// Profipravo.cz / Žaloba o určení, naléhavý právní zájem 21.09.2021
Soudní přezkum rozhodnutí zakladatele obecně prospěšné společnosti
I. Rozhodnutí zakladatele obecně prospěšné společnosti při výkonu jeho působnosti vůči obecně prospěšné společnosti, která vyvolávají právní následky, jsou jednostrannými právními jednáními (ve smyslu § 545 o. z.) adresovanými obecně prospěšné společnosti. Jako každý projev vůle tudíž mohou být stižena vadami, které působí neplatnost či dokonce zdánlivost právních jednání. Nelze přitom vyloučit, že rozhodnutími zakladatele při výkonu jeho působnosti vůči obecně prospěšné společnosti budou zasažena subjektivní práva jiných osob.
Zákon o obecně prospěšných společnostech (ani jiný právní předpis) neupravuje zvláštní institut přezkumu vad rozhodnutí orgánů obecně prospěšné společnosti nebo jejího zakladatele. Zásadně odlišná povaha korporací (coby sdružení osob) a obecně prospěšných společností (coby „hybridní“ formy právnické osoby blížící se ústavu) přitom nedovoluje analogickou aplikaci zvláštní úpravy přezkumu vad rozhodnutí orgánů korporací.
Zásada minimalizace zásahů je obecným právním principem, který se uplatní i ve vztahu k obecně prospěšným společnostem; její uplatnění však nemůže mít za následek, že se nebude možno dovolat porušení soukromých práv u soudu. Osoby, do jejichž práv bylo zasaženo rozhodnutími zakladatele, musí mít – v nezbytně nutném rozsahu – prostředek nápravy.
Jako obecný prostředek k obraně práv osoby, jejíž soukromá práva a oprávněné zájmy byly zasaženy rozhodnutím zakladatele obecně prospěšných společností, se nabízí institut žaloby (návrhu) o určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není. Je-li rozhodnutí zakladatele při výkonu jeho působnosti vůči obecně prospěšné společnosti právním jednáním, může se osoba, jejíž soukromá práva a oprávněné zájmy byly tímto rozhodnutím zasaženy, domáhat určení, že takové rozhodnutí je neplatné či zdánlivé žalobou podle § 80 o. s. ř.
Základní omezení (minimalizaci) zásahu do vnitřních poměrů obecně prospěšné společnosti v případě žaloby o určení podle § 80 o. s. ř. zajištují předpoklady jejího (úspěšného) uplatnění, které po procesní stránce spočívají v tom, že účastníci mají věcnou legitimaci a že na požadovaném určení je naléhavý právní zájem. Při zkoumání předpokladu naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti či zdánlivosti rozhodnutí zakladatele obecně prospěšné společnosti je namístě brát v úvahu též plynutí času.
II. Podle § 3050 věty první o. z. se práva a povinnosti obecně prospěšných společností i nadále řídí dosavadními právními předpisy. I poté, kdy nabyla účinnosti rekodifikovaná právní úprava právnických osob (tj. od 1. 1. 2014), tak poměry obecně prospěšných společností upravuje zákon o obecně prospěšných společnostech ve znění účinném do 31. 12. 2013.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 3349/2020, ze dne 29. 6. 2021
Dotčené předpisy:
§ 3050 o. z.
§ 12 odst. 1 zák. č. 248/1995 Sb.
§ 2 odst. 1 zák. č. 248/1995 Sb.
§ 80 o. s. ř.
Kategorie: určovací žaloba; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. 10. 2018, č. j. 77 Cm 293/2015-143, zamítl návrh navrhovatelky o vyslovení neplatnosti rozhodnutí zakladatelky obecně prospěšné společnosti F. (dále jen „společnost“), M. K. (dále jen „M. K.“),
1/ „z neznámého data“, kterými odvolala z funkce člena správní rady společnosti J. S. a z funkce členky dozorčí rady společnosti J. M. [výrok I., písmeno a) a b)],
2/ ze dne 20. 11. 2014, kterými jmenovala členy správní a dozorčí rady společnosti a ve kterých prohlásila, „že přistoupení další zakladatelky nebylo a není v souladu s platnými právními předpisy možné“ [výrok I., písmena c) až h)], a
3/ rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
[2] Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1/ Společnost, která vznikla 27. 1. 2006, byla založena zakladatelkami M. K. a P. R. (dále jen „P. R.“) zakládací smlouvou ze dne 4. 1. 2006 (dále jen „zakládací smlouva“).
