// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 19.03.2025
Pokračování v exekuci na základě odpůrčí žaloby po smrti dlužníka
V exekuci vůči povinnému k uspokojení pohledávky oprávněného na základě úspěšně uplatněné odpůrčí žaloby lze pokračovat i v situaci, kdy dlužník zemřel bez procesního nástupce. Byla-li v projednávané věci za života dlužníka zahájena exekuce vůči povinné ohledně nemovité věci, která relativně neúčinným právním jednáním ve prospěch povinné ušla z majetku manželky dlužníka, je namístě pokračovat v exekuci prodejem předmětné nemovité věci ve vztahu k povinné, i když dlužník v průběhu uvedené exekuce zemřel, nemá právního nástupce a pozůstalostní řízení bylo pro nedostatek majetku zastaveno.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 3231/2024, ze dne 4. 2. 2025
Dotčené předpisy:
§ 595 o. z.
§ 640 o. z.
Kategorie: exekuce; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Okresní soud v Bruntále (dále též jen „soud prvního stupně“) pověřil dne 3. září 2019, č. j. 62 EXE 877/2019-33, soudního exekutora JUDr. J. F., Exekutorský úřad P., vedením exekuce podle vykonatelného rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 30. května 2013, č. j. 32 C 181/2008-386 (dále též jen „primární exekuční titul“), ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 28. května 2018, č. j. 12 C 115/2016-229, a rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. května 2019, č. j. 11 Co 290/2018-272 (dále též jen „sekundární exekuční titul“), prodejem nemovité věci specifikované ve výroku sekundárního exekučního titulu (dále též jen „předmětná nemovitá věc“).
Povinná podáním ze dne 22. února 2023 navrhla zastavení exekuce s odůvodněním, že vymáhaná pohledávka byla v plném rozsahu zaplacena, vůči povinné je promlčená a po smrti dlužníka závazek zanikl.
Soud prvního stupně usnesením ze dne 9. května 2023, č. j. 62 EXE 877/2019-173, výrokem I. zamítl návrh povinné na zastavení exekuce a výrokem II. zamítl návrh povinné na odklad exekuce. K námitce promlčení uvedl, že exekuce v projednávané věci byla zahájena dne 16. srpna 2019, zatímco rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 28. května 2018, č. j. 12 C 115/2016-229, kterým se oprávněný domáhal určení neúčinnosti právního úkonu, nabyl právní moci 23. května 2019, tudíž nemohlo dojít k promlčení exekuce vůči povinné. Dále odkázal na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. srpna 2017, č. j. 11 Co 157/2017-117, v němž se soud podrobně zabýval postavením matky povinné jako osoby v postavení dlužníka a vyšel ze zjištění, že ručitelský závazek M. M. (dále též jen „dlužníka“) vznikl za trvání manželství manželů M. Dohoda o zúžení společného jmění manželů a dohoda o vypořádání společného jmění manželů byly mezi manželi M. uzavřeny až poté, co banka vyzvala veřejnou obchodní společnost k plnění jako ručitelku. Nedošlo-li by po vzniku závazku M. M. k uzavření dohod o zúžení a vypořádání společného jmění manželů a k uzavření darovací smlouvy, kterou J. M. (dále též jen „manželka dlužníka“) darovala předmětnou nemovitou věc povinné, mohl by se věřitel uspokojit i z prodeje této nemovité věci, jakožto součásti společného jmění manželů. Soud prvního stupně nepřisvědčil ani námitce povinné, že vymáhaná pohledávka zanikla po smrti dlužníka. Konstatoval, že řízení o pozůstalosti po dlužníkovi bylo sice zastaveno a majetek nepatrné hodnoty byl vydán vypravovateli pohřbu, avšak k zastavení řízení o pozůstalosti došlo právě proto, že veškerý hodnotnější majetek byl převeden na další osoby a jednou z těchto osob je i povinná, ve věci proto nejsou dány důvody pro zastavení exekuce ani pro odklad exekuce.
