// Profipravo.cz / Zvláštní řízení 12.12.2025
ÚS: Zásada individualizace rozhodování soudů o střídavé péči
Civilní soudy při rozhodování o péči a styku s dítětem by měly pečlivě zkoumat také případné specifické okolnosti týkající se konkrétního dítěte, které by mohly bránit jeho svěření do střídavé péče. V každém případě musí soudy své rozhodnutí o konkrétní formě péče přesvědčivě odůvodnit a vyvarovat se paušalizujících závěrů bez navázání na konkrétní potřeby dítěte. Pokud se soudy odchylují od svých dosavadních závěrů v dané věci, musí svá rozhodnutí odůvodnit o to přesvědčivěji.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 2007/25, ze dne 29. 10. 2025
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Podstata věci
1. Nynější věc se týká již druhého návrhu otce na změnu péče o nezletilého. Řízení o úpravě poměrů dnes jedenáctiletého chlapce probíhá nepřetržitě prakticky po celý jeho život. Nezletilý byl od malička ve výlučné péči matky, rozsah styku s otcem se v průběhu let opakovaně měnil. Otec se po celou dobu domáhá rovnoměrného rozdělení péče mezi oba rodiče, podává množství obsáhlých podání a procesních návrhů. Každé pravomocné rozhodnutí o péči bezprostředně konfrontuje novým návrhem na její změnu, podal také již několik ústavních stížností proti dřívějším procesním i meritorním rozhodnutím, které byly všechny odmítnuty pro zjevnou neopodstatněnost. Nezletilý po celý život žije v nejistotě ohledně režimu péče, a v průběhu vleklých soudních sporů byl již vystaven desítkám pohovorů a psychologických vyšetření. Krajský soud rozsudkem napadeným ústavními stížnostmi otci poprvé vyhověl, nezletilého odejmul z výlučné péče matky a svěřil ho do rovnoměrné střídavé péče rodičů v týdenním intervalu.
2. Ústavní soud tímto nálezem zrušil rozsudek krajského soudu v části týkající se změny formy péče o nezletilého (a z toho odvozených povinností). Krajský soud při svém rozhodování vyšel mechanicky z předpokladu, že rovnoměrná střídavá péče představuje z ústavního hlediska preferovaný model a po zhodnocení jednotlivých ústavněprávních kritérií uzavřel, že v projednávané věci nebyly zjištěny okolnosti, které by této formě péče bránily. Dostatečně se však nezabýval tím, zda takové uspořádání skutečně odpovídá nejlepšímu zájmu dítěte, který musí být určujícím hlediskem při jakémkoli rozhodování ve věcech péče o nezletilé děti a je třeba ho pečlivě vážit. Při posuzování rodinných poměrů krajský soud učinil závěry, které nemají oporu ve spisu, a nezohlednil všechny rozhodné skutečnosti a důkazy. Nepřihlédl ke stanovisku nezletilého, který jednoznačně preferoval péči matky a rozšiřování styku s otcem dlouhodobě odmítal, ani k závěrům znalců, podle nichž střídavá péče nebyla vhodná s ohledem na přetrvávající konflikt rodičů a zásadně odlišná výchovná prostředí. Tato situace u nezletilého vyvolávala neurotické prožitky, projevující se úzkostmi, napětím a psychosomatickými obtížemi. Kromě toho se krajský soud dostatečně nezabýval ani výchovnou způsobilostí otce, jehož chování plynoucí z nadměrné citové závislosti na nezletilém bylo v předchozích soudních řízeních hlavní překážkou pro zavedení střídavé péče. Nevyhodnotil dostatečně ani důležitost jiných vazeb v životě nezletilého, zejména silné pouto k polorodému sourozenci žijícímu v domácnosti matky, a vůbec neodůvodnil, proč předávání nezletilého navázal na bydliště otce ve Z., ačkoli podstatou otcova návrhu bylo, že se přestěhoval do O.
(…)
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
26. Obě ústavní stížnosti byly podány včas a jsou přípustné - stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Ústavní soud je k jejich projednání příslušný.
27. Ve vztahu k otázce, zda byly ústavní stížnosti podány k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou osobou Ústavní soud uvádí následující.
28. První ústavní stížnost podal jménem nezletilého stěžovatele opatrovník, který mu byl ustanoven soudem k zastupování pro řízení, z něhož vzešlo ústavní stížností napadené rozhodnutí. V takovém případě nelze ústavní stížnost odmítnout jako podanou někým zjevně neoprávněným, neboť opačný postup by byl nepřípustným omezením práva na přístup k soudu. Nezletilý pro svůj věk není sám schopen podat ústavní stížnost a podání ústavní stížnosti zákonným zástupcem brání zjevná kolize zájmů. Nezletilý byl přiměřeně věku srozuměn s podáním ústavní stížnosti a uplatněné námitky odpovídají jeho postoji vyjádřenému při pohovoru s opatrovníkem ze dne 24. 6. 2025. Je tedy v zájmu nezletilého, aby byla ústavní stížnost podaná jeho jménem projednána. Vzhledem k tomu, že opatrovníkem nezletilého byl jmenován státní orgán, nevyžaduje se povinné zastoupení advokátem podle § 30 odst. 3 zákona o Ústavním soudu [blíže nález ze dne 28. 2. 2018 sp. zn. II. ÚS 2866/17 (N 39/88 SbNU 535), body 30 až 35].
