// Profipravo.cz / Náklady řízení 06.08.2020
ÚS: Náhrada nákladů řízení a právo na efektivní soudní ochranu
Ač jde o rozhodování o nákladech řízení, i taková rozhodnutí mají potenciál, jde-li o vadnost kvalifikovanou, svým významem zasáhnout do sféry práva účastníka na efektivní soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1, resp. i do práva na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Takovou kvalifikovanou vadou trpí výrok o nákladech řízení, v němž soud přehlédl, že náklady tvoří v souladu s § 57 odst. 1 zákona č. 500/2001 Sb., soudního řádu správního, mj. i zaplacený soudní poplatek, na jehož úhradu měl úspěšný žalobce nepochybně nárok.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 901/20, ze dne 30. 6. 2020
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výroku II. v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i do práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny, a rovněž byla porušena i zásada rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Stěžovatelka se správní žalobou domáhala zrušení rozhodnutí vydaného vedlejším účastníkem řízení ze dne 20. 3. 2019 č. j. OD 220/19-2/67.1/19050/Li, KULK 2166/2019 ve spojení s rozhodnutím Magistrátu města Jablonec nad Nisou ze dne 4. 1. 2019 sp. zn. 1847/2018/SPR/OPŘ/985-Dpř/Šá, č. j. 1184/2019, jimiž byla uznána vinnou ze spáchání přestupku neoprávněného stání na chodníku podle § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, za což jí byla udělena pokuta ve výši 1 500 Kč.
3. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 22. 1. 2020 č. j. 73 A 3/2019-24 výrokem I. napadená správní rozhodnutí pro vady řízení zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení vedlejšímu účastníkovi řízení. Výrokem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Krajský soud uvedl, že stěžovatelka sice měla v řízení úspěch a podle § 60 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, by jí náležela náhrada důvodně vynaložených nákladů, avšak stěžovatelka žádné jí vzniklé náklady neprokázala. Na stěžovatelkou požadovanou paušální náhradu nákladů řízení ve výši 300 Kč za každý úkon v řízení pak nárok neměla, neboť nebyla v řízení zastoupena. V této souvislosti odkázal krajský soud na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2015 č. j. 6 As 135/2015-79, podle něhož soud ve správním soudnictví nemůže přiznat procesně nezastoupenému navrhovateli (potažmo žalobci) náhradu nákladů řízení stanovenou paušální částkou podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů, nýbrž musí vycházet z nákladů, jejichž vynaložení navrhovatel (potažmo žalobce) soudu prokáže (§ 57 odst. 1 soudního řádu správního).
4. Následný návrh stěžovatelky na opravu nebo doplnění výrokové části rozsudku, jímž stěžovatelka požadovala, aby jí krajský soud přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 3 000 Kč za zaplacený soudní poplatek, krajský soud usnesením ze dne 5. 2. 2020 č. j. 73 A 3/2019-31 zamítl. K tomu uvedl, že podmínky pro vydání doplňujícího rozsudku podle § 166 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 54 soudního řádu správního nebyly splněny, neboť bylo rozhodnuto o celém předmětu řízení včetně nákladů řízení.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Krajskému soudu vytýká, že neodůvodnil, proč jí jako úspěšné žalobkyni v souladu s nálezovou judikaturou Ústavního soudu [viz nález ze dne 7. 10. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 39/13 (N 188/75 SbNU 95); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz] nepřiznal náhradu za uhrazený soudní poplatek ve výši 3 000 Kč a paušální náhradu 300 Kč za každý provedený úkon. Stěžovatelka přitom požadovala úhradu veškerých nákladů řízení. Domnívá se, že byť nebyla v řízení zastoupena, není důvod pro nepřiznání náhrady nákladů řízení (přinejmenším za zaplacený soudní poplatek). Krajský soud svým postupem porušil kogentní normu a vybočil se standardů právního výkladu a jeho rozhodnutí rovněž představuje nepředvídatelnou interpretační libovůli.
III.
Vyjádření účastníka řízení
6. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zaslal ústavní stížnost k vyjádření krajskému soudu a vedlejšímu účastníkovi řízení. Od krajského soudu si rovněž vyžádal příslušný spis.
7. Krajský soud jako účastník řízení ve vyjádření připustil pochybení v tom směru, že opomenul přiznat stěžovatelce náhradu za zaplacený soudní poplatek, neboť se argumentačně soustředil na jí vznesený nárok na paušální náhradu za jednotlivé úkony v řízení. Stěžovatelčin následný návrh na doplnění či opravu rozsudku musel usnesením ze dne 5. 2. 2020 č. j. 73 A 3/2019-31 zamítnout, neboť rozsudkem byl vyčerpán celý předmět řízení a výrok II. koresponduje odůvodnění. S ohledem na judikaturu Nejvyššího správního soudu (viz rozsudek ze dne 21. 2. 2007 č. j. 4 Ans 3/2006-123) krajský soud nebyl oprávněn sám do svého rozsudku za účelem opravy nákladového výroku zasahovat.
