// Profipravo.cz / Náklady řízení 27.12.2022
ÚS: Rozhodování o nákladech řízení dle průběhu sporu
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má být vzhledem k nezbytné ochraně legitimního očekávání účastníků zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení. Pokud proto obecné soudy rozhodnou o náhradě nákladů řízení v rozporu s průběhem sporu a s výrokem ve věci, poruší tím právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 1844/22, ze dne 22. 11. 2022
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení výroku č. II. rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen jako "odvolací soud"). Tvrdí totiž, že mu odvolací soud kvůli chybně aplikovanému právnímu názoru Nejvyššího soudu svévolně výrazně snížil náhradu nákladů soudního řízení.
2. Z ústavní stížnosti, k ní přiložených soudních rozhodnutí a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 26 C 186/2014 zjistil Ústavní soud především následující skutečnosti.
3. Stěžovatele od jeho narození fakticky vychovávala jeho babička. V roce 2001 byla jeho matka zbavena rodičovské odpovědnosti, a jelikož otec stěžovatele nebyl znám, ten se ocitl bez zákonného zástupce, ačkoliv jej podle zákona mít musel. Řízení o ustanovení zákonného zástupce (poručníka) měl za těchto podmínek z úřední povinnosti zahájit soud. Žádné takové řízení ale započato nebylo. Obdobně byl povinen za daných okolností faktického vychovatele stěžovatele (tj. babičku) kontaktovat příslušný odbor sociálně-právní ochrany dětí a situaci s ní řešit, přičemž však ani k takovému kroku nedošlo. Skutečnost, že stěžovatel postrádá zákonného zástupce, proto vyšla najevo teprve v roce 2011. Babičku ustanovil poručníkem stěžovatele až o rok později rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem.
4. Z uvedeného se podává, že po celé období let 2001-2011 byl stěžovatel v rozporu se zákonem ponechán bez jakékoliv státní sociální podpory. Stěžovatel proto v roce 2013 uplatnil u Ministerstva spravedlnosti a Ministerstva práce a sociálních věcí (dále jen jako "MPSV") nárok na náhradu škody ve výši 534 000 Kč. Tato částka představuje součet nevyplacených příspěvků na úhradu potřeb dítěte podle § 36 písm. a) a § 37 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, a to za výše vymezené období. Stěžovatel namítal nesprávný úřední postup obou orgánů státní správy. Ve vztahu k Ministerstvu spravedlnosti se jej měl dopustit místně příslušný soud, který nezahájil řízení o ustanovení poručníka, ve vztahu k MPSV pak místně příslušný odbor sociálně-právní ochrany dětí, který rovněž na situaci nijak nereagoval. Ani u jednoho z ministerstev však stěžovatel s nárokem neuspěl.
5. Stěžovatel se proto stejné náhrady škody domáhal žalobou podanou k Obvodnímu soudu pro Prahu 2. Ten shledal v neustanovení poručníka stěžovateli obecným soudem nesprávný úřední postup a uložil Ministerstvu spravedlnosti nahradit stěžovateli škodu v jím požadované výši. Žalobu proti MPSV nalézací soud zamítl, byť rovněž na jeho straně konstatoval pochybení. K odvolání stěžovatele i Ministerstva spravedlnosti odvolací soud prvostupňový rozsudek změnil tak, že nesprávný úřední postup a povinnost náhrady škody přičetl MPSV a zároveň mu nařídil stěžovateli zaplatit celé náklady řízení. Proti tomuto rozsudku podali dovolání stěžovatel (požadoval odpovědnost obou ministerstev) a MPSV.