29. Druhou ústavní stížnost podala matka, a to za sebe a současně jako zákonná zástupkyně i za nezletilého. Ústavní stížnost matky je podaná oprávněnou stěžovatelkou, která je řádně zastoupena (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu). Odlišná situace je u nezletilého, neboť mezi ním a matkou je zjevná kolize zájmů a matka nemohla vykonávat práva zákonného zástupce. Podaná ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí, kterým bylo rozhodováno o změně péče o nezletilého. Zákon o Ústavním soudu vylučuje, aby ústavní stížnost byla podána jménem či ve prospěch jiné osoby. Ve vztahu k nezletilému proto byla druhá ústavní stížnost odmítnuta jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu (viz usnesení ze dne 2. 8. 2016 sp. zn. I. ÚS 1629/16, body 8 a 9). V případě sporů o péči o dítě je však nejlepší zájem dítěte zkoumán i na půdorysu ústavní stížnosti podané jedním z rodičů, který brání svá práva jako rodiče.
V.
Shrnutí řízení před Ústavním soudem
30. Usnesením ze dne 13. 8. 2025 Ústavní soud spojil dvě ústavní stížnosti proti napadenému rozsudku ke společnému řízení.
31. Usnesením ze dne 10. 9. 2025 Ústavní soud jmenoval nezletilému stěžovateli pro řízení před Ústavním soudem opatrovníka, který ho zastupoval již v řízení před obecnými soudy a podal jeho jménem ústavní stížnost (tj. statutární město O., Úřad městského obvodu O.).
32. Ústavní soud si vyžádal spis vedený u okresního soudu a vyzval účastníka a vedlejšího účastníka, aby se k ústavním stížnostem vyjádřili (§ 42 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
33. Krajský soud stručně konstatoval, že námitky v ústavních stížnostech nepovažuje za důvodné a odkázal na podrobné odůvodnění napadeného rozsudku.
34. Otec jako vedlejší účastník ve vyjádření uvedl, že ústavní stížnosti matky a opatrovníka považuje za pokračování jejich vytrvalé kooperace na vylučování otce z péče. V podrobnostech otec odkázal na osobní vyjádření přiložené k ústavní stížnosti. Jde podle něj o pokračující polemiku se závěry odvolacího soudu s cílem učinit z Ústavního soudu další instanci řízení. Krajský soud převzal skutkový stav zjištěný okresním soudem, ale jinak věc posoudil po právní stránce. V zájmu dítěte je především to, aby bylo v péči obou rodičů. K námitkám o nerespektování názoru dítěte uvádí, že skutečně není právem dítěte, aby soudy "respektovaly" jeho názor, natož dlouhodobě formovaný matkou a opatrovníkem. Jde o právo být slyšen a povinnost soudů věnovat názoru patřičnou pozornost. To odvolací soud splnil a s projevy dítěte se obsáhle vypořádal. Je šokující, že opatrovník navzdory doporučení znalců, dítě opakovaně zatěžoval, k čemuž si opatřil alibi tvrzeným dopisem dítěte. K námitce, že není dostatečně odůvodněna povinnost přebírat nezletilého ve Z., otec uvádí, že nelze požadovat, aby se přizpůsoboval následkům protiprávního jednání matky, navíc v situaci, kdy musí ve Z. spravovat své nemovitosti. Jde-li o soužití nezletilého s polorodým bratrem, časový prostor pro rozvoj jejich vztahu je naprosto shodný jako čas nezletilého s otcem, jde naopak o vyvážení rozvoje vztahů. Matka vztahu s otcem nepřiznává relevanci a vztah s polorodým sourozencem staví nad vztah s otcem. S polorodým bratrem se navíc nezletilý potkává ve škole a na fotbalových trénincích. Podle názoru otce je třeba zastavit veškeré spory a ponechat nezletilému prostor, aby si mohl vytvořit náhled na péči každého z rodičů. Zásah Ústavního soudu do střídavé péče by vedl k dalším soudním sporům a významné psychické zátěži nezletilého ze strany matky a opatrovníka.
35. Ústavní soud zaslal všechna vyjádření účastníkům řízení a vedlejšímu účastníkovi na vědomí. Žádné další reakce již neobdržel.
36. Ústavní soud dospěl k závěru, že není nutné nařizovat ústní jednání, neboť od jednání nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
VI.