8. Vedlejší účastník řízení se ve stanovené lhůtě nevyjádřil.
9. Vyjádření krajského soudu zaslal Ústavní soud stěžovatelce k replice, ta však již nereagovala.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud při posuzování důvodnosti ústavní stížnosti vyšel z toho, že mu jako orgánu ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který není součástí soustavy soudů (srov. čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), nepřísluší výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností; k takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce a nerespektují tak hodnotový základ právního řádu daný ústavním pořádkem a mezinárodními závazky České republiky [čl. 87 odst. 1 písm. d) a čl. 1 odst. 1 Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
12. Stěžovatelka v ústavní stížnosti především namítá, že krajský soud, který jí jako úspěšné žalobkyni nepřiznal v rozporu s § 60 odst. 1 soudního řádu správního náhradu nákladů řízení, porušil její ústavně zaručené právo na soudní ochranu, jakož i právo na ochranu vlastnictví.
13. I když si je Ústavní soud vědom, že v daném případě jde o tzv. bagatelní věc, která zpravidla nemůže dosáhnout ústavněprávní roviny, současně však vždy zdůrazňuje, že zákonem stanovená částka nemůže být absolutní či jedinou mezní hranicí pro připuštění ústavněprávního přezkumu bagatelních věcí. Ani u těchto věcí nelze slevit ze základních principů, na nichž je založen řádný proces [srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014 sp. zn. IV. ÚS 4546/12 (N 44/72 SbNU 509)].
14. Stejně tak Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že se ve své rozhodovací praxi k otázce náhrady nákladů řízení vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [usnesení ze dne 1. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 27. 5. 1998 sp. zn. II. ÚS 130/98, ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02, ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307) a ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí se zásadou, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení z výkladového nebo aplikačního standardu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou libovůli.
15. V nálezu ze dne 30. 4. 2008 sp. zn. III. ÚS 1817/07 (N 81/49 SbNU 177) Ústavní soud zdůraznil, že "z hlediska kritérií spravedlivého procesu otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavně právní dimenze ... pokud v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu je obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti". Podle právního názoru vysloveného v nálezu ze dne 12. 11. 2007 sp. zn. I. ÚS 1531/07 (N 189/47 SbNU 461) "otázka náhrady nákladů ... dosahuje ústavně právní dimenze" zejména tehdy, jestliže "postup soudu vybočuje z pravidel upravujících toto řízení v důsledku závažného pochybení soudu". To pak platí i tehdy, stane-li se tak z důvodu nedostatečného seznámení se s obsahem příslušného spisového materiálu (nález ze dne 28. 6. 2007 sp. zn. III. ÚS 290/06; N 108/45 SbNU 459); proto ani výrok založený "na věcně nesprávných argumentech" nemůže požadavkům spravedlivého procesu dostát.
16. Jinak řečeno, ač jde o rozhodování o nákladech řízení, považuje Ústavní soud - přes svoji deklarovanou zdrženlivost - za nutné vyslovit, že i taková rozhodnutí mají potenciál, jde-li o vadnost kvalifikovanou (viz výše), svým významem zasáhnout do sféry práva účastníka na efektivní soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. i do práva na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
17. Uvedené závěry jsou významné též pro posouzení postupu a rozhodnutí krajského soudu, neboť těmito "kvalifikovanými" vadami napadené rozhodnutí ve výroku o nákladech řízení vskutku trpí. Krajský soud sice správně aplikoval § 60 odst. 1 soudního řádu správního, avšak, jak ostatně sám připustil ve vyjádření k ústavní stížnosti, přehlédl, že náklady tvoří v souladu s § 57 odst. 1 soudního řádu správního mj. i zaplacený soudní poplatek. Nepřiznal-li tedy krajský soud úspěšné stěžovatelce náhradu za zaplacený soudní poplatek ve výši 3 000 Kč, na který měla nepochybně nárok, postupoval v rozporu s výše uvedeným ustanovením soudního řádu správního. V důsledku tohoto opomenutí (byť neúmyslného) a nesprávným postupem krajského soudu tak bylo zasaženo do ústavně zaručeného práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i do práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť byla nucena vynaložit peněžní prostředky, k jejichž náhradě byla oprávněna.
18. Naopak co se týče námitky, že nezastoupené stěžovatelce nebyla v řízení o správní žalobě přiznána paušální náhrada nákladů řízení za jednotlivé úkony, nespatřuje Ústavní soud v postupu krajského soudu žádné pochybení. Proti závěrům vyplývajícím z krajským soudem odkazovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2015 č. j. 6 As 135/2015-79, podle něhož nelze v soudním řízení správním přiznat procesně nezastoupenému navrhovateli (potažmo v jiných případech žalobci) náhradu nákladů řízení stanovené paušální částkou podle advokátního tarifu, nýbrž musí i nadále vycházet z nákladů, jejichž vynaložení navrhovatel (potažmo žalobce) soudu prokáže, nemá Ústavní soud žádné výhrady. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka žádné (s výjimkou uhrazeného soudního poplatku) jí vzniklé výdaje neprokázala, nemohlo jí být v tomto směru vyhověno.
19. Ústavní soud z výše uvedených důvodů ústavní stížnosti vyhověl a napadené rozhodnutí ve výroku II. podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Takto rozhodl bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání, neboť měl za to, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
Autor: US