// Profipravo.cz / Náklady řízení 04.02.2022

ÚS: Náhrada nákladů řízení; formální procesní zavinění

Z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, které zaručuje právo na soudní ochranu, lze dovodit legitimní očekávání každého, že bude-li postupovat v souladu se zákonem a s konkrétními pokyny soudu, povede to v případě úspěchu ve sporu k vydání reálně vykonatelného rozhodnutí. Při rozhodování o povinnosti k náhradě nákladů řízení se proto soud nemá zabývat pouze formálním procesním zaviněním na zastavení řízení, pokud dříve ani obecné soudy chybnou formulaci v podání stěžovatelky neodhalily a vydávaly opakovaně rozhodnutí, kterým měly účastníkem řízení formulovaný návrh za správný.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 2856/21, ze dne 18. 1. 2022

vytisknout článek


UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.

Z odůvodnění:


I. Průběh řízení před Ústavním soudem, podstatný obsah spisu a rekapitulace ústavní stížnosti

A.

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhá zrušení výše označených výroků usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny, právo na ochranu legitimního očekávání ve smyslu zmnožení jejího majetku podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny. Dále stěžovatelka namítá porušení principu rovnosti podle čl. 1 Listiny a porušení principu přednosti občana před státem podle čl. 1 a čl. 2 odst. 1 a 3 Ústavy a podle čl. 2 odst. 2 Listiny.

2. Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu Okresního soudu v Příbrami (dále jen "okresní soud") sp. zn. 9 EXE 3614/2019 Ústavní soud zjistil, že okresní soud usnesením ze dne 31. 10. 2020, č. j. 9 EXE 3614/2019-86, zamítl návrh povinné R. K. na zastavení exekuce. Okresní soud totiž učinil závěr, že složila-li povinná na účet soudního exekutora částku 1.700.000 Kč, pak tím zástavní právo nezaniklo, neboť cena zástavy (blíže specifikované bytové jednotky) činí 3.400.000 Kč a zajištěná pohledávka tak nebyla zcela uspokojena. Okresní soud přitom vyšel z toho, že v řízení vedeném pod sp. zn. 9 EXE 3614/2019 pověřil soudního exekutora Mgr. J. K., Exekutorský úřad F., vedením exekuce k vymáhání pohledávky ve výši 4.024.325,96 Kč prodejem zástavy. Exekučním titulem v dané věci přitom bylo usnesení Městského soudu v Brně ze dne 12. 10. 2016 č. j. 51 C 48/2016-23, jímž bylo ve věci stěžovatelky jako žalobkyně v řízení o soudním prodeji zástavy rozhodnuto, že se nařizuje prodej zástavy (bytové jednotky).

3. K odvolání povinné změnil krajský soud nyní napadeným usnesením rozhodnutí okresního soudu tak, že se předmětná exekuce zastavuje (výrok I.), uložil stěžovatelce povinnost zaplatit povinné na náhradě nákladů exekučního řízení částku 18.997 Kč (výrok II.), stanovil jí povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi na nákladech exekuce 12.330 Kč (výrok III.) a konečně stěžovatelce stanovil povinnost zaplatit povinné na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 23.374 Kč (výrok IV.). K zastavení exekuce krajský soud přistoupil proto, že stěžovatelka jako zástavní věřitelka zajištěnou pohledávku označila ve svém návrhu pouze v rámci tvrzení, nikoliv žalobním petitem, a ani okresní soud (aniž by stěžovatelku vyzval k odstranění této vady) ve výroku svého usnesení ze dne 12. 10. 2016, č. j. 51 C 48/2016-23, o nařízení prodeje zástavy uvedenou pohledávku včetně jejího příslušenství ve výroku tohoto usnesení neoznačil (nápravu v tomto směru nezjednal ani odvolací soud). Proto krajský soud uzavřel, že usnesení o nařízení soudního prodeje zástavy, které neobsahuje označení výše zajištěné pohledávky, popřípadě též výši jejího příslušenství, je z materiálního hlediska nevykonatelné. O náhradě nákladů řízení pak krajský soud rozhodl v rámci výroků napadených ústavní stížností na základě kritéria procesního zavinění podle ustanovení § 89 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekuční řád" nebo "e. ř."), kdy stěžovatelka jako oprávněná podle názoru krajského soudu navrhla provedení exekuce na základě materiálně nevykonatelného exekučního titulu. Zavinila tedy, že exekuční řízení muselo být zastaveno.

