// Profipravo.cz / Dovolání 30.05.2025
ÚS: Dovolací námitka opomenutých důkazů
Odmítne-li se Nejvyšší soud v dovolacím řízení zabývat námitkou opomenutých důkazů s poukazem na nedostatečně vymezenou přípustnost dovolání, nezakládá takový postup Nejvyššího soudu nutně porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, je-li z kontextu věci prima facie zjevné, že tato námitka není důvodná.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 2534/24, ze dne 22. 4. 2025
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a napadená rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Klíčovou otázkou ve věci je, zda způsob, jak se obecné soudy vypořádaly s důkazními návrhy stěžovatele, odpovídá požadavkům práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
3. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel se jako žalobce domáhal zaplacení částky ve výši 495.213 Kč s příslušenstvím po vedlejší účastnici (žalované), neboť v důsledku nesprávného úředního postupu vedlejší účastnice (zasláním odsuzujícího trestního rozsudku znějícího na jméno V. L., nar. XXXX, tj. na jmenovce stěžovatele, syna z prvního stěžovatelova manželství, stěžovateli, který s uvedeným trestním řízením neměl nic společného ani o něm nevěděl) měl stěžovatel utrpět nervový otřes a následně cévní mozkovou příhodu, neboť se domníval, že je to on, kdo byl trestním soudem odsouzen. Částku uvedenou ve své žalobě stěžovatel vyčíslil na základě znaleckého posudku, kdy znalec stanovil bolestné ve výši 59.008 Kč a ztížení společenského uplatnění ve výši 436.205 Kč, na samotný znalecký posudek stěžovatel vynaložil náklady ve výši 3.500 Kč a 13.000 Kč. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že neexistuje příčinná souvislost, tzv. kauzální nexus mezi nesprávným úředním postupem a cévní mozkovou příhodou stěžovatele, a proto žalobu zamítl (výrok I.) a uložil stěžovateli zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku ve výši 1.200 Kč (výrok II.).
4. Stěžovatel napadl rozsudek obvodního soudu odvoláním, o němž Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozhodl tak, že rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I.), neboť se s odůvodněním rozsudku obvodního soudu ztotožnil, a dále rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
5. Stěžovatel napadl rozsudek městského soudu dovoláním, jež bylo Nejvyšším soudem jako nepřípustné odmítnuto (výrok I.) a Nejvyšší soud žádnému z účastníků řízení nepřiznal náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II.).
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel namítá, že obvodní soud nehodnotil pečlivě důkazy, když mechanicky a nekriticky vycházel pouze z odborného vyjádření doc. MUDr. E. H., CSc., MBA, předloženého vedlejší účastnicí, ačkoliv měl k dispozici znalecké posudky předložené stěžovatelem, které však zcela ignoroval. Obvodní soud taktéž zamítl další důkazní prostředky výslechem svědků, které navrhl stěžovatel, takže zde podle něho existují opomenuté důkazy. Navzdory námitkám odvolací soud tyto vady nenapravil ani se jimi řádně nezabýval.
7. Stěžovatel odbornému vyjádření předloženému vedlejší účastnicí zejména vytýká, že lékař, který jej zpracoval, stěžovatele ani nevyšetřil. Nadto zpochybnil použití Metodiky Nejvyššího soudu k vyčíslení nemajetkové újmy. K použití této Metodiky stěžovatel předkládá, dle svých slov, přelomové rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1361/2021, které se věnuje výpočtu odškodnění ztížení společenského uplatnění. Neztotožňuje se s názorem uvedeným v odborném vyjádření, v němž je uvedeno, že částka reflektující ztížení společenského uplatnění je "nadhodnocená".
8. Stěžovatel se dále neztotožňuje se závěrem obecných soudů, že v posuzované věci neexistuje příčinná souvislost, tedy tzv. kauzální nexus mezi nesprávným úředním postupem vedlejší účastnice a mozkovou příhodou stěžovatele. Opět odkazuje na závěry znaleckého posudku, který sám předložil. Také namítá, že údajná neexistence příčinné souvislosti nebyla soudy přesvědčivě vysvětlena, a uvádí, že byl již nervózní, když si pro dopis na poštu šel. Po příjezdu z pošty domů jej otevřel a ihned se zaměřil na text "rozsudek jménem republiky" a "je vinen". Stěžovatel se nebyl schopen v textu zaměřit na detaily, z nichž by odhalil, že rozsudek se týká jeho syna, neboť je právním laikem. Text ani nedočetl, neboť začal mít rozdvojené vidění, závrať a nebyl tak schopen zdravé úvahy. Jeho manželka následně zajistila transport do nemocnice.
