// Profipravo.cz / Náklady řízení 24.02.2023
ÚS: Odůvodnění aplikace moderačního práva dle § 150 OSŘ
Co se týče aplikace § 150 o. s. ř. na náklady odvolacího řízení, Krajský soud v Plzni k tomu uvedl, že žalobce byl sice v řízení úspěšný, ale vedení odvolacího řízení nelze klást za vinu žalovanému. Pokud by přesto měla být žalovanému uložena povinnost nahradit žalobci ještě náklady odvolacího řízení, pak by se jednalo o postup v rozporu se zásadami spravedlivého procesu. Takto pojaté odůvodnění aplikace uvedené normy, která umožňuje jen výjimečné prolomení zásady úspěchu ve věci, v napadeném rozhodnutí nepovažuje Ústavní soud ve smyslu vlastní judikatury za dostatečné. Důvod uvedený Krajským soudem v Plzni nelze považovat za důvod zvláštního zřetele hodný, který by připouštěl výjimečnou aplikaci § 150 o. s. ř.
Takto pojatý přístup by ve svém důsledku znamenal, že v každém odvolacím řízení, v němž by byl odvolatel úspěšný a odvolací soud by změnil rozhodnutí soudu prvního stupně v jeho prospěch, by měl odvolací soud aplikovat § 150 o. s. ř. Takový závěr je však samozřejmě nepřípustný, nenaplňuje účel uvedeného ustanovení a zcela postrádá logický smysl.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 2777/22, ze dne 24. 1. 2023
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I
1. Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to ve výroku II., kterým odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
II
2. Z obsahu napadeného rozhodnutí, ústavní stížnosti a vyžádaného spisu se podává, že soud prvního stupně usnesením zastavil řízení co do částky 115 050 Kč a smluvní pokuty. Rozsudkem pak ve výroku I. zamítl žalobu stěžovatele co do částky 14 520 Kč a požadovaných smluvních pokut a ve výroku II. uložil žalovanému povinnost zaplatit stěžovateli částku 110 400 Kč. O nákladech řízení rozhodl tak, že žalobce nemá nárok na náhradu nákladů a žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Stěžovatel podal proti výroku I. odvolání. Krajský soud v Plzni rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku změnil tak, žalovanému uložil povinnost zaplatit stěžovateli 14 520 Kč a požadovanou smluvní pokutu. O nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. O nákladech řízení před soudem prvního stupně bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 2 a § 142 odst. 2 o. s. ř. Stěžovatel měl v této fázi řízení úspěch jen částečný, rozsah jeho procesního úspěchu odpovídal zhruba polovině uplatněného nároku. Proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. O nákladech odvolacího řízení rozhodl soud podle § 150 o. s. ř. Stěžovatel byl sice v odvolacím řízení úspěšný, ale vedení odvolacího řízení nelze podle soudu klást za vinu žalovanému. Pokud by přesto měla být žalovanému uložena povinnost nahradit náklady odvolacího řízení, jednalo by se o postup v rozporu se zásadami spravedlivého procesu. Proto odvolací soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
III
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že odvolací soud nepostupoval v otázce rozhodnutí o náhradě nákladů řízení v souladu s judikaturou Ústavního soudu. Rozporuje přitom soudem stanovený rozsah úspěchu ve věci v řízení před soudem prvního stupně. Ve vztahu k rozhodnutí o náhradě nákladů odvolacího řízení namítá, že soud nedostatečně odůvodnil aplikaci § 150 o. s. ř.
IV
4. Krajský soud v Plzni ve vyjádření k ústavní stížnosti odkazuje na odůvodnění svého napadeného rozhodnutí. O nákladech řízení rozhodl v souladu s platnou právní úpravou. Vedlejší účastník se k ústavní stížnosti nevyjádřil, čímž se současně svého postavení v tomto řízení vzdal, což vyplývá z ust. § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve spojení s § 101 odst. 4 občanského soudního řádu.
5. Vyjádření Krajského soudu v Plzni nezasílal Ústavní soud k případné replice, neboť neobsahovalo žádné nové závažné skutečnosti, jež by nebyly patrné ze soudního spisu, nebo argumentaci, která by měla vliv na posouzení věci.
