// Profipravo.cz / Náklady řízení 18.02.2022
ÚS: Vyjádření k úmyslu soudu využít moderačního práva
K požadavkům na řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod náleží rovněž respektování zásad kontradiktorního řízení a tzv. rovnosti zbraní, z nichž vyplývá právo účastníků seznámit se s každým důkazem nebo vyjádřením, jejichž účelem je ovlivnit rozhodování soudu. Proto musí mít možnost se k nim vyjádřit; to platí i v případě, hodlá-li obecný soud využít tzv. moderačního práva podle § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, jehož použití nemůže být výrazem volné úvahy či dokonce libovůle, nýbrž pečlivého posouzení všech rozhodných hledisek, a to tím spíše, hodlá-li tak obecný soud učinit bez jednání.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 3199/21, ze dne 25. 1. 2022
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a z vyžádaného soudního spisu se podává, že usnesením Okresního soudu v Šumperku (dále jen "okresní soud") ze dne 13. 7. 2021 č. j. 18 C 121/2020-118 bylo zastaveno řízení ve věci žaloby vedlejší účastnice proti stěžovatelce o náhradu újmy (výrok I), bylo rozhodnuto, že žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení (výrok II) a že se stěžovatelce vrací soudní poplatek v částce 250 Kč po právní moci tohoto usnesení (výrok III).
3. K odvolání stěžovatelky proti výroku II usnesení okresního soudu Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením změnil usnesení okresního soudu ve výroku II tak, že uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení částku 11 616 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její zástupkyně (výrok I). Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Krajský soud shledal, že v době rozhodování okresního soudu o zastavení řízení dne 13. 7. 2021 neměl okresní soud k dispozici podání stěžovatelky doručené až 15. 7. 2021, konkrétně její vyjádření k žalobě učiněné na základě výzvy soudu a výkaz plné moci, v důsledku kterých je nutno závěry okresního soudu o tom, že žádné náklady podle obsahu spisu stěžovatelce nevznikly, revidovat. Účelně vynaložené náklady stěžovatelce vznikly, neboť plnila výzvu soudu a podala vyjádření k žalobě v době, kdy nevěděla o tom, že žaloba byla vzata zpět, a to konkrétně ve výši 23 232 Kč, tj. ve výši odměny, jejíhož přiznání se stěžovatelka ve svém odvolání domáhala. Krajský soud při rozhodování o nákladech řízení v projednávané věci však spatřoval důvody hodné zvláštního zřetele pro postup podle § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), které jsou dány jednak tím, že vedlejší účastnice brala žalobu zpět v okamžiku, kdy žádnému z účastníků řízení náklady ještě nevznikly a dále s ohledem na majetkové poměry vedlejší účastnice, které vedly krajský soud v tomto řízení k částečnému přiznání osvobození od soudních poplatků v rozsahu 90 %. Krajský soud proto zavázal vedlejší účastnici, která zavinila zastavení řízení, podle § 143 odst. 2 o. s. ř. k úhradě nákladů řízení stěžovatelky v rozsahu 50 %, tj. částkou 11 616 Kč.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka popsala procesní situaci v dané věci, kdy se domnívá, že vedlejší účastnice je, co se týče uplatňování jejích domnělých nároků, velice aktivní, a to i přesto, že je nemajetná, přičemž vyvolává zbytečné soudní spory s tím, že automaticky očekává od soudů osvobození od placení soudních poplatků a pravidelně navrhuje, aby soud s ohledem na její nemajetnost postupoval při rozhodování o nákladech řízení podle § 146 o. s. ř., což dokládá konkrétními okolnostmi posuzované věci. Stěžovatelce se jeví být jako nepřiměřené a nespravedlivé, aby nesla náhradu nákladů řízení, které byla nucena vynaložit ze svého proto, aby bránila svá práva a své oprávněné zájmy, když naproti tomu od vedlejší účastnice šlo o zjevně bezdůvodné uplatňování práva. Krajský soud podle názoru stěžovatelky nevyhodnotil a neposoudil veškeré okolnosti tohoto případu v celém jejich souhrnu a odepřel tak stěžovatelce právo na soudní ochranu.
III.
