// Profipravo.cz / Dovolání 23.09.2021
Soudní poplatek za nepřípustné dovolání
Soudnímu poplatku podléhá i dovolání, které není přípustné, popřípadě je opožděné či podané neoprávněnou osobou. Zásadně je tedy soud prvního stupně povinen účastníka, který podal nepřípustné dovolání, vyzvat k zaplacení soudního poplatku, případně předtím rozhodnout o návrhu dovolatele na osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení. Poplatková povinnost podle § 4 odst. 1 písm. c) zákona o soudních poplatcích zásadně vzniká podáním dovolání. Avšak v případě odmítnutí dovolání nepřípustného podle § 238 o. s. ř. vzniká poplatková povinnost podle § 4 odst. 1 písm. i) zákona o soudních poplatcích až uložením povinnosti zaplatit poplatek v souvislosti s rozhodnutím soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost podle § 238 o. s. ř. O této povinnosti rozhodne soud prvního stupně.
Vzhledem k ustanovení § 11a zákona o soudních poplatcích (ve znění účinném od 30. 9. 2017), podle něhož osvobození od poplatku podle § 11 odst. 2, jakož i osvobození podle rozhodnutí předsedy senátu o přiznání osvobození od soudních poplatků, se neuplatní, je-li dovolání odmítnuto pro nepřípustnost podle § 238 o. s. ř., není překážkou odmítnutí dovolání nepřípustného podle § 238 o. s. ř. okolnost, že soud prvního stupně nerozhodl o žádosti dovolatele o osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení. I kdyby totiž bylo osvobození dovolateli rozhodnutím podle § 138 o. s. ř. přiznáno, vzhledem k nepřípustnosti dovolání dle § 238 o. s. ř. by to nemělo na povinnost dovolatele zaplatit soudní poplatek za dovolání žádný vliv. Za této situace by rozhodování o žádosti o osvobození od soudních poplatků bylo nadbytečné, bezúčelné a nehospodárné.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1697/2021, ze dne 15. 7. 2021
Dotčené předpisy:
§ 238 odst. 1 písm. e) o. s. ř.
§ 4 odst. 1 písm. c) zák. č. 549/1991 Sb.
§ 4 odst. 1 písm. i) zák. č. 549/1991 Sb.
§ 11a zák. č. 549/1991 Sb.
Kategorie: náklady řízení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2020, č. j. 22 Co 15/2020-207, bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 15. 11. 2019, č. j. 7 C 30/2017-193, kterým soud prvního stupně odmítl odvolání žalobce ze dne 21. 10. 2019 proti usnesení téhož soudu ze dne 5. 8. 2019, č. j. 7 C 30/2017-166, pro opožděnost. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem obvodního soudu, že žalobce podal odvolání opožděně, a poučil žalobce, že proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.
Proti tomuto usnesení podal žalobce obsáhlé dovolání, ve kterém rozporuje závěr o opožděnosti odvolání a tvrdí porušení svých ústavních práv. Dovolání rovněž obsahuje invektivy vůči soudcům nalézacích soudů. Současně s dovoláním podal dovolatel také žalobu pro zmatečnost.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. e) o. s. ř. (ve znění účinném od 30. 9. 2017) dovolání podle § 237 není přípustné proti usnesením, proti nimž je přípustná žaloba pro zmatečnost podle § 229 odst. 4. Podle tohoto ustanovení může účastník žalobou pro zmatečnost napadnout mimo jiné pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání pro opožděnost.
Jelikož se v projednávané věci právě o takový případ jedná (ostatně dovolatel již také žalobu pro zmatečnost podal), je dovolání proti napadenému usnesení nepřípustné.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Vzhledem k objektivní nepřípustnosti dovolání nebylo nutné se zabývat nedostatkem povinného zastoupení dovolatele v dovolacím řízení (srov. § 241b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř.).
Soudnímu poplatku podléhá i dovolání, které není přípustné, popřípadě je opožděné či podané neoprávněnou osobou. Opačný názor soudu prvního stupně vyjádřený v předkládací zprávě je mylný, neboť ze žádného ustanovení zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, nevyplývá, že by dovolatel za nepřípustné dovolání soudní poplatek nebyl povinen zaplatit. Zásadně je tedy soud prvního stupně povinen účastníka, který podal nepřípustné dovolání, vyzvat k zaplacení soudního poplatku, případně předtím rozhodnout o návrhu dovolatele na osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení. Poplatková povinnost podle § 4 odst. 1 písm. c) zákona o soudních poplatcích zásadně vzniká podáním dovolání. Avšak v případě odmítnutí dovolání nepřípustného podle § 238 o. s. ř. vzniká poplatková povinnost podle § 4 odst. 1 písm. i) zákona o soudních poplatcích až uložením povinnosti zaplatit poplatek v souvislosti s rozhodnutím soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost podle § 238 o. s. ř. O této povinnosti rozhodne soud prvního stupně (§ 3 odst. 3 zákona o soudních poplatcích).
Vzhledem k ustanovení § 11a zákona o soudních poplatcích (ve znění účinném od 30. 9. 2017), podle něhož osvobození od poplatku podle § 11 odst. 2, jakož i osvobození podle rozhodnutí předsedy senátu o přiznání osvobození od soudních poplatků, se neuplatní, je-li dovolání odmítnuto pro nepřípustnost podle § 238 o. s. ř., není překážkou odmítnutí dovolání nepřípustného podle § 238 o. s. ř. okolnost, že soud prvního stupně nerozhodl o žádosti dovolatele o osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení. I kdyby totiž bylo osvobození dovolateli rozhodnutím podle § 138 o. s. ř. přiznáno, vzhledem k nepřípustnosti dovolání dle § 238 o. s. ř. by to nemělo na povinnost dovolatele zaplatit soudní poplatek za dovolání žádný vliv (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2019, sen. zn. 29 NSCR 71/2019). Za této situace by rozhodování o žádosti o osvobození od soudních poplatků bylo nadbytečné, bezúčelné a nehospodárné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Autor: -mha-