// Profipravo.cz / Náklady řízení 12.09.2025
ÚS: Překvapivé rozhodnutí o náhradě nákladů řízení
Z práva na spravedlivý proces vyplývá povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili i k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), pokud obecný soud takový postup případně zvažuje, a pokud účastníci vznášeli případná tvrzení či důkazní návrhy, které by mohly aplikaci tohoto ustanovení ovlivnit. Pokud odvolací soud vychází při aplikaci moderačního práva z důkazů předložených protistranou až v průběhu odvolacího řízení, které však před soudem nebyly řádně provedeny ani jinak účastníkům poskytnuty, kromě porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, se tím soud dopouští rovněž porušení práva účastníků na rovnost řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 3396/24, ze dne 29. 7. 2025
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. V posuzované věci se Ústavní soud zabýval překvapivostí rozhodnutí o náhradě nákladů řízení před soudy. Z práva na spravedlivý proces vyplývá povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili i k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ("o. s. ř."), pokud obecný soud takový postup případně zvažuje, a pokud účastníci vznášeli případná tvrzení či důkazní návrhy, které by mohly aplikaci tohoto ustanovení ovlivnit. Pokud odvolací soud vychází při aplikaci moderačního práva z důkazů předložených protistranou až v průběhu odvolacího řízení, které však před soudem nebyly řádně provedeny ani jinak účastníkům poskytnuty, kromě porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, se tím soud dopouští rovněž porušení práva účastníků na rovnost řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (Ústava) a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí v rozsahu výroků I. a III. s tvrzením, že jím došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (Listina).
II.
Skutkový stav a řízení před správními soudy
3. Okresní soud v Třebíči rozsudkem ze dne 11. 10. 2023, č. j. 6 C 167/2019-625, zastavil řízení ve věci žaloby žalobkyně (vedlejší účastnice) na určení, že zeď tvořící vlastnickou hranici mezi pozemky leží na pozemcích žalobkyně (výrok I.), zastavil řízení ve věci žaloby na určení, že zeď tvořící vlastnickou hranici mezi uvedenými pozemky je ve vlastnictví žalobkyně (výrok II.), zastavil řízení ve věci nahrazení souhlasu žalovaného stěžovatele s umístěním stavby - cihlová nástavba kamenné zdi, část cihlové zdi přesahující výšku 2 m, a to v rámci řízení o dodatečném povolení stavby vedeného u Městského úřadu Jaroměřice nad Rokytnou, odboru výstavby, investic a majetku, pod sp. zn. VYST/208/2018/Ku (výrok III.), zastavil řízení ve věci nahrazení souhlasu žalovaného stěžovatele s umístěním stavebního záměru (cihlové nástavby kamenné zdi, část přesahující výšku 2 m) v řízení o dodatečném povolení stavby (výrok IV.), zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby část pozemku ležící pod zdí byla přikázána do podílového spoluvlastnictví obou procesních stran a dále, aby část pozemku na hranici mezi pozemky byla přikázána do výlučného vlastnictví žalobkyně (výrok V.), žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 52 696,90 Kč (výrok VI.), žalobkyni uložil povinnost zaplatit náklady řízení České republice ve výši 92 493 Kč (výrok VII.). Při rozhodnutí o nákladech řízení vyšel soud prvního stupně z § 142 odst. 1 o. s. ř. a jejich náhradu přiznal úspěšnému stěžovateli s tím, že neshledal důvody hodné zvláštního zřetele pro aplikaci § 150 o. s. ř. Výrok o náhradě nákladů státu odůvodnil § 148 odst. 1 o. s. ř. s tím, že u žalobkyně (vedlejší účastnice) nejsou dány předpoklady pro osvobození od soudních poplatků.
4. Proti výrokům VI. a VII. rozsudku okresního soudu podala vedlejší účastnice odvolání. Navrhla změnu rozsudku okresního soudu tak, že náhrada nákladů řízení se nepřiznává žalovanému ani České republice. Vytkla okresnímu soudu, že se vůbec nezabýval jejími majetkovými poměry a tíživou sociální situací, ačkoliv v řízení žádala o osvobození od soudních poplatků.