2/ Dne 23. 7. 2013 P. R. doručila správní radě společnosti písemné „jednostranné vzdání se práv a povinností zakladatelky společnosti“, aniž by svá práva a povinnosti na kohokoliv převedla.
3/ Dne 20. 12. 2013 správní rada společnosti jmenovala navrhovatelku do funkce ředitelky společnosti.
4/ Z notářského zápisu JUDr. Miloslava Jindřicha, notáře se sídlem v Benešově, ze dne 24. 1. 2014, N 30/2014 NZ 28/2014, se podává, že M. K. a navrhovatelka uzavřely „dohodu o přistoupení k zakládací listině F. a k této společnosti a o změně zakládací listiny této společnosti“ (dále jen „dohoda“), podle níž navrhovatelka – se souhlasem M. K. coby stávající zakladatelky společnosti – přistoupila jako „další zakladatelka“ do společnosti.
5/ Rozhodnutími „z neznámého data“ M. K. odvolala s účinností k 20. 11. 2014 z funkce člena správní rady společnosti J. S. a z funkce členky dozorčí rady J. M.
6/ Rozhodnutími ze dne 20. 11. 2014 M. K. jmenovala s účinností k témuž dni V. K., A. H. a M. V. členy správní rady společnosti a M. H., L. Š. a J. V. členy její dozorčí rady. V rozhodnutích prohlásila, že „přistoupení další zakladatelky nebylo a není v souladu s platnými právními předpisy možné“.
7/ Rozhodnutím správní rady ze dne 20. 11. 2014 byla navrhovatelka odvolána z funkce ředitelky společnosti a novou ředitelkou byla jmenována D. H.
8/ E-mailem ze dne 20. 11. 2014 M. K. informovala navrhovatelku o odvolání J. S., M. V. a A. H. ke dni 20. 11. 2014 z funkce členů správní rady a J. M., M. H. a D. H. z funkce členů dozorčí rady.
9/ E-mailem ze dne 21. 11. 2014 předseda správní rady V. K. informoval navrhovatelku o jejím odvolání z funkce ředitelky společnosti a o jmenování nové ředitelky D. H.
10/ Dne 8. 12. 2014 podala společnost návrh na změnu zápisu ve veřejném rejstříku, jehož prostřednictvím se domáhala výmazu všech stávajících členů správní a dozorčí rady společnosti, zápisu nově zvolených členů správní a dozorčí rady a zápisu D. H. jako ředitelky společnosti.
11/ Podle čl. VI odst. 1, 5, 6 a 12 zakládací smlouvy, ve znění účinném k 22. 6. 2011, zakladatel jmenuje a odvolává členy správní rady a rozhoduje o jejich odměňování.
12/ Podle čl. VII odst. 2, 5 a 10 zakládací smlouvy zakladatel jmenuje a odvolává členy dozorčí rady a rozhoduje o jejich odměňování.
13/ Podle čl. VI odst. 14 písm. e) zakládací smlouvy ředitele společnosti jmenuje a odvolává správní rada po předchozím souhlasu zakladatele.
[3] Soud prvního stupně, poukazuje na § 3050 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „občanský zákoník“ či „o. z.“), nejprve konstatoval, že právní poměry společnosti se od 1. 1. 2014 nadále řídí zákonem č. 248/1995 Sb., o obecně prospěšných společnostech a o změně a doplnění některých zákonů (dále jen „zákon o obecně prospěšných společnostech“), a podpůrně občanským zákoníkem.
[4] Navrhovatelka se měla stát jednou ze zakladatelek společnosti přistoupením k zakládací smlouvě. Podle soudu se nejednalo o přechod či převod zakladatelských práv a povinností, tedy derivativní nabytí, nýbrž o „originální“ způsob vstupu do společnosti.
