// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 02.10.2024

Sepsání podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona

Sepsání podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona je samostatně účtovatelným úkonem právní služby dle § 11 odst. 1 písm. l) vyhlášky č. 177/1996 Sb. a může se tak jednat o součást nákladů účelně vynaložených poškozeným na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu dle § 31 zákona č. 82/1998 Sb.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3000/2023, ze dne 30. 7. 2024

vytisknout článek

Dotčené předpisy:
§ 31 odst. 1, 3 zák. č. 82/1998 Sb.
§ 11 odst. 1 písm. f) a l) vyhl. č. 177/1996 Sb.
§ 11 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.

Kategorie: náklady řízení; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

(…)

II. Dovolání a vyjádření k němu

13. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním směřujícím do výroku I v části potvrzení zamítnutí žaloby co do částky 529 772,80 Kč s úrokem z prodlení od 3. 4. 2021 do zaplacení. V dovolání uplatnila následující dovolací důvody.

14. V první části dovolání žalobkyně usiluje o odklon od dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (1) ohledně (ne)zohlednění inflace, aktuální ekonomické situace či změny průměrné mzdy při stanovování základní částky zadostiučinění za rok trvání nepřiměřeně dlouhého řízení a navrhuje odklonit se např. od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018, a ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019, která zmínil odvolací soud a jež dospěla k závěru, že tyto faktory nelze při stanovení rozmezí základní částky za rok řízení zohlednit. V této souvislosti žalobkyně připomněla, že inflace v roce 2022 (tedy po vydání odvolacím soudem zmíněných usnesení Nejvyššího soudu) byla zcela bezprecedentní. Nejvyšší soud by tudíž měl dle žalobkyně ke zvýšení základních částek (stanovených v roce 2009) přistoupit. Současně žalobkyně upozornila na to, že částka zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání ve výši 300 000 Kč byla stanovena porovnáním s případy z let 2020 a 2018, domnívá se tedy, že i ona by měla být zvýšena o inflaci minimálně za roky 2021 a 2022. V této souvislosti tedy žalobkyně navrhla, aby dovolací soud změnil svou dosavadní praxi a připustil zohledňování inflace, průměrné či minimální mzdy či stanovil jiný způsob zvyšování základní částky a částky zadostiučinění stanovované porovnáním s obdobnými případy.

15. Žalobkyně též namítala, že (2) při stanovování zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání odvolací soud dostatečně nereflektoval její rodinné vazby, konkrétně to, že žalobkyni v době posuzovaného trestního stíhání umíral bratr na ALS, ani že má staré rodiče, o které se musí starat, čímž se odchýlil od citovaných závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2022, sp. zn. I. ÚS 1029/21, a nevypořádal se tak s její argumentací založenou na právním názoru Ústavního soudu (srov. nález ze dne 11. 4. 2023, sp. zn. IV. ÚS 3398/22).

16. V další části dovolání, v níž žalobkyně tvrdila odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, lze vysledovat celkem čtyři okruhy námitek. V první řadě žalobkyně namítala, že (3) se odvolací soud nevypořádal s jejím nárokem na náhradu specifikovaných cestovních nákladů na cesty jejího obhájce z Prahy do Plzně a zpět v celkové výši 6 070 Kč (tj. 2 050 Kč v roce 2015 a 4 020 Kč v roce 2016), v čemž spatřovala rozpor se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3616/2011. Ačkoliv jí totiž soud prvního stupně přiznal odměnu a paušální náhradu nákladů za celkem tři úkony právní služby (účast obhájce na vyšetřovacím pokusu dne 22. 4. 2015, další porada s klientem dne 24. 6. 2016 a jeho účast na vyšetřovacím pokusu dne 27. 6. 2016; poznámka Nejvyššího soudu), nepřiznal jí již náhradu cestovních výdajů, byť obhájce úkony prováděl mimo své sídlo a žalobkyně tento nárok uplatnila. Odvolací soud se pak s touto její námitkou uvedenou v odvolání nevypořádal, takže není zřejmé, zda má na věc jiný názor, nebo se jedná jen o opomenutí.

17. Žalobkyně rovněž předložila otázku, zda (4) může soud v odškodňovacím řízení posuzovat účelnost znaleckého posudku, který nechal účastník vyhotovit pro účely posuzovaného řízení, a dospěla na rozdíl od odvolacího soudu k závěru, že nikoliv, čímž se odvolací soud (který zamítl nárok na částku 7 000 Kč za znalecký posudek PhDr. Moravcové) dostal do rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3414/2016.

