// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 15.09.2022
Obcházení zákona při určení bydliště jakožto jurisdikčního určovatele
Je-li v řízení o uznání cizího rozhodnutí namítán nedostatek pravomoci cizozemského soudu z důvodu obcházení zákona při určení bydliště jakožto kritéria pro učení kolizních norem a pro určení soudní pravomoci, soud je povinen se uvedenou námitkou zabývat a důsledně zkoumat časovou souslednost mezi změnou bydliště účastníka řízení a vedením cizího soudního řízení, a dále to, zda ze skutkových zjištění vyplýval úmysl účastníka řízení v novém bydlišti trvale pobývat, jakož i případnou motivaci účastníka řízení pro změnu bydliště v podobě (pro něj) výhodnější právní úpravy. Teprve na základě takto zjištěného skutkového stavu je možné přistoupit k právnímu závěru o (ne)dostatku dobré víry účastníka při změně bydliště.
Dovolací soud na rozdíl od odvolacího soudu nepovažuje za podstatné, zda žalovaná v posuzované věci namítala nedostatek pravomoci ruského soudu již v průběhu cizozemského soudního řízení, protože taková povinnost pro žalovanou z žádného ustanovení rozhodné Smlouvy mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních, vyhlášené pod č. 95/1983 Sb. ani ZMPS nevyplývá, a není tak podmínkou pro úspěšné uplatnění námitky nedostatku pravomoci cizího soudu v řízení o uznání cizího rozhodnutí.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 1375/2022, ze dne 14. 6. 2022
Dotčené předpisy: § 16 odst. 1, 2 zák. č. 91/2012 Sb.
Kategorie: exekuce; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 29. června 2021, č. j. 33 C 185/2020-175, zamítl návrh na uznání rozhodnutí Okťabrského obvodního soudu města Rostov na Donu, Ruská federace (dále též jen „ruský soud“), ze dne 19. února 2018, sp. zn. 2-904/2018 (dále též jen „uznávané rozhodnutí“ nebo „cizí rozhodnutí“), a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení. Žalobce se návrhem domáhal uznání cizího rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o vypořádání společného jmění manželů, tj. žalobce a žalované, s tím, že jejich podíly jsou shodně ve výši ½ na bytové jednotce č. XY, obec XY a k. ú. XY včetně příslušenství a na spoluvlastnickém podílu o velikosti 1/52 na nebytové jednotce č. 2460/1003, obec XY a k. ú. XY včetně příslušenství (dále též jen „předmětné nemovité věci“).
Soud prvního stupně konstatoval, že se jedná o cizí rozhodnutí v majetkových věcech a podle § 16 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, ve znění do 31. prosince 2021 (dále též jen „ZMPS“), není k jeho uznání třeba zvláštního výroku. Žalobce však uznání požadoval, a o návrhu tak bylo rozhodováno podle § 16 odst. 2 ZMPS. Soud se zabýval námitkami žalované, že uvedené rozhodnutí nelze uznat, a to především pro nedostatek pravomoci ruského soudu. Soud po provedeném dokazování uvedl, že žalobce po rozpadu manželství ukončil zaměstnanecký poměr v České republice a odjel do Ruské federace, kde krátce na to zahájil soudní řízení, během kterého současně poptával zaměstnání v České republice, kam se také krátce po skončení soudního řízení vrátil a setrvává zde doteď. Soud na základě uvedené časové souslednosti přisvědčil argumentaci žalované, že účelem odcestování žalobce nebyla změna bydliště, když z jednání žalobce vyplýval jeho zřejmý úmysl setrvávat v České republice, ale jednalo se o obcházení kolizních norem upravených Smlouvou mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních, vyhlášené pod č. 95/1983 Sb. (dále též jen „Smlouva“), jelikož žalobce odcestoval z České republiky s úmyslem vyloučit pravomoc českých soudů z vypořádání společného jmění manželů a dosáhnout možnosti projednat uvedené vypořádání u soudu v Ruské federaci a podle ruského práva. K uvedenému simulovanému jednání není možné přihlížet, je tak třeba vycházet ze skutečnosti, že oba účastníci měli bydliště na území České republiky, k řízení ve věci vypořádání společného jmění manželů byla dána výlučná pravomoc českých soudů dle čl. 25 odst. 1 a odst. 5 Smlouvy, a je proto na místě postupovat podle čl. 60 písm. e) Smlouvy a uznání cizího rozhodnutí odmítnout.