[5] S odkazem na § 8 odst. 6 zákona o obecně prospěšných společnostech soud dále uvedl, že funkce zakladatele nekončí pouze založením obecně prospěšné společnosti, ale po jejím vzniku zůstává zakladatel součástí vnitřní struktury společnosti jakožto nejvyšší orgán a lze jej chápat jako „člena korporace“.
[6] Ačkoliv „u některých korporací se připouští přistoupení nových členů (…), zákon o obecně prospěšných společnostech přistoupení dalšího zakladatele nezná a nezná ho ani subsidiární úprava obsažená v občanském zákoníku“. Úpravu přistoupení zakladatele neobsahuje ani zakládací smlouva a ani „projev vůle“ P. R. nesměřoval k převodu jejích „uvolněných“ zakladatelských práv a povinností na navrhovatelku.
[7] Soud dospěl k závěru, že „v daném případě přistoupení není možné, když jde o jiný, originální způsob nabytí práv a povinností, který navíc není připuštěn zakladatelskou smlouvou F. a navrhovatelka se tak nestala další zakladatelkou“. M. K. tak jako jediná zakladatelka rozhodla dne 20. 11. 2014 o odvolání členů správní a dozorčí rady v souladu se zakládací smlouvou; navrhovatelkou tvrzené důvody neplatnosti napadených rozhodnutí nejsou dány.
[8] K odvolání navrhovatelky i společnosti Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil, ve výroku II. změnil co do výše společnosti přiznaných nákladů řízení (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
[9] Odvolací soud předeslal, že „zásadní právní otázkou v dané věci je, zda lze soudně přezkoumávat rozhodnutí zakladatele obecně prospěšné společnosti“.
[10] Podle odvolacího soudu není v projednávané věci předmětem řízení určení, zda tu je nebo není právní poměr nebo právo; o určovací žalobu podle § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), proto nejde. Navrhovatelka se domáhá vyslovení neplatnosti rozhodnutí zakladatelky společnosti, žádá tedy, aby soud zasáhl do vnitřních poměrů právnické osoby. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2005, sp. zn. 29 Odo 442/2004, odvolací soud dovodil, že takový zásah je možný pouze v případě, „že je zákonem dovolen, a zákon musí též určit rozsah a podmínky takového zásahu“.
[11] Odvolací soud konstatoval, že zákon o obecně prospěšných společnostech soudní přezkum rozhodnutí zakladatele obecně prospěšné společnosti nedovoluje a neodkazuje ani na žádnou (v tomto ohledu) podpůrně použitelnou právní úpravu. Podle soudu je zapovězena také analogická aplikace právní úpravy umožňující soudní přezkum rozhodnutí orgánů jiných právnických osob, neboť zákon o obecně prospěšných společnostech „zásah veřejné moci do vnitřního režimu obecně prospěšné společnosti nepřipouští“.
[12] Odvolací soud uzavřel, že „návrh je pro rozpor s hmotným právem nedůvodný a nezbývá, než ho zamítnout“, a rozhodnutí soudu prvního stupně (přestože ten nesprávně připustil zásah soudu do právních poměrů společnosti a posuzoval platnost rozhodnutí její zakladatelky) jako „věcně správné“ potvrdil.
II. Dovolání a vyjádření k němu
[13] Proti usnesení odvolacího podala navrhovatelka dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř., majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které „mají být dovolacím soudem posouzeny jinak, příp. nebyly dovolacím soudem dosud řešeny“, a sice otázek, zda:
1) je možné „přistoupení, resp. převod“ části práv a povinností zakladatele obecně prospěšné společnosti na jinou osobu,
2) lze soudně přezkoumávat rozhodnutí zakladatele obecně prospěšné společnosti.
[14] Dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
[15] Dovolatelka brojí proti názoru soudu prvního stupně, podle něhož se zakladatelkou společnosti nestala, neboť přistoupení zakladatele není výslovně upraveno v zákoně o obecně prospěšných společnostech. Má za to, že dohodou došlo k převodu „části práv a povinností“ M. K. na její osobu. Soulad dohody s právními předpisy byl podle dovolatelky výslovně potvrzen v notářském zápise sepisujícím notářem a i rejstříkovým soudem, který dovolatelku jako zakladatelku společnosti zapsal do veřejného rejstříku.