5. Napadeným usnesením Krajského soudu v Brně byly změněny výroky VI. a VII. rozsudku okresního soudu tak, že se žalovanému stěžovateli náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok I.) a že se České republice vůči vedlejší účastnici náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok II.). O nákladech odvolacího řízení rozhodl krajský soud napadeným usnesením tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Krajský soud shrnul, že již při jednání dne 4. 10. 2023 zástupce vedlejší účastnice žádal, aby soud prvního stupně při rozhodnutí o nákladech řízení zohlednil její tíživou majetkovou situaci. Vedlejší účastnice je zaměstnaná, má zdravotní postižení a její příjmy se pohybují jen lehce nad hranicí životního minima (v řádech stokorun). Své majetkové poměry okresnímu soudu doložila, odvolací soud ji však přesto vyzval k jejich doplnění i z hlediska dalších podrobností týkajících se tvrzeného špatného chování stěžovatele vůči vedlejší účastnici. Dále uvedl, že ustanovení o nákladech, zakotvující moderační právo soudu, představuje výjimku ze zásady úspěchu ve věci i procesního zavinění na zastavení řízení a soud je využije v případech, kdy by důsledná aplikace ustanovení § 142, 143, § 146 odst. 2, 3, § 147, § 148 vedla k nepřiměřeným tvrdostem. Krajský soud dospěl v napadeném rozhodnutí k závěru, že v posuzované věci existují důvody zvláštního zřetele hodné odůvodňující nepřiznání náhrady nákladů v řízení úspěšnému stěžovateli. Za závažný důvod označil kontinuální negativní chování stěžovatele k vedlejší účastnici a jí provozovanému spolku. Poukázal přitom na řadu přestupků stěžovatele a rozhodnutí trestního soudu. Společným prvkem rozhodnutí orgánů veřejné moci byl sankcionovaný záměr stěžovatele poškodit vedlejší účastnici. Krajský soud proto za přiměřeného užití § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil výrok VI. rozhodnutí okresního soudu. Dále krajský soud postup vedlejší účastnice nehodnotil jako svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Odůvodnil, proč u vedlejší účastnice jsou dány předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, a to zcela. Vzhledem k tomu krajský soud za přiměřeného užití § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil výrok VII. rozhodnutí okresního soudu.
III.
Argumentace v ústavní stížnosti
6. Ústavní stížnost stěžovatele lze stručně shrnout tak, že odvolací soud pochybil při změně výroků o náhradě nákladů řízení. Rozhodnutí okresního soudu považuje v tomto ohledu za věcně správné, krajský soud neměl k moderačnímu právu podle § 150 o. s. ř. přistupovat. Postup v napadeném rozhodnutí byl pro stěžovatele překvapivý. Stěžovateli bylo zasláno pouze doplněné odvolání na výzvu obvodního soudu, avšak doplnění na výzvu krajského soudu mu již soud na vědomí nepřeposlal. Vedlejší účastnice ve svém vyjádření k výzvě odvolacího soudu "naházela na stěžovatele špínu". Stěžovatel tak neměl možnost vyjádřit se k těmto skutečnostem, o něž nakonec odvolací soud své rozhodnutí o nákladech opřel. Krajský soud provedl nové dokazování k uplatnění moderačního práva podle § 150 o. s. ř., aniž by umožnil stěžovateli k důkazům se vyjádřit. Důkazy, které vedlejší účastnice předložila k vyjádření k odvolání, krajský soud provedl mimo jednání a následně na nich postavil závěr o aplikaci § 150 o. s. ř. Samotná výzva vedlejší účastnice odvolacím soudem přitom narušuje projednací zásadu i princip neúplné apelace. Závěrem stěžovatel ve stručnosti uvedl argumenty, které by býval v reakci na doplnění vedlejší účastnicí uplatnil, a to jak směrem k majetkovým poměrům stěžovatelky, tak směrem k předloženým veřejným listinám v řízení před odvolacím soudem.
IV.
Vyjádření účastníka řízení a vedlejší účastnice řízení
7. Soudce zpravodaj zaslal podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost účastníku a vedlejší účastnici řízení k vyjádření.