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. listopadu 2021, č. j. 17 Co 328/2021-232, k odvolání žalobce změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že se rozhodnutí Okťabrského obvodního soudu města Rostov na Donu ze dne 19. února 2018 ve věci č. 2-904/2018, ve znění usnesení o opravě překlepu ze dne 13. března 2018 a ve spojení-s usnesením k odvolání Rostovského oblastního soudu ze dne 31. května 2018 ve věci č. 33-9579/2018, uznává, a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud uvedl, že soudem prvního stupně správně zjištěné skutkové okolnosti připouštějí dvojí výklad, a to, že žalobcův přesun do Ruské federace byl veden s úmyslem trvale změnit bydliště a vrátit se do svého domovského státu po rozpadu manželství a jeho následný návrat byl motivován snahou být blíže svému nezletilému synovi, nebo že se jednalo o účelové dočasné přestěhování s úmyslem dosáhnout pravomoci ruských soudů a aplikace ruského práva při vypořádání společného jmění manželů. Odvolací soud dospěl k závěru, že s přihlédnutím k zásadě presumptio boni viri nelze bez relevantního důvodu dát přednost takovému výkladu, který žalobci přičítá nepoctivé jednání (obcházení zákona či mezinárodní smlouvy), nýbrž naopak je třeba zvolit výklad vycházející z toho, že – není-li prokázán opak – každý jedná poctivě. Nadto podle odvolacího soudu z uznávaného rozhodnutí, jakož ani z navazujícího rozhodnutí odvolacího soudu není zřejmé, že by žalovaná před ruskými soudy námitku nedostatku pravomoci podle Smlouvy uplatnila, naopak předmětného řízení se aktivně účastnila a uplatnila i vlastní vzájemný návrh. Vzhledem k tomu, že bydliště žalobce bylo v rozhodné době v Ruské federaci a oba účastníci řízení byli ruskými státními občany, odvolací soud dospěl k závěru, že ve věci nejsou dány překážky pro uznání předkládaného rozhodnutí v České republice, jelikož výlučnou pravomoc věc projednat a rozhodnout měly podle čl. 25 odst. 2 a odst. 5 Smlouvy ruské soudy. Odvolací soud zároveň doplnil, že v projednávané věci nebyly dány důvody pro nařízení jednání, přičemž tento postup je připuštěn ustanovením § 16 odst. 2 ZMPS.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná velmi obsáhlé dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadený rozsudek závisí na vyřešení právní otázky, která dosud v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla vyřešena, a to otázka obcházení zákona ve smyslu mezinárodního práva soukromého a procesního a určení bydliště jakožto jurisdikčního či hraničního určovatele. Odvolací soud vydal podle dovolatelky napadený rozsudek na základě nesprávného právního posouzení otázky poctivosti jednání žalobce, když dospěl k závěru, že není možné jednoznačně učinit závěr, že změna bydliště žalobce byla toliko účelová s cílem dosáhnout pravomoci ruských soudů i aplikace ruského práva. Závěr o poctivosti je právním posouzením vycházejícím ze skutkových zjištění a úvahy odvolacího soudu o možné poctivosti žalobce jsou podle dovolatelky zjevně nepřiměřené, neboť soud nepřihlédl ke všem podstatným skutečnostem, které byly v řízení prokázány, jako například, že žalobce žil v České republice od roku 2013 a žije