// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 05.06.2024
Dohoda o příslušnosti soudu jiného členského státu
Čl. 25 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech musí být vykládán v tom smyslu, že toto ustanovení se vztahuje na dohodu o příslušnosti, kterou si smluvní strany usazené ve stejném členském státě sjednají, že ve sporech ze smlouvy, kterou mezi sebou uzavřely, mají příslušnost soudy jiného členského státu, ačkoliv uvedená smlouva nemá na tento jiný členský stát žádnou jinou vazbu (rozsudek SDEU ze dne 8. 2. 2024, sp. zn. C-566/22).
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Nd 674/2021, ze dne 9. 4. 2024
Dotčené předpisy:
§ 11 odst. 3 o. s. ř. ve znění od 1. 1. 2022
§ 109 odst. 1 písm. d) o. s. ř. ve znění od 1. 1. 2022
čl. 25 Nařízení (EU) č. 1215/2012
Kategorie: soudní pravomoc a příslušnost; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
1. Nejvyššímu soudu bylo dne 30. 12. 2021 doručeno podání žalobkyně označené jako žaloba o zaplacení částky 153 740 EUR s příslušenstvím a současně žádost žalobkyně o určení místně příslušného soudu pro rozhodnutí ve věci samé podle ustanovení § 11 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
2. Z předložených listin vyplývá, že žalovaná částka 153 740 EUR představuje pohledávku ze dvou smluv o zápůjčce. Tyto pohledávky byly na žalobkyni coby postupníka postoupeny panem A. B., coby postupitelem (dále jen jako „právní předchůdce žalobkyně“), a to smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 8. 12. 2021 (dále jen jako „smlouva o postoupení pohledávek“). Touto byly na žalobkyni postoupeny pohledávky v celkové výši 153 740 EUR, vzniknuvší ze smlouvy o peněžité zápůjčce ze dne 29. 6. 2016 a smlouvy o peněžité zápůjčce ze dne 11. 3. 2017, které byly uzavřeny mezi právním předchůdcem žalobkyně, v postavení zapůjčitele, a žalovanou, v postavení vydlužitele. Žalovaná žalobkyni doposud ničeho neuhradila.
3. Žádost o určení místně příslušného soudu podle § 11 odst. 3 o. s. ř. žalobkyně zdůvodnila tím, že dle ujednání čl. V odst. 3, jež je shodně obsaženo v obou výše uvedených smlouvách o zápůjčce, se smluvní strany dohodly, že „veškeré nejasnosti či spory z této Smlouvy vyplývající a v souvislosti s ní budou řešit především vzájemným jednáním s cílem dosažení řešení přijatelného pro obě smluvní strany. Pokud smluvní strany nemohou vyřešit takový spor, bude tento spor řešen prostřednictvím věcně a místně příslušného českého soudu v souladu se zákonem č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění.“ Dle názoru žalobkyně se jedná o platnou prorogační dohodu (tj. dohodu o příslušnosti českých soudů k rozhodování sporů ze smluv o peněžité zápůjčce) v soukromoprávním vztahu s mezinárodním prvkem dle čl. 25 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (přepracované znění), dále jen „nařízení Brusel I bis“, přičemž není dána jiná zvláštní či výlučná příslušnost jiného soudu podle tohoto nařízení. Žalobkyně dále uvedla, že s přihlédnutím ke skutečnosti, že žalovaná je právnickou osobou se sídlem v zahraničí, která nemá na území České republiky žádný závod nebo organizační složku a současně byla podle žalobkyně dána mezinárodní příslušnost českých soudů v souladu s nařízením Brusel I bis, nelze místní příslušnost určit standartním způsobem podle ustanovení § 84 a násl. o. s. ř., jelikož podmínky pro stanovení místní příslušnosti dle občanského soudního řádu chybějí, nebo je nelze zjistit. Žalobkyně tak navrhla, aby Nejvyšší soud určil, který soud věc projedná a rozhodne. Jako vhodný místně příslušný soud žalobkyně označila s ohledem na hospodárnost řízení Okresní soud v Uherském Hradišti, neboť v jeho obvodu má sídlo právní zástupce žalobkyně.