Posouzení ústavní stížnosti
VI. A. Obecná východiska
37. Ve věcech péče o nezletilé je úkolem Ústavního soudu posoudit, zda opatření přijatá obecnými soudy skutečně odpovídají nejlepšímu zájmu dětí ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, zda si za tímto účelem obstaraly dostatek potřebných důkazů, tyto důkazy náležitě zhodnotily, vyvodily z nich správná a úplná skutková zjištění, a zda své rozhodnutí náležitě a srozumitelně odůvodnily (nález ze dne 29. 8. 2023 sp. zn. I. ÚS 1609/23, bod 30).
38. Povinnost obecného soudu náležitě zohlednit řádně zjištěné podstatné skutečnosti a odůvodnit své skutkové i právní závěry patří k základním projevům práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny a jeho dodržování je prevencí libovůle v soudním rozhodování [nález ze dne 3. 5. 2022 sp. zn. I. ÚS 3065/21 (N 56/112 SbNU 9), bod 25]. V případech, kdy soudy rozhodují o modelu péče rodičů o nezletilé dítě či rozsahu styku s ním, jsou tyto ústavněprávní nároky ještě zesíleny (nález ze dne 8. 3. 2023 sp. zn. I. ÚS 3085/22, bod 32).
39. Při rozhodování věcí péče o dítě a styku s dítětem je nutné vycházet z toho, že dítě má právo na rovnocennou péči obou rodičů a práva obou rodičů na péči o dítě mají stejnou váhu (čl. 32 odst. 4 Listiny, čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 7 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte; rozsudek ESLP ze dne 21. 2. 2006 Dostál proti České republice, č. 26739/04, § 55). Jakékoli omezení podílu péče rodiče o dítě musí vždy sledovat legitimní cíl nejlepšího zájmu dítěte a být mu přiměřené (nález I. ÚS 1609/23, bod 31).
40. Ústavní soud vymezil ústavněprávní kritéria pro svěřování dětí do péče, jejichž naplnění obecné soudy posuzují s ohledem na okolnosti případu. Mezi tato kritéria patří zejména: (1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a osobou usilující o jeho svěření do péče; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte [nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), body 19 až 23]. Pokud jeden z rodičů naplňuje tato kritéria výrazně lépe, je zpravidla v zájmu dítěte, aby bylo svěřeno do péče tohoto rodiče; naopak pokud oba rodiče naplňují tato kritéria zhruba stejnou měrou, obecně se předpokládá, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů [nález ze dne 30. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14 (N 236/75 SbNU 629), bod 27].
41. Je třeba zdůraznit, že uvedená kritéria nejsou jedinými hledisky, která musí obecné soudy při svém rozhodování o péči a styku s dítětem zvážit. Soudy by měly pečlivě zkoumat také další specifické okolnosti týkající se konkrétního dítěte, které by mohly bránit jeho svěření do střídavé péče. Jde především o situace, v nichž by vzhledem ke specifickému zdravotnímu či psychickému stavu dítěte střídavá péče představovala pro dítě nepřiměřenou zátěž (nález I. ÚS 1554/14, bod 31). Soudy by se měly přesvědčivě vypořádat také s dalšími faktory, které mohou vyvolat pochybnosti o vhodnosti střídavé péče, jako například útlý věk dítěte, stabilita výchovného prostředí, komunikační potíže rodičů, logistická a adaptační náročnost apod. Střídavou péči však nelze vyloučit jen obecným odkazem na tyto faktory, soudy musí individuálně zkoumat jejich vliv na život dítěte a pečlivě vážit, zda negativní dopady dosahují intenzity, která ospravedlňuje omezení péče některého z rodičů. V každém případě musí soudy své rozhodnutí o konkrétní formě péče přesvědčivě odůvodnit a vyvarovat se paušalizujících závěrů bez navázání na konkrétní potřeby dítěte (nález ze dne 19. 3. 2024 sp. zn. IV. ÚS 1677/23, bod 34).
42. Nejlepší zájem dítěte je tedy třeba hledat v každém jednotlivém případě zvlášť, nikoli podle předem daného schématu, a se snahou o minimalizaci negativních důsledků pro dítě. Pro některé dítě může být nejvhodnějším řešením péče střídavá, pro jiné dítě v jiných případech odůvodněných konkrétními prokázanými okolnostmi, to může být svěření do péče jednoho z rodičů [nálezy ze dne 3. 10. 2024 sp. zn. III. ÚS 1718/24, bod 17, či ze dne 27. 11. 2019 sp. zn. IV. ÚS 2630/19 (N 200/97 SbNU 143), bod 20].
43. Při hledání nejlepšího zájmu dítěte je zásadním vodítkem jeho názor, za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, aby bylo schopné jej formulovat. Soudy musí názor nezletilých při svém rozhodování vždy pečlivě zvážit, což ale neznamená, že mají rozhodovat pouze tak, jak si dítě přeje, neboť musí přihlédnout i k dalším významným skutečnostem (nález IV. ÚS 1677/23, bod 35 a násl.). Dostatečnou rozumovou a emocionální vyspělost je nutné posuzovat případ od případu, přičemž většina dětí je schopna se vyjádřit ke svému budoucímu výchovnému uspořádání již po dosažení věku deseti let (nález I. ÚS 2482/13, bod 25).