9. K napadenému usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel uvádí, že se domnívá, že jeho dovolání přípustné bylo, neboť řádně vymezil dovolací důvod a přípustnost dovolání. Nejvyšší soud tak měl procesní prostor pro věcné posouzení dovolání stěžovatele, ale neučinil tak, ačkoliv stěžovatel vznesl i námitku tzv. opomenutých důkazů.
III.
Vyjádření účastníků řízení, vedlejší účastnice řízení a replika stěžovatele
10. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení a vedlejší účastnice řízení.
11. Obvodní soud ve svém vyjádření plně odkázal na obsah svého napadeného rozhodnutí.
12. Městský soud ve svém vyjádření odkázal na své napadené rozhodnutí, zejména pak na body 14. a 15., v nichž je řešena otázka příčinné souvislosti. Účastník považuje ústavní stížnost za nedůvodnou a navrhuje její odmítnutí pro zjevnou neopodstatněnost.
13. Nejvyšší soud předně poukázal na skutečnost, že není povolán přezkoumávat způsob vedení dokazování a hodnocení důkazů, což je z převážné části předmětem ústavní stížnosti. Účastník dále shrnul, že v posuzované věci nebyla dána příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem, kdy odkázal na napadená rozhodnutí nižších soudů. Účastník dále uvedl, že přezkum napadených rozhodnutí provedl v intencích vymezených procesními předpisy. Závěrem svého vyjádření účastník navrhuje odmítnutí ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost.
14. Vedlejší účastnice ve svém vyjádření uznává existenci nesprávného úředního postupu a souhlasí se závěry uvedenými v napadených soudních rozhodnutích, z nichž je patrné, že mezi škodou a nesprávným úředním postupem chybí tzv. kauzální nexus. Vedlejší účastnice se tedy ztotožňuje s obsahem napadených rozhodnutí, ústavní stížnost považuje za nedůvodnou a navrhuje její zamítnutí.
15. Ústavní soud zaslal vyjádření účastníků řízení i vyjádření vedlejší účastnice k replice stěžovateli. Stěžovatel nesouhlasí s tvrzením Nejvyššího soudu, že přezkum provedl v rámci možností zakotvených v procesních předpisech, neboť je toho názoru, že stěžovateli nebylo umožněno prokázat skutečnosti, které považoval za zásadní pro posouzení věci (absence výslechu navržených svědků a ignorace předloženého znaleckého posudku). Stěžovatel v tomto kontextu poukazuje na existenci tzv. opomenutých důkazů, které zakládají protiústavnost napadených rozhodnutí. Věc nebyla podle stěžovatele řádně projednána a posouzena, na jeho argumenty podpořené znaleckým posudkem nebylo řádně reagováno. Z jím předloženého znaleckého posudku vyplývá, že vznik iktu byl podmíněn nesprávným úředním postupem státu, kdy stěžovateli byl doručen odsuzující rozsudek určený pro jeho syna. Stěžovatel tedy i nadále setrvává na své dosavadní argumentaci a požaduje zrušení napadených rozhodnutí.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
16. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť využil všech procesních prostředků k ochraně svých práv.
V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
17. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické či právnické osoby je toliko ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud není povolán k přezkumu použití běžného zákona a může tak činit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody stěžovatele.