B.

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména namítá, že krajský soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodl zcela formalisticky bez zohlednění podstaty věci. Materiální nevykonatelnost exekučního titulu přitom byla v prvé řadě zaviněna samotným soudem, který si měl být nedostatku v podání stěžovatelky vědom, nikoliv tento nedostatek bez dalšího převzít. Pokud k odstranění vadného petitu při rozhodování o nařízení soudního prodeje zástavy nepřistoupily samotné soudy, musela stěžovatelka, chtěla-li docílit odklízení vadného exekučního titulu, postupovat tak, že navrhla provedení exekuce, aby dostála podmínkám pro podání žaloby pro zmatečnost podle § 229 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "o. s. ř."). Stěžovatelka v této souvislosti opětovně zdůrazňuje, že to měly být obecné soudy, kdo ji měly vyzvat ke změně žalobního petitu. Stěžovatelka v ústavní stížnosti dále odkazuje zejména na nález sp. zn. I. ÚS 350/04 ze dne 15. 9. 2004 (N 130/34 SbNU 317; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz), podle něhož - zjednodušeně řečeno - důvody materiální nevykonatelnosti jinak pravomocného soudního rozhodnutí, které mají za následek následný neúspěch oprávněného v exekučním řízení, se musí odrazit v rozhodnutí exekučního soudu o povinnosti k náhradě nákladů řízení tak, že ve prospěch oprávněného aplikuje moderační právo podle § 150 o. s. ř.


II. Vyjádření účastníka řízení

5. Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti souhlasil se základním argumentačním východiskem stěžovatelky, že nevykonatelný exekuční titul v její věci vydal Městský soud v Brně a ten byl potvrzen Krajským soudem v Brně, když oba soudy vyhověly žalobě podané stěžovatelkou. Na druhou stranu však nelze přehlížet, že judikatura k tomu, jaký má být obsah exekučního titulu pro soudní prodej zástavy, se ustálila již v roce 2008 a od té doby se nezměnila. Stěžovatelka byla v řízení zastoupena advokátem a měla tedy vědět, jaké jsou náležitosti k tomu, aby byl exekuční titul vykonatelný. Krajský soud nesouhlasí s tvrzením, že stěžovatelka měla snad exekuci zahájit z důvodu, že chtěla dosáhnout jejího zastavení, aby pak proti nevykonatelnému exekučnímu titulu mohla podat žalobu pro zmatečnost, neboť se skutečností, že soudní rozhodnutí jako exekuční titul v dané věci není vykonatelné, stěžovatelku seznámil právě až krajský soud. Ostatně pokud by stěžovatelka podala návrh na exekuci s vědomím, že tato bude zastavena pro nevykonatelnost s ohledem na vady exekučního titulu, musela by si být vědoma toho, že ponese náklady řízení. Krajský soud nadto neshledal důvody, pro které by povinnost k úhradě náhrady nákladů exekučního řízení měl přenést na účastníka, který zastavení exekučního řízení nezavinil. Zastavení exekučního řízení přitom zavinila stěžovatelka, která soudům navrhla nesprávné znění výroku usnesení o soudním prodeji zástavy. Na tom prý nic nemění ani okolnost, že soudy si tohoto pochybení nevšimly a takto stěžovatelkou nesprávně formulovaný výrok do svého usnesení převzaly. Z těchto důvodů se krajský soud domnívá, že stížnost není důvodná.

6. Povinná i soudní exekutor se přes výzvu Ústavního soudu k ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřili. Proto Ústavní soud v souladu s uděleným poučením konstatuje, že se postavení vedlejších účastníků vzdali.

7. Vyjádření účastníka řízení Ústavní soud nezasílal stěžovatelce k replice, neboť toto zásadně nepřesahuje rámec argumentace ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí.

III. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a do rozhodovací činnosti obecných soudů může zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody. V nyní posuzovaném případě takové porušení shledal, neboť krajský soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení nezohlednil závěry nálezové judikatury Ústavního soudu (jak bude vysvětleno níže), byť tyto na nyní posuzovanou věc dopadají. Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy přitom platí, že vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby. Platí přitom [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 3. 1997 sp. zn. I. ÚS 70/96 (N 29/7 SbNU 191); nález sp. zn. Pl. ÚS 41/02 ze dne 28. 1. (N 10/32 SbNU 61; 98/2004 Sb.) a další], že právní názor obsažený v odůvodnění nálezu Ústavního soudu - má-li obecnou povahu - je závazný při řešení typově shodných případů. Je tomu tak mj. proto, že jde ve svém důsledku o způsob interpretace a aplikace Ústavy, Listiny či mezinárodních závazků, který má být jednotný a předvídatelný. Závaznost nálezů Ústavního soudu totiž plyne rovněž z obecného principu rovnosti v právech podle čl. 1 věty prvé Listiny, neboť rovnost v právech ve vztahu k obecným soudům zakládá i právo na předvídatelné rozhodování v obdobných případech, čímž vylučuje libovůli při aplikaci práva. Za porušení principu rovnosti v právech je pak nutno považovat zejména ty případy, kdy obecný soud neposkytne účastníkům ochranu jejich základních práv a svobod, ačkoliv tato byla ve skutkově obdobných případech Ústavním soudem přiznána.

9. Rozhodnutí Ústavního soudu tedy představují závazná interpretační vodítka pro rozhodování ve skutkově a právně obdobných věcech, od nichž je sice možné se odklonit, to ovšem pouze ve výjimečných a racionálně odůvodněných případech. Judikatura Ústavního soudu přitom zavazuje rovněž samotný Ústavní soud, resp. jeho jednotlivé senáty, s výjimkou případu uvedeného v ustanovení § 23 zákona o Ústavním soudu, podle něhož dospěje-li senát v souvislosti se svou rozhodovací činností k právnímu názoru odchylnému od právního názoru Ústavního soudu vysloveného v nálezu, předloží otázku k posouzení plénu; stanoviskem pléna je ovšem senát v dalším řízení vázán.

10. Závaznost judikatury Ústavního soudu bezesporu platí i v případech, kdy je Ústavní soud konfrontován s problematikou nákladů řízení, byť se k ní obecně staví zdrženlivě a podrobuje ji toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Ačkoliv totiž i rozhodnutí o nákladech řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníků řízení, samotný spor o náklady řízení většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit jejich základní práva a svobody. Na druhou stranu však Ústavní soud zdůrazňuje, že i rozhodování o nákladech soudního řízení tvoří integrální součást soudního řízení jako celku, takže i v tomto případě je nutno respektovat ústavně zaručená práva účastníků [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2570/10 ze dne 28. 5. 2013 (N 95/69 SbNU 457); nález sp. zn. I. ÚS 887/15 ze dne 15. 12. 2015 (N 213/79 SbNU 433); a nález sp. zn. I. ÚS 672/03 ze dne 11. 2. 2004 (N 17/32 SbNU 163)]. Výrok o náhradě nákladů řízení tak musí odpovídat průběhu a výsledku řízení. Ve vztahu k zásadě úspěchu ve věci, která je hlavní zásadou ovládající rozhodování o nákladech civilního řízení, pak Ústavní soud opakovaně připomněl, že poměřovat úspěch a neúspěch ve věci nelze jen tím, jak bylo o konkrétním návrhu rozhodnuto, ale je třeba je posuzovat v širších souvislostech. Ani rozhodování o nákladech řízení tak nesmí být jen mechanickým posuzováním výsledku sporu bez komplexního zhodnocení rozhodnutí v meritu věci. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má být zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení [viz nález sp. zn. I. ÚS 660/11 ze dne 20. 11. 2012 (N 190/67 SbNU 285); nález sp. zn. I. ÚS 2904/16 ze dne 6. 2. 2017 (N 22/84 SbNU 283), bod 18; či nález sp. zn. I. ÚS 613/18 ze dne 14. 8. 2019, bod 16].