4. Žalovaná ve svém vyjádření ze dne 26. 5. 2022 k návrhu žalobkyně na určení místně příslušného soudu uvádí, že ujednání stran sporu o příslušnosti českého soudu je neplatné, neboť se v právním poměru mezi stranami sporu nevyskytuje relevantní mezinárodní prvek, který by umožňoval založit mezinárodní příslušnost českého soudu dle nařízení Brusel I bis. Z tvrzené neplatnosti ujednání stran žalovaná vyvozuje i neplatnost smluv o zápůjčce jako celku. Žalovaná zdůvodňuje absenci mezinárodního prvku tím, že obě strany sporu jsou domicilovány ve Slovenské republice, platebním místem předmětných zápůjček jakožto i místem k úhradě dlužné částky byla Slovenská republika, závazky ze smluv o zápůjčce nebyly realizovány mimo Slovenskou republiku a nejsou akcesorickými závazky k jiným závazkům ze smluv s mezinárodním prvkem. Žalovaná dále namítá, že řízení v dané věci bylo již zahájeno u Okresního soudu v Bratislavě III pod sp. zn. 60 C/4/2022, a to žalobou ze dne 28. 12. 2021, tedy předtím, než byla věc zahájena u českého soudu. Žalovaná ve svém vyjádření uplatňuje rovněž námitku, že ujednání stran o příslušnosti českého soudu narušuje veřejný pořádek, neboť vylučuje aplikaci kogentních norem práva státu, do jehož působnosti právnické osoby přísluší. Podle žalované může mít vedení řízení, ve kterém chybí mezinárodní prvek, u českého soudu jediný účel, a to značné zvýšení nákladů na straně žalované. Žalovaná namítá i neplatnost smluv o postoupení pohledávek jako celku a absenci žalobní legitimace. Dle jejího názoru má postoupení pohledávek povahu zastřeného právního jednání a je stiženo vadou nicotnosti, případně neplatnosti. Na základě všeho uvedeného žalovaná navrhuje, aby Nejvyšší soud vyslovil nedostatek mezinárodní příslušnosti – pravomoci soudů České republiky a rozhodl, že se řízení z důvodu neodstranitelného nedostatku podmínky řízení zastavuje.
5. Dle § 11 odst. 3 o. s. ř. jde-li o věc, která patří do pravomoci soudů České republiky, ale podmínky místní příslušnosti chybějí nebo je nelze zjistit, určí Nejvyšší soud, který soud věc projedná a rozhodne.
6. Nejvyšší soud v prvé řadě zkoumal, zda je dána pravomoc (mezinárodní příslušnost) českých soudů věc projednat a rozhodnout jako jedna z podmínek postupu podle § 11 odst. 3 o. s. ř. (srov. usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Nd 316/2013, uveřejněné pod č. 11/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
7. Z členství České republiky v Evropské unii plyne povinnost vnitrostátních soudů aplikovat příslušné přímo použitelné předpisy unijního práva přednostně před vnitrostátním právem. Vzhledem k tomu, že obě strany sporu mají své bydliště na území Slovenské republiky, je nutné posoudit přednostní použití unijních předpisů, v projednávaném případě konkrétně nařízení Brusel I bis.
8. Nejprve proto Nejvyšší soud zkoumal, zda je dána příslušnost českých soudů podle nařízení Brusel I bis.
9. S ohledem na argumentaci žalované v řízení vyvstala otázka, zda je vůbec nařízení Brusel I bis použitelné na posouzení mezinárodní příslušnosti českých soudů, a to s ohledem na existenci mezinárodního prvku jako základní podmínky použitelnosti nařízení v situaci, kdy ta měla spočívat výlučně ve volbě soudů jiného členského státu.
