// Profipravo.cz / Náklady řízení 18.03.2022
ÚS: Tarifní hodnota řízení o určení neúčinnosti právního jednání
Nepřizná-li (ve sporu o peněžité plnění, v němž je nárok na jeho zaplacení uplatněn in eventum) obecný soud při rozhodování o nákladech řízení úspěšnému účastníkovi jejich náhradu podle § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, poruší tím jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s právem na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a právem vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 2155/21, ze dne 22. 2. 2022
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím byla porušena základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti, z napadeného rozhodnutí a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 9 C 85/2019 se podává, že vedlejší účastníci se žalobou domáhali, aby obvodní soud vydal rozsudek jednak o tom, že postoupení pohledávky ve výši 625 523 Kč za obcí Holubice učiněné na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 14. 9. 2018 uzavřené mezi obchodní společností Highest Investment, a. s., a stěžovatelkou, je vůči vedlejším účastníkům právně neúčinné, jednak aby uložil stěžovatelce povinnost vydat vedlejším účastníkům prospěch, který získala v důsledku postoupení pohledávky ve výši 625 523 Kč, a nahradila jim náklady řízení. Na základě výzvy obvodního soudu vedlejší účastníci upřesnili žalobní návrh a navrhli vydání rozsudku, kterým by bylo vysloveno, že postoupení uvedené pohledávky je vůči nim právně neúčinné, a pro případ, že by bylo v průběhu řízení prokázáno, že došlo ve specifikovaném období ke snížení postižené pohledávky nebo k jejímu zániku v důsledku plnění poddlužníka stěžovatelce, aby bylo vysloveno, že postoupení předmětné pohledávky je vůči nim právně neúčinné a že stěžovatelka je povinna vydat vedlejším účastníkům plnění ve výši 625 523 Kč, které získala v důsledku postoupení pohledávky. Obvodní soud po provedeném dokazování rozsudkem ze dne 17. 2. 2021 č. j. 9 C 85/2019-194 žalobu vedlejších účastníků o určení neúčinnosti smlouvy zamítl (I. výrok), zamítl i žalobu o zaplacení částky 625 523 Kč (II. výrok) a uložil vedlejším účastníkům povinnost zaplatit stěžovatelce společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení ve výši 96 186,40 Kč (III. výrok). Zamítnutí žaloby odůvodnil zjištěním, že vedlejší účastníci nedostáli své povinnosti tvrdit rozhodné skutečnosti (v souladu s poučením poskytnutým jim soudem) a neunesli břemeno tvrzení, že postupitelka měla úmysl zkrátit jejich nároky, že stěžovatelce byl tento úmysl znám, že předmětný úkon vedl ke zmenšení majetku dlužníka, a to má za následek, že vedlejší účastníci nemohou dosáhnout uspokojení své pohledávky z jeho majetku. Výrok III. o nákladech řízení odůvodnil obvodní soud odkazem na § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), s ohledem na úspěch stěžovatelky ve sporu. Soudem určená výše náhrady nákladů řízení 96 186,40 Kč představuje soudní poplatek 2 000 Kč a náklady na zastoupení advokátem, které tvoří odměna počítaná z tarifu 625 523 Kč, hotové výdaje a 21 % DPH, přičemž obvodní soud přiznal odměnu za 7 úkonů právní služby po 10 820 Kč.