18. Dále žalobkyně tvrdila, že odvolací soud postupoval v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3692/2017, pokud (5) jí nepřiznal nárok na odměnu a hotové výdaje za úkony prováděné od 4. 7. 2014 do 12. 10. 2014 (tj. za úkony dne 4. 7. 2014 - námitky proti otázkám znalce, dne 11. 7. 2014 - porada s klientem, dne 15. 7. 2014 a dne 11. 9. 2014 - vyšetřovací pokusy a dne 12. 10. 2014 - porada s klientem v celkové výši 14 338,50 Kč za odměnu a hotové výdaje advokáta za jednotlivé úkony a 8 504 Kč za cestovné, neboť cestovné na jednu cestu činilo v roce 2014 částku 2 126 Kč), neboť byly uskutečněny až po skončení prvního trestního stíhání, souvisely tudíž až s druhým trestním stíháním, o jehož zahájení se žalobkyně dozvěděla dne 10. 10. 2014 a o jeho nezákonnosti pak dne 5. 8. 2020 na základě rozsudku dovolacího soudu. Teprve od tohoto okamžiku by tedy měla být promlčecí doba počítána a výše uvedený nárok tak není promlčen. Odvolací soud se však tím, že existují i úkony uskutečněné mezi dvěma trestními stíháními, podrobněji nezabýval.

19. Na závěr této části dovolání žalobkyně namítala, že (6) odvolací soud postupoval v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. III. ÚS 2289/21, pokud jí nepřiznal odměnu a náhradu nákladů obhájce za prostudování spisu dne 11. 12. 2017 (tj. odměna a paušální výdaje advokáta ve výši 1 754,50 Kč a cestovné ve výši 2 023 Kč) a 23. 9. 2019 (tj. odměna a hotové výdaje advokáta ve výši 1 754,50 Kč a cestovné ve výši 2 136 Kč), tedy celkem částku 7 668 Kč.

20. V části IV dovolání pak žalobkyně uvedla dvě podle ní dosud dovolacím soudem neřešené otázky, a to v první řadě, zda (7) musí být porada s klientem uskutečněna jen před jiným procesním úkonem, aby byla považována za účelný (a kompenzovatelný) úkon právní služby, což považovala za absurdní a z žádného právního předpisu nevyplývající závěr odvolacího soudu. Navíc i pokud by tento závěr byl správný, předcházela porada sepsání podnětu pro podání stížnosti pro porušení zákona, a i celková délka řízení konání dalších porad odůvodnila. Obhájce pak tyto úkony žalobkyni vyúčtoval a ta je uhradila. Z tohoto důvodu tedy žalobkyně požadovala i úhradu odměny a cestovních výdajů za porady ze dne 17. 10. 2017 a 1. 7. 2019 v celkové výši 10 451 Kč (tj. odměna a paušální výdaje za dva úkony v celkové výši 6 292 Kč a cestovné ve výši 2 023 Kč a 2 136 Kč).

21. V poslední řadě žalobkyně (8) nesouhlasila s nepřiznáním částky 6 292 Kč za dva podněty ke stížnosti pro porušení zákona (tj. částky 3 146 Kč za jeden), a namítala, že se jedná o úkon právní služby dle advokátního tarifu. Navíc uvedla, že podnět byl „zrušen“ z důvodu vyhovění dovolání žalobkyně, která neměla jinou možnost, jak se proti zrušujícímu rozsudku Krajského soudu v Praze bránit.

22. Závěrem žalobkyně navrhla, aby dovolací soud změnil výrok I rozsudku odvolacího soudu tak, že jí navíc přizná v dovolání specifikované částky s příslušenstvím.

23. Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila.

III. Přípustnost dovolání

24. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

25. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda obsahuje všechny náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř. a jeho přípustností.

26. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

27. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

28. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

29. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu plyne, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4451/2014, ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2156/2016, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Předpoklady přípustnosti dovolání je třeba vymezit pro každý dovolací důvod zvlášť (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014).

30. Tento přístup byl potvrzen i ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněném pod č. 460/2017 Sb., kde Ústavní soud mimo jiné uvedl, že § 241a odst. 2 o. s. ř. stanovuje srozumitelný, legitimní a přiměřený požadavek na obsah podaného dovolání. Není tedy v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), pokud v případě, že dovolatel tento požadavek nesplní, Nejvyšší soud z tohoto důvodu podané dovolání odmítne.