10. S ohledem na to, že jde o otázku v judikatuře Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) dosud neřešenou, z analýzy zahraniční judikatury ve vztahu k uvedenému ustanovení plyne rozdílná aplikační praxe a že i závěr odborné literatury je v tomto ohledu sporný (obojím se Nejvyšší soud podrobně zabýval ve svém usnesení v této věci ze dne 14. 6. 2022, č. j. 30 Nd 674/2021-60), postupoval Nejvyšší soud podle § 109 odst. 1 písm. d) o. s. ř. a řízení o určení místně příslušného soudu přerušil do doby rozhodnutí SDEU o předběžné otázce položené mu uvedeným usnesením Nejvyššího soudu, a to: „Je působnost nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech z hlediska existence mezinárodního prvku, který je nezbytný pro použitelnost uvedeného nařízení, založena pouze tím, že si dvě strany s bydlištěm ve stejném členském státě sjednají příslušnost soudů jiného členského státu EU?“.
11. O předložené předběžné otázce bylo rozhodnuto rozsudkem SDEU ze dne 8. 2. 2024, sp. zn. C-566/22.
12. SDEU nejdříve připomněl, že výklad ustanovení unijního práva vyžaduje, aby bylo zohledněno nejen znění takového ustanovení, ale i kontext, do něhož je zasazeno, jakož i cíle a účel, které sleduje akt, jehož je součástí (viz rozsudek SDEU ze dne 22. 6. 2023, ve věci C-579/21, Pankki S, bod 38 a citovaná judikatura).
13. K obsahu ustanovení čl. 25 nařízení Brusel I bis SDEU konstatoval, že jeho znění nebrání tomu, aby se toto ustanovení vztahovalo na dohodu o příslušnosti, kterou si smluvní strany usazené ve stejném členském státě sjednají, že ve sporech z jejich smlouvy mají příslušnost soudy jiného členského státu, ačkoliv uvedená smlouva nemá na tento jiný členský stát žádnou jinou vazbu.
14. Pokud jde o kontext, do něhož je čl. 25 odst. 1 nařízení Brusel I bis zasazen, z ustálené judikatury dle SDEU vyplývá, že použití pravidel tohoto nařízení o příslušnosti vyžaduje existenci mezinárodního prvku (v tomto smyslu viz rozsudky SDEU ze dne 1. 3. 2005, sp. zn. C‑281/02, Owusu, bod 25, jakož i ze dne 8. 9. 2022, sp. zn. C‑399/21, IRnova, body 27 a 29). K tomuto SDEU uvedl, že nařízení Brusel I bis sice v bodě 3 odůvodnění používá pojem „občansk(é) věc(i) s mezinárodním prvkem“ a v bodě 26 odůvodnění pojem „přeshraniční(...) spor(y)“, avšak neobsahuje žádnou definici mezinárodního prvku, jehož existence je podmínkou použitelnosti tohoto nařízení (v tomto smyslu viz rozsudek SDEU ze dne 3. 6. 2021, sp. zn. C‑280/20, Generalno konsulstvo na Republika Bulgaria, bod 30). V článku 3 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1896/2006 ze dne 12. 12. 2006, kterým se zavádí řízení o evropském platebním rozkazu (Úř. věst. 2006, L 399, s. 1), je přitom definován rovnocenný pojem „přeshraniční případ“, a to jako „případ, ve kterém má alespoň jedna ze stran bydliště nebo místo obvyklého pobytu v jiném členském státě, než je členský stát soudu, u něhož byl podán návrh na vydání platebního rozkazu“ (viz rozsudek SDEU ze dne 3. 6. 2021, sp. zn. C‑280/20, Generalno konsulstvo na Republika Bulgaria, bod 31 a citovaná judikatura). Vzhledem k tomu, že obě tato nařízení spadají do oblasti soudní spolupráce v občanských věcech s mezinárodním prvkem, je dle SDEU třeba harmonizovat výklad rovnocenných pojmů, které unijní normotvůrce v těchto nařízeních použil (viz rozsudek SDEU ze dne 3. 6. 2021, sp. zn. C‑280/20, Generalno konsulstvo na Republika Bulgaria, bod 32 a citovaná judikatura).
