// Profipravo.cz / Náklady řízení 28.03.2025
ÚS: Náklady řízení při uznání základu nároku nemajetkové újmy
Uzná-li soud ve sporu o náhradu za újmu na zdraví – odškodnění za bolestné a ztížené společenské uplatnění ve smyslu § 23 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, základ žalobcova nároku, tj. existenci nemajetkové újmy, avšak přiměřené zadostiučinění mu nepřizná v plné žalované výši, má podle judikatury Ústavního soudu při rozhodování o náhradě nákladů řízení přesto postupovat podle § 142 odst. 3 o. s. ř., jenž umožňuje přiznat i částečně úspěšnému žalobci náhradu nákladů řízení v plném rozsahu, neboť rozhodnutí o výši plnění závisí na úvaze soudu. To platí přiměřeně i pro rozhodování o nákladech odvolacího řízení, odvolal-li se žalobce proti výši náhrady mu přiznané. Nepostupuje-li takto soud, aniž zároveň dostatečně vysvětlí (s ohledem na konkrétní okolnosti věci) z jakého důvodu, porušuje tím právo stěžovatele, který se jinak domohl odškodnění, na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), a podle okolností věci také jeho právo na ochranu vlastnictví zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny (a to i v případě, jde-li o náklady řízení v bagatelní výši).
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 3213/24, ze dne 5. 2. 2025
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení výroku III. v záhlaví uvedeného rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), přičemž tvrdí, že jím byla porušena základní práva zakotvená v čl. 4 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že v předmětné věci se stěžovatel v řízení před obecnými soudy domáhal po vedlejší účastnici jako žalované zaplacení částky 500 000 Kč s odůvodněním, že mu rozhodnutím Okresního soudu v Chebu byla vyslovena účast na soudních rehabilitacích ve smyslu § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "zákon č. 119/1990 Sb." či "zákon o soudní rehabilitaci"), ve vztahu k jeho nezákonnému omezení na osobní svobodě od 7. 11. 1983 do 17. 11. 1983. V této souvislosti po vedlejší účastnici nárokoval odškodnění za újmu na zdraví - odškodnění za bolestné a ztížené společenské uplatnění (dále jen "ZSU") ve výše uvedené částce s odůvodněním, že dne 7. 10. 2019 podal u vedlejší účastnice návrh na náhradu škody ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Vedlejší účastnice stěžovateli částečně vyhověla, když mu přiznala odškodnění za bolestné (chirurgické hledisko), ale odmítla přiznat náhradu za ztížení společenského uplatnění a bolestné spojené s psychickým hlediskem, neboť k prokázání těchto nároků byly předloženy pouze listiny v německém jazyce. Stěžovatel proto nechal pořídit překlad příslušných listin a dne 14. 4. 2020 požádal o dodatečné odškodnění.
3. Rozsudkem ze dne 18. 3. 2024 č. j. 37 C 119/2021-93 Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli částku 135 000 Kč (výrok I.), zamítl žalobu, kterou se stěžovatel po vedlejší účastnici domáhal zaplacení částky 350 000 Kč (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Obvodní soud vyšel ze zjištěného skutkového stavu, že stěžovatel požádal u vedlejší účastnice dne 7. 10. 2019 o odškodnění s tím, že vedlejší účastnice stěžovateli částečně vyhověla dne 9. 4. 2020, když mu přiznala a vyplatila odškodnění za bolestné (chirurgické hledisko) ve výši 16 250 Kč, ale odmítla přiznat náhradu za ztížení společenského uplatnění a bolestné spojené s psychiatrickým hlediskem, protože k prokázání těchto nároků byly předloženy pouze listiny v německém jazyce bez úředního překladu do češtiny. Stěžovatel proto dne 14. 4. 