3. Proti III. výroku rozsudku obvodního soudu podali vedlejší účastníci odvolání a navrhli jeho změnu tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 13 068 Kč. Namítli, mimo jiné, že obvodní soud nesprávně zahrnul do náhrady nákladů řízení soudní poplatek ze žaloby 2 000 Kč, dále že obvodní soud nesprávně vyšel z tarifu 625 523 Kč, ač měl postupovat podle § 9 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, a vyjít z tarifní hodnoty 10 000 Kč, neboť předmětem řízení bylo určení relativní neúčinnosti právního jednání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením změnil III. výrok rozsudku obvodního soudu tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 12 160,50 Kč, jinak jej v tomto výroku potvrdil (I. výrok), a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejším účastníkům náklady odvolacího řízení ve výši 1 270,50 Kč (II. výrok). Městský soud považoval námitku týkající se tarifní hodnoty, ze které má být odměna určena, za důvodnou, protože předmětem řízení bylo právo vedlejších účastníků dovolat se neúčinnosti smlouvy, která podle nich zkracovala uspokojení jejich pohledávky, což je právo, jehož hodnota není sama o sobě vyjádřitelná ve smyslu § 9 odst. 1 advokátního tarifu. Městský soud dodal, že obdobně, je-li například předmětem řízení právo dovolat se neúčinnosti smlouvy o darování nemovitosti, též není tarifní hodnota určována cenou nemovitosti. Vedlejší účastníci sice zformulovali svůj požadavek do dvou výroků, a to určovacího a výroku na vydání plnění, ovšem druhý výrok na plnění podle městského soudu představuje faktickou realizaci neúčinnosti právního jednání v podobě vydání nabytého plnění (§ 595 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Městský soud shrnul, že předmět řízení byl jeden, bylo jím právo vedlejších účastníků dovolat se neúčinnosti smlouvy o postoupení pohledávky, k tomuto právu se také stěžovatelka v řízení vyjadřovala, k tomuto bylo vedeno dokazování (především k úmyslu dlužníka zkrátit vedlejší účastníky jako věřitele a vědomosti druhé strany o tomto úmyslu) a o něm obvodní soud zamítavě rozhodl primárně s odůvodněním, že úmysl dlužníka zkrátit věřitele nebyl prokázán. Stěžovatelce tak náleží náhrada nákladů řízení za šest úkonů právní služby. Správná výše náhrady nákladů řízení činí celkem 12 160,50 Kč a představuje ji odměna za pět úkonů právní služby po 1 500 Kč a za jeden úkon právní služby po 750 Kč, šest režijních paušálů po 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a 21 % DPH. Výrok o nákladech odvolacího řízení se opírá o § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť vedlejší účastníci byli v odvolacím řízení úspěšní.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka nesouhlasí s určením výše nákladů řízení s využitím tarifní hodnoty podle § 9 odst. 1 advokátního tarifu, odůvodněným tím, že ve sporu šlo o nárok penězi neocenitelný. Takový výklad není podle stěžovatelky správný a jeho aplikace zakládá porušení ústavně zaručených práv, neboť stěžovatelce bylo upřeno právo na přiznání řádné náhrady nákladů řízení, a tedy právo na soudní ochranu, dále právo na nabývání majetku, jakož i právo na zastoupení v soudním řízení. Stěžovatelka poukazuje na to, že vedlejší účastníci celé řízení vedené proti ní pojali výlučně šikanózně, a proto musela vynaložit nemalé náklady na právní zastoupení, aby čelila těmto účelovým útokům. I z tohoto důvodu je podle ní absurdní, přiznal-li jí městský soud náhradu nákladů ve výši určené v napadeném usnesení, když primárním účelem vedlejších účastníků bylo získání částky 625 523 Kč.
5. Podle stěžovatelky jí musí náležet náhrada ve výši 10 820 Kč za jeden úkon právní služby, neboť hodnota plnění činí 625 523 Kč, jde tedy o plnění, které je možné penězi ocenit podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu. Vedlejší účastníci ostatně v petitu žaloby uvádějí hodnotu pohledávky, u jejíhož postoupení se domáhají určení neúčinnosti. Stěžovatelka poukazuje na to, že vedlejší účastníci v žalobním návrhu i ve svých dalších vyjádřeních uplatňovali dva nároky, což plyne jak z obsahu žaloby, tak i z obsahu rozsudku obvodního soudu, protože obvodní soud zamítl oba žalobní návrhy I. a II. výrokem, tedy jak žalobu směřující na neúčinnost právního jednání, tak i žalobu na zaplacení částky 625 523 Kč. Bylo na vedlejších účastnících, jak budou petit formulovat, požadovali-li dva vedle sebe stojící nároky, byť případně určitým způsobem podmíněné, je nutno tímto způsobem postupovat i při výpočtu náhrady nákladů řízení.