15. Podle judikatury SDEU je mezinárodní prvek dán mimo jiné tehdy, může-li situace v dotčeném sporu vyvolat otázky ohledně určení mezinárodní příslušnosti soudů (v tomto smyslu viz rozsudek SDEU ze dne 8. 9. 2022, sp. zn. C‑399/21, IRnova, bod 28 a citovaná judikatura). V tomto smyslu dospěl SDEU k závěru, že spor v původním řízení naplňuje definici pojmu „přeshraniční případ“, která je uvedena v bodě 14 tohoto usnesení, jelikož strany tohoto sporu jsou usazeny v jiném členském státě, než je členský stát soudu, u něhož bylo zahájeno řízení na základě dotčené dohody o příslušnosti. Spor v původním řízení vyvolává otázku ohledně určení mezinárodní příslušnosti, a to konkrétně otázku, zda jsou k rozhodnutí tohoto sporu příslušné soudy České republiky, nebo soudy Slovenské republiky jakožto členského státu, v němž jsou usazeny obě smluvní strany. Z toho dle SDEU vyplývá, že v takové právní situaci, jako je situace dotčená ve věci v původním řízení, je dán mezinárodní prvek, o čemž svědčí již samotná existence dohody o příslušnosti soudů jiného členského státu, než ve kterém jsou usazeny smluvní strany.
16. Výklad článku 25 nařízení Brusel I bis musí být dle SDEU kromě toho proveden s ohledem na cíle spočívající v respektování smluvní volnosti stran a v posílení účinnosti dohod o výlučné volbě soudu, na něž je poukazováno v bodech 15, 19 a 22 odůvodnění tohoto nařízení.
17. Pokud jde o účel nařízení Brusel I bis, SDEU opakovaně rozhodl, že toto nařízení usiluje o sjednocení pravidel o soudní příslušnosti v občanských a obchodních věcech prostřednictvím pravidel pro určení příslušnosti, která budou vysoce předvídatelná, a sleduje tak cíl právní jistoty, který spočívá v posílení právní ochrany osob usazených v Evropské unii tím, že zároveň umožňuje žalobci snadno určit soud, u něhož může podat žalobu, a žalovanému přiměřeně předvídat, u kterého soudu může být žalován (rozsudek SDEU ze dne 14. 9. 2023, sp. zn. C‑393/22, EXTÉRIA, bod 26 a citovaná judikatura). Cíl právní jistoty v této souvislosti vyžaduje, aby vnitrostátní soud, jemuž byla věc předložena, mohl snadno rozhodnout o vlastní příslušnosti, aniž by byl povinen zkoumat meritorní stránku věci (rozsudek SDEU ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. C‑375/13, Kolassa, bod 61 a citovaná judikatura). Výklad čl. 25 odst. 1 nařízení Brusel I bis, podle něhož se toto ustanovení vztahuje na takovou dohodu o příslušnosti, jako je dohoda dotčená ve věci v původním řízení, tak cíli právní jistoty, který sleduje toto nařízení, odpovídá. Jestliže si totiž smluvní strany usazené ve stejném členském státě mohou platně sjednat, že ve sporech z jejich smlouvy mají příslušnost soudy jiného členského státu, aniž je nutné, aby uvedená smlouva měla na tento jiný členský stát nějaké další vazby, přispívá taková možnost k zajištění toho, aby žalobce věděl, u kterého soudu může podat žalobu, aby žalovaný mohl předvídat, u kterého soudu může být žalován, a aby soud, jemuž byla věc předložena, mohl snadno rozhodnout o vlastní příslušnosti.
