// Profipravo.cz / Dokazování 03.02.2022
Stanovení rozsahu a výše investic ze SJM na výlučný majetek
Judikatura v zájmu spravedlivého vypořádání vztahů mezi účastníky řízení o vypořádání společného jmění manželů a při vědomí obtížnosti dokázat vynaložené investice a jejich výši doklady připouští, aby v případě, že je prokázáno, že investice ze společného majetku v SJM na výlučný majetek jednoho z manželů byly skutečně vynaloženy, a je v zásadě zřejmé, na co byly vynaloženy, připouští tam, kde je to vzhledem k individuálním okolnostem věci namístě, aby rozsah a výše investic vynaložených na rekonstrukci domu ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů byla za podmínek § 136 o. s. ř. stanovena úvahou soudu; tím spíše je třeba připustit její stanovení znaleckým posudkem, ve kterém znalec popíše jednotlivé práce a určí celkové náklady, které bylo v rozhodné době třeba na takovou rekonstrukci vynaložit (nikoliv tedy zhodnocení věci či „hodnotu rekonstrukce“). Není žádný důvod vyloučit pro tyto případy to, co se uvádí v § 125 o. s. ř. Znalec přihlédne k dokladům, které jsou k dispozici a ke skutečnostem, které vyšly najevo, jejich posouzení je však již věcí jeho odborných znalostí.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1541/2021, ze dne 26. 10. 2021
Dotčené předpisy:
§ 149 odst. 2 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 125 o. s. ř.
Kategorie: společné jmění manželů; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala vypořádání společného jmění manželů, které zaniklo rozvodem manželství účastníků. Předmětem rozhodnutí soudů i dovolání zůstaly investice vynaložené ze společného jmění manželů (dále „SJM“) na výlučný majetek žalovaného. O tom, že takové investice byly vynaloženy, nebylo sporu, stejně jako že část stavby byla provedena svépomocí; sporný však zůstal rozsah investic i jejich výše.
Okresní soud v Trutnově („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 8. 2020, č. j. 7 C 134/2015-436, uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni 768 545 Kč, a to tak, že 305 000 Kč je povinen zaplatit do 3 dnů od právní moci rozsudku a 463 545 Kč do 3 měsíců od právní moci rozsudku (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že manželství účastníků bylo uzavřeno 28. 3. 1992 a rozvedeno 23. 7. 2012; proto postupoval podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“). Žalovaný je výlučným vlastníkem zemědělské budovy na pozemcích parc. č. XY a XY v k. ú. XY. Za trvání manželství účastníci provedli přestavbu stodoly na truhlářskou dílnu a vestavbu bytové jednotky.
Již v žalobě navrhla žalobkyně vypořádání tohoto vnosu. Jednak byla provedena za 1.500.000 Kč přestavba spodní části zemědělské budovy ze stodoly na truhlářskou dílnu, jednak byla zrekonstruována za částku 1.359.690 Kč horní část vestavbou bytové jednotky. Na č. l. 11 spisu uvedla, že přestavba jedné části se „v té době“ hradila v hotovosti, z peněz, které účastníci postupně „vydělali“ (podobně i na č. l. 249), proto nemá k dispozici „příliš účtů“; předkládá jejich kopie, originály má údajně u sebe žalovaný, nebo je zničil. Dále byly práce hrazeny z úvěru u Českomoravské stavební spořitelny, a. s. – „ČMSS“. Žalobkyně popsala obecněji prováděné práce i náklady. Později (č. l. 56v. a násl. bod XI) doplnila skutková tvrzení tak, že konkretizovala vynaložené částky a uvedla, že o prováděných pracích vedla stavební deník, který přikládá k důkazu.
Žalovaný ve vyjádření k žalobě tvrdil, že stavbu dílny ve spodní části prováděl se svým otcem a především za jeho (otcovy?) peníze; to opakoval jak na č. l. 205v., kde uvedl, že jeho otec hradil větší část rekonstrukce, tak i v dalším řízení (toto tvrzení však bylo vyvráceno samotnou výpovědí otce žalovaného, podle které hradil jen náklady za dopravu). Dále vyšlo najevo, že se žalovaný vyučil truhlářem a podnikal v oboru truhlářství a podlahářství (č. l. 195). Uváděl, že bankovní úvěr u ČMSS byl čerpán i na jiné účely.