18. Část stěžovatelovy argumentace tvoří námitky brojící proti způsobu, jakým se soudy vypořádaly se znaleckým posudkem předloženým stěžovatelem a s odborným vyjádřením předloženým vedlejší účastnicí. Stěžovatel namítá opomenuté důkazy, neboť se s jeho důkazními návrhy soudy údajně náležitě nevypořádaly. K tomu Ústavní soud uvádí, že znalecký posudek prof. MUDr. M. D. vyčísloval nemajetkovou újmu stěžovatele, avšak nezkoumal skutkovou otázku příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem vedlejší účastnice a vznikem mozkové příhody u stěžovatele. Otázku chybějícího kauzálního nexu vzneslo až odborné vyjádření vedlejší účastnice, v němž doc. MUDr. E. H. uvedl, že příčinná souvislost mezi těmito dvěma skutečnostmi neexistuje. Přitom argumentoval dlouhodobě dekompenzovanou (neléčenou) hypertenzí stěžovatele, hyperlipidémií a těžkou aterosklerózou mozkových tepen, což jsou faktory, jejichž existence riziko iktu výrazně zvyšuje (i vzhledem k věku stěžovatele). Dle odborného vyjádření tedy příčinou vzniku mozkové příhody u stěžovatele byly uvedené medicínské faktory. K tomu považuje Ústavní soud za vhodné zdůraznit i následnou argumentaci městského soudu, který se jednak ztotožnil s argumentací obvodního soudu, ale nadto uvedl, že základním rysem kauzálního nexu a jeho účelem je zejména vyloučit netypické škody, které mohly vzniknout v důsledku nahodilých událostí a v důsledku nepředvídatelných jevů. Škůdci tak nelze přičítat následky, se kterými objektivně nebylo možno počítat. Lze tedy přisvědčit stěžovateli, že u něj k iktu skutečně došlo při čtení předmětného odsuzujícího rozsudku, avšak tuto okolnost lze považovat právě za onen nepředvídatelný a zcela mimořádný následek, jehož příčinou však objektivně nebyl nesprávný úřední postup vedlejší účastnice, nýbrž dlouhodobě neléčený vysoký krevní tlak, těžká ateroskleróza a vysoký cholesterol v kombinaci s vyšším věkem stěžovatele. Skutečnost, že k mozkové příhodě došlo právě při čtení předmětného rozsudku, byla náhodná. Mohlo k ní dojít kdykoliv předtím i potom, a tudíž nelze z tohoto nahodilého následku, který byl v podstatě "časovanou bombou", vyvozovat právní odpovědnost vedlejší účastnice. Ústavní soud k této právní otázce dále podotýká, že obecné soudy vycházely při své úvaze o existenci či neexistenci kauzálního nexu z několika teorií příčinné souvislosti, které vycházejí i z judikatury Nejvyššího soudu, který k této otázce opakovaně judikuje. V této souvislosti Ústavní soud považuje za vhodné zmínit v následující části i některá jeho rozhodnutí.
19. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, a je-li tak doloženo, že nebýt protiprávního úkonu, ke škodě by nedošlo. Příčinou škody může být jen takové protiprávní jednání, bez jehož existence by škodný následek nevznikl. Nemusí sice jít o příčinu jedinou, ale i o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, avšak musí jít o příčinu podstatnou. Je běžné, že se kauzálního děje účastní více skutečností, které vedou ke vzniku škody. Mezi takovými skutečnostmi je však třeba identifikovat právně relevantní příčinu vzniku škody (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1462/2003). Uvedené východisko je nutno vztáhnout k posuzované věci, kdy ke vzniku škody (vyvolání iktu a s ním spojených následků) došlo v důsledku více skutečností, přičemž zcela stěžejní skutečností a příčinou byl dlouhodobě zanedbaný zdravotní stav stěžovatele. Ten byl předmětem dokazování před obvodním soudem, kde byla kromě znaleckých posudků k této otázce zejména provedena lékařská zpráva z příjmu stěžovatele k hospitalizaci. Z této lékařské zprávy vyplývá, že stěžovatel byl přijat k hospitalizaci ve stavu tzv. hypertenzní krize, která je důsledkem dlouhodobě neléčeného vysokého tlaku stěžovatele; dále v důsledku dlouhodobě neléčené hypertenze bylo identifikováno chronické postižení ledvin; dále byla stěžovateli diagnostikována výrazná hyperlipidémie a těžká ateroskleróza. Další přidružený přitěžující faktor pro vznik iktu představoval i vyšší věk stěžovatele (nar. YYYY). Lze tedy shrnout, že právě tato skutečnost představovala onu stěžejní příčinu vzniku iktu, a nikoli, jak namítá stěžovatel, nesprávný úřední postup vedlejší účastnice. Je nutno zdůraznit, že z celého řetězce všeobecné příčinné souvislosti (v němž každý jev má svou příčinu, zároveň však je příčinou jiného jevu) je třeba sledovat jen ty příčiny, které jsou důležité pro odpovědnost za škodu. Musí jít o skutečnosti podstatné, bez nichž by ke vzniku škody nedošlo, přičemž z uvedeného zcela zjevně vyplývá, že nebyl-li by stěžovatelův zdravotní stav dlouhodobě zanedbaný, ke vzniku iktu by zcela zjevně při čtení předmětného rozsudku nedošlo.