44. Pokud soudy rozhodují o péči o dítě za situace, kdy již existuje rozhodnutí o péči, je podstatné posoudit, zda nastala dostatečná změna okolností a zda je v souvislosti s ní nutné ochránit nejlepší zájmy dítěte změnou dosavadních výchovných poměrů. Soudy tudíž neposuzují jen změnu poměrů, ale též její způsobilost ovlivnit původní rozhodnutí o výkonu rodičovských práv a povinností. Při rozhodování o návrhu na změnu péče je třeba vycházet z nejlepšího zájmu dítěte v kontextu srovnání stávajícího a navrhovaného výchovného prostředí. Pokud význam nastalé změny okolností převáží nad zájmem dítěte na stabilním výchovném prostředí, vyžaduje ochrana jeho práva na respektování rodinného života rozhodnutí o změně péče (nález ze dne 5. 2. 2025 sp. zn. I. ÚS 2364/24, bod 28).
45. Ústavní soud opakuje, že jakékoli uspořádání poměrů dítěte, tedy i rozsah péče každého rodiče s jejími konkrétními parametry, musí být v jeho nejlepším zájmu (srov. nález I. ÚS 2364/24, body 34 a 35). Přitom je třeba vážit výše uvedená kritéria a citlivě posoudit specifické okolnosti týkající se konkrétního dítěte a dopady do jeho života. Současně se soudy musí při zachování nejlepšího zájmu dětí snažit zajistit, aby výsledná úprava péče a její rozsah nedůvodně neomezovala žádného z rodičů.
VI. B. Aplikace na nynější věc
46. Krajský soud vyšel z nesprávného předpokladu, že symetrický model střídavé péče je modelem ústavně preferovaným. Takový názor vychází z mylného přesvědčení některých rodičů, že každý z nich má "právo na ideální polovinu dítěte", což především nebere na zřetel, že hlavním účastníkem řízení ve věcech péče soudu o nezletilé je právě dítě, jehož nejlepší zájem stojí nade všemi ostatními zájmy (k tomu více nález I. ÚS 2364/24, bod 34: na tento nález - marně - upozornil v odvolacím řízení opatrovník, krajský soud se se závěry tohoto nálezu vůbec nevypořádal). Již jen s ohledem na tuto nesprávnou premisu krajský soud neposoudil nejlepší zájem dítěte s ohledem na všechny okolnosti. Zájem dítěte musí být nadřazen zájmu rodiče o širší rozsah péče. Krajský soud nepřiznal patřičnou důležitost řadě podstatných skutečností, svévolně a překvapivě se odchýlil od zjištění ve všech předchozích soudních rozhodnutích za posledních osm let (počínaje již prvním soudním rozhodnutím v roce 2017).
(a) Psychický stav nezletilého
47. Podle znaleckého posudku, vyhotoveného pro účely řízení o změně péče, bylo zjištěno, že nadměrná zátěž spojená s konfliktem rodičů u nezletilého vyvolává neurotické projevy v podobě úzkostí, napětí, snížené tolerance frustrace a psychosomatických potíží (srov. bod 13 shora). Z obsáhlého soudního spisu jednoznačně vyplývá, že rodiče od rozpadu vztahu vedou intenzivní a dlouhodobý konflikt, který se v čase spíše prohlubuje. Úvaha krajského soudu, podle níž nerovnoměrný vývoj nezletilého souvisí s péčí matky a její údajnou snahou omezit roli otce, opomíjí závěry v předchozích soudních rozhodnutích v této věci a celkový kontext sporu mezi rodiči včetně nevhodného chování otce vůči nezletilému, které již v předchozích řízeních bylo identifikováno jako hlavní překážka pro rovnoměrné rozvržení péče. Oba rodiče se navzájem nerespektují, obviňují se z manipulace s nezletilým a dosud nebyli schopni bez zásahu třetího subjektu dosáhnout shody v zásadních otázkách jeho života. Otec navíc matku obviňuje z účelově vykonstruovaného trestního řízení a aktuálně také ze zneužití nezletilého k podání ústavní stížnosti. Ke zklidnění situace nepřispěla ani rodinná terapie nařízená okresním soudem ani jiná odborná intervence. Zásadně se liší i výchovná prostředí obou rodičů, která jsou odrazem jejich odlišných osobnostních rysů i rozdílné struktury vztahů v domácnostech - zatímco u matky nezletilý přichází do kontaktu s více osobami, u otce je tomu jinak (srov. bod 9 shora). Podle znalců rodiče vznášejí protichůdné nároky na jeho chování (bod 13 shora).