V průběhu řízení žalovaný opakovaně uváděl, že je na žalobkyni, kterou tíží povinnost tvrzení i důkazní břemeno, aby prokázala, jaké konkrétní společné prostředky a v jaké výši byly vynaloženy do nemovitostí v jeho výlučném vlastnictví.
Soud prvního stupně na návrh žalobkyně nařídil vypracování znaleckého posudku. Ze znaleckého posudku znalce Ing. V. P. č. 3/3450/2019 zjistil, že náklady v čase a místě obvyklé, které si vyžádalo provedení přestavby stodoly na truhlářskou dílnu, činí 1 118 205 Kč. „Indikovaná svépomoc“ činí podle znalce 29,61 %; znalec vzal do úvahy, že žalovaný je truhlář, s maximální 50 % svépomocí bylo uvažováno u truhlářských konstrukcí, u základových konstrukcí, u vodorovných a svislých nosných konstrukcí. U odborných prací byla uvažována minimální svépomoc ve výši 10 %. Obvyklé náklady na úpravu stodoly na truhlářskou dílnu s uplatněním svépomoci činí 787104 Kč. Náklady v čase a místě obvyklé, které si vyžádalo provedení vestavby bytu do podkroví objektu, činí 1 398 741 Kč. „Indikovaná svépomoc“ je podle znalce 31,12 %. Obvyklé náklady na vestavbu bytu s uplatněním svépomoci činí 963 453 Kč. Z výpovědi znalce Ing. V. P. bylo zjištěno, že znalec při stanovení obvyklých nákladů vycházel z oceňovací vyhlášky, která stanoví metodiku stanovení nákladových cen a která pracuje s koeficientem, který znalec v posudku použil. Při stanovení míry svépomoci se opíral o své odborné zkušenosti, asi 20 let oceňuje pro banky v souvislosti s poskytováním úvěrů na výstavbu obytných domů, z nichž některé jsou v určitém rozsahu prováděny svépomocí. Podle jeho znaleckého odhadu objem prostředků, které bylo nutno vynaložit na oceňovaných stavebních úpravách na dopravu, činí cca 5 % z „indikovaných nákladů“ před uplatněním svépomoci. Doklady, které jsou obsaženy ve spise, rozhodně nejsou na všechno, na co musely být vynaloženy náklady.
Ze znaleckého posudku znalce Ing. V. P. č. 8/3512/2020, kterým doplněn znalecký posudek č. 3/3450/2019, bylo zjištěno, že i po doložení dalších dokladů od žalovaného znalec setrval na závěrech svého původního znaleckého posudku. Předložené doklady mají na závěry znaleckého posudku pouze okrajový vliv. Tyto doklady a v nich uvedené částky nezahrnují veškeré konstrukce a práce, které byly vynaloženy v souvislosti s realizací posuzovaných staveb, některé doklady s realizací naopak nesouvisí, některé položky jsou nadhodnocené, některé jsou uvedeny duplicitně.
Z vyjádření znalce k námitkám žalovaného k doplňku znaleckého posudku soud zjistil, že náklady v čase a místě obvyklé nelze v žádném případě stanovit pouze na základě dokladů, které jsou obsaženy ve spise. Tyto doklady hodnotí znalec jako částečné informace. Náklady v čase obvyklé byly „indikovány“ s pomocí vyhlášek Ministerstva financí. Zvolený způsob ocenění dle znalce nejlépe umožňuje odpovědět na otázky položené soudem. Není možné realizovat požadavek žalovaného, aby znalec sečetl doložené doklady a následně se vyjádřil, jaký materiál v dokladech zaevidován není a tento ocenil ke dni provádění dle cenových map. Žádné cenové mapy materiálu neexistují.
Soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, že stavba byla v možném rozsahu prováděna svépomocí, pomáhali příbuzní a známí, včetně rodiny žalobkyně. Stavba byla financována především z naspořených prostředků účastníků a z úvěru u ČMSS, tedy ze společných prostředků, s výjimkou dopravy.