6. Nejvyšší soud obě dovolání shledal důvodnými. V rozsudku ze dne 29. 10. 2021, č. j. 30 Cdo 2108/2020-264, dospěl k závěru, že odvolací soud stanovil odpovědnost MPSV na základě skutečností, které stěžovatel v žalobě ani netvrdil, a uložil odvolacímu soudu znovu posoudit podmínky odpovědnosti obou ministerstev, přičemž naznačil, že odpovědnost nesou obě ministerstva. Podotkl rovněž, že dítě, u kterého připadala v úvahu (budoucí) péče poručníka, bylo až do přijetí zákona č. 315/2004 Sb. znevýhodněno oproti dítěti v (budoucí) pěstounské péči. Teprve touto novelou byla do § 43 odst. 3 zákona o státní sociální podpoře doplněna věta: "Dávky uvedené v § 37 až 42 náleží rovněž osobě, která má v osobní péči dítě, k němuž nemá vyživovací povinnost, a to po dobu, po kterou probíhá soudní řízení o ustanovení této osoby poručníkem dítěte." Tento právní názor měl odvolací soud při opětovném posouzení věci zohlednit.
7. Věc se vrátila zpět k odvolacímu soudu. Stěžovatel jej informoval, že MPSV mu již po prvním rozsudku odvolacího soudu celou nárokovanou škodu vyplatilo; žalobu ovšem nemůže s ohledem na znění § 96 odst. 6 o. s. ř. vzít zpět. Odvolací soud proto "formálně" žalobu stěžovatele jako celek zamítl z důvodu předchozího plného uspokojení nároku. Přesto odvolací soud přistoupil též k věcnému přezkumu sporu a dovodil odpovědnost obou ministerstev za způsobenou škodu. Výši škody ovšem stanovil na 423 000 Kč, neboť v návaznosti na právní názor dovolacího soudu měl za to, že - na rozdíl od nezletilého v budoucí pěstounské péči - mělo dítě, u kterého připadala v úvahu péče poručníka, nárok na předmětné sociální dávky až s účinností zákona č. 315/2004 Sb. (konkrétně od 27. 5. 2004), a nikoliv již od roku 2001, jak požadoval stěžovatel (tehdy se ocitl bez zákonného zástupce). Uvedený výklad sice neměl žádný dopad na reálnou výši vyplacené škody (tu již dříve obdržel stěžovatel v plné výši), ale promítl se do výpočtu náhrady nákladů řízení. Stěžovatel proto byl sice úspěšný (k zamítnutí žaloby došlo jen z procesních důvodů), avšak jen z 79% (423 000 Kč z 534 000 Kč); ve výsledku tedy měl podle odvolacího soudu stěžovatel nárok pouze na 58% náhradu nákladů, konkrétně mu měla ministerstva uhradit 79 889 Kč z celkových požadovaných 137 740 Kč.
II. Argumentace stěžovatele
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti plně respektuje zamítnutí žaloby ve věci samé odvolacím soudem; ostatně jinak ani s ohledem na plné uspokojení žalobního nároku nemohl odvolací soud postupovat. Souhlasně stěžovatel vnímá rovněž právní názor odvolacího soudu dovozující odpovědnost obou ministerstev za škodu.
9. Naprosto však odmítá stanovení výše škody odvolacím soudem, neboť je považuje za rozporné s právní úpravou i s názorem dovolacího soudu. Ten upozornil na novelu provedenou zákonem č. 351/2004 Sb., sjednocující postavení nezletilých v budoucí poručnické a pěstounské péči. Odvolací soud nicméně přehlédl, že předchozí znevýhodnění první skupiny dětí se dotýkalo jen doby, po kterou probíhalo soudní řízení o ustanovení poručníkem - novela tedy zakotvila nárok na dávky státní sociální podpory na dobu soudního řízení o ustanovení poručníkem. Nárok dítěte v poručnické péči na dávky státní sociální podpory od okamžiku ustanovení poručníka byl tedy v zákoně zakotven i před novelou (včetně roku 2001). Nelze tudíž dojít k závěru, že by stěžovatel měl nárok na předmětné dávky až od května 2004.