2020 požádal o dodatečné odškodnění s tím, že vedlejší účastnice na to reagovala stanoviskem ze dne 10. 11. 2021, kterým nepřiznala stěžovateli nárok na odškodnění. Stěžovatel je účasten soudní rehabilitace v souvislosti s nezákonným omezením jeho osobní svobody na území ČSSR v době od 7. 11. 1983 do 17. 11. 1983 a má proto nárok na odškodnění podle § 23 odst. 1 písm. b) zákona o soudní rehabilitaci s tím, že stěžovatel byl dne 7. 11. 1983 zatčen při pokusu přejití z Československa do Spolkové republiky Německo a byl přitom pokousán služebními psy. Stěžovatel utrpěl v příčinné souvislosti se zásahem československých pohraničníků dne 7. 11. 1983 vážnou duševní poruchu vzniklou působením otřesného zážitku ve smyslu bodu B) II. 253 Přílohy k vyhlášce č. 32/1965 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška č. 32/1965 Sb."). Obvodní soud konstatoval, že odpovídající výše odškodnění za ZSU činí u stěžovatele 15 000 Kč. Dále dovodil, že v projednávané věci jde o výjimečný případ zvláštního zřetele hodný, který odůvodňuje postup soudu podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb. navýšením vypočtené základní částky na její desetinásobek, a proto stěžovateli přiznal odškodnění za ZSU ve výši 150 000 Kč. S ohledem na to, že stěžovateli již byla částka 15 000 Kč pravomocně přiznána, obvodní soud mu výrokem I. přiznal zbývající částku 135 000 Kč a ve zbytku žalobu zamítl. Obvodní soud dále dospěl k závěru, že odškodnila-li sama vedlejší účastnice stěžovatele částkou 16 250 Kč za utrpěnou (nespornou) újmu v podobě bolestného, přiznala stěžovateli přibližně šestnáctinásobek částky vypočtené na základě vyhlášky č. 32/1965 Sb., proto vedlejší účastnicí přiznanou částku nelze považovat za nepřiměřeně nízkou. Obvodní soud proto výrokem II. zamítl nárok stěžovatele na zaplacení částky 50 000 Kč jako náhrady za bolestné. Výrok III. o náhradě nákladů řízení odůvodnil obvodní soud odkazem § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), s tím, že stěžovatel ve své žalobě uplatnil dva nároky - nárok na odškodnění za bolestné a nárok na odškodnění za ztížené společenské uplatnění.
4. Proti výrokům II. a III. rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání. V odvolání mimo jiné poukazoval na své zdravotní problémy a namítal, že pokud by k tomuto jeho úrazu nedošlo, měl by výrazně lepší perspektivu v zaměstnání a také pro uplatnění v rodinném, kulturním, sportovním životě. Ve vztahu k napadenému výroku o náhradě nákladů řízení namítal, že se jednou žalobou domáhal jednoho nároku - odškodnění za zdravotní újmu podle § 23 odst. 1 písm. b) zákona č. 119/1990 Sb. s tím, že pokud mu podle úvahy soudu náleželo z jedné žalované částky nejprve 15 000 Kč a poté po další úvaze ještě 135 000 Kč, pak má za to, že mu má náležet i náhrada nákladů řízení. Městský soud napadeným rozhodnutím rozsudek obvodního soudu v zamítavém výroku II. potvrdil a ve výroku III. o nákladech řízení jej změnil tak, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovateli náklady řízení ve výši 30 600 Kč (výrok I.). Ve výroku II. městský soud rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 900 Kč. Jde-li o náklady prvostupňového řízení, městský soud přisvědčil stěžovateli, že stěžovatel uplatnil odškodnění za zdravotní újmu podle § 23 odst. 1 písm. b) zákona o soudní rehabilitaci, přičemž z procesního hlediska jde o jeden nárok. Městský soud poukázal na to, že obvodní soud při rozhodování o nákladech prvostupňového řízení pochybil, když nezohlednil § 142 odst. 3 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že výše plnění závisela na úvaze soudu, podle § 142 odst. 3 o. s. ř. náleží stěžovateli