Vyjádření účastníků řízení
5. Soudce zpravodaj postupem podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkovi a vedlejší účastnici.
6. Krajský soud ve svém vyjádření toliko odkázal na obsah napadeného usnesení.
7. Vedlejší účastnice s odkazy na nálezovou judikaturu Ústavního soudu uvedla, že napadené usnesení není ve zřejmém nesouladu s principy spravedlnosti, proto by měla být ústavní stížnost odmítnuta.
8. Vyjádření účastníků byla stěžovatelce zaslána na vědomí a k případné replice, ta však svého práva nevyužila.
IV.
Procesní předpoklady projednání návrhu
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně jejích práv.
V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
11. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [viz k tomu např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); tato i všechna dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
12. Ústavní soud proto přezkoumal napadené usnesení, jakož i řízení jemu předcházející, a po seznámení se s vyžádaným soudním spisem dospěl k následujícím závěrům.
13. Ústavní soud se k rozhodování ve věcech nákladů řízení staví zdrženlivě a podrobuje je toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Ačkoliv i rozhodnutí o nákladech řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníků řízení, samotný spor o nákladech řízení většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit jejich základní práva a svobody. Nicméně rozhodování o nákladech řízení je součástí řízení jako celku, a i na něj proto dopadají požadavky řádně vedeného soudního řízení, k nimž náleží i požadavek na vytvoření prostoru pro to, aby účastníci řízení mohli účinně uplatňovat námitky a argumenty způsobilé ovlivnit rozhodování soudu, a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat (zásada kontradiktorního řízení a tzv. rovnosti zbraní). Tato povinnost je o to naléhavější v odvolacím řízení, kdy po přijetí rozhodnutí již účastník řízení nemá procesní nástroj, jak své námitky uplatnit, na rozdíl od rozhodnutí nalézacího soudu, kdy lze námitky vznést alespoň ex post v odvolání. Takový postup odvolacího soudu vede k situaci, kdy je účastník řízení nucen vznášet takové námitky poprvé vlastně až v řízení před Ústavním soudem, které je však ze své povahy zaměřeno na posuzování jiných skutečností, než jsou okolnosti umožňující aplikaci § 150 o. s. ř., a z jiných hledisek, než jsou hlediska obecného práva [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010 sp. zn. IV. ÚS 2738/10 (N 235/59 SbNU 391) a ze dne 16. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 2456/13 (N 168/74 SbNU 451), a v nich citovaná další rozhodnutí Ústavního soudu].
14. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 8. 7. 2014 sp. zn. 28 Cdo 1669/2014 uvedl, že užití moderačního práva soudu rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu, nutně vyžaduje, aby jednak byl dán účastníkům řízení odpovídající prostor vyjádřit se k možnému použití § 150 o. s. ř. a jednak také následné dostatečné odůvodnění aplikace uvedeného ustanovení zohledňující okolnosti daného případu ve všech jeho souvislostech.
15. K výkladu postavení účastníků kontradiktorního řízení jako součásti práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy se rovněž vyjádřil Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP"). Podle jeho rozhodovací praxe není právo na kontradiktorní řízení absolutní, a jeho šíře se může lišit v závislosti na zvláštnostech dotčeného řízení, objeví-li se však ve sporu nečekaný obrat, zvláště při řešení otázky, o níž lze rozhodnout diskrečně, je třeba dbát na to, aby soud nezaložil své rozhodnutí na skutkových nebo právních otázkách, které nebyly během řízení projednány a způsobily takový obrat, že ho nemohl předpokládat ani bdělý účastník. Tuto zásadu ESLP vztáhl i na případy sporů v oblasti nákladů. Ty představují druhotný aspekt procesu (ve kterém se rozhoduje o občanských právech a závazcích), což může odůvodnit skutečnost, že soud není povinen umožnit projednání všech skutkových a právních skutečností, jež jsou pro rozhodnutí o nich určující, a může být též omezena možnost účastníků vyjádřit své stanovisko k otázce nákladů, přesto by však neměli být překvapeni nečekaným a nepředvídaným obratem [srov. rozsudek ze dne 5. 9. 2013 ve věci Čepek proti České republice, stížnost č. 9815/10, § 44 a násl. V tomto rozsudku ESLP zvážil všechny okolnosti případu a poté konstatoval porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy stěžovatele s tím, že měl právo být výslovně vyzván, aby ve vhodném okamžiku vyjádřil své stanovisko k případnému použití § 150 o. s. ř. (§ 57)].
