// Profipravo.cz / Dovolání 14.06.2021
Absence nosné právně kvalifikační úvahy v rozhodnutí odvolacího soudu
Jestliže odvolací soud zcela rezignoval na posouzení věci tak, že z odůvodnění jeho rozhodnutí nelze postihnout právně kvalifikační zhodnocení zjištěného skutkového stavu předmětné kauzy, nemůže napadený rozsudek při dovolacím přezkumu obstát. Absence nosné právně kvalifikační úvahy, jež zcela znemožňuje provedení dovolacího přezkumu, zakládá odklon od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu podle § 237 o. s. ř., nesprávnost právního posouzení věci a zároveň zatěžuje řízení vadou ve smyslu § 242 odst. 3, věty druhé, o. s. ř.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 78/2021, ze dne 9. 3. 2021
Dotčené předpisy:
§ 157 odst. 2 o. s. ř.
§ 241a odst. 1 o. s. ř.
Kategorie: dovolání; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 12. 9. 2019, č. j. 17 C 24/2018-227, zamítl žalobu na zaplacení v záhlaví uvedených částek s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). Soud věc posoudil podle právní úpravy účinné v době vzniku závazkového vztahu mezi žalobkyní a otcem žalovaného, tedy dle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), přičemž s odkazem na § 51 obč. zák., podle něhož mohou strany uzavřít i smlouvu, která není zvláště upravena zákonem, kvalifikoval dohodu mezi žalobkyní a otcem žalovaného o správě prostředků získaných v restituci jako nepojmenovaný kontrakt, nejvíce se blížící nepravidelné úschově. Soud dále naznal, že uzavřením dohody došlo k přechodu práva k celé sumě na otce žalovaného. Žalobkyni pak vzniklo právo na vrácení svěřených peněz a eventuálně též na náhradu újmy, ale pouze vůči otci žalovaného. Soud tedy dospěl k závěru, že žalovaný nebyl ve věci pasivně věcně legitimován, a žalobu zamítl.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 7. 2020, č. j. 25 Co 56/2020-290, k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. potvrdil, ve výroku II. jej změnil, jen pokud jde o výši náhrady nákladů řízení, jinak jej i v tomto výroku potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud rozdílně od soudu okresního dovodil pasivní věcnou legitimaci žalovaného, poukázav na skutečnost, že žalobkyně uplatnila svoji pohledávku vůči otci žalovaného v rámci dědického řízení. Na základě § 1704 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), soud uzavřel, že dluh zůstavitele přešel v plném rozsahu na žalovaného, neboť ten na rozdíl od druhého dědice neuplatnil výhradu soupisu. Žalobkyně se může nároku domáhat žalobou podle § 189 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních. Odvolací soud však rozhodnutí okresního soudu o zamítnutí žaloby potvrdil s ohledem na promlčení práva žalobkyně dle § 609, § 610 odst. 1 a § 619 o. z., jelikož nepodala žalobu vůči žalovanému v promlčecí lhůtě tří let počítané ode dne úmrtí jeho otce.
Rozsudek krajského soudu napadla žalobkyně dovoláním, v němž současně navrhla, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí. Dovolatelka tvrdí nesprávné právní posouzení věci ze strany odvolacího soudu, přičemž namítá, že rozhodnutí závisí na více otázkách hmotného práva, které nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny. V první řadě poukazuje na to, že odvolací soud neprovedl odpovídající hmotněprávní posouzení nároků, jež uplatnila projednávanou žalobou. Dále nastoluje problémy promlčení práva dle § 643 o. z. a stavení promlčecí lhůty ve smyslu § 647 o. z., popřípadě § 650 a § 652 o. z. Žalobkyně dále namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posuzování běhu promlčecí lhůty ve vztahu k bezdůvodnému obohacení a hodnocení souladu námitky promlčení práva žalobkyně s dobrými mravy.
Dovolatelka proto navrhuje, aby Nejvyšší soud naříkaný rozsudek v celém jeho rozsahu zrušil a věc krajskému soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve vyjádření k dovolání žalobkyně ztotožnil se závěry soudů obou stupňů, jakkoliv jsou různorodé, a navrhl, aby dovolací soud předmětný opravný prostředek odmítl, případně zamítl.
Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolání je možné shledat přípustným ve smyslu citovaného ustanovení, neboť se odvolací soud při řešení otázky právní kvalifikace nároků uplatněných žalobkyní odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jak je vyloženo níže.
Soudu plyne z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. povinnost v odůvodnění rozhodnutí dostatečně vysvětlit své úvahy včetně právního posouzení věci a konkrétního předpisu, z něhož vychází (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 176/96, a ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 403/03, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3616/2011, ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1238/2013, a ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1277/2013).
Z rozsudku odvolacího soudu ovšem nelze zjistit stěžejní momenty právního posouzení věci. Zatímco soud prvního stupně vyhodnotil dohodu mezi žalobkyní a otcem žalovaného jako nepojmenovanou smlouvu dle § 51 obč. zák., nejvíce se blížící tzv. nepravidelné úschově (depositum irregulare), a následně dovodil nedostatek pasivní věcné legitimace žalovaného, krajský soud se sice v bodě 6. svého rozsudku distancoval od názoru okresního soudu co do otázky pasivní věcné legitimace, sám se arci k řešení problému kvalifikace předmětného závazku v odůvodnění svého rozsudku nijak nevyjádřil, přičemž právě tento aspekt je stěžejní pro posouzení, zda a kdy mohlo dojít k promlčení práva plynoucího z dané obligace. Vedle ustanovení týkajících se promlčení odkázal odvolací soud pouze na § 1704 o. z., jenž však upravuje toliko přechod dluhu ze zůstavitele na dědice, nikoliv vznik a samotnou povahu tvrzeného závazku mezi účastníky řízení. Odvolací soud tedy rozhodl o promlčení práva, aniž by zjištěný skutkový stav podřadil pod konkrétní právní předpis, respektive ustanovení zákona, jehož užil při právní kvalifikaci údajně promlčeného práva.
Za situace, v níž krajský soud zcela rezignoval na posouzení věci tak, že z odůvodnění jeho rozhodnutí nelze postihnout právně kvalifikační zhodnocení zjištěného skutkového stavu předmětné kauzy, nemůže napadený rozsudek při dovolacím přezkumu obstát (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5243/2014, ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3387/2015, i ze dne 17. 10. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2078/2019). Absence nosné právně kvalifikační úvahy, jež zcela znemožňuje provedení dovolacího přezkumu, zakládá odklon od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu podle § 237 o. s. ř., nesprávnost právního posouzení věci a zároveň zatěžuje řízení vadou ve smyslu § 242 odst. 3, věty druhé, o. s. ř.
Protože dovolací důvod dle § 241a o. s. ř. uplatnila žalobkyně po právu, dovolací soud, aniž by se s ohledem na shora vylíčené nedostatky odůvodnění rozsudku krajského soudu mohl zabývat další dovolací argumentací, neshledav splněnými podmínky pro změnu rozsudku odvolacího soudu ve smyslu § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř., napadené rozhodnutí odvolacího soudu dle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc tomuto soudu v souladu s § 243e odst. 2, větou první, o. s. ř. vrátil k dalšímu řízení.
Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Jelikož negativní dopady napadeného rozhodnutí do poměrů dovolatelky byly odstraněny tím, že je dovolací soud zrušil, stal se návrh na odklad vykonatelnosti vydaného rozhodnutí bezpředmětným (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 27 Cdo 2826/2017, publikovaný pod č. 29/2019 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu).
Autor: -mha-