náhrada nákladů, spočívající v nákladech na právní zastoupení, tj. devět úkonů, celkem ve výši 30 600 Kč. O náhradě nákladů odvolacího řízení městský soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a procesně úspěšné vedlejší účastnici přiznal plnou náhradu nákladů řízení sestávající z paušální náhrady nákladů podle vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a podle § 89a zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále je "vyhláška č. 254/2015 Sb."), za tři úkony po 300 Kč (vyjádření k odvolání, příprava na jednání a účast u jednání dne 27. 8. 2024) celkem tedy 900 Kč.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel výslovně uvádí, že brojí pouze proti rozsudku městského soudu v části, ve které bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení. Městský soud náhradu nákladů prvoinstančního řízení stěžovateli na základě jeho odvolání přiznal. O náhradě nákladů odvolacího řízení však městský soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a procesně úspěšné vedlejší účastnici přiznal plnou náhradu nákladů řízení podle vyhlášky č. 254/2015 Sb. Stěžovatel namítá, že vedlejší účastnice však byla procesně úspěšná jen částečně. Městský soud potvrdil pro stěžovatele nepředvídatelnou "úvahu prvoinstančního soudu", ale na druhé straně stěžovateli vyhověl, jde-li o náhradu nákladů prvoinstančního řízení. Za těchto okolností pokládá stěžovatel za flagrantní porušení práva, je-li mu uloženo zaplatit plnou náhradu nákladů odvolacího řízení. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, kterou bylo podobným ústavním stížnostem ve věci nákladů řízení vyhověno [např. usnesení ze dne 5. 8. 2009 sp. zn. I. ÚS 1310/09, nálezy ze dne 24. 11. 2009 sp. zn. IV. ÚS 1087/09 (N 243/55 SbNU 349), ze dne 2. 3. 2010 sp. zn. IV. ÚS 3243/09 (N 38/56 SbNU 449), ze dne 6. 5. 2010 sp. zn. II. ÚS 3246/09 (N 104/57 SbNU 357), ze dne 11. 5. 2010 sp. zn. I. ÚS 1505/08 (N 105/57 SbNU 365), ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. II. ÚS 1215/10 (N 246/59 SbNU 507), ze dne 19. 10. 2011 sp. zn. IV. ÚS 3131/10 (N 179/63 SbNU 81), ze dne 22. 3. 2012 sp. zn. II. ÚS 2238/09 (II. ÚS 2238/09), ze dne 20. 11. 2012 sp. zn. I. ÚS 660/11 (N 190/67 SbNU 285), ze dne 8. 11. 2016 sp. zn. II. ÚS 2571/16 (N 214/83 SbNU 391); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
III.
Vyjádření účastníka a vedlejší účastnice řízení
6. Soudce zpravodaj zaslal podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost k vyjádření městskému soudu a vedlejší účastnici.
7. Městský soud ve svém vyjádření k podané ústavní stížnosti uvedl, že vycházel z opakovaně zdůrazňované zásady, že spravedlivé řešení otázky náhrady nákladů řízení vyžaduje, aby byly zohledněny individuální okolnosti věci. Stěžovatelem zmiňované nálezy Ústavního soudu nelze na danou věc aplikovat [nálezy ze dne 5. 8. 2009 sp. zn. I. ÚS 1310/09 (týká se částečného úspěchu žalobce ve věci), ze dne 24. 11. 2009 sp. zn. IV. ÚS 1087/09 (týká se zastupování státu advokátem), ze dne 2. 3. 2010 sp. zn. IV. ÚS 3243/09 (týká se zastupování státu advokátem), ze dne 6. 5. 2010 sp. zn. II. ÚS 3246/09 (týká se zastupování státu advokátem), ze dne 11. 5. 2010 sp. zn. I. ÚS 1505/08 (zabývá se náklady při zastavení řízení), ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. II. ÚS 1215/10 (týká se zastupování státu advokátem), ze dne 19. 10. 2011 sp. zn. IV. ÚS 3131/10 (zabývá se účelností vynaložených nákladů), ze dne 22. 3. 2012 sp. zn. II. ÚS 2238/09 (týká se zastupování státu advokátem), ze dne 20. 11. 2012 sp. zn. I. ÚS 660/11 (nebyly přiznány náklady řízení stěžovateli při částečném úspěchu ve věci) a ze dne 8. 