6. V další části ústavní stížnosti, s využitím odkazů na nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 3. 2011 sp. zn. II. ÚS 538/10 (N 54/60 SbNU 671) a ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000 (N 100/23 SbNU 23), stěžovatelka dovozuje, že i v řízení o určovací žalobě (tedy i v řízení o odpůrčí žalobě) by měla být přiznána výše hodnoty úkonu, tj. s přihlédnutím k hodnotě věci (pohledávky), o kterou jde.
7. Stěžovatelka uzavírá, že napadeným usnesením bylo zasaženo do jejích práv z důvodu chybné interpretace městským soudem a vybočením ze standardů výkladu při posuzování náhrady nákladů řízení. Městský soud, navzdory skutečnostem, že ve sporu šlo o právo odkazující na hodnotu ocenitelnou penězi a že žalobou byly objektivně po celou dobu řízení požadovány dva nároky, přiznal stěžovatelce jen náhradu nákladů podle § 9 odst. 1 advokátního tarifu. Ústavní rovinu případu spatřuje stěžovatelka zejména ve striktní a formální aplikaci příslušných ustanovení zákona, a to bez ohledu na jejich, byť jen jazykový, výklad, a bez ohledu na již existující judikaturu a právní názor Ústavního soudu v obdobných věcech.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem a jeho průběh
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
9. Ústavní stížnost byla dle rozvrhu práce přidělena soudci Pavlu Šámalovi jako soudci zpravodaji, s jehož návrhem věc odmítnout jako zjevně neopodstatněnou se senát při projednání návrhu dne 30. 9. 2021 neztotožnil. Proto byl předsedou senátu určen postupem podle § 55 zákona o Ústavním soudu Josef Fiala jako nový soudce zpravodaj k vypracování nálezu.
IV.
Vyjádření účastníka a vedlejších účastníků
10. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření městskému soudu a vedlejším účastníkům.
11. Městský soud odkázal na důvody aplikace § 9 odst. 1 advokátního tarifu, které jsou uvedeny v jeho usnesení, a též na skutečnost, že podmínek neúčinnosti právního jednání se týkala právní pomoc zástupce stěžovatelky. K námitce o "kumulaci nároků" na určení a na plnění připomenul, že při rozhodnutí o nákladech řízení nepřihlížel k požadavku stěžovatelky na peněžité plnění, neboť tento nárok byl uplatněn "eventuálně" pro případ úspěchu žalobců s nárokem na určení neúčinnosti právního jednání, "tedy ve své podstatě podmíněně". Městský soud navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl, případně zamítl.
12. Vedlejší účastníci se ve společném vyjádření nejprve ohradili proti útokům stěžovatelky namířeným proti nim, když je stěžovatelka osočuje z údajného šikanózního jednání v předcházejícím řízení. Poté namítli, že ústavní stížnost nemá ústavněprávní rozměr, neboť stěžovatelka brojí proti usnesení, kterým bylo rozhodnuto "pouze" o výši náhrady nákladů řízení. Připomínají judikaturní závěry Ústavního soudu týkající se posuzování problematiky nákladů řízení a bagatelních sporů, přičemž podle jejich názoru postrádá ústavní stížnost řádné zdůvodnění a směřuje především ke zpochybnění závěrů obecných soudů, její argumentace míří spíše k ochraně běžné zákonnosti, a nikoliv k ochraně ústavnosti. Ve výpočtu výše nákladů souhlasí vedlejší účastníci se závěry napadeného usnesení, protože tarifní hodnota měla být stanovena podle § 9 odst. 1 advokátního tarifu, tj. ve výši 10 000 Kč, neboť předmětem řízení bylo určení relativní neúčinnosti právního jednání. Z těchto důvodů vedlejší účastníci navrhli, aby Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, in eventum ji zamítl.