31. Žalobkyně podala dovolání výslovně proti výroku I v části potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ohledně zamítnutí částky 529 772,80 Kč s úrokem z prodlení od 3. 4. 2021 do zaplacení, byť z obsahu dovolání se podává, že rozsudek odvolacího soudu napadá rovněž ve vztahu ke změně vyhovujícího výroku rozsudku soudu prvního stupně a zamítnutí žaloby ohledně částky 7 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 3. 4. 2021 do zaplacení připadající na náklady znaleckého posudku PhDr. Moravcové. Dovolací soud tudíž dle obsahu dovolání vyšel z toho, že dovoláním bylo napadeno zmítnutí žaloby ohledně částky 241 250 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 3. 4. 2021 do zaplacení požadované z titulu zadostiučinění za nepřiměřenou délku druhého trestního řízení, ohledně částky 200 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 3. 4. 2021 do zaplacení požadované z titulu zadostiučinění za druhé nezákonné trestní stíhání žalobkyně a dále ohledně částky 95 522,80 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 3. 4. 2021 do zaplacení požadované z titulu náhrady škody. Ve vztahu k požadovanému nároku na náhradu škody však žalobkyně vymezila právní otázky a předpoklady přípustnosti k nim pouze ve vztahu k celkové zamítnuté částce 60 323,50 Kč s příslušenstvím a ohledně zbylé napadené částky z tohoto titulu ve výši 35 199,30 Kč s příslušenstvím žádnou právní otázku, jíž by měl Nejvyšší soud řešit, ani předpoklady přípustnosti dovolání v tomto směru nevymezila. Podané dovolání v této části tedy trpí vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tato vada nebyla žalobkyní v zákonné lhůtě odstraněna (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).

32. Dovolání žalobkyně je rovněž vadné v části otázky 1, a to ve vztahu k námitce ohledně nutnosti zohlednění inflaci minimálně za roky 2021 a 2022 u stanovení zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání žalobkyně, neboť přiznaná částka byla stanovena porovnáním s případy z let 2020 a 2018. Ačkoliv totiž ve vztahu k otázce 1 vymezila žalobkyně přípustnost dovolání tak, že se má jednat o právní otázku, jež má být posouzena dovolacím soudem jinak, předchozí judikaturu dovolacího soudu, jež má být překonána, vymezila žalobkyně pouze ve vztahu k možnosti zvyšovat stanovené rozmezí základních částek za rok trvání nepřiměřeně dlouhého řízení, tedy ohledně odlišného nároku s odlišným způsobem určováním výše zadostiučinění, tudíž ohledně odlišné právní otázky. Ve vztahu k možnosti zvyšování částek zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání určených porovnáním s obdobnými případy s ohledem na inflaci však žalobkyně přípustnost dovolání (od jaké konkrétní své rozhodovací praxe se má dovolací soud odchýlit) řádně nevymezila a i v tomto rozsahu tudíž dovolání trpí vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tato vada nebyla žalobkyní v zákonné lhůtě odstraněna (§ 241b odst. 3 o. s. ř.). Spatřovala-li pak žalobkyně ve vztahu k této otázce předpoklad přípustnosti dovolání v tom, že právní otázka má být dovolacím soudem vyřešena jinak, než jak ji vyřešil odvolací i prvoinstanční soud, tak patrně přehlédla, že poslední ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání zakotvených v § 237 o. s. ř., tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, míří pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, že dovolací soud má jinak posoudit otázku řešenou soudy nižších stupňů (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

33. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. pak nezakládá otázka, zda je namístě přistoupit ke zvýšení rozmezí základních částek za rok trvání nepřiměřeně dlouhého řízení, a to v reakci na inflaci, ekonomickou situaci či změny průměrné mzdy (zbylá část otázky 1), neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, pokud vyšel z rozmezí základních částek uvedeného ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 58/2011 (dále jen „Stanovisko“), a při stanovení základní částky přihlédl k individuálním okolnostem daného případu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, a ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1362/2020, ze dne 5. 10. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2599/2021, a ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2481/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. III. ÚS 3385/20, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, a ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1181/2021, nebo žalobkyní zmiňovaná usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018, a ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019). Kromě toho z části VI. Stanoviska vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je obecně nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva a co tedy považuje za dostatečné zadostiučinění přiznané národními soudy (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012). Nejvyšší soud tudíž nevyhověl požadavku žalobkyně, aby uvedenou otázku vyřešil jinak, neboť neshledal žádný důvod se od své dosavadní judikatury odchýlit, a to ani s ohledem na žalobkyní předestřenou argumentaci. Tento závěr Nejvyššího soudu pak akceptoval ve své nejnovější rozhodovací praxi i Ústavní soud (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2459/23, nebo ze dne 15. 5. 2024, sp. zn. II. ÚS 252/24).

34. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá ani námitka žalobkyně, že při stanovování zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání odvolací soud dostatečně nereflektoval její rodinné vazby, konkrétně to, že žalobkyni v době posuzovaného trestního stíhání umíral bratr na ALS, ani že má staré rodiče, o které se musí starat (otázka 2). Odvolací soud se touto otázkou zabýval v odstavci 35 svého rozsudku (na nějž žalobkyně ve svém dovolání výslovně odkázala) a uzavřel, že tyto skutečnosti při stanovování výše zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání nezohlednil, neboť nenastaly v příčinné souvislosti s nezákonným trestním stíháním žalobkyně. Pokud tedy žalobkyně namítá, že tyto skutečnosti zohledněny být měly, zpochybňuje závěr odvolacího soudu o neexistenci příčinné souvislosti v daném případě, což je námitka, jež přípustnost dovolání založit nemůže. Obecně totiž platí, že otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001) a právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009), což však žalobkyně v rámci této otázky nenapadla. Odkazovala-li žalobkyně v tomto ohledu na nález Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2022, sp. zn. I. ÚS 1029/21, tak jeho závěry na daný případ nedopadají, neboť jednak v tomto nálezu řešil Ústavní soud odlišnou otázku, a to zda lze při stanovení přiměřeného zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání přihlížet i k zásahům do osobnostní sféry poškozeného, jež nastaly ještě před formálním zahájením trestního stíhání, a navíc vycházel ze zcela odlišného skutkového stavu, neboť posuzované zásahy měly v příčinné souvislosti s trestním stíháním (byť před jeho formálním zahájením) nastat. Závěry tohoto nálezu tudíž na danou věc aplikovat nelze. Vzhledem k tomu, že žalobkyní citovaný nález Ústavního soudu na danou věc nedopadá, není případný ani její navazující odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2023, sp. zn. IV. ÚS 3398/22, ohledně povinnosti soudů vypořádat se s relevantními námitkami a odkazy na judikaturu učiněnými účastníkem řízení.

35. Vzhledem k tomu, že další žalobkyní předložené otázky se týkají výhradně nároku na náhradu škody, dospěl dovolací soud k závěru, že ve vztahu k nárokům na zadostiučinění za nemajetkovou újmu z nepřiměřené délky řízení a z nezákonného trestního stíhání není dovolání přípustné. Nadále se tudíž dovolací soud zabýval jen nárokem na náhradu škody.

36. Ani otázka, zda může soud v odškodňovacím řízení posuzovat účelnost znaleckého posudku, který nechal účastník vyhotovit pro účely posuzovaného řízení (otázka 4), přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. založit nemůže, neboť při jejím řešení se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud se účelností takto vynaložených nákladů zabýval a uzavřel, že se o účelně vynaložené náklady nejedná. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3414/2016, na který odkazuje v dovolání i žalobkyně, dospěl závěru, že i ve vztahu k nákladům vynaloženým poškozeným na znalecký posudek je třeba dle § 31 odst. 1 OdpŠk podmiňovat rozsah škody účelností vynaložených nákladů. Účelnost nákladů vynaložených na znalecký posudek tedy je soud oprávněn zkoumat. Nejvyšší soud pak v tomto rozhodnutí dále uzavřel, že pojem účelnosti nákladů vynaložených na zajištění znaleckého posudku „není namístě vykládat úspěchem poškozeného v řízení, nýbrž tím, že znalecký posudek byl vůbec v řízení procesně použit jako důkazní prostředek a že jeho závěry se staly součástí zjištěného skutkového stavu a že odměna za něj účastníkem (stranou) vynaložená je přiměřená odměně, která by byla soudy (orgány činnými v trestním řízení) znalci či znaleckému ústavu přiznána“. Z citovaného rozhodnutí tudíž plyne, že závěr o účelnosti nákladů na znalecký posudek nelze vztahovat k tomu, zda poškozený v řízení nakonec uspěl, ale je třeba zabývat se (kromě přiměřenosti uhrazené odměny znalce) tím, zda byl znalecký posudek jako důkazní prostředek v posuzovaném řízení použit a zda se závěry z něj učiněné staly součástí zjištěného skutkového stavu, tedy zda vůbec měly pro rozhodnutí v dané věci význam. Tímto způsobem pak odvolací soud při posouzení účelnosti nákladů vynaložených na znalecký posudek PhDr. Moravcové postupoval a uzavřel, že závěry posudku nebyly v posuzovaném trestním stíhání důležité pro posouzení merita věci, tedy otázky viny žalobkyně, a nemohly tak tvořit součást zjištěného skutkového stavu, na jehož základě bylo v posuzovaném druhém trestním řízení rozhodnuto a žalobkyně byla obžaloby zproštěna. Odvolací soud se tudíž při posuzování tohoto nároku od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil. Pakliže žalobkyně touto otázkou hodlala napadnout závěr odvolacího soudu o neúčelnosti takto vynaložených nákladů (tj. zda se závěry tohoto znaleckého posudku v posuzovaném trestním stíhání staly součástí skutkového stavu, na jehož podkladě bylo o vině žalobkyně rozhodnuto), jde o námitku proti skutkovým zjištěním, která není způsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

37. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. není založena ani ve vztahu k otázce počátku běhu promlčecí doby nároku na náhradu odměny a výdajů advokáta žalobkyně včetně cestovného za úkony uskutečněné v době od 4. 7. 2014 do 12. 10. 2014 (otázka 5), neboť na jejím vyřešení napadený rozsudek odvolacího soudu nezávisí a odvolací soud na jejím zodpovězení své rozhodnutí nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z textu dovolání (včetně odkazu na judikaturu Nejvyššího soudu) vyplývá, že žalobkyně si vykládá rozsudek odvolacího soudu tak, že nárok na kompenzaci úkonů prováděných od 4. 7. 2014 do 12. 10. 2014 považoval odvolací soud za promlčený, takový závěr však z napadeného rozsudku neplyne, neboť odvolací soud se pouze ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ohledně promlčení nároků tykajících se prvního trestního stíhání, tedy ve vztahu k úkonům uskutečněným do jeho ukončení dne 22. 5. 2014, což bylo i datum rozhodné pro počátek běhu promlčecí doby tohoto nároku (viz odstavec 19 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odstavcem 22 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Ve vztahu k pěti úkonům, které se uskutečnily v době od 4. 7. 2014 do 12. 10. 2014 pak odvolací soud (a před ním ani soud prvního stupně) neuvedl ve svém rozhodnutí ničeho. Žalobkyní formulovaná otázka se tedy s právním posouzením odvolacího soudu míjí, neboť z napadeného rozsudku nevyplývá, že by žaloba ohledně této části nároku byla zamítnuta z důvodu promlčení.

38. Rovněž otázka, zda musí porada s klientem předcházet jinému procesnímu úkonu, aby byla považována za účelnou (otázka 7), přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť se rovněž jedná o otázku, která se s právním posouzením této části žalobního nároku odvolacím soudem míjí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Při formulaci této otázky totiž žalobkyně vychází z údajného závěru odvolacího soudu, že další porada s klientem přesahující jednu hodinu dle § 11 odst. 1 písm. c) advokátního tarifu je účelným úkonem pouze v případě, že byla uskutečněna před jiným procesním úkonem. Takový zobecňující názor však odvolací soud nepřijal, pouze se (mimo jiné i) ve vztahu k dalším poradám advokáta se žalobkyní dne 17. 10. 2017 a 1. 7. 2019 ztotožnil se závěry soudu prvního stupně ohledně „důsledného“ posouzení účelnosti jednotlivých nákladů a výdajů (viz odstavec 23 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Soud prvního stupně pak ve vztahu k těmto dvěma úkonům uvedl, že odměnu a výdaje s nimi spojené nepřiznal, neboť tyto porady nenavazovaly na žádný relevantní úkon orgánu činného v trestním řízení (viz odstavec 26 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Soud prvního stupně, ani soud odvolací tudíž nevázaly svůj závěr o neúčelnosti těchto porad na to, že by po nich nenásledoval jiný procesní úkon (jak v rámci této otázky žalobkyně namítá), ale na skutečnost, že před jejich uskutečněním nedošlo k takovému úkonu orgánu činného v trestním řízení, jenž by uskutečnění další porady s klientem v dané fázi řízení odůvodňoval.