zde doposud, neměl důvod Českou republiku opustit, neboť zde měl vlastní bydlení, platné povolení k pobytu, zaměstnání na dobu neurčitou, daňový domicil a žil zde jeho nezletilý syn. O účelovosti pobytu žalobce v Ruské federaci svědčí to, že zde neměl zajištěno vlastní bydlení ani zaměstnání a po celou dobu pobytu se o to ani nesnažil, naopak v té době aktivně vyhledával zaměstnání v České republice a jeho návrat do České republiky koresponduje s ukončením soudního řízení v Ruské federaci, přičemž pracovní smlouvu zde uzavřel pouze měsíc po vydání uznávaného rozhodnutí. Úvahy odvolacího soudu o tom, že žalobcův návrat do České republiky byl motivován zájmem o syna, jsou podle dovolatelky nelogické a zcela v rozporu s předloženými důkazy, ze kterých vyplývá, že žalobce o syna dlouhodobě nejeví zájem, několik let na něj neplatil výživné, a byl proto i stíhán pro trestný čin neplacení výživného. Výše uvedené podle dovolatelky jednoznačně prokazuje účelovost jednání žalobce, jak usoudil také soud prvního stupně, tedy, že žalobce se snažil uměle vytvořit okolnosti nasvědčující změně bydliště, protože pravomoc ruských soudů a aplikace ruského práva byla pro žalobce výhodnější. Podle ruského práva totiž není při vypořádání společného jmění manželů přihlíženo ke skutečnosti, že byl majetek ve společném jmění manželů pořizován z majetku ve výlučném vlastnictví některého z manželů. Žalovaná přitom vlastnila před uzavřením manželství nemovitou věc v Ruské federaci, a právě z peněžních prostředků získaných z jejího prodeje a dále z peněžních prostředků získaných od matky žalované byly pořízeny předmětné nemovité věci v České republice. Přesto ruský soud určil v uznávaném rozhodnutí spoluvlastnické podíly k předmětným nemovitým věcem shodně ve výši ½ pro žalovanou i pro žalobce.
Nadto podle dovolatelky nemůže být ruské rozhodnutí uznáno proto, že v něm uvedená specifikace účastníků řízení a nemovitých věcí je zjevně nedostatečná pro provedení zápisu vkladu do katastru nemovitostí. Odvolací soud podle dovolatelky rovněž nesprávně právně posoudil materiální vykonatelnost cizího rozhodnutí, pro niž je rozhodující, zda je cizí rozhodnutí být vykonatelné ve státě původu, což v daném případě není splněno, protože podle dovolatelkou předložených právních analýz je ruské rozhodnutí v Ruské federaci nevykonatelné, s ohledem na to, že vlastnické právo ke spornému objektu již bylo do katastru nemovitostí zapsáno na dovolatelku v rozsahu 100 % podílu. Dovolatelka dále namítala, že odvolací soud zatížil řízení vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. března. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4762/2010, rozhodl v neprospěch účastníka řízení přesto, že nebyly řádně a úplně provedeny navržené důkazy, které účastník k prokázání svého tvrzení označil a jejichž prostřednictvím mohly být rozhodné skutečnosti prokázány, a dále překročil návrh žalobce, když rozhodl, že se uznává cizí rozhodnutí ve znění usnesení o opravě překlepu ze dne 13. března 2018 a ve spojení s usnesením k odvolání Rostovského oblastního soudu ze dne 31. května 2018 ve věci č. 33-9579/2018, avšak žalobce se domáhal pouze uznání ruského rozhodnutí. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, případně aby změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že se potvrzuje rozsudek soudu prvního stupně a zároveň požádala o odklad právní moci napadeného rozhodnutí, protože jsou naplněny obě podmínky pro přiznání odkladného účinku, žalovaná je v případě právní moci napadeného rozsudku závažně ohrožena na svých právech a přiznání odkladného účinku se nedotkne práv jiné osoby než účastníka řízení.