13. Vyjádření účastníka a vedlejších účastníků Ústavní soud nezasílal stěžovatelce na vědomí a k případné replice, neboť neobsahují žádnou argumentaci, která by nebyla známa účastníkům řízení.
V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
15. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
16. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05). Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení by mohlo nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou výjimečné [např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17), sp. zn. II. ÚS 598/2000, ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145), ze dne 24. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 619/2000 (N 79/22 SbNU 165), ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. II. ÚS 557/04 (N 68/36 SbNU 725), či usnesení ze dne 10. 1. 2006 sp. zn. I. ÚS 633/05, a další.].
17. Je notorietou, že základní pravidlo pro přiznání náhrady nákladů civilního sporného řízení, podle něhož procesně neúspěšný účastník nahrazuje (hradí) náklady řízení procesně úspěšné protistrany, je tzv. procesní úspěch ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). Úspěch ve věci je závislý na předmětu řízení, jiným slovy na tom, zda soud žalobě vyhověl. U žaloby s jednoduchým petitem je určení výsledku sporu jednoznačné, žalobce je úspěšný, je-li jeho žalobě vyhověno; u žalob s eventuálním petitem je žalobce procesně úspěšný tehdy, je-li vyhověno primárnímu petitu, nebo v případě, že je primární petit zamítnut, je vyhověno petitu sekundárnímu; u alternativního petitu je žalobce úspěšný při vyhovění jedné z uplatněných alternativ. Žalovaný je procesně úspěšný, je-li žaloba zamítnuta v celém rozsahu. V tomto punktu se projevuje ústřední význam žaloby, jako úkonu žalobce, vymezující předmět řízení, který lze charakterizovat jako "objekt soudní ochrany, o němž se soud má ve svém rozhodnutí příznivě nebo nepříznivě vyslovit" (Macur, J. Předmět sporu v civilním soudním řízení, ACTA UNIVERSITATIS BRUNENSIS, IURIDICA, No. 265, Brno 2002, ISBN 80-210-2824-6, s. 17). Strukturní a funkční vazby mezi soukromým hmotným právem a civilním procesem se projevují také u žaloby, která - jako základní dispoziční úkon žalobce - souvisí se soukromoprávní autonomií jednotlivce. Jen žalobce může rozhodovat o tom, zda svoje práva či oprávněné zájmy bude chránit v řízení před soudem, neboť sporné řízení nemůže být zahajováno proti vůli stran a žalobce má právo na soudní ochranu i tehdy, že se jeho rozhodnutí žalovat může objektivně jevit jako nerozumné, či nemá relevantní hmotněprávní základ. Ze žaloby musí být patrno, čeho se navrhovatel domáhá (§ 79 odst. 1 o. s. ř.), což je pravidelně obsahem tzv. petitu (žalobního návrhu). Soud je (kromě případů uvedených v § 153 odst. 2 o. s. ř.) petitem vázán; znamená to, že nemůže přiznat více či něco jiného, než bylo navrženo. Vázanost petitem je tradičním principem a vyjadřuje, že ve sporném řízení je to účastník, kdo odpovídá za výsledek sporu, vymezuje předmět řízení, jímž může (za splnění procesních podmínek) disponovat, měnit jej, omezovat či rozšiřovat. Soud v těchto případech kauzu toliko projednává, pohybuje se přitom v mezích určenými žalobcem, ev. žalovaným (u vzájemné žaloby), a musí vždy rozhodnout o celém petitu.