Soud uzavřel: „Je nesporné, že tyto prostředky byly investovány do nemovitosti ve výlučném vlastnictví žalovaného. Mezi účastníky je spor o výši takto investovaných prostředků. Dle názoru soudu nemůže jít k tíži žalobkyně, že s ohledem na dobu (během funkčního manželství) a způsob provádění prací (svépomoc) neexistují písemné doklady ohledně všech nákladů, které byly v souvislosti s oběma stavebními akcemi vynaloženy, když částečně nemusely ani existovat (placení na základě ústních dohod), částečně se nemusely vztahovat pouze ke stavbě (např. platby za energie, vodu apod.) a částečně se nemusely dochovat. Nelze žalobkyni znemožnit i za této situace prokázat výši investovaných nákladů, když bylo prokázáno, že byly vynaloženy a to ze společných prostředků“. Proto žalobě v části, ve které měl vynaložené náklady za prokázané, a to i znaleckým posudkem, vyhověl. „Náklady v místě a čase obvyklé na provedení přestavby stodoly na dílnu a na vestavbu bytu byly prokázány znaleckým dokazováním s přihlédnutím ke svépomocným pracím částkou ve výši celkem 1 750 557 Kč. Dle názoru soudu žalobkyně řádně tvrdila, že za trvání manželství byly provedeny investice ze společného do odděleného majetku žalovaného ve výši odpovídající potřebným nákladům na provedení prací. Pokud by soud měl přihlédnout pouze k nákladům, na které se dochovaly doklady, pak by znemožnil žalobkyni domoci se spravedlivého vypořádání. Výše investic je možno prokázat nejen jednotlivými doklady ohledně nákladů, ale i znaleckým dokazováním, když ze stavební dokumentace a místního ohledání znalce je patrno, jaké práce byly provedeny, a znalec určil, jaké se tyto práce vyžádaly náklady… Dle názoru soudu se jedná o minimální částku, která umožňuje spravedlivé vypořádání účastníků. Nelze přehlédnout, že do této částky se žádným způsobem nepromítá svépomocná práce rodičů a příbuzných žalobkyně, kteří účastníkům prokazatelně při pracích na nemovitosti pomáhali a podíleli se tak na zhodnocení majetku žalovaného.“
Krajský soud v Hradci Králové („odvolací soud“) k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 27. 1. 2021, č. j. 21 Co 263/2020-475, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil a změnil ve výrocích II a III tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a účastníci jsou povinni každý nahradit České republice na účet soudu prvního stupně náklady řízení 3 177 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud konstatoval: „Stavební práce na výlučném majetku žalovaného probíhaly za trvání manželství. Vzhledem k tomu, že do SJM náleží vše, co bylo nabyto některým z manželů za trvání manželství (až na zákonné výjimky), lze vycházet z toho, že šlo o investice ze společných prostředků, a bylo na žalovaném, aby tvrdil a prokázal, že investice učinil ze svého odděleného majetku nebo z jiných prostředků nepatřících do SJM. Žalovaný k tomu poskytl tvrzení (investoval jeho otec), které se neprokázalo (až na náklady na dopravu). Proto platí, že investice (kromě nákladů na dopravu) pocházely ze SJM. Postup okresního soudu, který zadal vyčíslení investovaných nákladů znalci, považuje krajský soud za správný a jediný možný v situaci, kdy účastnící nedisponují podle zjištění znalce všemi doklady… Žalovaný žádal, aby znalec přepočetl doložené náklady a označil náklady nedoložené fakturami. Určení některých nákladů, nedoložených účty, znalcem a vedle toho určení zbylých nákladů podle dokladů by bylo vnitřně nesouladné a nepoužitelné pro spravedlivé řešení sporu. Postup znalce je proti tomu vnitřně souladný a poskytuje objektivní obraz o všech nákladech určených stejnou metodou. Pokud by účastnící řízení disponovali kompletními účty, nebylo by nutné výši investic určovat znalcem“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání. Jeho přípustnost podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, („ o. s. ř.“) spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále na otázce, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena.