10. Je pravdou, že situace před novelou na stěžovatele dopadala, neboť v jeho případě mělo samozřejmě na začátku proběhnout soudní řízení o ustanovení opatrovníka, po jehož trvání by mu dávky nenáležely. S ohledem na jednoduchost takového řízení by ale šlo maximálně o několik měsíců, nikoliv téměř o tři roky. Stěžovatel dodává, že Nejvyšší soud obecnému soudu nedal žádný závazný pokyn k pokrácení nároku stěžovatele v souvislosti s právní úpravou platnou před účinností citované novely zákona o státní sociální podpoře. Navíc výše způsobené škody nebyla po celou dobu řízení rozporována ani jedním z ministerstev. Předmětný právní názor odvolacího soudu měl přitom přímý dopad na výpočet náhrady nákladů řízení - ve výsledku totiž došlo k jejímu snížení o téměř 60 000 Kč. Nesprávné právní zhodnocení se navíc může dotknout stěžovatele též jinak, neboť je vystaven hrozbě, že se po něm MPSV může domáhat bezdůvodného obohacení ve výši "problematické" části nároku. Tento postup odvolacího soudu nese znaky svévole a v kontextu celého řízení je překvapivý.
11. Celkově stěžovatel považuje za vrcholně nespravedlivé, aby poté, co jej státní orgány v důsledku jejich protizákonného postupu ponechaly jako faktického sirotka více než 10 let bez jakékoliv podpory a on se musel kvůli vzájemnému přehazování odpovědnosti mezi těmito orgány dalších mnoho let soudit o náhradu škody, byl nakonec ještě protiprávně připraven o nárok na náhradu nákladů řízení odpovídající jeho (plnému) úspěchu ve sporu a byl vystaven právní nejistotě.
III. Splnění podmínek řízení
12. Ústavní soud nejprve přistoupil k posouzení otázky přípustnosti ústavní stížnosti. Jak totiž upozorňují ve svých vyjádřeních odvolací soud a MPSV (srov. níže), stěžovatel se v jádru vymezuje především proti právnímu názoru odvolacího soudu obsaženému v odůvodnění napadeného rozhodnutí, který se však nijak nepromítl do (věcného) výroku I. napadeného rozsudku. Proti (části) odůvodnění rozsudku stěžovatel nebyl oprávněn podat dovolání (§ 236 odst. 2 o. s. ř.) a ustálená judikatura Ústavního soudu odůvodnění soudního rozhodnutí neumožňuje napadnout ani ústavní stížností (srov. např. usnesení ze dne 8. 9. 2020, sp. zn. III. ÚS 1398/19; veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná na http"//nalus.usoud.cz). Jakkoliv by to teoreticky bylo přípustné, z logiky věci pro stěžovatele postrádalo rovněž smysl bránit se dovoláním proti výroku I. rozsudku městského soudu, neboť s tímto výrokem zaprvé souhlasil, zadruhé by takovému dovolání Nejvyšší soud nemohl pro věcnou správnost výroku vyhovět. Bylo by proto ze strany Ústavního soudu výrazem přepjatého formalismu, podmiňoval-li by za dané situace přípustnost podání ústavní stížnosti nutností podání zjevně neúspěšného dovolání.
13. Úvahy v předchozím odstavci odrážejí komplexnost procesní situace v přezkoumávaném řízení, jsou však nicméně ve vztahu k posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v podstatě akademického rázu.
14. Jakkoliv se totiž zmíněný právní názor odvolacího soudu nepromítl do výroku I. (ve věci samé), bezprostředně ovlivnil výrok II. (o nákladech řízení). Přitom je to právě (a pouze) tento výrok, který byl stěžovatelem v petitu ústavní stížnosti napaden. Jelikož proti nákladovému výroku nadepsaného rozsudku nebylo možné podat žádný opravný prostředek [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.], je ústavní stížnost přípustná (§ 75 odst. 1 a contrario zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu").
