// Profipravo.cz / Náklady řízení 02.09.2022
ÚS: Zásada kontradiktornosti při rozhodování o nákladech řízení
Právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv zahrnuje i právo na kontradiktorní řízení (adversarial trial, procédure contradictoire). Podle Evropského soudu pro lidská práva to znamená, že strany řízení musí mít možnost seznámit se se stanovisky a důkazy, které byly předloženy soudu s cílem ovlivnit jeho rozhodnutí, a vyjádřit se k nim. Také Ústavní soud ve své judikatuře považuje zásadu kontradiktornosti za součást práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a zdůrazňuje, že vytvoření prostoru pro účinné vznesení námitek (v kontradiktorním schématu řízení) nejlépe zajistí ochranu základních práv, jež je z hlediska fair procesu prvotním účelem soudního řízení. Institucionálně garantovaná možnost dotčených osob návrhy a námitkami účinně participovat na soudním procesu patří mezi elementární pravidla soudního řešení sporů, a dovozuje vazbu této zásady i na čl. 37 odst. 3 Listiny, zaručující rovnost účastníků řízení.
Tato východiska je nutno aplikovat i na rozhodování obecných soudů o nákladech řízení. Podle § 210 odst. 1 občanského soudního řádu se odvolání proti usnesení, kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé, doručuje účastníkům, jejichž práv a povinností se týká, je-li to s ohledem na okolnosti případu či povahu věci vhodné a účelné. Zákonná úprava sice nestanoví povinnost, aby odvolání proti rozhodnutí o nákladech řízení bylo vždy doručeno i dalším účastníkům, ani aby bylo k posouzení takového odvolání nařízeno jednání. Toto ustanovení však podle názoru Ústavního soudu je třeba vykládat tak, že v případech, v nichž obecné soudy neumožnily účastníkům řízení vyjádřit se k takovému odvolání a následně o nákladech řízení rozhodly v jejich neprospěch, se jedná o porušení práva na spravedlivý proces.
Neposkytli-li Městský soud v Praze stěžovatelce možnost se k odvolání třetího vedlejšího účastníka řízení proti usnesení o nepřiznání náhrady nákladů žádnému z účastníků vyjádřit, neboť jí toto usnesení nebylo doručeno, měl při svém rozhodování Vrchní soud v Praze, který stěžovatelce uložil povinnost zaplatit třetímu vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení, k dispozici pouze argumentaci třetího vedlejšího účastníka, aniž by dal stěžovatelce možnost předložit vlastní argumenty, takže řízení před ním nemělo kontradiktorní charakter, čímž bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 100/22, ze dne 15. 7. 2022
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i její právo podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud") sp. zn. 6 Cm 75/2010, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Žalobou doručenou městskému soudu dne 19. 5. 2010 se stěžovatelka domáhala po vedlejších účastnících a původně 4. žalovaném Josefu Sosnovi společně a nerozdílně zaplacení částky 5 000 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody způsobené porušením povinnosti výkonu funkce jednatele s péčí řádného hospodáře. Podáním ze dne 31. 5. 2010 vzala stěžovatelka žalobu částečně zpět vůči původně 4. žalovanému, a řízení vůči němu bylo vyloučeno k samostatnému řízení. Podáním ze dne 27. 4. 2021 stěžovatelka vzala žalobu v plném rozsahu zpět s odůvodněním, že na základě dohody o narovnání a uzavření soudního smíru uzavřené s 1. vedlejší účastnicí dne 16. 4. 2021 byl po obdržení platby ve výši 5 000 000 Kč jí vymáhaný nárok uspokojen. Stěžovatelka navrhla, aby soud řízení zastavil a žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
3. Městský soud usnesením ze dne 18. 6. 2021 č. j. 6 Cm 75/2010-173 řízení zastavil (I. výrok) a žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (II. výrok). Proti II. výroku citovaného usnesení podal třetí vedlejší účastník odvolání a navrhl, aby Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") změnil napadený výrok tak, že stěžovatelce uloží povinnost zaplatit mu náhradu nákladů řízení před městským soudem a náklady odvolacího řízení v celkové výši 155 908,50 Kč. Třetí vedlejší účastník uvedl, že od počátku popíral existenci nároku tvrzeného stěžovatelkou, a že žádným svým úkonem nezavinil, že by řízení muselo být zastaveno ve vztahu mezi ním a stěžovatelkou, která jej ohledně možnosti uzavření dohody či nákladů řízení nijak nekontaktovala.