Dovolatel uvádí, že důkazní břemeno ohledně investic leží na manželovi, který tvrdí, že ze společného jmění na výhradní majetek manžela byla vynaložena investice. Ten musí podrobně prokazovat, na jaké konkrétní úkony či věci byly peníze využity (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 367/2013). Bylo na žalobkyni, aby tvrdila, jaké vnosy byly provedeny, a kolik bylo na nemovitosti žalovaného vynaloženo. Procesní tvrzení nelze nahradit znaleckým posudkem.
Dovolací soud dosud neřešil otázku, zda lze stanovit vnosy ze SJM spočívající v investici do nemovitosti ve výlučném vlastnictví manžela znaleckým posudkem. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3611/2016, vyplývá opačný závěr, nicméně okrajově se Nejvyšší soud s touto otázkou vypořádal v rozsudku ze dne 23. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 875/2005. Tady dovolací soud přezkoumával otázku valorizace investice a zároveň uvedl, že investice jsou dány cenou materiálu v době, kdy byl vynaložen. Žalovaný dokáže připustit, což z opatrnosti navrhoval, aby byl přibrán znalec, který probere „natvrzené“ investice s předloženými doklady a ocení jen ty investice, které nejsou doloženy. Dovolací soud by se měl vyjádřit, zda lze vůbec nechávat znalecky oceňovat investice vynaložené ze SJM na výlučný majetek jednoho z manželů, a pokud by shledal, že ano, nechť uvede, zda jiné důkazy mají přednost před znaleckým zkoumáním.
Je třeba zjišťovat finanční prostředky, o které se SJM skutečně snížilo, tedy skutečnou výši vynaložených investic a nikoliv hodnotu popsaných stavebních prací (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3611/2016).
Není možné, aby soud nejdříve provedl důkazy a pak podle jeho výsledků došlo k prezentaci tvrzení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 20120, sp. zn. 25 Cdo 3536/2018).
Napadené rozhodnutí je s uvedenými judikáty v rozporu. V dané věci žalobkyně učinila velmi povrchní tvrzení bez spojitosti s konkrétními doklady. Pokud by se sečetla částka, kterou žalobkyně doložila doklady s poskytnutým meziúvěrem, šlo by o 780 000 Kč, při doložení dokladů i žalovaným 900 000 Kč, tedy částka výrazně menší, než jakou určil znalec.
Účet (patrně běžný účet) účastníků spravovala žalobkyně a žalovaný opakovaně navrhoval, aby ji soud vyzval k doložení výpisu z tohoto účtu. Veškeré (resp. velká většina z důvodu poskytnutí úvěru) práce byly hrazeny z tohoto účtu, avšak žalobkyně nedoložila náklady jeho předložením. Soud prvního stupně důkaz neprovedl a odvolací soud toto pochybení nenapravil.
Dovolatel dále polemizuje s obsahem znaleckého posudku.
Soud prvního stupně také nikterak nehodnotil, že investice byly provedeny na nemovitostech žalovaného v letech 1997 – 2005 a díky nim měla rodina zajištěno bydlení – žalobkyně nemovitosti užívala v letech 2005 -2012. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3428/2020, uvedl, že při vypořádání SJM jde o to nahradit, oč byl společný majetek ochuzen, nikoli k odčerpání toho, oč se manžel v důsledku takového vnosu obohatil. Může však nastat situace, že peníze vynaložené ze společného majetku slouží k zajištění potřeb života rodiny a společné domácnosti a současně jsou vynakládány na výlučný majetek. V takovém případě je třeba věc posoudit podle § 2 odst. 2 o. z. Podle výsledné úvahy bude možné rozhodnout o úhradě toho vnosu úplné, částečné anebo o tom, že vnos uhrazován nebude.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je v rozsahu přípustnosti důvodné.
Ve věci jde o vypořádání společného jmění manželů, zaniklého před nabytím účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a proto dovolací soud postupoval podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 103/2015, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4276/2014)
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, se zabýval jeho přípustností.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Ke skutkovým námitkám nelze v dovolacím řízení přihlížet. Skutkové námitky nejsou od 1. 1. 2013 v dovolacím řízení přípustné. „Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem“ (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Zanikne-li společné jmění manželů, provede se vypořádání, při němž se vychází z toho, že podíly obou manželů na majetku patřícím do jejich společného jmění jsou stejné. Každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek. Stejně tak se vychází z toho, že závazky obou manželů vzniklé za trvání manželství jsou povinni manželé splnit rovným dílem (§ 149 odst. 2 obč. zák.).