48. Přizpůsobovat se těmto diametrálně odlišným a vzájemně konfliktním světům je mimořádně náročné. Již na první pohled jde o situaci, která by byla obtížná i pro dospělého člověka. Úvaha krajského soudu, podle níž jedenáctiletý chlapec jen v důsledku plynutí času (oproti situaci řešené v předchozích rozhodnutích) prošel velkým duševním vývojem a dokáže se v konfliktu rodičů orientovat (bod 32 napadeného rozsudku), není ničím podložená. Ba naopak, je v přímém rozporu se závěry výše zmíněného znaleckého posudku, který v souvislosti se zavedením střídavé péče varuje před prohloubením jeho psychických potíží (opět bod 13 shora). Z vyjádření nezletilého v průběhu soudního řízení je zřejmé, že nezletilý konflikt mezi rodiči vnímá velmi citlivě, dokonce proto na pohovoru v březnu 2025 žádal, aby k předávání docházelo prostřednictvím školy. Lze proto ve shodě s argumentací obou stěžovatelů očekávat, že symetrický model střídavé péče rodičů povede k dalšímu zhoršení psychické stability nezletilého.
(b) Názor nezletilého
49. Krajský soud při svém rozhodování pominul jedno z klíčových kritérií - zřetelně a opakovaně vyjádřený postoj nezletilého, který je podle znalců nadprůměrně inteligentní a dostatečně rozumově vyspělý na to, aby byl schopen samostatně formulovat své postoje. Nezletilý v posuzovaném řízení absolvoval neobvyklé množství pohovorů a znaleckých zkoumání, které jednoznačně potvrzují jeho dlouhodobou preferenci péče matky. Prostředí u matky označuje za svůj domov.
50. Krajský soud značně zkresluje obsah opakovaných vyjádření nezletilého. V napadeném rozsudku v bodě 30 vyzdvihuje pouze jediný pohovor, uskutečněný soudcem v únoru 2022 - tedy před více než třemi lety. Nezletilý tehdy sice vyjádřil přání vídat se s otcem častěji, avšak myšlenku rovnoměrné péče odmítl. Je navíc třeba připomenout, že sám soudce, který pohovor vedl, měl pochybnosti o jeho autenticitě, neboť vyjadřování nezletilého se nápadně podobalo argumentaci otce při soudním jednání. Podstatné ovšem je, že i během tohoto pohovoru nezletilý preferoval péči matky a jeho postoj se při každém dalším jeho vyjádření stále více upevňoval. Znalecký posudek, vyhotovený pro účely policejního šetření, hodnotil vztah nezletilého k otci jako negativní a zhoršující se. Také během pohovoru uskutečněného v odvolacím řízení v březnu 2025 se nezletilý důrazně postavil proti jakémukoli rozšíření styku s otcem, podle svých slov "si to ani neumí představit".
51. Tato konstantní vyjádření nezletilého krajský soud relativizuje odkazem na závěry znaleckého posudku vyžádaného v řízení o změně péče, podle nichž může být příklon k matce obrannou reakcí na konflikt mezi rodiči; nezletilý vnímá, že chození k otci "je proti matce". Podle krajského soudu jinak ze znaleckého posudku plyne, že má nezletilý k otci pozitivní vztah, v kontaktu s otcem je aktivní a spokojený.
52. Takové hodnocení nedůvodně upřednostňuje jeden znalecký posudek nad ostatními stanovisky nezletilého, z nichž jasně vyplývá, že nezletilý vyjadřuje negativní postoje k otci, a to zejména v souvislosti s jeho nevhodným chováním vůči své osobě a nerespektováním jeho potřeb. Navíc je interpretace tohoto posudku krajským soudem nepřesná. Z jeho obsahu je patrné, že nezletilý sice během vyšetření reagoval na otce pozitivně, celkově však na rozšiřování kontaktu s ním není naladěn. U otce postrádá empatii a porozumění, nelíbí se mu, že otec není schopen s ním komunikovat na úrovni jeho věku. Pobyty u otce vnímá jako náročné a frustrující a zvládá je za cenu potlačení vlastních emocí. Je pravda, že podle znalců může příklon k matce do určité míry souviset i se snahou nezletilého lépe se vyrovnat s konfliktem rodičů, to však nijak nesnižuje váhu jeho názoru. Názor dítěte, zejména ve věku, kdy je schopno formulovat vlastní přání a stanoviska, musí být soudem respektován. Smyslem zjišťování názoru dítěte není hodnotit, nakolik je jeho pohled objektivní, ale porozumět tomu, jak situaci prožívá. Není možné jeho slovní vyjádření ignorovat jen proto, že může být nepřímo ovlivněn konfliktem mezi rodiči. Naopak právě taková reakce může být výrazem potřeby bezpečí, kterou by měl soud při rozhodování o péči zohlednit.