4. Usnesením ze dne 26. 10. 2021 č. j. 6 Cmo 235/2021-186 vrchní soud usnesení městského soudu ve II. výroku změnil tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit třetímu vedlejšímu účastníkovi částku 86 696,50 Kč na náhradě nákladů řízení před městským soudem (I. výrok) a částku 17 484,50 Kč na náhradě nákladů odvolacího řízení (II. výrok), neboť se ztotožnil s právním názorem třetího vedlejšího účastníka, že stěžovatelka svým chováním způsobila, že řízení muselo být zastaveno. Usnesením ze dne 30. 11. 2021 č. j. 6 Cmo 235/2021-193 vrchní soud doplnil citované usnesení o III. výrok, podle kterého ve vztahu mezi stěžovatelkou a prvním a druhým vedlejším účastníkem nemá žádný z účastníků řízení právo na náhradu nákladů řízení.
5. Stěžovatelka napadla usnesení vrchního soudu ze dne 26. 10. 2021 č. j. 6 Cmo 235/2021-186 žalobou pro zmatečnost, která byla usnesením městského soudu ze dne 7. 1. 2022 č. j. 6 Cm 75/2010-220 zamítnuta s odůvodněním, že směřovala pouze proti výroku o nákladech řízení, proti němuž není žaloba pro zmatečnost přípustná.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že byla nucena splnit jí vrchním soudem uloženou povinnost zaplatit třetímu vedlejšímu účastníkovi náklady řízení, aniž by jí bylo umožněno se k odvolání vyjádřit a procesně se bránit. Stěžovatelka o podaném odvolání nebyla vyrozuměna, dozvěděla se o něm až z napadeného usnesení vrchního soudu, neboť vrchní soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Stěžovatelce tak byla uložena povinnost uhradit náklady řízení bez toho, že by s ní bylo řádně jednáno jako s účastníkem odvolacího řízení. Postupem vrchního soudu, stejně tak jako postupem městského soudu, který stěžovatelce nezaslal podané odvolání, tak bylo porušeno právo stěžovatelky, aby byla věc projednána v její přítomnosti a aby se mohla vyjádřit ke všem provedeným důkazům. Stěžovatelka považuje za rozporné s dobrými mravy, aby jako osoba, která v pozici klienta svěřila s důvěrou své finanční prostředky do úschovy advokátní kanceláře, jež s nimi prokazatelně hrubě protiprávně disponovala, a jíž se tyto definitivně navrátily až po více než deseti letech po řadě soudních řízení, byla povinna hradit jakékoli náklady řízení tehdejšímu statutárnímu orgánu advokátní kanceláře z důvodu zpětvzetí žaloby.
III.
Vyjádření účastníků řízení a replika stěžovatelky
7. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření vrchnímu soudu a vedlejším účastníkům řízení.
8. Vrchní soud ve svém vyjádření plně odkázal na odůvodnění napadeného usnesení a jeho doplnění.
9. Třetí vedlejší účastník vyjadřuje své přesvědčení, že podaná žaloba byla ve vztahu k němu od počátku zcela nedůvodná a bez jakéhokoliv hmotně právního základu, přesto byl v důsledku procesní aktivity stěžovatelky nucen strpět postavení účastníka řízení a v zahájeném řízení aktivně hájit svá práva až do jeho pravomocného skončení, přičemž řízení trvalo déle než 11 let. Třetí vedlejší účastník nesouhlasí s tvrzením stěžovatelky, že žalovaní měli postavení solidárních dlužníků, a uvádí, že tvrzený nárok byl vůči nim uplatňován z různých právních důvodů na základě samostatných skutkových tvrzení. Třetí vedlejší účastník zdůrazňuje, že v odvolání ve vztahu k nedůvodnosti žaloby argumentoval shodně jako v rámci svých předchozích podání před městským soudem, a jeho argumentace nemohla proto být pro stěžovatelku překvapivá, dále poukazuje na § 210 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a na § 214 odst. 2 písm. e) téhož zákona, a má zato, že okolnost, že soud neseznámil stěžovatelku s odvoláním do nákladového výroku v posuzované věci, nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní právo stěžovatelky.
