// Profipravo.cz / Žaloba o určení, naléhavý právní zájem 20.04.2022
Řízení o žalobě na určení neoprávněnosti výpovědi z nájmu bytu
V řízení o žalobě na určení (vyslovení) neoprávněnosti výpovědi z nájmu bytu, jež bylo zahájeno až po marném uplynutí lhůty stanovené v § 2290 o. z., je – vedle otázky, zda byl naplněn uplatněný výpovědní důvod – zásadně vyloučeno zkoumat i důvody neplatnosti či zdánlivosti výpovědi; takovou (svou povahou určovací) žalobu soud zpravidla zamítne pro nedostatek žalobcova naléhavého právního zájmu na žádaném určení, aniž by se současně zabýval meritem věci (zde tedy důvody neplatnosti či zdánlivosti výpovědi). Nedostatek doložení naléhavého právního zájmu je totiž samostatným a prvořadým důvodem, pro který nemůže určovací žaloba obstát a který sám o sobě bez dalšího vede k jejímu zamítnutí.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 2981/2021, ze dne 12. 1. 2022
Dotčené předpisy: § 2290 o. z.
Kategorie: nájem bytu; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Žalobou podanou dne 24. března 2020 u Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále též jen „soud prvního stupně“) se žalobce domáhal určení, že je neplatná, event. neoprávněná, výpověď ze dne 8. ledna 2020 (dále jen „Výpověď“), jíž mu dala žalovaná z nájmu „bytu č. 23 o velikosti 1+1 s příslušenstvím, nacházejícího se ve 4. podlaží domu č. p. XY, stojícího na pozemku parcela č. XY v k. ú. XY, vše zapsáno v katastru nemovitostí na LV č. XY u Katastrálního úřadu pro Hlavní město Praha, Katastrální pracoviště XY“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“).
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 26. ledna 2021, č. j. 20 C 103/2020-65, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. července 2021, č. j. 54 Co 217/2021-102, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Z provedených důkazů učinil shodně se soudem prvního stupně zejména následující skutková zjištění. Žalovaná jako pronajímatelka a žalobce jako nájemce uzavřeli dne 23. listopadu 2012 smlouvu o nájmu předmětného bytu na dobu neurčitou (dále jen „Nájemní smlouva“). V Nájemní smlouvě se mimo jiné dohodli, že žalobce může přenechat byt nebo jeho část do podnájmu jinému jen s písemným souhlasem žalované a že porušení této povinnosti je důvodem k výpovědi z nájmu bytu. Dopisem ze dne 8. ledna 2020, doručeným žalobci dne 23. ledna 2020, žalovaná nájem bytu vypověděla. Výpověď odůvodnila konstatováním, že žalobce hrubým způsobem porušuje své povinnosti nájemce, neboť byt dlouhodobě neužívá a pronajímá ho bez jejího souhlasu jiným osobám, které se v něm střídají, což bylo zaznamenáno při opakovaném rušení nočního klidu a vytopení sousedního bytu; tomu, že byt neužívá, nýbrž jej přenechává do užívání třetím osobám, nasvědčuje i okolnost, že svou bytovou potřebu uspokojuje v tam specifikovaném vlastním bytě. Výpověď obsahovala rovněž poučení o právu nájemce vznést proti ní námitky a navrhnout přezkoumání její oprávněnosti soudem do dvou měsíců od jejího dojití. Dání Výpovědi žalovaná avizovala předem v řízení o přezkoumání oprávněnosti své předchozí výpovědi z nájmu bytu ze dne 26. června 2019 (dále jen „výpověď z 26. června 2019“), kteréžto řízení bylo zahájeno z podnětu žalobcovy včasné žaloby, jíž později vyhověl Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem pro uznání ze dne 19. března 2020, sp. zn. 20 C 109/2019, neboť žalovaná uznala dotčenou výpověď za neplatnou kvůli nedostatku poučení nájemce o možnosti podat proti ní námitky. Zmínku o výpovědi z 26. června 2019 a o její formální neplatnosti žalovaná později vtělila i do textu Výpovědi.