V
6. Ústavní soud v souladu s ustanovením § 44 zákona o Ústavním soudu uvážil, že ve věci není třeba konat ústní jednání, neboť by nijak nepřispělo k dalšímu, resp. hlubšímu objasnění věci, než jak se s ní seznámil z vyžádaného spisu a z písemných úkonů stěžovatele a účastníka řízení. Nenařízení ústního jednání odůvodňuje i skutečnost, že Ústavní soud nepovažoval ani za potřebné provádět dokazování.
VI
7. Poté, co Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost je přípustná, je podána včas a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], a ověřil, že tvrzení obsažená v ústavní stížnosti mají oporu v listinných podkladech, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
8. Ústavní soud předesílá, jak ustáleně judikuje, že je oprávněn přezkoumat správnost aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti civilních soudů za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
9. V předmětné věci napadá stěžovatel výrok rozsudku Krajského soudu v Plzni, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Ústavní soud se ve své dosavadní judikatuře často zabýval rozhodováním soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý (řádný) proces a opakovaně k této otázce konstatoval, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod [srov. např. rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05].
10. Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vybočení z pravidel upravujících toto řízení. To by mohlo nastat za situace, pokud by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu ze strany obecných soudů byl obsažen prvek svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy nebo přepjatého formalismu anebo tehdy, jestliže by příslušné závěry obecného soudu nebyly odůvodněny vůbec či zcela nedostatečně.
11. K odůvodňování soudních rozhodnutí Ústavní soud konstatoval, že ,,Požadavek řádného odůvodnění soudních rozhodnutí je jedním za základních atributů řádně vedeného soudního řízení a součástí práva na soudní ochranu. Dodržování povinnosti odůvodnit rozhodnutí zaručuje transparentnost a kontrolovatelnost rozhodování soudů a zajišťuje vyloučení libovůle; chybí-li v rozhodnutí řádné odůvodnění, je tím založena nejen jeho nepřezkoumatelnost, ale zpravidla také neústavnost - nejsou-li totiž zřejmé důvody rozhodnutí, svědčí to o libovůli v soudním rozhodování, jež není v právním státě (čl. 1 odst. 1 Ústavy) akceptovatelná. Obecné soudy jsou proto povinny adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem se vypořádat s důkazními návrhy účastníků řízení a argumentačními tvrzeními jimi uplatněnými." (nález sp. zn. IV. ÚS 1898/21 a srov. také rozhodnutí v něm uváděná). V opačném případě nese rozhodnutí znaky libovůle a odporuje právu účastníků na spravedlivý (řádný) proces, neboť rozhodování "o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu." (nález sp. zn. III. ÚS 3299/09). Požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí se tedy týká i výroku o nákladech řízení.
12. Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení platí i pro rozhodování soudů podle ustanovení § 150 o. s. ř. Je zásadně věcí civilního soudu, aby uvážil, zda dané ustanovení, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu, aplikuje či nikoliv (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 37/02 a I. ÚS 389/05). Moderační právo soudu je však výjimkou ze zásady úspěchu ve věci a zásady procesního zavinění na zastavení řízení. Jako s takovou s ním také musí být nakládáno: ,,Ustanovení § 150 občanského soudního řádu má sloužit k odstranění nepřiměřené tvrdosti, tedy jinými slovy k dosažení spravedlnosti pro účastníky řízení. Pokud je aplikováno, aniž by relevantní důvody pro takový postup byly zjišťovány a posuzovány, jde o svévolný postup, který je způsobilý zasáhnout do základního práva na spravedlivé řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod." (nález sp. zn. II. ÚS 237/05). K aplikaci § 150 o. s. ř. nadále platí, že ,,úvaha soudu, zda se jedná o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci (typicky jde o majetkové a sociální poměry účastníků řízení)." (nález sp. zn. I. ÚS 191/06).
