// Profipravo.cz / Náklady řízení 04.04.2025
ÚS: Vyloučení aplikace § 12 odst. 4 advokátního tarifu
Při rozhodování o odměně zmocněnce poškozených musí soudy aplikovat ustanovení advokátního tarifu na případy, na které dopadá. Pokud soudy takové ustanovení neaplikují, musí předložit argumenty, proč je nezákonné či neústavní.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 1406/24, ze dne 5. 3. 2025
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní soud navazuje na svoji nálezovou judikaturu k § 12 odst. 4 advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. 12. 2024. Toto ustanovení musí trestní soudy použít ve věcech, na které dopadá, a naopak ho nemohou použít tam, kde je to z povahy věci vyloučeno.
II.
Popis věci a její procesní vývoj
2. Stěžovatelka vystupovala v trestním řízení jako zmocněnkyně čtyř poškozených, dětí zavražděného. Všichni měli nárok na bezplatnou právní pomoc, ať už podle § 51a odst. 1 písm. a) trestního řádu, nebo podle § 51a odst. 2 trestního řádu. Krajský soud v Ostravě jim všem přisoudil náhradu nemajetkové újmy v celkové výši 5 mil. Kč (nejmladší z nich 2 mil. Kč, zbytek po 1 mil. Kč).
3. Protože trestní věc pravomocně skončila, stěžovatelka měla vůči státu nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů (§ 151 odst. 6 trestního řádu). Ten vyčíslila na necelých 945 tis. Kč včetně DPH. Krajský soud v Ostravě jí přiznal jen zlomek této částky, 105 tis. Kč. Krajský soud, který rozhodoval ještě podle advokátního tarifu účinného do 31. 12. 2024, upravil požadovanou odměnu a náhradu hotových údajů následujícími způsoby. Zaprvé, rozdělil úkony do dvou skupin podle okamžiku uplatnění adhézního nároku. U úkonů učiněných před uplatněním nároku vycházel z tarifní hodnoty 10 tis. Kč, odměna za jeden úkon se tedy rovnala 1 500 Kč (místo požadovaných 16,3 tis. Kč a 12,3 tis. Kč). Úkony, které stěžovatelka učinila po uplatnění adhézního nároku, měly jinou, vyšší tarifní hodnotu. Zadruhé, krajský soud stanovil u úkonů učiněných po uplatnění adhézního nároku tarifní hodnotu jen 50 tis. Kč [§ 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu], byť se její výše odvíjí od toho, kolik peněz trestní soudy přiznají poškozenému (viz § 10 odst. 5 část za středníkem advokátního tarifu). Odměna za jeden úkon právní služby tak nebyla 16,3 tis. Kč, resp. 12,3 tis. Kč, nýbrž jen 3 100 Kč. Zatřetí, krajský soud přiznal některým úkonům právní služby jen poloviční odměnu (§ 11 odst. 2, odst. 3 advokátního tarifu). Ne všechna podání jsou podáními ve věci samé, případně právními rozbory. Úkony, které si zaslouží jen poloviční odměnu, byly vyjádření k návrhu dohody o vině a trestu, žádost o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestného činu a žádost o přiznání nároku na bezplatné zastoupení (bod 18). A konečně začtvrté, krajský soud snížil stěžovatelčin nárok skrze § 12 odst. 4 advokátního tarifu, a to hned dvěma směry. Nejprve rozlišil úkony učiněné ve prospěch jednoho poškozeného od úkonů učiněných ve prospěch všech poškozených, tedy úkony samostatné, na straně jedné, a úkony společné, na straně druhé. U první skupiny úkonů krajský soud snížil odměnu o 20 %, přestože - podle jeho slov - nešlo o společný úkon. U druhé skupiny krajský soud uvedl, že některé společné úkony mají povahu úhrnných společných úkonů. Nepřiznal tedy sníženou odměnu zvlášť za každého poškozeného, nýbrž nesníženou odměnu, ovšem jen jedenkrát.