[16] Možnost přistoupení k zakládací smlouvě podle dovolatelky přiměřeně vyplývá z rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 12. 2012, sp. zn. 7 Cmo 298/2012, ve kterém soud připustil možnost převodu zakladatelských práv a povinností v případě, že zákon o obecně prospěšných společnostech takový převod výslovně nevylučuje. Tento závěr má dovolatelka za analogicky uplatnitelný také v případě přistoupení k zakladatelské listině (jež není v zákoně o obecně prospěšných společnostech obsaženo, ale není ani vyloučeno).
[17] Dovolatelka dále napadá závěr odvolacího soudu, podle něhož neobsahuje-li zákon o obecně prospěšných společnostech výslovnou úpravu soudního přezkumu rozhodnutí orgánů obecně prospěšné společnosti, nemůže soud do vnitřních poměrů společnosti zasáhnout. Dovolatelka má za to, že postupem odvolacího soudu přijatým v důsledku uvedeného závěru bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces.
[18] Zakladatel obecně prospěšné společnosti má podle dovolatelky zásadní roli zejména v otázce obsazení orgánů společnosti (jmenuje a odvolává členy správní a dozorčí rady) a změny zakladatelské listiny. Dovolatelka se domnívá, že „pokud by nebylo možné jeho rozhodnutí přezkoumávat soudem, neexistoval by žádný prostředek ochrany proti svévolnému rozhodování těchto orgánů“. Dovolatelka v této souvislosti zdůrazňuje, že „nápravy“ se nedomohla ani v předcházejících řízeních (o neplatnosti jejího výmazu z veřejného rejstříku a o žalobě pro zmatečnost proti rozhodnutí rejstříkového soudu).
[19] Obrana na základě „žaloby“ na určení podle § 80 o. s. ř. je dle názoru dovolatelky omezena „restriktivně pojímanou“ podmínkou existence naléhavého právního zájmu. „Žaloba“ podle § 80 o. s. ř. tak nemůže představovat „generální prostředek ochrany proti právním jednáním učiněným v rámci rozhodování právnických osob“.
[20] Odkazujíc na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 29 Cdo 4921/2015, v němž podle jejího názoru soud rozhodnutí zakladatele věcně přezkoumal, dovolatelka argumentuje, že možnost přezkoumávat rozhodnutí orgánů právnických osob, u nichž není tato možnost přímo zakotvena v zákoně, je pravidelně dovozována např. u nadací a nadačních fondů. V dovolání uvažuje nad tím, proč je možnost domáhat se neplatnosti rozhodnutí orgánů zakotvena pouze u některých typů právnických osob. Nevidí důvod pro to, aby „např. spolku, co by dobrovolnému sdružení osob, měla být zaručena takto zásadně vyšší míra ochrany než OPS“. Podle dovolatelky byl odvolací soud „oprávněn a povinen napadená rozhodnutí přezkoumávat“.
[21] Odvolacímu soudu dovolatelka vytýká i to, že ji podle § 118a o. s. ř. nepoučil, „případně nevyzval k opravě ve smyslu § 43 o. s. ř.“, měl-li za to, že žalobní petit je chybně formulován a žaloba měla znít na určení podle § 80 o. s. ř.
[22] Závěrem dovolatelka navrhuje odklad právní moci napadeného rozhodnutí s odůvodněním, že jí hrozí „nenapravitelná újma na jejích právech a postavení v ostatních řízeních“.
[23] Společnost ve vyjádření k dovolání považuje dovolání za nepřípustné, resp. nedůvodné, a navrhuje, aby je Nejvyšší soud odmítl, resp. zamítl.
[24] První dovolatelkou formulovaná otázka přípustnost dovolání dle společnosti nezakládá, neboť odvolací soud napadené usnesení odůvodnil nepřípustností zásahu do vnitřních poměrů společnosti, aniž by jakkoliv řešil otázku převodu či přechodu zakladatelských práv. Na řešení této otázky tak napadené rozhodnutí nespočívá.