15. Ústavní stížnost byla rovněž podána včas (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a splňuje i ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
IV. Vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení
16. Ústavní soud vyzval účastníka a vedlejší účastníky řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti.
17. Městský soud namítá, že stěžovatel ve skutečnosti nesouhlasí s rozhodnutím ve věci samé, nicméně proti tomuto výroku ústavní stížnost nepodal. Na svém právním názoru vyjádřeném v odůvodnění trvá, vycházel ostatně ze závazného pokynu dovolacího soudu. S ohledem na to má za správný též výrok o nákladech řízení. Jelikož došlo k zamítnutí žaloby, právo na náhradu nákladů řízení by formálně náleželo vedlejším účastníkům. Odvolací soud se ale snažil za přiměřeného použití § 142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a 2 o. s. ř. o spravedlivé uspořádání vztahů a proto nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele.
18. MPSV se domnívá, že stěžovatel v podstatě žádá Ústavní soud o přezkum jeho nároku ve věci samé (obsažený v odůvodnění napadeného rozsudku), což ale nemá žádnou souvislost s napadeným výrokem týkajícím se nákladů řízení. Podle MPSV výrok ve věci nákladů odpovídá úvaze odvolacího soudu o věci samé a není dán důvod, aby Ústavní soud přezkoumával zákonnost rozsudku.
19. Ministerstvo spravedlnosti se k ústavní stížnosti nevyjádřilo, a proto Ústavní soud v souladu s poučením, které poskytl tomuto ministerstvu, konstatuje, že se postavení vedlejšího účastníka v tomto řízení vzdalo.
20. Protože obdržená vyjádření neobsahovala žádné nové skutečnosti, Ústavní soud je nezasílal stěžovateli k replice. Podle § 44 zákona o Ústavním soudu rozhodl Ústavní soud bez konání ústního jednání, protože od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci.
V. Vlastní hodnocení Ústavního soudu
21. Po zvážení argumentace stěžovatele a obsahu napadeného rozsudku dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
22. Ústavní soud mnohokrát zdůraznil, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu nelze řízení před ním považovat za další instanční přezkum v systému obecné justice. Proto platí, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ přísluší obecným soudům a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je rozhodování obecných soudů stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. Materiálně lze vyjádřit pravomoc Ústavního soudu též tak, že je oprávněn napravovat toliko excesy obecných soudů (srov. např. nález ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. II. ÚS 966/18).
23. Ve své rozhodovací praxi se Ústavní soud problematikou nákladů řízení zabýval opakovaně, přičemž se k této otázce obecně staví zdrženlivě a podrobuje ji toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Ačkoli totiž i rozhodnutí o nákladech řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníků, samotný spor o náklady řízení většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit jejich základní práva a svobody. Na druhou stranu však Ústavní soud zdůrazňuje, že též rozhodování o nákladech tvoří integrální součást soudního řízení jako celku, a proto i na něj dopadají základní zásady spravedlivého procesu, mezi které náleží zákaz svévolného rozhodování, ochrana legitimního očekávání účastníků či předvídatelnost soudních rozhodnutí (za všechny srov. např. shrnutí obsažené v nálezu ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. I. ÚS 2890/20).
24. Přestože je podle ustálené judikatury Ústavního soudu výlučně v pravomoci obecných soudů posoudit úspěch stran v řízení a na základě toho rozhodnout o přiznání náhrady nákladů řízení a jejich výši, Ústavní soud již v dřívějších rozhodnutích mimo jiné konstatoval, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má být vzhledem k nezbytné ochraně legitimního očekávání účastníků zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení (viz nález ze dne 13. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 1/04). Pokud proto obecné soudy rozhodnou o náhradě nákladů řízení v rozporu s průběhem sporu a s výrokem ve věci, je to nutno označit za postup, který porušuje v předchozím bodě vymezené mantinely práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny (k tomu např. již nález ze dne 2. 5. 2002, sp. zn. III. ÚS 455/01).