4. Stěžovatelka se obrátila na Vrchní soud v Olomouci se stížností. Vrchní soud se ztotožnil se všemi způsoby krácení stěžovatelčina nároku na odměnu zmocněnkyně poškozených. U čtvrtého způsobu vrchní soud dal stěžovatelce částečně za pravdu (za poradu s nejmladší poškozenou náležela odměna v plné výši, nikoliv odměna snížená o 20 %), přesto usnesení krajského soudu ponechal beze změny. Upozornil, že rozdíl činí jen 300 Kč a že krajský soud přiznal stěžovatelce víc, než měl. Pokud by vrchní soud zasáhl ve prospěch stěžovatelky, fakticky by prohloubil nezákonnost usnesení krajského soudu. To by spočívalo jednak v povinnosti vrchního soudu zvýšit odměnu za jeden úkon o oněch 300 Kč, jednak v nemožnosti snížit počet neoprávněně přiznaných úkonů. Vrchní soud závěrem uzavřel, že nepřiměřeně vysoká náhrada nákladů trestního řízení se příčí požadavku účelnosti jednotlivých úkonů právních služeb.
III.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka obsáhle kritizuje závěry trestních soudů a napadá každý způsob krácení její odměny. V prvním argumentačním okruhu (část IV a V ústavní stížnosti) kritizuje rozlišování jednotlivých úkonů právních služeb podle časového okamžiku, kdy byl uplatněn adhézní nárok. Stěžovatelka podezřívá trestní soudy, že jí chtějí přiznat co nejméně. Stěžovatelka trvá na svém výkladu advokátního tarifu. Pokud trestní soudy jejím klientům přiznaly peníze za nemajetkovou újmu, je okamžik uplatnění adhézního nároku bez významu. Tarifní hodnota zůstává po celou dobu trestního řízení stejná. Důležité není, kdy se takový nárok uplatní, ale zda jej trestní soudy uznají jako uplatněný po právu. Trestní řád jistě stanoví nejzazší lhůtu, do kdy se má adhézní nárok uplatnit. To ale neznamená, že předcházející úkony zmocněnců jsou méně důležité, a proto si zasluhují nižší odměnu. Výklad trestních soudů fakticky nutí poškozené, resp. zmocněnce, aby z procesní opatrnosti uplatnili adhézní nárok. To neodpovídá realitě. Navíc zmocněnci musí ctít pokyny poškozených klientů; nesmí činit úkony právních služeb bez dalšího. Takový výklad má neblahý vliv na poškozené (nemožnost řádně odůvodnit adhézní nárok, hrozba doplacení rozdílu mezi skutečnou a přiznanou odměnou). V druhém argumentačním okruhu stěžovatelka nesouhlasí s použitou pevnou tarifní hodnotou. Advokátní tarif mluví jasně: tarifní hodnota se odvíjí od výše peněžité satisfakce, kterou trestní soudy přiznaly poškozeným. Zatřetí stěžovatelka kritizuje zkrácení odměny u některých úkonů (samostatné či společné povahy) na jednu polovinu. Stěžovatelka stále setrvává na názoru, že jí trestní soudy měly za tyto úkony přiznat plnou odměnu. Stěžovatelka proto pokračuje s polemikou, která vyvrací názor trestních soudů o povaze § 11 odst. 1 advokátního tarifu. Stěžovatelka následně rozebírá obsah jednotlivých úkonů.
6. Závěrečný, čtvrtý argumentační okruh (část III ústavní stížnosti) kritizuje způsob, jak trestní soudy aplikovaly § 12 odst. 4 advokátního tarifu. Trestní soudy toto ustanovení aplikovaly tam, kde neměly, a naopak. Pokud označily určité úkony jako samostatné, nelze odměnu snížit o 20 % (zde převzetí a příprava právního zastoupení, podání návrhu na právní pomoc poškozenému, porady přesahující jednu hodinu, uplatnění adhézního nároku či zažádání o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestného činu). Jinými slovy, § 12 odst. 4 advokátního tarifu se u samostatných úkonů vůbec neuplatní. Dále, pokud mají určité úkony povahu společných úkonů, snížená odměna se přiznává za každý úkon, který zmocněnec poškozených učinil za každého z nich. Advokátní tarif neumožňuje, aby trestní soudy považovaly vícero úkonů společné povahy za jeden úkon a na základě toho přiznaly odměnu, byť v plné výši, jen za jediný úkon. Jinak řečeno, § 12 odst. 4 advokátního tarifu se u společných úkonů musí důsledně uplatnit.