18. V závislosti na obsahu petitu se provádí nejvýznamnější dělení žalob, a to žaloby na plnění, žaloby určovací, žaloby konstitutivní, žaloby statusové (ev. žaloby procesní, např. žaloba excindační). Nejběžnějším druhem civilní žaloba je žaloba na plnění, které může spočívat v povinnosti něco dát, něco konat, něčeho se zdržet, nebo něco strpět. Druh žaloby, resp. její obsah, má řadu konsekvencí, kromě jiného též pro určení tzv. tarifní hodnoty, jako jednoho z prvků algoritmu stanovení mimosmluvní odměny advokáta (srov. § 6 a násl. advokátního tarifu).
19. V posuzované věci obvodní soud interpretoval žalobu vedlejších účastníků jako žalobu se složeným petitem, protože vedlejší účastníci se domáhali dvou nároků, a proto rozhodl o každém z nároků zvlášť. Logickým důsledkem tohoto přístupu bylo rozhodnutí o náhradě nákladů řízení vycházející z výše peněžité částky, kterou vedlejší účastníci požadovali vydat. Městský soud však dovodil, že předmětem řízení bylo právo vedlejších účastníků dovolat se neúčinnosti smlouvy, která podle jejich tvrzení zkracovala uspokojení jejich pohledávky, což je právo, jehož hodnota není sama o sobě vyjádřitelná podle § 9 odst. 1 advokátního tarifu. K namítanému uplatnění dvou nároků vedlejšími účastníky městský soud uvedl, že vedlejší účastníci sice zformulovali svůj požadavek do dvou výroků, a to určovacího výroku a výroku na vydání plnění, ovšem druhý výrok na plnění představuje faktickou realizaci neúčinnosti právního jednání v podobě vydání nabytého plnění.
20. Role Ústavního soudu nespočívá v jeho pozici jakési "náhradní" instance v systému obecné justice, povolané ke sjednocování judikatury obecných soudů v situacích, kdy soudy vyšších stupňů, s ohledem na nepřípustnost vhodného opravného prostředku (jako v nyní posuzované věci), nemohou danou roli prostřednictvím své rozhodovací činnosti plnit. Ústavní soud při rozhodování o ústavních stížnostech podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy posuzuje výlučně ochranu ústavnosti, a není-li dané, eventuálně rozdílné rozhodování obecných soudů na takovéto otázce postaveno, není ani v jeho kompetenci do věci vstupovat. Rozhodovací činnost Ústavního soudu dlouhodobě vychází z toho (tzv. Heckova formule), že ústavní právo není porušeno tehdy, když rozhodnutí, měřeno podústavním právem, je objektivně vadné; vada musí spočívat právě v nerespektování základních práv tím, že soud vůbec existenci základního práva nerespektuje nebo jeho obsah překroutí či zásadně nesprávně posoudí jeho význam a dopad na konkrétní případ [srov. např. nálezy ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89), ze dne 24. 8. 2015 sp. zn. I. ÚS 870/14 (N 152/78 SbNU 311) a ze dne 21. 5. 2019 sp. zn. I. ÚS 1083/16 (N 82/94 SbNU 114)].
21. V posuzované věci však taková situace nenastala, protože není relevantní posouzení, zda při určení tarifní hodnoty v řízení o určení neúčinnosti právního jednání lze, či nelze, vyjádřit hodnotu práv v penězích, nýbrž jde o výklad obsahu žaloby vedlejších účastníků. Ústavní soud shledal, že vedlejší účastníci, kteří byli od počátku sporu zastoupeni kvalifikovaným právním zástupcem, i po poučení obvodním soudem, že jde o předčasné uplatnění nároku, setrvali na svém požadavku, aby stěžovatelce byla uložena, kromě jiného, i povinnost vydat jim částku 625 523 Kč, tedy vydat jim peněžité plnění.
