bude zásah Ústavního soudu odůvodněn, neboť takové rozhodnutí je třeba považovat za rozporné s čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 nebo sp. zn. III. ÚS 446/22, FinArt, bod 28).
17. Závaznost nálezů Ústavního soudu je buď kasační, tj. v té samé věci po již vydaném zrušujícím nálezu Ústavního soudu, nebo precedenční, jejíž neodmyslitelnou podmínkou je, že obecný soud rozhoduje o skutkově a právně obdobné věci, jako je ta, kterou v nálezu řešil Ústavní soud. Oproti kasační závaznosti poskytuje precedenční závaznost obecnému soudu větší možnost se od kasačního nálezu Ústavního soudu odchýlit. S názorem Ústavního soudu vysloveným v jiné věci může polemizovat, pokud své úvahy řádně odůvodní (nález sp. zn. IV. ÚS 301/05, Slovenské důchody VI, body 57, 58, 68 a 71, nález III. ÚS 1318/22-2, bod 51).
V. b)
Aplikace obecných východisek na konkrétní věc
18. Zásadní vada rozsudku okresního soudu spočívá ve zjišťování a hodnocení skutkového stavu rozhodného pro naplnění hypotézy § 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. Hypotéza daného ustanovení vyžaduje, aby šlo o pozemek, na němž je umístěna stavba, která byla zřízena až po převzetí pozemku státem. Judikaturou Ústavního soudu bylo dále dovozeno, že i přes naplnění uvedené hypotézy lze pozemek vydat, pokud nedojde k zásahu do práv třetích osob (nález sp. zn. IV. ÚS 3423/21, bod 26). Současně proto musí obecný soud, chce-li posoudit platnost dohody, u které vedlejší účastník využil dispozitivnosti § 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb a vydal pozemky, přestože byly zastavěny stavbami zřízenými po převzetí pozemků státem, zkoumat, zda jsou tyto stavby ve vlastnictví třetích osob či nikoliv.
19. Okresní soud se nijak nezabýval tím, zda pozemky vydané na základě dohody o vydání pozemků ze dne 15. 4. 1998 (parc. č. X4, X5 a další) byly zastavěny stavbou či stavbami, které vznikly až po převzetí pozemků státem a zda jsou ve vlastnictví třetích osob. Okresní soud se namísto toho zaměřil pouze na to, zda byl pozemek parc. č. X1, z něhož byly vydávané pozemky odděleny, zastavěn (body 55 a 56 jeho rozsudku). Nejenže vůbec nezohlednil, že z pozemku parc. č. X1 byly vydávané pozemky odděleny, a tedy je nelze s pozemkem parc. č. X1 posuzovat shodně, byť byly dříve jeho součástí, ale zároveň ani při posuzování pozemku parc. č. X1 nezkoumal, zda stavby, byly na pozemcích postaveny až po převzetí pozemků státem (v době převzetí ještě nerozděleného pozemku parc. č. X1), jak vyžaduje § 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb.
20. V argumentaci okresního soudu zcela absentuje konkretizace staveb, které mají na pozemcích stát. Okresní soud pouze v bodu 34 zmiňuje stavbu kotelny, která se ale vztahuje k pozemku vydávanému na základě dohody ze dne 8. 2. 1999 (později rozdělenému na pozemky parc. č. X4 a X5), nikoliv k pozemkům vydávaným na základě dohody ze dne 15. 4. 1998. Z obsahu spisu plyne, že na pozemcích vydaných dohodou ze dne 15. 4. 1998 skutečně stojí nějaké objekty (č. l. 634 a 635). Není však zřejmé, zda lze všechny posoudit jako stavby a pokud ano, pak především chybí zjištění, kdy byly postaveny, jak bylo již uvedeno výše.
21. Dále chybí též konkretizace třetích osob, jež mají stavby vlastnit. Okresní soud ve svém rozsudku zmiňuje jen vlastnictví města Kutná Hora ke kotelně (bod 34 jeho rozsudku), která jak bylo naznačeno, mohla odůvodnit nevydání pozemku vydaného dohodou ze dne 8. 2. 1999, nikoliv však nevydání pozemků vydaných dohodou ze dne 15. 4. 1998, na kterých nestojí (zjištění, že by na nich stála, soud neučinil).
22. Tyto nedostatky, které zpochybňují samotný základ argumentace, na které je postaven výrok napadeného rozhodnutí, nenapravil ani krajský soud, byť na ně stěžovatel v odvolání upozornil. Krajský soud namísto toho, aby se relevantními námitkami stěžovatele zabýval, povšechně konstatoval, že skutkové i právní závěry okresního soudu jsou správné (bod 8 jeho rozsudku). Nekriticky převzal závěry Ústavního soudu vyjádřené v nálezu sp. zn. IV. ÚS 3424/21, aniž by se zabýval tím, zda je projednávaná věc skutkově obdobná. Zatímco ve věci posuzované nálezem sp. zn. IV. ÚS 3424/21 byla na vydaném pozemku po jeho převzetí státem postavena stavba kotelny, kterou vlastnila třetí osoba - město Kutná Hora, v projednávané věci nebylo zjištěno, že by na vydaných pozemcích byly stavby (konkrétně vymezené), které vznikly až po převzetí pozemků státem, a které vlastní třetí osoba, resp. stěžovatel tuto skutečnost zpochybnil a krajský soud proto nemohl právní závěr přijmout, aniž by se nejprve zabýval skutkovými námitkami stěžovatele. Odůvodnění rozhodnutí krajského soudu je v tomto ohledu zcela nedostatečné a popsaný způsob argumentace je možno označit za svévolný, ze strany soudu tudíž nepřípustný.