K odvolání povinné Krajský soud v Ostravě (dále též jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 26. března 2024, č. j. 9 Co 281/2023-207, potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Uvedl, že oprávněnému proti povinné nesvědčí přímo vymáhaná pohledávka, nýbrž právo věřitele domáhat se uspokojení své pohledávky za dlužníkem z toho, co relativně neúčinným (odporovatelným) právním úkonem učiněným ve prospěch povinné ušlo z dlužníkova majetku ve smyslu § 595 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen „o. z.“), protože se odpůrčí žalobou s úspěchem domohl rozhodnutí soudu o určení relativní právní neúčinnosti darovací smlouvy uzavřené mezi manželkou dlužníka a povinnou o darování předmětné nemovité věci. V takovém případě se vůči povinné nepromlčuje samotná vymáhaná pohledávka, a námitku promlčení takto vzniklého odpůrčího práva proto nelze posuzovat podle § 408 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „obch. zák.“), jelikož se jedná o právo přiznané rozhodnutím veřejného orgánu, které se v souladu s § 640 o. z. promlčí za deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno. Výše popsané odpůrčí právo oprávněného ve smyslu §§ 589 odst. 2, 595 odst. 1 o. z. vzniklo v okamžiku nabytí právní moci sekundárního exekučního titulu dne 23. května 2019. Vzhledem k tomu, že oprávněný zahájil exekuci dne 16. srpna 2019, nemohlo dojít k promlčení uplatňovaného odpůrčího práva oprávněného vůči povinné. Odvolací soud dále uvedl, že smrt dlužníka bez zanechání právních nástupců neměla za následek zánik dluhu ani vliv na existenci či uplatňování odpůrčího práva oprávněného vůči povinné, protože nedošlo ke změně okruhu účastníků nyní projednávaného exekučního řízení, jimiž jsou pouze oprávněný a povinná.
Usnesení odvolacího soudu napadla povinná dovoláním, jehož přípustnost spatřuje ve vyřešení dovolacím soudem dosud neřešené otázky, a to zda se oprávněný může po uplynutí absolutní promlčecí lhůty podle § 408 odst. 1, 2 obch. zák., kdy již rozhodnutí o jeho pohledávce nelze soudně vykonat, domáhat uspokojení své takto promlčené (resp. prekludované) pohledávky vůči třetí osobě z titulu odpůrčího práva a na základě úspěšné odpůrčí žaloby vůči této třetí osobě vést exekuci v situaci, kdy již primární pohledávku podle § 408 odst. 2 obch. zák. nelze soudně vykonat. Odvolací soud se v napadeném usnesení s uvedenou námitkou vypořádal tak, že vůči povinné se nepromlčuje samotná vymáhaná pohledávka, nýbrž pouze odpůrčí právo oprávněného na uspokojení vymáhané pohledávky z majetku, který odporovatelným úkonem ušel z dlužníkova majetku a stal se majetkem povinné. Dovolatelka přitom nenamítala promlčení odpůrčího práva, ale promlčení primární pohledávky, která má být za pomoci odpůrčího práva vymáhána z jejího majetku. Uvedla, že absolutní promlčecí lhůta primárního závazku podle § 408 obch. zák. uplynula nejpozději dne 21. listopadu 2015. Oprávněný přesto podal odpůrčí žalobu vůči dovolatelce dne 13. července 2016 a navazující exekuční řízení bylo zahájeno dne 16. srpna 2019, čili téměř 4 roky po uplynutí promlčecí lhůty. Dovolatelka má za to, že vzhledem k uvedeným skutečnostem se primární závazek promlčel rovněž vůči její osobě, jelikož není právním nástupcem dlužníka, její právní postavení je třeba hodnotit samostatně, ale zároveň má v exekuci zachovány jak námitky dlužníka, tak jí náleží i námitky vlastní.