53. Nic nenasvědčuje tomu, že by postoje nezletilého byly ovlivněny vnějším nátlakem matky či opatrovníka, jak otec po celou dobu řízení tvrdí. Skutečnosti, na které otec poukazuje, jsou zkreslené a vytržené z kontextu. Nezletilému byly při pohovorech kladeny i přímé dotazy směřující k případnému ovlivňování matkou, jeho odpovědi však nic takového neodhalily. Ani jeho vyjádření, že chození k otci "je proti matce", nesvědčí o přímé manipulaci matky. Jak se uvádí i ve znaleckém posudku, k formování postoje nezletilého není nutné přímé ovlivňování jednoho rodiče proti druhému, nezletilý konflikt rodičů sám vnímá. Naopak právě u otce nezletilý podle svých opakovaných vyjádření často pociťuje tlak na to, co má říkat, spojený s citovým vydíráním. To odpovídá i osobnostnímu profilu otce, který se podle znalkyň vyznačuje silnou potřebou náklonnosti a pozornosti.
54. Přístup krajského soudu k nezletilému postrádá empatii a respekt k jeho individuálním prožitkům. Nezletilý byl v soudním řízení podroben velké řadě pohovorů a znaleckých vyšetření (bohužel až v míře způsobilé nezletilého poškodit - srov. bod 13 in fine shora), přesto jeho názor neměl při rozhodování o péči prakticky žádný význam. Krajský soud učinil z nezletilého pouhý objekt rozhodování, nikoli účastníka, jehož hlas má být slyšen. Je třeba zdůraznit, že nucení nezletilého k rovnoměrné střídavé péči může prohloubit napětí ve vztahu s otcem, jak se koneckonců ukazuje i z posledního pohovoru uskutečněného před podáním ústavní stížnosti.
(c) Výchovná způsobilost rodičů
55. Krajský soud poukázal na nedostatky v péči obou rodičů, zejména na jejich egocentrický postoj ve vzájemném konfliktu, a dospěl k závěru, že jejich výchovné schopnosti jsou srovnatelné. Tím se však krajský soud překvapivě zásadně odchýlil od dosavadního hodnocení celé věci v předchozích soudních rozhodnutích, aniž pro to měl dostatečné podklady. V předchozích rozhodnutích totiž soudy rodiče jako vyrovnané vychovatele nehodnotily. Otcova výchovná způsobilost byla dále snížena jeho nevhodnými projevy chování pramenícími z nadměrné citové závislosti na nezletilém a z potřeby mít dohled nad veškerým jeho životem (dokonce včetně tak překvapivých věcí, jako je permanentní monitorování nezletilého; jeho neustálá kontrola; společné sprchování; vynucování si spaní ve společné posteli). V předchozích rozhodnutích tyto hyperprotektivní projevy otce byly překážkou pro zavedení střídavé péče. S ohledem na dlouhodobý průběh opatrovnického sporu byl proto krajský soud povinen svůj odlišný náhled podrobně zdůvodnit. Z práva na soudní ochranu plyne též požadavek na konzistentní soudní rozhodování; obecné soudy nemohou rozhodovat nahodile, "jednou tak, podruhé onak".
56. Krajský soud sice zvážil výchovnou způsobilost otce v souvislosti s jeho nevhodnými zásahy do tělesné integrity nezletilého, které byly předmětem policejního šetření. Toto otcovo jednání však následně bagatelizoval jen proto, že nenaplnilo znaky trestného činu, nebylo sexuálně motivované a nezletilý nevykazuje známky prožitého traumatu. Krajský soud však pominul, že nezletilý otcovo jednání vnímal jako zásah do své nejintimnější sféry, zcela nepřiměřený svému věku. Jednoduše řečeno, nezletilému vadí, že se k němu otec chová, jako by byl "batole". Věrohodnost a autenticitu výpovědí nezletilého potvrdil i znalecký posudek vyžádaný pro účely policejního šetření. Krajský soud tato zjištění nezpochybňuje, jen je zlehčuje (neboť chování otce nenaplnilo znaky žádného trestného činu). To je ale ústavně neudržitelné. Pokud by snad skutečně otec vůči nezletilému páchal nějakou trestnou činnost, je jasné, že by nastala zcela jiná situace a nebylo by třeba psát tento nález. Ovšem i jiné nevhodné chování rodiče je třeba vzít při rozhodování o péči v potaz, a to včetně toho, že otec (nepochybně se subjektivně dobrou motivací, ovšem s ohledem na přemíru pečovatelské a ochranitelské potřeby) vychovává syna ve věku deseti či jedenácti let stále způsobem, jako by syn byl batoletem. Tyto argumenty krajský soud vůbec nezvážil. V kontextu osobnostních rysů otce, zjištěných znaleckými posudky, jde přitom o významný ukazatel, že otec není schopen adekvátně reagovat na potřeby nezletilého. Aktuální stav se krajský soud snažil překlenout (nepřezkoumatelnou a nesrozumitelnou) úvahou, že došlo k "eliminaci otcova chování v tomto ohledu", a to na základě jediné odpovědi nezletilého na neurčitou otázku při pohovoru s opatrovníkem v březnu 2025 (viz č. l. 2870). Nezletilý přitom při pohovoru s opatrovníkem před podáním ústavní stížnosti zopakoval, že mu vadí spaní s otcem na jedné posteli, jak se tomu děje ve Z.
