// Profipravo.cz / Monitoring 09.01.2021
Princip omezené důvěry v dopravě
Princip omezené důvěry v dopravě nelze vykládat tak, že řidič vždy musí předpokládat porušení pravidel silničního provozu jinými účastníky
II. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj David Uhlíř) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil usnesení Nejvyššího soudu a rozsudky Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, neboť jimi bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti, jehož se měl dopustit tím, že se jako řidič osobního motorového vozidla dostatečně nevěnoval řízení a nesledoval situaci v provozu na pozemní komunikaci, v důsledku čehož narazil do ženy přecházející vozovku; konkrétně měla být pozornost stěžovatele odpoutána chováním manžela poškozené, který stál na protější straně vozovky a značně gestikuloval a hlasitě volal na poškozenou, která přecházela vozovku mimo přechod a ne kolmo k místu, kam měla namířeno. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Stěžovatel následně neuspěl s odvoláním u Městského soudu v Praze, ani s dovoláním u Nejvyššího soudu. Stěžovatel ve své (v pořadí první) ústavní stížnosti především namítal, že nebyl dostatečně zjištěn skutkový děj a že ani jeden ze soudních znalců své závěry o viditelnosti poškozené z pohledu řidiče jedoucího vozidla nečinil se znalostí místa nehody za obdobných světelných podmínek, když se s místem nehody neseznámil za tmy a mírného deště a veškeré své výpočty a závěry činili toliko od stolu. Ústavní soud stížnosti vyhověl a nálezem ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 3765/17 rozhodnutí obecných soudů zrušil (tisková zpráva a text nálezu jsou dostupné zde: https://bit.ly/3hgxjfp ). Ústavní soud v tomto nálezu obecným soudům uložil, aby znovu vyhodnotily podmínky viditelnosti, které panovaly na místě v době střetu, neboť skutkové závěry, které učinily, nebyly dostatečně podloženy důkazním materiálem. V návaznosti na to se měly znovu zabývat otázkou reakční doby řidiče v daném místě a čase. Dále vyslovil názor, že tzv. princip omezené důvěry v dopravě nelze vykládat tak, že řidič vždy musí předpokládat porušení pravidel silničního provozu jinými účastníky. V novém řízení byl však stěžovatel opět uznán vinným, ačkoliv odvolací soud s ohledem na jeho další bezúhonnost a velký časový odstup (téměř 5 let) upustil od jeho potrestání.
Stěžovatel se poté znova obrátil na Ústavní soud. Ve své ústavní stížnosti zejména namítá, že obecné soudy nerespektovaly předchozí nález Ústavního soudu a opět svým postupem porušily jeho právo na soudní ochranu.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
V posuzované věci stěžovatel projížděl zřejmě rychlostí do 36 km/hod. po místní komunikaci před osmou hodinou večerní. Situace, kterou vytvořili dva dospělí účastníci silničního provozu v jeden okamžik na dvou místech vozovky neopatrným a bezohledným chováním, byla neočekávatelná a objektivně stěží zvladatelná. Dospělý účastník silničního provozu stojící na kraji vozovky, který nápadně gestikuluje, může být nepředvídatelnou situací v provozu. Odpovědnost za škodlivý následek může být dána pouze v situaci, kdy bude prokázáno, že řidič gestikulujícímu účastníku věnoval pozornost nepřiměřeně dlouho a tím porušil potřebnou míru opatrnosti. Hledisko vyššího věku manžela poškozené a poškozené, kteří se pohybovali bez viditelných známek omezení, za daných okolností nehraje roli. Není proto důvod na posuzovanou věc princip omezené důvěry v dopravě neaplikovat.
Součástí soudního rozhodnutí, v němž je osoba uznána vinou nedbalostním trestným činem, musí být pečlivé zhodnocení všech okolností, které soud vedly k názoru, že tato osoba náležitou opatrnost nezachovala a jednala tedy zaviněně. Soudy musí v tomto smyslu pečlivě zkoumat objektivní i subjektivní hledisko potřebné míry opatrnosti.
V projednávaném případě Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy znovu porušily právo stěžovatele chráněné článkem 36 odst. 1 Listiny, neboť dospěly k vadnému závěru o existenci nedbalostního zavinění stěžovatele, aniž by tento závěr vyplýval z jejich skutkových zjištění a z provedených důkazů.
Ústavní soud zároveň připomíná, že spravedlivému vypořádání vztahů mezi řidičem a poškozeným není na překážku, nelze-li prokázat zavinění. Zákonodárce si byl vědom zvýšených rizik spojených s provozováním dopravy, a proto povinnost k náhradě újmy způsobené z provozu dopravních prostředků stanovil jako povinnost objektivní (či dokonce absolutní, byla-li škoda způsobena okolnostmi, které mají původ v provozu), nezávislou na zavinění.
Věc se nyní vrací k Obvodnímu soudu pro Prahu 2, který bude při svém dalším rozhodování vázán právním názorem, vysloveným v tomto nálezu. Ústavní soud svým rozhodnutím nikterak nepředjímá výsledek řízení ve věci samé.
Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1711/20 naleznete zde (164 KB, PDF).
(zdroj zprávy naleznete zde)
Autor: tisk. zpráva ÚS