[25] Dovolání není podle společnosti přípustné ani ve vztahu k druhé dovolatelkou formulované otázce. Závěr o nemožnosti vyhovět návrhu v projednávané věci založil odvolací soud (kromě nepřípustnosti zásahu soudní moci do vnitřních poměrů společnosti) také na závěru, že v projednávané věci nejde o řízení podle § 80 o. s. ř. Tento závěr však dovolatelka ve smyslu § 237 o. s. ř. dovoláním nenapadá.
[26] Právní závěr odvolacího soudu o nepřípustnosti zásahu soudní moci do vnitřních poměrů společnosti bez výslovného zákonného zmocnění má společnost za správný (k tomu cituje např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 442/2004, ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4316/2010, či ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1950/2005). S odkazem na výslovnou zákonnou úpravu přezkumu rozhodnutí vnitřních orgánů právnických osob, např. v zákoně č. 513/1991 Sb., obchodním zákoníku, v zákoně č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, či v zákoně č. 449/2001 Sb., o myslivosti, společnost uvádí, že absence takové úpravy v zákoně o obecně prospěšných společnostech je „zjevný záměr zákonodárce“, nikoli „mezera v zákoně“.
[27] Zakladatel obecně prospěšné společnosti nadto není statutárním ani nejvyšším orgánem společnosti a soudní přezkum by mohl připadat v úvahu pouze ohledně rozhodnutí správní rady, jejíž působnost je obdobná jako u nejvyšších orgánů jiných právnických osob. Zásah do vnitřních poměrů společnosti by podle společnosti byl nepřípustný i s ohledem na jeho „nepřiměřenost z hlediska časového“, neboť dovolatelka se o napadených rozhodnutích dozvěděla 20. 11. 2014 a návrh na vyslovení jejich neplatnosti podala až 27. 10. 2015.
III. Přípustnost dovolání
[28] Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
[29] Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
[30] Podle § 242 odst. 1 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden.
[31] První dovolatelkou formulovaná otázka týkající se možnosti „přistoupení, resp. převodu“ části práv a povinností zakladatele obecně prospěšné společnosti na jinou osobu, přípustnost dovolání nezakládá, neboť se jí odvolací soud nezabýval a na jejím řešení tak napadené rozhodnutí nespočívá. Dovolatelka pomíjí, že podle § 237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
[32] Dovolání je však přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení druhé dovolatelkou formulované otázky možnosti soudního přezkumu rozhodnutí zakladatele obecně prospěšné společnosti, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena.
IV. Důvodnost dovolání
[33] Podle § 3050 věty první o. z. se práva a povinnosti obecně prospěšných společností i nadále řídí dosavadními právními předpisy. I poté, kdy nabyla účinnosti rekodifikovaná právní úprava právnických osob (tj. od 1. 1. 2014), tak poměry obecně prospěšných společností upravuje zákon o obecně prospěšných společnostech ve znění účinném do 31. 12. 2013.
[34] Obecně prospěšné společnosti jsou právnickými osobami v oblasti neziskového sektoru, které poskytují veřejnosti za předem stanovených a pro všechny uživatele stejných podmínek obecně prospěšné služby. Obecně prospěšnými službami se rozumí služby, které vedou k realizaci obecně prospěšného cíle, např. směřují k rozvoji duchovních hodnot, k ochraně lidských práv, přírodního prostředí, kulturních památek a tradic, či k rozvoji vědy, vzdělání, tělovýchovy a sportu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2003, sp. zn. 32 Odo 867/2002, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3972/2015, uveřejněné pod čísly 71/2003 a 104/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
[35] Obecně prospěšná společnost – jako právnická osoba sui generis – nestojí na členském principu; podmínkou její existence není ani sdružení majetku. Fakticky naplňuje spíše znaky (soukromého) ústavu (podle § 402 a násl. o. z.), neboť její „personální substrát“ je tvořen uživateli obecně prospěšných služeb.