8. Krajský soud ve svém vyjádření uvedl, že jeho postup nemohl být pro stěžovatele nikterak překvapivý. Přestože stěžovateli bylo zasláno pouze doplnění odvolání k výzvě nalézacího soudu, nikoliv doplnění k výzvě krajského soudu, celkově šlo o skutečnosti, které byly stěžovateli dobře známy. Stěžovatel byl seznámen s odvoláním i s jeho doplněním, s požadavkem vedlejší účastnice na aplikaci § 150 o. s. ř. a s argumentací, v níž žádala o osvobození od soudních poplatků. Byl vyzván a měl dostatečný prostor, aby se k němu vyjádřil, což ostatně i učinil v podání ze dne 2. 1. 2024. Námitka, že vedlejší účastnice v odvolání uplatnila tvrzení v rozporu s § 205a o. s. ř., je v případě odvolání proti výroku o nákladech řízení irelevantní. K projednání odvolání není třeba nařizovat jednání, jestliže se odvolání týká toliko nákladů řízení [§ 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř.] a druhý účastník byl s odvoláním a jeho doplněním seznámen. K námitce, že u vedlejší účastnice ani nejsou splněny podmínky pro osvobození od soudních poplatků, neboť se chovala nehospodárně nákupem pozemku v roce 2020, je třeba upozornit, že soud má při posouzení předpokladů opodstatněnosti návrhu na osvobození od soudních poplatků vycházet zásadně z aktuálních majetkových poměrů, nikoliv minulých či budoucích. Závěrem krajský soud navrhl, aby Ústavní soud stížnosti nevyhověl.
9. Vedlejší účastnice se plně ztotožnila s vyjádřením krajského soudu, že rozhodnutí o nákladech v rozsahu uplatnění moderačního práva podle § 150 o. s. ř. nebylo pro stěžovatele překvapivé. Stěžovatel měl možnost se vyjádřit, což učinil v podání ze dne 2. 1. 2024. Stěžovatel měl po celou dobu možnost do spisu nahlédnout, k relevantním otázkám měl možnost se vyjádřit. V ústavní stížnosti stěžovatel vesměs opakuje již uplatněnou argumentaci. Obraty v jeho podáních k Ústavnímu soudu ilustrují negativní chování stěžovatele vůči vedlejší účastnici. Stěžovatel se nyní snaží vyvrátit závěry orgánů veřejné moci o jeho přečinu a přestupcích, pomíjí ale zmínit podstatu svého škodlivého jednání vůči stěžovatelce a její rodině, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto.
10. Soudce zpravodaj zaslal doručené vyjádření stěžovateli na vědomí a k případné replice. V replice stěžovatel setrval na své dosavadní argumentaci.
V.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou osobou, která byla účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
VI.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
12. V řízení o ústavní stížnosti Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není další instancí v soustavě soudů, která by byla oprávněna vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Při svém rozhodování přezkoumává výlučně ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití v konkrétní věci jsou v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. Právě to se stalo v posuzované věci.
13. V posuzovaném případě je napaden postup odvolacího soudu, který rozhodl o změně rozhodnutí nalézacího soudu, pokud jde o náhradu nákladů řízení, a nově aplikoval ustanovení § 150 o. s. ř. Odvolací soud svůj záměr aplikovat moderační ustanovení stěžovateli předem neoznámil. V rozhodnutí svůj postup odůvodnil negativním chováním stěžovatele vůči vedlejší účastnici. K závěru o zmíněném negativním chování dospěl odvolací soud z veřejných listin předložených v odvolacím řízení, které nebyly před soudem řádně provedeny. Nebyly stěžovateli ani zaslány na vědomí. Stěžovatel taktéž neobdržel ani doplnění stran některých skutečností k výzvě odvolacího soudu. V ústavní stížnosti stěžovatel ve stručnosti uvedl argumenty, které by býval v reakci na doplnění vedlejší účastnicí před odvolacím soudem namítal, kdyby k tomu dostal procesní příležitost.
14. Ústavní soud již v minulosti vyslovil názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku (srov. mimo jiné nález sp. zn. I. ÚS 653/03 ze dne 12. 5. 2004). V případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Úkolem obecného soudu není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, ale vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů.
15. K aplikaci moderačního práva Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 727/2000 ze dne 17. 5. 2001 uvedl, že podle § 150 o. s. ř. soud může výjimečně, jsou-li pro to důvody hodné zvláštního zřetele, náhradu nákladů zcela nebo z části nepřiznat. Nedá-li obecný soud v řízení najevo, že uvažuje o použití § 150 o. s. ř., a nevytvoří-li tak procesní prostor k tomu, aby se účastníci řízení mohli k takovému postupu vyjádřit, postupuje v rozporu s jejich právem na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3138/22 ze dne 26. 4. 2023).