Za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, zejména výslech svědků, znalecký posudek, zprávy a vyjádření orgánů, fyzických a právnických osob, notářské nebo exekutorské zápisy a jiné listiny, ohledání a výslech účastníků (§ 125 o. s. ř., věta první).
Lze-li výši nároků zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo nelze-li ji zjistit vůbec, určí ji soud podle své úvahy (§ 136 o. s. ř.).
Ke zjišťování druhu a výše investic vynaložených ze společného majetku v SJM na výlučný majetek jednoho z manželů se uvádí:
V řízení o vypořádání SJM nelze vždy trvat na podrobném a zcela exaktním vyúčtování všech dílčích investic, vynaložených v rámci základní investice; proto Nejvyšší soud při vypořádání nákladů vynaložených na podnik opakovaně uvedl, že je tu často značná obtížnost vyčíslení toho, co by měl podnikající manžel nahradit ve prospěch společného jmění ve smyslu § 150 věty druhé obč. zák. Ze sporu o vypořádání společného jmění nelze činit vyúčtovací spor, v němž by se dohledávaly jednotlivé výnosy a výdaje s jejich účelovým určením zpravidla bez možnosti dospět ke spolehlivým závěrům. Proto dovolací soud pro účely vypořádání investic do podniku ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů zaujal názor, že podnikající manžel je povinen nahradit do společného jmění takovou částku, jež se rovná pozitivnímu (kladnému) rozdílu mezi aktivy a pasivy jeho podnikání ke dni zániku společného jmění, což zpravidla je cena jeho podniku (pokud nebyl vytvořen i vynaložením oddělených prostředků podnikajícího manžela). Viz rozsudek ze dne 18. 4. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2296/2004, v poměrech zákona č. 89/2012 Sb. rozsudek ze dne 18. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4776/2017. Stejně tak je značně obtížné přesné vyčíslení nákladů na rekonstrukci domu ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů, zejména pokud probíhala v době, kdy manželství bylo funkční a manželé neměli důvod uchovávat všechny doklady, a dokumentovat provedené práce a vyplacené částky a nepočítali s tím, že tyto otázky budou v budoucnosti předmětem dokazování. Z toho vychází i soudní praxe.
V rozsudku ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3033/2010, se uvádí: „Pokud by bylo zjištěno, že žalobkyně do rekonstrukce své vlastní prostředky investovala, avšak nebylo by možné přesně určit, v jaké výši, bylo by na místě aplikovat § 136 o. s. ř. V rozsudku ze dne 17. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1821/2004, Nejvyšší soud konstatoval: "Nemožnost zjistit přesnou nebo aspoň přibližnou výši tzv. vnosu žalovaného do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků nemůže vést k tomu, že by se mu ze strany bezpodílového spoluvlastnictví účastníků nemělo dostat žádné náhrady ve smyslu věty druhé § 150 obč. zák. a že tato skutečnost bude zohledněna jen stanovením nerovných podílů účastníků na jejich bezpodílovém spoluvlastnictví. Pakliže soud na základě dokladů předložených žalovaným nemohl zcela přesně zjistit a tak zohlednit, co konkrétně z oddělených prostředků z doby před manželstvím žalovaný vnesl do manželství, bylo na místě výši takové částky, jež by měla být žalovanému uhrazena ze společného, stanovit volnou úvahou ve smyslu § 136 o. s. ř.“
Dovolací soud též uvedl, že i v řízení o vypořádání SJM se uplatní § 136 o. s. ř., podle něhož je “…volná úvaha namístě… s ohledem na dobu…, jež uplynula od doby těchto investic, poněvadž skutečnou výši vynaložených prostředků …by bylo možno zjišťovat jen s nepoměrnými obtížemi“ (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 22 Cdo 4019/2010).