20. Ústavní soud dále považuje za vhodné zmínit i tzv. teorii adekvátní příčinné souvislosti. Podle této teorie je příčinná souvislost dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události. Současně se musí prokázat, že škoda by nebyla nastala bez této příčiny (conditio sine qua non) - srov. k tomu nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05 (N 177/47 SbNU 353). Právně relevantními příčinami nemohou být tedy kterékoli faktické příčiny, nýbrž je třeba vyčlenit (izolovat) jen ty příčiny, s nimiž právo spojuje vznik odpovědnosti (tzv. zásada umělé izolace jevů), které jsou pro způsobení následku významné, tzv. zásada gradace příčinné souvislosti, a které podle obvyklého chodu věcí i podle obecné zkušenosti mají zpravidla (typicky) za následek způsobení určité škody, tzv. adekvátní příčinná souvislost (k tomu srov. kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3285/2015 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2022, č. j. 30 Cdo 3293/2022-274). Ze všech těchto teoretických východisek zcela jasně vyplývá, že onou rozhodující příčinou, která vedla ke vzniku škody na straně stěžovatele, není nesprávný úřední postup státu, nýbrž dlouhodobě zanedbaný zdravotní stav stěžovatele. Z tohoto důvodu lze považovat právní závěr obecných soudů o neexistenci kauzálního nexu mezi nesprávným úředním postupem státu a vznikem škody stěžovateli za zcela správný a řádně odůvodněný.
21. Namítá-li stěžovatel, že se soudy nezabývaly jeho důkazními návrhy, které vyčíslovaly výši škody a týkaly se též dalšího prokazování údajné příčinné souvislosti (především návrh svědecké výpovědi manželky stěžovatele a posudek znalce D. č. 320/2022, který nebyl zmíněn v napadeném rozsudku obvodního soudu), Ústavní soud podotýká, že nebyla-li zjištěna příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem vedlejší účastnice a vznikem škody, bylo bezpředmětné se výší škody jakkoliv zabývat. Stejně tak, měl-li již obvodní soud skutková zjištění za dostatečně prokázaná, nebylo nutno provádět nadbytečně další dokazování k otázce příčinné souvislosti, neboť takový postup by byl i v kolizi se zájmem na hospodárnosti řízení a v rozporu se zásadou rychlosti řízení. Všechny tyto důkazní návrhy byly tedy zjevně nadbytečné. Argumentačně se s touto otázkou vypořádal následně městský soud v odvolacím řízení, a to konkrétně v bodě 10. napadeného rozsudku. Městský soud otázku nadbytečnosti důkazních návrhů stěžovatele vypořádal paušálně, aniž by se věnoval každému důkaznímu návrhu zvlášť, což však lze akceptovat vzhledem k okolnostem věci, kdy byla rozporována stále tatáž právní otázka, a postup městského soudu lze v tomto ohledu považovat za akceptovatelný a ústavně konformní. Uvedené důkazní návrhy proto nelze považovat za tzv. opomenuté důkazy ve smyslu judikatury Ústavního soudu. Důkazní návrhy stěžovatele, na kterých staví procesní pochybení, tedy opomenuty nebyly, neboť se s nimi vypořádal městský soud, nadto tyto důkazní návrhy ani věcně nemohly sloužit k dalšímu skutkovému objasnění věci. Ústavní soud tedy neshledává namítané porušení čl. 36 odst. 1 Listiny.
22. Stěžovatel dále namítá, že Nejvyšší soud pochybil, nezabýval-li se jeho dovoláním věcně, neboť stěžovatel vznesl otázku ústavně právního charakteru, jelikož namítal existenci tzv. opomenutých důkazů.
23. Ústavní soud dává stěžovateli v otázce postupu Nejvyššího soudu ve vztahu k námitce ústavně právního charakteru, kterým námitka existence tzv. opomenutých důkazů bezesporu je, částečně zapravdu.