7. Stěžovatelka tvrdí, že se trestní soudy odchýlily od ustálené judikatury (část VI ústavní stížnosti). V tomto směru obsáhle cituje nález Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2020 sp. zn. III. ÚS 2842/20 (N 218/103 SbNU 239).
8. Stěžovatelka později doplnila ústavní stížnost. Argumentaci rozvinula u čtvrtého okruhu. Vyzdvihuje dílčí argument trestních soudů, podle nichž se společné úkony uskutečňují v jeden časový okamžik, proto není rozhodné, kolik poškozených zmocněnci zastupují. Odměna bude náležet jen za jeden úkon. Stěžovatelka si klade rétorickou otázku: dává smysl zastupovat více poškozených, pokud ve výsledku bude její práce hodnocena, jako by zastupovala jen jednoho poškozeného? Stěžovatelka dále upozorňuje, že v této kauze vystupuje taktéž pátá poškozená. O nároku na odměnu za její zastupování trestní soudy rozhodly sice zvlášť, ale stejně špatně.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je advokátka, nemusí být zastoupena jiným advokátem [srov. stanovisko pléna ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637)]. Vyčerpala též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je tedy přípustná.
V.
Shrnutí řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud si vyžádal trestní spis (§ 42 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Vyžádal si též vyjádření účastníků řízení včetně vyjádření odsouzeného, který přicházel v úvahu jako vedlejší účastník.
11. Krajský soud uvedl, že se pečlivě zabýval stěžovatelčinou věcí. Všechny jeho závěry odpovídají judikatuře vrchního soudu. K rozlišování úkonů právních služeb podle okamžiku uplatnění adhézního nároku krajský soud uvedl následující. Sporný § 10 odst. 5 advokátního tarifu systematicky navazuje na § 43 odst. 1 trestního řádu. Ten přiznává poškozeným celou řadu procesních práv, jedním z nich je právo na náhradu újmy způsobené trestným činem. Orgány činné v trestním řízení nemohou činit žádné kroky, dokud poškozený neuplatní svůj adhézní nárok. Proto až po uplatnění adhézního nároku se uplatní druhá část § 10 odst. 5 advokátního tarifu. Do té doby se na úkony zmocněnce poškozeného použije jen první část tohoto ustanovení, tj. nižší tarifní hodnota. Tento výklad podporuje též § 8 odst. 1 advokátního tarifu: tarifní hodnota určuje dobu započetí úkonu právní služby.
12. Vrchní soud upozornil, že stěžovatelka jen opakuje svoji dřívější argumentaci. Vrchní soud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2024 sp. zn. 25 Cdo 216/2023. To potvrzuje, proč tarifní hodnota u nároků na přiměřené zadostiučinění nemajetkové újmy, způsobené do osobnostních práv, činí jen 50 tis. Kč. Judikatura se tedy sjednotila. Krajský soud správně rozlišil, zda úkon je samostatný, či společný. Tento postup prý podporuje judikatura Ústavního soudu. A konečně trestní soudy musí posoudit, zda ten či onen úkon právní služby je účelný.
13. Ústavní soud přeposlal tato vyjádření stěžovatelce na vědomí, další reakci neobdržel.
14. Odsouzený se nevyjádřil. Má se tedy za to, že se vedlejšího účastenství vzdal (§ 28 odst. 2 a § 63 zákona o Ústavním soudu, § 101 odst. 4 občanského soudního řádu).