57. Dle konzistentních a neměnných výpovědí nezletilého jeho otec požaduje, aby spolu trávili veškerý čas, neposkytuje mu žádné soukromí ani prostor pro socializaci s vrstevníky či pro objevování vlastní identity, odlišné od identity otce. Již v roce 2017 znalec upozornil, že neuvážená vázanost otce na dítě může být v pozdějším věku, "kolem jedenáctého roku" a později, kontraproduktivní (viz bod 4 shora). Přesně to se podle vyjádření nezletilého nyní děje.
58. S ohledem na výše uvedené skutečnosti nelze akceptovat strohou a blíže nepodloženou úvahu krajského soudu, že oba rodiče jsou srovnatelní vychovatelé. Vzhledem k osobnostnímu profilu otce a jeho předchozímu chování bylo nezbytné pečlivě zkoumat, zda je otec schopen vnímat potřeby dospívajícího syna a respektovat jeho individuální osobnost. Z hlediska nejlepšího zájmu dítěte nemůže být rozhodující kvantita času stráveného s rodiči, ale kvalita a obsah péče, tedy míra porozumění, respektu k potřebám dítěte a bezpečné emoční prostředí.
59. Jelikož rozsudek krajského soudu v části týkající se výchovné způsobilosti rodičů postrádá komplexnější zdůvodnění, nemohl se Ústavní soud v této fázi zabývat námitkami opatrovníka, že bylo nezbytné doplnit znalecký posudek, zejména v otázkách týkajících se výchovných metod rodičů. Ústavní soud nemůže nahrazovat roli krajského soudu, tuto otázku bude muset detailně posoudit právě krajský soud v dalším řízení. Nutnost dalšího znaleckého zkoumání je však třeba vyhodnotit obezřetně, s ohledem na riziko dalšího prodloužení soudního řízení. Je v nejlepším zájmu nezletilého, aby bylo co nejdříve pravomocně rozhodnuto a stabilizována jeho rodinná situace.
(d) Vazby k sourozenci
60. Krajský soud v napadeném rozsudku dostatečně nezohlednil ani kvalitu a význam sourozeneckého vztahu nezletilého s polorodým bratrem, který žije v domácnosti matky a nezletilý má k němu velmi blízký vztah. Dělí je jen malý věkový rozdíl, sdílí spolu dětský pokoj a dosud spolu trávili většinu času. Z vyjádření nezletilého v průběhu řízení je zřejmé, že bratra považuje za důležitou součást svého života. V době, kdy je v péči otce, mu kontakt s bratrem zjevně chybí. Otec mu podle jeho posledního vyjádření nedovolí, aby se s bratrem stýkal a kontaktoval ho. Je zřejmé, že odloučení od matky je pro nezletilého náročnější mimo jiné proto, že mu chybí přítomnost další (nadto věkově blízké) osoby. Z hlediska nejlepšího zájmu dítěte je nezbytné zohlednit i kvalitu a význam dalších stabilizujících vztahů, zejména vazby dítěte na jeho sourozence a další členy širší rodiny a posoudit, zda některý z rodičů nebrání styku dítěte s druhým rodičem a s dalšími osobami, k nimž má dítě silnou náklonnost [nález ze dne 30. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14 (N 236/75 SbNU 629), bod 29].
(e) Bydliště otce
61. Konečně je nepřezkoumatelné a nesrozumitelné, pokud krajský soud v napadeném výroku určil, že předávání nezletilého se při střídání péče uskuteční vždy před domem, ve kterém předávající rodič bydlí, přičemž u otce uvedl město Z. Podstatou otcova návrhu na změnu péče byla skutečnost, že se přestěhoval do O., o to méně srozumitelně pak působí, že krajský soud ve výroku rozhodnutí jako místo jeho bydliště uvedl Z., aniž by tuto skutečnost jakkoli vysvětlil. Lze se tak pouze domnívat, že tímto postupem chtěl soud vyjít vstříc potřebám otce, který se s nezletilým pravidelně vrací do Z. ke své matce (krajský soud na závěr bodu 31 zmiňuje víkendové pobyty ve Z.). Z rozsudku není zřejmé, z jakého důvodu má být nezletilý předáván právě ve Z. Tato nepřezkoumatelná část rozhodnutí jen posiluje obavy matky a nezletilého, že střídavá péče nezajistí potřebnou stabilitu života dítěte, včetně docházky do jedné školy (zvlášť s ohledem na to, že otec již v minulosti nezletilého zapisoval právě do školy ve Z. a myšlenka docházky do dvou škol mu nebyla cizí).