24. Nejvyšší soud se s touto námitkou vypořádává v bodě 13. napadeného usnesení, v němž uvádí: "Poukazuje-li dále dovolatel, že se odvolací soud nezabýval jeho námitkami či neprovedl některé z důkazů, upozorňuje tím ve skutečnosti na vady řízení, jež rovněž nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání; ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží (jen) tehdy, je-li dovolání přípustné; srov. § 242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř. Tvrzení dovolatele o uvedeném procesním pochybení nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř., a přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se odvolací soud vytýkaného pochybení dopustil (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, a ze dne 11. 4. 2019, sp. zn. 21 Cdo 971/2019, či ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 28 Cdo 3055/2022)."
25. Ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny garantuje jednotlivci možnost domáhat se stanoveným postupem ochrany svých práv před nezávislým a nestranným soudem, případně před jiným orgánem. Přitom onen postup k ochraně práv jednotlivce již není upraven na úrovni ústavního pořádku, nýbrž v procesních předpisech podústavního práva, které kogentně stanoví, jakými konkrétními způsoby a procesními instituty lze právo na soudní a jinou právní ochranu realizovat. Pokud pak jednotlivec takto stanovený postup dodrží a soud (jiný orgán) přesto odmítne o jeho právu rozhodnout, dochází k porušení práva na soudní ochranu, k ústavně nepřípustnému odepření spravedlnosti, tj. denegatio iustitiae [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2723/13 ze dne 1. 10. 2014 (N 185/75 SbNU 59) či nález sp. zn. I. ÚS 3106/13 ze dne 23. 10. 2014 (N 196/75 SbNU 211)].
26. Shora uvedené platí i pro řízení o dovolání před Nejvyšším soudem. Přestože dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, jehož existence sama nepožívá ústavněprávní ochrany, rozhodování o něm, je-li už takový opravný prostředek v právním řádu zaveden, není vyjmuto z rámce ústavněprávních principů a ústavně zaručených práv a svobod. Je tudíž třeba při něm respektovat mimo jiné i základní právo účastníků na spravedlivý proces [srov. například nález sp. zn. IV. ÚS 128/05 ze dne 10. 5. 2005 (N 100/37 SbNU 355), nález sp. zn. I. ÚS 2030/07 ze dne 11. 9. 2007 (N 138/46 SbNU 301) či nález sp. zn. IV. ÚS 2117/09 ze dne 15. 3. 2010 (N 51/56 SbNU 553)]. Nejvyšší soud je tudíž povinen respektovat svou ústavní povinnost chránit základní práva a svobody stěžovatele (čl. 4 Ústavy) včetně povinnosti volit při posuzování podání účastníka řízení postup vstřícnější k jeho právu na soudní ochranu, respektive právu na přístup k soudu [viz nález sp. zn. I. ÚS 425/17 ze dne 19. 4. 2017 (N 63/85 SbNU 145)]. Ústavní soud zastává názor, že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je věcně projednatelná s ohledem na její průmět do základních práv a svobod stěžovatele. Ústavní soud tímto klade důraz na povinnost dovolacího soudu poskytovat jednotlivci ochranu jeho základních práv, jež je pro soudní moc jako celek výslovně vyjádřena v čl. 4 Ústavy [srov. např. nález ze dne 18. prosince 2007 sp. zn. II. ÚS 182/05 (N 227/47 SbNU 973)]. Konkrétně ve vztahu k otázce tzv. opomenutých důkazů Ústavní soud judikuje, že pokud Nejvyšší soud v ústavní stížností napadeném usnesení odmítne dovolání s konstatováním, že tvrzené procesní vady nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu, a proto jejich prostřednictvím přípustnost dovolání založit nelze, pak Nejvyšší soud nedostojí své ústavní povinnosti chránit základní práva a svobody stěžovatele (čl. 4 Ústavy), neboť i dovolací řízení je nedílnou součástí ústavního rámce pravidel spravedlivého procesu, a dovolací soud je tedy za každé situace povinen chránit základní práva a svobody jednotlivce [srov. nález ze dne 10. 3. 2015 sp. zn. II. ÚS 2172/14 (N 54/76 SbNU 747), nález ze dne 27. 2. 2018 sp. zn. IV. ÚS 233/17 (N 34/88 SbNU 479), nález ze dne 10. 1. 2024 sp. zn. II. ÚS 1318/23].