18. Použitelnost čl. 25 odst. 1 nařízení Brusel I bis na takovou dohodu o příslušnosti, jako je dohoda dotčená ve věci v původním řízení, dle SDEU také snižuje možnost souběžných řízení a zajišťuje, aby v různých členských státech nebyla vydána vzájemně neslučitelná rozhodnutí, což je v souladu s cílem harmonického výkonu spravedlnosti, na který poukazuje bod 21 odůvodnění tohoto nařízení. Kdyby totiž příslušný soud v projednávané věci nebyl určen na základě ustanovení nařízení Brusel I bis, ale na základě vnitrostátních pravidel mezinárodního práva soukromého platného v dotyčných členských státech, zvýšilo by se riziko vzniku kompetenčních sporů narušujících právní jistotu, jelikož by použití těchto vnitrostátních pravidel mohlo vést k různým výsledkům.
19. SDEU dodal, že naplňování cíle právní jistoty by bylo ohroženo i tehdy, kdyby za takových okolností, jako jsou okolnosti, které nastaly ve věci v původním řízení, byl čl. 25 odst. 1 nařízení Brusel I bis použitelný pouze za podmínky, že by kromě dohody o příslušnosti soudů jiného členského státu existovaly ještě další skutečnosti, které by mohly svědčit o tom, že je v dotyčném sporu dán mezinárodní prvek. Vzhledem k tomu, že na základě takové podmínky by soud, jemuž byla věc předložena, musel prověřit, zda takové další skutečnosti nastaly, a posoudit jejich relevanci, nejen že by pro smluvní strany bylo méně předvídatelné, který soud je příslušný k rozhodnutí o jejich sporu, ale pro soud, jemuž byla věc předložena, by bylo složitější zkoumat vlastní příslušnost. SDEU přitom v této souvislosti již rozhodl, že volbu soudu určeného v dohodě o příslušnosti lze posuzovat pouze s ohledem na okolnosti související s požadavky stanovenými v článku 25 nařízení Brusel I bis; okolnosti týkající se vazeb mezi určeným soudem a sporným vztahem nebo odůvodněnosti dohody o příslušnosti přitom s těmito požadavky nikterak nesouvisí (v tomto smyslu viz rozsudek SDEU ze dne 16. 3. 1999, sp. zn. C‑159/97, Castelletti, bod 5 výroku).
20. SDEU dále zdůraznil, že použitelnost čl. 25 odst. 1 nařízení Brusel I bis na takovou dohodu o příslušnosti, jako je dohoda dotčená ve věci v původním řízení, je odrazem vzájemné důvěry při výkonu spravedlnosti v Evropské unii, na kterou poukazuje bod 26 odůvodnění tohoto nařízení, a přispívá tak k udržování a rozvíjení prostoru svobody, bezpečnosti a práva mimo jiné tím, že usnadňuje přístup ke spravedlnosti ve smyslu bodu 3 odůvodnění uvedeného nařízení.
21. Nakonec SDEU uvedl, že tento výklad nemůže být vyvrácen ani pravidlem stanoveným v čl. 1 odst. 2 Haagské úmluvy ze dne 30. 6. 2005 o dohodách o volbě soudu, která je obsažena v příloze I rozhodnutí Rady 2009/397/ES ze dne 26. 2. 2009 o podpisu Úmluvy o dohodách o volbě soudu jménem Evropského společenství (Úř. věst. 2009, L 133, s. 1) a která byla schválena rozhodnutím Rady 2014/887/EU ze dne 4. 12. 2014 (Úř. věst. 2014, L 353, s. 5). Podle tohoto ustanovení „se jedná o mezinárodní věc, pokud strany nemají bydliště nebo sídlo v témže smluvním státě a vztah stran a veškeré další prvky týkající se sporu, bez ohledu na místo zvoleného soudu, nesouvisí pouze s tímto státem“. Komise k tomuto uvedla, že pravidlo stanovené v čl. 1 odst. 2 zmíněné úmluvy odráží volbu autorů této úmluvy učiněnou s přihlédnutím k potřebě řešení, které mohlo získat širokou podporu na mezinárodní úrovni. Na rozdíl od autorů uvedené úmluvy se však dle SDEU unijní normotvůrce rozhodl, že do nařízení Brusel I bis obdobné pravidlo nezavede, přičemž v bodě 3 odůvodnění tohoto nařízení vyzdvihl cíl, kterým je udržovat a rozvíjet prostor svobody, bezpečnosti a práva, a to prostřednictvím přijímání opatření v oblasti justiční spolupráce v občanských věcech s mezinárodním prvkem.
