// Profipravo.cz / Jednání, příprava jednání, koncentrace řízení 16.12.2020
Porušení povinnosti projednat a rozhodnout věc při prvním jednání
Požadavek vyslovený v § 114a odst. 1 o. s. ř., aby soud věc zpravidla rozhodl při jediném jednání, není a nemůže být absolutní. Tato zásada se promítá do přípravy a nařízení jednání v závislosti na rozsahu předpokládaného dokazování. Vyjadřuje metodu přípravy jednání, nikoliv požadavek „skončit věc“ při prvním jednání. Spíše se naznačuje, že všechny tyto úkony je třeba provádět promyšleně, takže bude-li mít jednání soudcem očekávaný průběh, věc bude z hlediska projednávání opravdu „trvat“ jen jediné jednání.
I když bylo jednání soudem řádně připraveno, může dojít – avšak jen z důvodů předem neočekávaných – k tomu, že se věc nepodaří rozhodnout při jediném jednání. Může to být způsobeno např. tím, že se k jednání nedostaví svědek, jehož výpověď je pro zjištění skutkového stavu věci významná, ačkoliv byl řádně a včas předvolán. Může se rovněž stát, že při jednání vyjdou najevo nové (dosud neznámé) skutečnosti nebo že se ukáže potřeba provést další důkazy, které nebyly původně uvažovány. S těmito a jinými podobnými situacemi zákon počítá a v § 119 odst. 1 o. s. ř. připouští možnost odročení jednání. Takový postup tedy není v rozporu se zákonem. Je však nepřípustné, a opačný postup je v rozporu se zákonem, aby jednání ve věci bylo už nařizováno s vědomím nebo dokonce se záměrem, že bude muset být – nedojde-li ke zpětvzetí žaloby, k uznání nároku žalovaným nebo ke smíru – odročeno. To, že jednání bude potřebné odročit, nesmí být výsledkem přípravy jednání, ale jen důsledkem toho, že při jednání nastala taková situace, kterou nebylo možné v rámci přípravy jednání dobře předvídat, popřípadě ji vyloučit.
Jakkoliv je požadavek vyjádřený v ustanovení § 114a odst. 1 o. s. ř. z hlediska vedení řízení soudem významný a je nepochybně odrazem zásady rychlosti soudního řízení, nelze v žádném případě pouštět ze zřetele ani další základní zásady občanského soudního řízení, zejména zásady bezprostřednosti a ústnosti, které se naplňují právě při jednání soudu a provádění dokazování. Nebylo by pak v souladu s těmito zásadami, pokud by soud požadavku rozhodnutí věci při jediném jednání podřídil i hodnocení důkazů v tom smyslu, že by již před jednáním soudu měl zcela jasno, jak bude jednotlivé důkazy hodnotit, jaká skutková zjištění z nich učiní a jak ve věci rozhodne. Zejména v případech, kdy procesní postup soudu, včetně rozsahu prováděného dokazování, záleží na vyřešení jedné či více předběžných otázek, a to v závislosti na skutkových zjištěních učiněných po zhodnocení provedených důkazů, nelze vyloučit, že teprve v průběhu prvního jednání či až po jeho skončení bude moci soud vyhodnotit, jaké další důkazy provádět či nikoliv. Zajištění všech navržených důkazních prostředků podle návrhu účastníků již při prvnímu jednání by přitom mohlo být v rozporu i se zásadou hospodárnosti řízení, pakliže by se následně např. výslech svědka či znalecký posudek ukázaly jako nadbytečné. Takto rozhodně nelze požadavek vyjádřený v ustanovení § 114a odst. 1 o. s. ř. interpretovat, což je ostatně vyjádřeno slovem „zpravidla“, čímž zákonodárce nepochybně vyjadřuje skutečnost, že v občanském soudním řízení mohou nastat situace, kdy uvedenému požadavku nelze dostát, přičemž tyto situace mohou spočívat nejen v nemožnosti předvídat průběh prvního jednání a zejména přednesy a případné procesní úkony účastníků, ale v některých případech i v rozsahu a vzájemné provázanosti řešených skutkových a právních otázek. Při prvním jednání pak nelze věc rozhodnout ani tehdy, je-li třeba učinit některou z výzev podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř., přičemž účastník důvodně požádá o poskytnutí lhůty k doplnění vylíčení rozhodných skutečností či označení důkazů, případně takto nově označené důkazy nelze ihned provést.
Není-li zde však objektivně žádná okolnost, která by projednání a rozhodnutí věci při prvním jednání bránila, pak skutečnost, že soud v řízení nepostupoval v souladu s § 114a odst. 1 o. s. ř. a jednání bez vážných důvodů odročoval, je možné zohlednit v rámci kritéria postupu orgánu veřejné moci ve smyslu § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk. Samozřejmě za předpokladu, že porušení ustanovení § 114a odst. 1 o. s. ř. mělo významný negativní dopad do celkové délky řízení.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3639/2019, ze dne 9. 9. 2020
Dotčené předpisy:
§ 114a odst. 1 o. s. ř.
§ 31a odst. 3 písm. d) zák. č. 82/1998 Sb.
Kategorie: odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně (dále též „dovolatelka“) se domáhala zaplacení částky 194 750 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 30 C 69/2010.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 1. 2019, č. j. 27 C 30/2018-60, zamítl žalobu, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 194 750 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 900 Kč (výrok II).
3. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že řízení vedené pod sp. zn. 30 C 69/2010 bylo zahájeno dne 8. 6. 2010 u Obvodního soudu pro Prahu 8. Žalobkyně se domáhala proti žalované společnosti CORPORATE FINANCE INVESTMENT s. r. o. zaplacení částky 211 893 Kč s příslušenstvím z titulu dlužného nájemného, když žalovaná společnost užívala pozemek ve vlastnictví žalobkyně na základě nájemní smlouvy a za období v žalobě uvedené ničeho nehradila. Usnesením ze dne 12. 11. 2010, č. j. 30 C 69/2010-25, připustil soud změnu žaloby a řízení částečně zastavil, neboť oprava žaloby ohledně úroku z prodlení byla jejím částečným zpětvzetím. Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodl o žalobě platebním rozkazem ze dne 14. 1. 2011, č. j. 30 C 69/2010-30, proti němuž podala žalovaná společnost odpor. První jednání ve věci proběhlo dne 10. 6. 2011. Soud se pokusil o smírné vyřešení věci, byla čtena žaloba a žalovaná doložila do spisu listinné důkazy. Soud přistoupil k dokazování a následně poučil žalobkyni podle § 118a odst. 3 o. s. ř., že je třeba označit důkazy a prokázat, že A. M. uzavřel separátně smlouvu se žalovanou společností v době před rozdělením pozemku, a to s ohledem na tvrzení, která od žalobkyně při jednání zazněla. Žalobkyně žádala o poskytnutí lhůty a jednání bylo odročeno na 5. 8. 2011. Na odročeném jednání konaném dne 5. 8. 2011 se soud vzhledem ke skutečnostem zjištěným z dosavadních důkazů dotazoval na exekuci vyplývající z katastru nemovitostí, která byla vedena na pana M. Konkrétně, zda exekuce byla vedena v době, kdy byla podepsána nájemní smlouva, zda tato exekuce stále probíhala. Žalobkyně nebyla s to při jednání na dotazy soudu reagovat, přičemž bylo zřejmé, že tato skutečnost by měla zásadní dopad na posouzení nároku. Soud proto podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. žalobkyni poučil, že je třeba doplnit v tomto směru skutková tvrzení a tato rovněž prokázat. Jednání bylo odročeno na 23. 9. 2011. Dne 23. 9. 2011 proběhlo ve věci další jednání, na kterém bylo pokračováno v dokazování - byly čteny výpisy z účtu žalobkyně, listiny týkající se exekuce spoluvlastníka pozemku a následně nařízeno místní šetření na dotčeném pozemku na tentýž den, tj. 23. 9. 2011, 13:40 hodin. Další jednání ve věci se konalo dne 21. 10. 2011. Soud četl k důkazu protokol o místním šetření a byly prohlíženy fotografie na místním šetření pořízené. K dokazování se rozsáhle vyjadřovaly obě strany. Řešila se otázka, zda byl pozemek pro žalobkyni volně přístupný. Za tímto účelem navrhla žalobkyně výslech svědka Ž. Jednání bylo v závěru za účelem pokračování dokazování výslechem svědka Ž. v jeho bytě odročeno na 9. 11. 2011, kdy soud vyslechl svědka V. Ž. v jeho bytě a jednání následně odročil za účelem zhodnocení výslechu a dalšího procesního postupu na neurčito. Dne 11. 1. 2012 proběhlo ve věci jednání, při kterém soud k důkazu prohlížel fotografie z CD disku, listiny a mapy, které doložila žalobkyně. Po doplnění dokazování soud poučil žalobkyni dle § 118a odst. 2 o. s. ř. o jiném právním názoru na věc s tím, že nárok by mohl být posouzen jako nárok z bezdůvodného obohacení. Následovalo poučení dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř, kdy žalobkyně byla vyzvána, aby tvrdila, kdy bylo bezdůvodné obohacení splatné a k tomu označila důkazy. Poučení dle totožného ustanovení se dostalo rovněž žalované společnosti s tím, že má tvrdit a prokázat, zda vyklidila pozemek a vyklizený jej předala žalobkyni a dále, zda a kdy vydala klíče. Účastníci v návaznosti na poučení doplňovali skutková tvrzení. Dne 24. 1. 2012 ustanovil soud znalce z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady, specializace nemovitosti, za účelem vypracování znaleckého posudku ve lhůtě 40 dnů. Soud uložil znalci, aby stanovil obvyklé tržní nájemné u dotčených nemovitostí v období roku 2009 – 2010. Současně vyzval strany, aby sdělily, zda mají na znalce otázky, a pokud ano, aby je naformulovaly. Žalobkyně žádné otázky pro znalce neměla. V březnu 2012 soud znalce urgoval a žádal o sdělení, kdy lze očekávat vyhotovení znaleckého posudku. Podáním ze dne 26. 3. 2012, v reakci na dotaz soudu, znalec požádal o prodloužení lhůty k vyhotovení posudku do května 2012. Místní šetření znalce za účasti obou stran mělo proběhnout v druhé polovině dubna. Dne 31. 5. 2012 obdržel soud znalecký posudek ze dne 29. 5. 2012, včetně vyúčtování znalečného. Dne 27. 8. 2012 bylo k pokynu soudce nařízeno jednání na 19. 9. 2012 a znalecký posudek byl rozeslán stranám. K jednání byl volán i znalec, který se však, ač řádně předvolán, nedostavil. Soud proto jednání za účelem jeho výslechu odročil na 24. 10. 2012. Na jednání konaném dne 24. 10. 2012 soud k důkazu četl znalecký posudek a k jeho závěrům byl vyslechnut znalec Stanislav Rektor. Po skončení dokazování byla dána závěrečná poučení, předneseny závěrečné návrhy a po krátkém přerušení soud ve věci vyhlásil rozsudek, kterým žalobě vyhověl ohledně částky 237 000 Kč s úrokem z prodlení. Ve zbytku soud žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky. Písemné vyhotovení rozsudku č. j. 30 C 69/2010-175 bylo k pokynu soudce ze dne 22. 1. 2013 doručeno stranám. Téhož dne rozhodl soud o znalečném. Do vyhovujícího výroku a do nákladového výroku rozsudku podala žalovaná odvolání. Zamítavý výrok napadla blanketním odvoláním žalobkyně. K pokynu ze dne 28. 