11. Již z odůvodnění shora zmíněného nálezu sp. zn. I. ÚS 350/04 se podává, že v tehdy posuzovaném případě stěžovatelé podali návrh na výkon rozhodnutí o povolení prodeje zástavy, o němž se domnívali, že je rozhodnutím bezvadným, čímž realizovali svůj právní nárok stvrzený soudem (podobně jako nyní stěžovatelka). Stěžovatelé postupovali v dobré víře ve správnost rozhodnutí soudu, které považovali za vykonatelný titul. Exekuční soud ale dospěl k závěru, že příslušné rozhodnutí není materiálně vykonatelné pro absenci jedné z náležitostí rozhodnutí a návrh stěžovatelů na výkon rozhodnutí proto zamítnul, což se podle něj muselo odrazit též v rozhodování o náhradě nákladů, jež povinnému v řízení vznikly. Tuto úvahu exekučního soudu Ústavní soud přímo nezpochybnil, ovšem zdůraznil, že vykonatelnost rozhodnutí, zahrnující v sobě implicitně též princip presumpce správnosti aktů státu včetně soudních rozhodnutí, je jednou z podstatných atributů poskytování soudní ochrany právům a právem chráněným zájmům jednotlivce tak, jak je zaručena čl. 36 odst. 1 Listiny. Pokud ovšem obecný soud jednotlivci sice poskytne právní ochranu, nicméně taková ochrana není v konečném důsledku orgány veřejné moci vynutitelná, jde o situaci obdobnou tomu, jako by stát takovou ochranu neposkytl vůbec. Jinak řečeno, každému vzniká v řízení před orgánem veřejné moci legitimní očekávání, že bude-li postupovat v souladu se zákonem a s konkrétními pokyny tohoto orgánu, povede to v případě úspěchu ve sporu k vydání reálně vykonatelného rozhodnutí [srov. k tomu též nález sp. zn. IV. ÚS 525/02 ze dne 11. 11. 2003 (N 131/31 SbNU 173)]. Na tomto základním východisku pak podle Ústavního soudu nemůže nic změnit ani skutečnost, že důsledky reálné nevykonatelnosti jinak již pravomocného rozhodnutí obecného soudu právní řád umožnuje v zákonem definovaných případech eliminovat, když nevykonatelné rozhodnutí soudu lze napadnout žalobou pro zmatečnost [v podmínkách nyní posuzované věci jde o ustanovení § 229 odst. 2 písm. c) o. s. ř.].

12. Není přitom podle nálezu sp. zn. I. ÚS 350/04 povinností oprávněného, aby exekučnímu soudu pro účely jeho rozhodování o náhradě nákladů řízení sděloval, zda následně hodlá uvedenou žalobu pro zmatečnost podat či nikoli. Naopak vydá-li soud materiálně nevykonatelné rozhodnutí, pročež není v exekučním řízení pokračováno [exekuční soud rozhodne, že se exekuční řízení zastavuje (jako v nyní posuzovaném případě) nebo že se návrh na výkon rozhodnutí zamítá (jako v případě skutkových okolností nálezu sp. zn. I. ÚS 350/04)], musí exekuční soud výslovně zvažovat, zda v takovém případě nejsou dány podmínky pro aplikaci § 150 o. s. ř., podle něhož mj. platí, že jsou-li v daném případě důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Je-li přitom účelem soudního řízení poskytování soudní ochrany právům, pak okolnostmi ovlivňujícími povinnost nahradit náklady řízení nemohou být pouze skutečnosti stojící na straně účastníků řízení (typicky majetkové a sociální poměry účastníků řízení), nýbrž také další skutečnosti týkající se věci jako takové, počítaje v to právě překážku vykonatelnosti exekučního titulu, tedy okolnost bránící exekučnímu soudu v tom, aby poskytoval ochranu právům. Na základě těchto úvah dospěl přitom Ústavní soud ve stěžovatelkou odkazovaném nálezu k tomu, že vydá-li soud materiálně nevykonatelné rozhodnutí, má zásadně ve prospěch oprávněného aplikovat § 150 o. s. ř. (nejsou-li zde okolnosti svědčící pro rozhodnutí jiné). Postup opačný - tedy rozhodnutím o povinnosti oprávněného nahradit povinnému náklady řízení - totiž jen prohlubuje stav, kdy oprávněnému není efektivně poskytována soudní ochrana.