Žalobce ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání žalované nesplňuje požadavky přípustnosti podle § 237 o. s. ř., neboť nevymezuje jednoznačně a srozumitelně formulovanou otázku hmotného ani procesního práva. Dovolatelka podle žalovaného ve skutečnosti zpochybňuje úplnost a správnost zjištěného skutkového stavu, jakož i hodnocení důkazů provedených odvolacím soudem a rovněž nepřípustná je i formulace dovolací otázky, podle které je dovolací soud žádán o zhodnocení poctivosti jednání žalobce. Žalobce má za to, že v řízení přednesl dostatek tvrzení podpořených důkazy, jenž vyvracejí údajné obcházení zákona s úmyslem měnit pravomoc soudu a plně se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že bydliště žalobce se v rozhodné době nacházelo v Ruské federaci, a že ruské rozhodnutí je vykonatelné. Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl, případně zamítl, a aby žalované uložil povinnost nahradit žalobci náklady dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno účastníkem řízení, za splnění podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, a to, otázka obcházení zákona při určení bydliště jakožto jurisdikčního či hraničního určovatele ve smyslu čl. 25 vyhlášky ministra zahraničních věcí č. 5/1983 Sb., o Smlouvě mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních, napadené usnesení přezkoumal podle ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243 odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Podle ustanovení § 16 odst. 1 ZMPS uznání cizího rozhodnutí v majetkových věcech se nevyslovuje zvláštním výrokem. Cizí rozhodnutí je uznáno tím, že český orgán veřejné moci k němu přihlédne, jako by šlo o rozhodnutí českého orgánu veřejné moci. Je-li proti tomu namítána výhrada veřejného pořádku nebo i jiný důvod pro odepření uznání, ke kterým nemohlo být bez dalšího přihlédnuto, přeruší se řízení a je určena lhůta k zahájení řízení, pro které se odstavec 2 použije obdobně. Po jeho pravomocném ukončení nebo po marném uplynutí uvedené lhůty se v přerušeném řízení pokračuje.
Podle ustanovení § 16 odst. 2 ZMPS cizí rozhodnutí v ostatních věcech se uznávají na základě zvláštního rozhodnutí, jestliže tento zákon nestanoví, že se cizí rozhodnutí uznávají bez dalšího řízení. I v případě, že se cizí rozhodnutí uznávají bez dalšího řízení, lze je na návrh uznat zvláštním rozhodnutím. Vyslovit uznání je místně příslušný okresní soud, který je obecným soudem toho, kdo uznání navrhuje, jinak okresní soud, v jehož obvodu nastala nebo může nastat skutečnost, pro kterou má uznání význam, jestliže zákon nestanoví něco jiného. Soud o uznání rozhoduje rozsudkem; jednání nemusí nařizovat.
Podle ustanovení § 2 ZMPS zákon se použije v mezích ustanovení vyhlášených mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána, a přímo použitelných ustanovení práva Evropské unie.
Podle ustanovení § 5 ZMPS se nepřihlíží ke skutečnostem vytvořeným nebo předstíraným záměrným jednáním v úmyslu, aby se těch ustanovení tohoto zákona, od nichž se nelze odchýlit ujednáním stran, nepoužilo nebo aby se jich použilo jinak, než kdyby takto vytvořené nebo předstírané skutečnosti nebyly.
Podle ustanovení čl. 25 odst. 1 Smlouvy osobní a majetkové vztahy manželů se řídí právním řádem smluvní strany, na jejímž území mají společné bydliště.
Podle ustanovení čl. 25 odst. 2 Smlouvy má-li jeden z manželů bydliště na území jedné smluvní strany a druhý na území druhé smluvní strany a mají-li přitom oba manželé stejné státní občanství, řídí se jejich osobní a majetkové vztahy právním řádem té smluvní strany, jejímiž občany jsou.
Podle ustanovení čl. 25 odst. 5 Smlouvy k řízení o osobních a majetkových vztazích manželů je dána pravomoc orgánů smluvní strany, jejíž právní řád má být použit podle odstavců 1, 2.
Podle ustanovení čl. 54 odst. 1 písm. a) Smlouvy smluvní strany za podmínek stanovených v této smlouvě uznávají a vykonávají rozhodnutí vydaná na území druhé smluvní strany, a to rozhodnutí justičních orgánů v občanských, pracovních a rodinných věcech majetkové povahy, jakož i soudem schválené smíry v těchto věcech.
Podle ustanovení čl. 60 písm. e) Smlouvy uznání a výkon rozhodnutí uvedených v článku 54 může být odmítnut, jestliže podle ustanovení této smlouvy, a v případech touto smlouvou neupravených, podle právního řádu smluvní strany, na jejímž území má být rozhodnutí uznáno a vykonáno, je k řízení ve věci dána výlučná pravomoc jejích orgánů.