39. Dovolání je však přípustné pro řešení otázky (ne)vypořádání se s odvolacími námitkami žalobkyně ohledně nepřiznání cestovného k úkonům, za něž byla odměna a paušální náhrada výdajů soudem prvního stupně přiznána (otázka 3), a otázky týkající se nároku na náhradu škody spočívající v odměně a hotových výdajích za úkon prostudování spisu (otázka 6), neboť při jejich řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dále je též dovolání přípustné pro řešení otázky nároku na náhradu škody spočívající v odměně a hotových výdajích za úkon sepsání podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona (otázka 8), jelikož tato otázka v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud výslovně vyřešena nebyla.

IV. Důvodnost dovolání

40. Dovolání je důvodné.

41. Podle § 31 odst. 1 OdpŠk zahrnuje náhrada škody takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu. Podle odstavce 3 jsou náklady zastoupení součástí nákladů řízení. Zahrnují účelně vynaložené hotové výdaje a odměnu za zastupování. Výše této odměny se určí podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně.

42. Podle § 11 odst. 1 advokátního tarifu náleží mimosmluvní odměna mimo jiné za úkon právní služby prostudování spisu při skončení vyšetřování, a to každé započaté dvě hodiny (písm. f), a úkon právní služby podnět k podání stížnosti pro porušení zákona a vyjádření ke stížnosti pro porušení zákona (písm. l). Podle odstavce 3 pak za úkony právní služby neuvedené v odstavcích 1 a 2 tohoto ustanovení náleží odměna jako za úkony, jimž jsou svou povahou a účelem nejbližší.

43. Nejprve se dovolací soud zbýval otázkou nároku na náhradu škody spočívající v odměně a hotových výdajích za úkon prostudování spisu.

44. Již v rozsudku ze dne 16. 6. 1999, sp. zn. 7 Tz 66/99, publikovaném pod č. 23/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyslovil Nejvyšší soud závěr, že jestliže je obhájce obviněnému ustanoven až v průběhu odvolacího řízení, je pro řádný výkon jím poskytované právní pomoci nezbytným úkonem studium spisu, neboť takový obhájce neměl možnost se s trestním spisem seznámit, jako by měl v případě, kdy by byl ustanoven od počátku trestního řízení. Za takový úkon tedy přísluší obhájci odměna a náhrada vynaložených nákladů, a to dle § 11 odst. 3 ve spojení s § 11 odst. 1 písm. f) advokátního tarifu.

45. Následně Nejvyšší soud své závěry (v návaznosti na nález Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2021, sp. zn. I. ÚS 3906/17) rozvinul v rozsudku ze dne 24. 2. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3274/2021, v němž uzavřel, že neobstojí názor, podle něhož není možné přiznat poškozenému náhradu za úkon nahlížení do trestního spisu jindy než při skočení vyšetřování jen proto, že takový úkon neodpovídá žádnému úkonu právní služby podle § 11 odst. 1 a 2 advokátního tarifu. V každé věci je tedy nezbytné s ohledem na okolnosti daného případu posoudit, zda lze takový úkon považovat za účelný samostatný úkon právní služby, za který by náležela náhrada podle § 11 odst. 3 advokátního tarifu, neboť se svou povahou kvalitativně blíží úkonu podle § 11 odst. 1 písm. f) advokátního tarifu. V této souvislosti je třeba zejména zvážit, zda bylo namístě (s ohledem na specifika dané věci) do spisu v daném okamžiku nahlížet a k čemu takové nahlížení do spisu vedlo, tedy především, zda přispělo k odklizení nezákonného rozhodnutí.

46. V posuzované věci založil odvolací soud svůj závěr ohledně nepřiznání nároku na náhradu škody spočívající v odměně a hotových výdajích za úkony prostudování spisu na závěru, že takto se dle § 11 odst. 1 písm. f) advokátního tarifu honoruje pouze studium spisu při ukončení vyšetřování, což byl jiný úkon, jenž byl žalobkyni již uhrazen. Možností posoudit takto vyúčtované úkony dle § 11 odst. 3 advokátního tarifu a otázkou, zda bylo v dané fázi řízení a vzhledem k okolnostem případu takové další nahlížení do spisu namístě, příp. k čemu vedlo (tedy zda vedlo k odklizení nezákonného rozhodnutí) se však odvolací soud nezabýval, a to i přesto, že žalobkyně na výše citovaný nález Ústavního soudu ve svém odvolání výslovně odkázala, jak i sám odvolací soud v odstavci 15 svého rozsudku zkonstatoval. Navíc se odvolací soud výslovně vyjádřil jen k úkonu studia spisu dne 11. 12. 2017, nikoliv pak dne 23. 9. 2019, byť i tento náklad žalobkyně v řízení uplatňovala a v odvolání jeho nepřiznání namítala. Právní posouzení odvolacího soudu je tudíž v tomto směru neúplně, a tedy nesprávné.

