// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 16.08.2022
Rodinné dávky podle Nařízení Rady (EHS, Euratom, ESUO) č. 259/68
Rodinné dávky podle čl. 67 Nařízení Rady (EHS, Euratom, ESUO) č. 259/68 nejsou součástí základního platu, ale jedná se o dávky proplácené na žádost těm zaměstnancům, kteří mají nezaopatřené dítě, přičemž uvedené dávky nemohou být započteny k úhradě výživného stanoveného soudem.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 626/2022, ze dne 1. 6. 2022
Dotčené předpisy:
čl. 62 Nařízení Rady (EHS, Euratom, ESUO) č. 259/68
čl. 67 Nařízení Rady (EHS, Euratom, ESUO) č. 259/68
Kategorie: exekuce; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 29. března 2021, č. j. 68 EXE 1644/2018-343, ve znění opravného usnesení ze dne 1. července 2021, č. j. 68 EXE 1644/2018-431, a doplňujícího usnesení ze dne 1. července 2021, č. j. 68 EXE 1644/2018-432, rozhodl o zastavení exekuce proti povinnému, jenž byla vedena soudním exekutorem JUDr. J. P., Ph.D., Exekutorský úřad P. (dále též jen „soudní exekutor“), na základě pověření Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 10. srpna 2018, č. j. 68 EXE 1644/2018-12, k uspokojení peněžité pohledávky oprávněné za dlužné výživné ve výši 301 140 Kč a k uspokojení běžného výživného splatného vždy do 15. dne každého měsíce předem, počínaje za měsíc červenec 2018 ve výši 25 000 Kč, podle vykonatelného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. února 2014 pod č. j. 0 P 608/2013-60, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. listopadu 2017 pod č. j. 0 P 608/2013-140, a dále rozhodl o zastavení řízení o návrhu manželky povinného na částečné zastavení exekučního řízení a uložil oprávněné povinnost uhradit povinnému a manželce povinného náhradu nákladů exekučního řízení a soudnímu exekutorovi náklady exekuce. Soud prvního stupně při rozhodování vycházel ze skutečnosti, že dlužné výživné bylo povinným uhrazeno dne 21. prosince 2017 a běžné výživné je pravidelně hrazeno povinným ve výši 14 400 Kč a jeho zaměstnavatelkou, Evropskou komisí (dále též jen „zaměstnavatelka povinného“), ve výši 10 600 Kč měsíčně. Jelikož běžné výživné je v současné době hrazeno řádně a včas, není důvod pro pokračování v exekučním řízení, a soud proto vyhověl návrhu povinného na zastavení exekuce.
K odvolání oprávněné Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. září 2021, č. j. 58 Co 194, 292/2021-489, změnil usnesení soudu prvního stupně ve výroku o zastavení exekuce, ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi oprávněnou a povinným a ve výroku o nákladech exekuce, tak, že návrh povinného na zastavení exekuce zamítl, a ve výroku o zastavení řízení o návrhu manželky povinného na částečné zastavení exekučního řízení a ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi oprávněnou a manželkou povinného, usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud shledal odvolání oprávněné důvodným a neztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že platbou příspěvku na výživné a vzdělání oprávněné ze strany zaměstnavatelky povinného byla plněna vyživovací povinnost povinného k oprávněné, neboť po doplněném dokazování vzal za prokázané, že zaměstnavatelka povinného vyplácí od 1. června 2014 rodinné přídavky matce oprávněné, přičemž tyto přídavky zahrnují příspěvek na vyživované dítě a příspěvek na vzdělání, avšak rodinné přídavky nejsou součástí základního platu povinného, zaměstnavatelka povinného tyto dávky proplácí toliko v případě, pokud její zaměstnanec má nezaopatřené dítě a nemohou být započteny k úhradě výživného stanoveného soudem. Podle odvolacího soudu by platba výživného sice mohla být plněna prostřednictvím třetí