15. Ústavní soud nenařizoval ústní jednání, nelze od něho očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
VI.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
16. Trestní řád upravuje rozhodování o nákladech trestního řízení v § 151 až § 156. Zakotvuje obecné pravidlo, podle kterého náklady trestního řízení nese stát. Mezi tyto náklady patří též odměna a náhrada hotových výdajů, které stát vyplácí mj. zvoleným či ustanoveným zmocněncům poškozených. Trestní řád umožňuje, aby stát část těchto nákladů přenesl na obviněné, jsou-li pravomocně odsouzeni. Odsouzení tak musí nahradit i ty náklady, které vznikly přibráním zmocněnce poškozeného s nárokem na zcela či částečně bezplatnou právní pomoc [srov. blíže nález ze dne 9. 2. 2021 sp. zn. Pl. ÚS 86/20 (N 24/104 SbNU 281) - K povinnosti odsouzeného nahradit náklady státu vzniklé ustanovením zmocněnce poškozenému, body 19 až 25].
17. Rozhodování o odměně a náhradě hotových výdajů se týká vztahu mezi státem, na straně jedné, a zmocněncem, na straně druhé (Pl. ÚS 86/20, bod 28). V něm má zmocněnec poškozeného vůči státu nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů. Taková právní úprava není samoúčelná. Jejím prostřednictvím se zajišťuje, že ústavní právo na právní pomoc bude skutečně účinné. Aby advokáti mohli poskytovat kvalitní právní služby, musí být jejich práce také uspokojivě ohodnocena. I proto by soudy měly přistupovat zvlášť obezřetně k odklonům od základních pravidel odměňování podle advokátního tarifu [nález ze dne 10. 12. 2013 sp. zn. III. ÚS 2801/11 (N 213/71 SbNU 501), Grobelný, bod 12].
18. Trestní soudy jsou vázány nejen zákonem a mezinárodními smlouvami, jež jsou součástí právního řádu, nýbrž také jinými právními předpisy, např. advokátním tarifem, který je vyhláškou ministerstva spravedlnosti. Podzákonným právním předpisem je soudce vázán, pokud nedospěje k závěru o jeho rozporu s pramenem práva, jímž je vázán bezvýjimečně (zákonem, mezinárodní smlouvou, jež součástí právního řádu, právem Evropské unie). Jen v takovém případě se obecné soudy nemusí řídit jiným právním předpisem a nepoužít jej. Než tak učiní, musí splnit jednu důležitou podmínku. Obecné soudy musí předložit argumenty, proč je právní předpis nezákonný, nesouladný s mezinárodní smlouvu či ústavním pořádkem. Obecné soudy tak tíží argumentační břemeno [z četné judikatury např. nález ze dne 12. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 2315/15 (N 64/81 SbNU 99), Jonáš, bod 35].
19. Nyní je sporné, zda trestní soudy správně použily § 12 odst. 4 advokátního tarifu, ve znění do 31. 12. 2024. Podle něj jde-li o společné úkony při zastupování nebo obhajobě dvou nebo více osob, náleží advokátovi za každou takto zastupovanou nebo obhajovanou osobu mimosmluvní odměna snížená o 20 %. Podle stěžovatelky trestní soudy tuto normu použily tam, kde neměly (snížení odměny o 20 % za tzv. samostatné úkony), nebo nepoužily tam, kde měly (přiznání odměny jen za jeden úkon za tzv. společné úkony).
20. Ústavní soud se nejprve vyjádří k druhé variantě čtvrtého způsobu krácení odměny stěžovatelky. Ústavní soud se již dříve vyjádřil k tzv. společným úhrnným úkonům (nálezy ze dne 17. 4. 2024 sp. zn. IV. ÚS 158/24 a ze dne 28. 5. 2024 sp. zn. II. ÚS 2865/23, Augustinová a ostatní). Ústavní soud nebude obsáhle opakovat již jednou řečené. Advokátní tarif žádný pojem společného úhrnného úkonu nezná, proto není možné postupovat tak, jako by šlo o jeden úkon a jen za něj přiznat odměnu (srov. IV. ÚS 158/24, zejm. bod 31). Naopak, trestní soudy musely přiznat za každý dílčí společný úkon sníženou odměnu, tj. za každou část společného úkonu náleží snížená odměna. To trestní soudy neučinily a rozhodly se neaplikovat jasná slova advokátního tarifu.