47. Co se týče otázky, zda je účtovatelným úkonem právní služby sepsání podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona, která dosud nebyla v judikatuře dovolacího soudu výslovně řešena, plyne odpověď na ni z výslovného znění zákona. Dle § 11 odst. 1 písm. l) advokátního tarifu je totiž sepsání podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona samostatným účtovatelným úkonem právní služby, za který tudíž mimosmluvní odměna a náhrada hotových výdajů výslovně náleží. Vzhledem k tomu se proto jedná o součást nákladů řízení, které jsou kompenzovatelné v rámci řízení o náhradě škody způsobené státem dle § 31 OdpŠk, což však pochopitelně nevylučuje pravidlo, že se musí jednat o náklad účelně vynaložený poškozeným na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu.

48. Odvolací soud v projednávané věci nepřiznal žalobkyni náhradu škody spočívající v odměně a hotových výdajích za sepsání podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona s odůvodněním, že se nejedná o účtovatelný úkon právní služby, neboť sepisy žádostí, stížností, dopisů, dotazů apod. nelze uplatňovat, poněvadž nejde o řízení (správně má být uvedeno „úkony“; poznámka Nejvyššího soudu) ve věci samé. Odvolací soud tak zřejmě přehlédl, že podnět k podání stížnosti pro porušení zákona nelze kvalifikovat jen jako běžný podnět nebo žádost, ale jde o samostatný účtovatelný úkon právní služby dle § 11 odst. 1 písm. l) advokátního tarifu, jak je uvedeno výše. V tomto ohledu je tedy právní posouzení odvolacího soudu nesprávné. V této souvislosti Nejvyšší soud rovněž poukazuje na to, že i v tomto případě se odvolací soud výslovně vyjádřil jen k prvnímu podnětu pro podání stížnosti pro porušení zákona ze dne 23. 10. 2017, nikoliv pak k druhému ze dne 23. 7. 2019, byť i tento náklad žalobkyně v řízení uplatňovala a v odvolání jeho nepřiznání namítala.

49. Za situace, kdy bylo dovolání shledáno přípustným ve vztahu k nároku na náhradu majetkové újmy způsobené žalobkyni trestním stíháním, zabýval se Nejvyšší soud ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. i tím, zda ve vztahu k posouzení tohoto nároku existují ve věci zmatečnostní vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., případně jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

50. Žalobkyně v dovolání v tomto směru dokonce vymezila právní otázku (jež by v případě jejího výslovného neformulování představovala i vadu řízení), a to zda se odvolací soud neodchýlil od specifikované judikatury dovolacího soudu, pokud se nevypořádal s odvolacími námitkami žalobkyně ohledně nepřiznání cestovného k úkonům, za něž byla odměna a paušální náhrada výdajů soudem prvního stupně přiznána (otázka 3). Ve vztahu k této námitce shledal dovolací soud dovolání rovněž důvodné.

51. Z ustálené judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu vyplývá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže se odvolací soud nezabýval argumenty účastníka řízení, kterými brojil proti právnímu (popřípadě skutkovému) posouzení věci soudem prvního stupně. Soudy tak mají povinnost vypořádat se s těmi námitkami, které mají vztah k projednávané věci, a to způsobem, který odpovídá závažnosti těchto námitek vzhledem k možnému výsledku řízení. Nejsou ale povinny vypořádat každou z námitek účastníka jednotlivě, pokud proti nim v důvodech svého rozhodnutí staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jeho závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3616/2011, a ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1016/2018, nebo nález Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 1167/17, nebo ze dne 9. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 1589/07).