25. K takové vadě došlo rovněž v nyní přezkoumávané věci, přičemž pochybení odvolacího soudu lze shledat hned ve dvou rovinách. Zaprvé nepřihlédl k faktickému úspěchu jednotlivých stran sporu ve věci, zadruhé přistoupil ke snížení náhrady nákladů řízení stěžovatele na základě excesivního výkladu podústavního práva.
V. a) Chybné posouzení faktického úspěchu stran sporu ve věci
26. Základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu, je princip úspěchu ve věci vyjádřený v § 142 odst. 1 o. s. ř. V něm se totiž promítá zásada, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti vynaložil, a to proti účastníku, který do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval (viz nález ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. III. ÚS 292/07).
27. Městský soud v nyní napadeném rozsudku rozhodoval po kasačním zásahu Nejvyššího soudu. Správně dovodil, že ačkoliv byl nucen žalobu stěžovatele ve věci samé formálně zamítnout, stalo se tak pouze z procesních důvodů a z materiálního hlediska byl stěžovatel v řízení úspěšný, měl tedy nárok na náhradu nákladů řízení. Zároveň ale přistoupil ke snížení výše náhrady s tím, že stěžovatel byl v řízení úspěšný pouze ze 79 %.
28. Tento závěr však neodpovídá reálnému vývoji situace. Ve svém prvním rozsudku totiž odvolací soud přikázal MPSV nahradit stěžovateli celou nárokovanou náhradu škody ve výši 534 000 Kč a spolu s tím 100 % jím požadovaných nákladů řízení, neboť mu přičetl plný úspěch v řízení. MPSV poté stěžovateli náhradu škody v plné výši skutečně vyplatilo. Ani po rozhodnutí dovolacího soudu se na této skutečnosti nic nezměnilo: MPSV nijak nerozporovalo již vyplacenou částku, nenárokovalo po stěžovateli cokoliv z ní zpět. Jestliže proto faktická pozice stěžovatele ve věci samé zůstala shodná a ten nadále disponoval celou náhradou škody, nejeví se jako logické a spravedlivé, aby - zcela překvapivě - došlo k proměně posouzení míry úspěchu stran v řízení a tím se zároveň výrazně ovlivnil subsidiární nákladový výrok.
29. Nelze navíc přehlédnout, že stěžovatel ve výsledku obdržel v druhém rozsudku odvolacího soudu nižší náhradu nákladů než v prvním rozsudku téhož soudu (79 000 Kč oproti 105 000 Kč), ačkoliv paradoxně dovolací námitky MPSV vůbec nenapadaly výši náhrady škody, neboť jejich cílem bylo primárně převedení odpovědnosti za škodu na ministerstvo spravedlnosti. V pokračování sporu tedy šlo především o řešení neshody mezi dvěma státními orgány, když stěžovatel v předmětném řízení již nemohl dosáhnout většího úspěchu ve smyslu obdržení vyšší náhrady škody. Jinak vyjádřeno, prodloužení řízení je možné přičítat zejména oběma ministerstvům a hlavním výsledkem podaných dovolání byl závěr, že "nově" jsou za způsobenou škodu odpovědna obě ministerstva, což přirozeně spíše indikuje posílení úspěchu stěžovatele, které se nutně má projevit i ve výši přiznaných nákladů řízení.
V. b) Snížení náhrady nákladů řízení stěžovateli na základě excesivního výkladu podústavního práva
30. Výše již bylo předestřeno, že výklad a použití podústavního práva přísluší obecným soudům. Tyto jsou ale při tom povinny chránit základní práva a svobody a vyvarovat se excesů (např. nález zdejšího soudu ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1287/14). Ve vztahu k výkladu a použití podústavního práva obecnými soudy lze za příklady takových vybočení považovat svévolné postupy obecného soudu, spočívající typicky buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném porušení standardů výkladu, který odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů. Zásah do základního práva může nastat též v důsledku výkladu, který je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (srov. ve vztahu k nákladům řízení nález ze dne 30. 9. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1664/21).