21. Trestní soudy nevysvětlily, proč by doslovné použití § 12 odst. 4 advokátního tarifu bylo v rozporu se zákonem či dokonce ústavním pořádkem. Trestní soudy nepřednesly žádné argumenty ve prospěch nepoužití podzákonného právního předpisu. Nevysvětlily ani, proč se odklonily od jasného slovního významu § 12 odst. 4 advokátního tarifu a proč zvolily výklad odlišný. V tomto ohledu je možno označit jejich postup za svévolný, a proto neústavní.
22. Neústavní je však též první varianta čtvrtého způsobu krácení odměny. Ustanovení § 12 odst. 4 advokátního tarifu se vztahuje na ty úkony, které zmocněnec při zastupování více poškozených učinil ve stejném časovém okamžiku vícekrát (Papež, V. Komentář k § 12 odst. 4 advokátního tarifu, in: Svejkovský, J. - Vychopeň, M. - Krym, L. - Pejchal, A. et al. Zákon o advokacii. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 567). Trestní soudy v této věci postupovaly místy až zmatečně. Namátkou lze upozornit na úkon právní služby příprava a převzetí věci, který stěžovatelka provedla ve třech odlišných časových okamžicích (19. 8. 2022; 25. 8. 2022 a 7. 9. 2022). V takovém případě je zřejmé, že stěžovatelčinu odměnu nelze snížit o 20 %; jde skutečně o samostatné úkony. Trestní soudy tedy použily ustanovení advokátního tarifu tam, kde pro to nebyl žádný prostor. Pokud je neústavní situace, kdy obecné soudy ustanovení advokátního tarifu svévolně nepoužijí, byť na věc přímo dopadá, neústavní musí být i opačná situace, tedy použití normy na věc, na kterou zjevně nedopadá [srov. přiměřeně nález ze dne 29. 3. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3085/15 (N 52/80 SbNU 635), Novotný, bod 19].
VII.
Závěr
23. Ústavní soud shrnuje, že trestní soud nemůže vyloučit aplikaci podzákonného právního předpisu či jeho části (zde § 12 odst. 4 advokátního tarifu), aniž by řádně odůvodnil, proč je daný předpis či jeho část ve smyslu čl. 95 odst. 1 Ústavy v rozporu se zákonem či dokonce ústavním pořádkem. Případnou zjevnou nepřiměřenost výše náhrady nákladů v konkrétní trestní věci mohou soudy řešit i jinými cestami (posouzením účelnosti jednotlivých úkonů zmocněnce či moderační pravomocí soudu), také tehdy však musí své závěry přesvědčivě zdůvodnit.
24. Trestní soudy v této věci neústavně nepoužily § 12 odst. 4 advokátního tarifu. Namísto použití tohoto ustanovení použily institut společného úhrnného úkonu, který právní předpis nezná. Trestní soudy rovněž pochybily, pokud totéž ustanovení použily na ty úkony, na které však toto pravidlo nedopadá.
25. Protože shora shrnuté postačí ke kasačnímu zásahu, nebude se Ústavní soud blíže vyjadřovat ke zbývajícím způsobům krácení odměny. I v případech rušení rozhodnutí musí Ústavní soud pamatovat na požadavek zdrženlivosti, obzvlášť pokud se posuzovaná věc týká interpretace či aplikace norem o nákladech řízení.
26. Ústavní soud trestním soudům nijak neurčuje, jak mají rozhodnout a jakou výši odměny mají stěžovatelce přiznat. Musí však své rozhodnutí dostatečně odůvodnit, případně jasně reagovat na argumentaci stěžovatelky.
27. Trestní soudy tak porušily ústavně zaručené právo stěžovatelky na řádný proces (čl. 36 odst. 1 Listiny). Ústavní soud proto její ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil [§ 82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Autor: US