Na tomto skutkovém základě odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – především dovodil, že žaloba podaná u soudu dne 24. března 2020 byla podána až po marném uplynutí dvouměsíční prekluzivní lhůty stanovené v § 2290 o. z. (zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále opět jen „o. z.“). V této souvislosti pokládal za účelovou žalobcovu námitku, že mu ve včasném podání žaloby bránila překážka litispendence (překážka věci zahájené) v podobě dříve zahájeného řízení o přezkoumání oprávněnosti výpovědi z 26. června 2019; žaloba byla totiž podána ještě před pravomocným skončením zmíněného řízení (vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 20 C 109/2019) a týkala se jiné výpovědi z nájmu bytu (k tomu odkázal na usnesení Nejvyššího soudu z 9. února 2011, sp. zn. 31 Cdo 365/2009, a z 11. dubna 2012, sp. zn. 29 Cdo 19/2011). Současně shledal, že z důvodu rozdílnosti skutku, jenž byl uplatněn v současném a předchozím řízení, neobstojí ani žalobcův argument, že v důsledku podání žaloby na přezkoumání oprávněnosti výpovědi z 26. června 2019 se mu stavěla dvouměsíční prekluzivní lhůta ve smyslu § 2290 o. z. i k podání žaloby na přezkoumání oprávněnosti Výpovědi. V návaznosti na to konstatoval, že byla-li žaloba podána opožděně, nelze se v daném řízení již zabývat otázkou, zda byl naplněn uplatněný výpovědní důvod. Dodal, že jestliže Výpověď zároveň obsahuje veškeré zákonem stanovené náležitosti (§ 2286 o. z.), včetně dostatečně určité specifikace výpovědního důvodu, přičemž není postižena ani jinými vadami (nedostatky), nelze vyslovit její neoprávněnost ani z důvodů neplatnosti či zdánlivosti tohoto právního jednání. Proto zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. (dále jen „o. s. ř.“). Předně nesouhlasil s názorem, že žalobu podal až po marném uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty ve smyslu § 2290 o. z. Vyjádřil přesvědčení, že zmíněná lhůta se stavěla již podáním žaloby, kterou brojil proti výpovědi z 26. června 2019, neboť dotčená výpověď se opírala o stejný výpovědní důvod (výpovědní důvod vycházející ze shodných skutkových okolností) a uplatnil vůči ní v zásadě totožné námitky, jaké nyní použil proti Výpovědi (k tomu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 21 Cdo 343/2018 a 30 Cdo 1776/2020). Současně měl za to, že zde také existovala překážka litispendence představovaná právě řízením vedeným u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 20 C 109/2019, která mu bránila v dřívějším podání žaloby a která odpadla až dne 22. dubna 2020, kdy nabyl právní moci rozsudek pro uznání vydaný v dotčeném řízení (v této souvislosti se odvolával na rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR z 20. března 1930, R I 105/30, a na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 26 Cdo 1126/2001). Vzhledem k řečenému zastával stanovisko, že v tomto případě byly projednatelné i žalobní námitky, jimiž zpochybnil pravdivost výpovědního důvodu, jejž uplatnila žalovaná ve Výpovědi. Vedle toho však rovněž podotkl, že v tomto ohledu se mohl bránit účinkům Výpovědi jen velmi obtížně, jelikož uplatněný výpovědní důvod v ní nebyl řádně (nezaměnitelně) individualizován; žalovaná totiž ve Výpovědi nijak nespecifikovala, v jakém časovém období, za jakých okolností a komu měl přenechat byt do užívání bez jejího souhlasu. Z toho dovozoval, že není správný ani závěr, že Výpověď lze pokládat za dostatečně určité, a nikoli tedy neplatné či zdánlivé právní jednání (podle jeho mínění je uvedený právní závěr ve skutečnosti v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, reprezentovanou zejména jeho rozsudkem z 15. října 2014, sp. zn. 26 Cdo 2596/2014). Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání vyvracela správnost použitých dovolacích námitek a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání žalobce (dovolatele) bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Poté se zabýval otázkou jeho přípustnosti.
Dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázek stavení dvouměsíční prekluzivní lhůty pro podání žaloby podle 2290 o. z. (dále jen „první otázka“) a překážky litispendence, jež (snad) měla bránit dovolateli ve včasném podání žaloby (dále jen „druhá otázka“). Tyto otázky totiž odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž není důvod se odchýlit a z níž lze – v případě, že se vztahuje ještě k právní úpravě účinné do 31. prosince 2013 – vycházet i v současné době (v tomto ohledu viz k první otázce např. mutatis mutandis usnesení z 20. dubna 1999, sp. zn. 25 Cdo 129/99, uveřejněné pod č. 110/99 časopisu Soudní judikatura, a dále rovněž rozsudek z 12. června 2018, sp. zn. 21 Cdo 343/2018, jenž se vztahuje již k právní úpravě účinné od 1. ledna 2014 a na nějž odkázal i dovolatel v dovolání; k druhé otázce pak viz např. usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu z 9. února 2011, sp. zn. 31 Cdo 365/2009, uveřejněné pod č. 68/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu z 11. dubna 2012, sp. zn. 29 Cdo 19/2011, tj. rozhodnutí, na která zcela správně poukázal již odvolací soud). Ve vztahu k oběma předestřeným otázkám lze odvolacímu soudu přisvědčit především v názoru, že v souzené věci jde o odlišný nárok, než který byl předmětem řízení o přezkoumání oprávněnosti výpovědi z 26. června 2019. Podanou žalobou byla totiž napadena Výpověď, jež se obsahově lišila od (předchozí) výpovědi z 26. června 2019 (Výpověď nově obsahovala rovněž poučení o právu nájemce vznést proti ní námitky), přičemž i dovolateli muselo být z okolností (jednak z podání či přednesů žalované učiněných v řízení o přezkoumání oprávněnosti předchozí výpovědi, jednak ze zmínky o této výpovědi a o její formální neplatnosti vtělené do textu Výpovědi) zřejmé, že i když mu žalovaná dala (pozdější) Výpověď ze stejného důvodu, jejím úmyslem bylo učinit jiný (nový, resp. v tomto konkrétním případě „opravený“) projev vůle směřující k ukončení nájmu bytu (projev vůle sledující mimo jiné rovněž napravit nedostatky předchozí výpovědi a učinit tak formálně bezvadné právní jednání). Dovolatelův odkaz na rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR z 20. března 1930, R I 105/30, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. března 2003, sp. zn. 26 Cdo 1126/2001, byl tedy ve specifických poměrech souzené věci nepřípadný. Z pohledu uplatněných dovolacích námitek proto obstojí právní závěr, že žaloba na přezkoumání oprávněnosti Výpovědi byla podána až po marném uplynutí dvouměsíční prekluzivní lhůty podle § 2290 o. z.
Dále dovolatel předkládal k dovolacímu přezkumu posouzení otázky určitosti Výpovědi, resp. uplatněného výpovědního důvodu. Posouzení uvedené otázky však nutně předpokládá kladnou odpověď na otázku, že soud se může (bez dalšího) zabývat zdánlivostí (§ 553 odst. 1 o. z.) výpovědi z nájmu bytu i v řízení o žalobě na přezkoumání oprávněnosti výpovědi, jež byla podána až po marném uplynutí dvouměsíční prekluzivní lhůty stanovené v § 2290 o. z. Jelikož tato otázka nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu (jednoznačně) vyřešena, lze dovolání pro její řešení pokládat za přípustné (podle § 237 o. s. ř.).
Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Podle § 2290 o. z. má nájemce právo podat návrh soudu, aby přezkoumal, zda je výpověď oprávněná, do dvou měsíců ode dne, kdy mu výpověď došla.
