// Profipravo.cz / Jednání, příprava jednání, koncentrace řízení 29.08.2025
ÚS: Poučovací povinnost soudu podle § 118a OSŘ
Pokud odvolací soud po kasačním zásahu soudu dovolacího založí své navazující rozhodnutí ve věci pouze na nesprávném výkladu závěrů kasačního rozhodnutí bez toho, aby předtím účastníkům umožnil, za přiměřeného poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., na tyto závěry procesně reagovat, jedná se o zásah do práva na soudní ochranu.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 2611/23 ze dne 9. 7. 2025
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
1. Ústavní soud se zabýval otázkou, zda porušily obecné soudy právo na soudní ochranu stěžovatelky v řízení o náhradě újmy vzniklé nezákonnými rozhodnutími správce daně.
I. Vymezení věci a průběh předchozího řízení
2. Stěžovatelka je farmaceutická společnost. V období let 1998 až 2000 jí Finanční úřad Brno I ("správce daně") vyměřil devět dodatečných platebních výměrů v celkové výši 14 363 043 Kč s příslušenstvím. Tato rozhodnutí byla v průběhu následujících let řádnými a mimořádnými opravnými prostředky rušena či měněna pro nezákonnost.
3. Stěžovatelka uplatnila vůči státu nárok na náhradu škody (ušlého zisku) způsobené nezákonným rozhodnutím správce daně (ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti). Tvrdila, že byla nucena v krátkém časovém úseku odvést na účet správce daně dodatečně vyměřenou daň, v důsledku čehož se zhoršily její hospodářské výsledky. Na základě snížení její likvidity v důsledku nezákonných rozhodnutí jí nebyl poskytnut úvěr v požadované výši. To vedlo k nedostatku jejích likvidních prostředků a následné ztrátě dosavadních obchodních partnerů a nenavázání spolupráce s novými obchodními partnery.
4. Obecné soudy již v této věci rozhodovaly třikrát a třikrát byla věc předmětem řízení o dovolání. V řízení, v němž byla vydaná napadená rozhodnutí, se stěžovatelka domáhá zaplacení částky 47 715 174,20 Kč. Původně se stěžovatelka domáhala zaplacení částky 73 332 000 Kč s příslušenstvím. Ve vztahu k částce 8 503 387 Kč s příslušenstvím však vzala svou žalobu částečně zpět. Ohledně částky 17 113 438,80 Kč s příslušenstvím již byla žaloba pravomocně zamítnuta.
5. V prvním kole soudy v obou stupních (Obvodní soud pro Prahu 1 a Městský soud v Praze) stěžovatelčině žalobě částečně vyhověly a přiznaly jí náhradu škody ve výši 64 828 613 Kč. Na základě provedeného dokazování dospěly k závěru, že souborem nezákonných rozhodnutí správce daně vznikla stěžovatelce škoda. Nejvyšší soud tato rozhodnutí rozsudkem ze dne 25. 8. 2016 č. j. 30 Cdo 2007/2014-439 zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Uvedl, že každé nezákonné rozhodnutí je příčinou jen konkrétní části škody, jež se samostatně promlčuje.
6. Následně obvodní soud žalobu stěžovatelky rozsudkem zamítl. Shledal, že nároky plynoucí ze šesti nezákonných rozhodnutí již byly promlčeny. Námitku promlčení ohledně zbylých tří rozhodnutí neshledal důvodnou. Avšak obvodní soud tvrdil, že nelze pohlížet na tato rozhodnutí jako na nezákonná. Tato rozhodnutí byla zrušena, nicméně přitom nebyla odvolacím orgánem konstatována jejich nezákonnost. Městský soud, jako soud odvolací, potvrdil rozhodnutí obvodního soudu stran promlčení nároků ze šesti nezákonných rozhodnutí. Ovšem shledal důvodnou námitku stěžovatelky ve vztahu k nezákonnosti zbylých tří rozhodnutí. V této části rozsudek zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu. Nejvyšší soud druhým rozsudkem ze dne 23. 6. 2020 č. j. 30 Cdo 155/2019-600, rozsudky částečně potvrdil (stran částky 17 113 438,80 Kč) a ve zbylé části je zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu. Shledal, že soudy špatně posoudily otázku promlčení ve vztahu ke čtyřem rozhodnutím. Naopak neshledal přípustnou námitku proti posouzení promlčení dvou zbylých rozhodnutí.