16. Na tento rozsudek ESLP poté reagoval nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 46/13 (N 29/72 SbNU 337), vydaný ve stejné věci v obnoveném řízení, v němž je uvedeno, že pro naplnění práva na spravedlivý proces bylo "nezbytné, aby krajský soud poučil žalovaného (stěžovatele) o možném použití moderačního práva podle § 150 o. s. ř., a v souladu s výše uvedenou judikaturou Ústavního soudu tak poskytl žalovanému prostor (jak žádá i Evropský soud), aby se k eventualitě aplikace citovaného ustanovení vyjádřil. Je však třeba poukázat na to, že tento prostor nelze vnímat výhradně extenzivně a zobecnit vzniklý procesní stav tak, že by obecné soudy měly vždy za účelem ‚poskytnutí prostoru' umožnit účastníkům po svém poučení písemné vyjádření. Je zajisté nezbytné strany poučit o možnosti aplikace § 150 o. s. ř. a umožnit jim vyjádření, ale má se tak dít při jednání vůči přítomnému účastníku. V opačném případě by nebyla respektována zásada procesní ekonomie a z ní plynoucí zákonný požadavek, že má být pokud možno rozhodnuto při jediném jednání (§ 115 odst. 1, § 119 odst. 1 o. s. ř.)."
17. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že posouzení podmínek použití § 150 o. s. ř. v konkrétní věci je záležitostí obecného soudu. Ústavnímu soudu proto zásadně nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro použití daného ustanovení (srov. usnesení ze dne 19. 1. 2006 sp. zn. I. ÚS 389/05). Jde o nezávislé diskreční oprávnění obecných soudů. Na obecném soudu je, aby uvážil, které z ustanovení občanského soudního řádu upravujících přiznání nákladů řízení je v konkrétním případě nejvhodněji a v souladu se zákonem použitelným. Tím spíše však podle Ústavního soudu úvaha o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu § 150 o. s. ř., musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci, takže nemůže jít o projev volné úvahy či dokonce libovůle soudu, nýbrž o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek [srov. nález ze dne 13. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 191/06 (N 162/42 SbNU 339)], ke kterým podle již ustálené judikatury (viz výše) náleží rovněž respektování zásad kontradiktornosti řízení a tzv. rovnosti zbraní.
18. S ohledem na to, co bylo právě uvedeno, je třeba konstatovat, že k požadavkům na řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny náleží rovněž respektování zásad kontradiktorního řízení, z nichž vyplývá právo účastníků seznámit se s každým důkazem nebo vyjádřením, jejichž účelem je ovlivnit rozhodování soudu. Proto účastník musí mít možnost se k nim vyjádřit, a to i tehdy, hodlá-li obecný soud využít tzv. moderačního práva podle § 150 o. s. ř. Zásada kontradiktornosti řízení vyžaduje, aby soudy nezakládaly svá rozhodnutí na skutkových nebo právních otázkách, které nebyly projednány během soudního řízení a způsobily takový obrat, že ho nemohl předpokládat ani bdělý účastník. Uvedené zásady se vztahují i na spory v oblasti nákladů řízení, jak to vyplývá ze závěru shora uváděných či citových judikátů, i když jde až o druhotný aspekt procesu.
19. Není sporu o tom, že krajský soud měl pravomoc použít z moci úřední moderační právo podle § 150 o. s. ř. Jediným sporným bodem z hlediska práva na kontradiktorní řízení je skutečnost, že účastníci nebyli výslovně informováni o tom, že má v úmyslu § 150 o. s. ř. použít. Tato skutečnost vyplývá zejména ze soudního spisu (na č. l. 159 až 161), ze kterého se podává, že krajský soud účastníky řízení ve výše uvedeném smyslu nepoučil, když rozhodl bez jednání po předložení věci okresním soudem (viz předkládací zpráva).
