// Profipravo.cz / Monitoring 12.11.2014
Rozhodování o přístupu k soudu ve sporných případech
K povinnosti vstřícného přístupu obecných soudů při rozhodování o přístupu k soudu ve sporných případech
I. senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Kateřina Šimáčková) zčásti vyhověl ústavní stížnosti a zrušil rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto jako opožděné.
V posuzovaném případě stěžovatelka v zákonné dovolací lhůtě podala žádost o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů s tím, že se v dané věci „rozhodla podat dovolání“; soud prvního stupně jí pak, po uplynutí více než půl roku, přiznal osvobození od soudních poplatků a ustanovil advokáta pro dovolací řízení. Prostřednictvím ustanoveného advokáta poté stěžovatelka podala odůvodněné dovolání. Nejvyšší soud uvedené skutečnosti vyhodnotil tak, že první podání stěžovatelky, učiněné v zákonné dovolací lhůtě, nelze považovat za dovolání, a to ani blanketní, tím je až následující podání, které však bylo učiněno až po uplynutí zákonné lhůty k podání dovolání.
Ústavní soud se neztotožnil s hodnocením Nejvyššího soudu. Naopak uvedl, že stěžovatelčino první podání, učiněné v dovolací lhůtě, představovalo neurčité podání, z něhož nebylo zřejmé, co přesně stěžovatelka navrhuje, respektive zda jím činí nejen žádost o osvobození od soudních poplatků a ustanovení advokáta, ale též samotné dovolání. Za takové situace byl soud prvního stupně povinen odstranit popsanou nejasnost stěžovatelčina podání zákonem předvídaným postupem (s využitím § 43 odst. 1 občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012, respektive § 241b odst. 1 občanského soudního řádu v aktuálním znění zákona č. 404/2012 Sb.). Pokud tak ovšem neučinil – což v daném případě skutečně neučinil – pak nebylo možné neurčitost stěžovatelčina podání přičítat k její tíži. Naopak Nejvyšší soud měl při jeho posuzování postupovat tak, aby bylo v maximální možné míře uplatněno stěžovatelčino právo na přístup k soudu coby elementární součást práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud obecně zdůraznil, že při posuzování neurčitého či jinak nejasného podání, které může být podáním zahajujícím řízení před soudem, jsou obecné soudy povinny volit postup vstřícnější k právu jednotlivce na soudní ochranu. Pokud nepřistoupí k odstranění nejasností takového podání zákonem předvídaným způsobem, pak je třeba, aby se při jeho posuzování přiklonily k takové interpretaci jeho obsahu, která vyznívá ve prospěch práva dotčeného jednotlivce na přístup k soudu. Naopak restriktivní postoj při vyhodnocování takového nejasného podání, vedoucí k odepření věcného přezkumu obecného soudu, zakládá porušení základního práva dotčené osoby na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny spočívající v odepření spravedlnosti. Právě takového restriktivního přístupu se v projednávaném případě dopustil i Nejvyšší soud, pročež jeho rozhodnutí muselo být Ústavním soudem zrušeno.
Ústavní soud však současně poukázal i na pochybení soudu prvního stupně v daném případě, která v důsledku přispěla k vyhodnocení stěžovatelčina dovolání jako opožděného Nejvyšším soudem. Prvostupňový soud měl jednak rozpoznat neurčitost stěžovatelčina podání a pokusit se ji odstranit zákonem stanoveným postupem, což neučinil. Jednak, a to zejména, ovšem prvostupňový soud měl po obdržení prvního podání stěžovatelky postupovat a na něj reagovat promptněji, nikoliv až s odstupem půl roku. V takovém případě pak pochybnosti o včasnosti stěžovatelčina dovolání vůbec nemusely vzniknout.
Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3106/13 je dostupný zde (185.2 kB, Adobe Acrobat dokument).
(zdroj zprávy naleznete zde)
Autor: tisk. zpráva ÚS