22. Za této situace je třeba respektovat konstrukci advokátního tarifu, z jehož systematiky (i dikce jednotlivých ustanovení) je zřejmé, že § 9 odst. 1 advokátního tarifu je v jistém smyslu "zbytkové" ustanovení, které se pro výpočet odměny použije ve všech ostatních případech, kdy předmět právní pomoci není možno podřadit pod jiné ustanovení advokátního tarifu. Ústavní soud dává ve své rozhodovací praxi opakovaně najevo, že by toto ustanovení mělo být aplikováno až jako poslední možnost, kdy nelze posuzovanou věc podřadit pod žádné jiné ustanovení advokátního tarifu, a to dokonce i tehdy, kdy by se takové řešení nabízelo jako nejjednodušší možnost - např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 598/2000 shledal, že "Nelze bez dalšího vycházet z tarifní hodnoty stanovené v případě věcí či práv, které nelze vyjádřit v penězích nebo je lze zjistit jenom s nepoměrnými obtížemi, ale je třeba zkoumat, zda lze předmět právního úkonu ocenit, a v závislosti na tom stanovit i výši náhrady nákladů." [obdobně též nález ze dne 15. 1. 2003 sp. zn. I. ÚS 712/01 (N 6/29 SbNU 41), nález ze dne 11. 6. 2009 sp. zn. II. ÚS 2811/08 (N 141/53 SbNU 747), nález ze dne 16. 3. 2010 sp. zn. II. ÚS 2886/07 (N 53/56 SbNU 571) či nález sp. zn. II. ÚS 538/10]. Zjednodušeně řečeno, je-li předmětem řízení věc penězi ocenitelná, je třeba pro výpočet odměny použít primárně § 8 odst. 1 advokátního tarifu, nikoliv § 9 odst. 1 advokátního tarifu (srov. nález ze dne 8. 2. 2022 sp. zn. IV. ÚS 2108/21).
VI.
Závěr
23. Nerespektoval-li městský soud obsah žaloby, v níž se vedlejší účastníci domáhali (byť eventuálním petitem), aby stěžovatelce byla uložena povinnost vydat jim plnění ve výši 625 523 Kč, a při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel z názoru, že předmětem řízení bylo "pouze" právo vedlejších účastníků dovolat se neúčinnosti smlouvy, což je právo, jehož hodnota není sama o sobě vyjádřitelná v penězích, porušil napadeným usnesením právo stěžovatelky na soudní ochranu, ve spojení s právem na právní pomoc a právem vlastnit majetek.
24. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a napadené usnesení městského soudu podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Podle § 44 zákona o Ústavním soudu rozhodl Ústavní soud ve věci bez konání ústního jednání, neboť od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 22. února 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu
Odlišné stanovisko soudce Pavla Šámala k výrokům a odůvodnění nálezu ve věci sp. zn. IV. ÚS 2155/21
V souladu s § 22 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, podávám odlišné stanovisko k výrokům a odůvodnění nálezu ve věci sp. zn. IV. ÚS 2155/21:
25. Výrok konstatující porušení stěžovatelčiných základních práv napadeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), kasační výrok a jejich odůvodnění jsou založeny na závěru Ústavního soudu, že městský soud nerespektoval obsah žaloby, v níž se vedlejší účastníci domáhali (byť eventuálním petitem), aby stěžovatelce byla uložena povinnost vydat jim plnění ve výši 625 523 Kč, a při rozhodování o náhradě nákladů řízení nesprávně vycházel z názoru, že předmětem řízení bylo "pouze" právo vedlejších účastníků dovolat se neúčinnosti smlouvy, což je právo, jehož hodnota není sama o sobě vyjádřitelná v penězích. Přitom vedlejší účastníci, kteří byli od počátku sporu zastoupeni kvalifikovaným právním zástupcem, i po poučení obvodním soudem, že jde o předčasné uplatnění nároku, setrvali na svém požadavku, aby stěžovatelce byla uložena, kromě jiného, i povinnost vydat jim částku 625 523 Kč, tedy vydat jim peněžité plnění. Za této situace je třeba respektovat konstrukci advokátního tarifu, z jehož systematiky (i dikce jednotlivých ustanovení) je zřejmé, že § 9 odst. 1 advokátního tarifu je v jistém smyslu "zbytkové" ustanovení, které se pro výpočet odměny použije ve všech ostatních případech, kdy předmět právní pomoci není možno podřadit pod jiné ustanovení advokátního tarifu. Zjednodušeně řečeno, je-li předmětem řízení věc penězi ocenitelná, je třeba pro výpočet odměny použít primárně § 8 odst. 1 advokátního tarifu, nikoliv § 9 odst. 1 advokátního tarifu (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 2108/21).