3. 2013 byly strany vyzvány k zaplacení soudního poplatku za odvolání. Žalobkyně zaplatila soudní poplatek dne 9. 4. 2013. Usnesením ze dne 16. 7. 2013, č. j. 30 C 69/2010-198, bylo odvolací řízení o odvolání žalované zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku. Dne 26. 7. 2013 bylo vyplaceno znalečné a téhož dne zaplatila žalovaná společnost soudní poplatek za odvolání. Usnesením ze dne 29. 8. 2013, č. j. 30 C 69/2010-203, bylo usnesení o zastavení odvolacího řízení zrušeno. K pokynu soudce ze dne 14. 10. 2013 byla odvolání přeposlána protistranám. Dne 11. 3. 2014 byl spis předložen Městskému soudu v Praze k rozhodnutí o odvolání účastníků. Dne 13. 3. 2014 bylo odvolací jednání nařízeno na 24. 4. 2014 a následně odročeno na 13. 5. 2014, na němž byl vyhlášen rozsudek, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku potvrzen a ve vyhovujícím výroku a ve výrocích o nákladech řízení zrušen a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dne 12. 6. 2014 byla prodloužena lhůta k písemnému vyhotovení rozhodnutí do 30. 6. 2014. Dne 1. 7. 2014 byl spis vrácen soudu prvního stupně, a to včetně rozsudku Městského soudu v Praze, č. j. 58 Co 135/2014-214. Dle jeho odůvodnění soud prvního stupně pochybil, když výši bezdůvodného obohacení vágně opřel pouze o závěr znaleckého posudku a neuvedl, jak k přiznané částce a za jaké období dospěl. Odvolací soud nepřisvědčil ani závěru soudu prvního stupně, že námitka společnosti o výši poskytnutého plnění žalobkyni za užívání sporného pozemku, spojená s požadavkem vypořádání vzájemných práv, je opožděná a nedostatečně podložená. Z těchto důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku a ve výrocích o nákladech řízení zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Při jednání konaném dne 26. 11. 2014 soud četl k důkazu platby žalované společnosti vůči žalobkyni. Upozorňoval žalobkyni, že tím bylo prokázáno, kolik jí bylo zaplaceno, a že tyto částky je třeba započíst. Žalobkyně uplatnila námitku promlčení, kterou však soud neshledal důvodnou. Dal stranám závěrečná poučení a po přednesu závěrečných návrhů‚ a krátkém přerušení jednání, vyhlásil rozsudek, kterým žalobu i ve zbytku zamítl. Lhůta k napsání a rozeslání rozsudku byla prodloužena vedením soudu do 23. 2. 2015. Proti rozsudku soudu prvního stupně č. j. 30 C 69/2010-226 podala žalobkyně blanketní odvolání ze dne 6. 3. 2015, které doplnila odůvodněním až podáním ze dne 30. 3. 2015. Usnesením ze dne 24. 9. 2015 soud vyzval žalobkyni k úhradě soudního poplatku za odvolání. Proti tomuto usnesení podala žalobkyně námitky, o nichž rozhodl soud usnesením ze dne 3. 12. 2015, č. j. 30 C 69/2010-250, tak, že rozhodnutí potvrdil. Soudní poplatek žalobkyně zaplatila dne 11. 1. 2016. Dne 12. 5. 2016 byl spis předložen Městskému soudu v Praze k rozhodnutí o odvolání. Dne 1. 6. 2016 bylo odvolací jednání nařízeno na 22. 9. 2016. K žádosti právního zástupce žalobkyně bylo dne 1. 9. 2016 odvolací jednání odročeno na 10. 11. 2016. Na něm vyhlásil odvolací soud rozhodnutí, kterým rozsudek soudu prvního stupně zrušil. Vedení soudu dne 16. 12. 2016 prodloužilo lhůtu k vyhotovení rozhodnutí do 16. 1. 2017. Dne 17. 1. 2017 byl spis vrácen soudu prvního stupně včetně usnesení č. j. 58 Co 198/2016-261, kterým Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud dospěl k odlišnému právnímu závěru v otázce posouzení námitky promlčení, kterou se soud prvního stupně odmítl zabývat. Podle odvolacího soudu se v dané věci jedná o vzájemná peněžitá plnění, která však promlčení podléhají. Soud prvního stupně se měl u pohledávky žalované společnosti zabývat tím, zda se jednalo o kompenzační námitku či vzájemný návrh žalované. Skutkový stav pak odvolacímu soudu neumožňoval, aby o věci sám meritorně rozhodl. Při jednání konaném dne 14. 7. 2017 strany zopakovaly svá stanoviska, poté jim bylo dáno závěrečné poučení a po přednesu závěrečných návrhů soud vyhlásil rozsudek, kterým žalované společnosti uložil zaplatit částku 237 000 Kč spolu s úrokem z prodlení a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky a o nákladech řízení vzniklých státu. Soudci byla vedením soudu prodloužena lhůta k vypracování rozsudku s ohledem na složitost do 12. 10. 2017. K pokynu soudce ze dne 6. 10. 2017 byl stranám rozeslán rozsudek č. j. 30 C 69/2010-272. Dle jeho odůvodnění dospěl soud k závěru, že pohledávka žalované společnosti za žalobkyní byla promlčena, proto žalobě vyhověl. Do nákladového výroku rozsudku soudu prvního stupně podala odvolání žalobkyně. Odvolání do rozsudku podala rovněž žalovaná společnost. Usnesením ze dne 6. 12. 2017 vyzval soud žalovanou společnost k odstranění vad odvolání. Následně bylo odvolání na tuto výzvu doplňováno a žalovaná společnost byla dne 27. 12. 2017 vyzvána k zaplacení soudního poplatku za odvolání, který zaplatila dne 10. 1. 2018. Žalobkyně se k odvolání vyjádřila podáním doručeným soudu dne 29. 1. 2018. Dne 6. 2. 2018 byl spis předložen odvolacímu Městskému soudu v Praze k rozhodnutí o odvolání obou účastníků. Při odvolacím jednání dne 15. 3. 2018, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dne 27. 3. 2018 byl spis vrácen soudu prvního stupně, včetně písemného vyhotovení rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 58 Co 56/2018-303, který nabyl právní moci dne 5. 4. 2018.