Již v rozsudku ze dne 18. ledna 2017, sp. zn. 26 Cdo 4249/2016, uveřejněném pod č. 75/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud dovodil, že v řízení podle citovaného ustanovení soud rozhoduje o oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu, tedy zejména, zda uplatněný výpovědní důvod byl naplněn; neoprávněná je i výpověď, která je neplatná či zdánlivá. V rozsudku ze dne 15. listopadu 2018, sp. zn. 26 Cdo 3328/2017, uveřejněném pod č. 112/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 112/2019“), pak rovněž vysvětlil, že naplněností uplatněného výpovědního důvodu se může soud zabývat právě jen v řízení podle § 2290 o. z., tedy jen v případě, že nájemce, kterému byla výpověď doručena (dostala se do sféry jeho dispozice), podal v tam stanovené lhůtě žalobu, jíž se domáhá přezkumu oprávněnosti výpovědi. Ustanovení § 2290 o. z. tudíž brání tomu, aby naplněnost výpovědního důvodu uplatněného ve výpovědi z nájmu bytu byla posuzována v jiném řízení, a to byť jako otázka předběžná. K neplatnosti či zdánlivosti výpovědi však může soud přihlédnout i v jiném řízení. Pro důvody neplatnosti (absenci písemné formy, neuvedení výpovědního důvodu, nepoučení nájemce o možnosti podat žalobu podle § 2290 o. z. atd.) či zdánlivosti výpovědi (výpovědní důvod je uveden neurčitě, nesrozumitelně apod.) zákon nestanoví žádnou lhůtu ani neupravuje žádné zvláštní řízení k jejich uplatnění.
V takto nastaveném judikatorním rámci by se mohlo na první pohled zdát, že nic nebrání tomu, aby soud zkoumal důvody neplatnosti či zdánlivosti výpovědi z nájmu bytu i v řízení, jež bylo zahájeno opožděně podanou žalobou na přezkoumání její oprávněnosti. Z odůvodnění R 112/2019 však současně vyplývá, že o řízení podle § 2290 o. z., v němž nemusí žalobce mimo jiné prokazovat naléhavý právní zájem na požadovaném určení (§ 80 o. s. ř.), jde jen tehdy, podal-li žalobu, jíž se domáhá přezkumu oprávněnosti výpovědi, ve lhůtě stanovené v citovaném ustanovení. Jinými slovy řečeno, byla-li žaloba na přezkoumání oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu podána opožděně (tj. po lhůtě uvedené v § 2290 o. z.), nejde již o specifickou žalobu definovanou v uvedeném hmotněprávním předpisu. V takovém případě půjde – vzhledem k obsahu žalobního návrhu (tzv. petitu) – o obecnou určovací žalobu (§ 80 o. s. ř.). Marným uplynutím lhůty stanovené v § 2290 o. z. tudíž žalobce napříště ztrácí nejen možnost (právo) bránit se výpovědi z nájmu bytu námitkou, že není dán důvod, pro který mu byla výpověď dána (ať již proto, že se vytýkaný skutek nestal, nebo proto, že zákon pronajímateli z takového důvodu vypovědět nájem bytu neumožňuje), nýbrž pozbývá i jiné výhody spojené se specifickou žalobou definovanou v citovaném ustanovení (zejména právě dobrodiní spočívající v tom, že při podání žaloby podle § 2290 o. z. nemusí prokazovat naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 o. s. ř.). Odtud se pak podává, že není-li podaná žaloba na určení neoprávněnosti výpovědi z nájmu bytu žalobou ve smyslu § 2290 o. z. (proto, že byla podána až po uplynutí tam stanovené lhůty), je třeba ji – stejně jako žalobu na určení neplatnosti téže výpovědi – posoudit v intencích § 80 o. s. ř., tedy zabývat se otázkou existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení (srov. mutatis mutandis odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze 17. března 2020, sp. zn. 26 Cdo 1524/2019, uveřejněného pod č. 94/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V této souvislosti však nelze ztratit ze zřetele, že soudní praxe (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 539/2003, uveřejněný pod č. 29/2005 časopisu Soudní judikatura) se již v minulosti ustálila v závěru, že je-li posouzení platnosti právního úkonu (nyní právního jednání) otázkou předběžnou ve vztahu k řešení otázky (ne)existence práva nebo právního vztahu, který měl být tímto právním úkonem založen, změněn nebo ukončen, pak na takovém určení není dán naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 o. s. ř. O takový případ jde zásadně i tehdy, domáhá-li se žalobce určení neplatnosti výpovědi z nájmu. Neexistuje přitom jediný rozumný důvod, proč by uvedené závěry nebylo možné obdobně vztáhnout i na posouzení zdánlivosti právního jednání.