11. 2016 sp. zn. II. ÚS 2571/16 (zabývá se náklady při zastavení řízení)]. V dané věci byl požadavek stěžovatele na zvýšení poskytnutého peněžitého zadostiučinění v odvolacím řízení shledán nedůvodným, když protistrana se neodvolala. Stěžovatel přitom před zahájením odvolacího řízení věděl (viz rozhodnutí obvodního soudu ze dne 18. 3. 2024 č. j. 37 C 119/2021-93, a navíc ho v tomto řízení zastupoval stejný právní zástupce), že obvodní soud rozhodl o výši shodně též v obdobné věci, stejně jako městský soud (rozsudek městského soudu ze dne 18. 4. 2024 č. j. 17 Co 75/2024-122). Městský soud tyto skutečnosti reflektoval tak, že podle § 142 odst. 1 o. s. ř. uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 900 Kč. K ústavnímu rozměru ústavní stížnosti dále městský soud uvedl, že stěžovatel je občan Spolkové republiky Německo a uložené náklady řízení činí 900 Kč, tedy přibližně 36 EUR. Přitom konstantní judikatura Ústavního soudu zastává právní názor, že otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní roviny teprve v případě zásadního zásahu do majetkových práv stěžovatele či extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení [srov. např. nález ze dne 10. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1862/13 (N 118/73 SbNU 821)]. Z uvedených důvodů považuje městský soud ústavní stížnost za nedůvodnou. Proto navrhl, aby Ústavní soud stížnost zamítl, popř. odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
8. Vedlejší účastnice ve svém vyjádření poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3502/20 (N 72/105 SbNU 260), týkající se ústavního přezkumu tzv. bagatelních částek, podle kterého jde-li v ústavní stížnosti o věc s tzv. bagatelní částkou, zakládá to (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji naopak co do ústavní roviny významnou činí s tím, že je především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc přes tzv. bagatelnost částky vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu. Podle vedlejší účastnice je tak dán důvod bez dalšího pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné. Vedlejší účastnice proto navrhla, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta nebo zamítnuta jako nedůvodná.
9. Vyjádření městského soudu a vedlejší účastnice zaslal Ústavní soud stěžovateli k replice. Stěžovatel ve své replice k zaslaným vyjádřením poukázal na to, že všechny jím v ústavní stížnosti odkazované nálezy se týkají relativně drobných nákladů řízení, ale došlo v nich k obdobnému flagrantnímu porušení práv stěžovatelů. Ve všech případech šlo o to, že rehabilitovaní stěžovatelé poškození minulým režimem (resp. v jednom případě vdova po rehabilitovaném) se domáhali svých práv a přitom byli obecnými soudy „potrestáni“ tím, že si museli hradit náklady ze svého či dokonce je platit protistraně. V projednávaném případě šlo o částečný úspěch stěžovatele (odvolání bylo vyhověno, jde-li o nemalé náklady prvostupňového řízení), přičemž stěžovatel byl „potrestán“ nejen tím, že musel hradit své vlastní odvolací náklady, ale musel zaplatit i náklady odvolacího řízení protistraně. Stěžovatel není vázán tím, jak soud rozhodl v jiném případě, kde šlo o zcela odlišný druh zranění. Výše odškodnění v takových případech závisí na úvaze soudu, a tu stěžovatel může jen těžko předjímat. Stěžovatel nenamítá zásadní zásah do majetkových práv, ale extrémní vykročení z pravidel upravujícího příslušné řízení, a to obdobně, jako se tomu stalo v deseti nálezech Ústavního soudu, na které odkazuje. Ústavně právní rozměr spočívá v porušení práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť městský soud sice částečně vyhověl stěžovatelovu odvolání, ale zároveň mu uložil zaplatit protistraně plnou náhradu nákladů odvolacího řízení (když výše požadovaného odškodnění závisela na úvaze soudu a stěžovatel ji nemohl předvídat), dále práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, protože je nespravedlivé, aby stěžovatel, kterého orgány totalitního státu vážně zranily - dokonce s trvalými následky - byl nyní ,,trestán" tím, že musí státu platit náklady odvolacího řízení [viz též nález ze dne 15. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 819/15 (N 81/77 SbNU 177)], jakož i šetření podstaty a smyslu práv podle čl. 4 odst. 4 Listiny, protože podstata věci spočívala v tom, aby se stěžovateli dostalo ,,přiměřené hmotné odškodnění" (§ 1 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci), což mu vedlejší účastnice odmítala přiznat.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
12. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
A) Obecná východiska pro posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
13. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud, jak plyne z jeho ustálené judikatury, staví zdrženlivě a podrobuje ji toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Ačkoliv i rozhodnutí o nákladech řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníků řízení, samotný spor o nákladech řízení zpravidla nedosahuje intenzity způsobilé porušit jejich základní práva a svobody. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu, a proto i na něj dopadají požadavky (řádného) spravedlivého procesu [srov. např. usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307) nebo nález ze dne 23. 3. 2021 sp. zn. IV. ÚS 998/20 (N 57/105 SbNU 148)]. Evropský soud pro lidská práva v rozsudku ze dne 5. 9. 2013 ve věci Čepek proti České republice (stížnost č. 9815/10), uvedl, že i část civilního řízení, týkající se nákladů řízení, musí být zohledněna při určení, zda toto řízení ve svém celku vyhovělo požadavku spravedlnosti.
14. Ústavní soud proto jen výjimečně přistupuje ke zrušení nákladových výroků rozhodnutí obecných soudů. Učiní tak především tehdy, zasahuje-li napadené rozhodnutí samotný účel, podstatu a smysl dotčeného ústavně zaručeného práva. Vzhledem k obecné podružnosti nákladů řízení přitom není rozhodná sama výše náhrady, nýbrž hledisko kvalitativní; tj. takové, v jehož důsledku daná věc v rámci ochrany ústavnosti svým dopadem (principiálně) přesahuje individuální případ (srov. nález ze dne 5. 9. 2023 sp. zn. IV. ÚS 3194/22).
15. Pro rozhodnutí o nákladech řízení v nyní posuzované věci je významná judikatura Ústavního soudu týkající se rozhodování obecných soudů o nákladech řízení ve sporech o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb.
16. Ústavní soud se opakovaně vyjadřoval k problematice rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporech o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb. [viz např. nálezy ze dne 19. 3. 2013 sp. zn. I. ÚS 1665/11 (N 47/68 SbNU 461), ze dne 7. 5. 2024 sp. zn. I. ÚS 3394/23, ze dne 28. 8. 2024 sp. zn. I. ÚS 2216/23]. Ve své judikatuře zdůraznil, že pro rozhodování o náhradě nákladů řízení zpravidla platí zásada úspěchu ve věci (§ 142 o. s. ř.), doplněná zásadou zavinění. Poměřovat úspěch a neúspěch ve věci však nelze jen tím, jak bylo o konkrétním návrhu rozhodnuto, ale je třeba jej posuzovat v širších souvislostech. Rozhodování o nákladech řízení nesmí být jen mechanickým posuzováním výsledku sporu bez komplexního zhodnocení rozhodnutí v meritu věci (srov. nález ze dne 19. 11. 2024 sp. zn. III. ÚS 1998/2024).