20. V úvahu zde nepřichází ani možnost argumentace, na jejímž základě by stěžovatelka mohla aplikaci § 150 o. s. ř. krajským soudem předpokládat, neboť ten již dříve rozhodl o tom, že vedlejší účastnice je z 90 % osvobozena od soudních poplatků. V souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu [srov. již výše uvedené nálezy a také srov. např. nálezy ze dne 13. 2. 2018 sp. zn. III. ÚS 2397/17 (N 23/88 SbNU 301), ze dne 22. 2. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1610/16, ze dne 25. 8. 2015 sp. zn. I. ÚS 1593/15 (N 156/78 SbNU 353), ze dne 3. 3. 2009 sp. zn. IV. ÚS 215/09 (N 44/52 SbNU 443) či ze dne 6. 2. 2007 sp. zn. II. ÚS 828/06 (N 26/44 SbNU 309)] byl krajský soud, který měl v úmyslu použít § 150 o. s. ř., povinen "vytvořit procesní prostor" umožňující účastníkům řízení vyjádřit své stanovisko k případnému použití tohoto ustanovení. I když právní profesionál (zkušený právní zástupce) ví o tom, že soud může použít § 150 o. s. ř., a může kdykoliv z vlastního popudu sdělit stanovisko svého klienta k této otázce, může nicméně v této záležitosti očekávat, že bude výslovně vyzván, aby se k této otázce vyjádřil, jak to vyplývá ze shora uvedených rozhodnutí, která takový požadavek obsahují.
VI.
Závěr
21. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem plynoucím z judikatury Nejvyššího soudu, Ústavního soudu i Evropského soudu i k dodržování požadavků řádně vedeného soudního řízení při rozhodování o jeho nákladech, k povaze okolností, za nichž krajský soud rozhodl o náhradě nákladů řízení, a vzhledem k významu této věci pro stěžovatelku, dospěl Ústavní soud k názoru, že z práva na kontradiktorní řízení v předmětné civilní věci vyplývá, že stěžovatelka měla právo být krajským soudem výslovně vyzvána, aby ve vhodném okamžiku vyjádřila své stanovisko k případnému použití § 150 o. s. ř. Jelikož se tak nestalo, nezbývá než uzavřít, že právo stěžovatelky na soudní ochranu bylo porušeno, jak je ve výroku uvedeno; došlo tedy k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
22. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a napadené usnesení krajského soudu podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Vzhledem k tomu, že od ústního jednání nebylo možno očekávat další objasnění věci, Ústavní soud od něj podle § 44 věty první zákona o Ústavním soudu upustil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 25. ledna 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu
Odlišné stanovisko soudce Josefa Fialy k výrokům nálezu ve věci sp. zn. IV. ÚS 3199/21 a jeho odůvodnění
V souladu s § 22 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, podávám odlišné stanovisko k výrokům nálezu ve věci sp. zn. IV. ÚS 3199/21 a jeho odůvodnění:
1. Podle mého názoru nebylo napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") porušeno stěžovatelčino právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Porušení základních práv je odůvodněno zjištěním, že stěžovatelka měla právo být krajským soudem výslovně vyzvána, aby ve vhodném okamžiku vyjádřila své stanovisko k případnému použití § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, přičemž toto právo plyne z práva na kontradiktorní řízení. Protože se tak nestalo, Ústavní soud konstatoval porušení jejího práva na soudní ochranu.
3. Z ústavní stížnosti (III. část) se podává, že podle názoru stěžovatelky nebylo namístě použití moderačního práva zakotveného v uvedeném ustanovení, přičemž polemizuje s hodnocením majetkových poměrů vedlejší účastnice, tvrdí, že krajský soud nezohledňuje další okolnosti případu (tyto okolnosti konkretizuje a dodává, že byly již uvedeny v jejím vyjádření k žalobě). Je tedy evidentní, že stěžovatelka napadá samotnou aplikaci tohoto ustanovení, tj. naplnění předpokladů pro uplatnění moderačního práva; nenamítá však, že by neměla prostor se k jeho použití vyjádřit.
4. Konstatuji, že úkolem Ústavního soudu není, aby za stěžovatelku předkládal argumenty na podporu její ústavní stížnosti. Protože stěžovatelka nevznesla námitku o nemožnosti vyjádřit své stanovisko, měla být její ústavní stížnost odmítnuta [podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu] pro její zjevnou neopodstatněnost, ev. nálezem zamítnuta (podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) pro její nedůvodnost.
V Brně 25. ledna 2022
Josef Fiala
Autor: US