Ke stanovení rozsahu a výše investic znaleckým posudkem:
Z uvedeného se podává, že judikatura v zájmu spravedlivého vypořádání vztahů mezi účastníky a při vědomí obtížnosti dokázat vynaložené investice a jejich výši doklady připouští, aby v případě, že je prokázáno, že investice byly skutečně vynaloženy, a je v zásadě zřejmé, na co byly vynaloženy, připouští tam, kde je to vzhledem k individuálním okolnostem věci namístě, aby rozsah a výše investic vynaložených na rekonstrukci domu ve výlučném vlastnictví jednoho z účastníků byla za podmínek § 136 o. s. ř. stanovena úvahou soudu; tím spíše je třeba připustit její stanovení znaleckým posudkem, ve kterém znalec popíše jednotlivé práce a určí celkové náklady, které bylo v rozhodné době třeba na takovou rekonstrukci vynaložit (nikoliv tedy zhodnocení věci či „hodnotu rekonstrukce“). Není žádný důvod vyloučit pro tyto případy to, co se uvádí v § 125 o. s. ř. Znalec přihlédne k dokladům, které jsou k dispozici a ke skutečnostem, které vyšly najevo, jejich posouzení je však již věcí jeho odborných znalostí (§ 127 odst. 1 o. s. ř.).
Napadené rozhodnutí není v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3611/2016, pokud se v něm uvádí: „ Nad rámec uvedeného dovolací soud podotýká, že investicí (vnosem) ze společného jmění manželů na výlučný majetek jednoho z manželů se rozumí mimo jiné finanční prostředky, o které se společné jmění manželů skutečně snížilo, je tedy správným závěr odvolacího soudu, že je třeba zjišťovat skutečnou výši vynaložených investic a nikoliv hodnotu popsaných stavebních prací. Výše učiněných investic se přitom zjišťuje v procesu dokazování, v jehož rámci se uplatňuje zásada volného hodnocení důkazů. Soudu není tedy předepsáno, jaké důkazní prostředky má ke zjištění skutečné výše investic použít, tedy zdali vyjde ze souhlasných tvrzení účastníků řízení, z dokladů o zaplacení, z výslechů účastníků či jiných důkazů“.
V nyní projednávané věci znalec nezjišťoval „hodnotu provedených prací“, ale „náklady v čase a místě obvyklé“, které si vyžádalo provedení rekonstrukce. Uvedené rozhodnutí též nevylučuje, aby soud ve věci ustanovil k určení skutečného rozsahu a výše investic znalce; výslovně uvádí, že „soudu není tedy předepsáno, jaké důkazní prostředky má ke zjištění skutečné výše investic použít“.
K povinnosti tvrzení a důkaznímu břemenu:
I v tomto případě se uplatní obecné pravidlo, že povinnost tvrzení a důkazní břemeno tíží toho účastníka, který tvrdí, že takové investice byly učiněny, a to jak ohledně druhu investic, tak i ohledně jejich výše. Pro posouzení otázky, zda a nakolik účastník tyto povinnosti splnil, nelze stanovit obecná kritéria; vždy záleží na individuálním posouzení každé konkrétní věci. Nelze judikatorně stanovit hranici, kdy tvrzení účastníka je dostatečně konkrétní a kdy již není.
Není pochyb o tom, že žalobkyni tížila ohledně vynaložených investic povinnost tvrzení a důkazní břemeno; to však unesla. Žalovaný se, jak se podává z dovolání, domnívá, že žalobkyně byla povinna detailně tvrdit každý vynaložený náklad a jeho výši; tak to však není, jak vyplývá z výše uvedené judikatury. Žalobkyně učinila potřebná tvrzení již v žalobě, na č. l. 11. Jestliže pak žalobkyně v podání, označeném jako „doplnění skutkových tvrzení“ (č. l. 56v. – ověřit) též odkázala na stavební deník, který vedla, a předložila jej současně k důkazu, pak tento úkon nelze podle obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) hodnotit jinak než jako doplnění skutkového tvrzení. Pokud tedy soud prvního stupně uvedl, že „žalobkyně řádně tvrdila, že za trvání manželství byly provedeny investice ze společného do odděleného majetku žalovaného ve výši odpovídající potřebným nákladům na provedení prací“, není tato úvaha v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Dovolatel tvrdí, že podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 367/2013, se „musí podrobně prokazovat na jaké konkrétní úkony či věci byly peníze využity“; nic takového se však v tomto rozhodnutí neuvádí.