26. K tomu je třeba dodat, že městský soud odůvodnil své rozhodnutí o použití § 9 odst. 1 advokátního tarifu tím, že vedlejší účastníci sice zformulovali svůj požadavek do dvou výroků, a to určovacího a výroku na vydání plnění, ovšem druhý výrok na plnění podle městského soudu představuje faktickou realizaci neúčinnosti právního jednání v podobě vydání nabytého plnění (§ 595 občanského zákoníku). Městský soud shrnul, že předmět řízení byl jeden, bylo jím právo vedlejších účastníků dovolat se neúčinnosti smlouvy o postoupení pohledávky, k tomuto právu se také stěžovatelka v řízení vyjadřovala, k tomuto bylo vedeno dokazování (především k úmyslu dlužníka zkrátit vedlejší účastníky jako věřitele a vědomosti druhé strany o tomto úmyslu), a o něm obvodní soud zamítavě rozhodl primárně s odůvodněním, že úmysl dlužníka zkrátit věřitele nebyl prokázán. K tomu městský soud dodal, že obdobně, je-li například předmětem řízení právo dovolat se neúčinnosti smlouvy o darování nemovitosti, též není tarifní hodnota určována cenou nemovitosti.
27. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 4. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou jen výjimečné [např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17), ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000 (N 100/23 SbNU 23), ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145), ze dne 24. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 619/2000 (N 79/22 SbNU 165), ze dne 10. 1. 2006 sp. zn. I. ÚS 633/05) a další].
28. Podle mého názoru námitky stěžovatelky jsou pouze polemikou s výkladem podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Za situace, kdy právní závěry městského soudu, jsou podrobně a výstižně odůvodněné, z napadeného rozhodnutí městského soudu vyplývají, nemohlo dojít k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Právnímu závěru soudu, přijatému v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci, podle něhož odměnu advokáta za poskytování právních služeb je nutné v případě stěžovatelky, kdy šlo o zastupování v řízení o neúčinnosti právního jednání (předmětem bylo posouzení práva vedlejších účastníků dovolat se neúčinnosti smlouvy), stanovit podle § 9 odst. 1 advokátního tarifu, tedy nelze z hlediska ústavněprávního nic vytknout. Rozdílný názor na interpretaci podústavního práva, ve stěžovatelčině případě dokonce pouze podzákonného právního předpisu, sám o sobě podle mého názoru nemůže založit opodstatněnost ústavní stížnosti.
29. K tomu je třeba dále zdůraznit, že věcná správnost napadeného rozhodnutí není samozřejmým kritériem ústavněprávního přezkumu, a Ústavní soud není povolán (zásadně) ani k tomu, aby odstraňoval případnou rozpornou judikaturu obecných soudů, neboť od toho je Nejvyšší soud a jeho "stanoviskové" instrumentárium. Jednoduše řečeno městský soud svůj právní názor adekvátně odůvodnil, jeho právní názor je smysluplný, netrpí ani logickými ani doktrinálními excesy, lze jej zastávat, pročež mu nelze vytknout, že je výrazem libovůle či svévole.
30. Z těchto důvodů měla být podle mého názoru ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta pro její zjevnou neopodstatněnost.
V Brně dne 22. února 2022
Pavel Šámal
Autor: US