10. Vyjádření vrchního soudu a vedlejšího účastníka zaslal Ústavní soud stěžovatelce na vědomí a k případné replice. Stěžovatelka ve své replice setrvává na svém názoru, že se podanou žalobou nedomáhala zaplacení částky 5 000 000 Kč po každém ze žalovaných samostatně, jak se nyní účelově snaží argumentovat třetí vedlejší účastník, ale domáhala se předmětné částky solidárně po všech žalovaných. Domohla-li se poté navrácení finančních prostředků na základě dobrovolného plnění ze strany prvního vedlejšího účastníka jako jednoho ze solidárních dlužníků, pak argumentace o tom, že zavinila zastavení řízení a nese s tím spojenou povinnost nahradit náklady řízení třetímu vedlejšímu účastníkovi, je absurdní, nesprávná a nemravná. Stěžovatelka netvrdí, že byl městský soud v dané věci povinen nařídit k projednání odvolání jednání, neshledal-li k takovému postupu důvod, přesto však musí být účastníkům zaručeny adekvátní a rovné procesní podmínky, a není akceptovatelné, aby žalobce nebyl soudem vyrozuměn o podaném opravném prostředku jiného účastníka v situaci tohoto druhu. Podle stěžovatelky přiznání nemalých nákladů řízení vedlejšímu účastníkovi, který působil u insolvenčního dlužníka nejen jako advokát, ale i jako statutární zástupce, je intenzivním zásahem, který odůvodňuje ingerenci Ústavního soudu.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
12. Po prostudování spisového materiálu dospěl Ústavní soud k názoru, že ústavní stížnost je důvodná.
13. Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelky, že neměla možnost vyjádřit se k odvolání, na jehož základě bylo vydáno napadené rozhodnutí vrchního soudu.
14. Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") je součástí práva na spravedlivý proces dle čl. 6 Úmluvy právo na kontradiktorní řízení (adversarial trial, procédure contradictoire). Toto právo podle ESLP znamená, že strany řízení musí mít možnost seznámit se se stanovisky a důkazy, které byly předloženy soudu s cílem ovlivnit jeho rozhodnutí, a vyjádřit se k nim (viz např. rozsudek velkého senátu ve věci Vermeulen proti Belgii ze dne 20. 2. 1996 č. 19075/91, § 33; rozsudek ve věci Krčmář a další proti České republice ze dne 3. 3. 2000 č. 35376/97, § 40). Zásada kontradiktornosti se přitom vztahuje i na rozhodování o nákladech řízení (viz např. rozsudek ve věci Čepek proti České republice ze dne 5. 9. 2013 č. 9815/10, § 49).
15. Taktéž Ústavní soud ve své judikatuře považuje zásadu kontradiktornosti za součást práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a zdůrazňuje, že "vytvoření prostoru pro účinné vznesení námitek (v kontradiktorním schématu řízení) nejlépe zajistí ochranu základních práv, jež je z hlediska fair procesu prvotním účelem soudního řízení. Institucionálně garantovaná možnost dotčených osob návrhy a námitkami účinně participovat na soudním procesu patří mezi elementární pravidla soudního řešení sporů" [nález ze dne 27. 6. 2005 sp. zn. IV. ÚS 269/05 (N 129/37 SbNU 629), nález ze dne 10. 3. 2015 sp. zn. II. ÚS 2172/14 (N 54/76 SbNU 747) či nález ze dne 10. 3. 2009 sp. zn. IV. ÚS 1106/08 (N 52/52 SbNU 519), všechny nálezy dostupné stejně jako ostatní citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud dovozuje zásadu kontradiktornosti z čl. 36 odst. 1 Listiny, ale i z čl. 37 odst. 3 Listiny, zaručujícího rovnost účastníků řízení, a z čl. 38 odst. 2 Listiny, zaručujícího mimo jiné právo každého na projednání věci v jeho přítomnosti tak, aby se mohl vyjádřit ke všem projednávaným důkazům [viz např. nález ze dne 10. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 2189/09 (N 124/57 SbNU 551), nález ze dne 13. 10. 2016 sp. zn. II. ÚS 771/16 (N 193/83 SbNU 135) či nález ze dne 16. 2. 2016 sp. zn. III. ÚS 1139/15 (N 33/80 SbNU 427)].