62. Tento nedostatek soudního rozhodnutí se otec snaží překlenout argumentem, že po něm nelze požadovat, aby se přizpůsoboval následkům protiprávního jednání matky. To se však míjí s podstatou nynějšího řízení o změně péče. Změna bydliště nezletilého a matky se řešila již v předchozím soudním řízení, v němž soudy po zvážení celkové rodinné situace určily bydliště nezletilého u matky v O. (bod 7 shora). Nejde tedy o protiprávní stav, na jehož základě by nyní mělo být odůvodněno předávání nezletilého ve Z., a to v situaci, kdy otec podstatnou změnu poměrů v návrhu na změnu péče spatřuje právě v tom, že se přestěhoval do O. Symetrická střídavá péče mezi O. a Z. je přitom v tomto případě zjevně neústavní - činí totiž z dítěte (jehož nejlepší zájem měl krajský soud ochránit) pouhý objekt, který si mohou rodiče předávat mezi dvěma městy ve vzdálenosti (vzdušnou čarou) 200 km.
63. Navíc zvolený způsob předávání opomíjí skutečnost, že osobní kontakt rodičů je pro nezletilého s ohledem na jejich konfliktní vztahy velmi zatěžující. Nezletilý sám v pohovoru uskutečněném v průběhu odvolacího řízení v březnu 2025 navrhl, aby se předávání realizovalo prostřednictvím školy, což by pro něj bylo méně stresující. Krajský soud se s tímto aspektem nijak nevypořádal.
64. Krajský soud též zcela pominul tvrzení nezletilého, že již dosavadní úprava styku vede k tomu, že otec nezletilého opakovaně v pátky nepouští do školy a přejíždí s ním již ve čtvrtek do Z. (srov. bod 15 shora). Takovéto školní absence ale mohou být jen těžko v nejlepším zájmu dítěte.
VII.
Shrnutí a závěr
65. Krajský soud svěřil nezletilého do rovnoměrné (symetrické) střídavé péče, přestože tuto formu péče nedoporučili znalkyně, opatrovník a nepřál si to ani sám nezletilý. Skutkové závěry, na nichž soud své rozhodnutí postavil, jsou neúplné, mnohé postrádají oporu ve spise a jsou v rozporu s dosavadním průběhem řízení a s dřívějšími rozhodnutími. S ohledem na argumentaci krajského soudu není udržitelný závěr, že oba rodiče naplňují ústavněprávní kritéria pro rozhodování o formě péče ve srovnatelné míře. Krajský soud bez náležitého odůvodnění zcela upozadil postoj nezletilého, který setrvale vyjadřoval po celou dobu řízení a neposoudil citlivě ani jeho silné vazby k dalším rodinným příslušníkům. Dostatečně podrobně se nezabýval ani výchovnou způsobilostí otce, přestože jeho nevhodná výchova nezletilého byla v předchozích rozhodnutích hlavní překážkou pro symetrickou střídavou péči. Kromě toho krajský soud nevyhodnotil ani další specifické okolnosti týkající se nezletilého, především dopady rozhodnutí na jeho psychický stav, který byl již před vydáním napadeného rozhodnutí v důsledku konfliktu rodičů a výrazně rozdílných výchovných prostředí zatížen neurotizujícími prožitky. Krajský soud se přezkoumatelně nevypořádal ani s otázkou bydliště otce, což vyvolává nejistotu ohledně dalšího uspořádání poměrů nezletilého. Krajský soud totiž ve výroku rozhodl o střídavé péči nezletilého dítěte mezi O. a Z., což je v rozporu s tezí o přestěhování otce do O.
66. Mechanické - a s judikaturou Ústavního soudu rozporné - schéma preferující symetrickou střídavou péči, ze kterého krajský soud v napadeném rozsudku vyšel, ve svém důsledku vedlo k rozhodnutí, které z dítěte činí objekt řízení než středobod, jehož blaho by mělo být prvořadé.
67. Krajský soud tedy napadeným rozsudkem porušil základní práva stěžovatelů na rodinný život a na péči o děti a jejich výchovu zaručená čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny. Nedostatky v argumentaci krajského soudu pak dosahují takové míry, že již narušují požadavky plynoucí z práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
68. Ústavní soud proto oběma ústavním stížnostem vyhověl a zrušil rozsudek krajského soudu ve výroku II [§ 82 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Výrok II zrušil jako celek, tedy včetně částí o stanovení výživného každého z rodičů a rozhodnutí o nákladech řízení, které jsou závislé na části výroku o formě péče. Druhou ústavní stížnost, v části podané matkou za nezletilého, odmítl jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným [§ 43 odst. 1 písm. c) téhož zákona].
69. Úkolem krajského soudu nyní bude v souladu s výše shrnutými závěry znovu rozhodnout, zda nastala dostatečná změna okolností a zda je v nejlepším zájmu dítěte v souvislosti s ní změnit rozložení péče, a to i s přihlédnutím ke všem novým skutečnostem, které v důsledku plynutí času mohou vyjít najevo.
70. Závěrem je třeba apelovat na rodiče i obecné soudy, aby minimalizovali přímou účast nezletilého v dalším řízení, které pro něj představuje velkou psychickou zátěž. Prioritou by mělo být vytvoření stabilního a bezpečného prostředí, v němž může nezletilý rozvíjet své vztahy k oběma rodičům bez zbytečného tlaku. K tomu ostatně sám nezletilý soudy opakovaně vyzýval.
Autor: US