31. Městský soud v nyní posuzované věci namísto Ústavním soudem shora naznačeného ústavně konformního posouzení úspěchu stran v řízení, přistoupil k podstatnému snížení náhrady nákladů řízení stěžovateli. Svůj postup založil na výkladu podústavního práva, podle kterého měl stěžovatel nárok jen na část z jím požadované výše náhrady škody, a tudíž v řízení nebyl zcela úspěšný. Předmětný výklad se výslovně odkazoval na právní názor dovolacího soudu.
32. Nejvyšší soud v bodu 46 citovaného rozsudku č. j. 30 Cdo 2108/2020-264 uvedl: "V dalším řízení odvolací soud znovu posoudí podmínky odpovědnosti obou žalovaných ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. (srov. předchozí usnesení Nejvyššího soudu v této věci), a pokud dospěje k závěru, že je dána odpovědnost jedné nebo obou žalovaných v intencích žalobcem tvrzené nečinnosti, neopomene, že dítě nacházející se v tzv. předpěstounské péči i budoucí pěstoun měli nárok na dávky podle § 37 až 42 zákona o státní sociální podpoře zakotven již v roce 2001. Jestliže však faktická situace odpovídala podmínkám § 78 a § 79 zákona o rodině, tedy jestliže připadala v úvahu péče poručníka, bylo dítě, nacházející se v jeho faktické péči, jakož i tento budoucí poručník, ve srovnání s pěstounskou péčí handicapováni, neboť jejich nároky nikde zakotveny nebyly. Teprve zákonem č. 315/2004 Sb. došlo k novelizaci zákona o státní sociální podpoře, dle něhož se do § 43 odst. 3 doplnila věta "Dávky uvedené v § 37 až 42 náleží rovněž osobě, která má v osobní péči dítě, k němuž nemá vyživovací povinnost, a to po dobu, po kterou probíhá soudní řízení o ustanovení této osoby poručníkem dítěte." Tím došlo ke sjednocení právního postavení budoucích pěstounů a budoucích poručníků, jakož i dětí v jejich péči (viz Holub, M., Nová, H., Ptáček, L., Sladká Hyklová, J.: Zákon o rodině s komentářem, judikaturou a předpisy souvisícími. 9. vydání. Praha: Leges, 2011, s. 303. ISBN 978-80-87212-96-7). Možnost žádat dávky již za dobu od podání návrhu na zahájení řízení o ustanovení poručníkem dítěte pak zůstala zachována až do konce období, za které je nárok na náhradu škody uplatňován." Daný pokyn odvolací soud v bodě 33 napadeného rozsudku aplikoval následovně: "K otázce vzniku nároku dovolací soud ve svém zrušujícím usnesení uvedl, že ačkoliv dítě v předpěstounské péči i budoucí pěstoun měli nárok na dávky podle § 37 až 42 zák. č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, již v roce 2001, připadala-li v úvahu péče poručníka, dítěti, nacházejícímu se v jeho faktické péči, vznikl nárok na uvedené dávky teprve v souvislosti s novelou tohoto zákona, provedenou zákonem č. 315/2004 Sb. (§ 43 odst. 3), účinnou teprve od 27. 5. 2004. Žalobce proto nemá nárok na celou žalovanou částku, ale pouze 423 013." Bod 34 téhož rozsudku poté rozebírá, jak odvolací soud došel k dané částce, přičemž nárok očividně počítá ode dne 27. 5. 2004.