7. Ve třetím kole obvodní soud dvakrát vyzval stěžovatelku, aby se vyjádřila a doplnila skutková tvrzení v otázce promlčení nezákonných rozhodnutí (usnesením ze dne 9. 12. 2020 č. j. 21 C 209/2006-614 a usnesením ze dne 30. 6. 2021 č. j. 21 C 209/2006-640 podle § 118a odst. 1 o. s. ř.). Následně napadeným rozsudkem ze dne 31. 3. 2022 č. j. 21 C 209/2006-678 zcela zamítl žalobu stěžovatelky. Neshledal příčinnou souvislost mezi nezákonnými rozhodnutími a vzniklou škodou. Nezákonná rozhodnutí byla jednou z příčin ekonomické stagnace společnosti, ovšem ne jedinou, podstatnou a hlavní. Městský soud rozsudek obvodního soudu potvrdil napadeným rozsudkem ze dne 23. 11. 2022 č. j. 28 Co 353/2022-718. Nejvyšší soud napadeným usnesením ze dne 21. 6. 2023 č. j. 30 Cdo 1360/2023-743 odmítl dovolání stěžovatelky zčásti jako nepřípustné a zčásti pro vady. Shledal nepřípustnou dovolací námitku proti právnímu závěru, že příčinná souvislost musí existovat mezi jednotlivými rozhodnutími a částí škody, nikoliv mezi rozhodnutími jako celkem a celkovou škodou. Podle Nejvyššího soudu městský soud pouze potvrdil právní závěr obvodního soudu, že zde není dána příčinná souvislost ani mezi rozhodnutími jako celkem. Jiné právní řešení otázky posuzování příčinné souvislosti by se tedy nemohlo nikterak příznivě projevit v právních poměrech stěžovatelky. Nejvyšší soud dále uvedl, že stěžovatelka nebere v potaz, že důvody kasace předchozích rozsudků v tomto řízení se týkaly otázek nesouvisejících s otázkou příčinné souvislosti. Uvedl, že k této otázce se vzhledem ke své vázanosti uplatněným dovolacím důvodem ještě neměl možnost vyjádřit.
II. Argumentace stěžovatelky
8. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti vznáší pět hlavních námitek vůči rozhodnutím obvodního soudu, městského soudu a Nejvyššího soudu. Stěžovatelka namítá, že (1) obecné soudy porušily zásadu legitimního očekávání a zásadu předvídatelnosti soudních rozhodnutí a (2) Nejvyšší soud posoudil otázku kumulativní kauzality odlišně od svých předchozích rozhodnutí, aniž by postoupil věc velkému senátu. Dále tvrdí, že (3) prostřednictvím sofistikovaného výkladu obecné soudy vytvořily situaci, kde nárok na náhradu škody stěžovatelky není reálně uplatnitelný. To stěžovatelka považuje za přepjatě formalistický postup a faktické odepření spravedlnosti. Rovněž (4) namítá nesprávné hodnocení důkazů a (5) nesprávné a diskriminační posouzení otázky přípustnosti jejího dovolání.
9. Podle stěžovatelky obecné soudy tímto jednáním porušily její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo vlastnit majetek (čl. 11 odst. 5 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě), právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím státního orgánu (čl. 36 odst. 3 Listiny a čl. 5 odst. 5 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy) a princip důvěry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci (čl. 1 odst. 1 Ústavy).
10. Stěžovatelka namítá, že za totožné důkazní situace v prvním kole obvodní soud a městský soud dovodily existenci příčinné souvislosti mezi nezákonnými rozhodnutími správce daně a způsobenou škodou. V druhém, ani třetím kole (v řízeních v roce 2018 a 2022) obvodní soud neprovedl žádné nové důkazy. Podle stěžovatelky tedy mohla legitimně očekávat, že za totožné důkazní situace posoudí soudy tutéž právní otázku totožně. Tvrdí, že ji obvodní soud neupozornil na změnu právního hodnocení, ani jí nedal příležitost k doplnění argumentace či navržení důkazů. Obvodní soud měl dát stěžovatelce možnost se k otázce příčinné souvislosti vyjádřit, což neučinil. Svým překvapivým rozhodnutím proto obvodní soud porušil zásadu legitimního očekávání a zásadu předvídatelnosti soudních rozhodnutí. Porušil tak stěžovatelčino právo na spravedlivý proces. Městský soud konstatoval, že tato námitka nemůže být důvodná, protože v důsledku zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2016 č. j. 30 Cdo 2007/2014-439 musela být otázka příčinné souvislosti posuzována znovu. Stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud učinil závěry pouze ve vztahu k posuzování otázky promlčení a nikoliv ve vztahu k posuzování otázky příčinné souvislosti.