13. Ústavní soud ve své judikatuře pravidelně zdůrazňuje, že i úvaha soudu o tom, zda v dané věci jde o tak výjimečný případ, že jsou důvody pro aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. naplněny, musí být v rozhodnutí soudu řádně a přesvědčivě odůvodněna, neboť jinak by šlo o soudní postup, v němž by bylo možné spatřovat prvky libovůle (srov. např. sp. zn. III. ÚS 727/2000, III. ÚS 1526/12, III. ÚS 619/2000, I. ÚS 633/05, IV. ÚS 1391/07, I. ÚS 1030/08, II. ÚS 2658/10, III. ÚS 1840/10, I. ÚS 3607/12, IV. ÚS 2259/13).
14. Odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se rozhodnutí o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně i soudem odvolacím však požadavkům na odůvodňování rozhodnutí formulovaným Ústavním soudem nevyhovuje. Ústavní soud k tomu např. uvádí: ,,Jestliže z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu nelze vůbec seznat, jaké konkrétní důvody vedly k jeho závěru v otázce náhrady nákladů řízení, je to v rozporu s elementárními požadavky, jež na odůvodňování soudních rozhodnutí klade ustálená judikatura Ústavního soudu." (nález sp. zn. II. ÚS 2434/14).
15. V odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu týkajícího se náhrady nákladů před soudem prvního stupně odvolací soud pouze uvedl, že o nákladech bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 2 a § 142 odst. 2 o. s. ř., žalobce měl v této fázi úspěch jen částečný, rozsah jeho procesního úspěchu odpovídal zhruba polovině uplatněného nároku, proto neměl právo na náhradu nákladů. Soud přitom neuvedl, jak dospěl k tomuto závěru, co rozumí pod pojmem, že úspěch stěžovatele odpovídal zhruba polovině uplatněného nároku. V rozhodnutí absentuje výpočet úspěchu žalobce a žalovaného v řízení na prvním stupni. Předmětem sporu byly původně nároky ze tří smluv o zápůjčce, náklady spojené se sepisem smluv a smluvních pokut. Co do části bylo řízení zastaveno, co do části bylo žalobě stěžovatele vyhověno. Z odůvodnění přitom není nijak zřejmé, jak vzal soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení tyto nároky a úspěšnost žalobce, resp. výsledek v nich v úvahu. Rozhodnutí Krajského soudu v Plzni je tak v této části nepřezkoumatelné. Pouhý odkaz na příslušné ustanovení zákona nepostačuje (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 2014/12).
16. Co se týče aplikace § 150 o. s. ř. na náklady odvolacího řízení, Krajský soud v Plzni k tomu uvedl, že žalobce byl sice v řízení úspěšný, ale vedení odvolacího řízení nelze klást za vinu žalovanému. Pokud by přesto měla být žalovanému uložena povinnost nahradit žalobci ještě náklady odvolacího řízení, pak by se jednalo o postup v rozporu se zásadami spravedlivého procesu. Ani takto pojaté odůvodnění aplikace uvedené normy, která umožňuje jen výjimečné prolomení zásady úspěchu ve věci, v napadeném rozhodnutí nepovažuje Ústavní soud ve smyslu vlastní judikatury za dostatečné. Důvod uvedený Krajským soudem v Plzni nelze považovat za důvod zvláštního zřetele hodný, který by připouštěl výjimečnou aplikaci § 150 o. s. ř.
