// Profipravo.cz / Monitoring 26.01.2019
Nejlepší zájem dítěte při rozhodování o pěstounské péči
II. senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Kateřina Šimáčková) vyhověl ústavní stížnosti stěžovatelů a zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně, kterým byla nezletilá dcera stěžovatelů svěřena do tzv. dlouhodobé pěstounské péče. Ústavní soud shledal, že krajský soud v tomto rozhodnutí řádně nezohlednil nejlepší zájem nezletilé dívky, který měl být předním hlediskem jeho rozhodování (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), a porušil také právo stěžovatelů na ochranu rodinného života (čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).
Dcera stěžovatelů se narodila v lednu 2016 a v dubnu 2017 jim byla (již podruhé) odebrána a svěřena do pěstounské péče na přechodnou dobu. V říjnu 2017 Okresní soud Brno-venkov rozhodl o svěření nezletilé do tzv. dlouhodobé pěstounské péče jiných osob. Proti tomu podali stěžovatelé odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Brně v dubnu 2018 tak, že rozhodnutí okresního soudu potvrdil. V té době se nezletilá nacházela stále v péči pěstounky na přechodnou dobu (až do konce května 2018, kdy byla předána do péče dlouhodobých pěstounů). V březnu 2018 bylo provedeno klinicko-psychologické vyšetření nezletilé dívky, při němž jí byla zjištěna vyhýbavá vztahová vazba, v důsledku předchozích separací od pečujících osob ve velmi raném věku; pro upravení emocionálního vývoje dívky a pro její trvalou schopnost navazování a vytváření vztahů bylo dále doporučeno pokračování v budování pevnější a bezpečnější vazby s pěstounkou na přechodnou dobu (a jejím manželem), tedy setrvání v péči stávající pěstounky, a to alespoň do věku tří let dívky.
V ústavní stížnosti stěžovatelé především namítali, že krajský soud rozhodl v rozporu s nejlepším zájmem nezletilé, jímž bylo zůstat v péči pěstounky na přechodnou dobu, k níž má dívka vytvořenou citovou vazbu a v jejíž péči pobývala nakonec déle než rok, přičemž tato pěstounka na přechodnou dobu s další péčí o nezletilou dívku souhlasila. Ústavní stížnost byla spojena s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku krajského soudu, jemuž Ústavní soud vyhověl usnesením ze dne 2. 8. 2018. Předběžným opatřením Okresního soudu Brno-venkov byla nezletilá následně znovu svěřena do pěstounské péče na přechodnou dobu předchozí pěstounce.
Ústavní soud ve svém nálezu nejprve shrnul relevantní judikaturu týkající se nejlepšího zájmu dítěte a práva na rodinný život. Při posuzování dotčeného případu pak úvodem konstatoval, že nezpochybňuje závěr obecných soudů, že dívka zatím nemohla být vrácena zpět do péče rodičů; zkritizoval však, že krajský soud nezohledňoval a nerespektoval nejlepší zájem nezletilé dívky při rozhodování o tom, do čí pěstounské péče bude dívka svěřena. V daném případě se totiž nenabízela jediná možnost v podobě svěření dívky do péče nových dlouhodobých pěstounů, ale v úvahu přicházelo také setrvání dívky v péči dosavadní pěstounky na přechodnou dobu. V tomto ohledu Ústavní soud vyložil, že přestože pěstounská péče na přechodnou dobu, jako opatření dočasné či krizové, může podle zákona zásadně trvat nejdéle jeden rok (§ 27a odst. 9 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí), toto ustanovení je třeba nahlížet a interpretovat ústavně konformním způsobem, tedy skrze nejlepší zájem dítěte, který obecně působí též jako interpretační princip. V konkrétních mimořádných případech, s ohledem na jejich výjimečné okolnosti, může nejlepší zájem dítěte vyžadovat setrvání dítěte v péči pěstouna na přechodnou dobu i déle než po standardní maximální dobu jednoho roku. V praxi pak může dojít buď k novému (opakovanému) svěření dítěte do pěstounské péče na přechodnou dobu téže osoby, nebo k přeměně pěstounské péče na přechodnou dobu na tzv. dlouhodobou pěstounskou péči téže osoby. Takový výklad zákona o sociálně-právní ochraně dětí přitom zastává též dostupná komentářová literatura, na niž Ústavní soud poukázal. O ony mimořádné případy s výjimečnými okolnostmi se může jednat například tam, kde je zřejmý předpoklad brzkého skončení pěstounské péče na přechodnou dobu a návratu dítěte do původního prostředí, nebo tam, kde by odnětí dítěte z péče stávajícího pěstouna na přechodnou dobu znamenalo závažnou újmu pro dítě.