22. S ohledem na výše uvedené SDEU na položenou otázku odpověděl, že čl. 25 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech musí být vykládán v tom smyslu, že toto ustanovení se vztahuje na dohodu o příslušnosti, kterou si smluvní strany usazené ve stejném členském státě sjednají, že ve sporech ze smlouvy, kterou mezi sebou uzavřely, mají příslušnost soudy jiného členského státu, ačkoliv uvedená smlouva nemá na tento jiný členský stát žádnou jinou vazbu.
23. Po skončení řízení o předběžné otázce Nejvyšší soud předně rozhodl podle § 111 odst. 2 věty druhé o. s. ř. o pokračování v řízení o návrhu na určení místně příslušného soudu, neboť překážka, pro kterou bylo řízení přerušeno, vydáním rozhodnutí SDEU o předložené předběžné otázce odpadla (výrok I tohoto usnesení).
24. V návaznosti na rozhodnutí SDEU o předběžné otázce Nejvyšší soud uzavřel, že nařízení Brusel I bis je použitelné na posouzení mezinárodní příslušnosti českých soudů v této věci z hlediska existence mezinárodního prvku.
25. Dle č. 25 odst. 1 nařízení Brusel I bis, bez ohledu na bydliště stran, dohodnou-li se tyto strany, že v již vzniklém nebo budoucím sporu z určitého právního vztahu má příslušnost soud nebo soudy některého členského státu, je příslušný soud nebo soudy tohoto státu, pokud tato dohoda není z hlediska své věcné platnosti podle práva tohoto členského státu neplatná. Pokud se strany nedohodnou jinak, je tato příslušnost výlučná.
26. Nejvyšší soud se k výkladu prorogačních doložek vyjádřil ve svém usnesení ze dne 29. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5260/2015. Uvedl, že výklad dohody o mezinárodní příslušnosti za účelem určení sporů, které spadají do její působnosti, přísluší vnitrostátnímu soudu, před kterým je tato doložka uplatněna [srov. rozsudky Soudního dvora Evropské unie ze dne 10. 3. 1992, ve věci C-214/89, Powell Duffryn plc proti Wolfgangu Petereitovi, body 33 a 35-37; ze dne 3. 7. 1997, ve věci C-269/95, Francesco Benincasa proti Dentalkit Srl., bod 31; a ze dne 21. 5. 2015, ve věci C-352/13, Cartel Damage Claims Hydrogen Peroxide SA (CDC) proti Evonik Degussa GmbH a dalším, bod 67]. Doložka o mezinárodní příslušnosti se může týkat pouze sporů, které již vznikly nebo které v budoucnosti vzniknou v souvislosti s určitým právním vztahem. To omezuje rozsah dohody o příslušnosti pouze na spory vzniklé z právního vztahu, v souvislosti se kterým byla příslušnost soudu dohodnuta. Cílem tohoto požadavku je zabránit tomu, aby byla jedna strana překvapena tím, že určitému soudu budou přiděleny všechny spory, které vyvstanou ve vztazích, jež má se svým smluvním partnerem a které mají původ v jiných vztazích než ve vztahu, v souvislosti se kterým byla příslušnost soudu dohodnuta [srov. výše citované rozsudky Soudního dvora Evropské unie ve věci C-214/89, Powell Duffryn plc proti Wolfgangu Petereitovi, bod 31, a ve věci C-352/13, Cartel Damage Claims Hydrogen Peroxide SA (CDC) proti Evonik Degussa GmbH a dalším, bod 68].