33. Základní problém předestřené úvahy Nejvyššího soudu spočívá ve skutečnosti, že na jednu stranu sice upozornila na pro věc relevantní znění právní úpravy, na druhou ale nijak nenaznačila, jakým konkrétním způsobem má tato úprava na přezkoumávaný případ dopadat. Odůvodnění odvolacího soudu poté v zásadě pouze odkazuje na dovolací soud a bez podrobnějších vodítek rovnou uzavírá, že stěžovatel měl na sociální dávky nárok až od května 2004. Bohužel zmíněná úspornost obou odůvodnění, nijak nerozvedená ani ve vyjádření městského soudu k ústavní stížnosti, vede k tomu, že Ústavní soud je níže nucen se vymezovat proti důvodům učiněným především odvolacím soudem, aniž by ovšem bylo možné z napadeného rozsudku logiku jeho rozhodování zcela přesvědčivě dovodit.
34. Ústavní soud zdůrazňuje, že citovaná novela odstranila nerovnost (ve vztahu k nárokům na sociální podporu) pouze mezi nezletilým v péči budoucího poručníka a nezletilým v péči budoucího pěstouna, a to v době probíhajícího soudního řízení (o ustanovení poručníka nebo pěstouna). Jednalo se tedy o situaci nastalou toliko předtím, než bylo o poručnictví nebo pěstounství soudem rozhodnuto. Jakmile se tak stalo, postavení obou skupin nezletilých se nelišilo a nezletilý s poručníkem i nezletilý s pěstounem měli shodný nárok na sociální dávky. Již od přijetí novely č. 91/1998 Sb. (s účinností 1. 8. 1998) totiž zákon o státní sociální podpoře v § 43 odst. 2 uváděl: "Jestliže poručník o dítě osobně pečuje, náleží poručníkovi a dítěti dávky podle § 37 až 42." Toto pravidlo platilo po celé období let 2001 až 2011, za které stěžovatel nárokoval náhradu škody.
35. Odvolací soud na základě diskutované právní úpravy rozlišuje mezi dvěma pozicemi stěžovatele: 1) do účinnosti novely č. 315/2004 Sb.: šlo o dítě ve faktické péči možného opatrovníka, tzn. nemělo dle zákona nárok na sociální dávky; 2) po účinnosti novely č. 314/2004 Sb., tzn. šlo o dítě ve faktické péči možného opatrovníka a proto mělo dle zákona nárok na sociální dávky. Tento právní výklad nicméně nemůže obstát. Jak bude totiž dále vysvětleno, buď je v rozporu s kogentním ustanovením zákona, nebo v kontextu přezkoumávané věci vede k extrémnímu rozporu s principy spravedlnosti.
36. Je vhodné připomenout, že podstata žaloby stěžovatele pro nesprávný úřední postup byla založena na námitce nečinnosti orgánů veřejné moci: soud nezahájil řízení o stanovení opatrovníka stěžovatele, ačkoliv tak měl z úřední povinnosti učinit, a rovněž odbor sociálně-právní ochrany dětí situaci stěžovatele nijak neřešil. Odvolací soud ve své úvaze opomněl, že ustanovení § 43 odst. 3 zákona o státní sociální podpoře, doplněné citovanou novelou, kromě faktické péče (budoucího) opatrovníka obsahuje rovněž kritérium, že sociální dávky náleží dítěti "po dobu, po kterou probíhá soudní řízení o ustanovení této osoby poručníkem dítěte." Jak ale bylo právě zdůrazněno, v případě stěžovatele samozřejmě žádné soudní řízení o určení opatrovníka po celé období 2001 až 2011 neprobíhalo.