Ke „konkurenci znaleckého ocenění investic do majetku jednoho z manželů v konkurenci s doklady předloženými v průběhu řízení“.
Dovolatel dále tvrdí, že v rozhodování Nejvyššího soudu nebyla dosud vyřešena otázka „konkurence znaleckého ocenění investic do majetku jednoho z manželů v konkurenci s doklady předloženými v průběhu řízení“. Tato otázka nemůže založit přípustnost dovolání.
Zjištění rozsahu a výše investic je zjištěním skutkovým, jehož případná nesprávnost nemůže sama o sobě založit přípustnost dovolání. I zde se uplatní § 125 o. s. ř., věta první „Za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, zejména výslech svědků, znalecký posudek, zprávy a vyjádření orgánů, fyzických a právnických osob, notářské nebo exekutorské zápisy a jiné listiny, ohledání a výslech účastníků“. Platí též zásada volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.). Bude tedy záležet na poměrech každé jednotlivé věci, jak soud uvedenou „konkurenci“ posoudí; tuto otázku tak nelze posoudit tak, že by se určil konkrétní postup platný pro všechny případy sporu o investice.
Nad rámec uvedeného se dodává, že v nyní projednávané věci znalec vysvětlil, proč doklady předložené účastníky mají na ocenění jen „okrajový vliv“- nejsou kompletní, některé naopak s provedenou rekonstrukcí nesouvisejí, některé položky jsou nadhodnocené, některé duplicitní (č. l. 395); toto zjištění pak rozvedl. Odvolací soud pak uvedl: „Určení některých nákladů, nedoložených účty, znalcem a vedle toho určení zbylých nákladů podle dokladů by bylo vnitřně nesouladné a nepoužitelné pro spravedlivé řešení sporu. Postup znalce je proti tomu vnitřně souladný a poskytuje objektivní obraz o všech nákladech určených stejnou metodou. Pokud by účastnící řízení disponovali kompletními účty, nebylo by nutné výši investic určovat znalcem“.
K námitkám k obsahu znaleckého posudku se uvádí: V této souvislosti žalovaný nevymezuje přípustnost dovolání, již proto ji nemohou tyto námitky založit; ostatně jde o námitky skutkové povahy. Jen na okraj se tak dodává, že podle judikatury je znalecký posudek jedním z důkazních prostředků, který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř, od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Z uvedeného vyplývá, že soud při hodnocení důkazu znaleckým posudkem nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6023/2017). Má-li soud o správnosti posudku pochybnosti, nemůže učinit vlastní skutkové zjištění vycházející z odborných znalostí, které má znalec, ale musí zvážit provedení revizního znaleckého posudku. V dané věci však soud pochybnosti o správnosti posudku neměl.
K problematice částky vynaložené na rekonstrukci nemovitosti, která pak sloužila k bydlení rodiny účastníků (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3428/2020, tedy vyhlášený později, než rozhodnutí odvolacího soudu), se uvádí: V řízení o vypořádání SJM, ovládaném zásadou dispoziční a projednací, je zcela v rukou účastníků, jaké vnosy či odpočty budou uplatňovat; soud nemůže bez návrhu snižovat výši vnosu o částky, které rodina „odbydlela“. Takový návrh však žalovaný v řízení nepodal; proto není třeba se zabývat otázkou, zda zmíněné rozhodnutí vůbec dopadá i na nyní projednávanou věc.