Další rozhodnou otázkou je podle názoru dovolatelky otázka v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešená, a to zda závazek jakožto pojmově dvoustranný právní vztah podle § 1721 o. z. zaniká, pokud zemřelý dlužník nemá žádného právního nástupce, dědické řízení je zastaveno a veškerý nepatrný majetek je vydán vypravitelce pohřbu, tudíž žádná osoba ani stát za závazky povinného nenese odpovědnost. Dovolatelka tvrdí, že zemřel-li dlužník bez právního nástupce, není zde žádná osoba v postavení dlužníka a závazek jakožto dvoustranný právní vztah bez dalšího zanikl, nesouhlasí proto se závěrem odvolacího soudu, že smrtí dlužníka dluh nezaniká ani v případě předlužení pozůstalosti. Navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení nebo aby exekuci sám zastavil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2022 (srov. část první čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. pro posouzení otázky, zda lze pokračovat v exekuci vůči povinnému k uspokojení pohledávky oprávněného na základě úspěšně uplatněné odpůrčí žaloby i v situaci, kdy dlužník zemřel bez procesního nástupce, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
K námitce dovolatelky, zda závazek jakožto dvoustranný právní vztah bez dalšího zanikl, jestliže dlužník zemřel bez právního nástupce, dovolací soud konstatuje, že dovolací otázka zřejmě směřuje k posouzení možnosti dalšího vedení exekuce vůči povinné v situaci, kdy exekuce vůči povinné byla zahájena za života dlužníka na základě primárního exekučního titulu ukládajícího povinnost dlužníkovi a na základě sekundárního exekučního titulu, kterým bylo rozhodnuto, že darovací smlouva o převodu předmětné nemovité věci je vůči oprávněnému neúčinná. V souvislosti s dalším vedením exekuce po smrti povinného Nejvyšší soud již dříve uvedl (srov. například usnesení ze dne 28. dubna 2016, sp. zn. 21 Cdo 2892/2014), že v exekuci prováděné prodejem nemovitých věcí povinného je okruh účastníků definován samostatně, nic proto nebrání v pokračování v té části exekuce, jež postihuje majetek, jenž byl před smrtí povinného ve společném jmění manželů [případně podléhající režimu § 42 odst. 1 a 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „ex. řád“), a § 262a odst. 1 a 2 o. s. ř.]. Tomu nebrání ani skutečnost, že řízení je ve vztahu k povinnému zastaveno. Z pohledu exekučního řízení lze totiž exekučním titulem přiznanou pohledávku (jde-li o peněžité plnění) uspokojit i z jiného majetku než výlučně majetku povinného (z majetku ve společném jmění povinného a jeho manžela nebo – za určitých okolností - i z majetku manžela povinného). Smrt povinného, který nezanechal žádný majetek, neznamená, že by se něco měnilo na tom, že pohledávka za ním může být exekučně uspokojena i z majetku podléhajícího režimu § 42 odst. 1 a 2 ex. řádu a § 262a odst. 1 a 2 o. s. ř. případně za použití § 150 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „obč. zák.“). Dovolací soud rovněž konstatoval (srov. například usnesení ze dne 15. září 2020, sp. zn. 20 Cdo 2299/2020), že zemřel-li povinný bez procesního nástupce, přičemž pozůstalostní řízení bylo zastaveno pro nedostatek majetku na straně povinného a v době smrti povinného se exekuce vedla i vůči bývalé manželce povinného, je namístě exekuci nadále vést jen ve vztahu k bývalé manželce povinného, a to ohledně majetkových hodnot, které z výlučného majetku manželky povinného nebo z majetku ve společném jmění (případně v zaniklém a dosud nevypořádaném společném jmění) do doby smrti povinného již byly exekučně postiženy.
Ze spisu v projednávané věci vyplývá, že sekundárním exekučním titulem bylo rozhodnuto, že darovací smlouva uzavřená dne 22. července 2014 mezi povinnou a manželkou dlužníka o převodu předmětné nemovité věci je vůči oprávněnému neúčinná. V uvedeném rozhodnutí nalézací soud uzavřel, že manželé M. smlouvou ze dne 19. března 1999 o vypořádání zúženého společného jmění manželů porušili § 150 obč. zák., jelikož v té době již existoval zákonný závazek dlužníka, přičemž vlastnické právo ve prospěch manželky dlužníka k předmětné nemovité věci bylo do katastru nemovitostí vloženo až poté, co banka vyzvala dlužníka coby společníka ve veřejné obchodní společnosti k plnění ručitelského závazku. Jestliže by darovací smlouvou mezi povinnou a manželkou dlužníka nedošlo k darování předmětné nemovité věci povinné, mohl by se věřitel (zde oprávněný) uspokojit i z předmětné nemovité věci; na manželku dlužníka je proto nutno nahlížet jako na osobu v postavení dlužníka ve smyslu § 589 a násl. o. z.