16. Jinými slovy, z judikatury Ústavního soudu plyne, že zvažuje-li obecný soud použití moderačního oprávnění podle § 150 o. s. ř., je jeho povinností vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se k tomuto postupu vyjádřili; v opačném případě poruší právo těchto účastníků na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny (nález sp. zn. I. ÚS 72/22 ze dne 16. 6. 2022). Tento požadavek se stává ještě naléhavějším právě v průběhu odvolacího řízení, neboť v opačném případě již účastník řízení zpravidla nemá žádnou procesní cestu k uplatnění svých námitek (nález sp. zn. IV. ÚS 3199/21 ze dne 25. 1. 2022). Po přijetí takového překvapivého rozhodnutí odvolacím soudem již účastník řízení nemá procesní nástroj, jak své námitky uplatnit, na rozdíl od rozhodnutí nalézacího soudu, kdy lze námitky vznést alespoň ex post v odvolání. Uvedený postup odvolacího soudu tedy vede k nežádoucí situaci: účastník řízení je nucen vznášet takové námitky vlastně poprvé až v řízení před Ústavním soudem, které je však ze své povahy zaměřeno na posuzování jiných skutečností, než jsou okolnosti umožňující aplikaci § 150 o. s. ř., a z jiných hledisek, než jsou hlediska jednoduchého (podústavního) práva.
17. Součástí práva na spravedlivý proces je vytvoření prostoru pro to, aby účastník řízení mohl účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat. Tento požadavek vyplývající z požadavku férového procesu lze vztáhnout na jakékoliv rozhodování, jímž jsou dotčena subjektivní práva a povinnosti účastníků řízení. Ostatně k takovému postupu obecný soud výslovně zavazuje i § 118a odst. 2 o. s. ř., podle kterého má soud v případě jiného právního názoru, než je názor účastníka řízení, jej poučit a vyzvat k vylíčení rozhodných skutečností, které jsou relevantní pro úvahy soudu. Podle Ústavního soudu je třeba tento požadavek, vyplývající v obecné rovině z práva na férový proces, uplatnit též při rozhodování soudu o náhradě nákladů řízení, které je integrální součástí soudního řízení jako celku.
18. Stěžovatel mohl reálně vznášet námitky proti okolnostem, které vedly odvolací soud k uplatnění moderačního práva, poprvé až v ústavní stížnosti. Došlo tedy k judikaturou předvídanému nežádoucímu stavu. V obecné rovině sice o požadavku stěžovatelky na uplatnění moderačního práva věděl již z odvolání, až z rozhodnutí ve věci samé se však dozvěděl o okolnostech rozhodných pro aplikaci moderačního práva (ve stěžovatelův neprospěch), o skutečnostech doplněných protistranou na výzvu odvolacího soudu i o doplněných důkazních návrzích, z nichž odvolací soud ve svých závěrech k uplatnění moderačního práva vycházel, aniž by byly před soudem řádně provedeny. Tím došlo nejen k porušení práva na spravedlivý proces stěžovatele, ale i k porušení práva na rovnost účastníků řízení.
19. Podle Evropského soudu pro lidská práva "právo na kontradiktornost řízení v sobě zahrnuje právo účastníků seznámit se se všemi důkazy nebo vyjádřeními předloženými s cílem ovlivnit rozhodnutí soudu a možnost zaujmout k nim stanovisko. Strany jakéhokoli sporu mají legitimní právo očekávat, že budou dotázány, zda si přejí vyjádřit se k určité listině. V sázce je zejména důvěra stěžovatelů ve funkční soudnictví, založená mimo jiné na předpokladu, že jim bude umožněno vyjádřit se ke každé písemnosti založené ve spisu. [...] Účastníci řízení mají dále legitimní zájem obdržet kopie písemných vyjádření obsahujících odůvodněné názory na meritum věci, přičemž pouze jim přísluší posoudit, zda je zapotřebí, aby se k určitému dokumentu vyjádřili. Soud není povinen zjišťovat, zda nepostoupení určitého dokumentu způsobilo stěžovatelům újmu, neboť k porušení může dojít, i když újma nevznikla" (bod 46 rozsudku ESLP Janáček proti České republice ze dne 2. 2. 2023, č. 9634/17). Pro neposkytnutí písemností přijatých a založených do spisu ostatním účastníkům musí existovat skutečně pádné důvody. V takovém případě musí být jejich neposkytnutí náležitě odůvodněno, přičemž vyjádření nemohou obsahovat žádné argumenty nad rámec argumentů již dříve vznesených a z rozhodnutí musí vyplývat, že soud nehodlá vyjádření využít (srov. podrobně body 51 až 53 citovaného rozhodnutí).