17. Ve sporech o přiměřené zadostiučinění podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb. se výše uvedené principy promítnou tak, že je třeba rozlišovat mezi posuzováním samotné existence nemajetkové újmy způsobené při výkonu veřejné moci (základu nároku) a rozhodováním o konkrétní výši přiměřeného zadostiučinění za existující nemajetkovou újmu. Rozhodování o výši přiměřeného zadostiučinění, na rozdíl od posuzování existence újmy, obecně splňuje podmínky použití § 136 o. s. ř., a tedy zahrnuje úvahu soudu ve smyslu tohoto ustanovení. Neexistuje totiž žádná exaktní metoda, jak stanovit přiměřenost zadostiučinění, respektive jeho výši. Proto prokáže-li žalobce ve sporu o přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu základ svého nároku (existenci nemajetkové újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem), avšak obecný soud přizná žalobci nižší přiměřené zadostiučinění, než jakého se domáhal, přesto je třeba při rozhodování o náhradě nákladů řízení postupovat podle § 142 odst. 3 o. s. ř. Toto ustanovení umožňuje i částečně úspěšnému žalobci přiznat náhradu nákladů řízení v plném rozsahu, neboť při rozhodování o výši plnění závisí na úvaze soudu. Žalobce totiž nemůže být při rozhodování o náhradě nákladů řízení "trestán" za ne zcela přiléhavý odhad výše budoucího přiznaného nároku [viz nálezy ze dne 22. 6. 2000 sp. zn. III. ÚS 170/99 (N 96/18 SbNU 339), ze dne 5. 8. 2009 sp. zn. I. ÚS 1310/09 (N 180/54 SbNU 249), ze dne 4. 4. 2011 sp. zn. II. ÚS 2412/10 (N 60/61 SbNU 9), ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. II. ÚS 3388/11 (N 104/65 SbNU 431), ze dne 19. 3. 2013 sp. zn. I. ÚS 1665/11 (N 47/68 SbNU 461), ze dne 29. 3. 2016 sp. zn. I. ÚS 42/16 (N 53/80 SbNU 643) či ze dne 11. 8. 2020 sp. zn. I. ÚS 799/20 (N 162/101 SbNU 129)].
18. V návaznosti na tuto judikaturu se Ústavní soud v nálezu ze dne 19. 7. 2022 sp. zn. IV. ÚS 649/22 (a následně i v dalších nálezech, např. ze dne 20. 6. 2023 sp. zn. III. ÚS 1125/23, ze dne 5. 9. 2023 sp. zn. IV. ÚS 3194/22, ze dne 6. 12. 2023 sp. zn. I. ÚS 2482/23, ze dne 11. 10. 2023 sp. zn. I. ÚS 1934/23, ze dne 28. 8. 2024 sp. zn. I. ÚS 2216/23 či ze dne 19. 11. 2024 sp. zn. III. ÚS 1998/2024) zabýval otázkou, zda se priorita prokázání základu nároku nad určením jeho přiměřené výše (tzn. pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení) uplatní i při rozhodování o nákladech odvolacího řízení, v němž odvolací soud již neřeší otázku základu nároku, nýbrž na základě jeho uznání určuje volnou úvahou podle § 136 o. s. ř. konkrétní výši přiměřeného zadostiučinění. V citovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 649/22 dospěl Ústavní soud k závěru, že priorita prokázání základu nároku nad určením jeho přiměřené výše (pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení) se uplatní i při rozhodování o nákladech odvolacího řízení, a rovněž tehdy, domáhá-li se žalobce v odvolacím řízení "pouze" vyšší náhrady nemajetkové újmy, než mu přiznal soud prvního stupně. V tomto ohledu je nezbytné hledět na řízení jako na jeden celek. Protože neexistuje exaktní metoda k určení přiměřenosti zadostiučinění, konkrétní výše závisí na (volné) úvaze soudu podle § 136 o. s. ř. Žalobce nelze sankcionovat nepřiznáním náhrady nákladů odvolacího řízení za to, že se odvolací soud neztotožnil s jeho názorem o konkrétní výši zadostiučinění, byl-li se základem svého nároku celkově úspěšný. Nepostupuje-li obecný soud takto, aniž by zároveň náležitě vysvětlil (s ohledem na konkrétní okolnosti případu) z jakého důvodu, porušuje tím právo stěžovatele, který se jinak domohl odškodnění, na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny). Na tomto stanovisku podle Ústavního soudu nic nemůže změnit ani okolnost, že šlo o spor o náhradu nákladů řízení, nadto v bagatelní výši, když daný typ rozhodnutí svým významem přesahuje věc samotnou a je podle Ústavního soudu významný z pohledu kvalitativního nikoli kvantitativního [srov. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)], a z důvodu ochrany ústavnosti proto přesahuje svým významem věc samotnou. I takové rozhodnutí se totiž dotýká účelu, podstaty a smyslu ústavního práva na náhradu škody.