23. Jako neústavní je rovněž nutné posoudit usnesení Nejvyššího soudu. Na dovolací argumentaci stěžovatele, podle kterého okresní i krajský soud založily svá rozhodnutí na excesivním hodnocení důkazů, reagoval nesprávně a rozsudky obou nižších soudů pro extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými a právními závěry nezrušil a naopak z neústavně stanoveného skutkového rámce bez dalšího vycházel. Přitom sám ve své judikatuře dovozuje, že pokud dovolatel poukazuje na to, že mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů existuje extrémní rozpor, a tedy namítá, že skutková zjištění soudů jsou natolik vadná, že ve svém důsledku představují porušení práv garantovaných v čl. 36 odst. 1 Listiny, jde o "poukaz na nesprávný postup soudů v procesu zjišťování skutkového stavu, a tedy o námitku nesprávného právního posouzení věci představující uplatnění přípustného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 občanského soudního řádu" (viz právní věta rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2502/2018, podobně rozsudky sp. zn. 33 Cdo 854/2019, sp. zn. 33 Cdo 2279/2022). Obdobný názor, tedy, že i Nejvyšší soud má povinnost zabývat se otázkou procesního práva, zda obecné soudy při zjišťování skutkového stavu respektovaly procesní zásady, zaujímá též Ústavní soud (stanovisko pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16, body 54 a 55).
24. Lze dodat, že proti výroku I usnesení Nejvyššího soudu o zastavení dovolacího řízení proti rozsudku okresního soudu (neboť dovolání se podává proti rozsudku soudu odvolacího) stěžovatel nevznesl žádnou argumentaci a jeho ústavní stížnost je v tomto rozsahu zjevně neopodstatněná. Nepřípustná je námitka stěžovatele, že mohl uzavřít nájemní smlouvu jako nevlastník, neboť tuto námitku v řízení před obecnými soudy nevznesl. Před nimi namítal pouze nabytí vlastnictví na základě vydržení. Ačkoliv se obecné soudy s touto námitkou řádně nevypořádaly, je tato zjevně neopodstatněná, neboť případné pozdější vydržení pozemků nemůže zhojit nedostatek vlastnictví v době jejich pronajmutí.
25. K námitce stěžovatele týkající se průtahů v řízeních před obecnými soudy Ústavní soud připomíná, že v době podání ústavní stížnosti bylo řízení před obecnými soudy pravomocně ukončeno. Ústavní soud proto považuje takovou námitku za nepřípustnou, neboť stěžovatel má případně jiné procesní prostředky k ochraně práva porušeného v předchozím řízení neodůvodněnými průtahy (nálezy sp. zn. IV. ÚS 391/07, bod 12, a sp. zn. IV. ÚS 2519/07, bod 21).
VI.
Závěr
26. Po posouzení všech výše uvedených okolností dospěl Ústavní soud k závěru, že okresní soud učinil skutkové a právní závěry, které jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, resp. nejsou dostatečně podloženy, čímž porušil právo stěžovatele na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Krajský soud nedostatečně odůvodnil své rozhodnutí a na relevantní námitky stěžovatele nijak nereagoval, čímž rovněž porušil právo stěžovatele na soudní ochranu. Nejvyšší soud následně nerespektoval svou judikaturu a rozsudky nižších soudů pro extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými a právními závěry k námitce stěžovatele nezrušil, tedy také zasáhl do práva stěžovatele na soudní ochranu.
27. Ústavní soud proto ústavní stížnosti zčásti vyhověl a rozsudky okresního soudu a krajského soudu a usnesení Nejvyššího soudu (s výjimkou výroku I) zrušil, a to včetně akcesorických výroků o nákladech řízení.
28. Tímto rozhodnutím Ústavní soud nepředjímá, jakým způsobem mají obecné soudy rozhodnout. Otevírá však nové projednání věci za respektu k základním právům účastníků. Úkolem okresního soudu bude dostatečně zjistit skutkový stav, ze kterého vyplyne, zda objekty stojící na pozemcích, které měl stěžovatel získat na základě dohody o vydání pozemků ze dne 15. 4. 1998, jsou stavbami, které byly postaveny až po převzetí vydaných pozemků státem (tehdy jediného pozemku parc. č. X1), a zda tyto stavby vlastnila v době uzavření dohody třetí osoba. Svá zjištění vymezí dostatečně konkrétně (např. namísto pojmu třetí osoba uvede, o kterou konkrétní osobu jde). Ač byly pozemky vydané dohodou ze dne 15. 4. 1998 dříve sloučeny v jednom pozemku parc. č. X1, následně byly před uzavřením dohody odděleny, a proto i obecné soudy k nim budou takto přistupovat.
29. Ve zbývající části Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Autor: US