27. V posuzované věci lze uvést, že obvodní soud se skutečně nevypořádal s některými důkazními návrhy stěžovatele, avšak městský soud tento deficit v odvolacím řízení napravil, když v souladu s konstantní judikaturou Ústavního soudu vymezil nadbytečnost jako důvod, proč se stěžovatelovými důkazními návrhy nebude dále zabývat. Nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno, je relevantním důvodem pro odmítnutí provedení (dalšího) dokazování. Městský soud explicitně v bodě 10. napadeného rozsudku uvedl, že obvodní soud provedl dokazování v rozsahu postačujícím pro posouzení ne/důvodnosti nároku žalobce (zde stěžovatele), což taktéž vyplývá z odůvodnění rozsudku jako celku. Uvedené, byť stručné odůvodnění nelze tak považovat za vrchnostenské sdělení, jehož opodstatněnost by nevyplývala z textu odůvodnění jako takového (viz nález ze dne 10. 1. 2024 sp. zn. II. ÚS 1318/23).
28. Stěžovatel zjevně nepovažoval odůvodnění městského soudu v otázce tzv. opomenutých důkazů za dostatečné a uplatnil tuto námitku ve svém dovolání. Nejvyšší soud se však touto námitkou odmítl zabývat s odkazem na nedostatečné vymezení přípustnosti dovolání. Takový postup Nejvyššího soudu nelze, jak je uvedeno shora, považovat za správný, avšak v posuzované věci k opomenutí důkazu nedošlo, jak sám Ústavní soud posoudil, neboť odůvodnění městského soudu v bodě 10. napadeného rozsudku a v celém kontextu odůvodnění tohoto rozhodnutí lze považovat za dostatečné. Z tohoto důvodu nepovažuje Ústavní soud za účelné a souladné se zásadami hospodárnosti a rychlosti řízení napadené usnesení Nejvyššího soudu rušit, neboť výsledkem tohoto dalšího řízení by bylo pouhé konstatování, že důkazy ve věci stěžovatele opomenuty nebyly.
29. Ústavní soud v posuzované věci neshledal zásah do práv stěžovatele, který by dosahoval ústavně právní intenzity, neboť fakticky nedošlo k opomenutí důkazů, což argumentačně vypořádal městský soud. Ústavní soud ze všech uvedených důvodů ústavní stížnost proto podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§ 54 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 22. dubna 2025
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu
Odlišné stanovisko Daniely Zemanové
1. Uplatňuji tímto odlišné stanovisko proti výroku i odůvodnění většinového rozhodnutí.
2. V dané věci jsem dospěla k závěru, že obecné soudy pochybily, jejich pochybení zasáhla do ústavně zaručených práv stěžovatele, konkrétně do práva zaručeného čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny. Většinový nález pochybení obecných soudů bagatelizuje či opomíjí a následně staví svůj zásadní argument na nepřípustném podkladu.
3. V projednávané věci podle nezpochybněných skutkových zjištění došlo k tomu, že stěžovateli byla chybou soudu doručena výzva k vyzvednutí rozsudku, přičemž ve výzvě bylo uvedeno jeho jméno, jeho rok narození a jeho aktuální bydliště. Písemnost, kterou si vyzvedl, obsahovala úvodní, od ostatního textu zvýrazněné, informace o tom, že se jedná o rozsudek jménem republiky, podle něhož je obžalovaný V. L. (tj. osoba téhož jména jako stěžovatel) vinen ze spáchání trestného činu. Bezprostředně po přečtení rozsudku stěžovatel utrpěl mozkovou příhodu.
4. Nález většiny je založen na argumentu, že rozhodující příčinou, která vedla ke vzniku škody na straně stěžovatele, není nesprávný úřední postup státu, nýbrž dlouhodobě zanedbaný zdravotní stav stěžovatele (viz body 19, 20 a 21 nálezu). I pokud by měl tento závěr přípustný podklad ve zjištěném skutkovém stavu, nevylučoval by odpovědnost státu za vzniklou škodu, pouze by podle § 2018 o. z. mohl vést k úvahám o spoluúčasti poškozeného. Podklad, z jehož obsahu většinový nález vychází (odborné stanovisko MUDr. H.), však byl stěžovatelem zpochybněn v řízení před oběma stupni obecných soudů, a to předložením druhého znaleckého posudku MUDr. D. ze dne 29. 7. 2022. Oba obecné soudy však tento dokument odmítají jakkoliv zmínit (a pomíjí ho i většinový nález při hodnocení zdravotního stavu stěžovatele pod bodem 18), natož se vypořádat s jeho obsahem, a to i přes setrvalou a konzistentní argumentaci stěžovatele. Tento přístup považuji za situace, kdy nikdo předložení druhého znaleckého posudku v řízení před obvodním soudem nezpochybnil, za svévolný a tedy ze strany jakéhokoliv soudu za nepřípustný. Většinový nález pod bodem 21 uvádí, že nebylo namístě se jeho obsahem zabývat a označuje ho za nadbytečný, avšak staví svou argumentaci na stanovisku, které tento důkaz zpochybňuje (viz argumentaci uvedenou pod bodem 18).