20. Sám krajský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti přiznal, že prvostupňový soud majetkové poměry vedlejší účastnice vůbec nezkoumal a k uplatnění moderačního práva se v odůvodnění rozsudku omezil na pouhé konstatování, že neshledal důvody hodné zvláštního zřetele pro aplikaci § 150 o. s. ř. Ústavní soud pro úplnost podotýká, že žádost zástupce vedlejší účastnice při jednání okresního soudu dne 4. 10. 2023, aby soud při rozhodnutí o nákladech řízení zohlednil "obtížnou sociální situaci" vedlejší účastnice, mohla být zohledněna jen ve vztahu k nákladům státu (což také krajský soud učinil v ústavní stížnosti nenapadeném výroku II.).
21. Ústavní soud pro přehlednost shrnuje obsah spisu s uvedením, které dokumenty a vyjádření stěžovatel obdržel, a které nikoliv.
- Na výzvu soudu prvního stupně vedlejší účastnice v doplnění odvolání ze dne 13. 12. 2023 podrobně popsala své osobní, majetkové a sociální poměry s rozpisem konkrétních nákladů domácnosti. Toto doplnění bylo stěžovateli doručeno. Pouze k tomuto doplnění měl stěžovatel možnost se vyjádřit a učinil tak ve svém podání ze dne 2. 1. 2024, které zmiňuje krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti.
- Stěžovatel však již neměl možnost seznámit se s dalšími podklady (tj. doplněním k prokázání majetkových poměrů a dalšími dokumenty, resp. veřejnými listinami), které si odvolací soud od vedlejší účastnice vyžádal. Usnesením ze dne 29. 4. 2024, č. j. 13 Co 20/2024-700, vyzval krajský soud vedlejší účastnici, aby doplnila tvrzení již dříve uvedená, a to z jakých prostředků hradí měsíční výdaje, jaké jsou její aktuální měsíční příjmy a příjmy členů domácnosti, v jakých částkách ji podporují rodiče či jiné osoby, zda jde o pravidelné příspěvky atd. Dále vedlejší účastnici vyzval, aby uvedla, co je předmětem řízení vedeného u Policie ČR č. j. KRPJ-95443-154/TČ-2022-161071-UHR a v jaké je aktuálně fázi. Kromě podrobných majetkových poměrů vedlejší účastnice doložila i informace posledně uvedenému řízení vedeném policií, zejména dokumenty o přestupcích stěžovatele vůči vedlejší účastnici a jí provozovaném spolku, které se staly pro následné rozhodnutí soudu a aplikaci moderačního ustanovení klíčové.
- Krajský soud nezaslal stěžovateli reakci vedlejší účastnice na jeho výzvu, ani nenařídil ve věci jednání. Byť byla samotná informace o řízení vedeném policií obsahem spisu soudu prvního stupně, okresní soud v tomto ohledu žádné dokazování nevedl. Posléze krajský soud přistoupil k rozhodnutí ve věci samé v neprospěch stěžovatele.
22. Z výše uvedeného je patrné, že odvolací soud vycházel ve svých právních závěrech o negativním chování stěžovatele vůči vedlejší účastnici z obsahu předložených veřejných listin, nicméně tyto listiny nebyly provedeny jako důkaz v souladu s ustanovením § 129 o. s. ř. To předpokládá, že důkaz listinou se provádí přečtením nebo sdělením jejího obsahu, přičemž účastník řízení je povinen uvést, k jakým konkrétním tvrzením mají být jednotlivé důkazy provedeny. Takový způsob "zprocesnění" listiny sleduje především ten účel, aby přímo při jednání byli účastníci řízení obeznámeni s obsahem listiny a se skutečnostmi, které mají být z dané listiny prokazány tak, aby eventuálně údaje v nich obsažené mohly být konfrontovány s bezprostředními výhradami účastníků řízení. Veřejné listiny nebyly ani před soudem prvního stupně při jednání provedeny (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 92/05 ze dne 30. 3. 2005). Jako takové byly učiněny součástí spisu až na výzvu odvolacího soudu, který jednání nenařizoval. Nebyly tak řádně provedeny a ani nebyly stěžovateli zaslány na vědomí ve smyslu rozsudku Evropského soudu pro lidská práva Janáček proti České republice ze dne 2. 2. 2023, č. 9634/17.