Vzhledem k řečenému lze tudíž uzavřít, že v řízení o žalobě na určení (vyslovení) neoprávněnosti výpovědi z nájmu bytu, jež bylo zahájeno až po marném uplynutí lhůty stanovené v § 2290 o. z., je – vedle otázky, zda byl naplněn uplatněný výpovědní důvod – zásadně vyloučeno zkoumat i důvody neplatnosti či zdánlivosti výpovědi; takovou (svou povahou určovací) žalobu soud zpravidla zamítne pro nedostatek žalobcova naléhavého právního zájmu na žádaném určení, aniž by se současně zabýval meritem věci (zde tedy důvody neplatnosti či zdánlivosti výpovědi). Nedostatek doložení naléhavého právního zájmu je totiž samostatným a prvořadým důvodem, pro který nemůže určovací žaloba obstát a který sám o sobě bez dalšího vede k jejímu zamítnutí (srov. kupř. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 18. září 2008, sp. zn. 26 Cdo 942/2008, z 21. září 2015, sp. zn. 26 Cdo 2193/2015, či z 26. listopadu 2019, sp. zn. 26 Cdo 2978/2019).
Uvedené teze se v poměrech souzené věci prosadí následovně. V daném případě má požadované určení (určení neplatnosti Výpovědi založené na důvodech zdánlivosti daného právního jednání) jednoznačně povahu „pouhé“ předběžné otázky ve vztahu k posouzení (ne)existence nájemního poměru k bytu postiženého Výpovědí; taková (předběžná) otázka totiž neřeší a (objektivně vzato) ani nemůže řešit celý obsah nebo dosah dotčeného právního vztahu. Vyjádřeno jinak, dovolatel nemá na takto žádaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 o. s. ř. I v části, v níž se dovolával důvodů zdánlivosti Výpovědi, proto musí být žaloba zamítnuta bez toho, aby se soud současně zabýval (směl a musel zabývat) meritem věci.
S přihlédnutím k řečenému tudíž obstojí, byť z jiných důvodů, výrok, jímž odvolací soud potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně. Napadený rozsudek je tak v konečném důsledku správný. Dovolací soud proto – aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) – dovolání rozsudkem (§ 243f odst. 4 věta před středníkem o. s. ř.) zamítl (§ 243d písm. a/ o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a o skutečnost, že žalované nevznikly v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolateli právo. Náklady spojené s vyjádřením k dovolání sepsaným advokátkou nelze za účelné považovat proto, že žalovaná je městskou částí statutárního města, u níž lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá práva a zájmy, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů (srov. nález Ústavního soudu z 23. listopadu 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, či usnesení Nejvyššího soudu z 27. června 2017, sp. zn. 26 Cdo 4140/2016).
Pro úplnost zbývá dodat, že vznesl-li dovolatel požadavek na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud o této žádosti nerozhodoval s ohledem na její bezpředmětnost, neboť podle napadeného rozhodnutí (resp. napadeného meritorního výroku rozsudku odvolacího soudu) nelze nařídit výkon rozhodnutí či exekuci (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 30. srpna 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016 /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 28. listopadu 2017, sp. zn. IV. ÚS 3317/17/).
Autor: -mha-