5. Ke srozumitelnému odůvodnění mých výhrad je nutno alespoň stručně zrekapitulovat závěry obecných soudů vyjádřené v napadených rozhodnutích:
6. Prvostupňový obvodní soud založil své rozhodnutí na tom, že stěžovateli muselo být na první pohled zřejmé, že daný rozsudek není určen jemu. Žalovaná nemůže nést odpovědnost za jeho nesprávné vyhodnocení. Nelze ani dovodit, že by měl při čtení starost o syna. Nepochopení textu ze strany stěžovatele nemůže vést k odpovědnosti státu, i přes nesprávný úřední postup spočívající v doručení rozsudku, který mu doručen být neměl. Jinými slovy, stěžovatel se neměl rozrušit, jestliže to dopustil, důsledky nese sám. Obvodní soud v odůvodnění svého rozhodnutí shrnul obsah důkazů týkajících se zdravotního stavu stěžovatele, ale neprováděl jejich hodnocení, a to vzhledem ke svému závěru, který se zdravotním stavem v podstatě nesouvisel.
7. Městský soud též souhlasil s tím, že z rozsudku muselo být stěžovateli na první pohled zřejmé, že není určen jemu. Zpochybnil i časovou souvislost mezi otevřením dopisu a mozkovou příhodou. Při tomto hodnocení porovnával tvrzení stěžovatele a jeho manželky, shledal v nich rozpor - aniž se vypořádal s tím, proč neprovedl stěžovatelem navrhovaný důkaz, kterým se chtěl k těmto údajným rozporům vyjádřit. V závěru rozhodnutí městský soud poukázal na zdravotní problémy stěžovatele před událostí a vyslovil závěr, že z lékařských zpráv (které neoznačil) jednoznačně plyne jako příčina zdravotních komplikací stěžovatele jeho dlouhodobě neléčená hypertenze a chronické onemocnění ledvin, což vylučuje příčinnou souvislost vzniku škody s nesprávným úředním postupem ze strany státu. Neuvedl, z jakých konkrétních podkladů tyto informace čerpal a zda byly v řízení řádně prokázány. Jeho závěr je tedy zcela nepřezkoumatelný. Městský soud nijak nereagoval na stěžovatelovu zásadní odvolací námitku, kterou upozorňoval na to, že v řízení před soudem prvního stupně předložil druhý znalecký posudek MUDr. D. (zpochybňující závěry MUDr. H.), který obvodní soud nijak nehodnotil. Městský soud tedy k důvodům pro zamítnutí stěžovatelovy žaloby oproti obvodnímu soudu připojil další argumentační článek - předchozí zdravotní stav žalobce - kdy jako podklad obecně označil "lékařské zprávy", z nichž měl závěr jednoznačně plynout, aniž tento závěr učinil obvodní soud a městský soud k němu neprovedl vlastní dokazování.
8. Stručně shrnuto - obvodní soud zdravotní potíže stěžovatele nijak nehodnotil. Založil svůj závěr na tom, že neuvěřil stěžovateli, že by se mohl a měl při čtení rozsudku natolik rozrušit. Městský soud s ním souhlasil, neodůvodnil, proč neprovedl důkaz výpovědí stěžovatele a jeho manželky (které on sám převzal ze zjištění obvodního soudu a hodnotil v neprospěch stěžovatele). Městský soud do svého odůvodnění zahrnul oproti obvodnímu soudu i zdravotní potíže stěžovatele, které měl mít před událostí, jež jsou v uvedené podobě a kontextu zmíněny pouze v odborném vyjádření MUDr. H. Neuvedl, z jakých konkrétních podkladů čerpal a jak vyhodnotil návrhy stěžovatele, které závěry MUDr. H. zpochybňovaly, a upozorňovaly na opomenutí druhého znaleckého posudku vztahujícího se k těmto otázkám.