osoby, např. v případě dohody povinného se zaměstnavatelem o srážkách ze mzdy, v daném případě ale povinný žádnou obdobnou dohodu se zaměstnavatelem neuzavřel. Na základě uvedeného odvolací soud dospěl k závěru, že plnil-li povinný výživné pouze zčásti (o čemž nebylo mezi účastníky sporu), domnívaje se, že ve zbylém rozsahu za něj plní zaměstnavatel, byl jeho názor nesprávný. Povinnému tak vznikl dluh na výživném a předpoklad pro zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. g), příp. písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen „o. s. ř.“), není dán a návrh povinného na zastavení exekuce je třeba zamítnout. S ohledem na to se soud prvního stupně věcně nezabýval návrhem manželky povinného na zastavení exekuce v rozsahu exekučního příkazu postihujícího její účet, odvolací soud v této části napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Usnesení odvolacího soudu napadl povinný v celém rozsahu dovoláním, jehož přípustnost spatřoval v dovolacím soudem dosud neřešené otázce hmotného práva, a to, zda úhradou příspěvků na vyživované dítě a na vzdělání ze strany zaměstnavatele povinného je do výše těchto příspěvků plněna povinnost hradit oprávněné výživné. Odvolací soud posoudil uvedenou otázku nesprávně, dospěl-li k závěru, že povinný neplní svoji vyživovací povinnost v plné výši. Podle povinného je jeho vyživovací povinnost vůči oprávněné hrazena řádně a včas, neboť povinný každý měsíc hradí oprávněné částku ve výši 14 400 Kč a kromě toho oprávněná pravidelně dostává i částku ve výši 10 600 Kč jako příspěvek na výživné od zaměstnavatelky povinného, která oprávněné nadto vyplácí i příspěvek na vzdělání. Součet uvedených plateb ve prospěch oprávněné značně přesahuje vyživovací povinnost stanovenou povinnému. Veškeré uvedené příspěvky jsou součástí platu povinného a jsou hrazeny oprávněné pouze z důvodu, že povinný jejich vyplacení zajistil. Dále podle povinného odvolací soud nesprávně posoudil i otázku, zda je k plnění výživného třetí osobou za povinného nutná výslovná dohoda nebo postačuje dohoda konkludentní. Mezi povinným a matkou oprávněné došlo (v době nezletilosti oprávněné) k uzavření dohody o hrazení výživného, podle které měl otec hradit oprávněné ze svého částku ve výši 14 400 Kč, a částka ve výši 10 600 Kč měla být hrazena zaměstnavatelkou povinného. Povinný postupoval v souladu s uvedenou dohodou a požádal svoji zaměstnavatelku o vyplácení příspěvků oprávněné. Povinný má za to, že popsané jednání postačuje k závěru o plnění výživného oprávněné prostřednictvím plateb zaměstnavatelky a navrhl, aby dovolací soud změnil usnesení odvolacího soudu, potvrdil usnesení soudu prvního stupně a uložil oprávněné povinnost nahradit povinnému náhradu nákladů odvolacího i dovolacího řízení. Povinný zároveň požádal o odklad právní moci napadeného rozhodnutí do doby rozhodnutí dovolacího soudu, neboť případným provedením exekuce ze strany soudního exekutora by došlo k závažnému ohrožení práv povinného.
Oprávněná ve svém vyjádření k dovolání povinného uvedla, že v dovolání absentuje vymezení podmínek přípustnosti dovolání a povinný především napadá skutkové závěry odvolacího soudu. Povinný podle oprávněné účelově označuje rodinnou dávku za příspěvek na výživné, přestože se jedná o příspěvek na vyživované dítě, jak vyplývá z doslovného překladu i účelového určení uvedené dávky. S argumentací povinného oprávněná nesouhlasila a plně se ztotožnila se závěry odvolacího soudu, navrhla proto, aby dovolací soud dovolání povinného odmítl, případně zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. září 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), zabýval se nejprve otázkou přípustnosti dovolání.