B) Aplikace obecných východisek na posuzovaný případ
19. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s rozhodnutím městského soudu o nákladech odvolacího řízení. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem městského soudu, že vedlejší účastnice byla v odvolacím řízení zcela úspěšná, a proto jí přísluší právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Vedlejší účastnice však byla procesně úspěšná jen částečně. Dále namítá, že výše plnění v předmětné věci závisela na úvaze soudu, což se mělo promítnout do rozhodnutí městského soudu jako odvolacího soudu o nákladech řízení. Stěžovatel poukazuje na to, že rozhodnutí městského soudu ve vztahu k nákladům odvolacího řízení nerespektuje nálezovou judikaturu Ústavního soudu citovanou v jeho ústavní stížnosti.
20. V předmětné věci městský soud přisvědčil stěžovateli, který uplatnil odškodnění za zdravotní újmu podle § 23 odst. 1 písm. b) zákona o soudní rehabilitaci, že z procesního hlediska jde o jeden nárok, kdy výše plnění závisela na úvaze soudu (podle § 142 odst. 3 o. s. ř.). Obvodní soud proto podle městského soudu při rozhodování o nákladech řízení pochybil, když nezohlednil § 142 odst. 3 o. s. ř. O náhradě nákladů odvolacího řízení však městský soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. s odůvodněním, že procesně úspěšná vedlejší účastnice má právo na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení.
21. Z výše citované, již ustálené judikatury Ústavního soudu (srov. oddíl A) vyplývá, že prokáže-li žalobce ve sporu o přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb. základ svého nároku (existenci nemajetkové újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem), avšak přiměřené zadostiučinění mu posléze není přiznáno v plné žalované výši, přesto se při rozhodování o náhradě nákladů postupuje podle § 142 odst. 3 o. s. ř., jenž umožňuje přiznat i částečně úspěšnému žalobci náhradu nákladů řízení v plném rozsahu, neboť rozhodnutí o výši plnění závisí na úvaze soudu. To platí přiměřeně i pro rozhodování o nákladech odvolacího řízení, odvolal-li se žalobce proti výši náhrady mu přiznané. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení, a to včetně nákladů odvolacího řízení, je nutné vycházet ze skutečnosti, že stěžovatel byl plně úspěšný při prokázání základu nároku. Neúspěšný byl pouze při určení jeho výše, která ovšem závisela na úvaze soudu.
22. Uvedené závěry obsažené ve výše citovaných nálezech týkajících se přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb. je třeba zohlednit při rozhodování o nákladech řízení i v nyní posuzované věci, ve které stěžovatel před obecnými soudy nárokoval odškodnění za újmu na zdraví - odškodnění za bolestné a ztížení společenského uplatnění podle zákona o soudní rehabilitaci, neboť jde o typově obdobný případ. Pro posouzení předmětné věci jsou významné výše uvedené právní závěry Ústavního soudu týkající se náhrady nákladů odvolacího řízení, tedy nejen řízení před soudem prvního stupně.
23. Jak vyplývá z výše provedené rekapitulace, i v nyní posuzované věci neměly soudy pochybnosti o důvodnosti základu nároku (existence nemajetkové újmy způsobené stěžovateli byla nesporná a základ stěžovatelova nároku byl prokázán), ale na rozdíl od názoru stěžovatele obecné soudy shledaly jako přiměřenou jinou výši odškodnění. Její určení záviselo na úvaze obecných soudů (a to nejen obvodního soudu). Proto při rozhodování o náhradě nákladů řízení byl namístě závěr, že stěžovatel byl plně úspěšný při prokázání základu nároku, byť byl jen zčásti úspěšný při určení jeho výše. Jak z výše uvedené judikatury Ústavního soudu vyplývá, priorita prokázání základu nároku nad určením jeho přiměřené výše (tzn. pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení) se uplatní i při rozhodování o nákladech odvolacího řízení.