37. Z hlediska gramatického výkladu zákona proto citovaná novela na reálném postavení stěžovatele nic nezměnila, neboť ani s její účinností by na něj nedopadala a nárok na sociální dávky mu nevznikl. Avšak městský soud pravděpodobně nezamýšlel aplikovat výhradně gramatický a s ohledem na situaci přepjatě formalistický výklad. Pokoušel se místo toho dle všeho vytvořit konstrukci, v jejímž rámci v zásadě míru nároku stěžovatele na sociální dávky "odstupňoval". Nárok založený na § 43 odst. 2 zákona o státní sociální podpoře stěžovateli nepřiznal, protože mu žádný opatrovník nebyl soudem stanoven. Úprava po účinnosti novely však už jako by podle odvolacího soudu poskytovala dostatečný základ pro nárok, neboť u ní postačovala faktická péče (formálně neustanoveného) opatrovníka; podmínku existence probíhajícího soudního řízení již s ohledem na okolnosti nepovažoval za určující. Ve výsledku ale tento pokus městského soudu o implementaci pokynu dovolacího soudu trpí nekonzistentností. Na jednu stranu totiž jako by hodlal zákonnou úpravu bezprostředně aplikovat na reálnou situaci stěžovatele jako dítěte bez stanového opatrovníka, na druhou mu to zřejmě přišlo přísné, a tak se pokusil o jakýsi kompromis. Ten ale neodpovídá kogentnímu znění zákona, trpí svévolí a navíc vyznívá ve vztahu ke stěžovateli extrémně nespravedlivě.
38. Ve skutečnosti přitom odvolací soud jím nastolené dilema vůbec řešit nemusel. Výsledek řízení totiž nezávisel na zpětné aplikaci zákonné úpravy na skutečnou situaci stěžovatele, ale na posouzení hypotetického průběhu událostí, pokud by orgány veřejné moci postupovaly vůči stěžovateli ve své době správně.
39. Rozsudek zbavující matku stěžovatele rodičovské odpovědnosti nabyl právní moci dne 6. 9. 2001. Soud měl proto obratem z úřední povinnosti zahájit řízení o ustanovení opatrovníka stěžovateli. Nejvyšší soud upozornil (nově - v předchozích fázích soudního řízení tuto otázku obecné soudy ani účastníci nebrali v potaz) na tehdejší znění právní úpravy, podle které by po dobu soudního řízení o určení opatrovníka stěžovatel nárok na sociální dávky neměl (novela č. 315/2004 Sb. ještě nebyla účinná). Jak ale Ústavní soud vysvětlil, po stanovení opatrovníka soudem by již stěžovatel na základě § 43 odst. 2 zákona o státní sociální podpoře oprávnění pobírat sociální dávky získal.
40. Ústavní soud je proto přesvědčen, že za takových podmínek jediná logická a ústavně konformní aplikace relevantních zákonných ustanovení na případ stěžovatele vede k závěru, aby se okamžik vzniku nároku stěžovatele na sociální dávky (a s tím související výše náhrady škody) odvozoval od data, kdy by z úřední povinnosti postupující soud babičku býval ustanovil opatrovnicí stěžovatele. Toto řešení se přitom v žádném směru neprotiví závaznému pokynu, který dovolací soud adresoval odvolacímu soudu ve zrušujícím rozsudku.
VI. Závěr
41. Ve světle výše uvedeného Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti a přistoupil podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu ke zrušení výroku č. II napadeného rozsudku odvolacího soudu.
42. V dalším řízení je městský soud právním názorem vysloveným v tomto nálezu vázán (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky). Ústavní soud však v tomto směru pro vysvětlení doplňuje, že ratio decidendi nálezu pouze vymezuje rámec pro posouzení výše náhrady nákladů řízení a nezbavuje odvolací soud povinnosti stanovit a odůvodnit přesnou výši předmětných nákladů. Úvahy Ústavního soudu v částech V a) a V b) se vzájemně nutně nevylučují a ani jeden z přístupů ozřejměných v daných částech nemá před druhým přednost. Ostatně zejména § 142 odst. 3 o. s. ř. dává obecnému soudu relativně široký prostor pro vlastní uvážení a umožňuje mu dokonce do jisté míry "oddělit" míru úspěchu účastníka ve věci od přiznané náhrady nákladů řízení. Odvolací soud je tedy oprávněn zohlednit při zvážení míry úspěchu stěžovatele ve věci právní názor Nejvyššího soudu, musí tak ovšem učinit ústavně konformním způsobem.
Autor: US