23. Ústavní soud považoval za významné, že stěžovatel ve své ústavní stížnosti nastínil možnou argumentaci, kterou by býval vznesl, pokud by byl se skutečnostmi a důkazy předloženými protistranou seznámen. Evropský soud pro lidská práva totiž v tomto ohledu v citovaném rozsudku Janáček proti České republice připouští, že právo na kontradiktornost řízení není absolutní a jeho rozsah se může lišit s ohledem na konkrétní okolnosti řízení. V některých případech uvedený soud dovodil, že neposkytnutí určité písemnosti v rámci řízení a nemožnost stěžovatele se k ní vyjádřit nebyly v rozporu se zásadou spravedlivého procesu, neboť měl za to, že taková možnost by neměla vliv na výsledek sporu, nebo že zvolené právní řešení nedávalo žádný prostor pro další diskusi (bod 48). V posuzované věci nicméně o takový (výjimečný) případ předvídaný ESLP nejde. Ústavní soud současně nijak nenaznačuje, zda má být stěžovatel s uvedenou argumentací před odvolacím soudem nakonec úspěšný. Pouze ilustruje, že ústavní stížnost stěžovatele nepředstavuje z pohledu porušení práva na spravedlivý proces a rovnosti účastníků řízení toliko hypotetickou polemiku vyjadřující pouze nesouhlas se závěrem obecného soudu.
24. Ústavně relevantní pochybení krajského soudu lze tedy shrnout následovně. Ve stěžovatelem napadeném výroku I. usnesení krajského soudu odvolací soud shledal podmínky pro změnu rozsudku soudu prvního stupně tak, že stěžovateli se náhrada nákladů řízení nepřiznává, protože existují důvody zvláštního zřetele hodné odůvodňující aplikaci § 150 o. s. ř. Krajský soud aplikaci moderačního práva opřel pouze o negativní chování stěžovatele vůči vedlejší účastnici, které ve svém rozhodnutí označil za nemorální. Poukázal na rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 27. 5. 2024, č. j. 13 T 43/2024-319, kterým byl stěžovatel shledán vinným z krádeže mobilního telefonu vedlejší účastnice, při které ji dokonce fyzicky napadl a způsobil jí škodu, za což mu byl uložen peněžitý trest 10 000 Kč. Rovněž poukázal na řadu přestupků, jichž se stěžovatel vůči vedlejší účastnici dopustil: Jde mimo jiné o přestupek proti veřejnému pořádku, rušení nočního klidu podle § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, za který byla stěžovateli uložena pokuta 5 000 Kč (příkaz Městského úřadu Třebíč ze dne 17. 9. 2021, č. j. OSČ-Př-300/21-2Tom), přestupek podle § 27 odst. 1 písm. b) zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, za který bylo stěžovateli uloženo napomenutí (stěžovatelka je zaměstnankyní zookoutku; rozhodnutí Městského úřadu Třebíč ze dne 6. 11. 2023, č. j. OŽP 93367/23). Jak již bylo uvedeno, k těmto skutečnostem krajský soud (ani soud okresní) nevedl žádné dokazování, pouze je vtělil do svého výsledného rozhodnutí. Rozhodnutí krajského soudu je tedy překvapivé ve smyslu judikatury Ústavního soudu (např. již citovaný nález sp. zn. I. ÚS 72/22) a je rovněž zatíženo vadou, která ve svém důsledku vede k neústavnosti, neboť se opírá o důkazy, aniž by je krajský soud provedl a aniž by stěžovatel byl seznámen s tím, že je odvolací soud považuje za relevantní.
VII.
Závěr
25. Ústavní soud uzavírá, že z práva na spravedlivý proces vyplývá povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili i k uplatnění moderačního práva podle § 150 o. s. ř., pokud obecný soud takový postup zvažuje, a pokud účastníci vznášejí tvrzení či důkazní návrhy, které by mohly aplikaci tohoto ustanovení ovlivnit. V posuzovaném případě odvolací soud změnil rozhodnutí prvostupňového soudu a moderační právo uplatnil, aniž by na tento možný postup byl stěžovatel předem upozorněn. Odvolací soud nadto vycházel z důkazů předložených protistranou až v průběhu odvolacího řízení, které však nebyly řádně provedeny ani jinak stěžovateli poskytnuty. Usnesením krajského soudu v napadeném rozsahu tak bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na rovnost v řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
26. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti podle § 82 odst. 1 a 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a vyslovil porušení uvedených základních práv stěžovatele. Podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona napadené rozhodnutí krajského soudu v napadených výrocích zrušil. Kromě výroku I. napadeného rozhodnutí Ústavní soud zrušil i akcesorický výrok III. o náhradě nákladů řízení před odvolacím soudem. O ústavní stížnosti rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, neboť dospěl k závěru, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu). Obecné soudy jsou vázány právním názorem Ústavního soudu vysloveným v tomto nálezu (čl. 89 odst. 2 Ústavy).
Autor: US