4. Podáním ze dne 18. 6. 2018 uplatnila žalobkyně u žalované nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 194 750 Kč, která jí měla vzniknout nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 30 C 69/2010. Žalovaná ve svém stanovisku ze dne 17. 10. 2018, č. j. MSP-1692/2018-ODSK-ODSK/5, konstatovala, že v daném řízení k nesprávnému úřednímu postupu nedošlo, neboť celková délka řízení byla vzhledem k okolnostem dané věci přiměřená.
5. Soud prvního stupně posoudil nárok žalobkyně podle § 1 odst. 1, § 2, § 3, § 13 odst. 1 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též „OdpŠk“), a konstatoval, že v posuzovaném řízení nedošlo k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě.
6. Celková délka posuzovaného řízení činila 7 let a 9 měsíců. Žaloba byla k soudu podána dne 8. 6. 2010 a řízení bylo pravomocně skončeno dne 5. 4. 2018.
7. Řízení probíhalo na dvou stupních soudní soustavy. Soud prvního stupně rozhodoval ve věci čtyřikrát (jednou platebním rozkazem a třikrát rozsudkem), odvolací soud třikrát. Skutečnost, že strany využívají práva podávat opravné prostředky sice dle soudu prvního stupně nelze klást k tíži poškozeného, je však třeba ji zohlednit v kritériu složitosti věci, neboť víceinstanční řízení je logicky delší právě o řízení před soudem vyšší instance.
8. Dle soudu prvního stupně se posuzované řízení vyznačovalo vyšší mírou skutkové složitosti spočívající v rozsáhlém dokazování množstvím listinných důkazů včetně fotografií, svědeckými výpověďmi (i mimo budovu soudu) a místním šetřením. Jelikož soud dovodil neplatnost nájemní smlouvy, posoudil nárok žalobkyně jako bezdůvodné obohacení a poučil žalobkyni ve smyslu § 118a odst. 2 o. s. ř. o jiném právním názoru na věc. Po doplnění tvrzení a důkazů ze strany žalobkyně, bylo provedeno dokazování k námitce započtení vznesené žalovanou společností, ke splatnosti bezdůvodného obohacení a pro stanovení výše obvyklého nájemného pozemku byl vypracován znalecký posudek.
9. Procesní složitost posuzovaného řízení byla soudem prvního stupně taktéž hodnocena jako významnější. Soud na počátku řízení vyzýval žalobkyni k odstranění vad žaloby, rozhodoval o jejím návrhu na rozšíření žaloby a o částečném zastavení řízení. Účastníci v průběhu řízení doplňovali svá tvrzení a návrhy na dokazování. Žalobkyně byla opakovaně poučována podle § 118a o. s. ř. Prvního poučení ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. se žalobkyni dostalo při prvním jednání. Žalobkyně tvrdila, že i druhý spoluvlastník uzavřel nájemní smlouvu s žalovanou společností, k čemuž však nenavrhovala žádné důkazy. V reakci na skutečnosti zjištěné z provedených důkazů byla žalobkyně znovu poučena podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. na dalším jednání. Třetího poučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. se žalobkyni dostalo v souvislosti s jiným právním názorem soudu na věc. Soud prvního stupně dále ustanovil znalce, rozhodoval o znalečném, provedl místní šetření a výslech svědka mimo budovu soudu.