[36] Specifické povaze obecně prospěšné společnosti odpovídá i specifická struktura jejích orgánů. Původním statutárním orgánem obecně prospěšné společnosti byla správní rada (srov. § 10 odst. 1 zákona o obecně prospěšných společnostech, ve znění účinném do 31. 12. 2010). Novela zákona o obecně prospěšných společnostech provedená zákonem č. 231/2010 Sb. s účinností od 1. 1. 2011 správní radu v této funkci nahradila individuálním statutárním orgánem – ředitelem. Ředitele jmenuje a odvolává správní rada, která i v novelizované úpravě zůstala zachována jako kolektivní orgán s širokou působností (viz § 13 zákona o obecně prospěšných společnostech). Z tohoto důvodu bývá v literatuře označována i jako nejvyšší orgán obecně prospěšné společnosti (viz Deverová, L., Svejkovský, J., Adamec, J.: Zákon o obecně prospěšných společnostech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. VIII). Obligatorním kontrolním orgánem obecně prospěšné společnosti je dozorčí rada (§ 15 a § 16 zákona o obecně prospěšných společnostech).
[37] Zakladatelem obecně prospěšné společnosti je fyzická či právnická osoba, která svou účastí na přijetí zakladatelského právního jednání (zakládací listiny, resp. smlouvy) ustavuje obecně prospěšnou společnost jako právnickou osobu a rozhoduje o základním zaměření její činnosti. Založením společnosti a sepisem zakládací listiny se však působnost zakladatele ve vztahu k obecně prospěšné společnosti nevyčerpává. I po vzniku společnosti je (nestanovil-li v zakládací listině jinak) zakladatel oprávněn do její vnitřní organizace zasahovat, neboť je mu zákonem svěřena působnost jmenovat (odvolat) členy obou kolektivních orgánů obecně prospěšné společnosti. Zakládací listina může zakladateli svěřit i další (významné) působnosti (jak to ostatně činí i zakládací smlouva v projednávané věci). Zakladatel tak ve vztahu k orgánům obecně prospěšné společnosti disponuje působností, kterou zákon u korporací (spolků, kapitálových společností a družstva) svěřuje jejich nejvyššímu orgánu [srov. § 244 o. z., § 190 odst. 2 písm. c), § 421 odst. 2 písm. e) a § 656 písm. b) zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákona o obchodních korporacích); dále jen „z. o. k.“].
[38] Rozhodnutí zakladatele při výkonu jeho působnosti vůči obecně prospěšné společnosti, která vyvolávají právní následky, jsou – obdobně jako rozhodnutí jediného společníka kapitálových společností při výkonu působnosti valné hromady – jednostrannými právními jednáními (ve smyslu § 545 o. z.) adresovanými obecně prospěšné společnosti (k tomu, že rozhodnutí nejvyššího orgánu je právním jednáním, v poměrech družstev srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. 27 Cdo 445/2018). Jako každý projev vůle tudíž mohou být stižena vadami, které působí neplatnost či dokonce zdánlivost právních jednání. Nelze přitom vyloučit, že rozhodnutími zakladatele při výkonu jeho působnosti vůči obecně prospěšné společnosti budou zasažena subjektivní práva jiných osob (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2985/2012).
[39] Zákon o obecně prospěšných společnostech (ani jiný právní předpis) neupravuje zvláštní institut přezkumu vad rozhodnutí orgánů obecně prospěšné společnosti nebo jejího zakladatele tak, jak to pro korporace (spolky, politické strany, kapitálové společnosti a družstva) činí úprava neplatnosti rozhodnutí jejich orgánů (srov. § 258 a násl. o. z., § 16a zákona č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a v politických hnutích, § 191 a násl., § 428 a násl. a § 663 z. o. k.). Tato úprava – jsa ve vztahu speciality – zásadně vylučuje obecná pravidla následků vad právního jednání, jak jsou formulována v občanském zákoníku (viz § 45 odst. 4 z. o. k., ve znění účinném od 1. 1. 2021). Představuje tak výjimku z obecných pravidel.
[40] Zvláštní právní úprava neplatnosti rozhodnutí orgánů korporací sleduje zásadu minimalizace zásahů, podle níž může soud zasahovat do vnitřních poměrů soukromé právnické osoby jen v zákonem stanovených případech a za zákonem stanovených podmínek (ve vztahu k obchodním korporacím srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 442/2004, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4235/2013, uveřejněné pod číslem 10/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
[41] Zásada minimalizace zásahů je obecným právním principem, který se uplatní i ve vztahu k obecně prospěšným společnostem; její uplatnění však nemůže mít za následek, že se nebude možno dovolat porušení soukromých práv u soudu. Osoby, do jejichž práv bylo zasaženo rozhodnutími zakladatele, musí mít – v nezbytně nutném rozsahu – prostředek nápravy (přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1736/2013). Opačný závěr by ve vztahu k těmto osobám znamenal odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae).