11. Dále stěžovatelka namítá, že obvodní soud se na základě totožných důkazů dvakrát zabýval její žalobou, aniž by nedostatek příčinné souvislost dovodil. Teprve napotřetí dovodil absenci příčinné souvislostí. Učinil tak bez toho, že by na jednání či jinak tuto změnu právního názoru stranám sdělil a dal jim příležitost se k ní vyjádřit. Tento postup městský soud a Nejvyšší soud aprobovaly. Nejvyšší soud se tímto postupem odchýlil od své předchozí judikatury k otázce posouzení existence kumulativní kauzality. Věc ovšem nepostoupil velkému senátu, jak požaduje v takové situaci § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. V tomto postupu obecných soudů stěžovatelka shledává porušení svého práva na spravedlivý proces a práva vlastnit majetek.
12. Dále stěžovatelka namítá přepjatý formalismus (ve vztahu k posuzování vzniku škody, příčinné souvislosti a zkoumání běhu promlčecí lhůty pro každé jednotlivé nezákonné rozhodnutí zvlášť) a nesprávné hodnocení důkazů. Soudy obou stupňů dostatečně v napadených rozsudcích nevysvětlily, proč obecné makroekonomické faktory považují za podstatnější příčinu vzniku škody, než soubor nezákonných rozhodnutí správce daně.
13. Konečně stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud nesprávně a diskriminačně odmítl její dovolání. K tomu uvádí tři dílčí námitky. Nejvyšší soud odmítl její námitku nesprávného posouzení jednotlivých skutečností, které měly být v příčinné souvislosti. Nejvyšší soud shledal, že se jedná o skutkové posouzení věci, které mu nepřísluší. Stěžovatelka s tímto hodnocením nesouhlasí. Dále namítá, že Nejvyšší soud nesprávně odmítl její námitku ohledně nesprávného posouzení smyslu a účelu opravné doložky v účetnictví. Nejvyšší soud uvedl, že co se týče této otázky, stěžovatelka v dovolání neuvedla dovolací důvod. Z tohoto důvodu tuto námitku věcně neprojednal a odmítl ji pro vady. Stěžovatelka namítá, že se jedná o dílčí argumentaci k širší námitce špatného posouzení příčinné souvislosti. Nesprávné posouzení smyslu a účelu opravné položky má přímý dopad na posouzení otázky příčinné souvislosti. Co se týče námitky nesprávného posouzení otázky příčinné souvislosti, stěžovatelka explicitně označila dovolací důvod. Uvedla, že závěry městského soudu jsou v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, kterou v jiných částích dovolání citovala. Nejvyšší soud její námitku odmítl extrémně formalisticky. Naopak v situaci, když posuzoval v prvním kole dovolání ze strany vedlejší účastnice, nedostatky v obsahu dovolání velkoryse přehlédl.
III. Vyjádření účastníků řízení a replika stěžovatelky
14. Obvodní soud ve svém vyjádření plně odkázal na obsah jednotlivých rozhodnutí ve věci. Městský soud uvedl, že setrvává na svých závěrech uvedených zejména v odst. 38, 43, 44 a 45 napadeného rozsudku.
15. Nejvyšší soud reagoval na námitku stěžovatelky směřující proti údajným procesním pochybením obecných soudů. Na tato pochybení stěžovatelka skutečně poukázala, ovšem nespecifikovala, proč by tato námitka měla být přípustná podle § 237 o. s. ř. Přípustnost dovolání odvozovala od toho, že se městský soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Avšak to se týkalo otázky hmotného, nikoliv procesního práva. Ve vytýkaných procesních nedostatcích spatřovala vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Stěžovatelka tak neumožnila Nejvyššímu soudu, aby se namítaným procesním pochybením soudu zabýval bez toho, aby bylo dovolání přípustné pro jinou právní otázku (§ 242 odst. 3 o. s. ř). Tato podmínka splněna nebyla.
16. Nejvyšší soud se vymezil vůči tvrzení stěžovatelky, že aproboval nesprávnou interpretaci příčinné souvislosti ze strany městského soudu. Důvod pro neshledání přípustnosti jejího dovolání v části týkající se této otázky nespočíval v závěru o správnosti postupu městského soudu. Nejvyšší soud odmítl tuto námitku jako nepřípustnou, protože městský soud absenci vztahu příčinné souvislosti vyslovil nejen izolovaně ve vztahu k jednotlivým rozhodnutím (viz odstavce 43 a 45 jeho rozhodnutí), ale učinil tak ve shodě s obvodním soudem i ve vztahu k jejich souhrnu (jak patrno z odstavců 28, 38 a úvodu odstavce 43 jeho rozhodnutí, ve spojení s odstavci 42 až 48 a 51 odůvodnění rozsudku obvodního soudu). Řešení právní otázky, které stěžovatelka v dovolání prosazovala, by se tak za této situace nemohlo na jejím právním postavení nikterak pozitivně projevit. Proto nebylo na místě postupovat věc velkému senátu podle § 20 zákona o soudech a soudcích. Stěžovatelka, ač jí v tom nic nebránilo, nevyužila svého procesního práva brojit proti rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, které by Nejvyššímu soudu umožnilo se tímto rozhodnutím zabývat věcně. Z těchto důvodů Nejvyšší soud navrhl, aby Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou, případně zjevně neopodstatněnou.
17. Vedlejší účastnice zastoupená Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových se také vyjádřila k obsahu ústavní stížnosti. V první řadě poukázala na fakt, že podstata ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu stěžovatelky se závěry soudů o absenci příčinné souvislosti. To, že obecné soudy rozhodly jinak, než si stěžovatelka přála, samo o sobě nezakládá důvodnost ústavní stížnosti. Dále se vedlejší účastnice vymezila vůči námitce stěžovatelky, že obecné soudy porušily zásadu legitimního očekávání a zásadu předvídatelnosti soudních rozhodnutí. Skutková zjištění uvedená ve zrušených rozsudcích nejsou relevantní. Podle vedlejší účastnice ze zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2016 č. j. 30 Cdo 2007/2014-439 jednoznačně plyne, že obecné soudy měly posuzovat podmínky vzniku odpovědnosti státu za škodu ve vztahu ke každému nezákonnému rozhodnutí zvlášť, a nikoliv jako jednotný komplex nezákonných rozhodnutí. Rozhodnutí soudů byla v tomto směru tedy zcela předvídatelná.
18. Dále uvedla, že poučovací povinnost podle § 118a odst. 2 o. s. ř. slouží pro případy, kdy je pro uplatnění odlišného právního názoru soudu zapotřebí dát účastníkovi prostor k doplnění skutkového vylíčení tak, aby o věci mohlo být rozhodnuto. Neslouží k tomu, aby soud stěžovatelce předem sdělil, jak rozhodne. V dané věci nebylo potřeba k věcnému projednání žaloby doplňovat řízení o žádné další stěžovatelkou dosud neuvedené skutečnosti, neboť na základě již uvedených skutečností a provedených důkazů bylo možné ve věci rozhodnout.
19. Vedlejší účastnice také nesouhlasí se stěžovatelčiným závěrem, že Nejvyšší soud posuzoval oddělitelnost jednotlivých nároků na náhradu škody pouze ve vztahu k posouzení uplatněné námitky promlčení. Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017 sp. zn. 30 Cdo 845/2015 je zjevné, že nároky vyplývající z oddělitelných škodných událostí je potřeba považovat za zcela samostatné a podmínky odpovědnosti státu za škodu musí být kumulativně splněny vždy u každého samostatného nároku zvlášť. Stěžovatelčin odkaz na judikaturu týkající se kumulativní kauzality je zcela nepřiléhavý. Závěrem vedlejší účastnice uvedla, že postup Nejvyššího soudu, spočívající v odmítnutí stěžovatelčina dovolání, nelze považovat za porušení jejích základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Z těchto důvodů vedlejší účastnice navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl.
20. Stěžovatelka ve své stručné replice odkázala na své argumenty uvedené v ústavní stížnosti. Nad jejich rámec dodala, že vyjádření Nejvyššího soudu je velmi formalistické. O to víc je zjevná odlišná míra přísnosti posouzení formálních požadavků přípustnosti dovolání mezi dovoláním podaným ze strany vedlejší účastnice a dovoláním podaným stěžovatelkou. Stěžovatelka uvádí, že si byla při dovolání vědoma nízké šance na úspěch, protože oba soudy postupovaly důsledně v intencích předchozího závazného právního závěru Nejvyššího soudu. Přesto se domnívá, že dovolání splňovalo formální i věcné podmínky přípustnosti.
IV. Vlastní posouzení věci Ústavním soudem
21. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
22. V řízení o ústavní stížnosti Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) přezkoumává výlučně ústavnost, nikoli zákonnost napadených rozhodnutí. Nutno tedy vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití v konkrétní věci jsou v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze tehdy, je-li dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [tzv. kvalifikované vady - srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejně dostupná z https://nalus.usoud.cz)].
23. První námitka stěžovatelky směřuje proti procesnímu postupu obecných soudů. Tvrdí, že obvodní soud porušil zásadu legitimního očekávání a předvídatelnosti soudních rozhodnutí. Obvodní soud ji neupozornil na změnu právního hodnocení, ani jí nedal příležitost na doplnění argumentace či navržení důkazů. Tím implicitně namítá, že nepostupoval podle § 118a o. s. ř.. Ústavní soud neshledal tuto námitku opodstatněnou a to ze dvou důvodů. Jednak se poučovací povinnost soudů podle § 118a o. s. ř. nevztahuje na situace, kdy obecný soud jinak interpretuje skutkový stav a na jeho základě staví svůj právní závěr. A jednak, stěžovatelčina tvrzení a navržené (i provedené) důkazy postačovaly k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci.
24. Poučení podle prvních tří odstavců § 118a o. s. ř. patří mezi klíčové procesní instituty. Slouží tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (splnili povinnost tvrzení) a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat (splnili povinnost důkazní). Postup podle § 118a o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci.
25. Podle Ústavního soudu nelze překvapivost rozhodnutí vztahovat k hodnocení skutkového stavu. Hodnocení skutkového stavu a na něm založený právní závěr soudu, odlišující se od právních názorů traktovaných účastníky řízení, ještě samo o sobě nemůže být považováno za překvapivé rozhodování v tom smyslu, že by mohlo založit porušení práva účastníka řízení na spravedlivý proces. Jinak je tomu ovšem v případě, kdy obecný soud uplatní na skutkový stav naprosto odlišnou právní kvalifikaci, s čímž účastník řízení nepočítá a je mu znemožněno se k nastalé situaci vyjádřit (např. pokud soud na skutkový stav použije zcela jiný právní institut, než jak jej tvrdil účastník řízení, nebo zcela jinou právní úpravu upravující sice druhově stejný institut, ale co do obsahu odlišně - srov. k tomu nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 218/95 ze dne 11. 12. 1997 či nález sp. zn. I. ÚS 654/03 ze dne 24. 2. 2004). Za překvapivé rozhodnutí tak nelze považovat, pokud se obecný soud na základě hodnocení provedených důkazů neztotožnil s argumentací jednoho z účastníků řízení, na jejímž základě konstruuje svůj hmotněprávní nárok, a jím podaný návrh zamítne jako nedůvodný, jak tomu bylo v posuzovaném případě. V takových případech obecný soud nemá povinnost účastníka řízení se svým právním závěrem a priori seznamovat (usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2010 sp. zn. II. ÚS 3089/10).
26. Je pravdou, že právní závěr obvodního soudu se neliší pouze od právního názoru stěžovatelky, ale i od právního závěru citovaného ve zrušených rozhodnutích. Ten samý soud dovodil v té samé věci odlišný právní závěr. Stěžovatelka v řízení před městským soudem namítala, že rozhodnutí obvodního soudu bylo proto překvapivé. Městský soud této námitce nevyhověl. Uvedl, že rozhodnutí obvodního soudu nebylo překvapivé, protože ze závazného právního názoru Nejvyššího soudu očividně plynulo, že příčinná souvislost se musí posuzovat mezi konkrétním rozhodnutím a částí škody, kterou způsobilo (odkazoval při tom na zrušující rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2016 č. j. 30 Cdo 2007/2014-439).
27. Avšak Nejvyšší soud výslovně potvrdil, že jeho předcházející závěr se vztahoval pouze k otázce promlčení nároků plynoucích z jednotlivých nezákonných rozhodnutí. V napadeném usnesení uvedl, že ještě neměl příležitost vyjádřit se k právní otázce příčinné souvislosti mezi újmou a jednotlivými nezákonnými rozhodnutími. Argumentace městského soudu vztahující se k nepřekvapivosti rozhodnutí obvodního soudu je proto nesprávná. To však důvodnost ústavní stížnosti v tomto případě nezakládá.
28. Obvodní i městský soud bez ohledu na vyjasnění této otázky totiž již disponovaly dostatkem tvrzení a důkazů k objasnění skutkového stavu věci. V druhém kole obvodní soud dvakrát stěžovatelku vyzval podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. V těchto výzvách uvedl, že stěžovatelka ještě nevylíčila všechny významné skutečnosti a neoznačila a nedoložila všechny relevantní důkazy. Mimo jiné obvodní soud stěžovatelku vyzval k tomu, aby uvedla, v čem konkrétně spatřuje příčinnou souvislost mezi každým jednotlivým rozhodnutím jako příčinou a ušlým ziskem jako následkem (usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 12. 2016 č. j. 21 C 209/2006-450 a ze dne 23. 6. 2017 č. j. 21 C 209/2006-506). Stěžovatelka následně na výzvy soudu doplnila tvrzení i důkazy, i když se zejména vymezila vůči právnímu posouzení ze strany soudu (vyjádření ze dne 15. 2. 2017 a 28. 7. 2017). V podrobnostech odkázala na důkazy, které již byly součástí soudního spisu. Doplnila další relevantní důkazy, které součástí spisu nebyly. Kdyby tomu bylo jinak, a městský soud by založil svůj procesní postup pouze na nesprávném právním posouzení závěrů plynoucích z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2016 č. j. 30 Cdo 2007/2014-439 bez toho, aby sám stěžovatelku vyzval podle § 118a o. s. ř., nebo zrušil rozhodnutí obvodního soudu, mohlo by se jednat o zásah do práva na soudní ochranu stěžovatelky.
29. Druhá námitka úzce souvisí s první. Stěžovatelka namítá, že se Nejvyšší soud odchýlil od své předchozí judikatury k otázce posouzení kumulativní kauzality, bez toho, aby postoupil věc velkému senátu. Tato námitka rovněž není důvodná.
30. V napadeném usnesení Nejvyšší soud neposuzoval právní otázku, jestli příčinná souvislost musí být dána mezi újmou a souborem nezákonných rozhodnutí jako celkem, nebo mezi újmou a každým jednotlivým rozhodnutím zvlášť (i když obvodní soud ve výše vzpomínaných procesních usneseních i městský soud v napadeném rozsudku uvádějí, že ze zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2016 č. j. 30 Cdo 2007/2014-439 takový právní závěr plyne). Posoudil, že podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. nemohly být v daném případě naplněny. Odlišné vyřešení této právní otázky by se nemohlo nikterak příznivě projevit v poměrech stěžovatelky. V daném případě je takový závěr ústavně konformní. Obecné soudy totiž dovodily, že zde nebyla dána příčinná souvislost ani mezi újmou a souhrnem nezákonných rozhodnutí jako celkem, ani mezi jednotlivými rozhodnutími. Zároveň, jak je popsáno výše, stěžovatelka měla možnost se k této otázce vyjádřit a navrhnout důkazy, takže nebyla dotčena ani její procesní práva (viz bod 28 tohoto nálezu).
31. Stran třech zbylých námitek, je evidentní, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení skutkových a právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy, a to především při posuzování vzniku škody, příčinné souvislosti a zkoumání počátku běhu promlčecí lhůty pro každé jednotlivé nezákonné rozhodnutí zvlášť. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry Nejvyššího soudu i soudů obou stupňů.
32. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud neshledal ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
33. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná, neboť napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky. Ústavní stížnost proto zamítl podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Autor: US