10. K významné právní složitosti věci vedla dle soudu prvního stupně skutečnost, že soudy posuzovaly řadu právních otázek. Soudy obou stupňů shodně posoudily nájemní smlouvu mezi žalobkyní a žalovanou jako absolutně neplatnou pro rozpor se zákonem dle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), s ohledem na to, že byla uzavřena v rozporu s § 139 obč. zák. (nájemní smlouvu uzavřel pouze jeden spoluvlastník pronajatého pozemku). Navíc došlo k rozdělení pozemku a tím k zániku předmětu nájmu. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že nárok žalobkyně je nutno posoudit dle § 457 obč. zák. jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, byl však toho názoru, že i přes opožděnost kompenzační námitky žalované společnosti (byla vznesena po koncentraci řízení a pohledávky žalované společnosti se týkaly jiného období) měl soud prvního stupně provést celkové vypořádání vzájemných plnění mezi účastníky z neplatné nájemní smlouvy. Z tohoto důvodu odvolací soud první rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Druhým rozsudkem soud prvního stupně žalobu zamítl jako nedůvodnou, neboť v řízení bylo prokázáno, že žalovaná platila žalobkyni na nájemném více, než žalobkyni náleželo. Námitku promlčení, kterou žalobkyně proti pohledávce žalované společnosti vznesla, neshledal soud prvního stupně důvodnou s odkazem na § 107 odst. 3 obč. zák. s odůvodněním, že se jedná o reciproční plnění. I tento rozsudek byl odvolacím soudem zrušen, protože odvolací soud dospěl k závěru, že se v dané věci jedná o vzájemná peněžitá plnění, která však promlčení podléhají. Soud prvního stupně se měl u pohledávky žalované společnosti zabývat tím, zda se jednalo o kompenzační námitku či vzájemný návrh žalované. Třetím rozsudkem soud prvního stupně žalobě vyhověl, když se ztotožnil s námitkou žalobkyně ohledně promlčení pohledávky žalované společnosti. Odvolací soud tento rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správný s tím, že pokud se žalovaná společnost domáhala zohlednění plateb nájemného za předešlá období, mohla tak učinit pouze kompenzační námitkou, kterou však nevznesla řádně a navíc byla pohledávka v době vznesení námitky promlčená, tudíž nezpůsobilá k započtení. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně i v případě výše přiznaného bezdůvodného obohacení, určené obvyklým nájemným pozemku za rozhodné období. Na základě uvedeného tak soud prvního stupně nemohl přisvědčit žalobkyni, že posuzované řízení bylo jednoduché.
11. Postup soudů ve věci hodnotil soud prvního stupně jako plynulý směřující k rychlému rozhodnutí věci. Úkony soudů odpovídaly procesní situaci a byly činěny bez průtahů. S výjimkou jednání konaného dne 19. 9. 2014 soud prvního stupně prováděl na každém jednání, které předcházelo vyhlášení prvního rozsudku, dokazování. Nebylo možné provést všechny důkazy na jediném jednání, neboť je strany navrhovaly a dokládaly postupně v průběhu řízení. Soud prvního stupně shledal v posuzovaném řízení jediné období nečinnosti, a to od rozeslání rozsudku odvolacího soudu stranám k pokynu ze dne 4. 7. 2014 do 6. 11. 2014, kdy soud nařídil jednání na 26. 11. 2014, tj. průtah v délce jednoho měsíce. Tato nečinnost se však dle soudu nemohla na délce řízení nijak zásadně projevit, navíc byla zhojena tím, že soud ve věci urychleně nařídil jednání.
12. Soud prvního stupně nepřisvědčil námitce žalobkyně, že kdyby byla poučena jednou a řádně, řízení by se neprodlužovalo. Naopak zjistil, že soud každým poučením dle § 118a o. s. ř. reagoval na průběh řízení (zejména na doplněná tvrzení stran a s tím související dokazování). Tento postup se navíc dle soudu prvního stupně odrazil v obsahu vydaného rozsudku, který je výsledkem nezávislého rozhodování soudu v posuzovaném řízení, do něhož soudu v tomto řízení nepřísluší zasahovat. Žalobkyně neuspěla ani s námitkou, že soud prvního stupně nebyl schopen o věci řádně rozhodnout, jelikož jeho rozsudky byly opakovaně rušeny. Odvolací soud dvakrát zrušil rozsudek soudu prvního stupně, protože se neztotožnil s jeho právními závěry. Nejednalo se tedy o případ, kdy by byly rozsudky rušeny pro jejich nepřezkoumatelnost, procesní vady či nerespektování závazného právního názoru soudu vyššího stupně či nálezu Ústavního soudu. Vyjádření odlišného právního názoru je dle soudu prvního stupně součástí rozhodovacího procesu a nelze jej považovat za nečinnost, popřípadě průtah v řízení.
13. Soud prvního stupně neshledal pochybení ani při ustanovení znalce, jak uváděla žalobkyně, když uzavřel, že k prodlevě při vypracování znaleckého posudku došlo mimo jiné proto, že místní šetření znalce za účasti stran proběhlo až v druhé polovině dubna 2012. Znalecký posudek měl být původně soudu dodán do poloviny března 2012.
14. Podle soudu prvního stupně se žalobkyně na délce řízení zásadně nepodílela. Poukázal však na to, že žalobkyně doplňovala svá tvrzení a návrhy na dokazování až v průběhu řízení, soudní poplatky platila vždy až k výzvě soudu a proti rozsudkům podávala převážně blanketní odvolání. K prodloužení délky odvolacího řízení přispěla jednou, když bylo nařízené odvolací jednání odročeno k žádosti jejího právního zástupce z 22. 9. 2016 na 10. 11. 2016. Žalobkyně dále podala námitky do usnesení o zaplacení soudního poplatku za odvolání. Ačkoli jí nelze tuto skutečnost přičítat k tíži, nelze ji přičítat k tíži ani státu, navíc za situace, kdy soud na podaný návrh včas reagoval. Žalovaná společnost přispěla dle soudu prvního stupně k prodloužení délky řízení zejména v mezidobí od 28. 3. 2013, kdy byla vyzvána k zaplacení soudního poplatku, do 29. 8. 2013, kdy soud prvního stupně zrušil usnesení o zastavení odvolacího řízení žalované pro nezaplacení soudního poplatku.
15. Při posuzování významu předmětu řízení soud prvního stupně uvedl, že spor o vydání bezdůvodného obohacení není řízením, s nímž je již v obecné rovině spojováno významnější působení do poměrů účastníka. Vzhledem k tomu, že zvýšený význam předmětu posuzovaného řízení ze subjektivního hlediska, jež by odůvodňovalo potřebu přednostního vyřízení věci, žalobkyně netvrdila, zhodnotil soud prvního stupně význam předmětu řízení pro žalobkyni jako standardní.
16. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 900 Kč (výrok II).
17. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně, když uvedl, že oba soudy postupovaly plynule za účelem rozhodnutí věci a jejich přístup nebyl v žádném období nedbalý. Vysledoval však dvě delší časové prodlevy mezi úkony (od vrácení spisu odvolacím soudem dne 4. 7. 2014 a dne 17. 1. 2017 do nařízení jednání dne 6. 11. 2014 a dne 15. 6. 2017), které byly napraveny tím, že soud nařídil jednání urychleně na co možná nejbližší termín. Rozhodující vliv na délku řízení měla dle odvolacího soudu skutková a právní složitost věci, jak byla popsána soudem prvního stupně. Lhůty k vypravení rozsudků byly vždy řádně v souladu s § 158 odst. 4 o. s. ř. prodlouženy. Prodloužena byla i lhůta ke zpracování znaleckého posudku a soudu nelze spravedlivě vytýkat, že znalec byl vytížen a nedostavil se k jednání. Právní složitost věci byla dle odvolacího soudu rovněž důvodem opakovaného zrušení rozsudku soudu prvního stupně soudem odvolacím pro odlišný právní názor, z čehož nelze dovozovat pochybení soudu, jež by mělo rozměr nesprávného úředního postupu. Význam předmětu řízení pro žalobkyni posoudil odvolací soud opět ve shodě se soudem prvního stupně jako standardní.
18. Poukaz žalobkyně na manuál ministerstva spravedlnosti pro aplikaci zákona č. 82/1998 Sb. považoval odvolací soud za obsolentní, neboť samotná délka řízení není pro vznik nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve smyslu § 31a OdpŠk zásadně rozhodná. Odvolací soud tak uzavřel, že posuzované řízení nebylo zatíženo dlouhodobou neodůvodněnou nečinností soudu ani jinou procesní vadou významně ovlivňující jeho délku.
II. Dovolání a vyjádření k němu
19. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu dovoláním.
20. Dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání ve vyřešení tří otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a které považuje v rozhodování dovolacího soudu za dosud nevyřešené, resp. které mají být dle názoru dovolatelky dovolacím soudem vyřešeny jinak.
21. První otázkou zakládající dle dovolatelky přípustnost dovolání je, zda se v řízení o náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. uplatní předpoklad, že spor, u něhož dojde k jinému právnímu posouzení, tj. že se nejedná o nájem, ale bezdůvodné obohacení, je v zásadě skutkově i právně složitý. Oba soudy dle dovolatelky uvedly, že se jedná o skutkově i právně složitý případ, aniž by bylo zřejmé, z čeho jejich přesvědčení plyne, když neodkázaly na ustálenou praxi, výkladové stanovisko či judikát.
22. Dovolatelka si uvědomuje, že trvání řízení závisí na prokazování sporných otázek, slyšení značného množství svědků a odborném posouzení znalce a tyto faktory velmi významně ovlivňují délku řízení. Jedinou spornou otázku však vidí v tom, zda bude její nárok posouzen jako nájem vyplývající z nájemní smlouvy nebo jako bezdůvodné obohacení, došlo-li by k posouzení nájemní smlouvy jako neplatné. Dovolatelka je přesvědčena, že takových případů jsou tisíce a jedná se tedy o zcela běžný spor nevyznačující se vyšší mírou složitosti. V této souvislosti dovolatelka odkázala na posouzení kritéria složitosti řízení obsažené ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1637/2009.
23. Složitost sporu není dle dovolatelky nevyhnutelně dána jeho povahou ani nutností znaleckého posudku a jeho vypracováním. Dovolatelka se domnívá, že soudy nevzaly v úvahu skutečný průběh řízení a rozsah provedeného dokazování a konstruovaly nevyvratitelnou právní domněnku o skutkové a právní složitosti posuzovaného řízení, což zakládá nesprávné právní posouzení věci.
24. Dovolání má být rovněž přípustné pro řešení otázky, jak zhodnotit průtah v řízení o odškodňování, když k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve věci samé nedošlo. Podle dovolatelky docházelo ve věci k neodůvodněným průtahům při vypracovávání rozhodnutí, při vypracování znaleckého posudku i mezi nařízenými jednáními. Dovolatelka považuje za rozporné s ustálenou judikaturou, pokud soud opomene zohlednit průtah v řízení o odškodňování a podle okolností přiznat náhradu nemajetkové újmy. Vzhledem k povaze řízení a zamezení cyklickým žádostem o přiznání zadostiučinění je dle dovolatelky povinností soudu o věci rozhodnout, neboť se jedná o skutečnost podřaditelnou pod § 120 odst. 2 o. s. ř. Zde dovolatelka odkázala na rozsudek První sekce Evropského soudu pro lidská práva ve věci Žirovnický proti České republice ze dne 8. 2. 2018, č.10092/13.
25. Poslední otázkou, dle dovolatelky v judikatuře dovolacího soudu dosud výslovně neřešenou, je otázka výkladu § 114a odst. 1 o. s. ř. stanovící povinnost soudu prvního stupně připravit jednání tak, aby soud rozhodl zpravidla při prvním jednání a určení parametrů takového postupu jako podklad pro stanovení nepřiměřené délky řízení a případnou otázku náhrady nemajetkové újmy.
26. Dovolatelka považuje za žádoucí, aby dovolací soud obecnou zásadu, že nadbytečné úkony jsou průtahem, a zejména porušování postupu dle § 114a odst. 1 o. s. ř., rozvinul v rovině praktické interpretace a vymezil mantinely pro postup soudů, z nichž by bylo možné u každého řízení jednoznačně zjistit, zda v něm bylo postupováno přiměřeným způsobem, tedy bez průtahů.