24. Městský soud tedy v nyní posuzované věci pochybil, rozhodl-li o náhradě nákladů odvolacího řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. s odůvodněním, že v odvolacím řízení nebyl stěžovatel úspěšný, a proto má vedlejší účastnice právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Východisko pro řešení této otázky Ústavní soud spatřuje v tom, že na dané řízení je nutno nahlížet jako na jeden celek a úspěšným v něm byl stěžovatel, neboť základ samotného nároku v odvolacím řízení sporný nebyl a bylo mu přiznáno odškodnění, ačkoliv ne ve výši, jakou požadoval. Tato skutečnost není rozhodující, neboť dané rozhodování, na rozdíl od posuzování existence újmy, obecně splňuje podmínky pro použití § 136 o. s. ř., a tedy představuje úvahu soudu ve smyslu tohoto ustanovení, kdy neexistuje žádná exaktní metoda, jak stanovit přiměřenost zadostiučinění (jeho výši). Nadto byl v odvolacím řízení úspěšný ohledně náhrady nákladů prvoinstančního řízení. Odchýlil-li se městský soud od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu v typově obdobných případech a nepostupoval podle § 142 odst. 3 o. s. ř., aniž by zároveň náležitě vysvětlil (s ohledem na konkrétní okolnosti případu) z jakého důvodu takto postupoval, zatížil své rozhodnutí libovůlí a porušil právo stěžovatele na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny).
25. Vedlejší účastnice ve svém vyjádření poukázala na nález ze dne 6. 4. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3502/20, ve kterém Ústavní soud vyslovil, že jde-li v ústavní stížnosti o věc s tzv. bagatelní částkou, zakládá to (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji naopak co do ústavní roviny významnou činí (viz nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13). Je především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc přes tzv. bagatelnost částky vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu.
26. Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na to, že napadené rozhodnutí městského soudu se dotýká účelu, podstaty a smyslu ústavního práva na náhradu škody (viz čl. 4 odst. 4 Listiny) způsobené nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny, i když jen v otázce náhrady nákladů řízení [např. nález ze dne 15. 2. 2012 sp. zn. III. ÚS 3659/10 (N 32/64 SbNU 339)]. Nejde tedy o běžný tzv. bagatelní spor, u kterého by se uplatnil setrvalý rezervovaný přístup Ústavního soudu. Napadené rozhodnutí je z pohledu kvalitativního významné, nikoli tedy z hlediska kvantitativního, neboť z důvodu ochrany ústavnosti (zájem na respektování judikatury Ústavního soudu) svým významem přesahují věc samotnou. Závěry přijaté městským soudem totiž mohou mít vliv i na jiná další řízení, ve kterých by napříště nemuselo být vyžadováno dodržování § 142 odst. 3 o. s. ř., a proto ústavněprávní hledisko sporu převáží nad kvantitativní stránkou věci [srov. nálezy ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13, ze dne 23. 2. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2009/20 (N 38/104 SbNU 396), ze dne 11. 10. 2023 sp. zn. I. ÚS 1934/23, či ze dne 19. 11. 2024 sp. zn. III. ÚS 1998/24].
VI.
Závěr
27. Ústavní soud proto uzavírá, že městský soud se neodůvodněně odchýlil od příslušného standardu výkladu práva v typově obdobných věcech, tedy postupoval libovolně, čímž zatížil své rozhodnutí o náhradě nákladů řízení kvalifikovanou vadou a porušil tak právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, a protože mu odepřel náhradu nákladů odvolacího řízení, porušil také právo stěžovatele na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny (a to i za situace, kdy v předmětné věci jde o bagatelní částku). Ústavní soud proto ústavní stížnosti vyhověl a napadený výrok II.*) rozsudku městského soudu, kterým bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, zrušil [§ 82 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
28. Úkolem městského soudu bude znovu rozhodnout v předmětné věci o náhradě nákladů odvolacího řízení při vázanosti právním názorem Ústavního soudu vysloveným v tomto nálezu. V dalším řízení městský soud přihlédne rovněž k výše citovaným nálezům Ústavního soudu, neboť je právním názorem i v těchto nálezech vysloveným vázán (čl. 89 odst. 2 Ústavy).
29. Ústavní soud o ústavní stížnosti rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, neboť dospěl k závěru, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
Autor: US