Taková mimořádná situace přitom zjevně nastala i v případě dcery stěžovatelů, což vyplynulo z jejího klinicko-psychologického posouzení. Nezletilá dívka, která při vydání rozsudku krajského soudu byla ve věku dvou let a dvou měsíců, prošla během prvních 15 měsíců svého života trojí separací od pečujících osob a předáním do péče někoho jiného; posledních téměř 12 měsíců před rozhodnutím krajského soudu ovšem byla v péči pěstounky na přechodnou dobu, k níž si již začala budovat vazbu. Po psychologickém vyšetření nezletilé, při němž jí byla diagnostikována vyhýbavá vztahová porucha, proto bylo doporučeno, aby setrvala v péči této pěstounky, a to alespoň do věku tří let, což je rozhodující vývojové období pro trvalou schopnost navazovat a vytvářet vztahy s dalšími osobami. Krajský soud ovšem při svém rozhodování tyto závažné aktuální potřeby a zájmy nezletilé dostatečně nevzal v potaz a neuvážil možnost ponechat nezletilou v péči stávající pěstounky na přechodnou dobu, přestože ta v řízení před ním vyjádřila ochotu pečovat o nezletilou i nadále. Tím došlo ze strany krajského soudu k porušení čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
Vedle toho krajský soud svým rozhodnutím porušil také právo stěžovatelů na ochranu rodinného života, neboť i při jeho omezení (ponechání nezletilé v náhradní péči) byl povinen postupovat tak, aby do něj zasáhl co nejméně. Navíc z tohoto práva vyplývá také povinnost státu postupovat po odebrání dítěte z péče rodičů tak, aby co nejdříve mohlo dojít k opětovnému sloučení rodiny. V daném případě přitom varianta setrvání nezletilé dívky v péči stávající pěstounky na přechodnou dobu odpovídala nejen nejlepšímu zájmu samotné dívky, ale s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti případu představovala také řešení méně zasahující do práva stěžovatelů na rodinný život, ve srovnání s variantou svěření nezletilé do péče nových dlouhodobých pěstounů. Stěžovatelé ostatně sami u krajského soudu navrhovali setrvání nezletilé v péči pěstounky na přechodnou dobu, s níž již měli navázané dobré kontakty a spolupráci. Toto řešení proto bylo rovněž variantou spíše podporující a usnadňující možnost budoucího návratu nezletilé do péče stěžovatelů jako svých rodičů.
Závěrem Ústavní soud, v reakci na postup a postoj zúčastněných orgánů, zejména orgánu sociálně-právní ochrany dětí v daném případě, poukázal na důležitost i náročnost činnosti osob vykonávajících pěstounskou péči na přechodnou dobu. Jak podotýká i odborná literatura, „[p]ěstounská péče je sice činností vykonávanou za peníze, v naprosté většině případů však jistě ne pro peníze. Je třeba nezapomínat, že takové přijetí novorozence zpravidla není idylickou rodičovskou dovolenou pro pěstouna, neboť mnohdy jde o děti těžce poznamenané, vyžadující nepřetržitou a namáhavou péči…“ (TRNKOVÁ, Lucie. Náhradní péče o dítě. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2018, s. 94). Ústavní soud též připomněl, že pěstounská péče – ať už trvající po přechodnou dobu, či déledoběji – nesmí zpravidla znamenat úplné odtržení dítěte od původní rodiny (ledaže by to bylo v zájmu dítěte nezbytné); naopak pokud stále existuje možnost či očekávání návratu dítěte do původní rodiny, je zapotřebí udržovat vazby dítěte s původní rodinou a usilovat o jejich prohlubování, tak aby jakmile to bude možné, mohlo co nejsnáze dojít k opětovnému sloučení rodiny. V souladu s tím přitom mají postupovat jak orgány veřejné moci (zejména orgány sociálně-právní ochrany dětí a soudy), tak sami pěstouni.
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2344/18 je dostupný zde (364 KB, PDF).
(zdroj zprávy naleznete zde)
Autor: tisk. zpráva ÚS