27. Dovolatelka má za to, že by bylo v podobné věci nepochybně přiměřeným krokem rovněž nařízení přípravného jednání dle § 114c o. s. ř., při němž by bylo možno zrealizovat i jiná vhodná opatření ve smyslu § 114a odst. 2 písm. g) o. s. ř., případně ustanovit znalce, provést poučení stran a věc co nejdříve rozhodnout. Soud naplní povinnost ve věci v přiměřené lhůtě rozhodnout právě tím, že tento postup dle možností respektuje, nikoliv nařizováním „jednání pro jednání“, která k rozhodnutí ve věci nevedou. Neefektivní a nekoncentrovaný postup soudů pak vede k průtahům, za něž odpovídá stát. Tento názor dle dovolatelky potvrzuje např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1784/17, usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 16 Kss 5/2017, nebo rozhodnutí téhož soudu ze dne 7. 3. 2018, sp. zn. 16 Kss 7/2017.
28. Ze znění § 114a odst. 1 o. s. ř. dle dovolatelky vyplývá povinnost soudu připravit jednání tak, aby bylo odročováno pouze v případě existence objektivní skutečnosti (např. skutkové změny, novoty vyšlé najevo v průběhu jednání, objektivní nemožnost provést důkazy či znalecké posudky, výpadky proudu či provozu technického zázemí soudu), která si odročení vynutí. Tímto důvodem však zásadně nemůže být zřejmá neschopnost soudu věc rozhodnout pro procesní či právní pochyby a pochybení ve vlastním postupu ve věci. Soud prvního stupně ani soud odvolací se však dle dovolatelky takovým hodnocením posuzovaného řízení nezabývaly a zaměřily se pouze na časovou návaznost jednotlivých kroků soudů (prodlevy mezi nimi).
29. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k novému projednání.
30. Žalovaná se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry odvolacího soudu a dále uvedla, že dovolání neobsahuje povinné zákonné náležitosti ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., když žalobkyně nedostatečně vymezuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalovaná nepovažuje dovolání ani za důvodné, když jediným dovolacím důvodem ve smyslu § 241a o. s. ř. je nesprávné právní posouzení věci, avšak odvolací soud se dle žalované žádného omylu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav nedopustil. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl jako nepřípustné, popřípadě jej jako nedůvodné zamítl a zavázal žalobkyni k úhradě nákladů řízení žalované podle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015, o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a podle § 89a exekučního řádu.
III. Formální náležitosti a přípustnost dovolání
31. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
32. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř.
33. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
34. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
35. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
36. Dovolání není dle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné v rozsahu, jímž bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení.
37. Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).
38. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz). Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 29 NSCR 36/2014). Obdobně musí být případně vymezena vzájemně rozdílná rozhodovací praxe dovolacího soudu.
39. V rozsahu otázky, jak zhodnotit průtah v řízení o odškodňování, když k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve věci samé nedošlo, je tak dovolání vadné, neboť dovolatelka nevymezuje předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolatelkou položená právní otázka nadto směřuje k hodnocení průtahu v řízení o odškodňování, avšak její dovolací argumentace se týká hodnocení průtahů resp. nepřiměřené délky posuzovaného řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 30 C 69/2010.
40. Dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky, zda se v řízení o náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. uplatní předpoklad, že spor, u něhož dojde k jinému právnímu posouzení, tj. že se nejedná o nájem, ale bezdůvodné obohacení, je v zásadě skutkově i právně složitý, neboť na takovém řešení právní otázky napadené rozhodnutí nezáviselo. Závěr soudů o skutkové a právní složitosti věci nevycházel z odlišného právního posouzení, nýbrž z nutnosti rozsáhlého dokazování množstvím listinných důkazů včetně fotografií, svědeckých výpovědí (i mimo budovu soudu) a místního šetření. Žalobkyně byla rovněž opakovaně poučována ve smyslu § 118a o. s. ř. a v řízení byla posuzována řada právních otázek (absolutní neplatnost nájemní smlouvy, opožděnost kompenzační námitky žalované, reciproční plnění, uplatnění námitky promlčení).
41. Dovolání je přípustné pro řešení otázky výkladu § 114a odst. 1 o. s. ř. stanovící povinnost soudu prvního stupně připravit jednání tak, aby soud rozhodl zpravidla při prvním jednání, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
42. Dovolání není důvodné.
43. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení takové vady řízení neshledal.
44. Podle § 114a odst. 1 o. s. ř. nebylo-li rozhodnuto podle § 114 odst. 2, připraví předseda senátu jednání tak, aby bylo možné věc rozhodnout zpravidla při jediném jednání.
45. Podle respektované komentářové literatury požadavek vyslovený v § 114a odst. 1 o. s. ř., aby soud věc zpravidla rozhodl při jediném jednání, není a nemůže být absolutní. Tato zásada se promítá do přípravy a nařízení jednání v závislosti na rozsahu předpokládaného dokazování. Vyjadřuje metodu přípravy jednání, nikoliv požadavek „skončit věc“ při prvním jednání. Spíše se naznačuje, že všechny tyto úkony je třeba provádět promyšleně, takže bude-li mít jednání soudcem očekávaný průběh, věc bude z hlediska projednávání opravdu „trvat“ jen jediné jednání (viz Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 780. ISBN 978-80-7400-107-9).