9. Většinový nález Ústavního soudu přisvědčuje stěžovateli v tvrzení, že u něj k mozkové příhodě skutečně došlo při čtení odsuzujícího rozsudku (nezpochybňuje tedy časovou souvislost), avšak za rozhodující příčinou, která vedla ke vzniku škody na straně stěžovatele, nepovažuje nesprávný úřední postup státu v podobě doručení rozsudku, nýbrž dlouhodobě zanedbaný zdravotní stav stěžovatele. Tento závěr nález opakuje a zdůrazňuje v rámci dalších úvah pod body 18, 19, 20 a 21, jedná se o zásadní argumentaci nálezu.
10. Zejména tento závěr opomíjí konstrukci odpovědnosti za škodu upravenou občanským zákoníkem. Za situace, kdy se soud nesporně dopustil pochybení, které bylo způsobilé stěžovatele rozrušit, a časově bezprostředně utrpěl mozkovou příhodu, je jeho odpovědnost založena. Případný nepříznivý předchozí zdravotní stav stěžovatele by musel být v řízení řádně prokázán - což nebyl - a pokud by se tak stalo, mohl by být důvodem ke snížení náhrady škody z důvodu spoluúčasti poškozeného. Pokud by poškozený trpěl například vzácnou a z hlediska škůdce nepředvídatelnou chorobou, bylo by to z hlediska odpovědnosti relevantní v trestním řízení, nikoliv však v řízení občanskoprávním.
11. Závěr o přenesení plné odpovědnosti na poškozeného tedy jednak nemá právní oporu, a následně není ani podložen skutkově. Je totiž podložen výhradně skutečnostmi uvedenými v odborném vyjádření MUDr. H., na které nález pod bodem 18 a 19 rozsáhle odkazuje (pokud je bod bodem 19 nálezu zmíněna lékařská zpráva z příjmu stěžovatele k hospitalizaci, z jejího obsahu konstatovaného obvodním soudem na str. 3 a 4 odůvodnění žádné hodnocení zdravotního stavu stěžovatele před mozkovou příhodou nevyplývá, nález používá pouze hodnocení této zprávy provedené MUDr. H. v odborném vyjádření, nikoliv hodnocení lékařské zprávy soudem). Většinový nález zcela však opomíjí to, že toto odborné vyjádření stěžovatel zpochybnil již v řízení před obvodním soudem, a to druhým znaleckým posudkem MUDr. D., přičemž tento důkazní návrh nebyl nijak vyhodnocen ani vypořádán, obvodní soud ho zcela pominul. Odvolací městský soud se tímto opomenutým důkazem i přes odvolací námitku též nezabýval, přesto však z napadeného odborného vyjádření MUDr. H. evidentně vycházel. Obecné konstatování nadbytečnosti neprovedených důkazů pod bodem 10 rozhodnutí městského soudu nelze akceptovat za situace, kdy odvolací soud zpochybněný důkaz následně učinil podkladem pro své rozhodnutí.
12. Většina v nálezu své rozhodnutí o ústavní stížnosti již staví výhradně na obsahu odborného vyjádření MUDr. H., tedy na důkazu, který byl relevantním způsobem zpochybněn.
13. Ústavní soud ve většinovém nálezu tedy nepoukázal na závažné nedostatky, ke kterým došlo v řízení před obecnými soudy, a jež je nutno v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu hodnotit jako svévolný postup soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 521/05, sp. zn. III. ÚS 271/96, nebo sp. zn. II. ÚS 237/24). Městský soud a Ústavní soud nejenže nevytkly opomenutí relevantního důkazu, ale ze zpochybněného důkazu vycházely, a zejména Ústavní soud na něm vystavěl svou argumentaci.
14. Souhlasím s většinou ohledně posouzení nedostatků napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedenými pod body 23 - 26 nálezu, avšak neztotožňuji se vzhledem k uvedenému s jejich hodnocením pod bodem 28.
15. Na základě uvedených důvodů jsem toho názoru, že napadená rozhodnutí obecných soudů porušila stěžovatelova práva vyplývající z čl. 36 odst. 1 a 3 a měla být zrušena.
V Brně dne 22. dubna 2025
Daniela Zemanová
Autor: US