Povinný napadl usnesení odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i v části výroku, kterým odvolací soud zrušil výroky soudu prvního stupně o zastavení řízení o návrhu manželky povinného na částečné zastavení exekučního řízení a o náhradě nákladů řízení mezi oprávněnou a manželkou povinného a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Podle § 238 odst. 1 písm. k) o. s. ř. není dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné proti rozhodnutím, kterými odvolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Proti části výroku, kterým bylo rozhodnuto o zrušení napadeného usnesení a vrácení věci k dalšímu řízení, tak není dovolání povinného přípustné a Nejvyšší soud dovolání v tomto rozsahu odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání povinného proti zbylé části výroku odvolacího soudu shledal dovolací soud podle § 237 o. s. ř. přípustným, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, a to, zda úhradou příspěvků na vyživované dítě a na vzdělání ze strany zaměstnavatele povinného je do výše těchto příspěvků plněna vyživovací povinnost povinného vůči oprávněné. Dovolání však není důvodné.
Dle čl. 62 Nařízení Rady (EHS, Euratom, ESUO) č. 259/68, kterým se stanoví služební řád úředníků a pracovní řád ostatních zaměstnanců Evropských společenství a kterým se zavádějí zvláštní opatření dočasně použitelná na úředníky Komise (dále též jen „služební řád“), se odměna úředníka skládá ze základního platu, rodinných přídavků a jiných přídavků.
Podle čl. 67 služebního řádu Rodinné přídavky zahrnují: a) příspěvek na domácnost; b) příspěvek na vyživované dítě; c) příspěvek na vzdělání. Úředníci pobírající rodinné přídavky uvedené v tomto článku oznámí přídavky podobné povahy vyplácené z jiných zdrojů; tyto přídavky se odečtou od přídavků vyplácených podle článků 1, 2 a 3 přílohy VII.
Z výše uvedených ustanovení služebního řádu a dále ze skutkových zjištění odvolacího soudu (dovolací soud je skutkovým zjištěním, ke kterému soudy dospěly na základě provedeného dokazování, vázán), především z písemných vyjádření pracovníků zaměstnavatelky povinného, zaměstnaných v oddělení rodinných přídavků, vyplývá, že rodinné dávky nejsou součástí základního platu povinného, ale jedná se o dávky proplácené na žádost těm zaměstnancům, kteří mají nezaopatřené dítě, přičemž uvedené dávky nemohou být započteny k úhradě výživného stanoveného soudem. Dovolací soud se proto ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že platbou příspěvků na výživné a na vzdělání oprávněné ze strany zaměstnavatelky povinného není plněna vyživovací povinnost povinného k oprávněné. Vzhledem k uvedenému závěru je nadbytečné zabývat se další dovolací otázkou, neboť ani případná formální dohoda mezi povinným a jeho zaměstnavatelkou by nemohla na výše uvedeném závěru ničeho změnit.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné. Protože nebylo zjištěno, že by řízení bylo postiženo některou z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání proti zbylým částem výroku napadeného usnesení podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
Dovolatel v dovolání navrhuje odklad právní moci dovoláním napadaného usnesení odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že lze akceptovat takový postup, kdy o návrhu na odklad vykonatelnosti Nejvyšší soud rozhodne spolu s dovoláním, aniž by se zabýval důvody, pro které je jeho vydání navrhováno, a to za předpokladu, že se tak stane ve lhůtě přiměřené pro samotné rozhodnutí o návrhu na odklad vykonatelnosti rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že dovolací soud o dovolání povinného rozhodl bez odkladu (tedy v Ústavním soudem zdůrazněné přiměřené lhůtě), nezabýval se návrhem povinného na odklad právní moci dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu. Výrok o návrhu na odklad právní moci je totiž ve vztahu k výroku, jímž se dovolací řízení končí zamítnutím, respektive odmítnutím dovolání, výrokem akcesorickým (srov. s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 3. října 2017, sp. zn. 20 Cdo 4907/2017).
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Autor: -mha-