46. I když bylo jednání soudem řádně připraveno, může dojít – avšak jen z důvodů předem neočekávaných – k tomu, že se věc nepodaří rozhodnout při jediném jednání. Může to být způsobeno např. tím, že se k jednání nedostaví svědek, jehož výpověď je pro zjištění skutkového stavu věci významná, ačkoliv byl řádně a včas předvolán. Může se rovněž stát, že při jednání vyjdou najevo nové (dosud neznámé) skutečnosti nebo že se ukáže potřeba provést další důkazy, které nebyly původně uvažovány. S těmito a jinými podobnými situacemi zákon počítá a v § 119 odst. 1 o. s. ř. připouští možnost odročení jednání. Takový postup tedy není v rozporu se zákonem. Je však nepřípustné, a opačný postup je v rozporu se zákonem, aby jednání ve věci bylo už nařizováno s vědomím nebo dokonce se záměrem, že bude muset být – nedojde-li ke zpětvzetí žaloby, k uznání nároku žalovaným nebo ke smíru – odročeno. To, že jednání bude potřebné odročit, nesmí být výsledkem přípravy jednání, ale jen důsledkem toho, že při jednání nastala taková situace, kterou nebylo možné v rámci přípravy jednání dobře předvídat, popřípadě ji vyloučit (viz Drápal, Bureš, a kol., 2009, s. 781).
47. Jakkoliv je požadavek vyjádřený v ustanovení § 114a odst. 1 o. s. ř. z hlediska vedení řízení soudem významný a je nepochybně odrazem zásady rychlosti soudního řízení, nelze v žádném případě pouštět ze zřetele ani další základní zásady občanského soudního řízení, zejména zásady bezprostřednosti a ústnosti, které se naplňují právě při jednání soudu a provádění dokazování. Nebylo by pak v souladu s těmito zásadami, pokud by soud požadavku rozhodnutí věci při jediném jednání podřídil i hodnocení důkazů v tom smyslu, že by již před jednáním soudu měl zcela jasno, jak bude jednotlivé důkazy hodnotit, jaká skutková zjištění z nich učiní a jak ve věci rozhodne. Zejména v případech, kdy procesní postup soudu, včetně rozsahu prováděného dokazování, záleží na vyřešení jedné či více předběžných otázek, a to v závislosti na skutkových zjištěních učiněných po zhodnocení provedených důkazů, nelze vyloučit, že teprve v průběhu prvního jednání či až po jeho skončení bude moci soud vyhodnotit, jaké další důkazy provádět či nikoliv. Zajištění všech navržených důkazních prostředků podle návrhu účastníků již při prvnímu jednání by přitom mohlo být v rozporu i se zásadou hospodárnosti řízení, pakliže by se následně např. výslech svědka či znalecký posudek ukázaly jako nadbytečné. Takto rozhodně nelze požadavek vyjádřený v ustanovení § 114a odst. 1 o. s. ř. interpretovat, což je ostatně vyjádřeno slovem „zpravidla“, čímž zákonodárce nepochybně vyjadřuje skutečnost, že v občanském soudním řízení mohou nastat situace, kdy uvedenému požadavku nelze dostát, přičemž tyto situace mohou spočívat nejen v nemožnosti předvídat průběh prvního jednání a zejména přednesy a případné procesní úkony účastníků, ale v některých případech i v rozsahu a vzájemné provázanosti řešených skutkových a právních otázek. Při prvním jednání pak nelze věc rozhodnout ani tehdy, je-li třeba učinit některou z výzev podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř., přičemž účastník důvodně požádá o poskytnutí lhůty k doplnění vylíčení rozhodných skutečností či označení důkazů, případně takto nově označené důkazy nelze ihned provést.
48. Není-li zde však objektivně žádná okolnost, která by projednání a rozhodnutí věci při prvním jednání bránila, pak skutečnost, že soud v řízení nepostupoval v souladu s § 114a odst. 1 o. s. ř. a jednání bez vážných důvodů odročoval, je možné zohlednit v rámci kritéria postupu orgánu veřejné moci ve smyslu § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk. Samozřejmě za předpokladu, že porušení ustanovení § 114a odst. 1 o. s. ř. mělo významný negativní dopad do celkové délky řízení. K tomu však v posuzovaném řízení nedošlo.
49. Jak vyplývá z obsahu spisu, v řešené věci nebylo možné rozhodnout při jediném jednání, neboť žalobkyně byla na prvním jednání ve věci dne 10. 6. 2011 poučena podle § 118a odst. 3 o. s. ř., že je třeba označit důkazy a prokázat, že A. M. uzavřel separátně smlouvu se žalovanou společností v době před rozdělením pozemku, a to s ohledem na tvrzení, která od žalobkyně při jednání zazněla. Žalobkyně navíc na tomto jednání žádala o poskytnutí lhůty. Krom toho potřeba postupu podle § 118a o. s. ř. v řízení vyvstala opakovaně, a to v závislosti na výsledcích provedeného dokazování.
50. Dospěl-li tedy odvolací soud k závěru, že posuzované řízení nebylo zatíženo dlouhodobou neodůvodněnou nečinností soudu významně ovlivňující jeho délku, je jeho právní posouzení věci z hlediska dovolatelkou vymezené právní otázky správné.
51. Jelikož je rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé správné, a dovolání žalobkyně není důvodné, postupoval dovolací soud podle § 243d písm. a) o. s. ř. a dovolání v tomto rozsahu zamítl, ve zbývajícím rozsahu (co do rozhodnutí o náhradě nákladů řízení) jej pak pro nepřípustnost odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
52. O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243c odst. 3 ve spojení s § 224 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal žalobkyni k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, když žalovaná nebyla zastoupena advokátem, přičemž nedoložila výši svých hotových výdajů. Náhrada nákladů je tak představována toliko paušální náhradou hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř., jež činí 300 Kč.
Autor: -mha-