// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 24.11.2022
Exekuce na základě exekučního titulu získaného odporovou žalobou
Osoba, vůči níž se oprávněný jako věřitel domohl odporovatelnosti právního jednání spočívajícího v převodu majetku, má povinnost strpět exekuci dluhu dlužníka z tohoto majetku jen tehdy, když tento majetek nabyla přímo od dlužníka a nikoliv od osoby odlišné od dlužníka. Taková třetí osoba (zde povinný) totiž nemá k pohledávce oprávněného za dlužníkem žádný právní vztah. Rozsudek, kterým se oprávněný jako věřitel domohl odporovatelnosti darovací smlouvy uzavřené mezi povinným a osobou, která nemovité věci nabyla od dlužníka, tedy sám o sobě neopravňuje věřitele k tomu, aby se uspokojil z předmětných nemovitých věcí, jsou-li nyní ve vlastnictví osoby, která jich nabyla nikoliv od dlužníka, ale od osoby, která je získala od dlužníka. Neexistuje totiž pravomocné rozhodnutí, kterým se oprávněný s úspěchem domohl odporovatelnosti darovací smlouvy, kterou předmětné nemovitosti získal dřívější nabyvatel od dlužníka.
Jinými slovy - úspěch odporovací žaloby oprávněného proti osobě, která věc nenabyla od dlužníka, ale od dřívějšího nabyvatele, po právní stránce nastoluje situaci, jako by předmětná nemovitá věc náležela v pořadí prvnímu nabyvateli, nikoliv dlužníku. Proto exekuční titul získaný takovou odporovou žalobou nezakládá právo oprávněného uspokojit pohledávku za dlužníkem vůči pozdějšímu nabyvateli, protože mezi dlužníkem a pozdějším nabyvatelem takový exekuční titul nezakládá právní vztah, na jehož základě by pozdější nabyvatel měl povinnost strpět exekuční prodej nemovitostí, jež nabyl nikoliv od dlužníka, ale od dřívějšího nabyvatele.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 2186/2022, ze dne 1. 9. 2022
Dotčené předpisy: § 589 o. z.
Kategorie: exekuce; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
1. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 15. 3. 2022, č. j. 12 Co 52/2022-56, potvrdil usnesení Okresního soudu ve Vyškově ze dne 22. 12. 2021, č. j. 10 EXE 1095/2022-39, kterým byl zamítnut návrh povinného na zastavení exekuce. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že v exekuci je vymáhána pohledávka ve výši 2 400 000 Kč s příslušenstvím a náklady předchozího řízení dle rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 4. 3. 2014, č. j. 10 C 160/2012-113, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2015, č. j. 16 Co 419/2014-169, přičemž tato pohledávka je pohledávkou oprávněného vůči dlužníkovi L. W., narozenému dne XY (otci povinného). Otec povinného dne 24. 1. 2013 na svého syna L. W., narozeného dne XY (bratra povinného) převedl darovacími smlouvami nemovité věci, které jsou v dané věci exekučně postiženy – dále jen „nemovité věci“, a bratr povinného tyto nemovité věci dne 20. 10. 2014 darovacími smlouvami převedl na povinného. Exekuce je tedy vedena prodejem nemovitých věcí ve vlastnictví povinného, a to na základě rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 2. 4. 2019, č. j. 7 C 351/2016-216 (jež byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 24. 6. 2020, č. j. 16 Co 173/2019-257), kterým byl zamítnut návrh oprávněného dle ustanovení § 42a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku – dále jen „obč. zák“, aby soud určil, že právní jednání spočívající v uzavření darovacích smluv ze dne 24. 1. 2013 je vůči němu neúčinné (výrok I. a II.), a kterým dále na základě ustanovení § 589 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku – dále jen „o. z.“, rozhodl, že se určuje, že právní jednání spočívající v uzavření darovacích smluv ze dne 20. 10. 2014 jsou vůči oprávněnému právně neúčinné (výrok III. a IV.). O návrhu na vyslovení neúčinnosti darovacích smluv ze dne 24. 1. 