K tvrzení o extrémním rozporu skutkových zjištění s provedeným dokazováním:
Dovolatel tvrdí, že „závěry soudů obou stupňů jsou v hrubém a extrémním rozporu s provedeným dokazováním, což je zároveň zcela zjevně protiústavní stav“. Má tomu tak být proto, že soud prvního stupně nijak „nezohlednil zjištění, které uvedl v odůvodnění svého rozsudku, že částka rekonstrukce při žádosti o úvěr, ze kterého byla financována rekonstrukce… byla uvedena částka 600tis. Kč, což přisvědčovalo tvrzení a obraně žalovaného“. Ve skutečnosti však soud prvního stupně uvedl toto: „Ze žádosti o stavební povolení doručené Městskému úřadu ve Dvoře Králové nad Labem 1. 8. 2005 bylo zjištěno, že žádost podali oba účastníci ohledně vestavby bytové jednotky do půdního prostoru nad truhlářskou dílnu v XY, jako předpokládané náklady stavby uvedli 600.000 Kč“. S tímto předpokladem a jeho rozporem se skutečnými náklady se pak soud vypořádal pod bodem 20. rozsudku. Ostatně z uvedeného vyplývá jen to, že účastníci odhadli náklady uvedenou částkou, a to před zahájením rekonstrukce, nikoliv jejich skutečná výše. O extrémní rozpor s provedenými důkazy tak nemohlo jít.
K opomenutému návrhu na provedení důkazu:
Dovolatel dále vytýká, že soud opomenul jeho návrh, aby si „soud vyžádal či vyzval žalobkyni k doložení“ výpisu z účtu, který označuje jako „účet SJM“, který byl veden na jméno žalobkyně; z tohoto účtu mělo být patrné, co z něj bylo na rekonstrukci vynaloženo. Dovolací soud konstatuje, že takový návrh žalovaný učinil v podáních opakovaně (č. l. 337, 339v., 342). Žalobkyně pak na něj odpověděla na č. l. 378v; uvedla, že náklady byly hrazeny převážně v hotovosti (to je v souladu s tím, co uvedla již na č. l. 11), a dodala, že výpis nemůže v rámci internetového bankovnictví pořídit, neboť jde o výpis starší než tři léta; souhlasila s jeho případným vyžádáním od banky a uvedla i další okolnosti. V dalším podání (č. l. 419) žalovaný uvedené opakoval, aniž by k těmto tvrzením žalobkyně přihlédl.
Dovolací soud zvažoval, zda nejde o tzv. opomenutý důkaz, a dospěl ke kladné odpovědi.
Na č. l. 337 žalovaný uvádí. „Je otázkou, proč žalobkyně nepředloží soudu výpisy z tohoto účtu, ze kterých by bylo možno jednoznačně zjistit, jaké výdaje byly na stavbu hrazeny pouze z tohoto účtu“. Tuto, podle formulace v podstatě „řečnickou otázku“ opakuje na č. l. 339 a 419. Na č. l. 342v. pak žádá, „nechť si soud nechá od žalobkyně předložit výpis z účtu z dané doby“, aniž by však tento účet specifikoval; činí pak – tentokrát výslovně - návrh na provedení důkazu „výpisem z účtu žalobkyně z dob kolem rozvodu manželství“ (č. l. 342v.). I když nejde o návrh perfektní (účet není blíže označen, z okolností se však podává, že by mělo jít o výpis z běžného účtu u banky), je dostatečně specifikován pro to, aby se jím soud zabýval. Protože tak soud neučinil, jde o tzv. opomenutý důkazní návrh.
Z judikatury Ústavního soudu se podává, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s provedenými důkazy i s argumentačními tvrzeními účastníků řízení, jakož je třeba i zdůvodnit, proč určitý účastníkem navržený důkaz nebylo třeba provést. Jinými slovy, rozhodující soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout, a pokud účastníky řízení vzneseným důkazním návrhům nevyhoví, pak musí v rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. je nepřevzal pro základ skutkových zjištění. V opačném případě dochází k ústavněprávnímu deficitu obdobnému kategorii neústavnosti v podobě tzv. opomenutých důkazů [srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 2610/11, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, nebo ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. I. ÚS 2568/07 (nálezy Ústavního soudu jsou dostupné na http://nalus.usoud.cz)].
V této věci nelze bez dalšího, již v dovolacím řízení, učinit závěr, že by uvedený důkazní návrh neměl v projednávané věci žádnou relevanci, resp. nemohl vést k objasnění skutečností a otázek, podstatných pro dané řízení [srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 2172/14, či ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 2067/14]. Jestliže se s ním tedy soudy nijak nevypořádaly, porušily právo žalovaného na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod). Toto porušení činí dovolání přípustným i důvodným.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
Autor: -mha-