17. Ostatně k problematice se jasně vyjádřil i Nejvyšší soud: "Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace § 150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další. Musí jít o takové okolnosti, které mají skutečný vliv na spravedlivost rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Porovnání dopadu uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení do majetkových sfér účastníků může mít z hlediska aplikace § 150 o. s. ř. vliv pouze tehdy, přistupují-li ke skutečnosti, že by jejich přiznání přivodilo jednomu účastníku větší újmu, než účastníku druhému, okolnosti další" (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1529/2017). Žádná z těchto skutečností však odvolacím soudem jako důvod pro aplikaci § 150 o. s. ř. zkoumána nebyla. Jediný důvod, který Krajský soud v Plzni v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, spočíval v tom, že byť byl stěžovatel v odvolacím řízení úspěšný, odvolací řízení nelze klást za vinu straně žalované. V tom však nelze spatřovat okolnosti hodné zvláštního zřetele. Takto pojatý přístup k aplikaci § 150 o. s. ř. by ve svém důsledku znamenal, že v každém odvolacím řízení, v němž by byl odvolatel úspěšný a odvolací soud by změnil rozhodnutí soudu prvního stupně v jeho prospěch, by měl odvolací soud aplikovat § 150 o. s. ř. Takový závěr je však samozřejmě nepřípustný, nenaplňuje účel uvedeného ustanovení a zcela postrádá logický smysl. V aplikaci zásady úspěchu ve věci nelze v žádném případě spatřovat rozpor s principy spravedlivého (řádného) procesu, jak to vidí odvolací soud. Otázka viny či neviny na vedení odvolacího řízení zde není rozhodná a není ani určitelná. Aplikace § 150 o. s. ř. nemá být automatickým pravidlem, jde o prvek individualizace, nikoliv libovůli ze strany soudu (srov. KOVÁŘOVÁ, I. In LAVICKÝ, P. a kol. Občanský soudní řád. Řízení sporné. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2016, s. 710).
18. Žádné další důvody pro aplikaci § 150 o. s. ř. již napadené rozhodnutí neobsahuje. Jak zdůrazňuje citovaná judikatura Ústavního soudu, ustanovení § 150 o. s. ř. má sloužit k odstranění nepřiměřené tvrdosti, tedy k dosažení spravedlnosti pro účastníky řízení. Pokud je aplikováno s uvedením důvodu, který jeho aplikaci objektivně založit nemůže, a aniž by všechny relevantní důvody pro jeho možnou aplikaci byly posuzovány, jde o postup znamenající libovůli, zasahující do základního práva na spravedlivé řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
19. V souvislosti s aplikací moderačního práva soudu nelze opomenout ani ustálenou judikaturu Ústavního soudu, podle níž má soud, který zvažuje aplikaci moderačního práva, povinnost dát účastníkům prostor se k tomuto vyjádřit a umožnit jim tak vznášet tvrzení či důkazní návrhy, které by mohly aplikaci tohoto ustanovení ovlivnit. Tím spíše to platí tehdy, má-li k tomu dojít v průběhu odvolacího řízení (srov. rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 899/15, I. ÚS 2569/07, I. ÚS 4677/12, II. ÚS 814/08, IV. ÚS 1391/07, II. ÚS 2189/09). Jen tak je postup soudu předvídatelný a dostojí zásadě kontradiktornosti řízení.
20. Z odůvodnění rozhodnutí ani z vyžádaného spisu přitom nevyplývá, že by tak odvolací soud učinil; ve věci rozhodl bez jednání. Ústavní soud proto konstatuje, že v daném případě Krajský soud v Plzni pochybil, když účastníky řízení neupozornil na zamýšlený postup podle § 150 o. s. ř. Takové jednání je také v rozporu s právem na spravedlivý (řádný) proces.
21. Ačkoli Ústavní soud ve své judikatuře dává najevo svou zdrženlivost v poměru k rozhodování civilních soudů v otázkách nákladů řízení, v daném případě shledal důvod pro svůj zásah. Odvolací soud nedostatečným způsobem odůvodnil své rozhodnutí o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Zdůvodnění aplikace § 150 o. s. ř. umožňující výjimečně prolomení zásady úspěchu ve věci v napadeném rozhodnutí nepovažuje Ústavní soud ve smyslu vlastní judikatury za dostatečné, náležitě zohledňující okolnosti daného případu ve všech jeho souvislostech. Stěžovateli navíc nebyl dán odpovídající prostor vyjádřit se k možnému použití ustanovení § 150 o. s. ř.
22. Postup krajského soudu proto Ústavní soud shledává svévolným, svou intenzitou porušujícím ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý (řádný) proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud nicméně dodává, že svým rozhodnutím nikterak nepředjímá vlastní rozhodnutí soudu o nákladech řízení.
23. Na základě výše uvedeného Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) a § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodl, jak je ve výroku nálezu uvedeno.
Autor: US