2013, kterými otec povinného převedl nemovité věci na bratra povinného, bylo rozhodnuto zamítavě, protože o neúčinnosti těchto smluv vůči oprávněnému již bylo rozhodnuto v jiném řízení, ve kterém též bylo rozhodnuto o plnění (rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 13. 12. 2016, č. j. 7 C 14/2015-76, pravomocným dne 28. 1. 2017). Odvolací soud ve shodě se soudem I. stupně dospěl k závěru, že v dané věci nebyl povinným uplatněn žádný relevantní důvod, pro který by mohlo dojít k zastavení exekuce ve smyslu ustanovení § 268 odst. 1 o. s. ř. Skutečnost, že se neúčinnosti stejného právního jednání domohl i jiný věřitel (Československá obchodní banka, a.s.) v rámci exekučního řízení vedeného Mgr. M. J, Exekutorský úřad Z., pod sp. zn. 177 EX 270/18, kdy tam vymáhanou pohledávku uhradila třetí osoba (bratr povinného, L. W., narozený dne XY), a kdy se jednalo o vymožení peněžitého plnění podle jiného exekučního titulu než v této věci, nemá žádný vliv na možnost oprávněného domáhat se uspokojení pohledávky vymáhané v této exekuci. Je zcela nevýznamné, kolik věřitelů se ve vztahu k témuž právnímu jednání dlužníka úspěšně domůže jeho neúčinnosti a na tomto podkladě následně vede exekuci prodejem nemovitých věcí, jež právě odporovaným právním jednáním byly vyvedeny z dlužníkova majetku. Pro tyto případy jsou pak zákonem č. 119/2001 Sb. stanovena pravidla pro souběžně probíhající výkony rozhodnutí. Pokud tedy výše uvedená exekuce (vedená Mgr. M. J., Exekutorský úřad Zlín, pod sp. zn. 177 EX 270/18) byla zjevně skončena bez toho, aniž by byly nemovité věci v této exekuci realizovány, není zde překážka, jež by bránila průběhu této exekuce, tedy prodeji nemovitých věcí, ve vztahu k nimž oprávněný úspěšně uplatnil odpůrčí žalobu. Argumentuje-li povinný zastavovacím usnesením soudní exekutorky Mgr. L. V., Exekutorský úřad B., ze dne 8. 11. 2021, č. j. 169 EX 4829/19-83, pak se jedná o argumentaci nepřiléhavou, neboť v uvedené exekuci došlo (na rozdíl od případu zde posuzovaného) k situaci, kdy tam postižené nemovité věci (odlišné od postižených nemovitých věcí v projednávané exekuci) byly vydraženy v jiném exekučním řízení a „byl tak vyčerpán celý předmět exekuce“. Odvolací soud proto usnesení soudu I. stupně jako věcně správné potvrdil.
2. Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání s odůvodněním, že napadené usnesení závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a to: „zda je možné postihnout tutéž majetkovou hodnotu dvakrát či vícekrát v případě, kdy byla předchozí exekuce na tytéž nemovité věci vyplacena a byl tak vyčerpán předmět nařízené exekuce?“. Namítá, že je nepřípustné, aby v daném případě, kdy byla exekuce vedená na základě neúčinnosti převodu stejných nemovitých věcí již vyplacena, mohli vést proti povinnému další případní věřitelé řadu dalších exekucí, tedy aby tatáž majetková hodnota byla v exekuci postižena dvakrát či vícekrát. Skutečnost, že jeho bratr v exekuci vedené Mgr. M. J., Exekutorský úřad Z., pod sp. zn. 177 EX 270/18, tyto nemovité věci vyplatil, lze postavit na roveň exekučního prodeje nemovitých věcí, a proto již nemohou být v žádné další exekuci postiženy – předmět exekučního řízení je vyčerpán a exekuce by měla být zastavena stejně, jako bylo zastaveno další exekuční řízení usnesením soudní exekutorky Mgr. L. V, Exekutorský úřad B., ze dne 8. 11. 2021, č. j. 169 EX 4829/19-83. Povinný navrhl, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu i soudu I. stupně a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.
3. Oprávněný ve vyjádření k dovolání uvedl, že povinný v dovolání opakuje argumenty již vznesené v rámci řízení před soudem I. stupně i soudem odvolacím a jeho účelem je pouze zdržovat a protahovat řízení. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání povinného jako nepřípustné odmítl.
4. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání je přípustné, neboť usnesení odvolacího soudu je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
5. Povinný v rámci dovolání vyjadřuje přesvědčení, že z prodeje nemovitých věcí, které jsou nyní jeho vlastnictvím, nemá být oprávněný uspokojen, protože předchozí vlastník nemovitých věcí (jeho bratr L. W., narozený dne XY – dále jen „předchozí vlastník“), který nabyl nemovité věci darem od dlužníka (L. W., narozeného dne XY, otce povinného i předchozího vlastníka – dále jen „dlužník“), v exekuci vedené Mgr. M. J., Exekutorský úřad Z., pod sp. zn. 177 EX 270/18, v jejímž rámci se Československá obchodní banka, a.s., vůči dlužníkovi s úspěchem domohla odporovatelnosti darovacích smluv mezi předchozím vlastníkem a dlužníkem, nemovité věci „vyplatil“. Tím podle povinného došlo k zániku povinnosti povinného strpět vymožení dluhu prodejem týchž nemovitých věcí, jež on sám později nabyl darem od dřívějšího nabyvatele (předchozího vlastníka) nemovitých věcí. Dále dodává, že usnesení odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a to: „zda je možné postihnout tutéž majetkovou hodnotu dvakrát či vícekrát v případě, kdy byla předchozí exekuce na tytéž nemovité věci vyplacena a byl tak vyčerpán předmět nařízené exekuce?“. Z této argumentace lze dovodit, že povinný se vzhledem k tomu, že prvotním nabyvatelem předmětných nemovitých věcí byl jeho bratr (L. W., narozený dne XY), který konal tak, že nemovité věci již nemají býti exekučně postižitelné, necítí být osobou, která je povinna strpět prodej předmětných nemovitých věcí, jež jsou nyní v jeho vlastnictví. Za takových okolností je nezbytné se zabývat právní otázkou, zda exekuci prodejem nemovitých věcí za účelem uspokojení peněžitého závazku dlužníka lze vést proti osobě, jež jimi byla obdarována osobou odlišnou od dlužníka, která je nabyla od dlužníka (dále jen „dřívějším nabyvatelem“), a to za situace, kdy odporovatelnost podle ustanovení § 589 o. z. byla vyslovena pouze vůči darování mezi pozdějším nabyvatelem a dřívějším nabyvatelem, jestliže dřívějšímu nabyvateli byla ve vztahu k oprávněnému uložena povinnost k zaplacení náhrady za prospěch, jenž obdržel z daru poskytnutého dlužníkem, ale smlouva mezi dřívějším nabyvatelem a dlužníkem nebyla s úspěchem ze strany věřitele odporována. Jiný přístup k dovolání by byl přepjatě formální (srov. s nálezem Ústavního soudu ze dne 2. 8. 2022, sp. zn. III. ÚS 129/21). Protože odvolací soud tuto právní otázku vyhodnotil v rozporu s již existující judikaturou Nejvyššího soudu (viz níže), je dovolání přípustné.
6. Podle ustanovení § 42a obč. zák. věřitel se může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné. Toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok proti dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen (odst. 1). Právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch (odst. 3). Právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch (odst. 4).
7. Podle ustanovení § 589 o. z., zkracuje-li právní jednání dlužníka uspokojení vykonatelné pohledávky věřitele, má věřitel právo domáhat se, aby soud určil, že právní jednání dlužníka není vůči věřiteli právně účinné. Toto právo má věřitel i tehdy, je-li právo třetí osoby již vykonatelné, anebo bylo-li již uspokojeno (odst. 1). Neúčinnost právního jednání dlužníka se zakládá rozhodnutím soudu o žalobě věřitele, kterou bylo odporováno právnímu jednání dlužníka [odpůrčí žaloba (odst. 2)].