V projednávané věci podal žalobce návrh na uznání rozhodnutí vydaného soudem v Ruské federaci. Jedná se o cizí rozhodnutí v majetkových věcech, jež se podle § 16 odst. 1 ZMPS zásadně uznávají bez dalšího, žalobce však navrhl uznat jej zvláštním rozhodnutím, a o návrhu tak bylo rozhodováno ve smyslu § 16 odst. 2 ZMPS. Žalovaná vznesla námitku nedostatku pravomoci ruského soudu a navrhla zamítnout návrh na uznání cizího rozhodnutí podle čl. 60 písm. e) Smlouvy. Vzhledem k tomu, že v dané věci se jednalo o vypořádání společného jmění manželů, tj. žalobce a žalované, kteří jsou státními příslušníky Ruské federace, soud prvního stupně i odvolací soud správně uzavřely, že otázku pravomoci soudu k projednání a rozhodnutí ve věci vypořádání společného jmění manželů upravují pravidla ve smyslu čl. 25 Smlouvy, kterou jsou Česká republika a Ruská federace jako nástupnické státy smluvních stran vázány.
Ve věci je nesporné, že v době zahájení cizozemského řízení (jehož výsledkem bylo uznávané rozhodnutí), žalobce již pobýval v Ruské federaci, je však zároveň třeba zodpovědět otázku, zda změna jeho bydliště byla dočasná a účelová s úmyslem ovlivnit kolizní normy mezinárodního práva soukromého, jinými slovy zda se žalobce nedopustil obcházení zákona v podobě účelové změny bydliště s úmyslem vyloučit pravomoc českých soudů z vypořádání společného jmění manželů a dosáhnout možnosti projednat uvedené vypořádání u soudu v Ruské federaci a podle ruského práva.
Pojem bydliště není v rámci Smlouvy samostatně definován, jeho výklad je tak třeba posoudit podle českého práva. Nejvyšší soud v této souvislosti uvádí, že pojem bydliště fyzické osoby je v ustálené rozhodovací praxi obvykle vykládán jako obec, resp. městský obvod, v němž tato osoba bydlí s úmyslem se zde trvale zdržovat. Bydlištěm je zejména místo, kde má fyzická osoba svůj byt, rodinu, popř. kde pracuje, jestliže tam také bydlí (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. června 2005, sp. zn. 30 Cdo 444/2004).
Nejvyšší soud dále konstatuje, že nelze přisvědčit argumentaci žalobce, že dovolatelka uvedenou dovolací otázkou toliko zpochybňuje skutková zjištění odvolacího soudu, protože z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2017, sp. zn. 22 Cdo 4925/2016, se podává, že posouzení dobré víry sice je založeno na zjištěném skutkovém stavu, avšak jedná se o posouzení právní, nikoli skutkové. Dovolací soud však může zpochybnit posouzení dobré víry pouze v případě, že by úvahy odvolacího soudu byly zjevně nepřiměřené.
Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a odvolacího soudu (dovolací soud je skutkovým zjištěním, ke kterému soudy dospěly na základě provedeného dokazování, vázán) plyne, že žalobce po rozchodu se žalovanou ukončil o své vůli zaměstnanecký poměr a odcestoval z České republiky v době, kdy zde měl povolený dlouhodobý pobyt a odjel do Ruské federace, kde podal návrh na vypořádání společného jmění manželů, v průběhu pobytu v Ruské federaci se opakovaně ucházel o pracovní pozice v České republice, přičemž měsíc po vydání uznávaného rozhodnutí uzavřel pracovní smlouvu s místem výkonu v České republice, kde následně požádal o nové povolení k dlouhodobému pobytu, přičemž zde pobývá dodnes. Žalobce se dále po několik let nestýkal se svým nezletilým synem, nenavštěvoval jej a neplatil na něj výživné, pro což byl i trestně stíhán.