[42] Zásadně odlišná povaha korporací (coby sdružení osob) a obecně prospěšných společností (coby „hybridní“ formy právnické osoby blížící se ústavu) přitom nedovoluje analogickou aplikaci zvláštní úpravy přezkumu vad rozhodnutí orgánů korporací.
[43] Jako obecný prostředek k obraně práv osoby, jejíž soukromá práva a oprávněné zájmy byly zasaženy rozhodnutím zakladatele obecně prospěšných společností, se nabízí institut žaloby (návrhu) o určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není (opět srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1736/2013). Je-li rozhodnutí zakladatele při výkonu jeho působnosti vůči obecně prospěšné společnosti právním jednáním, může se osoba, jejíž soukromá práva a oprávněné zájmy byly tímto rozhodnutím zasaženy, domáhat určení, že takové rozhodnutí je neplatné či zdánlivé (k tomu, že i žaloba o určení neplatnosti právního jednání je žalobou podle § 80 o. s. ř. viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. 31 Cdo 4001/2013, uveřejněný pod číslem 22/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a judikaturu v něm uvedenou).
[44] Určovací žaloba je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3469/2009, ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2613/2013).
[45] Základní omezení (minimalizaci) zásahu do vnitřních poměrů obecně prospěšné společnosti v případě návrhu o určení podle § 80 o. s. ř. zajištují předpoklady jejího (úspěšného) uplatnění, které po procesní stránce spočívají v tom, že účastníci mají věcnou legitimaci a že na požadovaném určení je naléhavý právní zájem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2020, sp. zn. 29 ICdo 20/2018, a judikatura v něm citovaná).
[46] S ohledem uplatnění zásad minimalizace zásahů a právní jistoty i v poměrech obecně prospěšné společnosti považuje Nejvyšší soud za potřebné dále zdůraznit, že při zkoumání předpokladu naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti či zdánlivosti rozhodnutí zakladatele obecně prospěšné společnosti je namístě brát v úvahu též plynutí času (srov. Winterová, A., Macková, A. a kol. Civilní právo procesní. První část – Řízení nalézací. 7. akt. a dopl. vyd. Praha: Linde, 2014, s. 205.).
[47] Jelikož právní posouzení otázky soudního přezkumu rozhodnutí zakladatele obecně prospěšné společnosti odvolacím soudem není správné a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl dovolatelkou uplatněn právem, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) – zrušil usnesení odvolacího soudu (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
[48] V další fázi řízení odvolací soud vyjde z toho, že navrhovatelka podala určovací návrh a posoudí, zda jsou v projednávané věci naplněny předpoklady (úspěšného) uplatnění návrhu o určení ve smyslu § 80 o. s. ř. Přitom bude zkoumat zejména to, jak se napadená rozhodnutí projevila v právní sféře navrhovatelky a zdali se řízení účastní (všechny) věcně legitimované osoby. Nejvyšší soud k tomu zdůrazňuje, že při právní kvalifikaci návrhu na zahájení řízení je vždy třeba postupovat podle obsahu návrhu, nikoli podle jeho označení. Případné vady návrhu je třeba řešit postupem podle § 43 o. s. ř.
[49] Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí odvolací soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
[50] O návrhu dovolatelky na odklad právní moci napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud nerozhodoval. Návrh na odklad právní moci (vykonatelnosti) je totiž závislé povahy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16), což mimo jiné znamená, že jsou-li negativní dopady napadeného rozhodnutí do poměrů účastníka řízení (dovolatelky) odstraněny tím, že dovolací soud (bez zbytečného odkladu) napadené rozhodnutí zruší, stává se návrh na odklad právní moci rozhodnutí bezpředmětným (obsoletním).
Autor: -mha-