8. Nejvyšší soud již dříve uzavřel, že v řízení o výkon rozhodnutí (exekuci) prodejem nemovitých věcí je věcně (pasivně) legitimován ten, kdo právním úkonem (nyní právním jednáním), který byl rozhodnutím soudu ve smyslu ustanovení § 42a obč. zák. prohlášen neúčinným, nabyl od dlužníka (osoby, jíž podkladové rozhodnutí ukládá povinnost plnit) návrhem na nařízení výkonu (exekuce) postiženou nemovitou věc (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2015, sp. zn. 26 Cdo 2667/2014). Smyslem tohoto sdělení je, aby věřitel mohl svoji pohledávku exekučně uspokojit i z věcí, které s úspěchem odporovaným úkonem ušly z majetku dlužníka, i když se později jejich vlastníkem stala na základě odporovaného úkonu mezi dlužníkem a další osobou další osoba. Nejvyšší soud dále uzavřel, že jestliže uspokojení věřitele z majetku dlužníka není dobře možné (například proto, že osobě, v jejíž prospěch dlužník odporovaný právní úkon učinil, již takto nabyté věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty nepatří), musí se věřitel - místo určení neúčinnosti právního úkonu - domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch (nikoliv další nabyvatel majetkových hodnot), vydal takto získané plnění (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5159/2015). Tím dovolací soud zdůrazňuje, že ve vztahu nikoliv k prvnímu, ale k následujícímu nabyvateli věci se nelze dovolat odporovatelnosti podle ustanovení § 589 o. z., když únik majetkové hodnoty ze jmění dlužníka je třeba řešit vůči prvnímu nabyvateli podle § 42a odst. 4 obč. zák. (srov. dobu uzavření předmětných darovacích smluv), a to uložením povinnosti k náhradě za majetek, který ušel z majetku dlužníka, kterou bude mít vůči věřiteli. Jakkoliv není úlohou dovolacího soudu v tomto (vykonávacím) řízení přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí, jímž se oprávněný jako věřitel domohl odporovatelnosti darovací smlouvy uzavřené mezi povinným jako až dalším nabyvatelem a v pořadí prvním (dřívějším) nabyvatelem, z výše uvedené judikatury se zároveň podává, že osoba, vůči níž se oprávněný jako věřitel domohl odporovatelnosti právního jednání spočívajícího v převodu majetku, má povinnost strpět exekuci dluhu dlužníka z tohoto majetku jen tehdy, když tento majetek nabyla přímo od dlužníka a nikoliv od osoby odlišné od dlužníka. Taková třetí osoba (zde povinný) totiž nemá k pohledávce oprávněného za dlužníkem žádný právní vztah. Rozsudek, kterým se oprávněný jako věřitel domohl odporovatelnosti darovací smlouvy uzavřené mezi povinným a osobou, která nemovité věci nabyla od dlužníka, tedy sám o sobě neopravňuje věřitele k tomu, aby se uspokojil z předmětných nemovitých věcí, jsou-li nyní ve vlastnictví osoby, která jich nabyla nikoliv od dlužníka, ale od osoby, která je získala od dlužníka. Neexistuje totiž pravomocné rozhodnutí, kterým se oprávněný s úspěchem domohl odporovatelnosti darovací smlouvy, kterou předmětné nemovitosti získal dřívější nabyvatel od dlužníka (resp. rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 13. 12. 2016, č. j. 7 C 14/2015-76, pravomocným dne 28. 1. 2017, již bylo rozhodnuto o návrhu na vyslovení neúčinnosti darovacích smluv ze dne 24. 1. 2013, kterými otec povinného převedl nemovité věci na bratra povinného, a v tomto řízení bylo taktéž rozhodnuto o plnění dle ust. § 42a odst. 4 obč. zák.). Jinými slovy - úspěch odporovací žaloby oprávněného proti osobě, která věc nenabyla od dlužníka, ale od dřívějšího nabyvatele, po právní stránce nastoluje situaci, jako by předmětná nemovitá věc náležela v pořadí prvnímu nabyvateli, nikoliv dlužníku. Proto exekuční titul získaný takovou odporovou žalobou nezakládá právo oprávněného uspokojit pohledávku za dlužníkem vůči pozdějšímu nabyvateli, protože mezi dlužníkem a pozdějším nabyvatelem takový exekuční titul nezakládá právní vztah, na jehož základě by pozdější nabyvatel měl povinnost strpět exekuční prodej nemovitostí, jež nabyl nikoliv od dlužníka, ale od dřívějšího nabyvatele. Postavil-li odvolací soud své rozhodnutí na opačném závěru, nepokládá dovolací soud jeho rozhodnutí za správné.
9. Vzhledem k tomu, že nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu I. stupně, a proto dovolací soud zrušil i toto usnesení a věc vrátil soudu I. stupně (Okresnímu soudu ve Vyškově) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
10. Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
11. O náhradě nákladů řízení včetně dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o ní bude rozhodnuto ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. ex. řádu).
Autor: -mha-