Z uvedeného se podává, že v projednávané věci byla exekuce vůči povinné zahájena za života dlužníka a vedena na majetek, z něhož by se oprávněný mohl uspokojit nebýt darovací smlouvy uzavřené mezi povinnou a manželkou dlužníka. Jestliže již dříve byl přijat závěr, že i po smrti povinného může být pohledávka za ním exekučně uspokojena z majetku ve společném jmění manželů rovněž prostřednictvím exekuce vedené (toliko) ve vztahu k manželce povinného, dovolací soud v poměrech nyní projednávané exekuce uzavírá, že byla-li za života dlužníka zahájena exekuce vůči povinné ohledně předmětné nemovité věci, která relativně neúčinným právním jednáním ve prospěch povinné ušla z majetku manželky dlužníka, je namístě pokračovat v exekuci prodejem předmětné nemovité věci ve vztahu k povinné, i když dlužník v průběhu uvedené exekuce zemřel, nemá právního nástupce a pozůstalostní řízení bylo pro nedostatek majetku zastaveno.
Jde-li o námitku promlčení pohledávky podle § 408 odst. 1, 2 obch. zák., dovolatelka se mýlí, domnívá-li se, že jde o otázku dovolacím soudem dosud neřešenou. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 23. června 2005, sp. zn. 20 Cdo 434/2004, přijal závěr, že pro určení, podle jakého právního předpisu se bude posuzovat promlčecí doba k vymožení práva přiznaného pravomocným rozhodnutím soudu, je podstatné, podle jakého právního předpisu byl posuzován právní vztah mezi účastníky v nalézacím řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2011, sp. zn. 20 Cdo 2431/2010, uveřejněné pod č. 49/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a dále v usnesení ze dne 27. listopadu 2012, sp. zn. 20 Cdo 2498/2012 (na které odkázal i odvolací soud), uvedl, že právo věřitele (oprávněného) podle § 42a odst. 4 obč. zák., požadovat - na základě exekučního titulu vydaného proti dlužníku a rozhodnutí, kterým soud určil, že vůči oprávněnému je právní úkon dlužníka neúčinný - uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, proti tomu, s nímž nebo v jehož prospěch dlužník učinil právní úkon a jenž námitku promlčení práva vůči své osobě vznesl, se promlčuje v desetileté promlčecí době podle § 110 odst. 1 obč. zák., která počne běžet od právní moci rozsudku, kterým soud určil, že vůči oprávněnému je právní úkon dlužníka neúčinný. Jelikož v nalézacím řízení byl právní vztah mezi účastníky posuzován podle občanského zákoníku a protože právo oprávněného požadovat uspokojení své peněžité pohledávky proti povinné z neúčinného právního úkonu dlužníka není upraveno obchodním zákoníkem, a tudíž ani ustanoveními obchodního zákoníku o promlčení, námitku promlčení práva oprávněného vyplývajícího z § 42a odst. 4 obč. zák. nelze posuzovat podle § 408 odst. 1 obch. zák.
Uvedené závěry se oproti mínění dovolatelky vztahují i na projednávanou věc, neboť i zde je exekuce vedena na základě primárního exekučního titulu vydaného proti dlužníkovi a na základě sekundárního exekučního titulu, kterým nalézací soud rozhodl o relativní právní neúčinnosti darovací smlouvy uzavřené mezi manželkou dlužníka a povinnou o darování předmětné nemovité věci, přičemž v nalézacím řízení byl právní vztah mezi účastníky posuzován podle občanského zákoníku. Promlčení práva přiznaného oprávněnému sekundárním exekučním titulem se posuzuje podle ustanovení § 640 o. z., jež stanoví, že bylo-li právo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu, promlčuje se za deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno. Z uvedeného hlediska není relevantní případné promlčení pohledávky oprávněného vůči dlužníkovi. Uzavřel-li odvolací soud, že vůči povinné se nepromlčuje samotná vymáhaná pohledávka a námitku promlčení odpůrčího práva nelze posuzovat podle § 408 obch. zák., rozhodl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od které dovolací soud nemá důvod se odchýlit.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné. Protože nebylo zjištěno, že by řízení bylo postiženo některou z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání povinné podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. ex. řádu].
Autor: -mha-