// Profipravo.cz / Monitoring 31.07.2022
Odpovědnost za škodu způsobenou nezákonným trestním stíháním
IV. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jan Filip) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil usnesení Nejvyššího soudu a rozsudek Městského soudu v Praze, neboť jimi byla porušena stěžovatelčina ústavně zaručená základní práva na soudní ochranu a ochranu vlastnického práva podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 4. 2019 byla zamítnuta žaloba stěžovatelky a dalších dvou žalobců (fyzických osob stěžovatelku ovládajících) proti České republice – Ministerstvu spravedlnosti na zaplacení částek dvakrát 90 020,85 Kč s příslušenstvím (náklady zaplacené obhájci) a 6 242 808,91 Kč s příslušenstvím (zejména majetková škoda stěžovatelky, jejíž zboží bylo v souvislosti s danou trestní věcí zadrženo, např. noktovizory, a jehož cena znatelně poklesla). Uvedené částky měly představovat náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“), způsobené všem žalobcům v souvislosti s vedením trestního řízení. Oba spolužalobci byli v dané trestní věci stíháni pro podezření ze spáchání trestného činu provedení zahraničního obchodu s vojenským materiálem bez povolení nebo licence podle § 265 odst. 1 a odst. 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Rozsudkem Krajského soudu - pobočky ve Zlíně ze dne 26. 7. 2016 byli zproštěni obžaloby, neboť jejich jednání nebylo trestným činem. Podle soudu byl nárok stěžovatelky z části promlčen, ve zbytku pak ve vztahu ke stěžovatelce nebylo vydáno žádné nezákonné rozhodnutí (stěžovatelka nebyla trestně stíhána). Úkony, jimiž došlo k zadržení zboží stěžovatelky (v letech 2012 a 2013), nelze dávat do souvislosti s trestním stíháním žalobců zahájeným v roce 2015. Proti tehdejšímu postupu státních orgánů nepodala stěžovatelka žádné opravné prostředky (zejména ústavní stížnosti). Vzhledem k tomu, že těchto možností nevyužila, nelze již v řízení o náhradě škody rozhodnout o nezákonnosti předmětných rozhodnutí. Podle obvodního soudu tak nelze dospět k závěru, že by došlo k vydání jakéhokoliv nezákonného rozhodnutí. Městský soud v Praze toto rozhodnutí potvrdil a stěžovatelka následně nebyla úspěšná ani se svým dovoláním u Nejvyššího soudu. Ve své ústavní stížnosti pak stěžovatelka zejména namítala, že výklad právních předpisů, jak jej provedly obecné soudy, je nesprávný a zjevně nespravedlivý. Uvádí, že jí bylo trestním stíháním významně zasaženo do jejích majetkových práv, a to po dobu čtyř let. Zboží nebylo možné následně prodat, přitom před jeho zajištěním na něho stěžovatelka měla domluvený odbyt.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Závěry, s nimiž soudy zamítly stěžovatelčiny nároky na náhradu škody v souvislosti se zabaveným zbožím, nemohou z ústavněprávního hlediska obstát, neboť nesplňují požadavky kladené na taková rozhodnutí judikaturou Ústavního soudu.
Česká republika jako demokratický právní stát podle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky nese objektivní odpovědnost za jednání, kterým orgány veřejné moci přímo zasahují do základních práv fyzických nebo právnických osob. Je proto povinna striktně dodržovat právo, přičemž podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod odpovídá za škodu, kterou svým nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobí. To platí tím spíše, dotýkalo-li se nezákonné trestní řízení osoby (a jejího majetku), která obviněna nebyla, a ani obviněna být nemohla, neboť pro věc rozhodné ustanovení trestního zákoníku nebylo součástí taxativního výčtu zločinů nebo přečinů v § 7 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů, neboť to jeho tehdy platné znění vylučovalo.
Rozhodnutí (resp. postupy), jimiž byla stěžovatelka omezena na svých majetkových právech, byla od prvního úkonu orgánů činných v trestním řízení činěna v souvislosti s prověřováním podezření ze spáchání trestného činu, za což byly následně osoby stěžovatelku ovládající obžalovány. To, že mezi těmito úkony a zahájením trestního stíhání není „časová souvislost“, je podle Ústavního soudu eufemistickým vyjádřením skutečnosti, že v přípravné fázi daného trestního řízení docházelo k průtahům zaviněným státem (viz níže). Není přitom rozhodující, zda šlo o průtahy odůvodněné, či nikoliv. Pro danou věc není totiž relevantní, nakolik mají být orgány činné v trestním řízení předem kompetentní samy posoudit např. klasifikaci zbraní apod. Ze spisu krajského soudu je však zřejmé, že více než dvouleté období mezi zadržením zboží stěžovatelky a zahájením trestního stíhání lze připsat na vrub jedině státním orgánům, jejichž činnost (zjevně směřující k trestnímu stíhání) se skládala z mnohaměsíční „meziinstitucionální komunikace“ (zejména mezi orgány činnými v trestním řízení a ministerstvy, jejichž pracovníci se zabývali mezinárodním obchodem se zbraněmi), jejíž obsah teprve směřoval ke zjištění, zda lze trestní stíhání zahájit a s jakými právními argumenty. Zde Ústavní soud musí poukázat na argumentaci stěžovatelky, podle které bylo celé trestní řízení „experimentem“, v němž si orgány činné v trestním řízení ověřovaly legalitu obchodování s „nočním viděním“. Nedošlo-li proto k zevrubnému vyhodnocení obsahu trestního spisu, nelze se spokojit se stručným konstatováním soudů, že mezi nezákonným postupem orgánů činných v trestním řízení při zadržení stěžovatelčina zboží a jejich nezákonným postupem při zahájení trestního stíhání není souvislost (časová či jiná).
Úkolem obecných soudů ve znovuotevřeném řízení bude znovu posoudit žalobu zejména v tom smyslu, zda obsahuje všechna relevantní skutková tvrzení o protiprávním jednání státu (ať už jde o rozhodnutí či postup), vzniku stěžovatelčiny újmy a konečně příčinnou souvislostí mezi těmito dvěma skutečnostmi.
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2/21 je dostupný zde (283 KB, PDF).
(zdroj zprávy naleznete zde)
Autor: tisk. zpráva ÚS