13. Jak přitom plyne již jen z odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí, krajský soud se při svých úvahách, upínajících se k rozhodnutí o povinnosti stěžovatelky k náhradě nákladů řízení, zabýval jen formálním kritériem procesního zavinění na zastavení řízení, které shledal na straně stěžovatelky. Vůbec však nezvážil okolnost, že ani obecné soudy chybnou formulaci v podání stěžovatelky neodhalily a právě naopak (podobně jako v případě nálezu sp. zn. I. ÚS 350/04) vydávaly opakovaně rozhodnutí, kterým měly stěžovatelkou formulovaný návrh za správný. Tento chybný postup obecných soudů přitom podle Ústavního soudu nelze relativizovat tím (ačkoliv to krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti minimálně naznačuje), že stěžovatelka byla v době podání žaloby zastoupena osobou znalou práva - tedy advokátem; princip zvýšené odpovědnosti soudu za správnost jeho rozhodnutí nebo postupu v řízení jde ostatně dovodit z četné nálezové judikatury Ústavního soudu [srov. k tomu např. stěžovatelkou odkazované nálezy sp. zn. I. ÚS 799/11 ze dne 4. 8. 2011 (N 141/62 SbNU 195) a sp. zn. I. ÚS 3336/09 ze dne 18. 2. 2010 (N 31/56 SbNU 353) anebo kontextuálně také nález nález sp. zn. II. ÚS 2062/14 ze dne 25. 10. 2016 (N 198/83 SbNU 185)]. Soudem způsobené pochybení by nadto nemělo - lze-li nalézt jiný způsob nápravy - vést automaticky k tomu, aby takto postižený účastník řízení musel vyvolat řízení další, například o náhradě škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem způsobeným orgány veřejné moci.

14. Z vyžádaného spisového materiálu navíc vyplývá (srov. č. l. 152), že během řízení stěžovatelka uznala krajským soudem nově předestřený právní názor, že exekuční titul je nevykonatelný, když jinak ovšem v řízení nebylo - přes opakovanou argumentační aktivitu povinné - pochyb, že by stěžovatelkou v exekučním řízení požadované plnění (které povinná dobrovolně nehradila) nebylo po právu. To Ústavní soud uvádí především v návaznosti na argument krajského soudu, že v řízení nebyly dány okolnosti, pro které by bylo lze shledat spravedlivým přenesení povinnosti k náhradě nákladů řízení na ty účastníky, kteří podle krajského soudu zastavení exekučního řízení nezavinili; takto přitom krajský soud argumentuje, přestože i povinná byla minimálně v rámci exekučního řízení zastoupena osobou znalou práva (advokátem) a osobou znalou práva je rovněž soudem pověřený exekutor. Vedle toho stěžovatelka právě ve svém přípisu založeném na č. l. 152 soudního spisu konstatuje, že s ohledem na krajským soudem předestřený právní názor o nevykonatelnosti exekučního titulu bude nutno podat žalobu pro zmatečnost, aby byl nevykonatelný exekuční titul zrušen. Právě v kontextu tohoto sdělení je pak v ústavní stížnosti žaloba pro zmatečnost opětovně uvedena.

15. Za daného stavu tedy ani podle opakovaně zmiňovaného závazného nálezu nelze vycházet bez dalšího z toho, že to byla jen stěžovatelka, kdo způsobil materiální nevykonatelnost soudního rozhodnutí. Krajský soud se ovšem v odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení tímto aspektem vůbec nezabýval a ani nezvážil existenci důvodů pro aplikaci § 150 o. s. ř., byť mu tato povinnost - neshledal-li v jím posuzovaném případě výrazné odlišnosti - plyne právě z výše citovaného nálezu Ústavního soudu.

16. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než v záhlaví uvedené rozhodnutí (resp. napadené výroky) zrušit podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť je rozporné s citovanou nálezovou judikaturu Ústavního soudu. Došlo tak k porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.

Autor: US

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů