// Profipravo.cz / Jednání, příprava jednání, koncentrace řízení 13.05.2022
ÚS: Opomenutí záměru účastníků řízení vyřešit spor smírně
1. Z práva na přístup k soudu vyplývá povinnost soudu umožnit účastníkům řízení účinné uplatňování námitek a argumentů a také povinnost soudu se s těmito námitkami a argumenty, jež jsou způsobilé ovlivnit rozhodování, přesvědčivě v odůvodnění vypořádat.
2. Byl-li proto krajský soud byl v době svého rozhodování na základě stěžovatelova podání prokazatelně zpraven o záměru účastníků řízení vyřešit spor smírně, měl tomu (po ověření u žalobkyně, že se skutečně jedná o souhlasný projev vůle) odpovídat jeho následný procesní postup. Jestliže takto nepostupoval, jednal nejenom ve zjevném rozporu se zákonným požadavkem usilovat o smír mezi účastníky, ale ignorováním procesních úkonů účastníků řízení, jimiž byla projevována dispozice s předmětem řízení, se dopustil též ústavně nepřípustné svévole, v jejímž důsledku bylo vydáno rozhodnutí, jež je fakticky zatíženo ústavně kvalifikovanou vadou v podobě nepřezkoumatelnosti.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 406/22, ze dne 26. 4. 2022
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I. Vymezení věci a průběh předchozího řízení
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, rozsudkem pro uznání ze dne 3. 9. 2020, č. j. 10 C 97/2020-30, Okresní soud v Karlových Varech (dále jen "okresní soud") uložil stěžovateli, jenž v řízení vystupoval jako žalovaný, povinnost zaplatit žalobkyni N. M. částku 160 993,26 Kč s příslušenstvím, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Současně rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 36 509,20 Kč (výrok II.).
3. K odvolání stěžovatele, v němž bylo rozporováno splnění předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání, ve věci rozhodoval Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud"), který ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu potvrdil (výrok I.), když dospěl k závěru, že "kvalifikované předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání byly naplněny."
4. Tento rozsudek napadl stěžovatel dovoláním, v němž krajskému soudu vytkl, že nevzal v potaz návrhy účastníků na schválení smíru, které byly předloženy v průběhu odvolacího řízení. V této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, v němž byl vysloven právní názor, že odvolací soud může schválit smír, přestože soud prvního stupně rozhodl rozsudkem pro uznání. Stěžovatel v dovolání zdůraznil, že ačkoliv se podání žalobkyně obsahující návrh na uzavření smíru ztratilo, ve spise se nachází jeho podání, z něhož je zřejmé, že se účastníci dohodli na smírném řešení sporu.
5. Dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností rovněž napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Nejvyšší soud totiž dospěl k závěru, že shora uvedená výtka týkající se nezohlednění navrhovaného smíru není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť se jedná toliko o tzv. vadu řízení, k níž ovšem dovolací soud přihlíží právě jen tehdy, je-li dovolání přípustné.
II. Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel s citovanými závěry Nejvyššího soudu a krajského soudu nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž předně opakuje námitku uplatněnou již v předchozím řízení, tj. že krajský soud nevzal v potaz návrhy účastníků na schválení smíru. Upozorňuje na okolnost, že okresní soud ztratil podání žalobkyně ze dne 2. 12. 2020, kterým navrhla schválení soudního smíru. Opakuje, že ve spise byl ovšem založen jím podaný návrh ze dne 1. 12. 2020, z něhož je bez pochybností zřejmé, že se účastníci řízení po vzájemné domluvě dohodli na podmínkách smírného řešení sporu. Má za to, že krajský soud měl v dané věci postupovat podle ustanovení § 220 odst. 2 o. s. ř. a pokud tak neučinil, rozhodl nesprávně. Stěžovatel in eventum uvádí, že pokud by snad zdejší soud dospěl k závěru, že smír neměl být schvalován, krajský soud se přesto dopustil porušení jeho ústavně zaručených práv, neboť zcela extenzivně vyložil podmínky nezbytné k vydání rozsudku pro uznání. Stěžovatel současně požaduje, aby Ústavní soud rozhodl, že je mu krajský soud povinen zaplatit náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.
III. Vyjádření účastníků řízení
7. Ústavní soud vyžádal spis a vyjádření účastníků a vedlejší účastnice řízení.
8. Nejvyšší soud i krajský soud toliko stručně odkázaly na odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí a navrhly ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.
9. Žalobkyně jako vedlejší účastnice se k ústavní stížnosti nevyjádřila a tím se tohoto postavení konkludentně vzdala.
10. S ohledem na obsah těchto vyjádření je Ústavní soud nezasílal stěžovateli k případné replice, jelikož by to bylo zjevně neúčelné.
IV. Splnění podmínek řízení
11. Ústavní soud předně posuzoval splnění procesních podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem podle § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv.
12. Ústavní soud dospěl vzhledem k obsahu ústavní stížnosti k závěru, že není nutné nařizovat ústní jednání, neboť od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
V. Vlastní posouzení věci Ústavním soudem
13. Ústavní soud předně připomíná, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť dle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti, nikoliv součástí jejich soustavy. Jeho pravomoc je tak založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebyly dotčeny ústavně chráněné práva a svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
14. V nyní posuzovaném případě přitom uvedené ústavněprávní principy nebyly dodrženy a napadeným rozsudkem krajského soudu tak došlo k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces, jež odůvodňuje kasační zásah Ústavního soudu. Tento nedostatek přitom nebyl napraven ani v navazujícím dovolacím řízení.
15. Ústavní soud již v minulosti mnohokráte zdůraznil, že čl. 36 odst. 1 Listiny zaručuje každému možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu (případně u jiného orgánu); podmínkou ovšem je, že se tak musí stát "stanoveným postupem". Odpověď na otázku, co přesně se rozumí tímto postupem, se odvíjí od příslušné zákonné procesní úpravy, která musí výkon práva na soudní ochranu reálně umožňovat. Obecné soudy přitom musí dodržovat zákonem stanovený postup, a to jak v situacích, kdy se účastníci řízení domáhají rozhodnutí ve své věci, tak i tehdy, ustoupí-li nakonec od svého požadavku na projednání a rozhodnutí věci soudem, což se projeví zpětvzetím žaloby, nebo dohodou směřující ke smírnému vyřešení sporu.
16. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi také opakovaně uvedl, že o protiústavnost jde i tehdy, vybočuje-li procesní postup soudu ze zákonných pravidel, která řízení před ním upravují, a toto vybočení je způsobilé se pro stěžovatele negativně promítnout do jeho výsledku (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1722/20 ze dne 24. 9. 2020; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto nálezu jsou dostupná též na https://nalus.usoud.cz). Součástí spravedlivého procesu je též předvídatelnost soudního rozhodování, zákaz svévolného rozhodování a ochrana legitimního očekávání účastníků [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2738/10 ze dne 23. 11. 2010 (N 235/59 SbNU 391), sp. zn. II. ÚS 2570/10 ze dne 28. 5. 2013 (N 95/69 SbNU 457), či sp. zn. III. ÚS 1561/13 ze dne 3. 4. 2014 (N 52/73 SbNU 59)]. Proto Ústavní soud zformuloval rovněž požadavky kladené na odůvodnění soudních rozhodnutí, jehož účelem je především seznámit účastníky řízení s úvahami, na nichž soud založil své skutkové a právní závěry. Jeho nezbytný rozsah se přitom odvíjí od předmětu a povahy řízení, jakož i návrhů a argumentů uplatněných účastníky, s nimiž se soudy musí adekvátně vypořádat [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 961/09 ze dne 22. 9. 2009 (N 207/54 SbNU 565), nebo nález IV. ÚS 2352/19 ze dne 3. 3. 2020]. Právo účastníka řízení přednášet návrhy, argumenty a námitky, na něž má obecný soud povinnost poskytnou přiměřenou odpověď, je totiž korelátem práva na odůvodnění soudního rozhodnutí (srov. KMEC, J. a kol. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 757). Chybí-li tedy v rozhodnutí řádné odůvodnění, reagující na návrhy, námitky či podání účastníků, která jsou způsobilá ovlivnit výsledek soudního řízení, je tím založena nejen jeho nepřezkoumatelnost, ale zpravidla také neústavnost v podobě kvalifikované vady (srov. obdobně nález sp. zn. IV. ÚS 2957/20 ze dne 23. 3. 2021).
17. Ústavní soud proto činí dílčí závěr, že z práva na přístup k soudu vyplývá povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili k tvrzením protistrany, a náležitě posoudit jimi tvrzené a uplatňované skutečnosti. To jednak znamená umožnit účastníkům účinné uplatňování námitek a argumentů, jednak i povinnost soudu se nejen s těmito námitkami a argumenty, jež jsou způsobilé ovlivnit rozhodování, přesvědčivě v odůvodnění vypořádat [srov. nález sp. zn. I. ÚS 3065/11 ze dne 10. 4. 2012 (N 76/65 SbNU 63), bod 23].
18. Ústavní soud též v minulosti zdůraznil význam dispoziční zásady v civilním procesu. V nálezu sp. zn. III ÚS 254/2005 (N 201/39 SbNU 123) ze dne 20. 10. 2005, označil za libovůli postup, kterým soud před zahájením jednání nerozhodne o zpětvzetí, přestože mu bylo před zahájením doručeno [srov. rovněž nález sp. zn. II. ÚS 2682/15 ze dne 6. 1. 2016 (N 1/80 SbNU 25)]. Nálezem sp. zn. IV. ÚS 2780/08 ze dne 5. 5. 2009 (N 109/53 SbNU 369) pak zdejší soud zrušil rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto nad rámec petitu zformulovaného vedlejším účastníkem řízení. Ústavní soud přitom konstatoval, že tímto postupem porušil obecný soud jednu ze základních zásad civilního procesu - zásadu dispoziční (iudex ne eat ultra petita partium), jež je zakotvena mj. v § 153 odst. 2 o. s. ř., porušení kteréžto zásady lze v rovině ústavněprávní nahlížet jako porušení práva na spravedlivý proces a rovněž práva na rovnost účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny.
19. Ústavní soud přezkoumal rozhodnutí krajského a Nejvyššího soudu prizmatem shora zmíněných obecných kritérií a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
20. Jak totiž vyplývá ze spisu (srov. č. l. 46), stěžovatel skutečně učinil vůči okresnímu soudu již dne 1. 12. 2020 podání, označené jako žádost o schválení soudního smíru, prostřednictvím kterého sdělil, že "účastníci řízení se po vzájemné domluvě dohodli na podmínkách smírného řešení sporu, který je předmětem nadepsaného řízení, a proto shodně navrhují, aby soud prvního stupně schválil smír tohoto znění." Toto podání bylo učiněno elektronicky, prostřednictvím zprávy elektronické pošty, která byla opatřena digitálním podpisem stěžovatelova právního zástupce. Identickou žádost přitom podala osobně prostřednictvím podatelny okresního soudu o den později rovněž žalobkyně řízení. Její procesní úkon, opatřený podpisem právní zástupkyně, ovšem původně nebyl založen do spisu, přičemž se tak stalo až následně na základě výzvy stěžovatele ze dne 13. 5. 2021 (srov. spis, č. l. 84-89).
21. Z uvedeného vyplývá, že mezi účastníky řízení byla dána shoda směřující ke smírnému vyřešení jejich sporu za podmínek vymezených v jejich souhlasných dispozičních procesních úkonech adresovaných okresnímu soudu, jež splňovaly všechny obsahové i formální náležitosti stanovené právními předpisy upravujícími civilní soudní řízení. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani shora zmíněná okolnost, že procesní úkon žalobkyně byl do spisu zařazen z iniciativy stěžovatele až dodatečně, dokonce až v době po vydání ústavní stížností napadeného rozhodnutí krajského soudu. Ústavní soud v tomto ohledu připomíná své předchozí závěry, že nedostatky v organizaci a činnosti soudní moci (v tomto případě přehlédnutí procesně relevantní listiny), ke kterým při množství projednávaných věcí občas logicky dochází, nemohou jít k tíži těch, kteří se na soud obracejí jako na ochránce svých základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 204/16 ze dne 17. 1. 2017 (N 10/84 SbNU 139), bod 25]. To platí i v souvislosti s pohybem písemností uvnitř soudu, který musí být organizován tak, aby nedošlo k újmě účastníků při uplatnění jejich práv [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 518/10 ze dne 23. 11. 2010 (N 233/59 SbNU 375), nález sp. zn. IV. ÚS 2040/12 ze dne 12. 12. 2012 (N 203/67 SbNU 599), bod 13, nález sp. zn. I. ÚS 634/13 ze dne 15. 5. 2013 (N 85/69 SbNU 369), nález sp. zn. III. ÚS 281/12 ze dne 5. 12. 2013 (N 210/71 SbNU 477), bod 8, nález sp. zn. I. ÚS 1008/13 ze dne 12. 5. 2014 (N 87/73 SbNU 473), bod 10, nebo shora cit. nález sp. zn. IV. ÚS 204/16, bod 24]. Pro Ústavní soud je v nyní posuzované věci podstatné, že krajský soud byl v době svého rozhodování na základě stěžovatelova podání prokazatelně zpraven o záměru účastníků řízení vyřešit spor smírně, čemuž měl (po ověření u žalobkyně, že se skutečně jedná o souhlasný projev vůle) odpovídat jeho následný procesní postup.
22. Ústavní soud naopak nepovažuje za významné, že se účastníci řízení obrátili s žádostí o schválení smíru na okresní soud, resp. že navrhli, aby byl smír schválen právě okresním soudem, který přitom již před tím rozhodl ve věci rozsudkem. Je sice zřejmé, že z rozhodování o smíru by byl s ohledem na vázanost vyhlášeným rozsudkem (srov. ustanovení § 156 odst. 3 o. s. ř.) vyloučen okresní soud, zdejší soud však neshledal žádný důvod, proč by o návrzích účastníků směřujících ke smírnému vyřešení sporu nemohl rozhodovat krajský soud. Uzavření a schválení soudního smíru je totiž možné rovněž v průběhu odvolacího řízení (srov. ustanovení § 220 odst. 2 o. s. ř.), přičemž tomu nebrání ani okolnost, že soud prvního stupně ve věci rozhodl rozsudkem pro uznání podle ustanovení § 153a o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze sp. zn. 21 Cdo1951/2004 dne 8. 3. 2005; Rc 21/2006). Ústavní soud totiž z obsahu spisu zjistil, že účastníci nyní posuzovaného řízení se na okresní soud prokazatelně obrátili s žádostmi o schválení soudního smíru ještě v době, kdy zde probíhalo odvolací řízení, když odvolání podané stěžovatelem dne 21. 9. 2020 bylo krajskému soudu předloženo k rozhodnutí po přezkumu usnesení o zastavení odvolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku dne 2. 3. 2021 (srov. spis, č. l. 33, 58, 59 a 69). Žádost o schválení smíru prezentovaná prostřednictvím okresního soudu tudíž měla být z úřední povinnosti posouzena krajským soudem.
23. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že krajský soud měl v nyní posuzovaném případě postupovat podle ustanovení § 99 o. s. ř., které platí i pro odvolací soud (srov. ustanovení § 211 o. s. ř.). Krajský soud tudíž měl posoudit, zda jsou splněny podmínky pro schválení smíru v podobě navrhované účastníky řízení, tj. měl zkoumat, připouští-li uzavření smíru povaha věci, resp. zdali je schválení smíru v souladu s právními předpisy. Pokud by tyto podmínky byly dány, krajský soud měl v dané věci rozhodnout usnesením o schválení smíru, a to při současné změně rozsudku okresního soudu dle ustanovení § 220 odst. 2 o. s. ř. Ústavní soud v této souvislosti připomíná tradiční soudcovský bonmot, dle kterého je i ten nejhorší smír lepší než dokonalý rozsudek.
24. Jestliže takto krajský soud nepostupoval, jednal nejenom ve zjevném rozporu se zákonným požadavkem usilovat o smír mezi účastníky, ale ignorováním procesních úkonů účastníků řízení, jimiž byla projevována dispozice s předmětem řízení, se dopustil též ústavně nepřípustné svévole, v jejímž důsledku bylo vydáno rozhodnutí, jež je fakticky zatíženo ústavně kvalifikovanou vadou v podobě nepřezkoumatelnosti.
25. Ústavní soud současně s odkazem na shora vymezená obecná kritéria ústavního přezkumu nyní posuzované věci podotýká, že procesní úkony účastníků řízení, na něž krajský soud nereagoval, byly způsobilé ovlivnit výsledné rozhodování. Pokud by totiž došlo ke schválení smíru, stěžovatel by žalobkyni zaplatil toliko 150 000 Kč s tím, že žádnému z účastníků řízení by nebyla přiznána náhrada nákladů řízení. Výsledek řízení, jehož bylo dosaženo při nezohlednění návrhů na uzavření smíru, je tudíž pro stěžovatele méně příznivý (srov. výše bod 2 tohoto nálezu).
26. Ohledně napadeného usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel v dovolání ze dne 14. 6. 2021 - kromě další argumentace - výslovně poukázal též na okolnost nezohlednění návrhu na uzavření smíru. K tomu Nejvyšší soud uvedl, že k vadám řízení může dovolací soud přihlédnout jen, je-li dovolání přípustné; samy o sobě však takovéto vady přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají. Jak se však podává ze stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (460/2017 Sb., ST 45/87 SbNU 905), "ustanovení § 237 občanského soudního řádu ve spojení s čl. 4 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky vyžaduje, aby jako přípustné bylo posouzeno dovolání, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu." Právě takováto situace nastala v nyní posuzované věci, protože krajský soud se odchýlil od shora uvedené judikatury Ústavního soudu vážící se k základnímu právu na přístup k soudu. Nejvyšší soud však přesto v rozporu s čl. 4 Ústavy ochranu základním právům stěžovatele neposkytl.
27. Ústavní soud se nezabýval dalšími stěžovatelem uplatněnými argumenty (tj. splněním podmínek pro rozhodnutí formou rozsudku pro uznání), neboť to vzhledem k předchozím závěrům potvrzujícím důvodnost ústavní stížnosti považoval za nadbytečné.
VI. Závěr
28. Ústavní soud uzavírá, že Nejvyšší soud i krajský soud svými rozhodnutími porušily základní právo stěžovatele na přístup k soudu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny.
29. Ústavní soud proto vyhověl ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a podle § 82 odst. 3 písm. a) tohoto zákona napadená rozhodnutí zrušil a vytvořil tím procesní situaci, kdy se věc vrací do stádia odvolacího řízení, v němž bude krajský soud rozhodovat znovu, vázán právním názorem obsaženým v tomto nálezu.
30. Ústavní soud nepřiznal stěžovateli náhradu nákladů řízení ve smyslu § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Základní zásadou řízení před Ústavním soudem totiž je, že náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník (§ 62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V odůvodněných případech může Ústavní soud podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Ústavní soud tak však činí jen ve výjimečných případech [srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 662/01 ze dne 19. 11. 2002 (U 41/28 SbNU 471), nález sp. zn. IV. ÚS 180/04 ze dne 17. 8. 2004 (N 112/34 SbNU 157)], např. "jako určitou sankci vůči tomu účastníku řízení, který svým postupem zásah do základního práva vyvolal" [srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 662/01 ze dne 19. 11. 2002 (U 41/28 SbNU 471), nález sp. zn. II. ÚS 745/06 ze dne 17. 5. 2007 (N 83/45 SbNU 239)], či v okamžiku, kdy odvolací soud jednal dlouhodobě a prakticky absolutně nečinně [nález sp. zn. IV. ÚS 180/04 ze dne 17. 8. 2004 (N 112/34 SbNU 157)], nebo pokud soud zcela mechanicky aplikoval podústavní právo v oblasti náhrady nákladů řízení, čímž zasáhl do ústavních práv stěžovatele [nález sp. zn. III. ÚS 607/04 ze dne 16. 2. 2006 (N 39/40 SbNU 325)].
31. Z citované judikatury je tudíž patrné, že k uložení povinnosti náhrady nákladů řízení přistupuje Ústavní soud toliko ve zcela mimořádných a výjimečných případech. Nyní posuzovaný případ však zdejší soud s ohledem na shora uvedené závěry za zcela mimořádný a výjimečný nepovažuje.
Autor: US