52. V daném případě žalobkyně výslovně namítala, že se soud prvního stupně zcela opomenul vypořádat s nárokem na náhradu cestovného k úkonům právní služby, které uznal za oprávněné a žalobkyni náhradu odměny a paušálních hotových výdajů za ně přiznal (tj. úkony účasti na vyšetřovacím pokusu dne 22. 4. 2015, další porady s klientem dne 24. 6. 2016 a účasti na vyšetřovacím pokusu dne 27. 6. 2016). Ačkoliv se tyto úkony konaly mimo sídlo obhájce žalobkyně, nepřiznal jí soud prvního stupně již požadované cestovné s těmito úkony související v celkové výši 6 070 Kč, a to aniž by toto nepřiznání jakkoliv odůvodnil. Odvolací soud pak toto pochybení soudu prvního stupně nenapravil, ačkoliv to žalobkyně v odvolání konkrétně namítala, jak i sám odvolací soud v odstavci 15 svého rozsudku zkonstatoval. Tímto postupem se tudíž odvolací soud od výše uvedené judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu odchýlil a řízení současně zatížil vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

53. Shodnou vadou odvolací soud zatížil řízení, i pokud nenapravil vadný postup soudu prvního stupně, jenž neposoudil v řízení řádně uplatněný nárok na náhradu škody v rozsahu odměny a hotových výdajů za vyúčtované úkony právní služby uskutečněné obhájcem žalobkyně v době od 4. 7. 2014 do 12. 10. 2014 v celkové výši 22 842,50 Kč (tj. za úkony dne 4. 7. 2014 - námitky proti otázkám znalce, dne 11. 7. 2014 - porada s klientem, dne 15. 7. 2014 a dne 11. 9. 2014 - vyšetřovací pokusy a dne 12. 10. 2014 - porada s klientem) a ve svém rozhodnutí se nevyjádřil k tomu, z jakého důvodu tento nárok žalobkyni nepřiznal. S touto námitkou žalobkyně výslovně uvedenou v odvolání a rekapitulovanou odvolacím soudem v odstavci 15 jeho rozsudku se pak nevypořádal ani odvolací soud, jeho rozhodnutí je tak v tomto rozsahu nepřezkoumatelné. Stejné závěry pak platí i ve vztahu k tomu, že se odvolací soud nevypořádal ani s námitkami žalobkyně ohledně nákladům na porady s jejím obhájcem dne 17. 10. 2017 a dne 1. 7. 2019, jež posoudil (ve shodě se soudem prvního stupně) jako neúčelné, neboť nenavazovaly na žádný relevantní úkon orgánů činných v trestním řízení, nicméně nijak nereagoval na námitky žalobkyně, že tyto bezprostředně předcházely sepisu podnětů pro porušení zákona a v druhém případě i podání ústavní stížnosti. Na závěr je rovněž třeba odvolacímu soudu vytknout, že se výslovně nevypořádal ani se zamítnutým nárokem na náhradu škody v rozsahu odměny a hotových výdajů vynaložených v souvislosti s prostudováním spisu dne 23. 9. 2019 a s druhým podnětem pro podání stížnosti pro porušení zákona ze dne 23. 7. 2019, jak je zmíněno výše.

54. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil v napadené části výroku I, kterou byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně, ohledně zamítnutí žaloby v části, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 53 323,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 3. 4. 2021 do zaplacení, a dále v závislém výroku III o náhradě nákladů řízení [§ 242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.] a věc v uvedeném rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.). Předmětem řízení tedy zůstává nárok na náhradu majetkové újmy ve výši 53 323,50 Kč s příslušenstvím sestávající z nepřiznaného cestovného v letech 2015 a 2016 (6 070 Kč) a z odměny a hotových výdajů za úkony uskutečněné v období od 4. 7. 2014 do 12. 10. 2014 (22 842,50 Kč), za prostudování spisu dne 11. 12. 2017 a 23. 9. 2019 (7 668 Kč), za další porady s klientem dne 17. 10. 2017 a 1. 7. 2019 (10 451 Kč) a za sepis podnětů ke stížnosti pro porušení zákona ze dne 23. 10. 2017 a 23. 7. 2019 (6 292 Kč). Ve zbylém rozsahu bylo dovolání žalobkyně odmítnuto.

55. Při novém projednání věci odvolací soud v řízení uplatněný nárok v rozsahu, v jakém byl jeho rozsudek zrušen, nově posoudí (případně i na základě zopakovaného či doplněného dokazování), a to v souladu s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu. Též neopomene napravit výše vytknuté vady, kterými bylo řízení před nalézacími soudy zatíženo.

56. Odvolací soud je v dalším řízení vázán právním názorem dovolacího soudu v tomto rozsudku vysloveným (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).

57. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Autor: -mha-