Uvedl-li odvolací soud, že ze zjištěných skutkových okolností lze dovodit, že žalobce měl v úmyslu se v Ruské federaci trvale usadit, přičemž jeho návrat do České republiky je možné vysvětlit snahou být blíže svému nezletilému synovi a na základě uvedeného uzavřel, že nelze dospět k závěru o nedostatku dobré víry žalobce při změně bydliště, jeví se úvahy odvolacího soudu ve světle uvedených skutkových zjištění (prozatím) jako zjevně nepřiměřené, jelikož dovolací soud se dostatečně nezabýval dovolatelkou namítanou časovou sousledností změny bydliště žalobce a jeho návratem do České republiky, časově korespondujícího s průběhem soudního řízení v Ruské federaci, ani úmyslem žalobce trvale se zdržovat v Ruské federaci, např. zda žalobce při svém pobytu v Ruské federaci pracoval či se zde o práci ucházel a rovněž se nezabýval námitkou žalované, že ruská právní úprava při vypořádání společného jmění manželů nepřihlíží ke vnosu jednoho z manželů, a nezkoumal tak případnou „motivaci“ žalobce pro účelové obejití kolizních norem v podobě změny bydliště.
Dovolací soud uzavírá, že je-li v řízení o uznání cizího rozhodnutí namítán nedostatek pravomoci cizozemského soudu z důvodu obcházení zákona při určení bydliště jakožto kritéria pro učení kolizních norem a pro určení soudní pravomoci, soud je povinen se uvedenou námitkou zabývat a důsledně zkoumat časovou souslednost mezi změnou bydliště účastníka řízení a vedením cizího soudního řízení, a dále to, zda ze skutkových zjištění vyplýval úmysl účastníka řízení v novém bydlišti trvale pobývat, jakož i případnou motivaci účastníka řízení pro změnu bydliště v podobě (pro něj) výhodnější právní úpravy. Teprve na základě takto zjištěného skutkového stavu je možné přistoupit k právnímu závěru o (ne)dostatku dobré víry žalobce při změně bydliště. Dovolací soud na rozdíl od odvolacího soudu nepovažuje za podstatné, zda žalovaná namítala nedostatek pravomoci ruského soudu již v průběhu cizozemského soudního řízení, protože taková povinnost pro žalovanou z žádného ustanovení Smlouvy ani ZMPS nevyplývá, a není tak podmínkou pro úspěšné uplatnění námitky nedostatku pravomoci cizího soudu v řízení o uznání cizího rozhodnutí.
Protože v tomto směru je právní posouzení věci odvolacím soudem neúplné, a tedy nesprávné, Nejvyšší soud bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) rozhodnutí odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení, ve kterém budou účastníci slyšeni a popř. k rozhodnému skutkovému stavu proběhne dokazování (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. září 2021, sp. zn. 20 Cdo 705/2021, podle něhož zpochybňují-li odvolatelé důvody, pro které bylo odepřeno uznání cizího rozhodnutí, domáhají se práva být slyšeni a navrhují provést relevantní důkazy, nelze o odvolání rozhodnout bez nařízení jednání).
Vzhledem k tomu, že výsledek dokazování nelze prozatím předjímat, Nejvyšší soud se dalšími dovolatelkou uplatněnými námitkami nemohl zabývat.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.)
Dle obsahu dovolání dovolatelka navrhuje odklad právní moci dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že lze akceptovat takový postup, kdy o návrhu na odklad vykonatelnosti (zde právní moci) Nejvyšší soud rozhodne spolu s dovoláním, aniž by se zabýval důvody, pro které je jeho vydání navrhováno, to za předpokladu, že se tak stane ve lhůtě přiměřené pro samotné rozhodnutí o návrhu na odložení výkonu rozhodnutí. Stejně tak nelze nic namítat proti tomu, kdy Nejvyšší soud ve stejné lhůtě projedná dovolání meritorně. Vzhledem k tomu, že dovolací soud o dovolání žalované rozhodl neprodleně (tedy v Ústavním soudem zdůrazněné přiměřené lhůtě), nezabýval se jejím návrhem na odklad právní moci dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu, protože z důvodu zrušení dovoláním napadeného rozhodnutí pozbývá dovoláním napadené rozhodnutí veškerých vlastností existujícího rozhodnutí, včetně právní moci.
Autor: -mha-