27. Z čl. 25 nařízení Brusel I bis vyplývá, že při interpretaci prorogační doložky je třeba vycházet v první řadě z úmyslu stran a z formulace doložky. V této věci přitom není pochyb o tom, že úmyslem stran bylo založit mezinárodní příslušnost českých soudů. Takto formulovaná dohoda splňuje formální náležitosti dohody o volbě soudu ve smyslu čl. 25 odst. 1 nařízení Brusel I bis.
28. Pokud jde o námitky žalované, které ve svém vyjádření uvedla, a totiž, že ve věci bylo již zahájeno dne 28. 12. 2021 řízení u Okresního soudu v Bratislavě III pod sp. zn. 60C/4/2022, tedy dříve, než bylo řízení zahájeno u českých soudů (kdy žalovaná pravděpodobně poukazuje na překážku věci zahájené); že ujednání o příslušnosti českého soudu narušuje veřejný pořádek, neboť vylučuje aplikaci kogentních norem práva státu, do jehož působnosti žalobkyně a žalovaná přísluší; a konečně námitka žalované týkající se neplatnosti smluv o postoupení pohledávek jako celku a absence žalobní legitimace, směřují tyto do posouzení věci samé. Rozhodovat o nich tedy nepřísluší Nejvyššímu soudu k návrhu na určení místně příslušného soudu, ale soudu, který bude rozhodovat o věci samé. Na něm bude, aby posoudil naplnění podmínek řízení.
29. Poté, co Nejvyšší soud uzavřel, že si strany platně sjednaly mezinárodní příslušnost českých soudů, aniž by sjednaly místní příslušnost konkrétního soudu, zabýval se otázkou, který soud má být jako místně příslušný určen.
30. Podle § 9 odst. 1 o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, jsou k řízení v prvním stupni příslušné okresní soudy.
31. Podle § 84 o. s. ř. je k řízení příslušný obecný soud účastníka, proti němuž návrh směřuje (žalovaného), není-li stanoveno jinak.
32. Podle ustanovení § 85 odst. 3 o. s. ř. je obecným soudem právnické osoby okresní soud, v jehož obvodu má sídlo.
33. Podle § 86 odst. 2 o. s. ř. proti tomu, kdo nemá jiný příslušný soud v České republice, je možno uplatnit majetková práva u soudu, v jehož obvodu má majetek.
34. Podle § 87 písm. c) o. s. ř. je vedle obecného soudu žalovaného, popřípadě vedle soudu uvedeného v § 85a, k řízení příslušný také soud, v jehož obvodu je umístěna organizační složka závodu fyzické nebo právnické osoby, která je žalovanou, týká-li se spor této složky.
35. Nejvyšší soud uvádí, že v dané věci podmínky místní příslušnosti chybějí, neboť žalovaná, jež je právnickou osobou se sídlem na Slovensku, nemá obecný soud v České republice, v České republice nemá umístěn závod či organizační složku závodu a není známo, že by měla v České republice majetek. Nejsou splněny ani podmínky pro místní příslušnost na výběr danou či výlučnou. Nejvyšší soud proto – přihlížeje též k zásadně hospodárnosti řízení (§ 6 o. s. ř.) – ve smyslu § 11 odst. 3 o. s. ř. určil, že věc projedná a rozhodne Okresní soud ve Vsetíně – pobočka Valašské Meziříčí, v jehož obvodu má podle údajů obchodního rejstříku bydliště jednatel žalované, a který rovněž není vzdálen sídlu zástupce žalobkyně. Nejvyšší soud tak vzal na zřetel zásadu hospodárnosti řízení v podobě dostupnosti určeného soudu z hlediska sídla obou účastníků (jejich zástupců) – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 30 Nd 673/2021.
Autor: -mha-