16. Tato východiska je nutno podle judikatury Ústavního soudu aplikovat i na rozhodování obecných soudů o nákladech řízení. Podle § 210 odst. 1 o. s. ř. se odvolání proti usnesení, kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé, doručuje účastníkům, jejichž práv a povinností se týká, je-li to s ohledem na okolnosti případu či povahu věci vhodné a účelné. Podle § 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř. pak odvolací soud nemusí nařizovat jednání k odvolání, které se týká toliko nákladů řízení. Zákonná úprava tedy nestanoví povinnost, aby odvolání proti rozhodnutí o nákladech řízení bylo vždy doručeno dalším účastníkům, jejichž práv a povinností se týká, ani aby bylo k posouzení takového odvolání nařízeno jednání. Ústavní soud však ve svých rozhodnutích zdůrazňuje, že tato ustanovení je třeba vykládat s ohledem na právo na spravedlivý proces a kontradiktorní řízení. V případech, v nichž obecné soudy neumožnily účastníkům řízení vyjádřit se k takovému odvolání - ať už jeho doručením a poskytnutím lhůty k písemnému vyjádření, nebo při nařízeném jednání, a následně o nákladech řízení rozhodly v jejich neprospěch, Ústavní soud shledal porušení práva na spravedlivý proces [viz např. nález ze dne 6. 3. 2020 sp. zn. II. ÚS 3539/19, nález ze dne 30. 8. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3664/15 (N 159/82 SbNU 505), nález ze dne 1. 9. 2011 sp. zn. II. ÚS 781/10 (N 147/62 SbNU 269) či nález ze dne 16. 9. 2010 sp. zn. III. ÚS 291/08 (N 195/58 SbNU 725)].
17. V nyní posuzované věci odvolání třetího vedlejšího účastníka proti II. výroku usnesení městského soudu, kterým žádnému z účastníků nebyla přiznána náhrada nákladů řízení, nebylo doručeno stěžovatelce. Vrchní soud poté, aniž by ve věci nařídil jednání, na základě tohoto odvolání změnil rozhodnutí městského soudu a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit třetímu vedlejšímu účastníkovi částku 86 696,50 Kč na náhradě nákladů řízení před městským soudem a částku 17 484,50 Kč na náhradě nákladů odvolacího řízení. Městský soud ani vrchní soud neposkytly stěžovatelce možnost se k podanému odvolání vyjádřit. Při svém rozhodování tak měl vrchní soud k dispozici pouze argumentaci třetího vedlejšího účastníka, aniž by dal stěžovatelce možnost předložit vlastní argumenty, řízení před vrchním soudem tudíž nemělo kontradiktorní charakter.
18. Na uvedeném nemůže nic změnit tvrzení třetího vedlejšího účastníka, že ve svém odvolání neuváděl žádnou novou argumentaci. Městský soud ve svém usnesení odůvodnil výrok o nákladech řízení ustanovením § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. s tím, že (procesně úspěšná) stěžovatelka se v rámci dohody o narovnání vzdala práva na náhradu nákladů řízení. Tvrdil-li třetí vedlejší účastník, že otázku důvodnosti podání žaloby je nutno posuzovat nikoli jen z procesního, ale též z hmotněprávního hlediska, a odkazoval v tomto smyslu na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, a současně tvrdil, že nedošlo ke zpětvzetí žaloby z důvodu jeho chování, pročež nejsou dány podmínky pro použití § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř., šlo jednoznačně o argumentaci, kterou přijal vrchní soud v napadeném rozhodnutí za svou (viz bod 16 napadeného usnesení, ve kterém vrchní soud konstatuje, že se "ztotožnil se zdůvodněným právním názorem žalovaného 3/ v podaném odvolání o povinnosti žalobkyně k náhradě jím vyčíslených vynaložených nákladů řízení), aniž by umožnil druhé straně (stěžovatelce) předložit své právní stanovisko k dané otázce.
19. Ústavní soud shrnuje, že z práva na spravedlivý proces vyplývá zásada kontradiktornosti řízení, která vyžaduje, aby obecné soudy předtím, než rozhodnou o odvolání ohledně náhrady nákladů řízení v neprospěch určitého účastníka řízení, poskytly tomuto účastníkovi možnost seznámit se s tímto odvoláním a předložit soudu vlastní argumentaci. Uvedeným způsobem vrchní soud nepostupoval, čímž porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
20. Z uvedených důvodů Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona usnesení vrchního soudu ze dne 26. října 2021 č. j. 6 Cmo 235/2021-186 ve znění doplňujícího usnesení ze dne 30. 11. 2021 č. j. 6 Cmo 235/2021-193 zrušil. Takto rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, neboť měl za to, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
Autor: US